Roční archiv:2019

Miku Posnerovi umřel AVICII a otec, opustila ho přítelkyně, ale na A Real Good Kid ukázal, že ho vše špatné posunulo dál

Mike Posner se proslavil svým hudebním tragicko-komickým vyprávěním o tom, jak si vzal na Ibize pilulku, aby ukázal Aviciimu, že je cool. Od té doby se ale mnohé změnilo. Avicii opustil tento svět, přičemž hlavním důvodem toho byly právě drogy a Mike Posner musel ve svém životě řešit daleko důležitější věci, než ne zrovna příjemné experimenty s návykovými látkami. Nejen totiž, že ho opustil jeho hudební vzor i kamarád Avicii, pak ale jeho přítelkyně a hlavně i jeho vlastní otec.

V závažnosti situace tak Mike Posner hned na úvod třetího alba A Real Good Kid smrtelně vážným hlasem jasně deklaruje, že pokud se chystáte tohle album poslouchat jen na půl ucha při provádění jiné činnosti, raději si album nemáte vůbec pouštět. Na někoho, kdo by se dál popsat stylem jako dance popový písničkář, který se proslavil obrovskými rádiovými hity “Cooler Than Me” a “I Took a Pill in Ibiza”, je to vcelku dost šokující sdělení.

Mike Posner hodně změnil i vizáž. Poznáte ho vůbec ještě? (foto: mikeposner.net, Meredith Thruax, Island Records)
Mike Posner hodně změnil i vizáž. Poznáte ho vůbec ještě? (foto: mikeposner.net, Meredith Thruax, Island Records)

“January 11, 2017” je kromě první písně jeho nového alba, den, kdy zemřel jeho otec. Upřímná zpověď je mrazivě skutečná a zdrcující. Málokdy ostatně můžete najít v hudbě něco upřímněnjšího než, když zpěvák zpívá o smrti vlastního otce.

“The day my daddy died, I damn near quit the band
The day my daddy died, I held my mama’s hand

The day my daddy died, I became a man,”

(“V den, kdy mi zemřel taťka, jsem skoro opustil kapelu / V den, kdy mi zemřel taťka, držel jsem mou mamku za ruku / V den, kdy mi zemřel taťka, jsem se stal mužem”)

zpívá v úvodní písni a ukazuje, že stejně jako dobře dokázal vylíčit komické písně, dokáže trefně popsat i skutečné životní tragédie nejvážnějšího stupně.

Život je utrpení, tak se dej dohromady!

A dokáže to přitom často se strohými a údernými větami. Například, když zpívá:

“January in Detroit is cold as fuck,”

(“V lednu je v Detroitu kur***ká zima”)

není to žádné poetické básnické vyjádření, ale všichni se tak nějak přenesou na chvíli alespoň z části do kůže Mika Posnera a dost dobře si udělají představu o tom, jak se tehdy Mike Posner cítil. Doopravdy silná píseň.

Omlouvám se předem všem, kterým po přečtení jména Jordan B. Peterson naskakuje kopřivka, jenže Mike udělal úplně přesně to, o čem mluví Peterson v téhle přednášce… 

Mikovo vyprávění začne za zvuků vokální skupiny zpívající gospelové pozadí, přidá se pár elektro basů a klepání a i v téhle nejmenší minimalistočnosti je píseň ve skutečnosti obrovská a napomůže tomu, jak je každičký zvuk i ozvěna maximálně propracovaná.

Pokračuje se akustickou kytarou a ozvěnovými vokály v další krásné písni “Wide Open”, která se po prvním refrénu změní na chvíli na elektronicky song a je s podivem, jak pak dokáže plynule zase přejít na akustiku a zase zpátky. Elektronika dobře poslouží, jakožto určitý rozmělňovač sentimentality.

Po tom, co posloucháte trochu zvláštní text “Dusty got shot, and then Osha got married /
Stewie still dead, and commitment still scary / I got a new woman, but I treat her like my old one,”, který ale tak nějak podtrhuje Posnerovu současnou odrazovou pozici, ve které nemá co ztratit si říkáte: Páni, tohle je ale fakt skvělé album.

A pokračuje se v dobré formě i nadále. Píseň “Song About You” je totiž skvělá hlavně textařsky:

“I don’t wanna write no song about you (You)
But you show up in everything that I do (Do)”

(“Nechtěl jsem psát žádnou píseň o tobě / Jenże se zjevuješ ve všem, co dělám”)

Hudebně song zní jako nějaká podrážděná verze “Suga Suga” od Baby Bash a není to vůbec špatné.

I “Move On” drží textařskou laťku vysoko. Kdo má alespoň elementární základy angličtiny a přečetl si text až sem, asi mu není třeba vysvětlovat, jaký bude mít tahle píseň význam. Mike zkrátka zažil několik osobních tragédií a tahle píseň je oním důležitým a pozitivním krokem vpřed.

“I wish Tracy Chapman was my friend,”

zmiňuje Posner černoškou písničkářku, která se proslavila citlivými písněmi o lidkých vztazích.

Zvukově je píseň perfektní v předrefrénu (“I got high when I met you”), ale o něco slabší v exotickém, ostrovním relaxačním “Move On”. Težko ale nějak píseň hanit, protože její celkový význam v kontextu alba a Mika Posnera je neskutečně obří.

Upřímný a dojemný videokllp…

https://t6.rbxcdn.com/f69b0ec40e70b4d3889751b98db0081e

“Drip” je Posnerovo vykřičení frustrace do světa. “Jsem multimilionář a mám 30 let. Řekli byste, že je všechno skvělé. Jenže ono to ku**a skvělé vůbec není!” a “Jsem tady ten jediný, kdo vůbec nechápe, co se tady ku**a děje!?” vyjadřuje řevem svůj vztek a zmatení Posner.

Perfektní není cíl

Následuje melodicky trochu slabší a prvoplánová “Starring at the Fire”, hned na to se to ale zase zlepší s pianovkou “Perfect”, ve které Mike Posner ostře zkouší různé ideály a představy štěstí.

“I got on a flight, the plane’s brand new
We can make it to New York in an hour or two,”

zpívá tentokrát tichým, paranoidně obezřetným hlasem Mike Posner popovou baladu o tom, jaké je to cítit, že věci nejsou perfektní, i když se ostatním možná perfektní zdají.

Další přednáška, která vystihuje jedno z poselství Mika Posnera.

“Stuck in the Middle” je asi nejslabší kousek alba. Prosluněný rádiový dance pop s prvky tropického housu zbytečně kazí svou všeobecnou banalitou jinak důležité poselství alba.

Závěrečná “How it’s Supposed to Be” slouží jako vhodný závěr pro usmíření se s utrpením, které se Mikovi Posnerovi stalo. Je to takové hladké přístání po letu plném komplikací.

Poslední píseň, v jehož závěru slyšíme zvukovou nahrávku jeho otce je skvělé nejen proto, jak dokázal Mike Posner vložit své pocity a příběh do zvuku, ale i z lidského či psychologického hlediska.

Když zpívá:

“But maybe it’s how it’s supposed to be,”

kurážně přijímá vše, co se mu stalo a snaží se i přese všechny tragédie stát vzpříma, přijmout, co mu život udělil a něco pozitivního si z toho vzít.

Když se podaří do uměleckého díla zaznamenat vhodným způsobem změny charakteru člověka, je to vždycky jako malý zázrak. Ne nadarmo jsou tak populární knihy a filmy Bídníci, Harry Potter, Hobbit a nebo ze seriálového soudku Breaking Bad a Better Call Saul nebo House of Cards nebo Mad Man. Je to často něco, co když vnímáme, dokážeme využít i v reálném životě. Buď se tím inspirujeme, či díky tomu získáme intuici na to, komu se máme v našich životech raději vyhnout a nebo, co nemáme dělat, aby se lidi nevyhýbali nám.

Mike Posner – A Real Good Kid

Vydáno: 18.1.2019
Délka: 36:00
Žánry: Pop, Písničkář
Rozhodně musíte slyšet: 2. January 11th, 2017, 3. Wide Open, 4. Song About You, 5. Move On, 8 Perfect, 12.How It’s Supposed to Be

Rozcestník:

James Blake – Assume Form  (James Blake po spolupracích na zvučných projektech zanechává více asertivní dojem)
Papa Roach – Who Do You Trust?  (Když Papa Roach odhodí zábrany, umí i překvapit)
Toro y Moi – Outer Peace (Rozpolcený průkopník chillwave Tory y Moi)
The Chainsmokers – Sick Boy (Chainsmokers se na Sick Boy dají poslouchat a to je pro začátek slušný úspěch)
Switchfoot – Native Tongue (Switchfoot – Native Tongue)
DOPORUČUJEME: Lost Under Heaven – Love Hates What You Become (Zamilovaná dvojice psanců Lost Under Heaven se probouzí ze zamilovanosti a statešně se pere se problémy)
Lety Mimo – Civilizace 3000 (Borci na konci modrého hudebního serveru)

James Blake po spolupracích na zvučných projektech zanechává více asertivní dojem

James Blake – Assume Form

Vydavatelství: Polydor / Republic
Žánry: Alternativní R&B, Alternativní elektronická hudba, Art Pop, Indie Electronic, Alternativní Rap
Hodnocení: 3,5/5,0

Čtvrté album zpěváka, skladatele, producenta Jamese Blaka, přichází po delší pauze. V uplynulých letech se totiž věnoval hlavně spolupracím s jinými interprety. Jeden z památných momentů je například jeho objevení se na úspěšném a ambiciozním albu Lemonade Beyoncé nebo neméně ambiciozním soundtracku filmu Black Panther. Ačkoliv je tak James Blake velice obezřetným a ne zrovna progresivním tvůrcem, který by chtěl objevovat nové žánry, se správnými špetkami příměsí žánrů elektronické hudby jako future bass, UK garage nebo dokonce dubstepu, dokázal spolu s jeho pracovitostí a ochotou spolupracovat i na projektech jiných interpretů, vybudovat známé jméno, které zaručuje kvalitu. A také něco jako rozeznatelný zvuk.

Pod jménem James Blake si totiž poměrně snadno představíte hudbu určitého intimního, večerního zvuku. Jeho poněkud mainstreamově znějící uhlazený hlas se staví do kontrastu s ochotou experimentovat s obrovskou zvukovou paletou. James Blake musí mít pěkně velké disky jeho pracovního počítače, protože patrně používá terabajty a terabajty různých virtuálních nástrojů. Jak jinak si totiž vysvětlit, že jednou z jeho alba hrají beaty a syntezátory R&B a hned po chvíli se to zase hlavní směr změní na orchestrální/filharmonické prvky a takto se to mění několikrát za píseň?

…písně z Assume Form vyvolávají více asertivní dojem.

Když se podíváte na obrázky minulých alb Jamese Blakea, rozdíl v porovnání s nynějším je znát i v hudbě. Zatímco minulá alba mají většinou ušmudlané nebo rozestřené postavy Jamese — to minulé The Colour in Aything (2016) dokonce jen kreslenou a těžkou rozeznatelnou — na albu novém se James Blake dívá napřímo na posluchače. Ať už je osobnostní změna zaviněna jeho romantickým vztahem k přítelkyni, či rozšířením působnosti, písně z Assume Form vyvolávají více asertivní dojem. Alespoň tedy na skladatele, který byl kvůli minulým introvertním a chmurným albům přezdíván jako “Sad Boy”. Ony nečekané zvukové zvraty, které Blake opět používá jsou nyní nečekaně často spíše než znakem odlišnosti a vyhraněnosti, znakem odvážnosti a proaktivity.

Třeba hned úvodní “Assume Form” je hodně rozpolcená ve smutných, odevzdaných elektronických zvucích a smyčcových syntezátorů, ale i čistých, nadějných a něžných zvucích piána. Blakova melancholie je jiná. Nesnaží se v ní utopit, ale něco s ní udělat. Píseň má tak i přes tradičně poklidný zvuk i některé zvukově agresivnější pasáže.

Přijdou ale ještě odvážnější nálady, které mají za následek i hosté, převážně rapoví, jako rapper Travis Scott na trapové “Mile High” nebo alternativním R&B s elektro soulovým zpěvákem Mosesem Sumneym “Tell Them”. Na obou písních se pak objevuje i producent Metro Boomin.

Jsou to ale přece jen ty nejvíce tišší, minimalističtější a o něco uspořádanější momenty alba jako “Are You In Love?” nebo elektro ukolébavky “I’ll Come Too“ a atmosferická “Lullaby for Insomniac”, patrně věnované Blakově přítelkyni, herečce Jamilee Jamile, jenž jsou přece jen nakonec tím, co Blakovi sluší o něco více.

Rozpolcený průkopník chillwave Tory y Moi

Toro y Moi – Outer Peace

Vydavatelství: Carpark Records
Žánr: Alternativní R&B, Synth Funk, Chillwave
Hodnocení: 3,0/5,0

Elektronická psychedelie, retro popové, vláčné vokály, zvuk vybledlého slunce… Pokud bychom chtěli jmenovat nějaký žánr, na jehož vznik měl internet velký vliv, nemohli bychom opomenout to, čemu se říká chillwave. Nejenže totiž internet pomohl rozšířit tento žánr, který zažil svůj boom někdy okolo roku 2011, mezi lidi, ale chillwave hudba se i často motá okolo témat toho, jak moderní technologie ovlivňují člověka. Toro y Moi je jeden z hlavních průkopníků chillwave a není se tedy co divit, že každý příznivce tohoto druhu hudby od něj očekává to nejlepší.

Toro y Moi dělal v průběhu svých předchozích pěti alb všechno proto, aby posluchače zabavil a zkoušel tu něco ve stylu synthpopu, tam zase něco, co bylo rockovější. A tak například jeho album What For? z roku 2015 byl čistokrevný indie rock a tahle kytarová hudba s fyzickými nástroji měla do prvního elektronického alba Causers of This (2010)už dost daleko. A to přesto, že si pořád držela vcelku podobnou klidnou a sluníčkově hřejivou atmosféru. Už na minulém Boo Boo (2017) se Toro y Moi vrátil k elektronickému přístupu a ten si nechává i nyní.

Je to jako zírat do displeje mobilu po požití LSD. Tak nějak celkově ztracený potenciál zážitku.

Outer Peace se nese v o něco rychlejším tempu. Písně jako úvodní “Fading”, třetí “Laws of the Universe” či sedmá “Freelancer” jsou dosti funkové. Právě tento elektronicko-funkový přístup lze brát jako vcelku povedený nový směr, zatímco pomalejší a více ambientní a atmosferické písně jako “Miss Me”, “New House” nebo “Monte Carlo” zklamou svou průměrností a táhnou celý požitek směrem dolů. Celkově album nepůsobí tak jednotně jako minulá alba. Pokud by se mělo popsat nějakým pocitem či obrazem, vše se ztrácí. Je to jako zírat do displeje mobilu po požití LSD. Tak nějak celkově ztracený potenciál zážitku.

Není náhodou, že na obrázku alba Toro y Moi sedí v jakési futuristické místnosti obklopen MIDI klávesami, ale zírá do obrazovky. Jakoby se až příliš ponořil dovnitř své hudba a trochu mu utekl nadhled nad ní. Jen silnějších 3,0.

Když Papa Roach odhodí zábrany, umí i překvapit

Papa Roach – Who Do You Trust?

Vydavatelství: Eleven Seven
Žánr: Rap-Rock, Rock, Alternativní Rock, Elektronický rock, Pop/Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Papa Roach jsou jednou z těch kapel, která nemá již sobě ani komukoliv jinému co dokazovat. Mají stabilní fanouškovskou základnu, kterou již neztratí, ale asi ani moc nerozšíří. Tito fanoušci na Papa Roach rádi zajdou na jejich koncert kdykoliv budou poblíže. A ten, kdo zažil Papa Roach naživo jistě dosvědčí, že je ani moc nemusíte mít dvakrát rádi na albech, aby to byl zážitek. Je to bohužel (nebo naštěstí?) jedna z těch kapel, která jakoby existovala pro koncerty, popřípadě k „párty poslechu“ na různých veřejných či soukromých akcích nebo jízdě autem s kamarády.

Rap-rock je ostatně v tomto často právě takto. Soukromý poslech Limp Bizkit je v určitých hudebních kruzích něco jako při návštěvě filmového semináře na vysoké škole zmínit, že jste byli v kině na Babovřeskách. Naopak po zaznění prvních tónů kytary Wese Borlanda a prvním “shit” do mikrofonu od Freda Dursta, i ten největší hipster odhazuje své falešné brýle a zapomíná, co je to Pitchfork, protože si uvědomuje, že tohle bude jedna z největších koncertních jízd života.

Nová alba takovýchto kapel jsou tak spíše jakousi připomínkou a pozvánkou na koncerty. Minulé album Papa Roach Crooked Teeth (2017) ale bylo překvapivě dobré a leckdo tak mohl očekávat, že se změnila doba a Papa Roach se naučili být zajímaví i ve studiu. Bohužel spíše ne. Protože zatímco minule zněli Papa Roach sví a jak kombinovali nějaké moderní trendy s původním zvukem, měli jasně daný směr a vznikla z toho vznikla dobře vyvážená směs, tentokrát na Who Do You Trust? slyšíme mnoho míst, kde jak klišovité pseudo-tvrďáctví (“Not the Only One”), tak popové pokusy vyznívají do prázdna.

Například pop punk “Feel Like Home” je i přes jednoduchý, ale vcelku chytlavý melodický úvodní kytarový riff šíleně nudná a profláklá píseň po hudební i textové stránce. Spolu s marně úspěch Twenty One Pilots stíhající dynamickou “Elevate” patří mezi průšvihy Who Do You Trust? i utahané pop rockové pokusy jako “Come Around”. Ty jsou na tom podobně bledě jako problematická úvodní “The Ending” vhodná maximálně pro sestřihy wrestlingových zápasů. Hned následující “Renegade Music” je samozřejmě hodně okatě inspirovaná Rage Against the Machine. Je to ale vhodné?

Je pochopitelné, že je pro Papa Roach tahle kapela velkou inspirací, kdyby ale někdo na začátku devadesátých let začal vyhrávat ve své písni úryvky z “Johnny B Goode” Chucka Berryho, všichni by jen krčili rameny. A to je — ačkoliv se to možná vůbec nezdá — mezi vydáním “Johnny B Goode” a ikonické písně “Killing in the Name Of” RATM už skoro stejný rozdíl let jako mezi “Killing in the Name Of” a nynějším albem Papa Roach.

Ne, že by snad bylo špatné odkazovat na kohokoliv z hudební minulosti, ale záleží na způsobu, jakým je to uděláno a tady je to přece jen až moc šablonovité a neprozíravé. Zvlášť, když následují další písně jako “Not the Only One” nebo “Who Do You Trust?”, které rovněž evokují pocit, že si Papa Roach prostě řekli: „Pojďme zkusit něco na styl Rage Against the Machine”.

Nejlepší momenty alba tak přijdou až ke konci alba, kdy si řeknou Papa Roach: „Tak jsme uspokojili fanoušky, teď můžeme zkusit něco odvážnějšího.“ Ať už je to nestydatě rádiová “Problems” s dobrou kytarovou melodií, která by mohla být chytrý způsob, jak proklouznout do mainstreamových rádií k lidem, kteří Papa Roach jinak neposlouchají a nebo hned následujcící “Top of the World” se stabilním zvukem, kombinujícím rap-rock s lehkými vlivy elektronické hudby, fungují na albu pro poslech z alba překvapivě dobře. A to i přesto, že nebudou asi zrovna patřit do nejoblíbenějších písní fanoušků kapely, ani nebudou patřit mezi největší odvazy na koncertech.

Vůbec nejlepší písní alba je bezpochyby jen něco přes minutu dlouhá “I Suffer Well”, která udeří posluchače do uší svým nekompromisně tvrdým punkovým stylem. Druhá nejlepší píseň je navíc hned následující “Maniac”. Skvěle melodicky i dynamicky zvládnutá píseň používá výrazné syntezátory, které vyčnívají tak, jakoby se do písně ani nehodily, ale tento risk ve spojení s nečekaným breakdownem po druhé minutě písně přinese své ovoce. Na “Maniac” pak navazuje se stejným syntezátorem, ovšem tentokrát více na pozadí i poslední “Better Than Life”. Kdyby takový směr jako na konci alba nabrali Papa Roach po celou dobu alba, mohlo to být třeba jedno z nejlepších alb Papa Roach vůbec. Takhle je to ale jen na slabších 3,0.

Chainsmokers se na Sick Boy dají poslouchat a to je pro začátek slušný úspěch

The Chainsmokers – Sick Boy

Vydavatelství: Bertus
Žánr: Dance Pop, Elektronická taneční hudba, Pop, Dubstep
Hodnocení: 2,5/5,0

Nejdříve sebe parodický a ironický virální hit “#Selfie” a pak prozření ve stylu: Ještě více peněz vyděláme, když si z lidí nebudeme dělat legraci, ale budeme to dělat jakože vážně” a nástup rádiových dance popových písní jako “Closer” s Halsey a “Something Just Like This” Coldplay učinil z The Chainsmokers jedny z vůbec nejhranějších interpretů dnešní doby. Jejich debut  Memories…Do Not Open bylo ale vážně otřesné hudební podnikání a nejhorší na tom bylo právě to, že písně měly úspěch a člověk se mu právě kvůli vysokým rádiovým rotacím jejich hitů nemohl vyhnout.

Druhé album je oproti tomu výraznější zlepšení. Zní to, jakoby Chainsmokers při tvoření písní i používali mozek a nejen své kreditní konto. Například “Hope” se švédskou zpěvačkou Winonou Oak se snaží budovat určitou atmosféru. Je to sice trochu vykrádačka elektro tria jménem Major Lazer a taky Clean Bandit, ale text dává smysl, stejně jako hudební podkres. Písničkářka Emily Warren exceluje s Chainsmokers na “Side Effects”, která je sice instantní a trochu opomíjivá, ale povedená energická popová pecka. Špatně nevyzní ani poslední “Save Yourself” se sice dost tupou, ale extrémně ničivou a návykovou melodií. Odvážný dubstep ukáže, že Chainsmokers dokážou kromě opatrných popových fláků vytvořit i něco relevantního na klubové scéně.

Naopak písně jako “Beach House” nebo “Somebody” jsou částečným návratem do do líných, kasírujících podob Chainsmokers z minulého alba. Buďme ale rádi, že se dají tentokrát Chainsmokers na Sick Boy konečně poslouchat. Slabých, ale kupodivu 2,5.

Switchfoot relevantní a aktuální i na 11 album

Switchfoot – Native Tongue

Vydavatelství: Concord / Fantasy
Žánr: Pop/Rock,
Hodnocení: 3,5/5,0

Kapela Switchfoot ze San Diega, jejíž úspěch byl původně založen na doznívajícím vlivu grunge a alternativního rocku na konci 90. let, ukazuje, že se jí daří být relevantní i v dnešní o dost rozdílné hudební scéně. Kapela postavená okolo dvou bratrů, basisty Jona Foremana frontmana Jona Foremana využívá na Native Tongue nejen svůj talent k vytvoření chytlavých písní, ale i ochotu dřít v studiu na dopilování zvuku. Switchfoot na Native Tongue též zdobí zvládnutá různorodost, a tak si mohou dovolit být jednou U2 (silná úvodní “LET IT HAPPEN”), hned na to zase Imagine Dragons (“NATIVE TONGUE”), pak zase Coldplay (“WONDERFUL FEELING”) a všechno zvládnout srovnatelně — a vzhledem k současnému tvůrčím ustavu těchto kapel — snad i lépe než jejich inspirační předlohy.

Switchfoot zvládají též rockové nářezy typu “TAKE MY FIRE” stejně dobře jako závěrečný romantický doják “YOU’RE THE ONE I WANT” a člověk jim oba typy nálad, které na labu vyjadřují dokonce i věří. Jako překvapivý triumf se zdá být dance popový duet s hudebnicí Kaleou Sinclair “THE HARDEST ART”, na kterém slyšíme elektrické kytary až v závěru a to ještě ve spíše jen druhořadé funkci.

Například píseň “WE’RE GONNA BE ALRIGHT” je už trochu moc přehnaně pohodová a bezstarostná. Stejně tak celá rozpolcenost a nestálost alba, které je každou chvíli stylově dost jiné a až příliš málo je spojuje, je na škodu výslednému dojmu.

Nejsou to žádné geniální výtvory, ale je to poctivé album, ze kterého jde slyšet velká zkušenost, díky které Switchfoot z přehledem sází povedené momenty.

Zamilovaná dvojice psanců Lost Under Heaven se probouzí ze zamilovanosti a statešně se pere se problémy

DOPORUČUJEME: Lost Under Heaven – Love Hates What You Become

Vydavatelství: Mute
Žánr: Alternative/Indie Rock, New Wave
Hodnocení: 4,5/5,0

Manchestersko-nizozemské duo Lost Under Heaven se od zvukové euforie jejich lásky Spiritual Songs for Lovers to Sing (2016) posunuje k realitě a kolize ideálů s realitou vyvolávají emocionálně silné písně. Už hned naprosto nekompromisní úvodní “Come” s drtivým zvukem syntezátorů, kytar a bicích jakoby říkala: nalezení duševního dvojčete udělá tvůj život snažší, ale nezmizí díky tomu úplně všechny problémy tebe a celého světa okolo. Elektronický grunge “Bunny’s Blues” je další velkou peckou.

A to teprve následuje srdcervoucí existencionální třetí píseň “The Breath of Life” Elleryho Jamese Robertse. I reverbové kytarové očistcové koupele s hlasem jeho partnerky Ebony Hoorn na titulní “Love Hates What You Become” fungují perfektně. Bezprostřednost Patti Smith, temnota Nicka Cave, ale i rockové rytířství Foo Fighters daly vzniknout dalším povedeným písním jako “Post-Millenial Tension.” Vše to řídí jeden z nejlepších producentů současného alternativního rocku John Congleton a člověk žasne, jak při takovém množství alb, na kterých dokáže za rok spolupracovat, propracuje každý zvukový detail.

Když Ellery James Roberts řve jako o duši v závěrečné hymně nočních zatracenců “For the Wild”, začínající nádhernými kytarovými akordy, nelze si povšimnout, že melodický občas až moc strohý melodický základ je trochu v rozporu s ambiciozním přístupem velkolepé instrumentace a nasazením obou zpěváků. Je to pak trochu jakoby se snažili pouze v rozbitém karavanu dotáhnout do konce velkolepou cestu kolem světa. Tohle snílkovské bláznovství spojené s odvahou však tvoří právě to unikátní na téhle dvojici psanců, které člověk nemůže mít nerad.

Borci na konci modrého hudebního serveru…

Lety Mimo – Civilizace 3000

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Alternativní Rock, Pop/Rock, Funk Rock, dEaTH mETaL
Hodnocení: 3,5/5,0

Pražská, už snad legendární kapela Lety Mimo vydala zajímavé album Civilizace 3000, kde se statečně perou s elektronickými prvky (“Tak nevím” je pecka jako hrom) a excelují neotřelými texty, určitě si album poslechněte, pokud jste příznivci českého rocku. Chtěl jsem původně napsat pár normálních odstavců, ale když jsem si pročítal jeden z nejmenovaných předních českých hudebních serverů, tak mě odrovnala jedna informace zde uvedená tak moc, že snad už ani nic psát nemá cenu.

U kapely, ve které působil jeden z nejvlivnějších českých vtipálků současnosti, satirický grafik Tomáš Břínek, je to vlastně zatraceně symbolické. Když totiž kapela zpívá třeba v textařské chuťovce “Party bitch”: “Zítra to zabolí, až přijdou nohy k sobě,” vedle upřímně romantických písní, které jsou na albu také (“Supermarket lovers”), dává vědět všem okolo, jak velký má nad okolním světem nadhled. Jakoby tenhle jejich přístup zasáhl i mimo kapelu…

od -

Bývalý frontman ikonické kapely britského rocku Oasis Liam Gallagher potvrdil, že o něm letos vyjde nový dokument. Ten nese název As It Was, právě byl dokončen a v průběhu roku bude vydán.

Už minulý rok se Liam Gallagher nechal slyšet, že nový film slibuje emocionální příběh o tom, jak se jeden z největších rockových frontmanů všech dob propadl z vrcholu do života na okraj společnosti plného nudy, chlastu a právních bitev.

File:Liam Gallagher - Reading Festival - Sunday 27th August 2017 (36480300940).jpg .jpg
Liam Gallagher na festivalu Reading 2017

Film režírovaný Charliem Lighteningem také slibuje popis toho, jak se se Liam snažil dostat ze stínu svého bratra Noela, který byl jakožto primární skladatel i textař Oasis brán často jako hlavní strůjce úspěchu.

Liam zpět na vrcholu

Liam Gallagher po rozpadu Oasis v roce 2009, který způsobily dlouhodobé spory s jeho bratrem, založil spolu s kompletní poslední sestavou Oasis kapelu Beady Eye. Po dvou albech ale nenaplnila to, co si od ní slibovali. Liamovi spoluhráči — kytarista Gem Archer a bubeník Chris Scharrock tak pro změnu přešli do kapely High Flyin’ Birds Noela Gallaghera a Liam na krátkou dobu takřka zmizel z hudebního života.

Zvěsti o jeho sólové kariéře započaly záznamem z tuctové irské hospody, kdy si jako náhodný návštěvník vzal do ruky kytaru zapůjčenou od postarších hudebníků kteří zde zrovna hráli a zahrál a zazpíval píseň “Bold”, která se později objevila na návratovém albu As You Were.  Na tom spolupracoval s žádaným producentem Gregem Kurstinem a slavilo slušný úspěch. Liam Gallagher poté odzpíval několik povedených koncertů na nejslavnějších britských festivalech jako Glastonbury a Reading. Asi nejpamátnější je ale jeho předem neohlášené vystoupení na benefičním koncertu One Love na podporu obětí bombových útoků po koncertě Ariany Grande v Manchesteru, který byl mimo jiné vysílán naživo také Českou televizí.

As It Were, As It Was

„Právě jsem viděl film As It Was a bylo to mega,” napsal Liam na svém Twitteru a poděkoval všem zúčastněným za spolupráci.

Název filmu As It Was (Jak to bylo) odkazuje na první sólové album Liama Gallaghera nazvané As You Were (Jaký jsi byl).

Režisér Lightening minulý rok prozradil, že dokument bude popisovat jeden z největších comebacků rockové historie krok za krokem a divák bude mít příležitost být toho součástí.

Ačkoli datum vydání filmu ještě nebylo oznámeno, Liamovi fanoušci mohou navštívit jeho koncert letos v létě, kdy odehraje koncertní šňůru napříč Evropou. Součástí koncertů je také návštěva Prahy a to v rámci festivalu Metronome. Liam Gallagher se tak podívá do ČR poprvé od koncertu v rámci turné k albu Be Here Now v roce 1998. Liam vystoupí jen pár desítek metrů od místa prvního koncertu konaném v holešovické hale.

Vydání nového alba Liama Gallaghera je odhadováno na letošní podzim. Minulý rok zpěvák poodhalil, že spolupracoval s “armádou skladatelů” v Los Angeles. Později také dodal, že spolu napsali 20 nových písní, které „změní váš život.“

Níže se podívejte na videoklip písně “Wall of a Glass” z prvního sólového alba Liama Gallaghera As You Were:

Autor: Patrik Müller, Dominik Müller

Rozcestník:

The Delines – The Imperial (Druhé album The Declines: Když novelista tvoří album a zpěvačka ho dokáže vyjádřit)

Bad Bunny – X 100PRE (I něco tak málo vídaného jako latinskoamerický trap s Diplem a Drakem nemusí být nutně originální)

Tallies – Tallies (Typický zvonivý inide kytarový zvuk v ozvěně s hravými vyhrávkami odlišuje kvalitní produkce, talent na melodie a hlasový výkon)

Born of Osiris – The Simulation (Jedna dvě, technolegie si jde pro tebe. Metalcoroví Born of Osiris přichází s dalším kvalitním albem)

DOPORUČUJEME: Lorelle Meets the Obsolete – De Facto (Mexická kapela Lorelle Meets the Obsolete opět kombinuje dream pop s experimentálním noise-rockem)

Druhé album The Delines: Když novelista tvoří album a zpěvačka ho dokáže vyjádřit

The Delines – The Imperial

Vydavatelství: El Cortez / vlastní náklady
Žánr: Country Soul, Pop Rock, Alternative Country-Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Portlandská kapela The Delines z Orlanda vzniklá v roce 2012 hraje zajímavou směs country a soulu. Oba žánry přitom nijak zvlášť nerozšiřují a není to rozhodně tak, že by The Delines oslňovali posluchače tím, jak chtějí geniálně reformovat jeden z těchto klidnějších a konzervativnějších žánrů. Samotná kombinace tradičního country a tradičního soulu je ale dotažena do maximálního potenciálu takovým způsobem, že se díky ní stává kapela vlastně dost unikátní a neobyčejnou. Svůj lví podíl na neobyčejností má hlavně Willy Vlautin, vcelku úspěšný spisovatel novel jako The Motel Life nebo Don’t Skip Out on Me. K našim překladatelům sice možná tyto knihy nedorazily, ale v USA a Británii mají jeho knihy poměrně slušný úspěch.

Je rozdíl mezi „obyčejným“ textařem/skladatelem a textařem/skladatelem novelistou? Lze určitě vypozorovat, že Vlautin do textů často vkládá různé reálie. „Imperial, Apartment 315,” zní například v refrénu krásného druhého songu alba “The Imperial”, který je tak dobrý, že klidně může mít náběh na to stát se žijící legendou.

„We’ll walk down Montague Street,” zpívá zpěvačka kapely Amy Boone zase v druhé sloce čtvrté písně “Let’s Be Us Again”. V písních se objevují i různé postavy jako “Eddie and Polly” ve stejnojmenné písni nebo Eileen, Carol a Lily v písni “That Old Haunted Place”. Tento textařský prvek dává písním nový rozměr a texty jsou právě něco, co patří mezi další hlavní silné stránky alba.

A další z nich je hodně uvěřitelný hlasový projev Amy Boone, která se role jakési hudební vypravěčky zhostí skvěle. Byla to přitom ona, na které vydání dalšího alba od slibného debutu Colfax z roku 2014, stálo. Samozřejmě za to ale nemohla, protože měla tu smůlu, že jí srazilo auto a musela plné rekonvalestenci věnovat celé tři roky. Alespoň, že z toho nakonec vyvázla bez trvalých následků a navrátila se k hudbě z nefalšovanou chutí do práce. Písně, které zpívá, jsou často dost pochmurné, protože vyprávějí hlavně o příbězích různých psanců společnosti, které se musí potýkat s osobními existenčními krizemi. Svým citlivým zpíváním dokázala výrazně napomoci, aby The Imperial bylo houževnatě připraveným srdnatým a autentickým albem.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Amanda Shires, Drive-By Truckers, Steve Earle, Wilco

I něco tak málo vídaného jako latinskoamerický trap s Diplem a Drakem nemusí být nutně originální

Bad Bunny – X 100PRE

Vydavatelství: Rimas
Žánr: Trap. Latin Trap, Reggaeton
Hodnocení: 2,5/5,0

Čerstvá portorikánská trapová hvězda Bad Bunny zaujala nejen doma, ale i tisíce posluchačů na severnější části amerického kontinentu a pak samozřejmě i všude jinde, kde je po trapové hudbě obrovský hlad. Bad Bunnyho debut je nahrán skutečně tak, že zní jako balíček toho, co teenageři vyhledávají, jen v exotičtější, latinskoamerické verzi. Problém je, že zklame jednak díky své dost neohrabané technice rapování, která obsahuje hodně momentů, kdy Bad Bunny zní, jakoby před tím, než zmáčkl producent tlačítko nahrávání, běžel závod s keňskou legendou vytrvalostního běhu Kenenisou Bekelem a také pak tím, že jde až příliš okatě na ruku dnešními masovému vkusu v oblasti rapu.

Písně pak obsahují neoriginální beaty, které lze slyšet v každém druhém dnešním větším i amatérském trapovém albu. To, že obsahují reggaetonové pozadí, které ovšem také není zrovna originální, to zrovna nezachrání. Čest pak světlým výjimkám, které paradoxně přijdou spíše v druhé polovině alba a v trojici písní jako “Cuando Perriabas”, “La Romana” a “Como Antes”, které mají zajímavější a tvrdší bicí nebo děsivé syntezátory a hlasové modulace na pozadí.

Španělština se mi těžko hodnotí, protože z tohoto jazyku rozumím tak maximálně slovům jako mañana. Není tedy možné nahlížet na jejich estetickou stránku. Z anglického překladu nicméně vyplývá, že ani témata textů hovořící často o sexuálních zkušenostech, nejsou zrovna dvakrát originální. Poslední fádní píseň “MIA”, kterou nevytáhne ani hvězdný host Drake, pak tak nějak podtrhuje promarněnou příležitost.

Dosah X 100PRE není vůbec špatný. Namísto však toho, aby byla španělština privilegiem k pořádnému odvazu, je to záchranný prvek, který drží album nad vodou a bez kterého by upadlo okamžitě v propadlišti dějin. I něco takového jako latinskoamerický trap nemusí být nutně originální. A to je ten průšvih tohoto alba. Nekompromisní pecky jako “La Romana” či pomalejší “Como Antes”, po kterých vstávají chlupy na zádech ale dávají příslib, že pro druhé album Bad Bunnyho je zde ještě nevyčerpaný potenciál.

Poslechněte si, pokud máte rádi: trap a zároveň latinskoamerickou hudbu, rap ve španělštině, 6ix9ine, Cardi B, DJ Snake, Travi$ Scott

Typický zvonivý indie kytarový zvuk v ozvěně s hravými vyhrávkami odlišuje kvalitní produkce, talent na melodie a hlasový výkon

Tallies – Tallies

Vydavatelství: Kanine Records
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Debutové album plné délky kanadského indie pop rockového kvarteta, založeného zpěvačkou Sarah Cogan a kytaristou Dylanem Franklandem, bylo koprodukované Franklandem a Joshem Korodyovými z alternativního projektu The Beliefs. Zasněný pop rock jde ruku v ruce s oblíbeným zvukem kytar v silných ozvěnách. Vzhledem k tomu, jak je mezi nezávislými kapelami takovýto zvuk typický, Tallies se zrovna nesnaží být dvakrát unikátní. Nutno ale zároveň dodat, že jejich styl alespoň dotáhli do zajímavých melodických poloh a právě hlavně velkému talentu pro to tvořit poutavé a příjemné klidné melodie, mohou vděčit za to, že se album odlišuje. Nic by to pak nebylo bez výborného hlasového projevu Sarah Cogan. 

Už hned úvodní “Trouble” se zvonivou kytarovou melodií vysvětluje, proč se o Tallies psalo na známých zahraničních internetových serverech. Nejlepší písní alba je pak bezesporu třetí “Midnights” s velice chytlavým refrénem.

Tallies se snaží být mistry svého oboru a z části se jim to daří. Jak melodiemi, tak i produkcí mohou hrát alespoň chvíli vyrovnaný zápas s velkými jmény podobného stylu jako The Joy Formidable, Gulp, Snail Mail, či Mitski. V porovnání s podobně starými novozélandskými The Beths, Tallies ale chybí ostrost a více ambicí na to být většími než jsou nyní. Tallies se totiž hudbou zatím bezesporu baví, avšak zatím nepůsobí příliš dojmem, že by chtěli nějak opouštět stín hudebního stylu a ani stín vlastní.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Snail Mail, The Joy Formidable, The Beths, Gulp, Mitski

Jedna dvě, technologie si jde pro tebe. Metalcoroví Born of Osiris přichází s dalším kvalitním albem

Born of Osiris – The Simulation

Vydavatelství: Sumerian Records
Žánr: Metalcore, Deathcore
Hodnocení: 3,5/5,0

Po nováčcích, či autorech teprve druhého alba máme v tomhle přehledu i o poznání zkušenější kapelu. Progresivně metalcorová kapela Born of Osiris z Illinois existuje už od roku 2003. Po počátečních problémech s nalezením stabilních spolehlivých členů i nahrávací společnosti, kapela vydala první album roku 2007, plné délky pak o dva roky později. Dlouhé čekání na album plné délky A Higher Place se ale kapele vyplatilo, protože z nasbíraných zkušeností dokázala vytvořit album, které sklidilo v metalové komunitě slušný úspěch.

Po zakotvení spolupráce se společností Sumarian Records Born od Osiris najeli na stabilní linii a ve dvou letém intervalu následovala alba The Discovery (2011), Tomorrow We Die Alive (2013), Soul Sphere (2015) a The Eternal Reign (2017). Stejně jako byla stabilní délka k potřebná k nahrání nového alba, byla stabilní i kvalita kapely. S každým dalším albem si získali Born of Osiris nějaké příznivce navíc a měli možnost si zahrát vedle velkých jmen jako Cannibal Corpse, August Burns Red nebo Veil of Maya, až si vytvořili srovnatelně velké fanouškovské základny.

Album pohybující se se stopáží 26 minut na hranici EP a plného alba se pohybuje také na hranici alba konceptuálního. Texty písní se totiž často dotýkají slepé konzumace technologií. Jakoby se hrubá  nespokojenost z tohoto nežádoucího sociálního jevu naplno projektovala do hudby na The SImulation a to nejen zuřivě, ale i paranoidně. která označuje ochrannou známku kapely. Na “The Accursed” vynikají kromě kytar také futuristické syntezátory znějící, jako by je klávesák Joe Buras hrál s panickým záchvatem. Věřte, že v tomto stylu hudby je toto pochvalou. Na malou chvíli, ať už záměrně či ne, připomínají syntezátory píseň basovou linku Rogera Waterse z “One of These Days” od Pink Floyd. Klávesák Buraso se jeví jako nečekaně důležitý člen kapely, když se s Ronniem Canizarem i střídá u hlavních vokálů.

V songu “Disconnect” slyšíme vedle masivních riffů kytaristy McKinneyho také zajímavé syntetické mezihry, díky kterým se píseň dostává do podoby symfonického black metalu. Právě podobná směs hutnosti kytar a někdy skoro až filmově znějících melodií syntezátorů činí album The Simulation, stejně jako celou kapelu Born of Osiris mimořádně zajímavou. Silných 3,5.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Veil of Maya, Suicide Silence,  After the Burial, Shokran, Erra

Mexická kapela Lorelle Meets the Obsolete opět kombinuje dream pop s experimentálním noise-rockem

DOPORUČUJEME: Lorelle Meets the Obsolete – De Facto

Vydavatelství: Sonic Cathedral
Žánr: Noise Rock, Experimentální hudba, Neo-Psychedelia
Hodnocení: 4,0/5,0

Nejlepší na konec? Asi ano. Experimentální a ryze unikátní zvuk, který nikde jinde neuslyšíte a který se neustále pohybuje suverénně postupně kupředu, jakoby hledal rozluštění nějaké neznámé obrovské záhady, činí z alba mexické psychedelické kapely, neobyčejně zajímavý poslech. Asi vůbec nejzajímavější na albu De Facto je, jak nelze předem lehce určit, jaký album nabere směr. Po poslechu úvodního songu “Ana” s opakujícími se neurčitými slovy, děsivě ambientním pozadím a nepravidelnými údery bubnů na pozadí, se může zdát, že páté album kapely Lorelle Meets the Obsolete, bude ryze experimentální záležitostí.

Hned na to ale vypálí v podstatě z půlky dream popovou “Líneas En Hojas”. Je to něco, co zde bylo v menším měřítku už od debutu On Welfare. Rovněž se tam střídaly čistě instrumentální písně, jakou je v tomto případě je třeba 9 minutové melodické vazbení kytar “Unificado”, ale jakmile se dostala k mikrofonu Lorena Quintanilla, kapela se skutečně vždy nečekaně uklidnila, podobně jako třeba nyní na “Inundación”.

Avšak vzhledem k tomu, že zvuk alba působí díky vylepšené produkci HD dojmem, klidnější pasáže zní více čistě a tím pádem jemněji než v minulosti. Co se týče tvrdších částí alba, například na písni “Lux, Lumina”, kde slyšíme vokály ještě v další, tentokrát poněkud neurotické poloze, jsou kytary hezky ostré a derou ušní bubínky, bohužel však zmizela i hezká špinavost z této polohy Lorelle Meets the Obsolete na debutu.

Skvělý mix nejrůznějších podžánrů jako post-rocku, psychedelie a art-popu, kdy se navíc kapela orientuje suverénně ve všech žánrech dokážou tenhle malý nedostatek hravě smazat. Skvělé album, které je jako intervalový trénink pro uši a mozek. Chvíli těžká skákací varianta angličáků, kdy jdete celým tělem až do spodní polohy kliků a zase se odrážíte rukama na nohy, chvíli jen lehký poklus.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Junior Astronomers, The Telescopes, The Oscillation, Hookworms

Nejlepší alba2018

Druhým nejčtenějším článkem webu Music NOW je výběr 40 nejlepších alb roku 2017, třetím je Nejlepší hudební alba roku 2018 (zatím). Lidi tyhle seznamy milují! Nemohli jsme se tedy na konci roku v žádném případě vykašlat na konečný výběr nejlepších alb.

Dali jsme dohromady kolem stovky nejlépe hodnocených alb z našeho webu, plus asi 300 alb ze seznamů nejlepších alb uplynulého roku z různých jiných zdrojů: od nejlépe hodnocených alb uživateli serverů jako Besteveralbums.com a RateYourMusic.com, přes videobloggery z YouTube The Needledropa a ARTV, až po nejznámější hudební tisk jako Rolling Stone a NME. Tyhle alba jsme si (znovu) poslechli a sestavili tenhle seznam.

A co česká alba?

Letošní československá obdoba seznamu bohužel nevznikne, protože hudebnímu tisku v ČR se příliš nedaří mapovat kompletní českou scénu. A bez toho se bohužel něco takového dát dohromady nedá. Mějte proto na paměti, že tento seznam je sestaven pouze ze zahraničních alb, kde ještě naštěstí, i přes dnešní obrovskou hudební scénu i díky internetu, hudební komunita pořád vzkvétá.

Pokud chcete ale alespoň tipy na některá zajímavá česká alba, která k nám do Music NOW dorazila, můžete si poslechnout EP Good Times Only nedělní LukaInfinite Dance od Please the Trees (v případě, že máte rádi indie/alternativní rock), Slunovratovy paprsky – Slovo, pokud hledáte spíše progresivní rock. Pokud hledáte český rap, pak vás musíme nasměrovat na album Stanley Kuffenheim od Jamese Cola. Pokud stojíte o český pop, poslechněte si Barboru Polákovou a její album ZE.MĚ . Pak si samozřejmě musíte poslechnout také Mládí v trapu Kapitána Dema. Za zmínku stojí určitě také album Pohádky pražské kapely ILLE .

A znovu platí hlavní zásada: Seznam není nekonečný, stejně jako náš čas a který jsme mu mohli věnovat. Pokud vám v něm nějaké album chybí, neváhejte to napsat do komentářů.

Nutné zmínit

Denzel Curry – TA1300
Kamasi Washington – Heaven And Earth
Ghost – Prequelle
Boygenius (Julien Baker, Pheobe Bridges, Lucy Dacus) – boygenius (EP)
Tacoma Washington Weekday Club – The Torrent//The Fountain
Basement – Beside Myself
Lupe Fiasco – DROGAS WAVE
Camp Cope – How To Socialise & Make Friends
Albert Hammond jr. – Francis Trouble
Loma – Loma
Pusha T – DAYTONA
Vince Staples – FM!
Foxing – Nearer My God
Ezra Furman – Transangelic
Hermit and the Reclus – Orpheus Vs. The Sirens
Rolling Blackouts Coastal Fever – Hope Downs
Fever – Hope Downs
George Fitzgerald – All That Must Be
Dream Wife – Dream Wife
Free Cake for Every Creature – The Bluest Star
Makaya McCraven – Universal Beings
Sons Of Kemet – Your Queen Is A Reptile
Jon Hopkins – Singularity Tropical
A Tropical Fuck Storm – A Laughing Death In Meatspace

50 nejlepších (zahraničních) alb roku 2018

U každého alba je vybrána nejlepší píseň z alba. I pokud nejste přihlášení na Spotify, můžete si poslechnout 30 vteřinovou ukázku.

50. Blood Orange – Negro Swan

Původ umělce: Houston,Texas, USA
Žánr:
Alternativní pop, R&B, Psychedelický Pop, Bedroom Pop, Soul

Detailně propracované a jemné album s unikátním zvukem a Blood Orange, který mixuje silné stránky americké černošské hudby.

49. Let’s Eat Grandma – I’m All Ears

Původ umělce: Norwich, Anglie, VB
Žánr:
Synth Pop, Alternativní Pop

Nezvyklé dívčí duo spolu tvoří hudbu už od dětství a s dosaženou dospělostí jejich vzájemná chemie funguje lépe a lépe a dala vzniknout netradičnímu, ale chytlavému popovému albu se záplavami extatických syntezátorů.

48. People Seen In Cars – Talking At Gunpoint

Původ umělce: St. Louis, Missouri, USA
Žánr:
Alternative/Indie Rock, Post-Punk

Asi nejvíce překvapivé a neznámé album na seznamu kapely People Seen In Cars ze St. Louis, které si přehrálo pouze několik tisíc posluchačů. Největší podíl na umístění v první padesátce má předposlední píseň z alba „The Number Ten Song“. Dobrých a zároveň chytlavých kytarových písní totiž už nevzniká moc. People Seen In Cars ukazují, že dnes i amatéři mohou soupeřit s velkými jmény.

47. Ty Segal – Freedom’s Goblin

Původ umělce: Laguna Beach, Kalifornie, USA
Žánr:
Alternative/Indie Rock

Zatím nejambicioznější, hodinu a čtvrt dlouhé album Ty Segala vzkazující, že dneska může být velkou rockovou hvězdou každý, nehledě na konto a velikost nahrávací společnosti. Kytary vrní, vrní a vrní. Freedom’s Goblin je spojení starého dobrého tátovského rock’n’rollu a správně ujetými vokály alternativní hudby 70. let a dnešní vlny revivalu garážových kapel. Mix alba je nezvykle roztáhlý do celé šířky a spolu s lo-fi kytarami je to jako garážové album nahrané profi způsobem.

46. Jack White – Boarding House Reach

Původ umělce: Detroit, Michigan, USA
Žánr:
Alternative/Indie Rock

Není to jednoduché být v kůži Jacka Whita, na kterého jsou při každém novém albu vyvíjena velká očekávání. Jack White ale v novém albu dokázal opět vymyslet spoustu skvělých masivních kytarových riffů a vokálních melodií.

45. Frankie Cosmos – Vessel

Původ umělce: New York, New York, USA
Žánr:
Alternative/Indie Rock

V přirozenosti je obrovská síla. Když dokáže umělec svou osobnost přetvořit do alba, aniž by cokoliv skrýval, dobrý posluchač to obyčejně ocení.

44. Snail Mail – Lush

Původ umělce: Ellicott City, Maryland, USA
Žánr:
Alternative/Indie Rock

Mladí muži dostávají v USA v alternativním rocku od svých ženských protějšků docela na frak. Snail Mail je další nadějí americké nezávislé kytarové scény.

43. Leon Bridges – Good Thing

Původ umělce: Forth Worth, Texas, USA
Žánr: Soul, Neo Soul

Když se v soulovém žánru objeví někdo, kdo dokáže prodat své nadšení a nefalšovanou procítěnost, je z toho vždycky zaručený úspěch. Zvlášť pak, když dokáže nahrát moderně znějící album tak, jako klasičtí souloví předchůdci a s minimálními zásahy elektroniky.

42. Brockhampton – Iridescence

Původ umělce: San Marcos, Texas, USA
Žánr: Rap. Alternativní Rap

Pořádně ostré, ale zároveň mimořádně kreativní rapové album skupiny Brockhampton původně pocházející z Texasu, nyní však sídlící v Kalifornii.

41. Yves Tumor – Safe In The Hands Of Love

Původ umělce: Tennessee, USA
Žánr: Art Pop, Post-Industrial, Experimentální Pop,

První album roku 2018, které dostalo od Pitchforku hodnocení nad 9,0; konkrétně 9,1 se vyznačuje působivou kreativitou, pevnými progresivními rytmy a depresivním zvukem, který se vryje do kůže. Obzvláště píseň “Lifetime” tvořící jakýsi emocionální středobod alba, zaslouží pozornost.

40. Kimbra – Primal Heart

Původ umělce: Hamilton, Nový Zéland
Žánr: Alternativní Pop, Synth Pop, Dance Pop

Ženský pop letos oproti minulému roku zrovna neoslňoval, naštěstí ho ale částečně zachránila Kimbra se svou mrazivou, kaleidoskopickou hudbou mísící se s parádní atmosférou nočního velkoměsta, která je konzistentní po celou dobu alba.

39. I’m with Her – See You Around

Původ umělce: USA
Žánr: Americana, Folk, Bluegrass

Spojení tří skvělých hudebnic a zpěvaček Sara Watkins (housle a kytara), Sarah Jarosz (banjo, mandolína a kytara) a Aoife O’Donovan (klávesy a kytara) vyústilo v sérii hezky poslouchatelné, čisté a přirozené hudby.

38. Idles – Joy as an Act of Resistance

Původ umělce: Bristol, Anglie, VB
Žánr: Punk, Punk Rock

Bristolští drsní punkeři, kteří mají srdce na pravém místě a tak nějak dávají pocit, že spraví vše nedobré na tomto světě.

37. Hop Along – Bark Your Head Off, Dog

Původ umělce: Filadelfie, Pensylvánie, USA
Žánr: Alternative/Indie Rock

Frontmanka Frances Quinlan vede kupředu zatím snad nejlepší album své kapely.

36. Stephen Malkmus & the Jicks – Sparkle Hard

Původ umělce: Santa Monica, Kalifornie, USA
Žánr: Alternative/Indie Rock

Sparkle Hard bývalého frontmana The Pavement Stephena Malkmuse je raritním důkazem toho, že dokonce i bez nějakých větších ambicí, se dá udělat skvělé album.

35. The Breeders – All Nerve

Původ umělce: Dayton, Ohio, USA
Žánr: Grunge, Alternativní Rock

Kapela bývalé basistky Pixies Kim Deal The Breeders se vrátila s albem po 10 letech, aby připomněla, že i Breeders jsou legendami alternativního rocku 90. let.

34. Parquet Courts – Wide Awake!

Původ umělce: New York City, New York, USA
Žánr: Alternative/Indie Rock

Hudebně je Wide Awake! velice živé, energické a neposedné. Na titulní písni začnou hrát nejrůznější druhy bubnů a handpanů a málem se ocitneme někde na Brazilském karnevalu. Wide Awake! je zkrátka pořádně ujetá deska pro pravé hudební nerdy!

33. Judas Priest – Firepower

Původ umělce: West Bromwich, Anglie, VB
Žánr: Heavy Metal

Málokdo to čekal, ale heavy metaloví veteráni Judas Priest mají s obnovenou sestavou energie na rozdávání a Firepower je jejich nejlepší album za posledních 25 let. Hrdinové s kytarami jsou opět zpět v plné síle!

32. Rival Consoles – Persona

Původ umělce: Leicester, Anglie, VB
Žánr: Elektronicá hudba

Rival Consoles dokáže operovat s opatrným vyjadřováním jemnosti lidské duše stejně dobře, jako pracovat s megalomanskými nápady. Album působí ještě dlouho poté, co si ho poslechnete.

31. Brandi Carlile – By the Way I Forgive You

Původ umělce: Ravensdale, Washington, USA
Žánr: Pop Rock, Adult Alternative Pop/Rock, Písničkář(ka), Americana

Mimořádný hlas a mimořádný talent na melodie! Někomu, kdo již zná Brandi Carlile, by možná mohla scházet její rocková nátura z minulého alba The Firewatcher’s Daughter (2015). Takto vyspělé album po muzikantské i textařské stránce, jakým je By the Way I Forgive You, je ale myslím dostatečnou náhradou. Brandi Carline zpívá tak strašně srdnatě, až vás z toho mrazí v zádech.

30. Sleep – The Sciences

Původ umělce: San Jose, Kalifornie, USA
Žánr: Doom Metal, Stoner Metal

Vysoce hypnotické riffy, spiritualismus v textech a HD produkce roku 2018, udělají z The Sciences sebevědomého potomka slavných desek minulosti, které znějí jako óda na rané doby Black Sabbath Sleep’s Holy Mountain z roku 1993.

29. Brian Eno – Music for Installations

Původ umělce: Anglie, VB
Žánr: Ambientní hudba

Někdo jako Brian Eno si může dovolit své boční materiály, které sloužili jako podkresy pro jeho výstavy a stejně to bude „masterpiece“.

28. Jonny Greenwood – Phantom Thread (O.S.T)

Původ umělce: Oxford, Anglie, VB
Žánr: Filmová hudba

Basák Radiohead vytvořil parádní, dramatický i dojímavý filmový soundtrack jako zkušený mazák v tomhle oboru.

27. St. Vincent – MassEducation

Původ umělce: Tulsa, Oklahoma, USA
Žánr: Písničkářka

Tyhle pokusy o předělání vlastního alba do jiné podoby jsou často ne moc dobrou kamufláží pro sdělení: „Nechce se mi ještě makat na novém albu, když ještě můžu vytřískat prachy z toho starého,” elektro rockové album Masseducation však dostává v nahé, pianové podobě úplně nový rozměr.

26. Metric – Art of Doubt

Původ umělce: Toronto, Kanada
Žánr: Alternative/Indie Rock, Synth Pop, New Wave

Metric bodují v tom, jak dokázali posunout svůj zvuk někam dál i v tom, jak trefně dokážou popisovat zmatený svět okolo nás. S tím, jak dokážou kombinovat elektrické kytary se syntezátory, je Art of Doubt možná vůbec nejvíce energickým albem vůbec. Fakt, že to dokážou i po 20 letech na scéně, je také obdivuhodný.

25. Spiritualized – And Nothing Hurt

Původ umělce: Rugby, Anglie, VB
Žánr: Space Rock, Jazz Rock, Pop Rock, Adult Pop

Spiritualized se ani nemusí moc měnit, aby dokázali vydat jedno z nejpamátnějších alb roku.

24. Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Původ umělce: San Francisco, Kalifornie, USA
Žánr: Black metal, Blackgaze, Post-metal, Screamo

Naprosto odzbrojující spojení tvrdé hudby s jemnou.

23. Franz Ferdinand – Always Ascending

Původ umělce: Glasgow, Skotsko, VB
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Indie Pop, New Wave, Post-Punk Revival

Franz Ferdinand zamířili na taneční parkety a dopadlo to nad očekávání dobře.

22. Jorja Smith – Lost & Found

Původ umělce: Wasall, Anglie, VB
Žánr: Pop, R&B, Alternativní R&B

Křehké, zmatené, zároveň ale sebejisté a silné je debutové album Jorji Smith.

21. Young Fathers – Cocoa Sugar

Původ umělce: Edinburgh, Skotsko, VB
Žánr: Alternativní Rap, Alternativní Pop

Málokde uslyšíte něco takového jako Young Fathers. Díky neokoukané elektronice i prvkům gospelu jsou spolu s klíčovou písní “In My View” Young Fathers větší a větší.

20. Andrew W.K. – You’re Not Alone

Původ umělce: Stanford, Kalifornie, USA
Žánr: Hard Rock, Heavy Metal

Zpěvák, který dokázal udělat z párty životní styl zároveň motivační, psychologický a filozofický koncept, který pomáhá lidem.

19. The Beths – Future Me Hates Me

Původ umělce: Auckland, Nový Zéland
Žánr: Indie Rock, Indie Pop

Šíleně chytlavé a zároveň inteligentní písně.

18. Soccer Mommy – Clean

Původ umělce: Nashville, Tennsessee, USA
Žánr: Indie Rock

Upřímné album s citem pro melodii letošní královny amerického alternativního rocku.

17. MGMT – Little Dark Age

Původ umělce: Middletown, Connecticut, USA
Žánr: Alternative/Indie Rock, Synth Pop

Někteří možná už nad MGMT zlomili hůl, ti ale konečně zase dokázali, proč je mnozí (včetně třeba Paula McCartneyho) vnímali jako jedny z nejdůležitějších zástupců úplně nové hudební generace.

16. Kali Uchis – Isolation

Původ umělce: Alexandria, Virginia, USA
Žánr: R&B, Neo Soul, Alternativní Pop, Bossa Nova, Pop, Reggaeton, Funk, Bedroom Pop (Lo-Fi Pop)

Damon Albarn, Greg Kurstin, Tyler, the Creator… Už když se podíváme na ten seznam velkých jmen, které se na albu podílely, je velkým úspěchem, že se zelenáči v oboru podařilo usměrnit všechna tahle velká umělecká ega a album má skrze všechny, byť často stylově dost rozdílné písně, jakousi jednotnou barevnou paletu a atmosféru tropických večerů ve velkoměstě.

A to je právě něco, díky čemuž je tohle album speciální. Má určitý svůj svět, který je trojrozměrný a nekončí jen u dunění ušních bubínků. Dokáže stimulovat mozek a dávat mu podněty k tomu, aby se přesunul do samostatného světa tohoto alba. Kali Uchis si pro to přišla jako tvrdá gengsterská holka a odešla s lupem.

15. Noname – Room 25

Původ umělce: Chicago, Illnoise, USA
Žánr: Alternativní Rap, Jazz Rap, Neo-Soul

Raperka Noname se nebojí říct věci pořádně zostra a její album, jehož nahrávání si zaplatila kompletně úplně sama, je absolutně nespoutané a svým neobvyklým zvukem revoluční.

14. John Prine – The Tree of Forgiveness

Původ umělce: Maywood, Illinois, USA
Žánr: Písničkář, Country, Folk, Americana

Jakmile se svět řítí rychle kupředu neznámo kam, není nic lepšího než když nastoupí moudrý starý muž s kytarou a pošle do háje všechny ateisty. A je to skvělé do konce, i když ateistou jste (možná paradoxně ještě lepší).

13. Twenty One Pilots – Trench

Původ umělce: Columbus, Ohio, USA
Žánr: Rap Rock, Elektropop, Pop Rock, Indie Pop, Rap, Alternativní Rock

Nikdy bych nevěřil, že Twenty One Pilots někdy budou figurovat v první dvacítce výběru nejlepších alb roku. No a teď jsou tady. Vytřeli všem zrak s albem dobrodružnějším než většina filmů, co letos byla v kině. Produkce tohohle alba stejně jako kompozice průběh písně s nečekanými změnami je tak propracovaná, že se z toho málem pomočíte.

12. Car Seat Headrest – Twin Fantasy (Face to Face)

Původ umělce: Leesburg, Virginie, USA
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indier Rock, Power Pop, Písničkář

Twin Fantasy je album z roku 2011. Will Toledo ho pod jménem projektu Car Seat Headrest tehdy nahrál v době, kdy měl devatenáct let a celé album bylo nahráno v podstatě na jeden levný notebook na zadní sedačce auta (odtud ten název). Jeho hudby si pak všimli na internetu a tenhle příběh překonání toho, co nás dělí mezi úspěchem a zatracením Will Toledo zakončuje novým nahráním tohohle alba.

11. Screaming Females – All at Once

Původ umělce: New Brunswick, New Jersey, USA
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indier Rock, Power Pop, Písničkář

Jestli vám ještě někdo řekne, že rocková hudba umírá, lehce ho propleskněte a ukažte mu Screaming Females. Kdyby tohle album vzniklo v 90. letech, bylo by nesmrtelnou klasikou.

10. Kanye West – ye

Původ umělce: Atlanta, Georgie, USA
Žánr: Rap, Pop Rap

Bipolarita zvuková (ostrý rap na začátku vs. jemný, melodický, uklidňující pop ke konci), i textová (perverzní sprosté texty vs. texty s metonymiemi na teorii relativity), dělají z Kanyeho zase jednu z nejzajímavějších postav, která dělá jedny z nejzajímavějších alb dnešní hudby.

9. Tim Hecker – Konoyo

Původ umělce: Vancouver, Kanada
Žánr: Ambientní hudba

Kdyby byl konec světa, zněl by den před ním nejspíše jako Konoyo Tima Heckera.

8. Cloud Nothings – Last Building Burning

Původ umělce: Cleveeland, Ohio, USA
Žánr: Alternative/Indie Rock, Punk Rock

Last Building Burning patří k nadprůměru z toho, co máme běžně možnost slyšet u nových alb. Jejich popové choutky pomohly spolu se skvělou produkcí Randala Dunna k obzvlášť energickému albu, které je povinností slyšet pro všechny, kdo mají srdce, které alespoň trochu bije pro kytarovou hudbu. Rock nezemřel, stále žije, jen ho dneska tvoří méně nápadné, ale skvělé kapely jako Cloud Nothings.

7. Janelle Monáe – Dirty Computer

Původ umělce: Kansas City (Kansas), Kansas, USA
Žánr: Pop, R&B, Alternativní R&B, Alternativní Pop, Rap, Neo Soul, Funk

Člověk by mohl mít tisíc námitek na politická sdělení Janelle Monáe, ale té drzosti, s jakou je sděluje se stejně  nedá odolat. Dirty Computer má tolik chytlavých popových písní jako letos žádné jiné album.

6. Black Foxxes – Reiði

Původ umělce: Exeter, Anglie, Velká Británie
Žánr: Alternative/Indie Rock, Punk Rock, Emo, Grunge

Jakoby bylo potřeba zaplnit něčím díru, kterou po sobě nechali Brand New svým jedinečným rozlučkovým albem Science Fiction a Black Foxxes přišli, aby tu díru zaplnili.

5. The Joy Formidable – AAARTH

Původ umělce: Mold, Wales, Velká Británie
Žánr: Alternativní/Indie Rock, Noise Rock, Post-Punk, Dream Pop

„Nestrávíte posledních 10 let děláním alternativní kytarové hudby, pokud ji doopravdy kur***ky nemiluje. Musí to být věc, která vás baví z celého srdce a nutí vás jí neustále dělat,“ říká frontmanka a textařska welšké noise rockové kapely The Joy Formidable Ritzy Brian. Těžko říct, jestli to bylo nějakou novou motivaci nebo nalezením bohatého naleziště inspirační múzy, která může pohánět motory zcela novou a mimořádně účinnou energií, AAARTH je ale pravděpodobně vůbec nejlepším albem kapely a nejen to.

4. Shame – Songs Of Praise

Původ umělce: Londýn, Anglie Velká Británie
Žánr: Punk, Post-Punk, Alternative/Indie Rock

Objevili se zčista jasna někde z brixtonské londýnské hospody a síla a jistota s jakou Shame vyrukovali se svým debutem je v korelaci se vším, co se dělo s kapelou od nečekaně brzkého vydání až do turné po USA. Máme napjaté kšandy více než zpěvák Charlie Steen, co vytvoří kapela dále.

3. Hot Snakes – Jericho Sirens

Původ umělce: San Diego, Kalifornie, USA
Žánr: Alternative/Indie Rock, Post-Hardcore, Garage Punk, Punk Revival

Dlouhých čtrnáct let to vypadalo, že bude album Audit in Progress nadobro posledním albem Hot Snakes. Jako nečekané tsunami se ale nyní bez výrazného varování přiřítil novinka Jericho Sirens. Kapela ze San Diega složena z tvůrčího dua Rick Froberg, John Reise a jejich kámošů — basáka Gara Wooda a bubeníka Jasona Kourkounise a dalšího bubeníka Maria Rubalcaba, se stejně jako to tsunami přiřítila s obrovskou silou, kterou žene ke břehu zajímavá kombinace post-hardcore, garážového rocku a klasického rocku.

2. KIDS SEE GHOSTS (Kanye West a Kid Cudi) – KIDS SEE GHOSTS

Původ umělce: Los Angeles, Kalifornie, USA
Žánr: Alternativní Rap, Rap

Občas děti vidí duchy. Občas tyto paranormální schopnosti mohou být i jejich výhodou a nikoliv vadou. Kids See Ghosts je album s neobyčejným příběhem, kdy se dva rapeři v podstatě společně vyrovnávají se svými podobnými osobními problémy. Kanye West, Kid Cudi, a nesmíme zapomínat ani na jejich celý tým za zády, mají skutečně nějaký dar vidět něco, co ostatní nevidí a je to jejich superschopnost, kterou využívají k tomu, aby udělali album, které stojí míle před čímkoliv, co bylo letos v rapovém žánru vydáno. Většina letošních rapových alb totiž vypadají ve srovnání s Kids See Ghosts jako zpátečnická díla bez inovací a originality. Některé momenty alba jsou slabší — “Reborn” a “Freee (Ghost Town Pt. 2)”, jsou to ale zároveň významově nutné momenty.

1. Daughters – You Won’t Get What You Want

Původ umělce: Providence, Rhode Island, USA
Žánr: Noise rock, Experimentální hudba, Grindcore, Alternative/Indie rock

Jedinečné album od kapely, která má jeden z nejoriginálnějších zvuků na dnešní alternativní scéně. Tohle je extrémní hudba, které nezní jen extrémně, ale je do extrémů propracovaná dky posedlostí kapely vydat mimořádné album. Není to lehký poslech, ale zkoušejte to. Nějaký čas trvá, než se před vámi v těch špinavých a temných zvucích, rozevře skrytá krása této hudby.

od -

Čistě ze statistického hlediska, každý osmý člověk, kterého potkáte na ulici, už viděl v kině biografický snímek o Freddiem Mercurym a kapele Queen Bohemian Rhapsody. Tedy pokud tento text čtete z České republiky. Třeba v USA by to totiž bylo podstatně méně a naopak ještě více by to bylo v Austrálii, Jižní Koreji a v domovské zemi kapely Velké Británii. Nikde jinde už ale skutečně ne. Kritici, filmoví i hudební publicisté se nepřestávají ptát: Proč je tento film (nejen) u nás tak oblíbeným?

Aby těch šokujících čísel, které uvádí server Kinomaniak.cz, jenž čerpá z oficiálních dat Unie filmových distributorů UFD nebylo málo, ještě dodáme další statistiku: Bohemian Rhapsody je 5. nejnavštěvovanějším filmem v českých kinech všech od počátku vzniku naší samostatné republiky. Přišlo na něj více lidí než na Titanic, Jurský Park nebo Anděl Páně 2.

Bohemian Rhapsody pak vydělalo (dnešní, nejnovější data) 209 milionů korun. Možná se to jeví jako docela málo, když si vezmeme, že bychom z toho zaplatili „jen” aktuální rekonstrukci vstupní haly brněnského nádraží, rekonstrukci divadla nebo platy fotbalové Slavie Praha pro hráče, trenéry i realizační tým na jeden rok.

Foto z filmu Bohemian Rhapsody: John Deacon (Joseph Mazzello), Roger Taylor (Ben Hardy), Freddie Mercury (Rami Malek) a Brian May (Gwylim Lee).
Bohemian Rhapsody: John Deacon (Joseph Mazzello), Roger Taylor (Ben Hardy), Freddie Mercury (Rami Malek) a Brian May (Gwylim Lee). Foto: Facebook

Jenže i tak je Bohemian Rhapsody 2. nejvýdělečnější snímek českých kin za všechna léta a na prvního Avatara už ztrácí jenom 4 miliony, což nejspíše překoná!

Asi vám tyhle údaje stačí na to, abyste pochopili. Některá vysvětlení, proč tomu tak je, budou aplikovatelná na všechny země univerzálně, některá však jen speciálně na naši zemi.

Tady je náš pokus o to, tento pro mnohé nečekaný fenomén vysvětlit.

1. Jako byste to zažili (tedy alespoň, když se díváte očima)

Já vím. Celé velké finále filmu je založeno na lži, že Mercury věděl o své nemoci 2 roky předem a taky na tom, že to oznámil kapele 4 roky před tím, než jí to Mercury přiznal skutečně. V době Live Aid možná mohl mít strach z toho, že nemoc má. Možná se dokonce i objevily nějaké první, nenápadné příznaky, ale ještě si to určitě nepřipouštěl a když šel na pódiu, určitě si neříkal tak, jak je to prezentováno ve filmu: Brzy zemřu, tak se do toho budu snažit dát všechno.

Najde se také několik dalších menších faktických nepřesností. Kapela se třeba nerozpadla a mezi koncem turné a Live Aid byly jen 2 měsíce. Potom třeba postava ředitele nahrávací společnosti Raye Fostera, kterého skvěle ztvárnil Austin Powers Mike Myers, je vymyšlená. Ale jinak by scénář ani nešel napsat, aby dával smysl a stihlo se to vše za 2 hodiny.

Kdo mi úplně vyrazil dech, byl Gwylim Lee coby Brian May. Ten vypadal tak dobře, že pokud by se ve filmu objevil samotný Brian May mladší o 40 let, nebyl by podle vzhledu dostatečně důvěryhodným kandidátem pro roli.

Pak je tu třeba další věc, která už nelze tak dobře doložit, ale mnozí z těch, kteří byli Queen na blízku v dobách jejich největší slávy, si všimli, že Brian May se ve filmu chová jako hlas rozumu, který mírnil Freddieho v jeho manýrech. A přitom to byl právě on, kdo okolo roku 1979 svolával divoké after párty. Dá se jim to ale vyčítat? Proč by chtěl někdo špinit jméno své a jméno svých kamarádů?

Nechte tyhle věci na pokoji a podívejte na Bohemian Rhapsody očima, ne mozkem. Rami Malek je sice paradoxně ten nejméně podobný člověk na skutečného člena, podívejte se ale na podobu basáka Queen Johna Deacona a jeho představitele ve filmu Josepha Mezella. Ben Hardy je také neuvěřitelně podobný bubeníkovi Rogeru Taylorovi a kdo mi úplně vyrazil dech, byl Gwylim Lee coby Brian May. Ten vypadal tak dobře, že pokud by se ve filmu objevil samotný Brian May mladší o 40 let, nebyl by podle vzhledu dostatečně důvěryhodným kandidátem pro roli.

A pak teprve jak vypadaly důvěryhodně haly, arény a finální scéna z Live Aid. Prostě jako byste tam doopravdy byli… O tom ale až v dalším bodě.

Tady se můžete podívat na srovnání herců a skutečných osob. Síla, co?

2. Herecké výkony

Rozdíl mezi tím, jaký byl Mercury podle vyprávění a knih ve skutečností a filmem, byl asi jako rozdíl mezi filmy Texaský masakr motorovou pilou a Jak krteček ke kalhotkám přišel. Ale i tak jste věřili (nebo alespoň chtěli věřit), že to na plátně je skutečně Mercury, May, Deacon a Taylor.

S prvním bodem souvisí i herecké výkony. Jak je již naznačeno, členové kapely se chovali dle souhlasu žijících členů Queen a s realitou to často kolidovalo. Jsem taky přesvědčen, že Sacha Baron Cohen, o kterého se původně usilovalo, by chtěl výrazně zasahovat do scénáře a následně by zahrál Freddieho Mercuryho tak, že by více odpovídal skutečnosti. Verze filmového Mercuryho byla přístupná, ale daleko od reality. Rozdíl mezi tím, jaký byl Mercury podle vyprávění a knih ve skutečností a filmem, byl asi jako rozdíl mezi filmy Texaský masakr motorovou pilou a Jak krteček ke kalhotkám přišel.

Ale i tak jste věřili (nebo alespoň chtěli věřit), že to na plátně je skutečně Mercury, May, Deacon a Taylor a nebylo to způsobeno jen vzhledem, jak je to rozebráno v minulém bodě, ale i protože jejich chování na plátně odpovídalo tomu, co se o kapele kdy doslechne obyčejný člověk, který nečte biografie a výpovědi těch, kteří se okolo Queen v té době motali. To, co jim bylo instruováno scénářem, přenesli herci naprosto úchvatně a byli před kamerami skutečně tím filmovým Mayem, Deaconem, Taylorem a Mercurym.

Všichni pro svou roli dýchali a v kině to lidé poznali. Stvrdili to výkony na závěrečném Live Aid. Deaconův vždy klidný a pohodářský výraz správného basáka, Mayovo mimořádné vnímání melodie při hře na kytaru, Taylorovo nadšení za bicími a Mercuryho… Pohyby, gesta, výraze tváře, otevírání pusy. Rami Malek a spol. tohle zmákli naprosto přesně.

3. Obrovský důraz na vizuální detaily

Film, započteme-li všechny počáteční přípravy a dlouhé hledání herců, vznikal 10 let a především Brian May si dal velice záležet na tom, aby všichni provedli práci správně a co nejvíce přesně podle instrukcí všech, kteří se událostí skutečně zúčastnili. Když potřebovali tvůrci vytvořit Wembley, sháněli všechny historické plány a do nejmenšího detailu napodobili vzhled stadionu. Postavili na plání pódium ve skutečné velikosti a rozmístili každičký reproduktor odposlechu tak, aby odpovídal skutečnému rozmístění onoho dne.

Když kapela přijde na pódium, filmový Roger Taylor, tak jako ten skutečný, vyzkouší nejprve pár údery bicí. Než začne Freddie Mercury hrát na klavír, zapne si zvukovou modulaci klaviatury na krabičce ležící na piánu, která leží vedle několika plastových kelímků. Když v úplně první scéně filmu Freddie přichází na pódium ve Wembley, cestou míjí herce představujícího Bona z U2. Ti nehráli úplně před Queen (po U2 hráli ještě Dire Straits), avšak jejich vystoupení je považováno za druhé nejlepší na Live Aid hned po Queen, a proto se asi tvůrci rozhodli zařadit do filmu právě je.

Výsledek obrázku pro bohemian rhapsody gif

Tvůrcům se podařilo diváky vrátit časem.

Stejné to bylo i pro dřívější záběry z turné, kde byly k vidění ikonické světové haly jako newyorská Madison Square Garden nebo tokijský Budokan. Zde vytvořili přesné rozmístění světelného systému a podle dobových zvyklostí nasvítili pódium, jenž postavili ve velké supermoderní hale LH2 v Londýně. Přesné dobové kostýmy a paruky pak byly samozřejmostí.

Při scénách z welšského nahrávacího studia na farmě Rockfield pak třeba byly přesně reprodukovány kopie mixážních pultů ze 70. let. Nevím, jestli se venkovní scény točily skutečně zde, ale vypadalo to úplně přesně jako skutečně na Rockfieldu.

Samotný Roger Taylor a Brian May si pak vzali na starosti to, aby se jejich filmoví představitelé naučili alespoň trochu na skutečné nástroje a získali tak intuici k důvěryhodně vypadajícím pohybům na pódiu.

Scénu z Madison Square Garden můžete vidět v tomhle videu.

4. Zvuk

Zvuk filmu je kapitola sama pro sebe a doufám, že ho co nejvíce návštěvníků ocenilo. Brian May poskytl zvukovým mágům filmu veškeré možné zvukové stopy. Ti tak mohli dle libosti jednotlivě mixovat zvuk skladeb Queen. Kdyby jen prostě hodili k obrazu skladby v přesném původním znění, nestálo by to za nic. Teprve až po důkladném a neuvěřitelně detailním mixu, jakmile to rozpumpují kvalitní reproduktory, které dnes má většina kin, máte pocit, že jste skutečně ve zkušebně s Queen a nebo s nimi stojíte na pódiu před desítky tisíci lidmi.

Některé části pak samozřejmě byly znovu nahrány a to včetně Mercuryho zpěvu. Svou trošku přidal i Rami Malek, ale hlavně Marc Martel — člověk s hlasem, který je Mercurymu hlasu tak podobný, že podle návrháře výroby Bohemian Rhapsody Aarona Haye, ani samotný Brian May nedokázal poznat, že se jedná o imitátora.

Marc Martel je asi nejbližší možný hlas k Freddiemu Mercurymu na téhle planetě, a tak jej slyšíme i v Bohemian Rhapsody

5. Queen jsou u nás dneska populárnější než v mnohých jiných zemích

Jen se podívejme na aktuální žebříček prodejnosti alb. Na prvním místě je soundtrack z filmu Bohemian Rhapsody, na čtvrtém remasterovaná verze Greatest Hits od Queen. I v rodné Británii mají Queen horší výsledky. Soundtrack je aktuálně 3. Na dvanáctce je jejich platinová kolekce. Já vím, říkal jsem už žádné statistiky, sorry.

Ale ukazuje to, že Queen jsou u nás v současné době populární srovnatelně s jejich rodištěm, ne-li dokonce ještě více. Je to výsledek hladu po jejich hudbě vzniklý i díky totalitnímu bloku (zakázané ovoce chutná nejlépe). Myslím, že masový vkus Čechů také tíhne o něco více k výrazným melodiím na úkor dlouhého a trpělivému budování atmosféry, jak tomu často bývá na západě od nás. To je asi i důvod, proč u nás nikdy nebyly moc populární ostrovní kapely jako třeba Stone Roses, Suede nebo Portishead, které jsou v Británii kultem.

6. Humor

S každou velkou rockovou kapelou je spjato mnoho legračních historek. Můžete se podívat třeba na facebookovou stránku Hlášky rockových hvězd, kde jsou zveřejňovány některé legrační odpovědi v rozhovorech a příběhy, které se děly a dějí v kapelách. Žijící členové jistě poskytli mnoho takových hlášek a scénaristé neměli problém přidat další, protože hudební prostředí nabízí obrovské množství prostoru k humorným situacím.

Škoda, že se asi nikdy nedozvíme, jaká část z auta je podle Regera Taylora ta nejvíce sexy 🙁 🙂

Podle ohlasů lze soudit, že jedna z nejvtipnějších scén je ta, kde se kapela dohaduje o písní Rogera Taylora “I’m in Love With My Car” a následně s fiktivním ředitelem nahrávací společnosti, kterému v kanceláři po hádce s kapelou o tom, jaký bude první singl z alba The Night in the Opera (1975), rozbijí okno a ten, zatímco civí na odcházející kapelu skrze díru ve skle, zakroutí hlavou a prohlásí: „A to jsme dělal s Hendrixem.”

Mnoho z těch peprnějších vtípků, které skutečně Mercury řekl, se nepoužilo a je to škoda. Třeba Mercuryho odpověď na to, když se ho jeden z novinářů ptal co dělá o volném čase a on odpověděl: „Mívám poslední dobou hodně sexu.” a po pár vteřinách, kdy novinář čekal, že přidá něco dalšího, potáhl z cigarety a dodal: „Takže na nic ostatního už moc nemám čas,” by jistě byla ve filmu skvělá. Ale v rámci omezených bariér přístupného filmu to, co se zde objevilo, nebylo špatné.

7. Tak akorát

Všechny věkové kategorie byly v kině. V šatně kina jsem při odchodu zahlédl klučíka okolo 8 let a přímo přede mnou seděla určitě více než 70. letá babička. Výše jsem si posteskl, že Sacha Baron Cohen by promlouval do scénáře a ztvárnil by Mercuryho svou podobou i povahou daleko věrněji. Jenže to by do kina nepřišlo zdaleka tolik lidí. A tady je to odvěké dilema, které se vyskytuje tak často ve filmech i v hudbě. Dělat kompromisy a dělat filmy a hudbu pro všechny a nebo naplno do toho vrýt, co si myslím, nehledě na to, že si udělám nepřátele?

Provokovalo to tak akorát a to lidé mají rádi.

Vezměme to takto. Queen byla velká stadiónová kapela, která sice občas později vyvolávala kontroverze kvůli Mercuryho sexualitě, ale i tak se většina z toho, co se dělo na pozadí, držela pod pokličkou tak, aby to nepošpinilo jméno kapely. Provokovalo to tak akorát a to lidé mají rádi. Úplně stejné je to s filmem. U mužských polibků bylo v kině slyšet, jak se někdo zavrtěl a někdo krátce přidušeně zasmál, ale nikoho to rozhodně nepohoršovalo.

Podobné to bylo ostatně třeba i s Beatles. Ty máme dnes tendence vidět v jejich saku a upravenými sestřihy, jako hodné a neškodné kluky, ale přitom už než se stali slavnými, naplňovali v jejich hamburgské éře dokonale ono známé hudební spojení sex, drogy rock’n’roll. Queen chtěli vždycky být co největší kapelou, co se týče jejich dosahu a pokračují s tím i nadále. Dává to tedy naprostý smysl.

Možná by tedy bylo úplně nejlepší, kdyby vedle Bohemian Rhapsody vznikl ještě jeden film s úplně jiným obsazením a tvůrci, ne tolik kontrolovaný žijícími členy, tentokrát spíše o kontroverzní stránce Queen. Mohlo by to být také hodně zajímavé.

8. Každý chce být rockovou hvězdou

Jsou naše životy nudné? Jak se to vezme. Ale přiznejme si, že asi trochu ano. Těžko někdo z obyčejných smrtelníků zažije, byť jen zlomek z toho, co ve skutečnosti i na filmovém plátně zažívali Queen. To, že můžete být na chvíli alespoň virtuálně součástí těch všech koncertů, večírků a celého dobrodružství okolo nich, je mimořádně lákavé. Když se podíváte po průměrné české kanceláře, možná se nezdá, že tihle na první pohled odměření a opatrní lidé milují rockovou hudbu. To, že Bohemian Rhapsody donutilo přijít do kina i ty, kteří obyčejně celý rok do kina nepáchnou, je jasný důkaz toho, že mnoho lidí skrytě a podpantoflácky sní o tom, že by si třeba na chvíli vyzkoušeli, jaké je to být velkou rockovou hvězdou.

9. Velké finále na Live Aid

Jde zažít v kině něco silnějšího? Velkolepá finále filmové historie lepších filmů jako Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle, Schindlerův seznam nebo Forrest Gump jsou strašně dojemná. Tohle bylo ale jiné. Nejen, že to bylo dojemné, mělo to i elektrizující energii, jakou jde jinak v životě jinak těžko zažít. Vyrovnat se tomu může snad už jen na tom pódiu před tisícovkami jásajících lidí, skutečně stát.

10. Davová mánie

Poslední a hodně důležitý důvod, proč lidé všech věkových kategorií přišli do kina, je ten, že o filmu slyšeli od známých nebo i náhodných lidí. Nabaluje se to jako sněhová koule. Bohemian Rhapsody je rozhodně druh filmu, na který nezapomenete hned druhý den. Baví se o tom snad na úplně každém pracovišti od ředitelství bank až po dílny a lidé chodí do kina znovu. V autobuse jsem třeba slyšel, jak asi 17 letí kluci s americkými baseballovými bundami, typičtí šampónci, které byste rozhodně netipovali na fanoušky Queen, vzdychali nad tím, že chtějí jít už počtvrté na Bohemian Rhapsody, ježe už nemají peníze, protože v průběhu měsíce a půl už utratili veškeré kapesné právě za tenhle film.

Autor: Patrik Müller

Nestyďte se a honem napište do komentářů, jaké jsou vaše dojmy z filmu!

Recenze | Novinky: Muse díky Simulation Theory působí sice jako kacíři vlastního jména, alespoň ale baví a svou velikost si také uhájili

„Kytara už není hlavním hudebním nástrojem,“ prohlásil frontman Muse Matthew Bellamy v měsících, kdy se připravovalo očekávané nové album Muse Simulation Theory. Tahle věta vyvolala rozruch zejména u fanoušků klasického rocku. Že jí řekl zrovna Bellamy, je ostatně dost symbolické.

Fanoušci Muse se totiž dělí vlastně na dvě základní skupiny. Jejich koncerty navštěvují jak trendoví posluchči, kteří drží krok se současnou hudbu a také ti, kterým stačí poslouchat hudbu minimálně 30 let starou a mají jen pár vyvolených kapel, které je donutí si výjimečně poslechnout i soudobá alba.

http://press.wbr.com/wp-content/uploads/2018/11/Screen-Shot-2018-11-02-at-4.49.17-PM.png
Muse: Matthew Bellamy (zpěv, kytara), Dominic Howard (bicí). Christopher Wolstenholme (basa). Foto: Warner Bross Records

Matthew Bellamy také pronesl, že má radost z toho, že se dnes v hudbě dá míchat dohromady tolik různých stylů — klasické, hip hopové i rockové dohromady. O tom, že jeho tlachání nebylo jenom tak plané, se ostatně každý při poslechu Simulation Theory snadno přesvědčí. Z Bellamyho vyjádření v rozhovorech před vydáním alba, ve kterých mluvil o zapojení dubstepu, bychom spíše usoudili, že se bude jednat o maximálně soudobé album. Není to ale tak úplně pravda. Muse se totiž rozhodli vydat po dnes velice oblíbené cestě retrofuturismu ve stylu éry počátků elektronické hudby v 80. letech.

Výsledek obrázku pro San Junipero

Při poslechu mnoha dnešních alb si připadám, jakobych se vydával do přímořského diskotékového letoviska San Jupinero ze seriálu Black Mirror. Kdo viděl, ví, proč je tahle epizoda synonymem retrofuturismu.

Směr dobrý, provedení horší

Jelikož tuto cestu volí i mnoho dnešních kapel a dokonce i popových zpěváků a zpěvaček, dalo by se říci, že se Muse přece jen snaží být maximálně soudobí, s kombinacemi jejich stylu, který má hodně co do činění s rockovou operou, jak ji vynalezli Queen, to však často — a především v úvodu alba — zní o asi něco více jako „retro“ než jako „futurismus“. V případě Muse to ale nelze brát jako nevýhodu a nový, retro futuristický osmdesátkový nádech jim vcelku sluší.

V těchto případech je to ostatně vždycky těžké. Mnoho fanoušků prvních alb Muse bude nyní velice zklamaných, jsou však takoví, které už nebaví pouze poslouchat po tisíc sté “Space Dementia”, “Megalomania”, “Feeling Good” nebo “Hysteria”. Pro ty bude jistě změna na Simulation Theory velice osvěžující. Aby to nebylo komplikované málo, je to ještě zamotanější. Ono totiž, když si poslechnete Simulation Theory a Origin of Symmetry, je to dost velký rozdíl. Dokonce takový, že si ho nepřipouštíte až do doby, než skutečně zmáčknete tlačítko přehrávání.

Noví Muse najednou působí jako ignorantští, hluční, neposední neřádi. Muse, byť se do toho uměli dříve také pořádně opřít — viz. třeba jeden song za všechny: “Stockholm Syndrome”, zněli oproti novým Muse jako citliví chlapci, kteří si s pečlivostí švýcarského výrobce hodinek pohráli ve studiu s každičkým tónem. Když se srovnávají staří a noví Muse, je to jako srovnávat partu „frendíků“ z Mechanického pomeranče s talentovaným spisovatelem panem Alexandrem, kterému znásilní ženu a jeho samotného zmrzačili a zničili mu jeho rozdělanou knihu, kterou zrovna psal a strávil na ní spoustu práce.

Výsledek obrázku pro clockwork orange gifs

Pak je tu ještě další skupina posluchačů — neutrální posluchači, kteří mají Muse rádi a klidně by zašli na jejich koncert, kdyby k tomu měli příležitost, ale neoznačují se přímo za nějaké velké fanoušky kapely. Zkrátka taková skupina, která si poslechne vždycky nové album a zapamatuje si z každého pár nejoblíbenějších písní — ne ti správní hudební fanatici, kteří si dokážou album kapely poslechnout stokrát a znají nazpaměť tón i b stran singlů. Troufnu si říct, že pokud je to příležitostný fanoušek, který poslouchá pravidelně i nová alba jiných kapel, nebude ze Simulation Theory zklamaný. Usoudí totiž, že je to oproti mnoha ne příliš nadšení budících indie rockových kapel alespoň album výrazné, které nenechá člověka chladným.

Možná, že se v některé ze skupina najdete. Třeba však budete mít opačný názor. V pořádku, jsou to jen mé vlastní dohady a odhady. Jde ale o to, že na těchto skupinách fanoušků se odkrývají výhody i nevýhody alba.

Kdo by to byl řekl, že Timbaland bude jednou produkovat album Muse…

Svůj podíl dobrého či viny, záleží jak se rozhodnete, nese i pestrý výběr producentů. Je tady znovu už tradiční producent Muse Rich Costey (Absolution, Black Holes and Revelations; také Biffy Clyro, Frank Turner, Foo Fighters, Foster the People, Interpol…), který zastává funkce realizátora duše kapely, a který má zajistit, že Muse zůstanou, ať se stane ve studiu cokoliv kreativního, pořád Muse.

Pak je tu opět vcelku očekávatelné jméno někoho, kdo nahrává moderní pop i rock Mika Elizonda (Twenty One Pilots, Rihanna, LP, P!nk, Switchfoot). Teď ale přijde ta pecka. Shellback! Ten Shellback, který tvoří a produkuje pro P!nk, Taylor Swift, Arianu Grande, Adele nebo Maroon 5 a — podržte se — Timbaland. Ano, ten Timbaland, který byl v první polovině 21. století největším producentem pop music a je jeden z nejvíce zodpovědných za masivní dominaci dance popu s prvky hip hopové hudby a moderního R&B v mainstreamu.

Tenhle chlápek přece jen působil už trochu za zenitem vzhledem k tomu, že už nefiguruje moc často na albech hlavních popových hvězd jako dříve.

Možná vůbec nejdůležitější charakteristika Muse je jejich velkolepost. A ani v novém stylu od toho neupouští. Album začne velkolepě znějící, z počátku déle než minutu a půl instrumentální písní “Alghorithm”. Píseň má velkou dynamiku a velké rozměry. Není těžké si představit nějaké velkoměsto s mrakodrapy, jak mezi nimi projíždí skoro jako z reklamy na nějaký nový model auta lepší cenové kategorie Matthew Bellamy, coby Interpolem hledaný hacker, který ukradl důležitý algoritmus, kterým může změnit chod celé planety.

Simulation Theory jako velkofilm se spousty efekty, na který se díváte bez obrazu

Muse totiž, s tím jak rostli, vždy texty využívali jako rozšíření své velkoleposti. Proto si vybírali vždycky i velkolepé texty o vládních spiknutích a konspiračních teoriích a občas to spojovali s běžným životem.

Zní to možná hloupě, ale Simulation Theory je skutečně, tím jak velkolepě se snaží znít, tak trochu filmem v albu. To, jak se Muse ta velkolepost daří je věc druhá, avšak alespoň pro první dvě písně je to skutečně tak.

“The Dark Side” je dramatická píseň, která mistrovsky zvládá kombinovat elektronickou hudbu s kytarami. Ačkoliv obal alba působí strašně kýčovitě, vlastně není tak špatný, jak se možná na první pohled zdá. Obal by totiž především měl vyjadřovat to, jak album zní a tenhle to, vzhledem ke zvuku písní jako “The Dark Side” vyjadřuje dost přesně.

Nevím, jestli to tak mám pouze já, ale na Muse mě v poslední době nikdy příliš nezajímaly texty. Nejsou špatné, ale nikdy jsem nenašel důvod je nějak zvláště rozebírat, či si je dohledávat. Muse totiž, s tím jak rostli, vždy texty využívali jako rozšíření své velkoleposti. Proto si vybírali vždycky i velkolepé texty o vládních spiknutích a konspiračních teoriích a občas to spojovali s běžným životem. Dopady toho můžeme slyšet na “Propaganda”, která je milostnou písní, ale z nějakého důvodů do toho zatáhne tenhle politický fenomén. Způsob, jakým se tentokrát přesouvají od svůdných milostných textů k politice, je příliš razantní a neohrabaný. Je to až úsměvné a skoro to zní, jakoby Muse chtěli parodovat sami sebe.

Možná, když chtěli Muse změnit svůj hudební styl, mohli se zamyslet i nad změnami postupů při psaní textů. Píseň není nějaký skvost ani po hudební stránce. Na druhou stranu tady je zase i dobrá stránka, když se znovu ukáže, že je zábavné poslouchat, jak bruslí v jejich novém stylu, který se opět pohybuje na hraně elektronické hudby, velkolepého operního rocku, jižanského rocku a tentokrát ve sloce i v R&B, které svými svůdnými tóny stylově připomíná dokonce třeba Prince.

“Pressure” připomíná nějakou rockovou variaci na hudbu, která se používá při společenském tanci. Skoro to zní, jakoby se na “Pressure” dalo tancovat tango. Prudké změny písně jsou každopádně zábavné a od úvodního spojení svůdné elektrické kytary s basovými dechovými nástroji, se dostaneme ke kytarové vyhrávce jako od Jacka Whita a následně k tradičně honosnému, renesančně znějícímu refrénu, kdy Bellamymu přizvukují vokály v elektronické modulaci. Nejlepší moment je však jakmile píseň zeslabí a než se opět píseň převrátí do závěrečného refrénu trochu otravným před refrénem: “Pressure building,” zůstane na chvíli znít jen jižansky znějící kytara.

“Something Human” plní roli odlehčující písně a plní ji skvěle. Po té vlně nových stylů většinu času zabalených do tlusté vrstvy elektroniky je hezké slyšet zatím nejvíce přirozeně znějící píseň postavenou na akustické kytaře, kde se později kromě hammondových varhanů přidají opět i elektronické efekty, ale v o mnohem decentnější míře než minule.

Bonusy lepší než písně na albu?

Po tomhle odfrku dostane možnost více než, kdyby byla umístěna mezi hlučnější songy, vyniknout “Thought Contagion”. Není to ale jenom tímto efektem, že píseň tak dobře zní, protože je to skutečně jedna z nejlepších písní na albu, kdy Muse jakoby koncentrovali svou energii v tom nejvhodnějším směru. “Thought Contagion”, ačkoliv jsou tady opět ty omílané konspiracemi inspirované texty, ostatně bude asi, díky tomu, jak zní, i jakýsi můstek pro starší fanoušky. “Get Up and Fight” je taková roztomile naivní píseň bojovníků s kytarami, skoro jako by to byla píseň 30 Seconds of Mars. Naštěstí, pokud by to byla píseň 30 Seconds to Mars, byla by to jedna z jejich lepších. Píseň je to sice trochu kýčovitá, ale stejně se chce věřit, že byla složena s upřímným základem.

“Blockades” je perfektní píseň, dokonce možná i vůbec nejlepší na Simulation Theory. Jestliže na “Thought Contagion” byla formule úspěchu koncentrovat sílu podstaty Muse, tedy vzít si spíše něco z těch starých Muse. “Blockades” je zároveň i triumf nového stylu Muse, coby nejen představitelů rockové velikosti, ale i filmově znějícího retrofuturismu ve stylu 80. let. Je dobře, že po takhle dramaticky vyhrocené písni se stejně vyhroceným a pro dnešní dobu trefným textem:

„I never sleep or rest
But I’m still running out of time,”

následovala optimisticky znějící, kostelovými gospely inspirovaná předposlední “Dig Down” a mottem: „Dig down and find faith”, která zní jako píseň, která obyčejně se dává do závěrečných titulků filmů, aby zmírnila napětí z poslední scény. Ve třech čtvrtinách přijde zajímavá změna, jinak však píseň bohužel melodicky výrazně ztrácí na obvyklý standard Muse.

Definitivní epilog však přichází až na “The Void”, kdy Muse naposledy rozjedou své elektronické mašiny. Píseň vlastně není z počátku nic až tak skvělého, pak ale přijde poslední minuta a půl a pak hltáte tuhle elektronickou baladu i s navijákem. Jakmile se to přelomí pouze do piána, říkáte si definitivně, že tohle album mělo nějaký smysl. Muse to mají skutečně jako tradičně vymakané a tak přesně na sekundu s úderem 4. minuty poslední písně přijde parádně znějící a pořádně hluboký závěrečný pilovitý elektronický efekt, známý jinak z dubstepu a dalších podžánrů elektronické taneční hudby.

Pokud máte k dispozici deluxe verzi, rozhodně se vyplatí nevypínat, protože album vlastně začíná jako smyčka (nebo kruh, ještě lépe kolo… hmm… symbolika, že…) znovu, ale tentokrát s “Alghorithm” v úpravě “Alternate Reality Version”. Teprve tady dostane píseň tu skutečnou filmovou podobu a tahle bonusová píseň je hned vedle “Blockades” to vůbec nejlepší z alba. Je to legrační, ale jak alternativní verze Alghorithm, tak “The Dark SIde” podle mě zní lépe než původní písně. A dobře zní rozhodně taky verze Pressure v podání pochodové kapely kalifornské univerzity z UCLA, stejně jako akustická verze songu “Propaganda” a “Something Human”. Takže škoda, že Muse podobným způsobem nepředělali celé album a není z toho takový, přechod mezi realitou a alternativní realitou. To by bylo ostatně pro tohle album symbolické ještě více, než buddhistické kolo.

Muse – Simulation Theory

Vydáno: 9.11.2018
Délka: 42:02; Deluxe verze: 1h 19min
Žánry: Elektronický Rock, Alternativní Rock, Synth-Pop, Pop Rock, Crossover
Rozhodně musíte slyšet: 2. The Dark Side, 3. Pressure, 7. Thought Contagion, 9. Blockades; (Deluxe Verze): 12. Algorithm (Alternate Reality Version), 13. The Dark Side” (Alternate Reality version)

Recenze | Novinky: Kapitán Demo to na Mládí v trapu možná přestává mít pod kontrolou, ale skutečný Jiří Burian to má pod kontrolou dokonale

Mládí v trapu je přelomovým albem, které posouvá obtloustlého milionářského rappera dále po hudební i charakterové stránce. Kapitán Demo, resp. Jiří Burian to na albu Mládí v trapu dokázal i za podpory silného týmu, který se kromě tradičních podporovatelů Jordana Haje, Givinara Kříže a dalších z Demovy crew, skládal také z hostů, mezi které patřila výtvarnice Léna Brauner, rapper Hošty a překvapivě i kapela Škwor. 

Současné období se vyznačuje ekonomickým růstem a zvyšováním životní úrovně. S růstem jmění však vznikají i různé společenské nešvary. Pomalu se také mažou rozdíly ve společnosti. Nebo se spíše vytváří klam, že se mažou. Vrstva „těch obyčejných lidí” zvyklá na staletí válek a bídy nyní zasedla k sociálním sítím, které navozují pocit, že s lidmi nahoře mohou být v bezprostředním kontaktu. V takových dobách, je každé nové album satirické postavy rapperského milionáře Kapitána Dema, který je virtuálním králem vrchní vrstvy společnosti a svým drzým okem se může vysmívat všem nešvarů té lůzy dole, hotovým hudebním darem.

Na obrázku může být: 2 lidé, lidé na pódiu, koncert a dav
Jiří Burian jakožto Kapitán Demo (foto: Facebook)

Čtvrté album alter-ega hudebníka a producenta, mimo jiné také syna známého písničkáře Jana Buriana a vnuka E.F. Buriana (skladatel, dramatik, složil např. hudbu pro Zemanovu Cestu do pravěku), Jiřího Buriana Mládí v trapu, je ale více než kdykoliv i osobním dramatem samotného Kapitána Dema. A opět je tu i jeho zábavnou parta okolo něj, kterou tvoří režisér a zpěvák Jordan Haj (čtenáři bulváru čtou: „Manžel Emmy Smetana“) coby ProGram — frajírek s beranicí, slunečními brýlemi a řetězi; závislák na heroinu. Jeho bratranec Givinar Kříž, který baví jako slovanský tvrďák s ruským přízvukem, Givi Kross. Ty pak doplní třeba také DJ Vodník Ámen.

Všichni jste moje zlatíčka

Demova crew dostala na tomto albu o dost větší prostor než minule. Ačkoliv jsem myslel, že se Jiří Burian zbláznil s tím, že umístil do alba více než 10 minut zdrogovaného blábolení (“Leze ti to do červenýho” a “Tenkrát na záchodě”), nakonec jsem při žádném poslechu alba tyhle části mluveného slova nepřeskočil, protože byly jakožto ukázka producentské práce na drogách Vodníka Ámena a zhodnocení českého showbyznysu, hudební a rapové scény, doopravdy vtipné.

Osmiminutová povídací “Tenkrát na záchodě” je vůbec asi největší „WTF moment“ celého alba. Kapitán Demo se opět povyšuje do role takového pozorovatele z výše, který dokáže absolutně vše komentovat s obdivuhodným nadhledem. Tentokrát ale výjimečně nekomentuje žádný společenský jev, ani vlastní trable, ale bere si do úst hodně lidí z showbyznysu. Některé v dobrém, některým se spíše vysmívá.

Slyšíme tak zmínky o nejznámějších českých celebritách (Vojta Dyk, manželé Klusovi, Ewa Farna, Emma Smetana), ale i o lidech, se kterými asi Demova parta přijde do styku v rámci jejich klubového působení (Milion Plus, Lvkas Dope, Mydy Rabykab…).

Mnoho ze zmíněných jsou pravděpodobně dobří přátelé Buriana, Haje i Kříže a tak schytávají jen samé zdrogované superlativy a „zlatíčka”. V nahrávce, při jejíž nahrávání si musela trojice snad vážné šlehnout, to od Dema však schytají nejvíce manželé Klusovi (ProGram: „Oni jsou Klusovi jako fakt zlatíčka, víš co myslím?” Kapitán Demo: „Ty milionářský Ezo… Ale je to krásný ezo.” – ProGram: “Ne, ne… on je jako… Já je znám jakoby fakt, úplně… Tamča — zlatíčko.“ – Kapitán Demo: ”Ona s náma bude dělat ten byznys s těma čakrama… Ona má ty čakry, kámo. Ona je v tom  namočená.” – Givi Kross: „Fakt? To jsem neslyšel, protože ona je fakt zlatíčko.” – Kapitán Demo: “Ona to má podkontrolou, to jo…”).

Poté to nečekaně trochu schytá taky Hajova manželka Emma Smetana, kterou zhodnotí jeho alter-ego ProGram a Givi Kross jako hezkou holku, ale takovou… „distinktní“. Sympatické na tom je, že dokážou stejně jako do jiných, střílet i do vlastních řad.

Primárně je píseň “Zlatíčka” totiž způsob, jak by se mohl Kapitán Demo dostat do širšího povědomí.

Ta zmínka ezoteriky v souvislosti s Tomášem a Tamarou Klusovými, je však vlastně dozvukem hlavního singlu celého alba “Zlatíčka”, který zazní na albu hned předtím. Sám Burian v rozhovoru pro RedBull TV přiznal, že i on sám je vlastně tak trochu „ezo“ člověk. Zajímá se o meditace, spirituální věci a hranice lidského vědomí, ostatně to byl prý i jeden z důvodů jeho dlouholetých zkušeností s drogami. Právě proto ho o to více štve, když tato témata veřejně probírají lidé, kteří o podobných věcech moc neví. Když pražský showbyznys žije takovým “Californication” po Česku, nebo spíše možná „Pragocarnication”.

Není to ale jen o tom. Primárně je tahle píseň totiž způsob, jak by se Demo mohl dostat do širšího povědomí. “Zlatíčka” si navíc trefným způsobem nedělají legraci jen z ujetého trendu pozitivního myšlení, ale Demo tentokrát výjimečně lízne i politiku, když se zmíní o amnestovaném Jiřím Kajínkovi a (ne)agentech, bývalých estébácích, přičemž pak jde samozřejmě ve videoklipu poznat, že tím byl myšlený ten nejznámější bývalý estébák — současný premiér ČR Andrej Babiš.

Refrén:

„Já vás mám rád
I když mě už trošku začínáte srát,“

má samozřejmě obrovský potenciál a díky své troše potřebného cynismu je to jedna z těch písní, které pomáhají uchovat o všedních dnech, zdravý rozum.

To je to kouzlo, co my dokážeme: Mít Jolandu na albu

Už od první písně “Say no to čára” s digitálním tikotem, hlubokým basovým syntezátorem a agresivními beaty, je jasné, že to Burian s tím trapem, jakožto hudebním stylem, myslel vážně a nepoužil jej pouze jako slovní hříčku. Ačkoliv se jedná o satirické album, rozhodně to není tak, že by byl hudební obal všech vtipů a příběhů nějak odbytý. Produkce je propracovaná a zvukově se jedná o odvážné, s pestrým žánrovým mixem, dá se říci progresivní rapové album, které by mohla závidět většina české rapové scény, která to s tímto žánrem myslí 100% vážně. Burianovým zkušenostem z alternativního rocku svědčilo, že zde tentokrát některé pasáže byly doopravdy vážné a na hudbě alba je to znát.

Díky tomuto konceptu se však může vyvíjet i postava Dema. Obzvláště je to zajímavé třeba zrovna v druhé písni “Špatný dětství”, která se pohybuje asi vůbec nejvíce mezi vtipem a vážností. Po samplovací stránce je píseň skvělá. Slyšíme malou dceru Jordana Haje a Emmy Smetana a díky použití jejího dětského pláče máme přece jen úzkostlivý pocit, ačkoliv nám může připadat vtipné, že Demo použil do písně sample z pořadu, který zní jako Sama doma (ostatně to není poprvé, co si z něj udělal legraci).

Stejně tak text je se slovními obraty jako:

„Kdyby mě vzal děda na ryby
neměl bych o sobě žádný pochyby,”

na jednu stranu vtipný, člověk se však už tolik nesměje, když si vzpomene, na kolik lidí z vašeho města dokonale sedí pasáže jako: „Jednou jsem měl světlej moment, když jsem zkoušel breakdance / Pak jsem si oholil hlavu a přidal se k hooligans.” Zkrátka výstižný obraz městského tragéda, který se nechal pohltit svým špatným dětstvím.

“Kouzlo” si podobně jako “Zlatíčka” utahuje s pokrytectví celebrit, tentokrát hlavně jejich mesiášského komplexu, kdy se chtějí některé celebrity vykoupit za to, že se jinak chovají jako debilové, charitou. V refrénu je geniálně použít sample legendární věštkyně Jolandy. Ačkoliv je tohle jinak obor hlavně amatérských tvůrců remixů z YouTube, Kapitán Demo to povýšil na úplně jinou úroveň. Na albu dostanou poprvé pořádný prostor ProGram a Givi Kross a je radost poslouchat slovní hříčky celé trojice.

Raz dva, abrakadabra
Když jde o charitu, tak neznám bratra,”

rapuje ruským přízvukem Givi Kross. “Sbírku na sushi pro děti v Kambodži / Co nemaj na GUCCI a v bříšku jim kručí,” zase sděluje ProGram svůj program, který prý všechny spasí.

Výsledek obrázku pro jolanda gif

Kapitán Demo? Čím je starší, tím je dokolonější. Hodně vysoko míříš! A ať ti žehná Bůh!

„Ještě předtím než vylezu z paláce
Založím tři fondy a čtyři nadace
Kluci z berňáku už pro mě nechoděj
Všichni ví, že jsem čaroděj Dobroděj.”

Jeden z dosavadně největších žánrových crossoverů si Demo připravil pro píseň “Takové malé posezení s přáteli do 7 do rána”, kde slyšíme něco, co by se dalo nazvat psí rap-rock, na kterém zpívá Petr Hrdlička z kapely Škwor, do toho skučí elektrická kytara, na které Léna Brauner, tentokrát coby Maxipes Feat předvádí své trochu bizarní, ale vtipné štěkací sólo. Hned vedle toho jsou slyšet ostré rapové basy. Toto zvláštní spojení je skvělým kořením dosavadní Demovy diskografie a ukázkou, že jeho hranice hned tak někde nekončí.

Výsledek obrázku pro dogs out hangover

Jenže to nestačí, na „Instáčí“

Léna Brauner se objeví také na písni “Insta Stories”, která je možná vůbec nejtrefnější satirou na Mládí v trapu a která se celá může zařadit k Demově trefné lajně: „Naši kartičku máte a bodíky sbíráte?” z písně “Ovce” z alba Okamžitě odejdi a vrať se až budeš normální (2015). Na začátku slyšíme nějaké dvě hvězdy sociálních sítí, zřejmě YouTuberky (naštěstí jsem je nebyl po hlase schopen identifikovat) a hned z těchto částí je poznat, že Demo tentokrát bude střílet do debility tohoto fenoménu. “Zdarec všichni, já vás vítám u tohohle videa a tohle video bude o mých vlasech,” prožijeme si svůj „cringe“ moment a Demo zahájí s Lénou chytlavý a zároveň pořádně štiplavý refrén:

„Už si viděla můj instantní příběh?
S fakanama z děcáku jsem nakrmila hříbě.
Když si na to hříbě influencer sáhne,
je to jak když čubka nohy roztáhne.”

Ve sloce pak odvede perfektní práci Hošty, který se svým vymakaným frázováním také vystihne perfektně imbecilitu tohoto společenského jevu.

Ačkoliv není u písně napsán, na konci slyšíme i Giviho Krosse, který to dokonale rozseká asi vůbec nejvtipnější částí alba, kdy rapuje hlody jako: Čubky dubky na totata / Potřebuju hotspot, brácha / Nedáte-li hotspot, dejte aspoň wi-fi / Přestaly se mi načítat zvířecí giffy. A ještě lépe: „Cyka blyat / Koukej mě sledovat / Budu se sprchovat a u toho livestreamovat,” načež pak to dorazí:

„Porodím, nasdílím
Vykadím, nasdílím.”

“Machoparking” má ze začátku dost typický zvuk českého mainstreamového pop-rapu se samplem a smyčci. Na Dema je to zvukově trochu přízemní píseň, jsou tady ale též typické “demoviny” jako přerušení písně a volání ProGrama nebo úvodní zvuková scéna, která umístí píseň do scenérie typické české dopravní kolony. Textově se jedná o navázání na povedený dopravní rap “Kamion předjíždí kamion” z minulého alba Bez klobouku bos (2017). Oproti zbytku alba není píseň tak vynalézavá, pokud je to ale další cesta, jak by se mohl Kapitán Demo dostat do širšího povědomí, pak nelze nic namítat.

Dekadence Kapitána Dema

Další z těch nejpovedenějších kousků je “Man Power”, která si očividně dělá legraci z chlapáctví a přijdou další perly, které uvíznou v hlavě jako: „Život mě nebaví / Když škvarky nejsou křupavý / Ženský jsou krávy / Jdu se koukat na zprávy.” Slušně zní i deep housový riff, který vyvrcholí v instrumentální mezihře. Pro publikum na klubových koncertech ideální pasáž.

Na konci alba přijdou dvě nejtemnější písně. Po podivném a tentokrát ne moc vtipném předělu “Tajemný smrad v kaťatech” následuje “Vape King”, založená na melodii refrénu “Rape Me” Nirvany, což je další zajímavý crossover rapu s kytarovou hudbou, a to byť je píseň tentokrát čistokrevný, hluboký a temný trap založený na rapu a EDM. Je až škoda, že se chlapci snaží v průběhu písně vtipkovat, protože tahle píseň s temným hudebním obalem nevyzní nakonec ani vážně, ani parodicky, což je zbytečným mrháním potenciálu písně. To, co funguje na “Špatný dětství” — mrazivě trefný humor s příchutí tragických životních příběhů, úplně nefunguje tady.

Naopak skutečně temná a vážná je titulní a závěrečná píseň “Mládí v trapu”, kdy si poprvé uvědomíte, že postava Kapitána Dema má skutečně vážný problém s drogami. Právě v těchto momentech se poprvé z Dema stává něco skutečnějšího než kdykoliv jindy, protože už to není jen Burianův mocný nástroj na zahnání nudy, ale nástroj, se kterým může možná bojovat humorem s věcmi, které ho štvou, aniž by byl on sám označen za cynika.

Z Dema se v tomto bodě stává postava se skutečnými starostmi a sledovat další vývoj Kapitána Dema a toho, co příště sdělí, bude ještě zajímavější než doteď.

Kapitán Demo – Mládí v trapu

Vydáno: 5.12.2018 (křest); na streamech dostupné zhruba od 23.11.2018
Délka: 50 min.
Žánry: Rap, Trap, Komediální hudba, Pop-Rap
Rozhodně musíte slyšet: 2. Špatný dětství (feat. Program & Lennon Marlene Haj Smetana), 3. Kouzlo (feat. Givi Kross & Program), 4. Takové malé posezení s přáteli do 7 do rána (feat. Škwor & Maxipes Feat), 6. Insta Stories (feat. Hošty & Léna Brauner), 8. Zlatíčka, 10. Man Power, Mládí v trapu (feat. Program & Givi Kross)

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Justin Bieber na Changes promrhal svou příležitost na to smýt nálepku nenáviděného zpěváka No nebudeme vám lhát. Stojí to za hovno. “Yeah, you got that...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Tyler, the Creator posunul svou kreativitu na albu IGOR zase o něco dál Tyler, The Creator; vlastním jménem Tyler Gregory Okonma, je...