Kacey Musgraves, Frankie Cosmos, The Weeknd a další zajímavá nová alba a EP
2. nejlepší album tohoto roku podle Metacritic je zatím překvapivě country popové Golden Hour Kacey Musgraves. Nahrála Kacey doopravdy jedno z nejlepších moderních country alb poslední dekády? S dalším albem předělávek přišla Me’Shell Ndegeocello. Tentokrát je však její styl pomalejší a akustický. Frankie Cosmos ve svých teprve 24 letech nahrála skvělé album a do podobné věkové kategorie spadající pražská kapela Good Times Only, přichází s letním a zasněným indie rockem na debutovém EP nedělní Luka.
V souhrnech alb a EP vydaných v posledních dnech března nesmí chybět ani velká jména minulých let: The Weeknd, Kate Nash, Lissie a The Fratellis. Překonali tito interpreti svou slavnou minulost, kterou si budovali v uplynulé dekádě?
Nejvíce chválená hvězda žánru Kacey Musgraves přinesla na Golden Hour country parodii i klenoty moderního country
Kacey Musgraves – Golden Hour
Vydavatelství: MCA / MCA Nashville
Žánry: Moderní Country, Pop Country, Country
Hodnocení: 3,5/5,0
Druhé nejlepší album roku 2018 podle průměrného hodnocení zahraničních kritiků a skóre 90% na Metacritic! Kacey Musgraves je v současnosti nejspíše vůbec kritiky nejvíce adorovaným mozkem a hlasem současného country. Je jasné, že dokáže být dobrou textařkou, má podmanivou barvu hlasu. Je tady ale stejně jedna otázka, kterou by si měl položit každý, kdo tohle album uslyší: Není tohle náhodou nějaké nedorozumění? Dostalo se k nám do ČR stejné album jako do amerických a britských médií? Co na Golden Hour všichni slyší?
Úspěch tohoto alba si lze vyložit i tak, že kritici z New Yorku a Londýna vnímají celou spodní část USA jako bandu vidláků a nyní jsou ohromení tím, že i v Texasu používají mobily a nechávají si dělat piercing. „Páni, my jsme mysleli, že tam dole žijí jen idioti, co si vyřizují sousedské spory střelbou revolverů, jsou pologramotní a volí Trumpa. A podívejme se… Taková krásná holka, zbraně je nezajímají a umí mluvit anglicky. A dokonce psát! To se jen tak nevidí.”
Golden Hour v prvé řadě táhnou dolů průměrné muzikantské výkony. Dokonce tak průměrné, že přes dnešní zmáknuté studiové nahrávání, jde z desky slyšet, jak si muzikanti odehráli svou rutinní fušku a zase šli o dům dál. Žádné nadšení, chuť udělat něco jinak nebo lépe než ostatní.
Druhé zásadní mínus tohoto alba je všudepřítomný country kýč. A ne, není to ten příjemný country kýč, jaký můžeme znát třeba od Little Big Town. První sloka alba a písně “Slow Burn” je přímo příšerná a zní jako vygenerovaná z náhodného generátoru country slok, protože se skládá z naprosto nesmyslných vět, které na sebe už vůbec tématicky nenavazují, ani nijak neoslňují nějakou uměleckou hodnotou. Pokud si myslíte, že jsou to jen kecy, pojďme se na tu sloku podívat.
Kacey začíná zpívat o tom, jak se předčasně narodila — zajímavý začátek, poté ale odbočí a zpívá nám o tom, jak je v Texasu horko (no kdo by to byl řekl), ale pozor! Kacey prý dokáže být studená. Nevím, co tohle má posluchači předat, jakou hodnotu to má, ale alespoň můžeme jít dál. Poté je zde řádek o tom, že její babička plakala, když si nechala udělat piercing na nos: “Grandma cried when I pierced my nose.” Je nám všem moc líto babičky. Snad se z toho zotavila.
Úplně to ale dorazí posledním veršem: “Good in a glass, good on green / Good when you’re putting your hands all over me”. Budeme velice rádi, když nám někdo vysvětlí význam tohoto verše do komentářů. Zatím ale nikdo nemá ponětí.
Takže celkově tragédie, co? Kupodivu ne. Tohle album ve skutečnosti není totiž zase tak špatné, jak by se z dosavadního průběhu recenze mohlo zdát. Jen zkrátka není až zase tak dobré, jak si bůhví proč myslí v zahraničí. Ačkoliv tedy obě sloky “Slow Burn” jsou skvělou country parodií, díky povedenému refrénu nakonec přece jen dokážeme pochopit, co Kacey Musgraves písní chtěla sdělit. Dokonce to můžete pochopit tak dobře, že nastane nečekaný obrat a tuhle píseň si nakonec oblíbíte. Prostě slunce, vedro, ticho, klid, pohoda, Texas, Tenessee, hezké holky s vlajícími vlasy a sexy flanelovými košilemi, svalnatí kluci s upnutými riflemi, ve kterých se rýsuje jejich pevná řiť. Ať už je to realita nebo TV seriál s herci, který nám album servíruje, už je alespoň v náznacích slyšet, proč hudební kritici tomuto albu tak snadno podlehli.
Zvlášť když následuje jedna z nejlepších písní na albu “Lonely Weekend”. Roztomilé a maximálně moderní spojení country a popu. Neuvěřitelně uklidňující, navíc skvěle hodící se do současných jarních dnů. No, kdyby takhle znělo celé album, už by i těch 90% na Metacritic bylo jasných. Následuje “Butterflies” — další klenot moderního country. Skvěle zazpíváno. Že má Kacey ale příjemný hlas! Ať už refrén vymyslela ona nebo někdo z tvůrčí dvojice Natalie Hemby, Luke Laird, která s ní psala tuhle píseň, zasloužil(a) by si nějakou country cenu. Je to country romantika a ta anglická slova jedou hladce jako nůž po másle.
Tady se musí dát alespoň úryvek textu refrénu:
“I didn’t know him and I didn’t know me
Cloud Nine was always out of reach
Now, I remember what it feels like to fly
You give me butterflies.”
Podobný styl refrénu, kdy si jakoby Kacey Musgraves připravuje posluchače a pak mu napálí hlavní moto celé písně v popovém schématu, pokračuje i na “Love Is a Wild Thing” se skvělým banjem připomínající alternativní country jižanských kapel a nezávislých kapel jako Balmorhea. Stejně tak nečekané syntezátorové sólo je výborné. Spojit staré country nástroje s těmi novými, tanečními se podařilo náramně, to se musí uznat. Když přijde ale tenhle vrchol alba, přijde další country parodie “Space Cowboy”. Kolik dokázali Kacey s Lukem Lairdem a Shanem McAnallym vložit do jedné písně otřelých frází, je neuvěřitelné.
Můžete si tedy připravit zápisníček a škrtat. Dívání se z okna: Splněno. Modré nebe: Splněno. Kovboj: Splněno. Den na slunci: Splněno. Zlatá horečka: Splněno. Kůň, který chce utéct: Splněno. Trochu moc už je to jakmile Kacey zpívá: “Můžeš odjet v Silveradu…” Pro ty kdo neví, Silverado je totiž takový ten typický pick-up s korbou vzadu, podobný tomu, se kterým vždycky jezdil Chuck Norris v Texas Rangerovi. Technicky vzato on jezdil většinou s Dodgem Ram, ale stejně jakmile se objevil pick-up s korbou vzadu, vždycky jste věděli, že těch 30 potetovaných hajzlů, kteří si přepočítávají prachy v kufříku, zatímco si dovolují na televizní moderátorku připoutanou k židli, dostane pořádně po čuni kopem s otočkou.
Všem dobrým momentům ale naštěstí není na albu konec. “Velvet Elvis” je fajn oddechovka a samozřejmě taky “Wonder Woman” s ozbrojující svěží produkcí, která pracuje jemně na pozadí sladkého hlasu zpěvačky. A dokonce i “High Horse”, když se dokážete nesoustředit na ten text, je parádní country disko. Kacey Musgraves nás ani nevzala na projížďku koněm, jako spíše na horkou dráhu. Něco na albu nutí k hysterickému smíchu, něco je ale žánrový klenot, který se jen tak neslyší. Proto hodně slabých, ale nakonec přece jen 3,5.
Poslechněte si, pokud máte rádi: Maren Morris, Carrie Underwood, Little Big Town, Taylor Swift; jakékoliv moderní country a nevadí vám občas pořádná porce kýče
Me’Shell Ndegeocello si osvojila písně Prince, TLC nebo Tiny Turner. Tentokrát s kapelou předělává do ambientní a akustické podoby
Me’Shell Ndegeocello – Ventriloquism
Vydavatelství: Naïve
Žánry: Alternativní R&B, Alternativní Rock, Dream Pop, Pop Rock,
Hodnocení: 4,0/5,0
Někdo předělává písně tak, že je jen kosmeticky upraví, někdo je rozebere do posledního malého šroubu, vymění všechny podstatné díly za svoje a teprve až poté je znovu smontuje dohromady. Přesně to dělá multi žánrová basistka narozena v Berlíně Meshell Ndegeocello. Meshell má za sebou historii předělávek už od roku 1996. Od té doby už stihla předělat a nahrát písně, které proslavili třeba Leonard Cohen, Nina Simone nebo Ready for the World. Tentokrát dala své srdce a duši do písní Tiny Turner, Prince nebo Janet Jackson.
U Meshell Ndegeocello je hezky slyšet, jak se s ní vyvíjí i způsob předělávání písní jiných autorů.
Meshell Ndegeocello hudebně rozebrala, nahradila a smontovala písně z 80. a 90. let. Z této doby, ze které tyto písně pochází, lze vyčíst, že se jedná o písně z dospívání a rané dospělosti Meshell. Je jasné, že právě z tohoto období si člověk zapamatuje mnoho oblíbených písní, které s ním již zůstanou po celý zbytek života. Letos v srpnu bude Meshell 50 a je docela logické, že si tyto písně nyní vybrala a je zajímavě poslouchat, jak je podává svým nynějším pohledem.
U Meshell Ndegeocello je hezky slyšet, jak se s ní vyvíjí i způsob předělávání písní jiných autorů. Zatímco v minulých časech byly její předělávky hodně funkové a hyperaktivní, nyní je Meshell stylizuje do velice klidné a akustické podoby. Její léty ověření hudební partneři Chris Bruce (kytara), Jebin Bruni (klávesák, producent) a novější parťák Abe Rounds (bicí, vokály), přidali spolehlivé muzikantské výkony i zajímavé tvůrčí nápady. Na většině písní vévodí akustická kytara a s ní hraje elektrická kytara, jejíž zvuk je vyšperkován různými kombinacemi atmosferických efektů zpoždění, silného zkreslení a ozvěn. Vše zdobí parádní vokální práce nejen samotné Meshell, ale i ostatních. Všechny písně v sobě mají špetku psychedelie a zasněnosti.
Mezi nejpovedenější předělávky Ventriloquism patří Princova jemná akustika “Sometimes It Snows in April”. Ambientní verze Meshell je dechberoucí a vznešená. Potěší taky předělávka slavného hitu dívčí skupiny TLC “Waterfalls”. V pomalém tempu a akustické instrumentaci zní až překvapivě přirozeně. Skoro jakoby takhle měla být stylizována odjakživa.
Kapela a vokalisté se vyřádí na v hip hopu často samplované písni “Atomic Dog” George Clintona (toho zpěváka, nikoliv prezidenta). Na “Tender Love” (původně od Force MD) pak Meshell s kapelou přejdou trochu překvapivě do country. S foukací harmonikou, citlivými bicími a klávesami se i tahle předělávka povedla. Ventriloquism skoro udivuje tím, jak si Meshell Ndegeocello osvojila písně a jak je muzikanti byli schopni nahrát s vlastní kreativitou a vlastním srdcem.
Poslechněte si, pokud máte rádi: Jill Scott, Maxwell, Amel Larrieux; Kohokoliv z původních interpretů předělávaných písní
Doporučujeme: Frankie Cosmos nám otvírá svou duši dokořán, aby nám mohla sdělit, že: „Cítit se naživu – na tom vcelku záleží. Dokonce i když se cítíte na hovno“
Frankie Cosmos – Vessel
Vydavatelství: Sub Pop
Žánry: Indie Rock, Indie Pop, Lo-Fi, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0
Frankie Cosmos opět vytvořila písně hodně krátké, ale maximálně výmluvné. A hlavně taky upřímné a skutečné.
Teprve čtyřiadvacetiletá indie pop rocková umělkyně z New Yorku Greta Kline přichází s novým albem po dvou letech od Next Thing (2016). Vessel opět zdobí citlivé texty, které vyjadřují rozpaky, stydlivost a sociální nešikovnost. Frankie Cosmos opět vytvořila písně hodně krátké, ale maximálně výmluvné. A hlavně taky upřímné a skutečné.
Greta nám vypráví příběhy z jejího života a otvírá svou duši dokořán. Předává nám, jak jej vnímá takovým způsobem, že můžeme mít pocit, jako bychom přímo sledovali na vlastní oči, jak bojuje s nedostatkem sebevědomí a životní nejistotou. Písně zní podobně křehce, jaká je ona sama povahou. Greta (nebo Frankie) chcete-li z toho ale nesmutní a dokonce to zní, jakoby si z části i sebe sama užívala a celé album tak vyzařuje skvělé poselství ve stylu Cobainova citátu: “Je lepší být nesnášen za to co jsem, než být nenáviděn za to co nejsem.”
K tomu, abychom byli rádi na světě, nemusíme být nutně dokonalí lidé bez chyb.
Texty nepojednávají o nějakých stavění vzdušných zámků, ale zaměřují se na každodenní realitu dnešního světa, když Franke například zpívá: “My phone will die, and I won’t even cry / ‘Cause I know you’re nearby / I know you’re nearby.” Ačkoliv je produkce opět finančně nenáročná, melodicky je Vessel opakem textů. Nástroji chudé album je melodicky velice jisté a rozhodně nespadá do kategorie suchých lo-fi alb. Už hned úvodní “Caramelize” má skvělé změny akordů a refrén se výborně poslouchá. Frankie Cosmos se daří spojit nepředvídatelnost s líbivostí a přístupností a to je také něco velice cenného.
Ačkoliv je tedy album nahrané jen pomocí jedné zkreslené kytary, skromné bicí soupravy, basy a občasného, opět velice skromně znějícího syntezátoru, jeho velikost přesahuje první dojem. Už jen (ale nejen) kvůli tomu poselství, u kterého nám Frankie Cosmos připomíná, že:
“Being alive
matters quite a bit
even when you feel like shit.”
(“Cítit se naživu, na tom vcelku záleží. / Dokonce i když se cítíte na hovno”). Silných 4,0.
Poslechněte si, pokud máte rádi: Girlpool, Porches, Car Seat Headrest, Angel Olsen, Japanese Breakfast
Good Times Only se přidávají k zasněnému zvuku současné a čím dál silnější pražské alternativní scény
Good Times Only – nedělní Luka (EP)
Vydavatelství: –
Žánry: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Lo-Fi, Post-Rock
Hodnocení: 3,5/5,0
Čtyři písně můžeme slyšet na vůbec prvním EP pražské čtveřice Good Times Only. Na kapele je slyšet, že se cítí ve svém vlastním stylu velice pohodlně a jistě. V líném tempu táhnoucí se kytary v ozvěnách a “chorus” efektech, jenž doplňují syntezátorová pozadí, přenesou na posluchače skutečně atmosféru letních nedělí a není náhodou, že si tento den dali do názvu. Nedělní Luka zní nostalgicky a romanticky, je to ale přídavné jméno “zasněné,” které nejlépe vyjadřuje tohle EP.
Good Times Only odvedli docela dobrou práci ve snaze vtáhnout posluchače do jejího světa. Písně jakoby zvukem i texty příliš nehleděly na realitu a vzniká pak až skoro tvrdohlavé odmítání reality. To nekončí nějakou depresí, ale stejně se člověk neubrání tomu, že je to ve výsledku nakonec — i přes optimistický název kapely –, EP smutné.
Náladu alba ve stylu: Co by mohlo být, kdyby to bylo tak, jak jsem si vysnil, perfektně vystihují vůbec poslední verše alba na písni “Letní třešně bejvaj nejsladší”: “Až tě někdy potkám / budu ti vyprávět / co všechnos mohla mít / mohli jsme se milovat.” V průběhu celého alba je také slyšet skoro až zoufalé volání po nějaké letní romanci, která střídavě přichází (“Noci líp vypadaj, tak pojď se toulat.”) a pak zase odchází (“A ti si mě nepamatuješ”). V melodicky nejzajímavější písni alba “Vlny” postava po celou dobu písně z dálky pozoruje z dálky svou femme fatale a poté přijde pro kapelu tak typický únik z reality, když zpěvák a kytarista Filip zpívá:
“Pojď se mnou spát pod širým nebem.”
Vzhledem k tomu, že v úvodní “Kolem” se zpívá: “Venku je noc a já se koupu sám,” jakoby to vyjadřovalo bludný kruh alba, kde na sebe naráží očekávání s realitou.
Good Times Only se svým stylem přidávají k pražské scéně. Jakoby se jejich zasněný styl stával standardem alternativní/nezávislé scény našeho hlavního města, odkud se pak rozšiřuje i do dalších částí. Kluci připomínají hodně další pražské kapely jako Cold Cold Nights nebo Dukla a z tohoto ohledu je po zvukové stránce — byť má společně s texty velice poutavou atmosféru — EP přece jen poněkud opatrné a ne zrovna progresivní. Je to jako používat školní zápisky svého staršího bratra.
Své taky udělají bezvýchodné situace v textech, které jakoby vystihovaly i pozici samotné kapely na scéně.
Na druhou stranu, hudba není soutěž a Good Times Only jsou díky tomu, jak se cítí v tomhle stylu jako ryby ve vodě, dalšími — a silnými — zástupci současné pražské alternativní/nezávislé scény. V budoucnu by si tedy týmovou spoluprací tyto kapely (nebo alespoň některé z nich) mohly vysloužit pověst kultovních skupin, na které se bude vzpomínat i další generace ještě dlouhá léta i po tom, co už nebudou existovat. Uvidíme. Bude každopádně zajímavé pozorovat, jak se Good Times Only budou vyvíjet dále.
Poslechněte si, pokud máte rádi: Dukla, Cold Cold Nights, Role
Dále vyšlo:
The Weeknd – My Dear Melancholy (EP)
Vydavatelství: Republic
Žánry: R&B, Alternativní R&B
Hodnocení: 2,5/5,0
Po rozměrném a masivním albu Starboy (2016), četných spolupracích s jinými interprety (Beyoncé, Future, Lana Del Ray, Gucci Mane) a příspěvcích do soundtracků filmových trháků — naposledy k novému “marveláckému” filmu Black Panther, do kterého vytvořil s Kendrickem Lamrem track “Pray For Me”, vydal The Weeknd nečekaně a bez reklamní kampaně EP My Dear Melancholy. To je bohužel The Weekndova nejvíce předvídatelná a nejopatrnější práce do dnešního dne.
Jakoby se The Weeknd těmi příspěvky do soundtracků a vytvářením písní pro jiné interprety po tvůrčí stránce vybil a novému EP nevěnoval dostatečně času na to, aby se znovu po tvůrčí stránce nabil.
Písně, které přivedl vlastním jménem Abel Makkonen Tesfaye, vyvolávají občas silné pocity déjà vu. “Call Out My Name” je jako dvojče “Earned It”, kterou napsal The Weeknd pro soundtrack filmu Fifty Shades of Grey (Padesát odstínů šedi). Jakoby se The Weeknd těmi příspěvky do soundtracků a vytvářením písní pro jiné interprety po tvůrčí stránce vybil a novému EP nevěnoval dostatečně času na to, aby se znovu po tvůrčí stránce nabil. A zrovna pro někoho takového, kdo pomáhal formovat styl tohoto žánru, je postrádání nějakého tvůrčího progresu, invence a úpadek do průměrnosti dost smutným případem.
Kate Nash – Yesterday Was Forever
Vydavatelství: Girl Gang Records
Žánry: Pop, Elektro Pop, Dance Pop, Indie Pop, Pop Punk
Hodnocení: 3,0/5,0
Raketa Kate Nash jednou nečekaně vyrazila mezi hvězdy albem Made Of Bricks (2007). Inovativní indie popové písně s akusticko-elektronickým základem a drzým britským přízvukem jí zajistily platinovou desku a řadu hudebních ocenění. Její malinko podivínská a neurotická osobnost je v roce 2018 pryč. Kate Nash se minulý rok objevila v americkém komediálním seriálu Netflixu G.L.O.W. o ženských wrestlerkách a jakoby tahle malá role vyjadřovala její proměnu. Pryč jsou její typické nevinné kytičkované šaty a z Kate Nash je sexy rudovlasá diva se slunečními brýlemi lolity.
Kate Nash to na Yesterday Was Forever zkouší v různých žánrech. Je zde dívčí punk rock “Life In Pink”, taneční elektro pop “Karaoke Kiss”, moderní R&B “Body Heat”, retro blues rock “My Little Alien”, pop grunge “California Popes”, napodobování Katy Perry “Drink About You”, které Kate Nash, podobně jako napodobování Taylor Swift “Take Away” (“I kept your shirt / And I like the smell”), moc nejde. Ale ne všechny tyhle písně jsou špatné. Mnoho z nich je výbornými oddechovkami a musí se uznat, že se Kate Nash snaží posouvat své vlastní hranice a udělat svou hudbu zajímavější střídáním žánrů a přeháněním.
V jejím případě se rozhodně o opatrné album nejedná a někdy je to dokonce i velká legrace. Album ale nakonec perfektně vystihne úryvek z úvodní “Life In Pink”:
“What’s wrong with me?
Am I a person yet?”
Yesterday Was Forever je totiž místy až skoro děsivou ztrátou osobnosti Kate Nash, kdy se vám začne stýskat po té staré dobré Kate Nash. Yesterday Was Forever je ten typ alba, kdy je nutné vybrat pár povedených písní a zbytek hodit do koše.
Lissie – Castles
Vydavatelství: Sony Music
Žánry: Pop, Rock, Folk
Hodnocení: 2,5/5,0
Naděje moderního folku z Rock Islandu Elisabeth Maurus se snaží navázat na své velice úspěšné album z únoru roku 2016 My Wild West. Nové album přivede prakticky totožný dramatický a soucitný styl minulého alba. Lissie ho bohužel tentokrát nepřivede tak odhodlaně a vášnivě jako na My Wild West, což se jeví jako základní problém aktuální desky. Povznášející melodie z prvního alba na tomto albu zní suše a jsou utopené někde mezi dobrou a špatnou náladou. Album ničím zvlášť nepřekvapuje, ani neohromuje zpracováním.
Album má znít díky elektronickým prvkům, které doplňují piána více atmosfericky. Musí se uznat, že určitý vývoj tam lze vyposlouchat a album si díky produkci, která není vždy maximálně celistvá, ovšem alespoň předá posluchači zoufalou atmosféru, kterou skvěle vystihuje obrázek na obalu. Výsledný dojem to ale nevylepší tolik, jak by mohlo.
Nevylepší ho ani otřelé texty jako: “I need your love, I want your love / I can’t go on without your love.” Skladby jako “Blood & Musle”, “Feels Good” a “Somewhere” alespoň můžou být důstojnými novými členy koncertních setlistů Lissie. Po skvělém minulém albu je tohle zklamáním.
The Fratellis – In Your Own Sweet Time
Vydavatelství: Cooking Vinyl
Žánry: Indie Rock, Rock
Hodnocení: 3,0/5,0
Tvůrci hitu “Chelsea Dagger”, který nejen v rodném Skotsku už zlidověl a stal se oblíbenou součástí fotbalových zápasů, přicházejí s pátým albem In Your Own Sweet Time. The Fratellis nejnovějším přírůstkem do své diskografie nezklamali, ale zároveň je tak moc slyšet, jak se usadili do nějaké komfortní průměrné zóny, že se nedá mluvit ani o žádném velkém úspěchu.
Fratellis už nejsou ti drzí kluci se skoro punkovým stylem jako na Costello Music (2017), kde si na obrázek alba nechali namalovat prsaté ženy v podvazcích, což tak nějak vystihovalo i mnoho témat písní. In Your Own Sweet Time je sbírka písní kapely středního věku, která dělá alba pořád s talentem pro melodie, ale tak nějak více slaďácky a podle vzoru staré školy.
The Fratellis sice možná nesprintují k bráně, aby dali gól v základní skupině mistrovství světa, kdy hrají o postup do čtvrfinále a hrají jen amatérskou okresní ligu. Dávají do toho ale celé srdce a na písních jako “Starcrossed Losers”, “Told You So” nebo “Stand Up Tragedy” ukazují, že to pořád umí. In Your Own Sweet Time alespoň vyjadřují pravé Fratellis jakožto lidi a ne jako nějakou jejich vylepšenou variantu, která nemá moc sebereflexe a nehraje něco, na co už nemá věk, ani myšlenkové rozpoložení.
