Denní archiv:21.3.2020

Recenze | Novinky: Kevin Parker na multižánrovém albu Tame Impala The Slow Rush zkoumá koncept času a nechává projevit svou genialitu

Projekt australského hudebníka Kevina Parkera Tame Impala pokračuje po 5 letech albem The Slow Rush, na kterém se Parker zamýšlí nad konceptem času a toho, jakou roli hraje v jeho životě. Hudebně je album postavené, stejně jako minulé Currents především na syntezátorech a zní jako inspirované francouzskou elektronickou hudbou, kytara však nakonec přeci jen dostane o něco více prostoru než na minulém albu.

“Představ si, že existuje jedna kapela, která se jmenuje Tame Impala, jo? Ale ve skutečnosti je v ní pouze jeden týpek.” Asi jsem neviděl nic, co by tak jednotně vystihovalo fenomén jménem Tame Impala, jako meme (viz níže) týpka ve slunečních brýlích, který vysvětluje něco blonďaté krásce, kterou to očividně nejenže nezajímá, ale příliš obtěžuje.

Kevin Parker, Tame Impala (Foto: Chuffmedia)
Kevin Parker, Tame Impala (Foto: Chuffmedia)

Jak trefné. Tame Impala je skoro jako kult komunity alternativní hudby. Projekt australského hudebníka a multiinstrumentalisty Kevina Parkera vzbudil obrovský rozruch už svým debutem Innerspeaker, většina smrtelníků se ale o nich dozvěděla až na druhém albu Lonerism, na kterém se vyskytuje slavná píseň “Feels Like We Only Go Backwards”. Na Tame Impala možná zaujala i obrovská podobnost s Beatles a fakt, že Kevin Parker zní jako John Lennon. Když k tomu přičteme způsob tvůrčího uvažování, skutečně to působí jakoby byl Parker nějaký vzdálený Lennonův příbuzný.

The Slow Rush jako starší bratr Currents

Někdo by mohl říct, že je to prokletí a že se nikdy nezbaví tohohle stínu někoho tak moc slavného a talentovaného, koho připomíná. Kevin Parker na druhou stranu vděčí díky tomu pozornosti, která se mu obzvláště v úvodu kariéry dostala. Lidi se rádi chytají něčeho povědomého a když k tomu Kevin Parker umí přidělat i kus novátorství a originální přístupu, těžko můžou být proti i náročnější posluchači, kteří si na originalitu velice potrpí.

Od posledního alba Currents uběhlo už 5 let. Ať už vám ta doba utekla, či nikolv (mě neuvěřitelně rychle), tak je to v porovnání s jeho kolegy trochu delší doba, nicméně Parker je velký perfekcionalista a tak se těm 5 letům není ani moc co divit.

Co se týče Currents, nebyl jsem z něj popravdě nadšen tolik jako jiní a ačkoliv se muselo uznat, že Kevin Parker dokázal skvěle proplout do jakýchsi vod přístupnějších pro běžné mladé posluchače, kteří poslouchají samozřejmě hlavně pop, taneční hudba a rap, žádný velký triumf vzhledem k tomu, jaké jsou vždy na značku Tame Impala obrovské nároky už od debutu a odchod basáka Nicka Albrooka se jevil jako citelná ztráta.

Těšil jsem se tedy, že si na novém albu spravím chuť a to se skutečně z velké části povedlo.

The Slow Rush je asi nejtrefnější název pro album, jaký mohl Kevin Parker vybrat. Skutečně perfektně vystihuje náladu jeho písní, které zní jakoby neustále utíkaly od reality všedního šedivého dne. Nuda, šeď a nepříjemné povinnosti, jakoby dobíhaly umělecký chaos na albu, který tomu všemu docela úspěšně uniká, i když to někdy nemá lehké.

Jestliže Currents byla směs alternativního rocku a synth-popu, tohle je jako starší bratr minulého alba z Francie. Z Francie protože právě temperament, nálada a hudba této země neustále proplouvá. Jednak místní electro-house, ale některé části, jako například “Is It True” zní francouzsky, ačkoliv je na nich angličtina, dokonce i foneticky.

Ve stínu Johna Lennona

Kytary nejsou přítomné na albu příliš a dostávají na něm spíše takové místo čestného hosta, který je v téhle společnosti velice rád vítaný a všichni si cení jeho nejen minulého, ale pořád i současného přínosu, zároveň ale už tak nějak všichni ví, že jeho největší chvilky slávy v tomto projektu již byly.

O tom, jestli i v hudbě obecně, nad tím nehodlám filozofovat, nicméně současná hudební kompoziční estetika a aranže Tame Impala se zdají být tak nějak více v souladu se současným vývojem hudby, která se ubírá už dokonce často i v popu cestou retro-futuristického syntezátorového popu.

Do detailu propracované zvukové palety, Parkerův lennonovský talent na spojení velkých melodií i jedinečného uvažování jsou všechno, čím se Tame Impala vyznačovala včera i dnes. The Slow Rush je ale ajťáckou terminologií jako “update”, který vše aktualizuje do současnější podoby. Díky tomu, že jsme o Tame Impala neslyšeli poměrně dlouhou dobu, to že Kevin Parker nestvořil úplně jiné album, které je přece jen trochu podobné předkům z Currents a Lonerism, určitě nevadí. Jedná se o jakýsi přirozený vývoj.

Nikoliv přetrhnutí jedné rodové větve a vytvoření nové, ani naopak klon toho, co už existovalo v minulosti.

Kevin Parker občas vůbec nerozlišuje mezi slokou a refrénem a někdy se tak stane, že sloka obsahuje výraznější a chytlavější melodie než refrén a nebo prostě píseň plyne bez jasné struktury, jako například “Tomorrow’s Dust”, ve které člověk neví, co zrovna následně přijde.

Kevin Parker očividně nemá čas příliš v lásce

Pojďme ale od obecného tlachání k albu. Od mysticky znějících vokálů v “One More Year” až po postupné vyhasnutí hudby v “One More Hour”.

Jak si můžete všimnout už z názvů použitých na albu, The Slow Rush je asi ne přímo koncepčním, ale minimálně albem, které má téma a tím je konceptu času. Možná proto “One More Year” začíná něčím, co zní jako nějaký africká kmenová píseň (i když samotný Parker preferuje připodobnění ke gregoriánskému chorálovému sboru), jenže spojený s robotickým, digitálním efektem budoucnosti.

“We got a whole year (One more year)
Fifty-two weeks
Seven days each
(One more year) Four seasons, one reason, one way
One year (One more year), one year,”

přináší Parker dobře známé fakty o tom, jak plyne čas, ale v kontextu do jakého to postaví chce upozornit, jak bychom si měli dát pozor, aby nám neuplynul až příliš rychle a snad jakoby ani nechtěl věřit tomu, že nebudeme navždy mladí a nebudeme navždy žít.

“Instant Destiny” je zvukem hodně příbuzná s Currents. Je to velkolepá noční pouť, při které vidíte blikat neony a slyšíte houkat sirény. Ještě než se sirény rozezní, na konci písně slyšíme slova: “Let’s drink this magic potion / Of love and devotion / And then let’s see how it goes”. Byla to policie chytající lidi užívací nepovolené návykové látky? Byla to sanitka, která veze do nemocnice ty, kteří se předávkovali?

Kevin Parker nechá příběh písně víceméně neuzavřený a místo toho začne hrát další “Borderline”, která jako první výrazně koketuje s francouzským electro-housem. Někteří hudebníci jakoby uměli pronikat do jakýchsi neviditelných světů, které rozšiřují ten běžný svět. Kevin Parker je jedním z nich a tato píseň je přesně o tom, jaké je to stát na hranici mezi světem bolesti a vytržení z této bolestivé reality. “We’re on the borderline (Ooh) / Caught between the tides of pain and rapture.”

Těžko říct, jestli je Kevin Parker dochvilný člověk, ale čas skutečně nemá příliš v lásce. Je to totiž podle něj znovu ten čas, který nás dostává pryč z této hranice mezi realitou a jakýmsi světem fantazie a posazuje zase pevně na zem.

Utahané experimenty i písně, co se dostanou k běžný posluchačům hudby

“Posthumous Forgiveness” je píseň, jenž je z prvních čtyřech písní jednoznačně nejvíce experimentální. Jsou to vlastně dvě písně spojené do jedné. První je hodně naléhavá, deprimující, tíživá a úzkostlivá. Ta druhá půlka je o poznání více relaxující. Není to popravdě úplně nejpovedenější píseň alba, spíše naopak.

S 6 minutami se i přes prudkou změnu dost táhne, že byste hádali písni ještě tak o 2 minuty více. Je to taková příliš utahaná píseň, která nemá tah na bránu a zvukové experimentování není zase až natolik zajímavé, aby se dalo obdivovat, co Parker vymyslel.

“Breathe Deeper” je naopak jízda od začátku do konce. Znovu francouzskou elektronickou hudbou (tentokrát však i více historickou) načichlá píseň se stala po vydání hitem i mezi těmi, co by jinak v životě něco jako alternativní hudba neposlouchala. Progresivní, opakující se postup hudby jako převzatý z taneční hudby byl pro posluchače dnešních trendových věcí dobře znám a bohatá zvuková paleta hlubokých basových syntezátorů i výrazná piánová melodie připomínající soudtracky starých francouzských filmů, vytvořila velice lákavou kombinaci.

Baví i trojité zlomení písně do jiné, které vyvrcholí změnou tempa v rychlejší a začne znít hudební styl, který nemůže být ničím jiným než fanouškům, elektronické taneční hudby jistě dobře známý acid house. Spojení Kevin Parker a acid house by možná bylo ještě v roce 2012 a éře Lonerism naprosto skandální, ale je to nakonec spojení velice logické.

Přes “Tomorrow’s Dust” , která je tím slabším dílkem štafety se dostaneme k Beatles nasáklé psychedelické baladě “On Track”.

Refrén:

“But strictly speaking, I’m still on track
Strictly speaking, I’m holding on”

s mocnou melodií ohromí. Parkerova máma má štěstí, že je Parker ročník ‘86, protože bych jí jinak asi hodně podezíral, jestli se náhodou někdy nezastavila v šatně za Johnem Lennonem…

Ale čas může být i užitečným, pokud se jedná o vzpomínky

Pokud by bylo i přes to pro vás málo šťavnatého a chtěli byste něco “méně hipsterského” a alternativního, je tu “Lost In Yesterday”.

Jednoznačně největší pecka alba. Jakoby z Parkera spadla všechna ta tíha, která je z alba slyšet a pohodová, v podstatě snad i letní píseň o tom, jak máte zacházet se vzpomínkami je něco, co byste chtěli slyšet hrát večer z barů u moře. Ta basová linka je ale geniální, co? Stejně jako předrefrén:

“So if they call you, embrace them
If they hold you, erase them”

a

“If it calls you, embrace it
If it haunts you, face it”

Je to textařsky geniální počin. Tohle je něco, co si chcete okamžitě nechat vytapetovat na zeď nebo alespoň virtuální zeď na mobilu nebo posílat na Instagramu. Prostě textařský triumf Kevina Parkera.

“Lost In Yesterday” je sexy taneční pecka. Tropické alternativní disco kombinující retro a futuristické prvky. Zní to na jednu stranu hodně popově, na druhou stranu hodně alternativně. Basová linka je opět geniální a Kevin Parker si dal na nich hodně záležet. Jestliže předtím Kevin Parker čas pouze kritizoval za to, jak mu komplikuje život, tady naopak uznává, že má i své velice užitečné aspekty, pokud s ním umíte zacházet.

“It Might Be TIme” je jako to, čím chtělo být “Posthumous Forgiveness”, tedy vynalézavou poutavou písní střídající experimentální a melodické části. Takovou, kdy člověk sedí na okraji židle a čeká, co přijde dál. Syntezátory jsou pořádně ostré, stejně jako bubny a píseň má místy skoro až industriální prvky.

No a na konci dostane podstatnou roli i kytara a ta pak hraje v podstatě hlavní roli i v poslední písni (pro případ, že by si někdo stěžoval, že jich to je málo). Na poslední písni se pečlivě buduje atmosféra a je to hotové rockové drama, kdy tiché pasáže střídají silné údery bubnů a kytar. Vskutku velkolepý závěr alba. Tak, jak to má být.

Kevin Parker na poslední písni přemýšlel o všem, co ho vedlo k tomu, kde je a na co se v životě musí těšit. Dotýká se znovu hlavního tématu alba, tedy času a jeho plynutí. Je to chvilička nadechnutí před tím než půjdete dále. Parker se ptá na důležité otázky jeho života jako například: Jak bych se mohl znovu milovat? Právě věta: “How could I love again?” je stěžejním “plot twistem” v příběhu alba. Album se totiž zdálo albem o existenčním přemýšlení Parkera, ale na konci slyšíme, že mnoho z toho bylo motivováno ve skutečnosti zlomeným srdcem.

Tame Impala – The Slow Rush

Vydáno: 14. 2. 2020
Délka: 57:15
Žánry: Psychedelic Pop, Disco, Progressive Pop, Soft Rock. Alternative/Indie Rock, Alternative Electronic, Electro-House, Synth-Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Instant Destiny, 5. Breathe Deeper, 7. On Track, 8. Lost in Yesterday, 9. Is It True, 10. It Might Be Time, 12. One More Hour

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Morrissey se může názorovým odpůrcům jenom smát. Na I Am Not a Dog On a Chain zpívá i píše skvěle Bývalý frontman...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Imagine Dragons vydali Evolve: univerzální playlist pro rok 2017 Už za pár dní vystoupí Imagine Dragons jako hlavní hvězda Colours of Ostrava. Co...