Měsíční archiv:Únor 2020

od Patrik Müller -
Nové písně únor

V dalším přehledu písní máme hned tři australské skupiny. Je tu Kevin Parker a jeho Tame Impala, moderní grunge v podání Violent Soho a indie rockoví Rolling Blackouts Coastal Fever.  Mezi novými písněmi ale najdete i obvyklá velká festivalová jména Green Day a The Strokes. Pop zde zastupuje kanadská zpěvačka Carly Rae Jepsen, rap brit J HUS a uprostřed stojí společná píseň Travise Scotta a Eda Sheerana “Antisocial”.

Tame Impala – Breathe Deeper

Australská altarnativní/indie kapela Kevina Parkera, která patří mezi nejvýraznější zástupce alternativní scény poslední dekády vydala nové album The Slow Rush a po trochu rozpačitém minulém albu Currents se zdá být Kevin Parker znovu v perfektní formě. 5 let čekání mezi vydáním posledního alba se vyplatilo. “Breathe Deeper” je jednou z nejvýraznějších písní alba. Tahle píseň obsahuje snad vše, pro co byli Tame Impala opěvováni. Opakující se disko motiv, inovativní postupy, retro atmosféra a Parkerův hlas připomínající ztraceného syna Johna Lennona.

Green Day – Meet Me On The Roof

Zpátky jsou také dnes už legendární Green Day. Pop-punkoví velikáni vydali album Father of All Motherfuckers a “Meet Me On The Roof” je jedna z nejpovedenějších písní na albu. Green Day jsou známi jako ti, co dostali prvky punku do obchoďáků a na velké stadiony, pohodová píseň produkovaná Butchem Walkerem je ale spíše než pop-punková pop-rocková píseň ve stylu 70. let.

The Strokes – At The Door

Jestliže jsou tady jedni z nejvýraznějších zástupců indie roku minulé dekády, pak by neměli chybět ani jedni z nejvýraznějších zástupci indie rocku dekády předminulé — newyorští The Strokes. “At the Door” obsahuje minimum kytar a hlavně syntezátory a elektronické bicí.

Sufjan Stevens, Lowell Brams – The Unlimited

Když už jsme v New Yorku, tak instrumentální píseň Sufjana Stevense je ukázkou z jeho nového alba Aporia, které vydá 27. března a je to opět znamení, že nevíme, co od Sufjana Stevense čekat příště. Klidná a přemýšlivá atmosférická píseň “The Unlimited” ale naznačuje, že to rozhodně nebude nuda.

TIP: Nada Surf – Just Wait

Americká alternativní kapela Nada Surf se vrátila s novým albem Never Not Together po albu You Know Who You Are. Klidný rock Nada Surf si obvykle drží vysokou kvalitu a nyní to Nada Surf dokazují.

Carly Rae Jepsen – Let’s Be Friend

“Carly Rae Jepsen” zná svět díky megahitu “Call Me Maybe”, ale poslední dobou si jí hlavně díky hitu “Run Away With Me” zamilovali také fanoušci nezávislé hudby. “Let’s Be Friends” je, jak pro její písně bývá zvyklé, romantickou písní s velice melodickým refrénem.

Ed Sheeran & Travis Scott – Antisocial

Ed Sheeran poslední dobou se svými spoluprácemi příjemně překvapuje a po nepříliš povedených minulých písních, kdy se Ed Sheeran objevil například na “The River” Eminema, zní jeho nynější spolupráce s rappery daleko lépe. Nejenže byla výrazně lepší “Those Kinda Nights” z nynějšího Eminemova alba Music to Be Murdered By, ale píseň s mladší puškou dnešního rapu Travise Scotta zní velice slušně.

Black Midi – Sweater

Londýnská experimentálně rocková kapela black midi vydala 11 minut dlouhou, trpělivou a tajemnou skladbu “Sweater”, která vznikla při nahrávání jejich minulého povedeného alba Schlagenheim. black midi (jak se často s malými písmeny píšou) mají díky tomuto albu plný diář a představí se na výrazných amerických festivalech jako Governors Ball nebo Coachella.

TIP: Violent Soho – Lying On The Floor

Australská kapela Violent Soho jde proti proudu především tím, jak neposlouchá hlášky typu “grunge je mrtvý”. Kapela, jejíž zvuk je hodně inspirovaný Pixies rozhodně není jenom záležitostí pro čtyřicátníky a padesátníky vzpomínající na skvělé časy grunge, ale v Austrálii zažívali před pár lety něco jako novou vlnu grunge a mezi fanoušky Violent Soho najdeme spoustu dvacátníků i teenagerů, kteří si zpívají jejich v Austrálii velké hity jako předměstskou hymnu “Covered In Chrome”, filmem Potomci lidí (Children of Men) inspirovaná “Saramonda Said” nebo píseň proti náboženskému fanatismu “Jesus Stole My Girlfriend”.

TIP: Rolling Blackouts Coastal Fever – Cars In Space

Australské scéně se dneska věnujeme hodně. Rolling Blackouts Coastal Fever a jejich minulé album Hope Downs přitáhlo pozornost hudebního tisku včetně nás a tohle album jsme zařadili do nutných zmínek v seznamu nejlepších alb roku 2018. Pokud bude nové album tak skvělé jako tahle melodická pecka “Cars In Space”, pak se tihle australští indie rockeři dost možná dostanou do letošního seznamu a nejen v sekci “stojí za zmínku”.

TIP: Jack Garratt – Time

A máme tady další velkou pecku Jacka Garratta z jeho nového EP Love Deatch & Dancing, která jakoby spojovala Philla Colinse s dnešní indie rockovou scénou. V této instrumentálně a nápadově bohaté písni ale pak přijde i taneční závěr. Tahle emocionálně nabitá píseň jakoby byla pro Jacka Garratta něčím podobným, co bylo pro Queen “Bohemian Rhapsody” — písní, kde můžete na sto procent projevit svůj velký talent.

TIP: Wasted Shirt – All is Lost

Superduo Briana Chippendaleho a Tye Segalla je pořádný rámus a správná hudební špína v tom dobrém slova smyslu. 

J Hus – Play Play

Na páté skladbě svého druhého alba se britský rapper J Hus spojil s nigerijskou senzací, Burnou Boyem o zbraních.

Bowling For Soup – Alexa Bliss

Kapela mládí mnoha z nás (hlavně Rybiček 48), která hrála vždycky podobný styl jako Green Day, ale na rozdíl od nich si ze všeho okolo nikdy nepřestali dělat legraci. Teď je zpátky a v písni o populární americké wrestlerce Alexe Bliss můžeme slyšet, že se vůbec za těch 18 let od jejich úspěšného alba Drunk Enough to Dance vůbec, ale vůbec nezměnili (jen ještě více ztloustli).

Rucka Rucka Ali – Boomerz

Když už jsme u komediální hudby, na internetu velice populární raper Rucka Rucka Ali má nyní plné ruce práce s kontroverzními písněmi o koronaviru, ale udělal si také čas na píseň o fenoménu memu “ok boomer”. Píseň je parodií na píseň Billie Eilish “Good Girls Go to Hell”.

David Bowie – Stay ’97

Každý týden jsme po novém roce mohli poslouchat nové, dříve oficiálně nezveřejněné skladby z archivů Davida Bowieho. Dosud jsme dostali alternativní verzi „Man Who Sold the World“ a „ I Cant Read ’97“ a dnes dostáváme nevydanou verzi „Stay ’97“ která se poprvé objevila na Bowieho albu z roku 1976 Station To Station.

Tato nová nahrávka byla nahrána během zkoušky na turné Dublinu a později byla dokončena pro použití jako potenciální b-strana pro Bowieho singly. Ten ale chtěl aktualizovat některé ze svých starších skladeb, aby mohli pohodlněji žít vedle materiálu od Venku a ze Země.

Kesha – Raising Hell (Steve James Remix)

Jeden z největších hitů Keshy z nového alba High Road je “Raising Hell”. Tahle píseň si přímo volá o zremixování a vedle remixu Steva Jamese vznikl také remix Justina Carusa a The Wild. Ten Steva Jamese se ale zdá být nejpovedenější v tom, jak přesně a citlivě pasuje do písně.

Náš kompletní výběr nových písní z února 2020 ve Spotify playlistu výše.

Recenze | Novinky: Caroline Polachek otevírá na Pang dveře popové hudby a ukazuje, že v ní může být víc než je zvykem

Pod vrstvou popu mainstreamového a masově oblíbeného leží vrstva popu alternativního. Je to více kreativní a více umělecky založený bratr komerčně založeného mainstreamového/masového popu. Jednou z jeho zástupkyní je i Caroline Polachek, která se po letech psaní písní pro druhé propracovala k vlastnímu albu Pang, které je pro ní vlastně debutové, i když to ale není úplně přesné označení.

Každým rokem se objeví několik zástupců převážně ženského pohlaví, které umí přinést tuto kreativnější obdobu popu, u které nemusíte mít obavy, že byste při poslechu naslepo měli problém poznat, která že to z popových megastar tuhle píseň zpívá, protože jim je skládá stejná parta producentů.

Caroline Polachek (Foto: Facebook)
Caroline Polachek (Foto: Facebook)

Tahle zpěvačka, která se narodila v New Yorku, ale byla vychovávána v Connecticutu a u které lze z příjmení odhadovat, že má nějaké české předky čekala na svou chvíli slávy poměrně dlouho. Pomyslný reflektor na ní namířil až v jejich 34 letech. Příznačně poprvé, kdy začala vydávat písně pod svým vlastním jménem. Dříve to totiž zkoušela pod jménem Ramona Lisa (album z roku 2014 Arcadia) a zkratkou CEP (Drawing the Target Around the Arrow z roku 2017). mezi tím psala nebo pomáhala psát písně například Beyoncé nebo Charlie XCX

Kdo si v kariéře počká… Ten dostane smlouvu od Sony

Nyní si jí ale poslechli lidé ze Sony Music (pokud jste právě spadli z Marsu, tak to jedno z největších hudebních vydavatelství) a rozhodli se jí dát šanci tím, že využijí své mocné nástroje a ukážou jí celému světu.

“Pang” je výraz, který se v angličtině používá pro bodavou bolest. Album je ale o pravém opaku. O pocitu úlevy, kdy bolest ustupuje. Album Pang jakoby rozvinulo v něco celistvějšího a většího píseň, která se nikdy nestala velkým globálním hitem, ale paradoxně zněla jenom v undergroundu – “Runaway With Me” od Carly Rae Jepsen, která se saxofonem tak dobře vyjadřovala pocity začínající lásky.

Caroline Polachek je přesně něco mezi těsně post-pubertální “Runaway With Me” a dospělým a důstojným barokním popem Kate Bush.

Nejlepší písní alba je pozitivní New Normals kvákavou basou v ozvěnou. “Now, what is this?” ptá se Polachek na začátku každé ze sedmi slok této písně bez refrénu a je to jakoby jsme s ní přeskakovali v čase do útržků z jejího života.Look at Me Nowje naopak smutný folk o apatii a odevzdaném stylu života. “And you can’t look at me now haven’t changed / I’m still the same,” zpívá Polachek.

„Padáku, teď ti musím důvěřovat“

Je škoda, že přirozeně moc hezký hlas Caroline ona s producentem Geoffem Swanem tolik upravovali a toho elektronického auto-tune je tam někdy naprosto zbytečně mnoho. Na “Insomnia” přímo trhá uši a kazí i další písně. Bezchybná intonace neznamená vždycky stoprocentní úspěch.

“I Give Up” postupuje v přerušovaném tempu a narušují je vynalézavé elektronické zvuky, “So Hot You’re Hurting My Feelings” je oproti tomu lehčí písní s pohodovou melodií a to i přesto, že je tak trochu o další z neuróz, ze kterých se Polachek na albu tak často vyzpívává. Tady je to konkrétně z obavy, aby se nestala příliš posedlou druhou osobou.

Chápu, že silné používání elektroniky a elektronické experimenty je to, co Caroline Polachek odlišuje od ostatních, někdy by se ale ve vokálních částech přeci jen hodilo použít více přirozeného hlasu. Jinak je ale album Pang zajímavé hlavně v tom, jak – stejně jako o tom zpívá Polachek v písni “Door” — otevírá jedny dveře za druhými v místech popové hudby, kde by se mohlo zdát, že už není co nového objevovat.

“Padáku, teď ti musím důvěřovat,” povzdechne si pozitivně na poslední písni alba. Skáče z letadla a vydává se do stavu beztíže. Teď už jí nezbývá nic jiného než důvěřovat svému padáku. A je to pro ni velká úleva.

Na druhou stranu je to součást její umělecké identity a musí se to tak přijmout. Caroline Polachek a její Pang je svěží vítr. Neustále udivuje v tom, jak dokáže být někde přesně uprostřed toho, co od následujících tónů a slov očekáváte a jak vás dokáže překvapit.

Když se ale konečně vrátíme k ústřednímu tématu alba, které jakoby bylo o začínající lásce, nutná na samotném konci alba Pang písni “Parachute”, že se jí povedlo toto téma prozkoumat velice dobře a i sdělení, které jakoby říkalo: Tohle by sice mohlo ublížit, ale zároveň by se to mělo zkusit, protože to otevírá plno nových příležitostí (dveří) je povedené. “Padáku, teď ti musím důvěřovat,” povzdechne si pozitivně na poslední písni alba. Skáče z letadla a vydává se do stavu beztíže. Teď už jí nezbývá nic jiného než důvěřovat svému padáku. A je to pro ni velká úleva.

Caroline Polachek – Pang

Vydáno: 18. 10. 2019*
Délka: 46:30
Žánry: Electropop, Alternativní Pop, Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Pang, 3. New Normal, 6. Look at Me Now, 7. Insomnia,

12. So Hot You’re Hurting My Feelings, 14. Parachute

* Pozn.: Omlouváme se za to, že jsme tohle album objevili tak pozdě, když použijeme trochu “whataboutismu“, na Musicserveru je vydávání recenzí půl roku po vydání běžnou praktikou, tady je to jenom výjimka 🙂 Nechtěli jsme tohle album vynechat.

Recenze | Novinky: Američtí Drive-By Trucker na The Unraveling nejsou spokojeni, ale nikdy nepohrdají druhými a dívají se na lepší budoucnost

Upřímnost a empatie. To vždycky definovalo skládání písně alabamského rodáka Pattersona Hooda, zakladatele kapely Drive-By Truckers. Člověk s očividně velice vyvinutým smyslem pro soucit se v minulosti dokázal převtělit v několik fiktivních, dost možná ale reálnými lidmi inspirovaných postav. Na novém albu The Unraveling přináší Drive-By Truckers další porce příběhů o skutečných i fiktivních lidech, kteří připomínají ty, kteří žijí mezi námi.

Jeden ze srdcervoucích příběhů, které Hood vyprávěl v minulosti, byl například ten o nezaměstnaném muži uprostřed své existenční krize, který musí pro uživení se začít prodávat drogy (píseň “Putting People on the Moon” z alba The Dirty South [2004]) nebo příběh vojáka, který se vrátil z Iráku s post-traumatickou stresovou poruchou na “The Man I Shot” Brighter Than Creation’s Dark.

Drive-By Truckers (Foto: Big Hassle)
Drive-By Truckers (Foto: Big Hassle)

Patterson Hood s Drive-By Truckers vždycky hodně připomínal Neila Younga a to snad úplně ve všech aspektech. Zpěvem, stylem skládání písní, špinavým a vesnickým kytarovým zvukem, empatickými texty zaměřujícími se na tragické příběhy jednotlivců, i politickým aspektem, který s těmito příběhy vlastně souvisí.

Pro svou zemi pláčou, ona jim ubližuje, ale pořád jí milují

Minulé album American Band bylo dle očekávání hodně proti trumpovské a The Unraveling v tom pokračuje. Zatímco na American Band však měl Hood problém povznést se nad svou vlastní naštvaností (byť z toho i tak vznikly skvělé písně jako středně rychlá a srdnatě hrdinská rocková píseň “Surrender Under Protests”), The Unraveling je po produkční stránce více barevnější a po textové stránce je více vrstvené a více zaujme.

S tím, jak si měl Hood více času rozkoukat a zvyknout si na současnou, pro mnoho liberálně politicky smýšlejících lidí, tragickou politickou situaci, není již natolik zaměřený na to pomluvit současnou politickou situaci a formu dát až na druhé místo. Ta daleko větší uvolněnost je znát ze srovnání úvodních písní obou alb. Obě poslední alba Drive By-Truckers totiž začínaly konkrétním příběhem o lidech s konkrétními jmény.

Obě písně měly tento text velice propracovaný. “Ramon Casiano” byl pravdivý příběh o mexickém imigrantovi, který byl zastřelen 17letým Američanem, jenže s tvrzením, že se jednalo o sebeobranu byl potrestán pouze 3 lety a nakonec byl vyvázl pouze s podmínkou. Největším gólem do vlastní brány poté bylo, že se Carter stal později předsedou americké Národní střelecké asociace. I přes potřebu připomínat tento příběh se mohlo jevit jako trochu levné vytáhnout jej zrovna pro tuto příležitost a použít jí k protlačování vlastních politických názorů.

The Unraveling oproti tomu začíná romantickou písní “Rosemary with a Bible and a Gun”. Lovesongy nejsou zrovna častým zaměřením Drive-By Truckers, ale když do nich Patterson Hood zapojí svůj neuvěřitelný dar pro popis věcí a přenesení posluchače do děje písně, je z toho velice pěkná píseň a na rozdíl od silně anti-americké “Ramon Casiano”, “Rosemary with a Bible and a Gun” dokonce působí – velice překvapivě — jako opěvování nějaké dívky s velice konzervativní a tradičně založené rodiny (proto ta zbraň a bible). Jakoby Hood vzpomínal na nějakou svou lásku z (někdy až moc) tradičně založené Alabamy.

Čest smířlivosti i producentům

Tohle je něco nesmírně důležitého, protože ačkoliv jasným směrem orientovaná politika na The Unraveling také přijde, například na  “Babies in Cages” (tradiční Rythm & Blues s lyrickými obrazy a úzkostnou nedůvěrou v to, co se stalo s jeho zemí), Patterson ukazuje, že nevnímá věci jen jednorozměrně a dokáže se také na věci podívat alespoň z části z druhé stránky a mít rád lidi, kteří paradoxně díky tomu, koho volí, můžou za to, že se dle Pattersona mají někteří špatně a morální hodnoty jsou nízké.

Svět ale není jednoduchý, nedělí se obyčejně na dobré a zlé a je dobře, že Patterson není zaslepený a vlastně to nepřímo přiznává. V “Thoughts and Prayers” se zase zamýšlí nad masovými střelbami a neochotou po slovech útěchy se situací něco udělat.

Je nutné zmínit, že Hood není jediným skladatelem. Dvě písně – “Slow Ride Argument” a “Grievance Merchants” jsou dílem jeho pravé ruky a spolu zakladatele kapely Mika Cooleyho. Druhá zmíněná píseň patří, pravda, spíše ke slabším písním Drive By-Truckers, se třetí písní “Slow Ride Argument” se ale Pattersonovi  nejméně vyrovnává.

Naposledy je potřeba také řádné vychválit otce a syna Barbeovy (David a Henry). David Barbe je už tradičním producentem alb Drive-By Truckers a albu dokázal vštípit zase trošku něčeho jiného. Je zde více světlých a jasných zvuků, kytary zní velice detailně a je obrovská lahoda pro uši je posluchač (samozřejmě i díky poctivým výkonům hudebníků). Sem tam se objeví nějaký ten zvuk navíc, jako malý syntezátor nebo housle na “Armageddon’s Back in Town”, který ale nezasahuje výrazně do tradičního zvuku kapely a vše do sebe tak nějak zapadá. Tak, jak na výborně zprodukovaném a nahraném albu také má.

Drive-By Truckers – Ur Fun

Vydáno: 17. 1. 2020
Délka: 42:25
Žánry: Alternative Country, Southern Rock, Alternative/Indie Rock, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Rosemary with a Bible and a Gun, 2. Armageddon’s Back in Town, 3. Slow Ride Argument, 4. Thoughts and Prayers, 6. Heroin Again, 7. Babies in Cages

Recenze | Novinky: Kevin Barnes s jeho projektem Of Montreal na Ur Fun rozjíždí velkou retro párty pro všechny podivíny

Trend návratu k 80. létům je obrovský a na vlně této módní nostalgie se vezou i Of Montreal s výborným lehkým a zábavným albem Ur Fun. Hlava a duše tohoto projektu Kevin Barnes a jeho poslední album Of Montreal White Is Relic/Irrealis Mood znělo jako silně inspirované uznávanou alternativní kapelou s barevnou a rozmanitou hudbou Animal Collective. 

Minulé album snad jakoby bylo opíjení se na vlně všeobecné lásky a míru a toto album jakoby bylo pokračování této domácí párty s uvolněnou atmosférou v tanečním klubu, kdy se všechno rozhýbe a definitivně se rozplynou obavy a úzkosti z toho, co bude potom, až tahle párty skončí. Prostě vrchol noci.

Kevin Barnes z Of Montreal (Foto: Polyvinyl Records)
Kevin Barnes z Of Montreal (Foto: Polyvinyl Records)

Barnes má hlas místy velice podobný Davidu Bowiemu a ta podoba není jen hlasová, ale někdy i v podobných skladatelských postupech. Skoro jakoby Bowie přidal do svého Let’s Dance více uvolněného diska, ubral krautrocku a skutečně udělal album dance-popové namísto spíše elektro-experimentálního.

Mír pro všechny podivíny

Úvodní “Peace to All Freaks” začíná v retro tónech syntezátoru jako ze vzpomínek na léto 88 a Barnes zpívá v této hymně pro všechny podivíny, jak se musí namísto dovolené, raději lépe vzdělávat.

Když Barnes z Of Montreal zpívá: “Hush, hush / Don’t let’s be negative / Hush, hush / Don’t let’s be cruel,” (“Potichoučku / Nebuď tak negativní / Potichoučku  / Nebuď tak krutá”) není to žádná kdovíjak výživná intelektuální kaše, ale co Byrnes nedá to textů, to nahradí velice bohatou a rozmanitou hudbou, kdy dokáže předkládat propracované a nečekané hudební postupy, které rozhodně nenudí. Pěkně šťavnatá a barevná hudba, ve které se střídá spousta druhů syntezátorů s elektrickými kytarami a fungují spolu skvěle, stejně jako s Barnesovou zastřenou hudbou.

“Polyaneurism” je velká taneční pecka s nejjednodušším možným refrénem, kde se neustále opakuje: “Ay yay yay! Ay yay yay!”  Bezmyšlenkově vyznívající text ale následně zajímavě prozkoumává fenomén nemonogamních vztahů. Není přitom myšlen vztah, kdy mají dva milostný poměr bez svolení druhého, nýbrž dlouhodobější vztah více osob, kdy s tím všechny osoby (alespoň na čas) souhlasí. Barnes čerpá z toho, co mu prozradil jeden z jeho přátel, který takovýto vztah zažil na vlastní kůži a velice trefně pokládá otázku:

“Are we just a quarry in her sex safari?”

Na “Gypsy That Remains”, kde zpívá z amerických Atén pocházející hudebnice Locale S,1, slyšíme syntezátorovou melodii, která velice silně připomíná staré hity 80. let z rádií. Píseň připomíná staré hity Madonny, což může to být výhoda i nevýhoda. Nevím, jestli je to jen tou celkovou podobností, ale dal bych ruku do ohně, že skoro syntezátorovou melodii má některý z hitů osmdesátek, jen si nemůžu vzpomenout, který konkrétně. Kdo to uhodne, má u mě pivo!

Kýč osmdesátek i politika

Tak či onak, po textové stránce je píseň přeci jen trochu slabší, protože se Barnes nechává až moc unášet na těch vlnách nesmrtelných osmdesátek a povalí na nás řádky plné klišé: “And suddenly we’re dolphins in the sea of love / And I’m kissing you in caps lock.” To byl přesný textový opak “Polyaneurism”.

Ani na tomto albu, které je spíše přeci jen založeno na zábavě, se najdou momenty, kdy si Barnes zanadává na současnou politickou situaci v USA – v písni s vtipným názvem “Don’t Let Me Die in America”. Kytary na písni jakoby znázorňovaly hádání a boj mezi dvěma základními názorovými proudy v současné Americe.

Někdy je tempo alba skoro až únavné a skoro připomíná takové ty chvíle, kdy si na tahu uvědomíte, že už je dávno po půlnoci, nějak moc vás bolí nohy, začíná vám být zima a toužíte po posteli. To je takový vedlejší příznak Barnesovy radikální terapie taneční hudbou. Stálo to ale za to utahání? Řekli bychom, že ano!

Of Montreal – Ur Fun

Vydáno: 17. 1. 2020
Délka: 40 minut
Žánry: Indie Pop, Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Indie Electronic, Pop/Rock, Dance-Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Peace to All Freaks, 2. Polyaneusism, 5. You’ve Had Me Anywhere, 7. Don’t Let Me Die In America

Recenze | Novinky: Stormzy chce být po Glastonbury ještě větší a na Heavy Is the Head začíná jeho grime mixovat s popem

Britský webový magazín Quartz prohlásil, že je rapový podžánr grime prý nejvíce inovativní žánr, který vzešel z Velké Británie od dob punku. Jestli je to pravda, to se ukáže asi až časem, že má však žánr velice slušný úspěch, je jasné a mluví o tom samotná čísla přehrání, zhlédnutí a prodejů. Stačí se podívat, kolik lidí poslouchá a sleduje videoklipy nejdůležitějšího zástupce tohoto žánru Stormzyho.

Tenhle zpočátku vyloženě pouliční podžánr se začal šířit po britských městech jako virus a grime přerostl v tak velký fenomén, že jej nemohlo ignorovat ani BBC Radio 1, které začalo interprety tohoto žánru hrát (všimněte si, že na rozdíl od naší země v Británii veřejnoprávní rádiová stanice aktivně rozvíjí hudební scénu tak, že hrají nové interprety a dokonce i nové podžánry).

Stormzy
Stormzy

Stormzy byl minulý rok jedním z headlinerů Glastonbury, což je samozřejmě vysoce prestižní záležitost a pro mnoho interpretů tohle může být vystoupení jako hlavní hvězda snad nejznámějšího a nejlépe obsazeného hudebního festivalu vrcholem kariéry. Stormzy se několikrát na albu k této události vrací.

Ed Sheeran po dlouhé době zafungoval

“Can’t tell where I’m heading (no, no, no)
Could be Glasto, could be Reading (yes, yes, yes),”

rapuje Stormzy na “Big Michael”. Na “Audacity” vzpomíná na to, jak si na Glastonbury navlekl neprůstřelnou vestu v barvě britské vlajky, se kterou se vyfotil i na obalu alba.

Dalo se také očekávat, že to bude jedna z událostí, která ho hodně nabudí a Stormzy působí na Heavy is the Head skutečně plně připraven, odhodlán a motivován na to jít za dalšími úspěchy. Gang Signs & Prayer bylo album více temné a přemýšlivé, Heavy is the Head je jako nabušený Stormzy běžící po zvedání činek domů z posilovny.

Stormzy je také připraven ještě o něco více rozšířit své publikum a v Heavy is the Head slyšíme popové crossovery. Je tu ostatně i Ed Sheeran, což byl od Stormzyho vcelku nečekaný tah. Ačkoliv se Sheeranovy poslední alba a spolupráce s jinými nedají moc poslouchat, tady zapadl překvapivě slušně a afrobeatová píseň “Own It” dokonce patří k nejlepším písním alba.

“Woke“ kultura probuzených jako součást zábavy

Heavy is the Head bohužel postrádá hlubší sociální přesah, který měl Stormzyho debut Gang Signs & Prayers a je to v lecčems album povrchní. Ačkoliv i tady rapuje často o hodně vážných tématech, mezi kterými je o deprese a duševním zdraví, násilí a o tom, jak ho poznamenalo, že je dítětem přistěhovalců, působí to spíše jako součást zábavy než skutečné drama.

Stejně je tomu, když vzpomíná na významné černošské ženy od tenisových sester Wiliamsových přes Little Simz až po spisovatelku knížek pro děti Malorii Blackman. Užitečné úmysly a sdělení ve slabém způsobu sdělení míjí účinek a stávají se součástí jakési zábavy kultury všech probuzených lidí.

Politiky se Stormzy, fanoušek Borise Johnsona, dotýká neúplně sofistikovaně a spíše to jsou takové neúplně chytré výkřiky do tmy, jako když na poslední “Vossi Bop” rapuje:

“I could never die, I’m Chuck Norris (Chuck Norris)
Fuck the government and fuck Boris (yeah)”

(Nemůžu nikdy umřít, jsem jako Chuck Norris / Nas**t na vládu a ať jde do pr**le Boris)

Namísto dospělého zhodnocení situace Stormzy zaujme spíše jen 11leté fracky, kteří chodí po městě s mini-repráky a mají nutkavou potřebu každého kolemjdoucího otravovat se svou hudbou.

Úplně jinak je tomu naopak, když se Stormzy dokáže povznést více nad věc a přesune se k humoru jako na tracku “Rachael’s Little Brother”.

“I coulda been a doctor, coulda been a lawyer
Coulda been a boxer like I’m Oscar De La Hoya
If I stayed at work I’d probably piss off my employer.”

(“Mohl jsem být doktor, mohl bych být právník / Mohl jsem být boxer jako Oscar De La Hoya / Nejspíš bych ale jenom na***l svého šéfa”).

Stormzy – Heavy is the Head

Vydáno: 13. 12. 2019
Délka: 54:03
Žánry: Grime, Rap, Pop-Rap
Rozhodně musíte slyšet: 2. Audacity (feat. Headie One), 3. Crown, 5. Rachael’s Little Brother, 7. Do Better, 9. Don’t Forget to Breathe” (feat. Yebba) [interlude],11. Own It (feat. Ed Sheeran and Burna Boy)

Recenze | Novinky: Fine Line Harryho Stylese je jenom nudnější a sladší verzí minulého debutového alba

Mýdlový princ populární hudby Harry Styles, jak jsme jej nazvali v recenzi jeho debutového eponymního alb, pokračuje dalším albem nazvaným Fine Line. Z toho prvního jsme v roce 2017 byli vyloženě nadšeni. Vytvořil z velké části spíše album pro taťky od náctiletých holek, které byly jeho původní cílovou skupinou z One Direction a přitom si udržel i přízeň mladších. Znělo to nečekaně, propracovaně a bylo to jedno z největších hudebních překvapení roku.

Nyní bohužel, Fine Line zní jen jako slabý odvar z alba Harry Styles. Vše z minulého alba bylo zopakováno, jen to bylo změkčeno, nebylo to uděláno tak dobře a ještě se prohloubila problémová místa. Nemá smysl opakovat stejný koncept alba, pokud to nemůžete udělat lépe. V podstatě jediné, co Harry Styles se svými producenty Jeffem Bhaskerem, Kidem Harpoonem, Tylerem Johnsonem, změnil bylo to, že zatímco tito producenti zůstali stejní, přidali se k nim ještě Greg Kurstin a Sammy Witte, jenž měli patrně za úkol změnili album učinit opatrnějším, vymydlenějším.

Harry Styles (Foto: Facebook)
Harry Styles (Foto: Facebook)

Jakoby byla nahrávací společnost značně nervózní z toho, že Harry Styles udělal minule ne popové, ale pop-rockové album a za trest mu poslali dva producenta alternativních, elektronických Years & Years a hlavně jednoho z nejcennějších mužů současného popu Grega Kurstina, který je sice skvělý producent, ale v té obrovské záplavě práce a počtu písní roce prostě přijdou slabší chvilky a pro Stylese je smůla, že si je vybral zrovna na jeho albu.

Málo “Kiwi” a moc cukru

Harry Styles je navíc na Fine Line úlisný ještě více než na prvním albu a se svou slizkostí bohužel začíná připomínat jednoho českého zrzavého populárního zpěváka. A to není vůbec dobré. Jakmile byly jeho narážky a ódy na holky zahaleny do rockového hávu, bylo to z nějakého důvodu daleko snesitelnější. Nejspíše, protože se ta přeslazenost textů rozředila trošku tvrdším obalem. Jakmile je ale do už tak přeslazeného koktejlu přidáno ještě více sladké chutí, nemůže z toho vyjít nic dobrého. Žádné kyselé “Kiwi” z minulého alba.

Přitom jsou na albu minimálně 4 výborné písně, které pokračují v tom, co se podařilo na albu minulém úspěšně – zasněná indie rocková “Golden” znovu boří představy o dokonalosti dnešního mainstreamu a připomíná, že Harry Styles má ze sestavy One Direction rozhodně nejlepší hudební vkus a rozhled. “Watermelon Sugar” je sice po textové stránce strašné klišé a dokonalá ukázka oné přeslazenosti (heh, dokonce ten název), ale hudebně zní tahle pozitivní, prosluněná a letní pop-rocková píseň výborně. Stejně tak velmi potěší i roztomilá folková píseň “Canyon Moon”, která silně připomíná revoluční album Beatles Rubber Soul. 

Holky a teď všechny plačte na povel nad mými prázdnými verši

Je to jako, když se necháte na kopírce s docházejícím inkoustem udělat kopii a dostanete na papíře to stejné, akorát více vybledlé.

Více jak 6 minut dlouhé zakončení alba titulní písní je pak rovněž skvělé. Jenže co naplat. Zbytek zní bez šťávy, je opatrný, bezzubý a ještě k tomu přeslazený. Je to jako, když se necháte na kopírce s docházejícím inkoustem udělat kopii a dostanete na papíře to stejné, akorát více vybledlé. Vždyť dokonce i názvy písní kopírují stejné schéma, viz ony dvě ovocné písně “Kiwi” z alba minulého a “Watermelon Sugar” z nynějšího. Soul-pop “Adore You” má v sobě asi tolik umění, jako architektura obchodů drahých značek oblečení – vypadá to skvěle a člověk oceňuje ten propracovaný vzhled, než si vzpomene, že byl vytvořen jen a pouze za tím účelem, aby vás přesvědčil k tomu, ať si koupíte jejich drahé oblečení.

Celé album jakoby se upínalo k písni “Falling”, která měla být tím, co pro album Harry Styles “Sign of the Times”, jenže hádejte co… “Falling” je jenom chabý pokus o zopakování úspěchu “Sign of the Times”. Zatímco to totiž mělo v sobě trpělivost, skladatelskou prozíravost (ať už za ní mohl Styles nebo producent Jeff Bhasker). Kdyby se ve “Falling” zpívalo: “Haló. To jsem já. / Já! Ten srdcervoucí hit, na který všichni chcete přijít / Jsem to já, kdo jde vaše city vzbudit / Tak holky, můžete už všechny začít bulit,” vyšlo by to prakticky úplně nastejno jako skutečné a podobně prázdné verše:

“What am I now? What am I now?
What if I’m someone I don’t want around?
I’m falling again, I’m falling again, I’m fallin’,”

(“Co jsem teď já? Co jsem teď já? / Co když jsem někdo s kým už nechci být? / Já padám, já padám, já padám.”)

Od kluka, který vzešel z uměle vyrobené chlapecké skupiny se tohle dalo čekat, ale přece je bych se strašně rád mýlil, když řeknu, že Fine Line jen potvrdilo, že Harry Styles už své skvělé debutové album nikdy nezopakuje.

Harry Styles – Fine Line

Vydáno: 13. 12. 2019
Délka: 46:37
Žánry: Pop, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Golden. 2. Watermelon Sugar, 10. Canyon Moon, 12. Fine Line

Recenze | Novinky: Poppy je na třetím albu I Disagree jako radikálnější verze Billie Eilish. Její žadonění po reakci je ale někdy neúnosné

Moriah Rose Pereira, spíše však známá jako Poppy je americká zpěvačka, ale také youtuberka, modelka, hvězda sociálních sítí a prý dokonce i vůdkyně své vlastní sekty. Hlavně, ze všeho nejvíce, je to ale jeden z nejpodivnějších trendů současného internetu i hudby.

Existují dvě vysvětlení, proč se Poppy pomalu ale jistě stává slavnou. Buď nám všem začíná kolektivně kapat na maják a nebo je to všechno prostě jenom výborně promyšlená, místy až mrazivá kritika na popovou hudby, kterou vnímáme ať už vědomě, či nevědomě.

Poppy (Foto: Wikimedia.org)
Poppy (Foto: Wikimedia.org)

Pokud by se někomu zdála prezentace Billie Eilish trochu výstřední a možná dokonce i za hranou, Poppy je poslední rok ještě na úplně jiné úrovni. Jakoby úspěch Billie Eilish pro ní byl tím povelem ke stisknutí spouště, na které měla celou dobu ruku a řekli si, že pokud někdo dělá tohle a je to úspěšné, je potřeba začít dělat ještě něco daleko šílenějšího.

Billie Eilish má svého Finnease, Poppy Titanica

Poppy je radikální verzí Billie Eilish se vším všudy a dokonce i Poppy má svého Finnease — geniálního kluka, který všechno vymýšlí. Geniální kluk Poppy se jmenuje Titanic Sinclair. Když pomineme ten rozdíl, že Finneas je bratr Billie Eilish a Sinclair je, alespoň se tak zdá, přítel Poppy, mozek Billie Eilish Finneas je spíše ten, kdo se stará o hudební stránku, kdežto mozek Poppy Sinclair, se stará i o vizuální stránku a nejen skládá a produkuje, ale i režíruje.

Ve srovnání s Billie EIlish se musí uznat, že se Poppy minimálně jedna věc vydařila lépe. Zatímco Billie Eilish ráda opustí svou horrorovou roli, kdykoliv, když vyjde z pódia (a někdy dokonce ani to ne) a je vidět, že si prostě užívá svou slávu a i přes tu hru na znuděného puberťáka, je vlastně šťastná, Poppy je skutečnou herečkou 24 hodin denně a její celé alter-ego lidské horrorové loutky, která se nechá ovládat a je totálně zdegenerovaná digitálním světem, je vlastně jednou velkou uměleckou rolí, kterou hraje někdy tak dobře, že někdy člověk přemýšlí, jestli by se jí nemělo zhostit raději oddělení doktora Chocholouška. Existuje vlastně jen jeden rozhovor, ve kterém mluví naprosto normálně, jinak se chová a odpovídá na všelijaké dotazy ve své roli.

Začala Billie Eilish novou vlnu anti-popu?

Že přijde někdo takový jako Poppy se ale dalo čekat a lze vidět jisté paralely s vlnou grunge, který na začátku 90. let sloužil jako opak kýčovitého popu a hair metalu. Dnešní vlna něčeho, co si volá o podobné zařazení a nejlepší by to bylo nazvat asi jako anti-pop odpovídá na vyleštěný dance pop, který vévodí mainstreamu už někdy od druhé poloviny první dekády tohoto století. Bylo by hodně překvapivé, kdyby v tom po velkém úspěchu nepokračoval kromě Billie Eilish a Poppy ještě někdo další.

Další podobnost lze najít v tom, jak se začalo objevovat mnoho kapel, které chtěly navázat na úspěšnost Nirvany. Ať už to byli Creed, Seether, Bush nebo Silverchair, všechny tyhle kapely trpěly komplexem srovnávání s kapelou, kterou snad ani nebylo v lidských silách již překonat.

Některé z těchto kapel přitom nebyly vůbec špatné, ale tím, jak byli neustále tlačeni do toho, aby se stali druhou Nirvanou nahrávací společností, zatímco čelili za stejnou věc palbě kritiků, tyhle kapely často nevěděly, jak se mají zachovat, a tak často přicházely s polovičatými výsledky své tvůrčí práce a uchylovali se k nedomyšleným a ukvapeným experimentálním pokusům.

Bylo jasné, že po masivním úspěchu Billie Eilish přijdou její následovnice a ta první přišla velice brzy. I Disagree samozřejmě není album, které by bylo natolik podobné When We Do Fall Asleep Where Do We Go? od Billie Eilish, že by se dalo mluvit o celistvém kopírování.

Část alba ostatně vznikla ještě před vydáním debutu Billie Eilish. V některých místech na druhou stranu Poppy připomíná Billie Eilish až příliš na to, aby to byla náhoda. Hluboké beaty i vokální melodie na písni “Anything Like Me” a jejich podoba s “Bury a Friend” je do očí bijících. To si nechal poslat Chris Greatt (Titanic) od Finnease presety na jeho elektronické bicí?

Prudší změny stylů snad ani nešly udělat. Je to ale k něčemu?

I díky industriálně metalovému přístupu zní však Poppy často jako více radikální verze Billie Eilish a někdy má skoro až blíže k Marilynu Mansonovi. Poppy střídá styly skutečně jeden za druhým a jako bychom slyšeli z písní hned několik alb interpretů naskrz hudebními žánry. Je to jako takové best of posledních dvou dekád. V kytarovém sólu jakoby přišli Muse s “Hysteria”, poté jakoby přišla v klidné části St. Vincent a její “Slow Disco”.

Změny žánrů jsou vůbec něco, co album definuje. Přicházejí bez varování, radikálně a pokrývají široké žánrové spektrum od acid-housu na“Sit/Stay” až po death metal. Někdy dávají smysl a písni pomůžou, někdy jsou naopak jakoby náhodné a smysl nedávají vůbec žádný. Je to prostě falešná hra na hudební progresivitu. Jednou je Poppy ženskou verzí Marilyna Mansona, po druhé dvojnicí Billie Eilish, potřetí Arianou Grande.

Na druhou stranu tohle její hudební chameleonství má za úkol zaujmout a to se jí vlastně i daří. Chce ocenit i její odvahu riskovat. Ostatně lze tuhle riskantní operaci potvrdit jako úspěšnou, protože se Poppy dostala do povědomí mnoha lidí, začalo se o ní psát více a vydělá si zajisté více než díky minulým a podstatně klidnějším elektronickým a konvenčnějším albům Am I Girl? a Poppy-Computer.

Jak ostatně sama Poppy zpívá v písni “Anything Like Me”:

“Die for the attention
You pray for a reaction
I’ll stop when it’s no more fun”

(“Umřít pro pozornost / Modlíš se za nějakou reakci / Zastavím se až už nebude žádná zábava”).

Poppy – I Disagree

Vydáno: 10. 1. 2020
Délka: 35:08
Žánry: Crossover, Pop-Metal, Electro-Industrial, Alternative Metal , Electropop, Nu-Metal
Rozhodně musíte slyšet: 2. I Disagree, 3. BLOODMONEY, 4. Anything Like Me, 7. Sit / Stay

Recenze | Novinky: Mac Miller hledá na srdcervoucím posmrtném albu Circles klid a mír

A shame that my tragedy my masterpiece, tedy: “Škoda, že moje tragédie mým mistrovským dílem,” zní z písně “Funeral” z alba Faces, které Mac Miller vydal v roce 2014. Měl pravdu. Na posmrtném albu Circles všichni můžeme velice dobře slyšet o jakou osobnost nejen rapová, ale celá hudební scéna přišla. Mac Miller byl originál a unikát.

Mac Miller neměl problém oslavit své výhry, ale zároveň také odkrýt své slabiny a zranitelnost. Často velice napřímo a bez okolků. Onen epochální, pro někoho ale možná mrazivý citát z úvodu, naznačuje, že Mac Miller po celou dobu věděl, že se z jeho závislosti na drogách stane jeho osobní tragédie, avšak zároveň tušil, že pohání jeho kreativitu a byl si vědom, že bez nich nedokáže vytvořit tak mistrovské dílo. Bylo to upsání se ďáblu. Na rozdíl od pověstí však to, co Mac Miller vytvořil, zůstalo a nezmizelo, jakmile se naplnila smlouva s peklem.

Mac Miller (Foto: Warner Bros)
Mac Miller (Foto: Warner Bros)

V tomto kontextu je ještě více paradoxnější, že Circles Maca Millera je z větší části album o tom, jaké je to abstinovat a o tom, jaký je skvělý pocit, když zrovna má období, kdy se dokážete bez drog obejít. Jakoby tak Mac Miller věděl, že hodně z jeho posluchačů jsou potenciálními kandidáty na stejné problémy s drogami a chtěl jim dát naději, že se z toho můžou vylízat.

Macův Millerův návrat do budoucnosti

Tohle klidné, čisté a melodické album je v Millerově diskografii příbuzným alba The Divine Feminine, s tím rozdílem, že tentokrát to Mac Miller dovedl skoro až k dokonalosti. Pohodové rapové beaty se často mísí s psychadélií i g-funkem. Je těžké říct, jestli Mac Miller poslouchal starší populární hudbu, mnoho jeho písní ale zní, jakoby byly jednoznačně inspirované melodicky i instrumentálně popovou hudbou 70. let.

Na předposlední “Surf” slyšíme dokonce ještě starší vlivy. Vedle klidné kytary, která zní jako zhudebnění marihuanového dýchánku, slyšíme vokální melodie, které by klidně mohlo zpívat před 70. lety nějaké pěvecké vokální uskupení z 50. let a nemuselo by zrovna zděšenému publiku vysvětlovat: “Možná na to ještě nejste připraveni, ale vaše děti to budou milovat.”

Tohle spojení moderního zvuku s postupy, které využívaly starými klasikami, zní nejenže subjektivně výborně, ale i inovativně a originálně. O tom, že se Mac Miller nechal inspirovat psychedelickým popem 60. letem svědčí i cover písně “Everybody” uznávaného amerického písničkáře Arthura Leeho.

Nemůžeme ale velebit jen Millerova skladatelského génia, ale i člověka, který po jeho smrti dokázal dát do kupy jeho nedodělané písně. Toho, kdo přidal potřebné nástroje a zvuky. Hlavní slovo měl skvělý producent Jon Brion (Dirty Computer Janelle Monáe, False Priest Of Montreal, Tenage Dream Katy Perry, Ga Ga Ga Ga Ga Spoon, Graduation Kanyeho Westa…), pomáhali mu taky Shea Tylor (Rihanna, Rita Ora, Beyoncé, Frank Ocean) a německý talent Eli x David (Lil Xan, Joyner Lucas & Chris Brown). Na Johna Briona musel přitom být velký tlak vzhledem k tomu, že k tragickým okolnostem tenhle kšeft prostě nemohl pokazit.

Vzdejme hold také producentovi Jonovi Brianovi

Není totiž snadné dokončit album, pokud víte, že je to někoho definitivně poslední album. On to ale nemohl zvládnout lépe a jeho do nejmenšího detailu propracované syntezátory a vhodné střídání elektronických bicí s těmi klasickými, dělá z alba neopakovatelné dílo. Jeho perfektní produkce ale tkví také v tom, že se Brion nenechal při této příležitosti pohltit mesiášským komplexem a uvědomoval si, že jeho úkolem je dílo pouze dokončit, nikoliv převzít.

V pravých chvílích tak píseň nechal tak, jak byla. Příkladem je třeba zrovna poslední píseň “Once a Day”, kdy usoudil, že pokud je tohle poslední možnost, kdy někteří fanoušci Maca Millera zažijí úplně naposledy, jaké je to slyšet poprvé jeho píseň, bude nejlepší nechat posluchače osamocené s raperem. Jen jeho hlasem, doprovázeným syntezátorem.

Kdybyste poslouchali úvodní a zároveň titulní píseň “Circles” naslepo, mohli byste si splést jeho první tóny, kdy pobrukuje uvolněná, ale zároveň jistá baskytara a sem tam jí doplní ležérní pošimrání činelu s nějakým albem Van Morrisona z přelomu 60. a 70. let. Píseň zní jako takový ten flegmatický týpek, co vypadá, že ho nic nezajímá a nic neumí, pořád stojí opodál a vy si myslíte, že je to jenom nějaký líný hulič, ale hned poté vyjde z řady a vystřihne tři salta z místa, či udělá nějakou jinou šílenou věc, na kterou je potřeba kopa talentu i píle. Není tohle vlastně Mac Miller?

“Outside is cloudy, but I like that better” („Venku je oblačno, ale já to tak mám raději“) a “Well, I’m way too young to be gettin’ old,” („Jsem moc mladý na to, abych stárnul“) lze slyšet od Maca Millera v další “Complicated. Lze z toho slyšet jistou únavu. Spíše než deprese to je ale prostě vyjádření takových těch chvil lenosti a celkového znudění nad světem, kdy se vám prostě nic nechce, nejraději byste se prostě zavřeli doma, abyste se nemuseli zajímat o to, jestli někde opodál řádí orkán Sabine nebo nějaký koronavirus. Hledání klidu a míru v šíleném světe.

“Without any complications,”

(„Bez jakýchkoliv komplikací.“)

jenže o chvíli později Mac Miller dodává:

“Gotta be so complicated?”

Svět nám totiž často prostě nedovolí být takto flegmatickými a nechat všechno plavat.

Mac Miller ostatně v tomto tématu pokračuje i na další písni “Blue World”. “Yeah, well, this mad world made me crazy / Might just turn around, do one-eighty”.

Na další velice poklidné písni “Good News” procházíme s Macem jeho epizodou bez drog.

“I spent the whole day in my head
Do a little spring cleanin’”

(„Strávil jsem celý den v mé hlavě / Trochu jsem si tam udělal jarní úklid.“)

zároveň si ale uvědomuje, že tohle může být příliš pozdě a možná už taky pozdě je, protože cítí, že do toho může zase znovu spadnout.

“I know maybe I’m too late, I could make it there some other time,”

(„Vím, že už možná jdu pozdě / Můžu ale dojít někdy jindy.“)

zpívá totiž později.

Kruci, je to ale píseň! Podobně jako v případě Davida Bermana mě nepřestává udivovat, jak krásné písně mohou stvořit lidé, kteří mají tak pochroumanou duší.

Líp než říkat cokoliv dalšího to vyjádří tohle video Anthonyho Fantana (The Needle Drop):

Upřímně, jestli nevyhraje Jon Brion za tohle album Grammy za produkci roku, bude to smutný obraz téhle hudební akademie.

Na “I Can See” se produkce poprvé rozvine naplno a slyšíme psychedelický g-funk s inspiracemi v rapové hudbě západního pobřeží. V případě Mac Millera je ale všechno daleko více snovější a jakoby zastřené mlhou. V písni fungují skvěle nejen rozmanité syntezátory, ale také dívčí vokály na pozadí. Když se sejdou dva hudební géniové, je to prostě radost poslouchat. Upřímně, jestli nevyhraje Jon Brion za tohle album Grammy za produkci roku, bude to smutný obraz téhle hudební akademie. Ten chlap má neuvěřitelný cit.

Na závěr pouze Mac a syntezátor

Dobré covery se poznají tak, že nejprve nepoznáte, že se jedná o cover, ale myslíte si, že je to originální píseň, kterou vymyslel ten, kdo jí zrovna interpretuje. V případě “Everybody” to platí na 100%. Mac Miller převzal píseň tak, že z ní udělal svou.

Ach ty syntezátory! Na písni “Woods” to je skoro jako nějaká virtuální realita. Instrumentace tohohle alba v kombinaci s tím, jak vás umí Mac Miller vtáhnout do toho, jak se cítí, vás vyloženě vytrhává z místa, kde zrovna jste. A ty dozvuky písně v jejím konci!

Na “Hand Me Downs” začínají slabší momenty alba. Jakoby to chtělo po “Woods” při které běhají chlupy po zádech, nějakou jinou náladu než další ležérní. Ne, že by to chtělo nějaké temné drama, ale možná něco rychlejšího… “Hand Me Downs” je bohužel slabší a nudnější kousek. Pro australského rapera Bara Sura je to trochu škoda, protože písni dodal potřebné.

“That’s On Me” sice tuhle línou náladu moc nezmění, instrumentací ale připraví velice zajímavou kombinaci vanmorrisonovského folkového pojetí ze kterého přímo dýchá příroda a svoboda s hawajskou hudbou, kdy Mac napsal píseň poté, co se vrátil z dovolené na těchto ostrovech. V podobně ležérním, ale více psychedelicky rockovém dojede album “Surf” a poté již zmiňovaný poslední moment, kdy Mac Miller v intimní zpovědi – pouze on sám se syntezátorem, dojede do konce tohle album.

Mac Miller – Circles

Vydáno: 17. 1. 2020
Délka: 48:44
Žánry: Pop-Rap, Neo-Soul, G-Funk, Psychedelic Pop, Psychedelic Soul, R&B
Rozhodně musíte slyšet: 1. Circles, 3. Blue World, 4. Good News, 5. I Can See, 6. Everybody, 7. Woods, 11. Surf

Recenze | Novinky: Manic vyjadřuje podivnou rozpolcenost Halsey, která je spíše nepovedeným marketingem, než uměleckým vyjádřením

Americká zpěvačka Halsey se postupně propracovala k velkému jménu a není se co divit. Halsey měla vždycky mnoho předpokladů proto, aby byla velkou hvězdou. Její vysoký hlas je na jednu stranu jemný a dostatečně konformní pro komerční úspěch, na druhou stranu v sobě má i drzost, je dostatečně „sexy“ a tahle kombinace vždycky táhne. Halsey je i po vizuální stránce velice atraktivní a to je pro úspěch v dnešní popové hudbě pochopitelně také potřeba. Její problém byl ale slabší management, který v popu často souvisí s určením uměleckého směru, jakým se vydá. Otázkou tedy bylo, jak tomu bude na novém albu Manic.

Halsey jednou zkouší alternativní elektronickou hudbu, jindy nějakou kombinaci dance popu a rocku (“Nightmare”) a její největší hit nového alba je zase kombinací dance popu a country (“You Should Be Sad”). Mnoho žánrů samozřejmě problém není. Problém je, že nic z toho nezní dostatečně jistě a u málo čeho si řeknete: „Jo, tohle je přesně Halsey. Tohle jí přesně sedí.“  Buď to jsou generické popové hity, které by mohla zpívat kterákoliv jiná populární zpěvačka a nebo až křečovitá snaha o to se odlišit od ostatních.

Halsey (foto: Capitol Records)
Halsey (foto: Capitol Records)

Přitom minulé album, byť třeba někteří nebudou souhlasit, znělo právě jako něco, kde by se mohla zabydlet. Album kombinovalo alternativní elektronickou hudbu s mainstreamovým dance popem, album mělo slušnou atmosféru a (tady budou asi někteří nesouhlasit) dle mého názoru ani neznělo nijak nuceně.

Oproti hopeless fountain kingdom pěkná nuda

Na novém albu se bohužel potvrdilo, že Halsey chce být všechno, ale není naplno nic. Bohužel se také potvrdila odpověď na to,  proč se stala známou hlavně díky tomu, že zpívala písně s druhými. Do širšího povědomí prorazila přeci jen díky duetu s americkými EDM podnikateli Chainsmokers, nikoliv své písni a posledně o ní bylo hodně slyšet díky duetu s korejským boybandem BTS .Ten byl ale umístěn na albu jejich, ne Halsey.

Duet s BTS je ostatně i zde, jenže můžete hádat, jak to dopadlo. Takového úspěchu ani zdaleka nedosáhl a je to oproti povedenému hitu z alba BTS jen taková slabá chudinka, která se krčí na albu snad jen ze splnění přání nahrávací společnosti, která si po úspěchu minulého duetu s BTS chtěla zkusit na tomto hitu ještě něco vydělat.

Ústřední písní alba je samozřejmě „You Should be Sad“, o které tu už trochu byla řeč. Zdá se, že po „Old Town Road“ je tady obnovení trendu, který okolo roku 2013 nastolil Avicii – kombinování moderní elektronické taneční hudby s country. V případě Halsey je v tom i trochu rocku vzhledem k mohutné kytaře, která tvoří krátkou mezihru. Jsem si jistý, že si píseň najde mnoho příznivců a pokud patříte mezi ně, pak vám to nebudeme rozmlouvat.

Pro nás to ale jenom píseň s nudnou akustickou kytarovou vyhrávkou, která před takovými pěti lety měla sloka každá druhá popové taneční píseň, co se hrála na Evropě 2 a na těch poboček rádií Kiss, co v té době ještě hrály moderní hudbu, než se všechny začaly definitivně orientovat na „devadesátky“ pro starší posluchače. Oproti minulému albu Halsey každopádně velká nuda. Textu se nedá upřít jisté drama a obsahuje i hodně působivé řádky.

No a pak přijde videoklip a bum! Halsey tancuje polonahá a úplně nahá pak sedí na koni a zpívá o tom, jak potratila na turné dítě: “I’m so glas I never had a baby with you. (Jsem ráda, že jsem s tebou neměla dítě).“ Videoklipy tady nikdy nehodnotíme, ale hodnotíme kontext celého alba. A když se podíváme na kontext, je to naprosto odporné a ukazuje to snad na všechno, co je na byznysu mainstreamové hudby špatného. Na to se dá reagovat snad pouze touto hláškou Zdeňka Pohlreicha.

Halsey jako smutný odraz Instagramové a „post-MeToo“ doby

Všechno je neurčité převalování od všeho k ničemu, stejně jako její hudba, která chce být vším, ale není zároveň ničím.

Na „Forever … (is a long time)“ zkouší Halsey na začátku snad nějaké inspirace Beach Boys a poté slyšíme ze sloky melotron podobný památnému melotronu ze „Strawberry Fied Forever“ od Beatles. Frázování v této písně je tak přeslazené, že vás z toho začnou bolet zuby, i když zrovna žádné sladké nejíte a jak jsme říkali v úvodu, že hlas Halsey je zajímavý, tady v tomto rozkouskovaném a polo recitovaném frázování přímo leze na nervy tak, že máte Halsey plné zuby a to ještě ani není 20 minuta alba a o nepříjemné nakažlivosti refrénu:

„I hate everybody“

je lepší se nezmiňovat. Textově je to samé “Everybody”, “somebody”, stejně tak v druhé písni “clementine”, kde Halsey zpivá:

“I don’t need anyone
I just need everyone and then some”

Všechno je neurčité převalování od všeho k ničemu, stejně jako její hudba, která chce být vším, ale není zároveň ničím. Halsey přitom neustále prozkoumává sebe samou, skoro jakoby byla sebou samá posedlá. je to bohužel smutný trend narcisismu, který přináší doba sociálních sítí. Proč se vůbec na novém albu Halsey obrácí k sobě a potom tak moc k neurčité mase lidí? Je to přesně o tom, o čem jsou sociální sítě, pokud do nich spadnete po hlavě. Jste posedlí sami sebou a obracíte se k neurčité mase lidí vašich followerů.

Hudebníci nikdy nebyli dokonalými vzory pro mládež a společenských jevů a nikdy nebudou, faktem ale je, že Halsey ztělesňuje hodně negativních jevů dnešní společnosti a nápravě nepomáhá. Člověk by si řekl, že když už ta hudba za moc nestojí, alespoň by mohla být užitečná.

Na jednu stranu je dobré, že se Halsey místy pokouší o nějaké psychologické prozkoumávání sebe samotné, jako třeba v části “clementine”:

“I’d like to tell you that my sky’s not blue, it’s violent rain
And in my world, the people on the street don’t know my name”

a vlastně tak pokračuje v trendu moderního popu, který jakoby zažíval ošklivou kocovinu po létech plných hédonismu, kdy se to v písních hemžilo sexuálními narážkami a v klipech se stříkalo šampaňským a házely po sobe zmrzliny. Je to z části o této post-MeToo době, kdy každý raději zvolí to, co nikoho neurazí. Na druhou stranu pak člověk nechápe, proč klipy Halsey vypadají tak, jak vypadají, kdy má v poslední době snad nejodvážnější klipy ze všech. A jsme zase u toho. Nemá to žádný význam. Ten se počítá jen příjmy, které tečou Capitol Records.

A teď konečně ta dobrá část alba!

Stejně jako druhá píseň, také „I Hate Everybody“ melodicky vzbuzuje tik v pravém oku, kdy Halsey zpívá v melodii, jakoby nahrávala album pro děti o velikonočním zajíčkovi, přitom v klipu na “You Should be Sad” vedle je oblečená jako z toho nejundergroundovějšího queer klubu 80. let. Bylo by dobré, kdyby si zvolila jedno nebo druhé a člověk tomu alespoň věřil.

Naštěstí a ještě jednou naštěstí se album rapidně zlepší v písni „3am“: “Think I took it way too far / And I’m stumblin’ drunk, getting in a car / My insecurities are hurtin’ me / Someone please come and flirt with me“ zpívá Halsey a najednou konečně nasedáte do vlaku Halsey, protože tomu, co zpívá věříte a hudba konečně přestane být infantilní a zní trochu rebelsky. “I really need a mirror that’ll come along and tell me that I’m fine / I do it every time,” zní zase instagramová hesla z písně, ale Halsey si jakoby konečně naplno přiznává, že má problém a že to není ok. 

Halsey ostatně i z veřejného vystupování působí někdy trochu jako slon v porcelánu. Stačí si vzpomenout na to, když se jí zeptali na to, jestli jí nevadí spolupracovat s raperem Quavem, který měl v tisku nějaké trable s homofóbickými komentáři a Halsey se vyhnula odpovědi krásným whataboutismem a začala bůhvíproč útočit na Iggy Azaleu za to, že prý nesnáší černé lidi. Její věčné řeči o tom, že je bisexuální a přitom byla na veřejnosti vždy spatřena vždy pouze s muži, byly v minulosti také poněkud zvláštní a skoro to vypadalo, jako by se jednalo hlavně o PR tah. 

Její kontroverzní osobnost by se však mohla využít lépe a mohla by být tím hnacím motorem pro tvorbu, jakým byla na minulém albu, kde inovativně znějící hudba fungovala s texty, které byly hlavně o vztazích – od toho nejintimnějšího, až po vztahové problém. Na “3am” je to alespoň částečný návrat zpět. Dobrá moderní rocková píseň.

O dvě z písní, které na albu za něco stojí – “3am” a poté o desátou píseň, příjemné pop-rockové country “Finally // Beautiful Stranger” se postaral hvězdný producent Greg Kurstin. O další výbornou píseň z alba – milostné R&B “Without Me” s výbornou večerní atmosférou se postarala sedmičlenná skupina producentů a skladatelů, mezi kterými byly třeba Louis Bell (Post Malone, Lana Del Rey, Taylor Swift, Camilla Cabello). 

Povedenou trojici písní bohužel přeruší příšerný duet s Alanis Morisette, jejíž refrén zní: “Your pussy is a wonderland.” Co na to říct… Necháme snad raději promluvit prezidenta

Další povedenou písní je pak čtrnáctá píseň “More”. Hluboký syntezátor zní naprosto parádně a škoda, že Ammar Malik (“I’m Just Being Honest” od Weezeru, “Trust” od Jonas Brothers, Maroon 5, “Symphony” Clean Bandit, Ed Sheeran, Zara Larsson) který má na písni hlavní podíl a je to jeho jediné autorství na albu, nedostal na albu více prostoru, protože přesně takovýhle zvuk by byl pro albu něčím parádním.

Halsey – Manic

Vydáno: 17. 1. 2020
Délka: 47:36
Žánry: Pop, Elektropop, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 8. 3AM, 9. Without Me, 10. Finally // Beautiful Stranger, 14. More

od Patrik Müller -

Šedivé počasí, chřipková epidemie, k tomu nás pořád straší ještě s daleko horší epidemií, kvůli které se ani nedá pořádně cestovat po světě… No alespoň že je tu plno skvělé nové hudby. Na přelomu ledna a února 2020 pokračuje ve svém kosmickém popu Noel Gallagher, došlo k unikátnímu spojení Gorillaz, rappera slowthaie a punkerů Slaves a nové písně vydaly také dvě velké americké popové hvězdy Kesha a Demi Lovato. A hádejte, kdo se nyní také pouští do hudby? Elon Musk! Je toho ale daleko, daleko více…

Sledujte nás na Spotify, kde umisťujeme playlisty nových písní.

Noel Gallagher’s High Flying Birds – Blue Moon Rising

Bývalý mozek, kytarista a druhý zpěvák Oasis Noel Gallagher je zpátky se singlem “Blue Moon Rising”, kterým se zatím snad nejvíce vzdálil od toho, co dělalo Oasis slavnými. Pryč je jeho tradiční struktura písní sloka-předrefrén-refrén a namísto refrénu je zde mezihra s hlasovými efekty, které bychom očekávali spíše z taneční hudby. Píseň je titulním singlem z připravovaného EP, které vyjde 6. března.

Guided by Voices – Man Called Blunder

Další ochutnávka od z Ohia pocházející americká alternativní/indie rockové kapely Guided by Voices z jejich chystaného alba Surrender Your Poppy Field, které vyjde 20. února.

TIP: Gorillaz – Momentary Bliss ft. slowthai & Slaves

Ano, je to skutečně tak! Gorillaz se dali dohromady s londýnským rapperem slowthaiem a z Kentu pocházející punkovou dvojicí Slaves a výsledek zní velice svěže a zajímavě.

Incubus – Our Love

Incubus, funk-rocková kapela, která za sebou nechala svá nejlepší léta někde v 90. letech, se vrátila překvapivě se zajímavou písní, která zní moderně a s jejich novým zvukem byste skoro nepoznali, že se nejedná o The 1975. Rozhodně je zajímavé, jak i kapela tak pevně vázaná na devadesátky, může znít moderně.

Kesha – Tonight

Skladatel Stephen Wrabel, který s Keshou spolupracuje od roku 2017 (kromě toho byl také autorem některých písní třeba na posledním albu Backstreet Boys a Pink, dříve psal třeb pro Kyga) a producent Ajay Bhattacharya přezdívaný Stint (MØ, Zara Larsson, Portugal. The Man) se spojili s Keshou a stvořili píseň, která kombinuje popovou melodičnost s agresivním rapem. Pestrá píseň pochází z nového alba Keshi High Road.

Ghostpoet – Concrete Pony

Minulé album Obara Ejimiweho, lépe však známého jako Ghostpoeta Dark Days + Canapés, bylo výborné a po prvním singlu z nového alba I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep, které vyjde 1. května, je potřeba se na něj těšit ještě o něco více.

Demi Lovato – Anyone

Americká popová hvězda Demi Lovato si vzhledem k jejím trablím s drogami neprožila úplně šťastné časy, ale teď je zpět, minimálně co se týče hlasové stránky, v plné síle. V písni “Anyone” je slyšet ta velká tíha, ze které se doslova z plných plic vyzpívává. Emočně silná píseň je až překvapivě dobrá a nejedná se určitě jen o tuctovou popovou piánovou baladu. I když zrovna ten zvuk piána mohl být trochu méně umělý, nicméně to, jak Demi Lovato podala tu píseň hlasově… Všechna čest! Stávají z toho chlupy na zádech.

Destroyer – Have We Met

Vzpomínáte ještě na minulé album kanadské indie rockové kapely Destryoer ken, o kterém jsme psali v roce 2017? Teď je Destroyer zpátky a podle všeho je charakteristický hluboký hlas Dana Bejara ještě lepší než posledně!

TIP: Yumi Zouma – Cool For a Seconds

Když už tu máme bratry Gallagherovy, tahle novozélandská kapela je jejich velkými fanouškami. Dokonce takovými, že před dvěma roky předělala celé album (What’s the Story?) Morning Glory do jejich verze  Nyní jsou tady zpátky se svým materiálem a zní velice, velice nadějně. Pokud vás zaujali, jejich třetí album Truth or Consequences vyjde 13. března.

Ivo Cicvárek – Autopilot

Nové album českého folkového písničkáře, který pracuje jako dramaturg ČT Brno, se dá snadno přehlédnout, ale album s názvem Padá je plné perfektních písní, které patří k tomu nejlepšímu z oblasti folku, co zde v současné době vzniká.

Elon Musk – Don’t Doubt ur Vibe

CEO a zakladatel automobilky Tesla, zakladatel a vedoucí vesmírného programu SpaceX, chlap, který to pak tak nějak spojil a vypustil Teslu do vesmíru, vynálezce, filantrop, člen britské královské společnosti, žijící legenda a bůhvícovšechnoještě Elon Musk nyní očividně dělá i do hudby a nezní to vůbec špatně. Není známé, jestli mu pomáhala i jeho přítelkyně Grimes, ale spíše to zní, jakoby byla většina písně skutečně z jeho hlavy a při skládání a produkování této futuristické elektronické písně si přestavoval, jak jezdí s Cybertruckem po Marsu.

Liam Gallagher – Sad Song (Acoustic)

Když se bratři Gallagherové spolu nebaví, je nutné je dát dohromady alespoň takto. Liam Gallagher před pár dny vydal EP písní v decentním, akustickém podání. Byť se zrovna před pár dny při koncertě v Hamburku poroučel z pódia kvůli hlasovým problémům, jeho hlas je pořád v daleko lepší kondici, než ve které byl na konci Oasis. Jeho podání “Sad Song” je speciální i v tom, že tuto píseň nejenže napsal Noel, ale za Oasis jí Noel i zpíval a Liamovou verzi bylo možné slyšet do nynějšího okamžiku pouze ze starého raritního dema z dob před vydáním alba Definitely Maybe (1994).

David Bowie – Baby Universal ’97

Legendy vydávají skvělé písně i po své smrti. Nyní vyšla nová Bowieho dříve nevydaná verze písně “Baby Universal”, která vznikla pro Bowieho projekt/superskupinu Tin Machine, ve které s Bowie byli kytarista The Cure Reeves Gabrels a bratři Salesovi ze skupiny Iggyho Popa —  basák Tony Fox a bubeník Sales.

Cage The Elephant – Broken Boy ft. Iggy Pop

Cage the Elephant vydali zajímavou alternativní verzi svého singlu “Broken Boy” ze svého posledního alba Social Cues, které se dostalo do našeho seznamu 40 nejelpších písní roku 2019.

Inhaler – We Have to Move On

Syn Paula Hewsona… Kdo že to kurňa je? No dobře, tak Bona, Elijah Hewsona má kapelu a ta začíná znít lépe a lépe. Tohle je už jejich několikátý singl a na jejich debutové album je důvod se těšit zase o pořádný kus více. Že by záchrana pro dnešní kytarový rock?

Fleetwood Mac – Got To Move (Live: The Cue Club, Gothenburg, Sweden 2 Nov ’69)

A na závěr něco pro opravdové hudební fajnšmekry…

Autor: Patrik Müller

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: The Strokes se na The New Abnormal pod vedením slavného Ricka Rubina nadobro přestali distancovat od perfektní formy Populární americká indie rocková...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Rezenze | Reedice: Purple Rain stále provokuje, po smrti Prince má i pokračování Prince zajímaly, když měl 25 let hlavně dvě věci: sex a hudba....