Denní archiv:1.7.2020

Recenze | Novinky: The Strokes se na The New Abnormal pod vedením slavného Ricka Rubina nadobro přestali distancovat od perfektní formy

Populární americká indie rocková kapela The Strokes vydává své šesté album The New Abnormal a to čtyři roky po EP Future Present Past a dlouhých sedm let po řadovém album Comedown Machine. Stejně jako minulé album, je i The New Abnormal hojně diskutovaným albem. Zatímco minulé album – ač se The Strokes nikdy zvlášť nevzdálili od svého tradičního přímočarého stylu znějící jako garážový rock, akorát více melodický a popový – znělo přeci jen psychedelicky, retrográdně a obskurně, The New Abnormal je něco jako taková nejlepší klasika The Strokes, kterou mohou nabídnout v roce 2020. A to je na The Strokes posun přímo monumentální.

Jsou to jednoduché písničky, ale je vidět, že se The Strokes těch sedm let úplně neflákali a tyhle jednoduché písně do detailu propracovali tak, aby zněly skvěle. The Strokes opět neměnili svůj styl, ale není to určitě na druhou stranu takové to, co by vyjadřoval citát Anguse Younga z AC/DC: “Není pravda, že jsme vydali dvanáct stejných alb, ve skutečnosti jich bylo třináct,” ale The Strokes vkládají takové ty maličké prvky, které jejich zvuk posouvají směrem k dnešnímu posluchači do všech těch „YouTubů“, „Spotifyů“, „iTunesů“ a „Deezerů“.

The Strokes (Foto: RCA Records)
The Strokes (Foto: RCA Records)

The Strokes na The New Abnormal prostě vzali to, co nejlépe umí, to v čem se v průběhu let vylepšovali a převedli to do té nejlepší možné podoby. Tak a to je celá dnešní recenze.

Ne, samozřejmě, že vidíte ty kvanta textu dole a není to zrovna “lorem ipsum”, ale jako obvykle poctivě rozebrané album. Než se ale pustíme do samotného alba, všimněte si té věty “v čem se průběhu let vylepšovali”. The Strokes? V průběhu let vylepšovali? Vždyť jejich nejlepší album bylo hned to první – This Is It? No, tady právě asi nebudu úplně v souladu se zbytkem hudebního světa. Úspěch alba This Is It? jsem totiž, když to řeknu upřímně, nikdy vůbec nepochopil.

Debutové Is This It? byl teprve začátek cesty, ne už navždy nejlepší album The Strokes

Ano, bylo to dobré album a obsahovalo hity. “Last Nite” a “Someday” byly a jsou skvělé pecky, ale jinak to album je více méně lehký nadprůměr toho, co vycházelo v roce 2001. The Strokes nepředvedli nic moc nového. Jejich styl byl (a z velké části je) založen na hudební nostalgii.

The Strokes akorát přišli v ten správný čas. Hudební svět totiž v té době tak nějak přešlapoval na místě. Na kytarové scéně docházela šťáva post-grungeovým kapelám jako Bush nebo Puddle of Mud, které se snažily navázat na úspěch zvuku a atmosféry Nirvany, ale už i jim docházel dech. Samotné kapely seattleské scény neprožívaly dvakrát plodné období.

Úspěch tak slavil hlavně drsňácký nu-metal a rap-metal, což bylo nepřijatelné pro intelektuální část bývalých fanoušků Nirvany nebo tehdejší americké vysokoškoláky. A tak hledali nějakou hudbu, která by byla pro ně, až jí našli v newyorské kapele, které nebylo blbé opakovat jeden akord po 30 vteřin a která nahrávala alba vlastně schválně tak, aby to znělo blbě. Komprese bubnů a basy do mrtě, kytary dát nezvykle potichu oproti nim a hrát přes nejlevnější zesilovač, jaký mohli najít. Tak, jak nahrávali alba v sedmdesátých letech Iggy Pop a The Stooges nebo The Velvet Underground.

Tohle vzepření se velkým studiím a mohutnému kytarovému zvuku nu-metalu bylo něčím, co upoutalo pozornost novinářů a ti, protože věděli, že se jejich čtenáři nemají čeho chytnout, začali tuhle kapelu masivně propagovat. I přes již zmiňovanou ikoničnost “Last Nite” se dle mého názoru se nejedná o nějaký velký počin, který by byl hoden titulu nejlepšího alba 2001, jak se často album nazývá. Je pravda, že Julian Casablancas je po stránce hudební teorie docela bedna a tak lze slyšet v jejich písních zajímavé melodické postupy, které jdou proti proudu a nachází se v nich ono myšlení jinak. Často mi to ale připadá zahráno a nahráno tak prasácky, že to ten obsah prostě ničí.

Zrada hudební (s)prostoty

Na novém albu The New Abnormal se ale The Strokes přestali distancovat od krásy perfektně provedené formy.

A je to možná i dáno tím, že samotný Julian Casablancas nemá vůbec rád Beatles. Pokud já beru Beatles jako nejlepší kapelu všech dob, je jasné, že se musíme v pohledu na hudbu rozcházet. Beatles byli (alespoň oproti The Strokes) perfekcionisté i ve chvílích, kdy experimentovali, hudba The Strokes byla o zachycení harmonie v jedné z nejprostších snesitelných podob a zvuk byl záměrně upraven tak, aby zněl ledabyle a nedokonale.

Na novém albu The New Abnormal se ale The Strokes přestali distancovat od krásy perfektně provedené formy. Přestali být Dorianem Grayem hudby a stydět se za to, že album bude znít čistě. Prostě si vzali kus z obou. Jak ostatně říkal Dorian Grey: „Každý v sobě má kus nebe a pekla”.

Možná je to i tím, že se Julian Casablancas vyblbnul na dvou albech svého bočního projektu The Voidz a stejně tak Albert Hammond Jr.vydal album Francis Trouble. Velký vliv měl samozřejmě také velký producent rocku, popu i rapu Rick Rubin, který ten tvůrčí chaos usměrnil a urovnal jej.

Album, na kterých dělá Rick Rubin sice občas schytávají nenávist (jenom si vzpomeňte na Eminemovo Revival), ale dělá prakticky jenom velká alba. Tak jako ze starých časů je každé album jasným prohlášením a ne chozením okolo horké kaše, které vyústí v nesourodý playlist na streamovacích službách.

Rick Rubin je v rapu znám jako mistr samplování a “The Adults Are Talking” obsahuje perfektně nasamplované bubny, které zní jako něco přesně mezi elektronickými bicími a klasickými. Strokes jakoby se tentokrát více inspirovali Beach Boys než Lou Reedem. Hudba je tak nějak jasnější a popovější než obvykle.

Casablancas zase pro jednou ve svých vokálech ukazuje, že méně je někdy více a vlastně nechce příliš rušit hudbu, nechává vše znít a jen tak do toho znuděně pobrukuje, aby poté předvedl vcelku obtížné stoupání do vysokých poloh, ale pak to vzdal a zase vše přenechal hudbě. Výborný způsob, jak odstartovat album. Ještě více ale podobný přechod ze znuděného zpěvu do procítěného refrénu Casablancas předvádí v následující “Selfless”. Je to taková ten typický smutek nad malostí vlastního života a potřeba jiného člověka vedle sebe, který člověka až dojme.

“I don’t have fun without your love
Life is too short, but I will live for you,”

zpívá Casablancas v refrénu.

The Strokes rozšířili svůj zvuk do prostorů, o kterých se Is This It? ani nezdálo

“Brooklyn Bridge to Chorus” je disko rock, který dost připomíná poslední album Franz Ferdinand. I tak ale obsahuje píseň pro The Strokes více typickou instrumentaci a tradičnější strukturu.

“’80s song, yeah, how did it go?”

zpívá nostalgicky Casablancas a následně jakoby spojoval alegorii na hudební svět s jeho životem:

“I want new friends, but they don’t want me,”

zpívá, jakoby snad zpíval o tom, že nemůže najít nové oblíbené kapely.

“Bad Decision” jakoby bylo vystřiženo z první dekády nového století. Jakoby spíše vyjadřovalo zvuk kapel, které se Strokes nechali inspirovat než Strokes samotných.

“Eternal Summer” se snovým, plážovým zvukem podobajícím se výtvorům Damona Albarna, je další skvělou písní. Píseň vás přímo vtahuje do vzpomínek, či naopak představ o nějakém pěkném místě, kde budete v budoucnosti. Vždycky v tom ale bude figurovat slunce. Ať už je to vzpomínka na prázdniny u babičky, když vám bylo 11 nebo vidina toho, jak letíte jednou, až si na to našetříte na Kanárské ostrovy.

“At the Door” začne stručný, ale jednoznačný syntezátor, který navodí pocit dramatičnosti. Více syntezátorová než kytarová píseň pak rozjede velkolepé, skoro až Shakespearovské drama naplno a v poslední minutě a půl to zní, jakoby se zde dokonce zpívala nějaká elektronická opera. Je to jedna z nejzajímavějších a nejvynalézavějších písní, jakou kdy The Strokes vymysleli.

“Why are Sunday So Depressing?” je asi největší zklamání alba. Na téhle písni není nic moc zajímavého. Je to sice chytlavé, ale řekl bych, že už moc a vcelku otravné efekty, které se ozývají z levého kanálu jako protiklad rytmické kytary na druhé strany, nezní moc dobře. “Not the Same Anymore” mi přijde potom jako děsně neoriginální píseň s kytarovou melodií, jejich kopie jsem slyšel už z několika alb. Píseň se navíc snaží už dlouho někam vyvinout a působí jako klasická vyplňovací píseň alba, která toho moc nenabídne.

Poklidná ukolébavka “Ode to the Mets” naopak nabídne dobrý konec alba, kdy píseň začíná stejnými akordy jako píseň první a vytváří tak z alba jakési buddhistické věčné kolo života a spojuje oba konce.

The Strokes – The New Abnormal

Vydáno: 3. 4. 2020
Délka: 36:22
Žánry: Indie Rock, Psychedelický Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. The Adults Are Talking, 3.Brooklyn Bridge to Chorus, 5. Eternal Summer, 6. At the Door

5
5,0 rating
5 z 5 (založeno na 1 recenzi)
5 (Dokonalé)100%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Xxx

5,0 rating
1.7.2020

Que decepción leer que “Not the same anymore” es relleno y que “Ode to the Mets” es canción de cuna, las dos mejores del Album.
Las cinco estrellas es por el Álbum.

AlejoMarin


SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Dua Lipa se díky druhému albu Future Nostalgia dokázala posunout výrazně kupředu. Pořád je to ale „jen“ pop, který mohl využít koncept...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Hearts That Strain Jaka Bugga je odvaz leda tak pro babičky. Alespoň ale zpívá to, k čemu vždycky tíhnul Po rozpačitém albu...