Roční archiv:2019

NA VRANÍM HNÍZDĚ: The Cranberries, King Gizzard & the Lizard Wizard, Catfish and the Bottlemen, BTS a The Mountain Goats

od Patrik Müller - 5.6.2019

Pozůstalí z The Cranberries vytvořili se svým tradičním producentem důstojnou rozlučku Dolores i důstojné uzavření kariéry. Australští garážoví rockeři King Gizzard & the Lizard Wizard vydali více přímé a zábavné album než obvykle. The Mountain Goats se vydali ze světa gotiků do světa fantasy. Tentokrát nejsou v hudbě tak silné emoce, ale koncept opět vytvoří propracovaný.

Catfish and the Bottlemen stagnují a prudce klesají dolů. Nechtějí se posunout, ale ani nedosahují síly debutu.

„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Pozůstalí z The Cranberries vytvořili se svým tradičním producentem důstojnou rozlučku Dolores i důstojné uzavření kariéry

The Cranberries – In the End

Vydavatelství: BMG
Žánr: Alternativní rock, Keltský rock, Pop/Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

In the End je důstojným rozloučením s minulý rok tragicky zesnulou Dolores O’Riordanovou. Pro kapelu to muselo být obrovské vypětí nervů, ale nakonec dali album, jenž bylo připravováno v době smrti Dolores, dohromady. Možná kvůli tomu, že cítili morální povinnost vůči fanouškům, možná kvůli pietě a nebo si prostě řekli, že je to zrovna takto správné a právě tak to musí všechno uzavřít. Nejen přijmout ztrátu blízké osoby, ale protože se nepředpokládá další pokračování kapely, přijmout i konec 30 leté působnosti Cranberries.

Zbylí členové (skoro se nabízí slovo pozůstalí) Fergal Lawler, Mike a Noel Hoganovi správně pochopili, že nyní není ten vhodný čas na experimenty a rozhodli se nahrát klasické album Cranberries bez nějakých speciálních kudrlinek. Zkrátka využít jejich největší síly z nejslavnějšího období kapely v polovině 90. let a zasadit tyto síly je do kontextu současnosti.

Cranberries tak zkontaktovali svého původního producenta Stephena Streeta a postarali se vskutku o povedený závěr historie jedné výborné a svou vlastní povahou originální kapely. Hned v úvodní “All Over Now” zaplesá ucho každého fanouška Cranberries. Je to moc pěkná píseň. Smutná, ale pěkná. Zařezává se do přímo do srdeční tkáně s ústřední pasáží:

“It’s all over now,”

jenže i pravý deštivý smutek může být někdy uklidňující oproti hrůzným úzkostem a temným depresím.

A to je ostatně něco, proč si The Cranberries oblíbilo tolik posluchačů naskrz všemi žánry. Další emocionálně silnou písní je “Catch Me If You Can”, ve které Dolores lamentuje o tom, jak je osvobozena od svého řetězce mortality (“Mortal chain”). Opravdu hodně temné momenty, které posluchače přenesou někde k převozníkovi na řece Acherón, a které v sobě skrývají mimořádné umění.

Temnota nemusí být pro slabší jedince už tak dobře snesitelná na písni “Wake Me When it’s Over” a obzvláště kvůli částem jako: “Wake me when it’s over”. Je to ale zrovna právě jedna z těch písní z alba, které nejvíce připomínají Cranberries z poloviny 90. let. Pochmurná bezvýchodná nálada ve slokách a výbušné refrény s žadoněním o zlepšení situace. Písně jako “A Place I Know” naopak nabízí uklidnění pro všechny to, kteří by si mohli myslet, že na tomto světě neexistují místa, kde občas přes ty mraky prosvitnou paprsky slunce.

A uprostřed všeho samozřejmě hlas, který se rodí možná jednou za tisíce let. Děkujeme proto za to, že jsme mohli žít ve stejnou dobu jako Dolores O’Riordan a slyšet jí! Může to znít totiž jako otřelé klišé, ale doopravdy platí že pokud nám poslední album Cranberries něco připomnělo pak to, že ačkoliv Dolores O’Riordan opustila fyzicky tenhle svět, dokud bude z čeho přehrát její písně, nezůstanou zapomenuty a budou je poslouchat i další generace.

Vždyť od vydání jejich pravděpodobně nejlepšího alba No Need To Argue z roku 1994 uplynulo více let směrem k současnosti než dělí vydání posledního alba Beatles a toto album. A přesto se na Cranberries nezapomnělo a i současní zástupci pubertálního věku se k písní Cranberries neustále vracejí.

Protože je to poprvé, co jsme mohli psát recenzi na Cranberries a bohužel asi naposled, snad nebude nikoho pobuřovat, když nakonec více než 30leté existence kapely zvoláme: Ať žijí The Cranberries!

DOPORUČUJEME:

Australští garážoví rockeři King Gizzard & the Lizard Wizard vydali více přímé a zábavné album než obvykle

King Gizzard & the Lizard Wizard – Fishing for Fishies

Vydavatelství: ATO / Flightless
Žánr: Altenrative/Indie Rock, Garážový rock, Psychedelický rock, Progresivní rock, Acid Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

King Gizzard & the Lizard Wizard jsou jednou z nejpracovitějších kapel na světové alternativní scéně. Vydávají alba jedno za druhým a je vcelku běžné, že zatímco jiným kapelám (i těm příbuzným v rámci jednoho hudebního stylu) trvá vydat album několik let, King Gizzard & the Lizard Wizard vše stíhají v rámci jednoho roku.

Má to samozřejmě i své nevýhody a ne jednou jsem si postěžoval, že kdyby vydávali alba s trochu střídmější kadencí, tak by mohli jednou za tři roky vydat takové super alba, že by se ostatní kapely mohly jenom klanět, protože tvorba australských King Gizzard by byla o míle před nimi.

Současné Fishing for Fishies je ale úplně jiný případ. Je to především ohromně zábavné album, což u kapely přece jen obvykle držících se žánrových dogmat, nebylo zase tak pokaždé jasné. King Gizzard & the Lizard Wizard totiž technicky vzato byli vždycky skvělí, ale často byl ten jejich garážový rock s příměsemi psychedeliky přece jen trochu moc dlouhý, melodicky nevýrazný nebo tak nějak příliš uzavřen do sebe.

Nyní je ale vše úplně jinak. Fishing for Fishies je velice melodické album a i přesto dokážou splnit neočekávané progrese písní, které od nich mnoho fanoušků alternativní hudby vyžaduje. Krásně je to slyšet třeba na “The Bird Song”, která se vždycky rozjede ve sladkou melodii a znenadání se zastaví, aby píseň zase bubny rozjely kupředu.

“Plastic Boogie” je oproti tomu přímočarý hospodský rock. Jedna z nejzábavnějších písní, jakou kdy King Gizzard & the Lizard Wizard vydali. Do trojice všech boogie, i poslední píseň alba “Cyboogie” se mimořádně povedla. Ta tentokrát přivede retro-elektro-rockový zvuk, který není pro kapelu cizí, ale zároveň ani ne stoprocentně běžný.

“This Thing” je nabroušený vidlácký rock s foukací harmonikou, který opět ohromně baví. Tentokrát jede píseň takřka v tanečních rytmech na výrazné base, ze které budou jásat nejen všichni fanoušci Queens of the Stone Age. Další skvělý moment povedeného alba.

Doufejme, že King Gizzard & the Lizard Wizard u něčeho podobného zůstanou a nezahalí se až do přílišných tvůrčích mlh, jak se to v minulosti u nich bohužel několikrát stalo. Z nového alba Fishing for Fishes je totiž slyšet přirozená radost a to je přesně něco, co jsme k jinak ke skvělým a originálním rockovým muzikantům potřebovali. O něco méně psychedelie sice může vadit některým jejich fanouškům, ovšem všem těm, co mají rádi na King Gizzard spíše pro tu garážovou a přímější část, bude tohle album darem z nebes. Dle našeho názoru je to silnější stránka kapely a proto tohle vyvážení psychedelie namotané na více garážového rocku vnímáme pozitivně. O něco silnějších 4,0.

The Mountain Goats se vydali ze světa gotiků do světa kouzelníků. Tentokrát nejsou v hudbě tak silné emoce, ale koncept opět vytvoří propracovaný

The Mountain Goats – In League with Dragons

Vydavatelství: Merge
Žánr: Indie Folk-Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Kalifornská indie folk-rocková kapela okolo Johna Darnielleho naposledy zazářila s konceptuálním albem Goths. To si dalo velice zvláštní cíl – dokázat co nejlépe zmapovat a vyjádřit život takzvaných gotiků, resp. lidí hlásících se ke gotické subkultuře, jenž je plná temnoty, smrti, ale i skvělých kapel.

Poměrně bizarní zaměření alba dopadlo skvěle a Goths bylo mnohými významnými zahraničními hudebními časopisy a servery považováno za jedno z nejlepších alb roku 2017 a věrní čtenáři si možná vzpomenou, že i v našem seznamu nejlepších zahraničních alb za rok 2017, se album Goths nacházelo.

Očekávání tudíž nebyla malá a přispěla k tomu, že In League with Dragons je trochu zklamáním. Záleží ovšem také v jakém ohledu to bereme. Album totiž nemá ani náhodou takové emoce, jako album minulé, co však naopak má s minulým Goths společného, je detailně propracovaný vlastní svět, které album má. Tentokrát nás The Mountain Goats vezmou do světa fantasy a taky tak trochu krimi. Není to ale žádný příběh, jak by se možná na první pohled při pohledu na obal a tracklist mohlo zdát, nýbrž spíše sbírka nesouvisejících zhudebněných krátkých příběhů.

“Clemency for the Wizard King” je například příběh o lesním kouzelníkovi. O kouzelnících je také například píseň “Doc Gooden”. “Passaic 1975” nejde ani tak do světa fantasy, ovšem vzhledem k tomu, že svět tohoto člověka působí trochu jako z jiných dimenzí, vlastně i trochu ano. John Darnielle ostatně řekl to, že potřeboval najít ve světě kouzelníků a vysloužilých kouzelníků i jednoho vysloužilého kouzelníka z reálného světa. A Ozzy Osbourne do tohoto světa zapadá perfektně.

Co se týče tedy textů a obsahu, album je opět poutavé – minimálně tolik jako to minulé. Bohužel, vzhledem k ne tak výrazné a sdělení nepodporující hudbě dojem s alba rapidně klesá. I tak lze ale kapelu obdivovat, že na svém šestnáctém albu opět přišla s novým zaměřením a novým světem.

Catfish and the Bottlemen stagnují a prudce klesají dolů. Nechtějí se posunout, ale ani nedosahují síly debutu

Catfish and the Bottlemen – The Balance

Vydavatelství: Capitol / Island
Žánr: Indie Rock, Pop/Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Welšská kapela Catfish and the Bottlemen se zdála být jednou z největších naději kytarového hudby posledních let. Nadšení z fantastického debutu The Balcony ale bohužel s novým albem zase opadlo o něco více a nezbývá než doufat, že se něco stane a kapela se rychle probudí k životu, protože by bylo škoda, aby pomalu upadali v zapomnění. Což se ale bohužel může stát, protože po minulém The Ride, které většina posluchačů ohodnotlila asi jako: “Hmmm… Čekali jsme asi o něco více, ale ok,” je The Balance bohužel již čirým průšvihem.

Problém Catfish and the Bottlemen je především v tom, jak lpí na svém žánru a přesto, že nápad, aby jejich album produkoval producent Jacknife Lee, který má za sebou práci s R.E.M., U2 nebo The Killers, vypadal zajímavě, kapela se bohužel od minula prakticky nikam neposunula ani po tvůrčí, ani po produkční stránce. Ano, možná album zní o něco více hlasitě a zároveň čistě, ale je to změna asi tak velká jako změna mezi jednotlivými obrázky alb Catfish and the Bottlemen, ze kterých ostatně také jakoby vyřazovalo, že chtějí už do konce kariéry parazitovat na úspěchu svého prvního alba.

Modleme se tedy, zasaďme strom (nebo alespoň bonsai), sledujme zda náhodou nepadá hvězda… Dělejme úplně cokoliv, ale doufejme, že příště ze sebe buďto dokážou vyždímat to, co na prvním albu a nebo, že se razantně změní jejich tvůrčí i studiový přístup.

Jo a mimochodem… “Sidetrack” – skvělá píseň. Škoda, že jich nebylo takových mnohem více.

Korejský boyband BTS míří do světa a dá se překvapivě několikrát poslechnout až do konce

BTS – Map of the Soul: Persona

Vydavatelství: Bighit
Žánry: K-Pop, Dance Pop
Hodnocení: 2,5/5,0

K-pop míří díky internetu pořád více a více do světa a šokujícím úspěchem“Gangnam Style” to rozhodně neskončilo. Superpopulární korejská vokální skupina BTS se rozhodla naplno proniknout na západní trh a pod záštitou velkých nahrávacích společností se spojili s několika nadějnými či již zavedenými producenty. Za albem Map of the Soul: Persona stojí například producentské duo The Arcade, které skládalo a produkovalo například pro Ritu Oru, Taio Cruze nebo Iggy Azaleu a jsou podepsáni například taky na jejím velkém hitu s Charli XCX “Fancy”, ale je zde také několik prakticky neznámých talentovaných producentů, kteří dostali šanci dělat pro někoho na velkém projektu úplně poprvé – jako například Pdogg nebo Marcus McCoan.

Měl jsem (asi to nepřekvapí) těsně před stisknutím tlačítka start takový hodně nepříjemný pocit, který se dá srovnat s pocitem, když do sebe ve 40 stupňovém vedru na festivalu navalíte 3 langoše nasáklé levným olejem. Nakonec se ale ukázalo, že se vlastně ani nebylo moc čeho bát. BTS je boyband, který si to docela dává a není zase daleko od těch nejznámějších západních boybandů Backstreet Boys začínaje One Direction konče. Akorát holt občas tomu, o čem zpívají někdy nerozumíte (což je možná vzhledem ke stejně prázdným textům boybandů vlastně i dobře).

Píseň “Mikrokosmos” jsem si dokonce na Spotify i uložil do oblíbených skladeb. Je to svěží, pohodový a čistý pop, který si přejete poslouchat, když jedete třeba autem a venku je hezky. Je to podle očekávání kýč, ale dobře zmáknutý. “Make it Right” mě pobavilo v tom, jak BTS vypálili rybník Chainsmokers. Je to neuvěřitelná vykrádačka této skupiny, ale v podání BTS se tenhle styl kupodivu snáší lépe.

BTS mají totiž i tu výhodu, že ačkoliv je samozřejmě jejich existence – stejně jako každého jiného boybandu – založena hlavně na vydělávání peněz, u nich je díky jejich asijského původu také nějak lépe zkousnutelná.

BTS popravdě ale nejsou nějaká velká neviňátka, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Jejich texty jsou popravdě vcelku provokativní a zvlášť na asijskou velice konzervativní povahu. Nepřekládal jsem si korejské části, avšak z těch anglických částí třeba “Make it Right” a pasáže jako:

„So hurry and grab me quickly”

jsou vcelku odvážné a obzvláště, když k tomu připočítáme, že po celou dobu písně slyšíme holčičí vzdychy, které zní skoro jakoby byly samplovány přímo z PornHubu. Někdy se dokonce zdá, že pod nevinnými tvářemi se skrývá parta slizounů. Na druhou stranu jim však alespoň nelze vyčítat, že hrají jen na opatrnou kartu. Oni Beatles ve svých písničkách taky občas skrývali oplzlosti, které nemají v textech ani motorkářské kapely.

Samozřejmě, kromě “Mikrokosmos” a “Make it Right” to není nic moc hudebně prozíravého a to dokonce ani v oblasti mainstreamového popu. Například spolupráce s Halsey “Boy With Luv” však naznačuje, že by se BTS mohlo dost dobře povést skutečně dobýt západní trh a to je stejně asi (prachy a sláva) jediný cíl, kteří si tahle 7 členná parta dává. Slabých, ale pořád 2,5, což je vzhledem k nízkým očekáváním pořád příjemné překvapení.

P!nk – Hurts 2B Human

od Patrik Müller - 3.6.2019

Recenze | Novinky: Po svěžím Beautiful Trauma ze sebe P!nk na Hurts 2B Human udělala popelnici producentů

Z Pennsylvánie pocházející, ale nyní nikoliv překvapivě v již v Los Angeles sídlící slavná popová zpěvačka P!nk stihla vydat nové album překvapivě rychle a bohužel neudělalo to vůbec dobrotu. Zatímco Beautiful Trauma (2017) byla perfektní popová zábava, Hurts 2B Human je jedna velká nuda, která sice skalní fanoušky P!nk uspokojí, ale ostatní jenom zazívají.

Když jsem na podzim 2017 poslouchal osmé studiové album P!nk Beautiful Trauma, říkal jsem si, jak dokázala po těch letech ze sebe dostat takovéhle album. Beautiful Trauma bylo nejenže aktuální, ale i svěží, drzé a zábavné.

P!NK Press Photo — P!NK (Foto: RCA Records)

Z toho, co se na minulém albu povedlo, určitě stojí za zmínku třeba titulní píseň “Beautiful Trauma”, kterou napsal pro P!nk Jack Antonoff (génius), na další zpívala s Eminemem (další géniem), “Whatever You Want” zase pro P!nk napsal Max Martin (opět génius). Ten se také podílel na písních “For Now” nebo “Secrets”. A všechno to byly velké popové pecky. “I am Here” zase byla zajímavá odbočka P!nk do světa moderního folk/country.

Recenzi na minulé album si ostatně můžete dohledat. Dokonce bych s ohledem zpět řekl, že si i zasloužilo klidně hodnocení 4,0 z 5,0 místo 3,5.

Obzvláště, když můžeme slyšet, jak tragické je její nové album. Místo svěžesti je tu popová zatuchlost, místo progresu stání na místě nebo dokonce ještě spíše krok zpět.

Imagine Dragons, Max Martin, Greg Kurstin… Z toho aby nevylezly nějaké hity. A nebo ne?

Přitom Hurts 2B Human začne docela nadějně. Kromě debilních vokálů na pozadí, které po celou dobu písně dělají “whoo”, “whoo” je “Hustle” povedená písnička, která P!nk svým drzým textem i hudbou očividně sedí. Někdy to zavání trochu tím, co na P!nk všichni nesnášíme — takové to pozérské rebelství pro fanynky z korporátních kanclů. Takže se bohužel nevyhneme trapným částem jako:

“Bitch, please, don’t try to hustle me,”

ale je to ještě na snesitelné úrovni.

Jde to skousnout dobře taky protože to zní, že P!nk zpívat tuhle píseň skutečně a upřímně baví. Má v sobě jakousi muzikálovou duši a takový trochu retro-dance-popový zvuk z nějakého důvodu připomínající staré kabaretové písničky předválečného období. Podobně jako třeba “Little Party Never Killed Nobody” od Fergie.

Obzvláště povedená je hlavně mezihra, kdy je slyšet jenom syntezátor se zvukem připomínajícím hammondovy varhany. Tohle se producentům a skladatelům Jorgenovi Odegardovi a Danu Reynoldsovi – ano, přesně tak, kluci z Imagine Dragons – náramně povedlo. Odergard a Reynolds ukázali mimo jiné také to, že dokážou pracovat nezávisle na svém běžném stylu, protože kdybyste si to nepřečetli na obalu (nebo z recenze, že ano…), tak byste si rozhodně netipli, že za touto písní stojí zrovna oni.

Nemůžu si pomoci, ale “(Hey Why) Miss You Sometime” super hitového dua Maxe Martina a Shellbacka zní jako nějaká píseň, kterou vytáhli z počítačové složky s datem 2008. Písně takovéhohle dance-popového střihu totiž jely v rádiích právě někdy před deseti lety. Dneska je ten zvuk přece jen už trochu někde jinde a je docela s podivem, že zatímco na minulém albu Max Martin složil P!nk písně, které v sobě kombinovaly její náturu s nejnovějšími trendy, tohle zní jako starý šuplíkový nápad.

Skladatelka z posledního Linkin Park, ani Ryan Tedder P!nk nezachrání

Když to ale slyšíme, jakoby Max Martin nebyl jediný, kdo tentokrát použil P!nk jako takovou popelnici pro nepoužité nápady z minulých projektů. Skladatelka Ilsey Juber spolupracovala na řadě projektů od Kelly Clarkson přes Miley Cyrus, až po vlastně nejlepší píseň z posledního alba Linkin Park “Talking to Myself”, která album v podstatě zachránila One More Light a díky ní z alba nebyl propadák už úplně. Díky “Talking to Myself” se na novém albu našlo alespoň nějaké důstojné rozloučení s Chesterem Benningtonem.

Tentokrát je to ale naopak “My Attic” a to je snad vůbec nejnudnější písnička alba. Ryan Tedder z One Republic už toho napsal také mnoho veleúspěšného (“Bleeding Love” Leoně Lewis, “Halo” Beyoncé, “Burn” Ellie Goulding nebo “Happier” Edu Sheeranovi), ale spolupráce s P!nk a elektronickým duem z New Jersey Cash Cash, která vyústila v song “Can We Pretend”, patří rozhodně mezi jeho slabší kousky.

Sia se zase zmůže jen na “Courage”, která zní sice jako strašně dramatická píseň, ale ve skutečnosti je to spíše ideální píseň pro uspávání lidí s chronickou insomnií. Zvlášť, když je na tom podepsaný i snad nejžádanější producent současnosti napříč žánry a mnohonásobný držitel Grammy Greg Kurstin.

Ten si ale naštěstí napraví trochu reputaci na “We Could Have it All”, kterou napsal s Kurstinem, podržte se – samotný Beck Hensen! Beck s Kurstinem dokázali písni vtisknout retrospektivní atmosféru. Je to jedna z těch popových písniček, která se rovná kterýmkoliv nekomerčním žánrům protože má svou duši a přenese vás vždycky mentálně do jiných míst plných slunce a vzpomínek. Takový pop hit ze staré školy 80. a 90. let ve stylu starých písniček Madonny, Sheryl Crow nebo Alanis Morissette, ale funguje perfektně a většinu písní porazí o parník.

Jak použít chlapy, co to umí s auto-tune a jak chlapa s hlasem od Pána Boha

Autor písní jako “Troublemaker” (Olly Murs feat. Flo Rida) nebo “Pretty Woman” (Robbie Williams) Steve Robson se také vcelku pochlapil a jeho píseň je možná vůbec – jestli ne přímo nejlepší – pak alespoň nejzajímavější.

Duet s nepříliš známým, ale hlasově talentovaným popovým zpěvákem Wrabelem má v sobě velké emoce a tentokrát, na rozdíl od té umělé písně od Sii, vytváří skutečné drama. Produkce je odvážná tím, jak jeden Wrabelův hlas zrobotizovala, na rozdíl od nové písně Madonny a Quava ale tohle zní jako ukázkový příklad toho, jakým způsobem auto-tune používat.

I druhý duet se povedl. “Love Me Anyway” je sice, pravda, na jednu stranu strašně usoplená a sentimentální píseň, ale jakmile do ní vstoupí Chris Stapleton, běhá vám mráz po zádech. Ten chlap je prostě neuvěřitelný! Bez legrace, nevím, jestli má někdo na dnešní hudební scéně zajímavější zabarvení hlasu než on.

Léta chlastání poctivé whiskey a příroda drsného, ale krásného amerického Tennessee zase zaúřadovala a pardon, ale jestli si náhodou P!nk zároveň trochu nezavařila, protože ačkoliv je to skvělá zpěvačka (i na živo), tomuhle se konkuruje těžko.

Opět se ale ukazuje, jak je u popových zpěvaček důležitá jakási manažerská role. To, že si velké hvězdy nepíšou písničky samy, to je známá věc a byla běžná už v dobách Franka Sinatry a Elly Fitzgerald. Musí se ale potom stát jakýmisi vedoucími projektu a jejími úkoly je nejen píseň podat nejlépe, jak umí, ale i vybrat ty správné lidi a pokusit se od nich dostat to nejlepší, co mohou nabídnout.

P!nk ale zdá se brala, co jí přišlo pod ruku, moc neodmítala, spíše jen poslouchala producenty, kteří se bohužel také někdy mýlí a podle toho to taky vypadalo. Naštěstí ne ve všech svých volbách měla nešťastnou ruku a někteří skladatelé či hudební hosté stojí za to. Obzvláště může P!nk děkovat Beckovi a parťákům z duetů Wrabelovi a Chrisi Stapletonovi, kteří vytáhnou album pořádně nahoru.

P!nk – Hurts 2B Human

Vydáno: 26.4.2019
Délka: 47:03
Žánry: Pop, Dance Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Hustle, 5. 90 Days (feat. Wrabel), 10. We Could Have It All, 11. Love Me Anyway (feat. Chris Stapleton)

Weyes Blood – Titanic Rising

od Patrik Müller - 31.5.2019

Recenze | Novinky: Weyes Blood se uzavírá do svého podmořského světa, vám se za ní chce taky

Vlastním jménem Natalie Mering z kalifornské Santa Monicy, jinak ale známá jako Wayes Blood vydala nové album Titanic Rising. Její první album vydané pod známou nahrávací společností SubPop je zatím nejspíše nejlepší prací její kariéry.

Ano, pokud vám ten název nahrávací společnosti něco říká, pak ne náhodou. SubPop je ta původně maličká nahrávací společnost, která pohádkově zbohatla díky tomu, že podepsala na konci 80. let smlouvu z tehdy neznámými třemi kapelami okolo seattleské scény – Nirvanou, Soundgarden a Mudhoney.

Wayes Blood (Natalie Mering) Foto: Sub Pop — Weyes Blood (Natalie Mering) Foto: Sub Pop

Natalie má ale na kontě už velkou spoustu minulých alb pod jinými značkami. Kromě svých alb The Outside Room (2011), The Innocents (2014), Front Row Seat to Earth (2016) má za sebou také hraní v portlandské alternativně rockové kapele s velice vtipným názvem Jackie-O Motherfucker. Pokud jste o ní nikdy neslyšeli, tak věřte, že to bizarní jméno nebylo ani zdaleka to jediné, co na ní bylo bizarního. Stačí se ostatně podívat na video záznam z jejich koncertu – vážně něco šíleného. Tak šíleného, že člověk vlastně ani neví, jestli dobrým a nebo špatným způsobem.

Smutek, který uklidňuje

Její sólová tvorba je, přestože spolupracovala s poměrně hodně alternativními umělci jako Ariel Pink a její sólové počátky byly ještě přece jen ovlivněny předchozí kapelou, o poznání více uhlazenější a to je v jejím konkrétním případě, myšleno určitě pozitivním způsobem

Titanic Rising se dá dokonce i považovat za pop/rockové album. Samozřejmě, je v ní pořád kus alternativní duše, to znamená, že album je velice ovlivněno sedmdesátými léty a má nádech minulosti. Vůbec nejvíce asi Weyes Blood připomíná Kate Bush nebo Julii Holter, ale s melodičností The Beach Boys.

Produkce alba je ale dobře vyvážená, a tak se nestává to, co se někdy stává u mnohých podobných alba s typickým indie-retro zvukem a album se neutápí v přehraných porcích ozvěn a předimenzovaných zvuků. Kytary hrají největší roli, avšak slyšíme i mnoho varhan nebo smyčců.

Celé album je tak uklidňující, že snad i dokáže nahrazovat fyzická pohlazení.

“I just laid down and cried
The waters don’t really go by me
Give me something I can see
Something bigger and louder than the voices in me
Something to believe,”

(“Jen jsem si lehla a plakala / Voda mě příliš nemíjí / Dej mi něco, co uvidím / Něco většího a hlasitějšího než hlasy ve mne / Něco, v co věřím”)

zpívá Weyes Blood v na první pohled zoufalém, ale zároveň vlastně i ohromně nadějném refrénu, kdy sice Natalii Mering není do smíchu, ale nepřestává věřit ve zlepšení její situace a ve zmírnění utrpení.

Jako vnučka Kate Bush a Bowieho

Celé album a zvláště tato píseň je vlastně něco jako takový ten moment, kdy se pláč člověka začíná zastavovat. Takový ten moment, kdy mozek není natolik ochromen z traumatu, že dokáže připravit svůj mechanismus přežití, dokáže spustit produkci dopaminu a endorfinu. Člověk si najednou uvědomí, že ty věci nebudou zase tak špatné a vrátit tím náladu do člověka pomalu zpátky stavu pohody.

Další parádní moment alba nastane v písni “Movies”, kdy za polovinou přijde hodně nečekaný zvrat a tradiční průběh písně se převrátí ve smyčcové sólo.

“Mirror Forever” jenom pokračuje v emocionálně silném albu a Mering exceluje řádkami jako:

“You threw me out of the garden of Eden
Lift me up just to let me fall hard”

(“Vyhodil si mě ze zahrady Eden / Zvedl si mne, jak abych dopadla tvrdě”).

Píseň “Andromeda” díky kombinací syntezátorů s retro-letní kytarou je jedna z nejvíce indie rockových písní. “A Lot’s Gonna Change” je díky svému muzikálnímu nádechu trochu jako potomek, jenž je vzdáleným příbuzným Bowieho The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars a podobně připomíná Bowieho i další skvělá píseň — akustická, posléze smyčcová a trochu space rockový “Picture Me Better”.

O tom, že album se vydařilo skrz naskrz koneckonců přesvědčí i to, že do alba dobře zapadá titulní intermezzo “Titanic Rising”, i smyčcová minutu a šest sekund dlouhá dohra “Nearer to Thee”.

Škoda snad jen, že Titanic Rising není zase tolik originálním albem. Styl alba jednak připomíná nesmírně početnou vlnu dnešních indie rockových kapel s retro zvukem ve stylu konce 60. a 70. let, hlavně ale i samotné starší umělce, jejichž styl se Natalie snad ani nesnaží moc předělávat, jako spíše vhodně míchat.

Nutno však uznat, že to namíchala skvěle a jak se díváte na ten obal s podvodní místností, vlastně vás to láká se tam na chvíli také ubytovat a utéct tím pádem alespoň na chvíli od toho šíleného a rychlého světa.

Weyes Blood – Titanic Rising

Vydáno: 5.4.2019
Délka: 42:22
Žánry: Psychedelický Pop, Barokní Pop, Dream Pop, Alternative Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Andromeda, 4. Something to Believe, 6. Movies, 7. Mirror Forever

Sara Bareilles – Amidst the Chaos

od Patrik Müller - 31.5.2019

Recenze | Novinky: Na Amidst the Chaos se Sara Bareilles oblékne do folkového kabátu, který jí sedne skvěle. Dojem z alba nejvíce kazí politika

Člen The Alpha Band a hlavně producent takových interpretů jako Elvis Costello, John Mellencamp, Gregg Allman, Lisa Marie Presley, Elton John & Leon Russell, B. B. King nebo Robert Plant. To je jenom skromný výčet toho, s jakými legendami mohl spolupracovat americký hudební producent T-Bone Burnett, který už je také vlastně svým způsobem legendou. A právě s tím dostala nyní možnost spolupracovat rodačka z kalifornské Eureky Sara Bareilles.

Když slyšíte první píseň alba Amidst the Chaos “Fire”, pak si dokonce říkáte, že tahle spolupráce bude fungovat tak dobře, že možná začíná nejlepší americké popové album s folkovým nádechem za posledních několik let. K čertu můžete poslat i minulý rok opěvovanou, ale bohužel trochu umělou country hvězdu Kacey Musgraves. Saře totiž Bareilles žerete úplně všechno do posledního slova.

Možná i protože má za sebou účinkování v muzikálu Waitress (2015), kde se v cítění se do písní jistě procvičila jako zatím nikdy jindy.

Když za pomoci hvězdného producenta zpívá do písně plné přirozeně a hřejivě znějících nástrojů, cítíte pod sebou fyzicky ranní rosu na trávě amerického venkova. Je zázrak, že i přes ty digitální komprese můžou znít písně takhle naturalisticky. Je třeba složit poklonu Burnettovi, který pomohl nádherný hlasový výkon Sary Bareills zaznamenat. A nezapomínejme také na muzikanty, kteří do se do studia dostali jenom protože všichni hrají parádně a chtěli to všem ukázat.

Je to vůbec skvělé zjišťovat, že i přes dnešní studiové možnosti ještě pořád vznikají písně a alba jako je toto, kde slyšíme napřímo zachycené lidské výkony bez algoritmických kudrlinek.

Když nasadíte laťku hned na úvod moc vysoko…

Bohužel, s tím jakou obrovskou peckou Bareilles začala, to mrzí o to víc, že zbytek alba nedosahuje ani náhodou takové úrovně. To je ta nevýhoda tradičního rozložení alb. Aby lidé nevypínali, strategií je dát dopředu to nejlepší a na zbytku už tolik nezáleží. Tichá balada “No Such Things” až moc rychle vychladne rozohněnou atmosféru, “Armor” je píseň, která sice vyčnívá, ale s hlubokými piánovými vyhrávkami na pozadí působí takovým neklidným dojmem. Jakoby se snažili Barellis a Burnett zbytečně rozvádět kompozičně už tak zajímavý nápad a dopadlo to trochu zmatkem.

Jsem si jistý, že na koncertech bude píseň velkou peckou, o čemž se ostatně můžete přesvědčit z jejího vystoupení v talk show Stephena Colberta, na albu to ale bohužel po nasazení laťky tak vysoko zase takový odvaz není.

“If I Can’t Have You” by se asi dala považovat za nejlepší kousek po úvodní “Fire”. Pop ze staré školy, který je sympatický nejen melodičností a mimořádně dobrým hlasovým výkonem, ale i samotnou osobností Sary Bareilles, která vyzařuje noblesu, která je zároveň jako ze staré školy, ale zároveň je tím i vlastně svěží.

Když se podíváte na její živá vystoupení, poznáte hned, že nejenom že je to fantastická zpěvačka, která umí zazpívat naživo prakticky úplně stejně jako ve studiu, ale je to také dáma, která vystupuje s noblesou a ačkoliv je pohledná, nevyužívá to jako svou marketingovou zbraň, ale na prvním místě je skutečně hudba a zpěv a tak to ostatně má být.

Texty písní vypadají krásně…

Povedl se také duet s Johnem Legendem “Safe Place to Land”. Moc lepších pěveckých partnerů si asi z hlediska podobnosti nemohla vybrat, protože se svou důstojností a noblesou je Sara vlastně takovou ženskou verzí právě Johna Legenda. Otázkou je, jestli si neměla vybrat raději někoho naopak protichůdného. I v tomto jde Sara na jistotu, avšak spolupráce s Legendem vyjde výborně.

Pokud jste na těchto stránkách častěji, jistě jste si všimli, jaké máme logo, slogan a na jaké metonymii je postavené motto a filozofie webu. A teď si poslechněte refrén této písně:

„The ocean is wild and over your head
And the boat beneath you is sinking
Don’t need room for your bags, hope is all that you have
So say the Lord’s Prayer twice, hold your babies tight
Surely someone will reach out a hand
And show you a safe place to land”

(„Oceán je divoký a jde ti z toho hlava kolem / A tvoje loďka pod tebou se potápí / Nepotřebuješ pokoj pro své kufry, naděje je všem co máš / Tak prones pánovu modlitbu dvakrát a drž své děti pevně / Někdo k tobě určitě natáhne ruku / A ukáže ti bezpečné místo pro vylodění”).

Jsou to vážně moc hezká slova a možná bychom si je měli dát někam zarámovat a mít je nad sebou vždycky, když se budeme trápit nad tím, že se našemu webu nestíháme věnovat, abychom věděli, že to stojí za to.

Když se zkrátka člověk dívá na ty všechny silné momenty alba, které jsou skutečně mimořádně povedené, pak si trochu zoufá nad tím, že to nebylo ještě o něco lepší, protože to ještě lepší být rozhodně mohlo. Chemie producent-kapela-zpěvačka fungovala perfektně, stejně jako muzikantské a pěvecké výkony. Texty jsou najednou stranu výjimečné, ale samozřejmě by se též mohl kdekdo mračit nad tím, že se do nich Bareilles nenápadně snažila vecpat politickou ideologii.

…než zjistíte že jsou inspirovány politickou ideologií

Samotný název Amidst the Chaos je narážkou na Ameriku za prezidentování Trumpa (takže povinné kopnutí do Trumpa je pro toto album odbyto už v názvu), song “No Such Thing” je zase naopak honorací minulého amerického prezidenta Baracka Obamy. Albu se nevyhlo ani #MeToo a medializovaný případ soudce Nejvyššího amerického soudu Bretta Kavanaugha. “Safe Place to Land” je pak vlastně věnována imigrantům, kteří hledají na této planetě bezpečné útočiště.

Pokud raději taktně vynecháme případ Bretta Kavanaugha a #MeToo, pak samozřejmě není možné nijak názory Saře Bareilles brát. V určitých pasážích a nebo s cílem, kterého chce Sara umístěním těchto témat do písní dosáhnout, s ní dokonce musí souhlasit snad každý, kdo není vyloženě skalní fanoušek SPD, problém je však v tom, že všechna tato témata jsou žhavými tématy americké Demokratické strany a omílání těchto témat nejen na tomto albu působí už jako ideologické dogma Demokratické strany

Do tohoto alba se politika prostě nehodí.

Nebudeme paranoidní, ale je jasné, že kdybych byl čelním představitelem téhle strany, tak bych si jenom mlaskal blahem, že mám na hudební scéně příznivce, kteří vytvářejí reklamu zdarma a ještě skoro podprahovým způsobem, že si jí ani tolik lidí vlastně nevšimne. Takové skoro až Orwellovské, vysílat politickou ideologii, ale jak je uvedeno. Raději nebudeme paranoidní…

Kdybychom každopádně mohli nahradit politické idologie na albu raději lépe promyšlenými melodiemi a akordovými posloupnostmi, udělali bychom to okamžitě.Stejně kdyby se risk s tlačením politiky do alba raději nahradil risky hudebními. Do tohoto alba se politika prostě nehodí.

Amidst the Chaos je proto bohužel „jen“ lehce nadprůměrným albem něčeho, co se označuje v Americe jako Contemporary Pop, což sice znamená, že to má být “současný pop”, ale většinou se pod tímto podžánrem (paradoxně) skrývá sdělení, že je to pop určen spíše pro střední generace než mladší. Zkrátka takový opatrnější. A to i přes ty politicko-společenské kontroverzní záležitosti. Kdyby se rozhodla Bareilles v některých ohledech trochu více zariskovat, ale čistě hudebním způsobem a nebo by se nespokojila s tím, že písně zní jenom dobře, ale nárokovala si, aby zněly ještě lépe, pak by album dosáhla enormních výšin.

Sara Bareilles – Amidst the Chaos

Vydáno: 5.4.2019
Délka: 49:46
Žánry: Adult Pop, Pop, Písničkářka, Folk Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Fire, 3. Armor, 4. If I Can’t Have You, 5. Eyes On You, 12. A Safe Place to Land

LSD – Labrinth, Sia & Diplo Present… LSD

od Patrik Müller - 28.5.2019

Recenze | Novinky: Popová superskupina Labrinth, Sia, Diplo (LSD) přinesla namísto výletů do vyšších stavů mysli přesládlou návykovost

Labrinth, Sia a Diplo. Tři jména, která mohla slibovat album, které buďto okamžitě vyletí na špice popových hitparád a nebo naopak, které by předvedlo něco, co se v tomto žánru tak úplně nenosí, ale svým způsobem přepíše historii moderního popu. To alespoň mohly být 2 cesty úspěchu, jakým se trojice úspěšných zpěváků/producentů mohla vydat. Jenže bohužel se tak nestalo…

Projekt LSD se nakonec vydal cestou třetí a cestou, které se dalo nejvíce obávat. LSD se totiž především ukázali jako mašiny na přesládlé a až nepříjemně nakažlivé popové hity. LSD tak vlastně naplnilo svůj název návykovostí, ale že by poslech této superskupiny byl kdoví jakým výletem do světa fantazie, to určitě pravdou není. LSD naplňuje svůj název spíše jako některé bonbony nebo čokolády a další cukrovinky, narvané až po obal umělými sladidly. Víte, že byste to neměli užívat, ale díky té nepřirozené sladkosti prostě nemůžete jinak a musíte jíst a jíst. Což je pro výrobce dobře, pro vás ale ne.

Na obrázku může být: 2 lidé, smějící se lidé, stojící lidé, venku a příroda — LSD: Labrinth, Sia a Diplo (foto: Facebook LSD)

Poslech hudby naštěstí nemůže způsobit až takové fyzické zdravotní problémy (o těch psychických by se v některých případech snad s trochou nadsázky i dalo hovořit), avšak většina čtenářů tohoto textu by jistě dala daleko více raději přesnost nějaké vynalézavější hudbě.

Mohlo to být skvělé album…

Je to barevné, bliká to, chce to být i zábavné, ale nakonec je to spíše jen hloupé.

LSD samozřejmě onen talent na chytlavé melodie, který do jisté (rozumné) míry od nich byl obecně očekáván, určitě nelze upřít, problém je však ten, že ačkoliv už tak nečekáte žádnou velkou hudební vědu, dostanete melodie, které místy znějí jako melodie, které vydávají levné čínské hračky pro děti z vietnamských tržnic. Je to barevné, bliká to, chce to být i zábavné, ale nakonec je to spíše jen hloupé.

A to přitom projekt LSD vypadal na papíře tak nadějně a zajímavě. Navíc, když vydali svůj první singl “Thunderclouds”, tak očekávání ještě vzrostla. To je totiž moc fajn popová píseň. Strašně pohodová se zvukem plným nadhledu. Labrinthův refrén zní perfektně a to, že Sia do písně zasahuje méně, dělá vlastně dobrotu, protože pokud Sia na albu funguje jen jako druhý hlas, tak funguje skvěle, což se jinak říct vzhledem k přehrávání hlasového projevu na místech, kdy zaujme primární pozici, říct úplně nedá.

“Thunderclouds” ostatně funguje možná i proto, že se na rozdíl od většiny dalších písní nesnaží tvářit jakože je všechno v pohodě. Hořkosladká atmosféra písně zní upřímně, kdežto většina písní na zbytku alba zní do jisté míry vykalkulovaně. Jakoby se ti 3 dali dohromady jen proto, aby se zúčastnili nějaké sázky o to, že nasbírají nejvíce přehrání ve věkové skupině 13 až 25 let a oni se jí snažili zoufale vyhrát za každou cenu.

Na albu se ještě najde pár světlých momentů, ale je jich na tak velká 3 jména pořád málo.

V podstatě je debut LSD jenom “Thunderclouds”, pak dlouho nic a přichází píseň “Genius” a sympaticky ambiciózní “Audio” se skvělou atmosférou, která bude jistě obrovským hitem. Nic náročného, ale pokud někdy pojedete s kamarády na párty do velkého města, nebudete chtít poslouchat nic jiného než písně jako tyto. Ze závěrečné části:

“We can’t live on
Without the rhythm,“

jde skutečně mráz po zádech.

Dipla jsem považoval vždycky za naprostou špičku mezi dance popovými producenty, protože dokázal do písní pomocí svých moderních syntezátorů vložit vždycky pořádný kus atmosféry s porcí příjemného neznáma, vyvolávající chuť hledat neobjevené. Škoda, že takových písní, kde by toho mohl využít, nebylo na albu více.

Jenže pak přijde zhudebnění astmatického záchvatu a levné disko z devadesátek

Poté v hierarchii kvality písní na Labrinth, Sia & Diplo Present… LSD následuje pomalejší a skoro až soulově znějící “It’s Time”, která projeví poctivou muzikantskou stránku trojice a která určitě nikoho neurazí.

Jenomže pak už je to jenom o tom, co je horší a ještě horší. Jednou z nejpitomějších písní alba je bezesporu “Mountains”, jejíž podivný refrén zní jako výkřiky někoho, kdo má těžké astma a volá o pomoc. V podstatě se jedná o toto:

[Jakože hrozně trendy dance popový hook, znějící jako svíjení v křečích]
„Mountains! Mountains!”
[Jakože hrozně trendy dance popový hook, znějící jako svíjení v křečích]
„Mountains! Mountains!”
[Jakože hrozně trendy dance popový hook, znějící jako svíjení v křečích]
„Mountains! Mountains!”

A nějak takhle to jde dokud se vám z toho neudělá šoufl a raději se vám to chce vyhodit ven než se trápit.

Ještě stupidnější je ale následující “No New Friends”, která zní jako nějaká šílená kolaborace mezi retardovaným příbuzným Pharella Williamse a DJ Bobem. Devadesátky v oblasti tanečního popu rozhodně není to, kam bychom se měli vracet! Od těch je nejlepší se držet co nejdále.

LSD se (bohužel) dobře streamuje, protože si nedělejme iluze –- mnoho posluchačů té vysoké návykosti, která tam neoddiskutovatelně je – prostě bezmezně podlehne.

Zkuste to spolu prosím ještě jednou a buďte prosím příště pravými génii!

Je to vzhledem k těm povedeným písním škoda, ale díky písním jako “Mountains”, “No New Friends”, nudě “Heaven Can’t Wait”, je po debutu LSD bohužel spíše album pro levné diskotéky za 30 Kč na koupaliště malých měst, kde stejně každý chlastá a kouří trávu tak moc, že už se začne LSD líbit úplně všem. Aby někoho při tomto albu ale chytla kocovina, to už bych kvůli některým momentům alba nikomu raději nepřál.

Je to promarněná příležitost, protože tyhle tři hlavy spolu mohly vymyslet daleko lepší materiál a pokaždé, když se na albu objeví nějaký světlý moment, tak to mrzí o to víc.

Když slyšíme čtveřici “Genius”, “Audio” (Sii můžeme odpustit i ten stupidní refrén „Make the bomb, bomb beat,” protože to nahradí oním naprosto skvělým závěrem, ze kterého skoro až mrazí v zádech), “Thunderclouds” a “It’s Time”, pak ostatně i můžeme slyšet, jak dobré album to mohlo být, kdyby pro všechny písně buďto udrželi tuhle úroveň a nebo se je alespoň nesnažili tak vehementně udělat prakticky neposlouchatelnými tou přehnanou sladkostí melodií. Bohužel peníze vládnou světu a očividně i mysli těchto třech velkých jmen dnešní popové hudby.

Zkuste to spolu prosím za nějaký čas ještě jednou a buďte příště prosím těmi pravými génii!

LSD – Labrinth, Sia & Diplo Present… LSD

Vydáno: 12.4.2019
Délka: 30:41
Žánry: Dance Pop, Pop,
Rozhodně musíte slyšet: 3. Genius, 4. Audio, 5. Thunderclouds

Nejznámější hudební spor o autorství je u konce! Bittersweet Symphony je připsáno zpět Richardu Ashcroftovi, Rolling Stones se vzdali práv

Aktuality

od Patrik Müller - 24.5.2019

Jeden z nejznámějších hudebních sporů o autorská práva je u konce! Rolling Stones vrátili autorství písně The Verve „Bitter Sweet Symphony“ zpět bývalému frontmanovi kapely a hlavnímu autorovi písně Richardovi Ashcroftovi. Ten o autorské nároky na píseň přišel krátce po vydání písně kvůli údajnému plagiátorství a nedodržení dohody.

Richard Ashcroft se už na konci minulého roku nechal slyšet, že bude bojovat o to, aby se práva na slavnou „hořkosladkou symfonii“ vrátila do jeho rukou. „Jdu si pro svoje peníze,“ sebevědomě Ashcroft prohlašoval například v rozhovoru pro americký hudbení server Consequence of Sound.

Richard Ashcroft tehdy doufal v obrat k lepšímu díky tomu, že syn hlavního strůjce žaloby, bývalého manažera Rolling Stones Allena Kleina — vlastníka práv na všechny písně Rolling Stones vydané před rokem 1970, se postavil k celé záležitosti velice otevřeně a stejně tak samotní členové Rolling Stones a jejich současný manažer Joyce Smith.

K navrácení autorství písně zpět do rukou Richarda Ashrofta mimo jiné nejspíše přispělo také to, že Ashroft minulý rok vystupoval na anglické části turné Rolling Stones No Filter jako předskokan.

Ashcroft definitivně oznámil úspěch o jednání symbolicky po tom, co obdržel prestižní cenu Ivor Novello Award Britské akademie textařů, skladatelů a autorů za mimořádný přínos britské hudbě. Ashscroft po obdržení ceny poděkoval Micku Jaggerovi a Keithu Richardsovi za to, že uznali jeho zodpovědnost za „tohle ***** mistrovské dílo.“

Bitter Sweet Press Release. ✌? pic.twitter.com/NnmiGf8e6C

— Richard Ashcroft (@richardashcroft) May 23, 2019

Jak přišli Keith Richards a Mick Jagger málem ke Grammy za píseň, se kterou neměli takřka nic společného…

Ačkoli autorství textu písně nebylo nikdy předmětem sporu, jeho nejvýraznější část — smyčcová melodie — byla převzata z orchestrální symfonické verze písně Rolling Stones “Last Time”, kterou zkomponoval v roce 1965 skladatel a producent Andrew Oldham.

Podle bývalého basisty The Verve Simona Jonese si toho byli dobře vědomi, a tak kontaktovali samotné Rolling Stones a požádali je o mimosoudní dohodu. „Bylo nám řečeno, že se rozdělíme 50 na 50, ale pak viděli, jak dobře se ta nahrávka prodává. Zavolali nám znovu a oznámili, že požadují 100 procent a nebo musíme stáhnout celé album z obchodů. To pak nemáte moc na výběr,“ prozradil bývalý člen kapely Jones pro MusicSaves.org.

The Verve byli nuceni vzdát se autorství písně a přenechat ho Micku Jaggerovi a Keithu Richardsovi. Hlavní zájem na tom měla však třetí strana — tehdejší manažer Rolling Stones Allen Klein. Po tom, co bylo Jaggerovi a Richardsovi připsáno autorství, všechny licenční poplatky a publikační práva totiž připadly Kleinově společnosti ABKCO Records.

Kvůli zájmům Allena Kleina tedy nastala velice bizarní situace, kdy bylo připsáno autorství písně někomu, kdo měl společného velice málo s dílem, ze kterého Ashcroft pro píseň The Verve skutečně čerpal — tedy z orchestrální verze Andrewa Oldhama, který původní píseň Rolling Stones předělal prakticky k nepoznání a hlavní melodický motiv v původní verzi Micka Jaggera a Keitha Richardse ještě vůbec neexistoval. The Rolling Stones se navíc nikdy netajili tím, že píseň “Last Time“ byla silně inspirována písní “This May Be the Last Time“ od Staple Singers.

Pikantní také je, že píseň byla po vydání nominována na Grammy v kategorii Nejlepší rocková píseň za rok 1997 a cenu tedy mohli vyhrát právě Mick Jagger a Keith Richards.

The Verve byli krátce nato žalováni i člověkem, který měl na příjmy z písně dle podobnosti s výslednou verzi “Bittersweet Symphony” nárok daleko více.

Andrew Oldham tvrdil, že z jeho orchestrální verze byla převzata nakonec delší část nahrávky, než bylo původně dohodnuto. Tyto právní spory kolem kapely, která ztratila práva na svou nejúspěšnější píseň (a finance, které s tím samozřejmě souvisí), přispěly k tomu, že se brzy po vydání alba Urban Hymns The Verve rozpadli.

I díky příznačnému názvu a textovým pasážím jako:

„You’re a slave to the money then you die“

(„Jsi otrokem peněz a pak zemřeš“)

se “Bittersweet Symphony“ často používá jednak jako symbol toho, jak finanční spory v hudbě dokážou degradovat uměleckou hodnotu děl a také toho, že problematika duševního vlastnictví není jednoznačná a často není lehké posoudit, kde leží hranice mezi inspirací a krádeží nápadů.

Slavné hudební spory o autorství i peníze: Oasis, Coldplay i Radiohead

Mezi další slavné spory o autorství písní patří například soudní případ mezi spřátelenou kapelou The Verve Oasis, která musela zaplatit v roce 1995 půl milionu dolarů společnosti Coca-Cola za to, že ukradli melodie pro píseň “Shakermaker“ z jejich reklamy ze 70. let a písně “I’d Like to Teach the World to Sing“.

Veřejnost se také zajímala o případ, kdy Albert Hammond a Mike Hazlewood zažalovali kapelu Radiohead za to, že ukradli melodie z jejich písně “The Air That I Breathe“ pro svůj komerčně nejúspěšnější hit “Creep“, přesněji sloku písně. Radiohead u soudu souhlasili s tím, že Hammond a Hazlewood budou přidáni jako autoři a dostanou část z příjmů. Aby toho nebylo málo, byli to naopak Radiohead, kdo v roce 2018 zažalovali zpěvačku Lanu Del Ray za to, že si propůjčila melodie z “Creep“ pro píseň “Get Free“.

Do celosvětového tisku se také v roce 2008 dostala zpráva o tom, že kytarista Joe Satriani zažaloval Coldplay za ukradení melodie z jeho písně “If I Could Fly“ pro píseň “Viva La Vida“. Satriani se nakonec s Coldplay dohodl na mimosoudním vyrovnání, načež se do sporu vložil také americký hudební profesor Dr. Lawrence Ferrara a upozornil na to, že obě písně jsou si podobné se skladbou “Se tu m’ami“ italského skladatele Giovanni Battisty Pergolesiho, který zemřel — dobře se podržte — v roce 1736.

I tento případ ukazuje, jak těžce lze v některých případech rozhodovat o autorství písně a o tom, co lze ještě považovat za inspiraci a co už je nelegální krádeží. A také to ukazuje i to, že skladatelé mohou smýšlet podobně a to v nezávislosti na místě a dokonce i na čase.

Autor: Patrik Müller

Cage the Elephant – Social Cues

od Patrik Müller - 22.5.2019

Recenze | Novinky: Frontman Cage the Elephant před nahráváním novinky Social Cues pohřbil v Pompejích manželství, album ale zase takové drama překvapivě nepřinese

V netradičním termínu těsně před Vánocemi 2015 se naposledy pochlubili Cage the Elephant se svým albem Tell Me I’m Pretty. To získalo velice slušný ohlas a nelze se taky divit proč. Bylo na něm spoustu skvělých písní jako “Cry Baby”, “Mess Around”, “Too Late to Say Goodbye”, “Cold Cold Cold”, “Trouble” nebo “That’s Right”. Zaslouženě se pak tahle skupina z malého města Bowling Green z Kentucky objevila i mezi hudební smetánkou na červeném koberci ve velkém L.A. při předávání nejprestižnějších hudebních cen Grammy…

Kapela si vlastně pauzy mezi alby ani příliš neužila. Jednak, protože vydali živé akustické album Unpeeled (to je ta lepší událost) a jednak taky, protože se zpěvák Matt Shultz rozvedl po 7 letech se svou manželkou (což bude jistě ta horší událost). Ano, to je sice bulvárek, ale i tyhle osobní informace je vždycky potřeba sdělit, protože mají samozřejmě na hudbu na albu obrovský vliv.

Cage The Elephant Press Photo — Cage the Elephant (foto: RCA Records, autor: Neil Krug)

Jeho manželka je původem francouzská modelka, herečka a režisérky, čili taky z části umělecká duše. A když se rozvádí umělci, tak to samozřejmě není jenom tak, protože všechno má svůj význam a správné načasování. To, že se rozvedou si tedy uvědomili kde jinde než v Pompejích. Ve městě, které lehlo pod popelem nedalekého Vesuvu.

Z garážovžch kluků velkou kapelou

Cage the Elephant je jedna z kapel, která se drží tradičního rázu a odmítá nějaké velké zásahy digitálních zvuků. I tak ale můžeme na Social Cues slyšet nějaké malé změny. Například na otevírací písničce “Broken Boy” slyšíme melotron a občas se tu a tam objevují také klávesy.

Co podle očekávání zůstává je jejich typický bzučivý a zvonivý, trochu garážově a jako ze staré školy znějící zvuk kytar. Tomu popostrčit zvuk správným směrem pomáhal Cage the Elephant producent John Hill, který je pravým zástupcem extra třídy mezi producenty, protože spolupracuje s největšími jmény napříč žánrovými kategoriemi a jeho práci můžete slyšet například z alb a písní Demi Lovato, Foster The People, Portugal. The Man, Imagine Dragons, Eminema a spousty a spousty dalších top jmen.

Nevýhoda pro pohodlí muzikantů, avšak komfort pro ucho posluchače je, když kapela nemůže spoléhat na nějaké příliš velké postprodukční zásahy a je nutné skutečně v pravém slova smyslu „nahrát“ kvalitní album a nikoliv se k němu „doupravovat“.

Cage the Elephant si v tomhle ohledu vedou skvěle. Kytarové i vokální výkony na albu jsou na vysoké úrovni. Co už pozitivní být úplně nemusí je, že nálepka neuhlazené nespoutané kapely, kterou měli Cage the Elephant z počátků, je pryč. Na Social Cues totiž hrají jako velká kapela a album je přesné a bez jakýchkoliv zvukových chybiček nebo vyčuhujících prvků.

Dokonce se jedná o tak vyčištěný zvuk, že někomu může chybět ten nedokonalý, ale správnou atmosféru mající lo-fi garážový zvuk, který je zde sice trochu pořád díky neučesaným kytarám, avšak oproti eponymnímu debutovému albu Cage the Elephant z roku 2008, je to podstatný rozdíl.

Album je i přes špičkové podmínky ostré, chybí mu ale atmosféra

Neznamená to ale kupodivu, že by kapela v honbě za špičkovým zvukem vytvořeným nekřesťansky drahým vybavením špičkových amerických studií (konkrétně Village Recording Studio v L.A. a Battle Tapes Recording a Blackbird Studio and Sound Emporium v Naschvillu) nějak změkla. V lecčems je i to tvrdší a ostřejší hudba než o poznání více psychedelicky založené album Melanophobia z roku 2013.

Bohužel, i přestože si Cage the Elephant a John Hill ve studiu jistě pořádně „máklli“ v hledání těch správných zvuků, nemůžu si pomoci, ale zvuk (a vlastně bohužel i melodie) albu Melanophobia, zněly lépe. Písně jsou ve skrze dobře vymyšlené, ale často jakoby hledaly nějakou společnou jednotku.

Do alba se bohužel nepodařilo vtisknout nějakou specifickou atmosféru, která je právě pokaždé odvozena ze zvuku. když si poslechneme kterékoliv z minulých alb počínaje Cage the Elephant (2008), Tell Me I’m Pretty (2015) konče, alba vždycky tvořily takový malý samostatný svět, do kterého se člově mohl zaposlouchat. Tohle bohužel ten případ není.

Výsledný dojem z produkce Johna Hilla je takový, že album zní sice v několika barvách, ale zároveň jsou to barvy trochu příliš syté — přehnaně saturované.

Texty na tomto albu jsou vesměs poměrně zajímavé. Úvodní píseň “Broken Boy” začíná takovou typickou řádku ostřejšího indie rocku, která dá připomenout třeba na textový styl Death Above 1979:

„I was born on the wrong side of the train tracks”

(„Narodil jsem se na špatné straně kolejí”)

Zbytek písně je pak vyloženě o nastavení role, do které se zpěvák Matt Shultz staví, tedy do role nějakého psance, který má sice úspěch, ale vnitřně je rozerván.

Naplno to popisuje následující titulní píseň “Social Cues”.

„People always say:
‘At least you’re on the radio, huh,’”

velice trefně vyjadřuje Shultz to, jak popularita a peníze ještě nic neznamenají, pokud nejste vnitřně a v pohodě a někdo vám zlomí srdce.

Noční běhání moderním pop/rockem s Beckem

“Black Madonna” není ani textově ani hudebně žádná velká sláva. Je to až příliš ohraný pokus na to navrátit 70. léta a takové Tranqulity Base, Hotel & Casino ve verzi lite. Talent na kaleidoskopické, melodické refrény se sice nedá kapele upřít a píseň by mohla být zajímavá i pro ty, kteří se příliš o nezávislé žánry nezajímají – takový welcome drink do světa indie rocku – avšak tahle píseň, ačkoliv alespoň trochu funguje samostatně, v kontextu alba nedává příliš velký smysl.

Na “Night Running” si pozvali Cage the Elephant samotného Becka. Píseň zřejmě trochu inspirována latonskoamerickými rytmy nezní špatně a je to zajímavý směr, kterým se Cage the Elephant vydali. A také zajímavý host. Tenhle subtropický rock má určitě svůj streamovací i rádiový potenciál. Všichni se ale asi shodneme, že to má i přece jen trochu daleko k tomu, jaký potenciál by mohla tato spolupráce mít, kdyby jí využili jiným způsobem.

“Skin and Bones” je jedna z nadprůměrných písní alba. Není to žádná věda, ale funguje to lépe než písně, kde toho zvukově Cage the Elephant s producentem vymýšlejí více.

Píseň má silný náběh v posledním předrefrénu, který potěší fanoušky Oasis, když buďto vědomě, či nevědomě Cage the Elephant vložili do písně předrefrén, který připomíná předrefrén hitu manchesterské kapely “Don’t Go Away”.

“Ready to Let Go” se může jednoznačně a hrdě přidat k nejlepším písním této kapely.

Většina z nás, co jsme tohle album slyšeli, se asi shodne na tom, že nejlepší písní alba je jednoznačně “Ready to Let Go”. Přirovnání rozpadajícího vztahu k Pompejím, je skutečně výjimečně chytrý textařský počin (a to byť to pro něj vzhledem k tomu, že mu to život sám takhle připravil před nos). Píseň má v sobě typickou drzost Cage the Elephant, ale zároveň je melancholická, což samozřejmě vyvrcholí ve skvělém skluzovém sólu. “Ready to Let Go” se může jednoznačně a hrdě přidat k nejlepším písním této kapely.

Jak Cage the Elephant promr**li šanci, ale zachránili to svým talentem

No Photoshop. 100% real.

Zveřejnil(a) PM Jokes dne Úterý 21. května 2019

Stejně jako český tým dnes promr*a vedení a nakonec to zachránil přirozeným talentem, stejně tomu je i posledního alba Cage the Elephant. (P.S. Sorry všem, kdo nadávají, že hokej vidí úplně všude. Teď už ho vidíte fakt už úplně všude — i na hudebním webu).

Následuje “House of Glass” a to je temná píseň vyjadřující psychický zmatek. Jedna z těch písní, které mají zvuk jako byste neustále někam utíkali před nějakými svými úzkostmi, ale postupně zjišťujete, že jste závislí na tom utíkat a nikdy se nezastavit.

„It’s an illusion, this admiration
Of mutilation, my isolation“

“Love’s the Only Way” je oproti tomu sentimentální uklidnění. Jakoby Shultz znovu začal věřit v nevinnost lásky. V téhle písní a v následující závěřečné části alba se bohužel ukazuje, jaký je problém, že ačkoliv Cage the Elephant mohli mít jedinečnou příležitost nahrát dramatické album, které by šlo za hranu toho, co normálně hrají, šlo za ten obvyklý práh asi jako, když vystrčíte nos ze dveří a hned je zase za bouchnete. A to je špatná zpráva. Cage the Elephant se totiž očividně usadili v komfortní zóně natolik, že je z ní nedostanou ani osobní problémy a zlomené srdce.

“House of Glass” totiž třeba jde trochu za hranu toho, co Cage the Elephant dělají a podobně je to třeba s úvodní “Broken Boy”. Obě mají trochu děsivý zvuk jenže je to pořád takový dost zvláštní horror, kde namísto kuchyňských nožů používá vrah nože na máslo.

Když si vezmeme třeba “The War is Over”, která v sentimentální obhajobě lásky pokračuje, všimneme si, jaké má Shultz skutečně problémy přijít s texty, které by nějak rozvířily emoce. Stanovení jako:

„You can build your walls, love will tear it down
You can hide your heart inside a man-made house,”

si totiž poslechnete a řeknete si: „Hmm… Týpkovi se rozpadlo manželství, tak je z toho naměkko.” Jenže dále bohužel nic víc. K takovým slovům se bohužel nemůžete nijak přidat a nemůžete pochopit do detailů, jaké pocity skutečně Shultz cítil.

Cage the Elephant – Social Cues

Vydáno: 19.4.2019
Délka: 42:48
Žánry: Alternativní/Indie Rock, Pop/Rock, Post-Punk Revival, Garážový rock, Psychedelický rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Broken Boy, 2. Social Cues, 5. Skin and Bones, 6. Ready to Let Go, 7. House of Glass

NA VRANÍM HNÍZDĚ: Chemical Brothers, Khalid, Michal Pavlíček, Korben Dallas a Simple Creatures

od Patrik Müller - 10.5.2019

Chemical Brothers si díky novince No Geography alespoň částečně udrželi dobrou formu z minulého alba Born in the Echoes a drží si nyní lepší formu než v dobách tvůrčí krize mezi léty 2003 až 2014. Khalid na druhém albu sice baví pár hity, ale ty málem zapadnou v jinak ke smrti nudném albu Free Spirit. Česká kytarová legenda Michal Pavlíček je fenomenální na instrumentálních skladbách, ale písně, kde se zpívá jsou občas až nehodné jeho jména.

Slovenské čím dál tím zajímavější seskupení Korben Dallas se rozhodlo, že je na čase opustit komfortní zónu, zavolalo tak domestikovanému producentovi Eddiemu Stevensovi a vytvořili spolu vynikající „bazénové“ album. Projekt Simple Creatures basáka blink-182 Marka Hoppuse a frontmana All Time Low Alexe Gaskartha sice taky dostal z komfortních zóny, ale je na něm poznat, že se v nových žánrech necítí tolik jistí.

„Vraní hnízdo“ není název nové dotované stavby Andreje Babiše, nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Chemicals Brothers se drží na No Geography v dobré formě. Singly jsou ale paradoxně nejslabší stránkou alba

The Chemical Brothers – No Geography

Vydavatelství: Astralwerks / Virgin EMI
Žánry: Electronická hudba, Big Beat, House, Techno, Trip Hop
Hodnocení: 3,5/5,0

Jedny z největších postav v historii elektronické hudby a big beatové hudby 90. let (ano, tohle je big beat, ne rock’n’roll, jak se tomu idiotsky říká v ČR) Tom Rowlands a Ed Simons, vydávají nové album, které to v konkurenci tak kultovních nahrávek jako Exit Planet Dust (1995), Dig Your Own Hole (1997) a nebo Come with Us (2002) nebude mít vůbec lehké. Kde by to o něco lehčí naopak mohli mít, je druhá půlka jejich kariéry.

Chemical Brothers totiž měli problémy navázat na svůj hvězdný začátek kariéry a ačkoliv pokusy jako více experimentální We Are the Night (2007) nebo ostatně i poslední album Born in the Echoes (2015). Tomu nemalým podílem přispěli skvělí vokalisté (na albu se objevili Beck nebo St. Vincent) a Chemical Brothers se částečně vrátili se silným beaty, melodiemi a „hooky“ do formy.

No Geography je v tomto pokračováním a ačkoliv to má daleko do těch „starých“ Chemical Brothers, překonávají hluché pasáže mezi léty 2003 až 2015. Titulní track “No Geography” kombinuje neuvěřitelným způsobem 90. léta a současnou elektronickou scénu. Tahle píseň má obrovské rozměry. Stejně tak “The Universe Sent Me”, která pálí syntezátory jednu geniální melodii za druhou.

Přemýšleli jste někdy o tom, jaké by to bylo umět cestovat volně skrze prostor? Tak, že byste za pár vteřin mohli být na místech na několika místech zároveň? Píseň má v sobě takovou silnou a zároveň netradiční energii, že přesně toto evokuje. “We’ve Got to Try” nemusí už být tak lichotivá pro ucho.

Má serpentinové syntezátory a běží docela rušivým způsobem start-stop, kdy rozjetou hudbu střídají falešné samply, které ve skutečnosti samply nejsou, jsou to originální melodie a prostě pouze znějí jako samply nějaké staré písně jako od Jackson 5. “MAH” je pak vyloženě napůl experimentální a občas ty zvukové ruchy, se kterými Chemical Brothers přijdou už nejsou taková legrace, nicméně pořád ukazují, že umí a jakmile se píseň rozjede, stojí to stejně nakonec za to.

Na albu je rozhodně co objevovat a nelze k němu jen tak hned říct jednoznačné stanovisko. Je to ten typ alba, které je velice rozmanité se vyplatí pouštět více a více. Bohužel je zde mnoho písní jako “Got to Keep On” nebio “Free Yourself” (není to ironické, že zrovna singly jsou asi vůbec nejslabšími články alba?), které zní jako až moc přímočaré pokusy a které tím ztrácejí hlubší hudební vizi nebo myšlenku. Zároveň nejsou ani tak nápadité, aby se daly posoudit, jako geniální výtvor rychlého elektronického jamování uvažování Chemical Brothers. Hlavní zprávou však je, že Chemical Brothers se po minulé povedené nahrávce stále drží v dobré formě .

Khalidovo Free Spirit je pár skvělých písní, ale zbytek dlouhé nudy

Khalid – Free Spirit

Vydavatelství: RCA
Žánry: R&B
Hodnocení: 2,5/5,0

Teprve 21letý Khalid je vzhledem k obrovskému úspěchu jeho debutu American Teen již na scéně velkou postavou. Na Free Spirit se tak může pochlubit zajímavými a zároveň různorodými hosty. Na albu mu tak přispěl svými rýmy rapper Murda Beatz, ale zároveň taky zazpíval a zahrál folkový písničkář Father John Misty. Kromě toho najdete na albu taky známého amerického kytaristu Johna Mayera. Khalidovy melodie jsou víceméně univerzální, a tak se do nich hodí akustické kytary jako na “Saturday Nights” a nebo taneční píseň, kterou produkoval samotný Disclosure “Talk.”

Bohužel žádný z hostů nedokáže vymanit Khalida z toho vakua kreativního prázdna a Free Spirit je nejenže šíleně bezzubé a opatrné album, ale kromě “Talk” a perfektní melancholické “Hundred” a naopak pohodové a chytlavé “Right Back”, je to také album bez hitů. A to při celkové stopáži někde k hodině není vůbec dobré. Album se sice bude nejspíše pořád slušně streamovat, protože bude skvěle fungovat jako bílý šum pro ty kteří nechtějí být hudbou příliš odtrženi od práce. Pokud si ale tuhle hudbu pustíte na cestě z práce domů, nebezpečně hrozí nebezpečí usnutí za volantem. Díky 3 skvělým písním, které jsou výrazně nad ostatními sice silnějších, ale pouze 2,5.

Jakmile Michal Pavlíček hraje, je pravým kytarovým bohem, když se v jeho písních zpívá, padá až moc tvrdě na zem

Michal Pavlíček – Pošli to tam!

Vydavatelství: Warner Music
Žánry: Rock, Alternativní rock, Kytarový virtuóz
Hodnocení: 3,0/5,0

Přes všechen respekt k jednomu z nejlepších českých kytaristů je potřeba ke splnění veškeré upřímnosti, kterou na našem webu vždycky ctíme, musíme konstatovat, že nové album Michala Pavlíčka Pošli to tam! je hodně rozporuplné a v některých ohledech přímo zklame.

Písně, které si uchovávají velkou porci instrumentálního ducha, jako například “Anděl” (píseň, kterou hrál Pavlíček na koncertech už před několika lety), patří k tomu nejlepšímu z alba a můžete vidět Pavlíčka jako toho kytarového génia.

Jakmile ale Pavlíček přestane hrát na kytaru, většinou to moc dobře nedopadne a podstatnou část viny nesou také hosté. Ze všech hostů předvede vyloženě kvalitní výkon hodný alba takové legendy, jakou Pavlíček je, v podstatě jenom Richard Müller. Na to, že texty přispěly takové velké persóny jako Michal Horáček nebo Vlastimil Třešňák, se jeví taky tak nějak moc mělce.

Například “Babalu” (autorkou Markéta Pilátová), je velká hrůza. Vzpomínka na Václava Havla “Odcházení” Vlastimila Třešňáka pak alespoň dopadne daleko důstojněji a spolu s Monikou Načevou jí taky moc hezky nazpívali.

Zrovna Monice Načeva ale vůbec nesedne již zmiňovaný Černý Petr alba, píseň “Babalu”. Její hlas se perfektně hodí do pomalých, melancholických, zakouřených bluesových skladeb, ale v daleko rychlejší a hlasitější skladbě to skoro zní, jakoby nestíhala.

Michal Pavlíček dal vedle profíků šanci taky některým mladým, doteď prakticky neznámým zpěvačkám a podle toho to bohužel taky vypadá. Milly Honsová se se skladbou “Časy jsou zlý” sice pere statečně, jenomže možná i díky hodně přímočaré produkci alba, nevyznívá její hlas jako něco, co patří do alba jedné legendy české hudby, ale je „jen“ nadprůměrem hodícím se spíše ke špičce okresní scény.

Přesto přese všechno, skalní fandové Pavlíčka asi smutnit nebudou, protože v porovnání s posledním albem Stromboli Fiat Lux se alespoň nejedná o tlakovou nevýraznou šeď.

(Pozor, přijde osobní vsuvka!) Stejně tak jsem možná jen já už zdegenerovaný přehnaně post-produkovanou současnou hudbou a ryzí rockový muzikantský a textařský projev těžící hlavně z nahrávání už nedokážu ocenit.

Pošli to dál! se ale bohužel jeví i přes famózní muzikantské výkony Pavlíčka i jeho kapely jeví jako odkrytí jeho slabších produkčních schopností. Já, vím. Na taková jména jako Michal Pavlíček se zpravidla nesahá, ale nemůžu si pomoci. Jsem přesvědčen, že album by mohlo dopadnout lépe, kdyby ho produkoval někdo jiný než samotný Michal Pavlíček. On termín producent je dost vágní, takže je těžké určit, jestli je tím myšleno, že Pavlíček mixoval i masteroval. U skladeb jsem nicméně nenašel jiné jméno a tak předpokládám*, že album mixoval přímo Pavlíček.

*Slibuji, že se při nejbližší příležitosti zajedu podívat do kamenného obchodu s CD — ano, to ještě existuje, ale musí se k tomu už jezdit a ne chodit pěšky — a podívám se podrobněji na kompletní výpis zásluh, který je na fyzické kopii). Jestli se mýlím, svoje předpoklady upravím.

Není to jen o tom, jak vybíral lidi do týmu, ale i o mixu. Ten totiž taky není zrovna dvakrát vydařený. Bubny na první písni “Dunění”, které zní jako by si někdo až moc hrál s ekvalizérem a kompresorem a jsou příliš hlasité. Zkrátka rockerské uši, které už něco zažily jsou asi trochu jinak stavěné.

Teď tu však nastane ten možná očekávány zvrat, kdy to alespoň částečně vyvážím tím pozitivním.

Zrovna úvodní song “Dunění” obsahuje perfektní ústřední kytarový riff a taky zpěv, který dává vzpomenout na ty nejlepší časy Pražského výběru. A ty kytarová sóla… No, Pavlíček není považován za jednoho z nejlepších pro nic za nic. To je prostě lahoda pro uši.

A instrumentální kytarové orgasmy “Anděl” … Můžou se tyhle slova vůbec použít vedle sebe? V tomhle případě asi ano… jsou TEN Pavlíček. TA legenda. Když to navíc podporuje skvělý bubeník Miloš Maier, pak je to ještě větší lahoda.

Kdyby neměla “Babalu” takové sloky, jaké má, a už tak povedený refrén by byl zesílen lepším hlasem a nebo sbory už od začátku, byla by to velká pecka. Ještě méně si člověk ten větší rozměr musí domýšlet u pravé rockerské vypalovačce „Časy jsou zlý“.

Na konci, když slyšíme napodobování nějakých kmenových rituálních písní či modliteb, má píseň “Odcházení” až spirituální rozměr. Jakoby se Pavlíček, Načeva a Třešňák doslova snažili vyvolat zpět ducha Václav Havla.

“Ve znamení Jayi” je další kytarová paráda. Na rozhraní druhé a třetí třetiny písně hraje Pavlíček možná jedny z technicky nejvíce náročných kytarových sól kariéry. “Odcházení”, jak již je zmíněno, je velice důstojnou vzpomínkou na našeho prvního prezidenta (tomu druhému je možná věnována píseň “Modrý pták” :-)). Na konci, když slyšíme napodobování nějakých kmenových rituálních písní či modliteb, má píseň “Odcházení” až spirituální rozměr. Jakoby se Pavlíček, Načeva a Třešňák doslova snažili vyvolat zpět ducha Václav Havla.

Richard Müller je na “Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu” rovněž skvělý a do textu se autenticky vžije.

“Bioelektrik” — další kytarová sóla, ze kterých běhá mráz po zádech a o “Červánky” a hlavně pak “Na druhém břehu” to platí dvojnásob.

Tyhle momenty stojí za to, ale zároveň vlastně i bolí, protože ukazují, jak skvělé by mohlo album být, kdyby se podařilo vše dotáhnout na sto procent.

DOPORUČUJEME: Korben Dallas vylezli ze své komfortní zóny do Bezénu a povedlo se vytvořit zajímavý nový směr

Korben Dallas – Bazén

Vydavatelství: Slnko Records
Žánry: Alternartive/Indie Rock, Electronický Rock, Alternative Pop, Art Pop, Art Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Jedno z největších jmen slovenské alternativní scény — kapela Korben Dallas — se pro nové album Bazén dala dohromady s producentem a klávesistou Eddiem Stevensem. Mimo jiné partner Jan Kirschner spolupracoval i na albech elektronického anglicko-irského dua Moloko nebo dokonce na albu Sii.

Volba Stevensona byla součástí změny, díky které kapela začala vytvářet písně s větším podílem elektronické hudby a experimentálních prvků. Stevens údajně napsal kapele, že je čas na jejich „bazénové album“. Narážel tak na to, že některé kapely, aby vystoupily ze své komfortní zóny, provedly nějakou šílenou věc, co se týče nahrávání a například nahráli album ve vypuštěném bazénu.

KVÍZ:

Dáme si z legrace schválně takovou zde nevídanou věc a sice kvíz. Víte, jaká kapela skutečně nahrála své album v opuštěném objektu, kde byl původně plavecký bazén?

Možná nápověda zde: Kapela původně chtěla nahrávat na základně parašutistů NATO, nakonec si ale vybrala bazén z 30. let, který přestavěla na hudební studio. Kapela je stále vlastníkem tohoto bývalého bazénu (nyní studia) a stále ho používá pro nahrávání.

Odpověď naleznete na konci článku.

Korben Dallas ale zároveň dobře vyvažují staré nástroje s elektronikou. V písni “Raketa” tak můžeme vedle sebe slyšet asi nejstarší hudební nástroj vůbec — ruční buben — a současnost, s největší pravděpodobností i budoucnoat hudby: výrazně modulované elektronické signály (ať už kytar nebo syntezátorů).

Korben Dallas jsou v dobré skladatelské formě, spolupráce s schopným producentem Stevensem jim sedla a z alba je to poznat. Lepší by bylo jen, pokud by se nebáli projevit více svou melodickou část a album by tím získalo více emocí.

Občas je totiž díky zvolené moderní syntetické produkci dojem z alba trochu plochý a s připočtením dlouhých stopáží, mají písně za alba Bazén trochu problémy více zařezat se do kůže. Největší výjimkou tohoto tvrzení je píseň, která je od této produkce nejvíce vysvlečená. Tichá poslední píseň “Po kúpeli”.

To je něco, na čem by asi měli Korben Dallas ještě zapracovat. Pokud na tom ale budou pracovat znovu s Eddiem Stevensem, pak jenom dobře, protože z téhle spolupráce může vzniknout ještě mnoho zajímavého.

Simple Creatures jsou zábavnou odbočkou pro fanoušky blink-182 a All Time Low, v rámci nových žánrů se ale o nic zvláštního nejedná

Simple Creatures – Strange Love (EP)

Vydavatelství: Warner Music
Žánry: Pop/Rock, Pop, Synth-pop, New Wave
Hodnocení: 3,5/5,0

Projekt basáka blink-182 Marka Hoppuse a frontmana All Time Low Alexe Gaskartha je moderní a energický. Pokud budeme brát EP Strange Love vzhledem k dosavadnímu působení jejich kapel, musí se uznat jejich odvaha a chuť objevovat nové hudební styly a způsoby, jak tvořit hudbu. Vzhledem k celkové scéně a žánru, do kterého nyní zasahují (synth pop a new wave) se ale bohužel už o nic tak revolučního nejedná. Právě naopak.

Taková Evropská liga oproti Lize mistrů. Je to taky zábava, ale víte, že by to mohla být zábava daleko větší, kdyby váš oblíbený tým postoupil do lepší soutěže.

“Adrenaline” je sice super píseň napumpovaná a pánové zhodnotí zkušenosti ze svých kapel na to, aby stvořili skvělý refrén. Stejně na tom je třeba i “Strange Love”.

Ostatní bohužel vyvolává jenom slabší verze Twenty One Pilots. Taková instantní náhražka za jídlo. Taková Evropská liga oproti Lize mistrů. Je to taky zábava, ale víte, že by to mohla být zábava daleko větší, kdyby váš oblíbený tým postoupil do lepší soutěže.

Generické popové písně jako “How to Love” a “Ether” nezaujmou nikoho, kdo není fanouškem alespoň jedné z kapel a kdo není zvědavý na to, jak bude jeho oblíbená kapela znít, když opustí svou komfortní zónu.

Správná odpověď na otázku která kapela nahrávala album v bazénu je: Sigur Rós

Billie Eilish – WHEN WE ALL FALL ASLEEP, WHERE DO WE GO?

od Patrik Müller - 6.5.2019

Recenze | Novinky: Billie Eilish je nečekaný fenomén. Nejdříve jí nenávidíte, pak se nemůžete odtrhnout

Do české a slovenské země doráží fenomén Billie Eilish zatím ještě v dávkách, když ale sledujete záběry z nedávno proběhlého kalifornského festivalu Coachella a šílící davy fanoušků, máte pocit, že už dlouho tady nebylo nic tak velkého a zároveň jiného. Debutové album Where Do We Go When We Sleep je jednou z nejpřekvapivějších alb poslední doby. Že album bude hodně výrazné, se dalo vzhledem k dosavadní prezentaci, očekávat. Málokdo ale asi čekal, že bude zároveň tak dobré.

Začalo to za dob Black Sabbath, pokračovalo to přes Marilyna Mansona a teď je to tady znovu. Koncept, který by se dal nejlépe nazvat jako „anti-hvězda“ očividně pořád funguje i v nablýskané době sociálních sítí. Účelem je vzbudit dojem odporu proti zaběhlým pořádkům (nejen) hudebního průmyslu a dosáhnout toho pomocí kontroverzní vizuální stránky a drzých textů. Vizuální stránka musí mít něco, co běžně člověka odpuzuje. Ukousnuté hlavy netopýra, falešné, děsivě vypadající oči, krev, podlitiny na kolenou… Podobné věci, které jsou v kontrastu toho, co obyčejně vidíme u největších popových hvězd, některé lidi paradoxně přitahují jako magnet.

Image result for billie eilish press shot — Billie Eilish

Při hledání důvodů proč, by to nejspíše bylo rovnou na nějaký psychologický rozbor lidské povahy, ale odborníci se shodují, že zvláštní lásku lidí k horrorům souvisí s tím, jak se jednotlivci, či celá společnost vyrovnává s horrory skutečného světa. Proto například po atomových hrůzách v Japonsku vznikl film Godzilla. Křehká generace milleniálů a nejspíše ještě křehčích zástupců generace Z si proto i přes veškerý luxus, kterým se tak ráda obklopuje a historicky klidné období, v sobě jistě prožívá mnoho úzkostí a skrytých, temných mentálních zákoutí způsobených třeba existenčními nároky nebo přehnaným ochranářstvím svých rodičů.

100 + 1 důvodů, proč Billie Eilish nesnášet

Takže vlastně jen to, co to už bylo. Nuda, jenom povedený marketing, loutka nahrávacích společností… Svým způsobem ano, ale za vším tím je i pořádný talent a originální osobnost.

Ostatně pokud chce člověk Billie Eilish nenávidět, důvodů má více než mnoho. Je takovým tím typickým do dobré rodiny narozeným zlatým dítkem. Její matka je herečka, stejně jako někteří členové širšího příbuzenstva. Za jejím úspěchem stojí její bratr, skladatel a producent více než ona sama. Když se člověk dívá na rozhovory s ní, nemusí trpět ani přílišnou agresivitou, aby měl občasné cukání jí darovat pár výchovných facek pro její dobro.

17 letá dívka má o sobě očividně nemalé mínění, je zahleděná do sebe a hlavně její pozérsky znuděný projev v čele s věčně přivřenýma očima rozmazleného teenagera, kterému rodiče dali všechno, ale on si stejně pořád na něco stěžuje, zrovna velké sympatie nevyvolávají. Marketingově sice geniální, ale trochu zbytečné bizarnosti v klipech, jdou s tím ruku v ruce.

Moc tomu nepřidávají ani přílišné ovace ze strany jejich fanoušků a nebo hudebního tisku, který jí skandálně začal přirovnávat ke Kurtu Cobainovi, což je po hudební i lidské stránce pochopitelně úplně mimo.

A přesto je tu 1 000 000 + 1 důvodů proč jí (je) milovat

Jenomže je v tom pořád rebélie, která vždycky přitahuje. Hlavně však za celou práci odvedeném na albu zaslouží Billie Eilish a ještě více taky její bratr Finneas O’Connell, velký respekt. Možná totiž sice byli podporování svými rodiči a brzy na to jim začala kapesné dávat velká nahrávací společnost, která rychle zavětřila šanci podepsat někoho nadějného, ale jinak je Where Do We Go When We Sleep čistě jejich produktem. Billie a Finneas nepotřebovali celé fabriky producentů a skladatelů na to, aby dokázali vytvořit plnohodnotější, kvalitnější a progresivnější hudbení dílo než popové mega star typu Ariana Grande a Rita Ora.

Billie Eilish je daleko více než pravým horrorem, popcornovou, ale dobrou zábavou typu Zombieland.

Where Do We Go When We Sleep je hudebně odvážné a zdaleka ne jen kvůli tomu, ale i díky vizuální imagi provokující, přesto dostatečně přístupné pro masy. Finneas O’Connell — extrémně talentovaný starší bratr Billie — se rozhodně nebál jít na hranu a skládat pro sestru elektronickou hudbu, která není zrovna úplně mainstreamovou selankou, která si vyžaduje daleko světlejší a klidnější nálady. Přesto díky silným, chytlavým melodiím a kombinováním odvážnějších písní s těmi více při zemi (tedy popovějšími a klidnějšími), dokáže vyrovnávat rozumnou hranici a nechat Billie Eilish někde na úrovni takové srandovní lekací komedie s prvky dramatu.

Pokud se tedy Black Sabbath, Marilynu Mansonovi, Rammstein, Prodigy, popřípadě třeba Danzig skutečně podařilo občas vytvořit v posluchačích když už ne pocity hrůzy, tak alespoň nějaké to pozdvihnutí obočí nebo nepříjemný, ale zároveň přitažlivý pocit k zakázanému ovoci, Billie Eilish je daleko více než pravým horrorem, popcornovou, ale dobrou zábavou typu Zombieland.

Není to ale ani tak nějaké srabáctí nebo kalkul, jako spíš vhodná stylizace do role. Finneas si nejspíše byl vědom toho, že jeho mladší sestra, měřící sotva 160 cm nemá až zase takové možnosti a i přes působivé videoklipy, které jsou skutečně natočené tak, že občas vyvolávají buďto nepříjemné pocity a nebo opovržení, nemá takový druh charisma, aby mohla skutečně vyděsit posluchače. A muselo by se taky ubrat reklamy.

Strašení peklem už moc nefunguje, vtipná a drzé: „Přála bych si, abys byl gay,“ ale ano

Album taky začne spíše nechutností a humorem spojeným s reklamou než úděsem. V krátké nahrávce tak posloucháme nejspíše product placement firmy pro průhledná rovnátka. (Taky jste si všimli, že vzrůstá počet značek zmíněných v textech, to určitě všichni nedělají z čisté lásky ke značkám, co?)

No a pak se pokračuje v diskotékové písni “Bad Guy”. Možná nejchytlavější písni alba, která svým hlavním melodickým hookem sice už trochu brnká na nervy, ale všimnete si hned napoprvé obzvláště vymakaného mixu a produkce alba. Finneas různě moduloval hlas Billie Eilish a nebo do stopy přidal mezery, aby hlas Billie zněl více děsivě a je to zajímavý, v popu v této děsivé úpravě, nevídaný prvek. Odvážné je také to, jak píseň utichne, a pak přijde elektronicky ostrá mezihra.

Druhý ploužák “Xanny” ukazuje skladatelskou vyspělost Finnease. Obzvláště bridge:

„Please don’t try to kiss me on the sidewalk
On your cigarette break,”

je náladově hodně zmáknutý a perfektně posouvá atmosféru písně zase o něco dál.

“You Should See Me In a Crown” pokračuje dál na silné vlně a tenhle elektro pop s prvky deep house s výraznými basami je to poslední, co by vás nudilo. Textově je to sice nejhorší píseň alba, takové to už ohrané snažení se dosáhnout ostrého dojmu, ale celkový dojem z písně to nezkazí.

“All the Good Girls Go to Hell” už zase hudebně tolik odvážná není a text zrovna taky dvakrát ne. Dneska už takovéhle lehké rýpání do hodnot katolické církve pobouří snad jedině jeptišky v klášteře. Píseň ale určitě špatná není a obzvláště v kontextu alba. Je elegantní a dobře plní roli pohodovější písně, která má trochu polevit v tempu a napětí.

Co naopak textem dráždí je píseň “Wish You Were Gay”, což je vtipně drzý vzkaz osobě, která vám nevrací zpět lásku a nedaří se vám u ní vzplanout takové pocity, jaké cítíte vy k ní. Pokud se dobře zaposloucháte, znovu máte možnost slyšet, jaký je Finneas produkční chytrolín. V některých částech na pozadí slyšíme nejen klasickou basu nebo bongo bubny, ale dětský jásot, zvukové prostředí restaurace a na konci (to uslyší už úplně všichni, i ti co nedávají moc pozor) i potlesk divadelního publika. Děti, restaurace a divadlo je pochopitelně něco, kde bychom úplně nemluvili jako Billie v refrénu, a tak nás tak nějak drží při pozornosti.

Střední pasáž: to nejhorší i nejlepší z alba

Jednou z nejlepších písní alba je “When the Party’s Over”. Billie tady více než kdykoliv připomíná Lorde a Finneas dokazuje, že se klidně může poměřovat i s jejím producentem s velkou reputací Jackem Antonoffem. Na začátku využívá Billie prvek hummingu (sorry, český ekvivalent nemáme), což je něco, co můžete znát třeba z alb Marilyna Mansona. Tohle jednoduché hučení se zavřenými ústy má, když je dobře využitu překvapivě velký vliv, který přidá do písní jakousi duchovní stránku.

Nejcitlivější a nejvíce emocionální píseň Billie perfektně zazpívala a ukázala, jak hodně je variabilní a dokáže zazpívat ostře i velice jemně.

“Quiet when I’m coming home
and I’m ony my own
I could lie, say i like it like that
Like like that,”

zpívá se v refrénu.

Důraz, který klade na hlasové detaily je ohromný a tam, kde je jich málo, doplní je propracované elektronické hračky Finnease.

Pokud je nějaká píseň na albu trochu mimo, pak je to “8”. Sice se jedná vzhledem k průběhu alba o správně zařazenou píseň, ale je to další z momentů, kdy to Finneas už trochu přehnal a modulovaný hlas Billie ve stylu panenky Barbie (nebo možná spíše Chucky), je docela otravný. Stejně jako divný přesun směrem k nějakému levnému tropickému „Malibu” popu. Jedna z mála věcí, co se na písni povede, je melodie a zvuk elektrické kytary.

Naštěstí se pokračuje velkými peckami. Nejdříve “My Strange Addiction”. Sexy, skoro až latinskoamerická a reggaetonová píseň. Perfektně fungují i samply, které pocházejí — věřte tomu nebo ne — ze seriálu The Office. Kdo by řekl, že tenhle seriál, který skončil už v roce 2013, bude pořád tak memovaným materiálem mezi lidmi, kteří v době konce seriálu měli ještě mléčné zuby…

A ve velké jízdě se pokračuje i dál. “Bury a Friend” je tak dobrá, že ty masivní beaty a basy cítíte po celém těle. Nevzpomínám si, že bych poslední dobou slyšel — a nejen v mainstreamu — něco, co by znělo jako tohle. Jakoby to byl úplně nový hudbení směr, kterým se ještě nikdo nikdy nevydal. Pokud z nějaké písně jde skutečně strach a mráz po zádech, pak určitě z “Bury a Friend”. Je to vůbec zvukově nejodvážnější píseň. Industriální elektronika s horrorovými efekty. Za něco podobného by měl uznat respekt i Trent Reznor. I přes některé skoro až experimentátorské elementy, je píseň pořád chytlavá.

Rapové zásahy Mehkiho Raineho do písně jsou vynalézavé a znovu je tu naprosto perfektní bridge, které se na tomhle albu obzvláště povedly. Perfektní hlasový výkon Billie a produkce a skladatelství Finnease už hraničí s hudební genialitou.

Pomalý konec pro deštivé dny

Píseň “Ilomilo” by mohla mezi ostatními zapadnout, ale byla by to věčná škoda. Nebál bych se dokonce říct, že se jedná spolu s “Bury a Friend” a “My Strange Addiction” o jednu ze tří nejlepších písní alba. Píseň by měla potěšit všechny příznivce elektronické hudby 90. let, protože píseň má trancový nádech a perfektní noční a záhadnou atmosféru.

Album uzavírá trojice pomalých písní, které výsledný nadšený dojem přece jen trochu zchladí. “Listen Before I Go” je nejdříve takový průměr pro Rainy Day playlist na Spotify. Ke konci písně se s ní ale nakonec přece jen vyklube docela slušný doják. “I Love You” nápodobně. Tyhle písně jsou dobré. Problém je, že tolik nezapadají do alba, které chce být odvážné. Nejdříve krev, drzost, nebezpečná lehkomyslnost a zdvižené prostředníčky a potom chození za ruku v Central Parku? Moc kontinuity v tom bohužel není.

Jak to tedy všechno sečíst… Vůbec bych se nebál napsat, že Where Do We Go When We Sleep je vůbec největším překvapením tohoto roku v poměru očekávání:výsledek. Produkce je tak o 10 let napřed před ostatními, skladatelství je mimořádně vyvedené. Velké popové zpěvačky vidím spíš jako herečky, než písničkářky. Spíše jen hrají roli, kterou jim dají producenti a to Billie zvládá skvěle. O přínosu Finnease O’Connella toho již zaznělo mnoho, ale je třeba znovu připomenout, kdo celému albu přispěl největším podílem.

Billie Eilish – When We All Fall Asleep, Where Do We Go?

Vydáno: 29.3.2019
Délka: 42:48
Žánry: Elektropop, Pop, Indie Pop, Alternativní Pop, Trap, Alternativní R&B, Dance Pop, Industriální hudba
Rozhodně musíte slyšet: 2. bad guy, 3. xanny, 4. you should see me in a crown, 6. wish you were gay, 7. when the party’s over, 9. my strange addiction, 10. my strange addiction, 11. bury a friend, 12. ilomilo

NA VRANÍM HNÍZDĚ: Little Simz, Dido, Sigrid, Kafka Band a The Cinematic Orchestra v recenzích nových alb

od Patrik Müller - 23.4.2019

Konec března a začátek dubna nabídl hodně povedených alb. Rapperka Little Simz je ostrá jako nikdy předtím, Dido se přechod na moderní elektropop nakonec docela povedl. Sigrid je svěžím větrem v moderním ženském popu a dlouhé čekání na album dramaticky a trpělivě tvořících The Cinematic Orchestra se také vyplatilo. Nejlepší album tohoto výběru ale pochází z domácích vod a stojí za ním nevšední hudebně-divadelně-literární projekt Kafka Band.

Rapperka Little Simz je ostřejší než kdykoliv dřív, schází jí však posun tématů

Little Simz – Grey Area

Vydavatelství: AGE 101
Žánry: Jazz Rap
Hodnocení: 4,0/5,0

Ženský rap je nyní na vzestupu a protože interpretky jako Nicki Minaj a Cardi B chtějí vou hudbou především šokovat a o žádné sofistikované umělecké vyjádření se zrovna nesnaží, je nutné se dívat také po zatím ne tak výrazných jménech rapové scény. Jazz rapová Simbi Ajikawo na Grey Area nabízí na svém třetím album plné moderního rapu.

Little Simz se ve své hudbě agresivně pere za to, aby našla ve věcech, které v životě dělá nějaký smysl, ale zároveň se musí prát i se svými vlastními úzkostmi. Za čím vlastně jde? Čeho chce dosáhnout? Co jí vlastně přinesla sláva? Album je díky skvěle zpracovaným tématům autentické a hodně intenzivní. Trable Little Simz tak prožíváte přímo s ní.

Jeden velký problém alba je ale, jak se Little Simz vlastně ve svých tématech příliš neposunula od minulých dvou A Curious Tale of Trials + Persons (2015) a Stillness in Wonderland (2017). Produkční posun je znát. Kompozice nikdy navíc nebyly tak ostré. Vše je daleko více vyleštěné a zmáknuté, v osobních tématech se ale zdá, že Little Smiz zůstala trochu zacyklená a posloucháme pořád její první album.

I tak, ale Little Smiz pořád předvádí nejen v oblasti ženského rapu nadprůměrnou kvalitu. Písně jako “Boss”, “Venom”, Selfish”, “Wounds” nebo “Pressure” jsou jako kombinací ženské verze ostrého a odvážného rappera Vince Staplese s nesvázaností Noname. Silné album od silné ženy, která se doufejme ve svém životě posune dál. Neprospělo by to jen jí samotné, ale i její tvorbě.

Dido na cestě k modernímu zvuku scházely lépe složené písně

Dido – Still on My Mind

Vydavatelství: BMG / UK
Žánr: Elektropop, Pop, Folk-Pop, Electro-Folk
Hodnocení: 3,5/5,0

Dido měla k prvkům elektronické hudby vždycky blízko. Z jejich pop folkových žánrů z veleúspěšného debutového alba No Angel (1999) a multi-platinového Life for Rent (2003) se vyklubaly na dalším albu Safe Trip Home (2008) na jednu stranu stylově odvážné, avšak velice tiché a pomalé trip-hopové a ambientní variace, kdy na albu spolupracoval kromě jiných také samotný mistr ambientní instrumentální hudby Brian Eno. Na minulém Girl Who Got Away se objevil dokonce rapper Kendrick Lamar a Dido se pokoušela proniknout do světa moderního elektronického popu. Tento pokus však zůstal spíše napůl cesty a kritici jí to za to dali vcelku solidně vyžrat.

Aktuální Still on My Mind je z tohoto ohledu pozitivním posunem. Už obrázek alba napovídá tomu, že Dido bude tentokrát chtít znít naplno současně, nehledě na to jestli si nad tím par původních fanoušků povzdychne.

Skladby jako “Hurricanes”, “Give You Up”, “Take You Home” nebo “You Don’t Need no God” vcelku dobře využívají její organicky, mysticky znějící, unikátní hlas, který zajímavě kontrastuje se synteticky znějící hudbou. Nezní to tak hladce, jak by mohlo. Pořád to přece jen trochu působí jako uměle vytvořená moderní aura, která byla producenty okolo zpěvačky vytvořena. Produkce zní slibně, písně ale po skladatelské stránce zoufale postrádají chytlavé momenty.

Snad jediná píseň, která sahá nad minimum toho, co bychom od zpěvačky tak velkého jména čekali, je tak nejspíše jen úvodní grandiózní elektro-popové drama “Hurricanes”.

Jenže na rozdíl od jiných velkých popových hvězd přelomu století, jako například Anastacii a Avril Lavigne si však Dido zachovává i přes moderní zvuk pořád svou důstojnost a to lze brát jako slušný úspěch alba Still on My Mind. Slabších, ale 3,5.

Svěží popový vítr Sigrid si uchovává originalitu i přesto, že její písně občas zní jako jiných

Sigrid – Sucker Punch

Vydavatelství: Island
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Ne, že by norská zpěvačka a skladatelka Sigrid přinesla na světlo světa nějak obzvláště hudebně či produkčně originální a nebo mimořádně skladatelsky povedené album, její přirozenost, autenticita a nenucenost, se kterou zpívá její písně ale dělají z alba soubor pohodových písní, které byly nahrávány bez přetvářky. Svěží písně jako titulní a zároveň úvodní “Suckerpunch” a “Don’t Feel Like Cryin’” spolu a asi největší rádiový potenciál mající “Sight of You” jsou navíc i melodicky povedené i trendově znějící.

Její hlas, například v “Don’t Feel Like Cryin’” nezní občas intonačně stoprocentně přesně a maximálně přesvědčivě. Je to však další věc, díky které nezní nijak uměle a která jejím písním ještě prospěje. Tahle píseň v druhé části refrénu hodně připomíná Dua Lipa, jindy zase můžeme slyšet Robyn, Carly Rae Japsen, Taylor Swift. Možná i trochu Adele a samozřejmě též její severskou kolegyni ze švédska Zaru Larsson.

Viníkem těchto chytlavých písní, které jedou na vlně současného popu je kromě samotné Sigrid Sjølie i Martin Sjølie (zřejmě jen shoda jmen, nikoliv rodinná souvislost), který pracoval na albech AURORA, Sean Price a hlavně taky americká songwriterka Emily Warren, která napsala písně Dua Lipa, Bebe Rexha, Ritě Ora, Davidu Guettovi a nebo The Chainsmokers

Triumfem však je, že ačkoliv díky tomu album trochu zní jako mix soudobě populární hudby, Sigrid se daří zachovat si svou vlastní tvář.

Kafka Band podstoupili na albu Amerika proces proměny. Mimořádně zajímavý hudební projekt je nyní už i perfektně celistvý

DOPORUČUJEME: Kafka Band – Amerika

Vydavatelství: Indies Scope
Žánry: Art rock, Progresivní rock, Krautrock, Alternativní elektronická hudba, Avantgardní hudba
Hodnocení: 4,5/5,0

“Ve vesmíru je nekonečné množství naděje… ale ne pro nás.”
― Franz Kafka

Už konceptuální alba bývají zvláštní. Kafka Band jsou však ještě vzácnějším úkazem, když je jejich unikátní smysl existence vlastně založena na tom, že jsou rovnou konceptuální kapelou. Jedinečný projekt spisovatele Jaroslav Rudiše, který se spojil společně s hudebníky Jaromírem “99” Švejdíkem (Priessnitz, Umakart) a Dušanem Neuwerthem (Tata Bojs) tentokrát přinesl album inspirované románem Kavky Amerika.

Tentokrát Kafka Band pojali album jako skutečně hudební, nikoliv jakýsi hybrid hudebního alba a divadelního záznamu. Dvanáct písní na Amerika si však opět drží koncept přímé knižní inspirace, a tak se rovnají dvanácti zastávkám na cestě hlavního představitele Karla Rossmanna Amerikou.

Kafka Band tentokrát vydali produkčně propracované a celistvé album. Oproti minulému folkovému Das Schloss a po zapojení syntezátorů je slyšet obrovský rozdíl v hudebních stylech. Albem je nasáklé elektronickou hudba evokující německou krautrockovou a avant-gardní hudební scénu a spojení Kafkovy Ameriky se stylem Kraftwerku, jak to můžeme slyšet například z písně “A-O GMBJ” a “Jiu Jitsu Frau”, se jeví jako mimořádně povedený nápad.

Stylizace písní se ale vůbec povedla. Úvodní “New York” připomíná Pink Floyd, The Police a zároveň indiánské kmenové písně. České tiché balady jako hodně bezradná a rezignovaná “Der Verschollene/Nezvěstný” se zoufalým voláním v refrénu:

“Jsem jenom jako.
Jakože já”

a velice překvapivá, jemná, popová “Cesta” velice překvapují. Kdo by to byl řekl, že Kafka Band vytvoří perfektní píseň k táborákům? Ukazuje to ale na variabilitu kapely a na to, jaký udělali od minulého alba posun směrem k lepší přístupnosti.

Povedená je taky velkolepým refrénem oplývající “Hotel Occidental,” která svým mysteriozním retrofuturismem a avant-gardním stylem trochu připomíná současné Arctic Monkeys. Z intenzivní noise rockové mezihry jde mráz po zádech a má takovou sílu, že vás skoro roztrhá na kusy. Málokdy se slyší něco tak silného. A to ať už z českých či zahraničních alb.

Kafka Band se na novém albu zásadně posunuli od minulého a jejich plně hudebně orientované album vývoji jejich kariéry velice prospělo. Jejich album je přístupnější, plnohodnotnější a tvoří mimořádně zajímavý hudební počin inspirovaný tmavým, bezútěšně uzavřeným světem československého literárního velikána.

12 let stálo za to. Cinematic Orchestra dokážou z posluchačů ždímat emoce a ještě kladou zajímavé otázky

The Cinematic Orchestra – To Believe

Vydavatelství: Domino
Žánr: Electronic
Hodnocení: 4,0/5,0

12 let se čekalo na nové album Cinematic Orchestra, To Believe, ale stojí za to. Elegantní, naprosto přesné ambientní elektronické kompozice a na zádech mrazící velkolepost a dramatičnost tvoří dohromady dechberoucí album.

Jason Swinscoe a Dominic Smith si pozvali spoustu hostů, možná překvapivě byla většina z nich z oblasti hip-hopové hudby a R&B. Před mikrofon se postavili Moses Sumney, Roots Manuva, Heidi Vogel nebo Tawiah. Na smyčce hráli Miguel Atwood-Ferguson, na klávesy Dennis Hamm oba v minulosti spolupracovali s losangleskými výraznými postavami Flying Lotusem a Thundercatem.

Už z minulého alba Ma Fleur se dostalo několik písní do televizních seriálů, např. Grey’s Anatomy (Chirurgové) a Orange is the New Black. The Cinematic Orchestra si uchovali podstatnou část dramatického cítění a emocionálně vyždímali z alba, co se dalo. Často jim proto nevadí ani sáhnout k dlouhým písním s progresivní náturou, jak je tomu např. u devíti minutové “Lessons”.

Album navíc klade velice zajímavou otázku „Čemu vlastně věříme?” která je v současné éře civilizace plné zaručených (ne)pravd a odmítání duchovna, hodně aktuální. Těch 12 let čekání rozhodně nepřišlo nadarmo.

Zpět 1...678...9 Další

Page 7 of 9

Zamotá mozog aj srdce

11.2.2025

Hneď na prvé počutie krásna rozmanitost melódií, emocionálna paráda. Poprvé som album počul až pred 3 týžňami … a od vtedy asi 20krát. Je mi 73, počúvam hudbu od Beatles, cez Genesis, Led Zeppelin, EL and P, Jeff Becka, Jethro Tull, Pink Floyd, Yes a desiatky dalších (včetně klasiky a jazzu). Posledných 20 rokov hudba upadá … nič úplne nového som bohužial neobjavil. Je to len návrat do punku, post punky a vykrádanie starých melodií (až na zopár výnimiek). Sám hrám na dva nástroje. Ale toto album Wolf Alice má skutečné dostalo !!!

Jozef Koval

Červenec 2025
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
« Zář
	1	2	3	4	5	6
7	8	9	10	11	12	13
14	15	16	17	18	19	20
21	22	23	24	25	26	27
28	29	30	31