Měsíční archiv:Červenec 2020

Recenze | Novinky: Dua Lipa se díky druhému albu Future Nostalgia dokázala posunout výrazně kupředu. Pořád je to ale „jen“ pop, který mohl využít koncept alba více

Termín “Future Nostalgia” je geniální. Skvěle totiž vyjadřuje dnešní velmi oblíbené kombinování trendů dnešních s trendy minulými – v případě elektronické taneční hudby hlavně s trendy 80. let a takzvaného synth-popu tehdejší doby. Zatímco všechny zpěvačky dnes nahrávající pod producentem Jackem Antonoffem – např. Lorde, Carly Rae Jepsen nebo Taylor Swift, dělají v tomto stylu spíše takovou atmosférickou, zasněnou a tajemnější hudbu a často to působí, ačkoliv je to vydáno pod velkým jménem, dokonce skoro nezávisle a nízko rozpočtově. Dua Lipa z tohoto nyní však udělala velkolepou popcornovou zábavu se špetkou humoru.

Dua Lipa na svém prvním eponymním albu měla chytlavé písně, skvělou produkci i zapamatovatelný hlas. Jenomže v tom něco nehrálo. Bylo zde hodně málo autentického. Dua Lipa vyjadřovala jenom nějakou představu její nahrávací společnosti a navíc to ani nebyla představa dokonale realizována. Dua Lipa tak byla něco jako zpívající modelka z mol a obrázků časopisů. Byla to ikona, nikoliv skutečný člověk. Zároveň její „fejková“ postava však nebyla stvořena ani zdaleka tak dobře jako kdysi například Spice Girls. Je navíc jiná doba a v éře sociálních sítích, kdy máte možnost vidět, co popové zpěvačky snídají, se moc na postavy polobožských zpěváků z hudebního Olympu už moc nehraje.

Dua Lipa (Foto: Warner Records)
Dua Lipa (Foto: Warner Records)

Na novém albu to je úplně něco jiného. Nejsou ale nadšení jen ti, kteří chtějí autenticitu, ale i ti fanoušci popové hudby, kteří si potrpí na tom makeupu okolo — choreografiích, vystupování na pódiu atd. Dua Lipa působila na turné nemotorně a ačkoliv se hýbala jen asi jako nějaký strejda na hasičském plese v Hamrech po šesti pivech a čtyřech myslivcích. Nedokázala při tom ani příliš dobře zpívat. To všechno se teď razantně změnilo a Dua Lipa na sobě dost pracovala po všech stránkách. Já tedy nejsem na choreografie žádný odborník, ale premiéra “Don’t Start Now” na MTV Video Awards — to bylo skoro jako číslo ze zahájení olympijských her.

“Don’t Start Now“ a frajírek od vedle Ian Kirtpatrick

Pro nás je ale důležitější hlavně, že se tato preciznost začala promítat také do její tvorby. Album má nějaký směr a některé písně mu dávají koncepci. Je to moc příjemná změna vidět, že v popové hudbě někomu na konceptu alba jako takového někomu ještě záleží a neberou to jen jako playlist, který si mají pustit posluchači, aby pak přišli na koncert.

No, zvlášť v dnešní době, kdy bude od velkých koncertů ještě na nějaký čas utrum, asi jiným ostatně nezbude nic jiného než se tímto směrem vydat. Na můj vkus je album ještě pořád málo provázané a některé písně se až moc liší – například “Boys Will Be Boys” je jako píseň z jiného alba než “Physical”. Je to bohužel daň za příliš mnoho producentů, kteří na albu dělali.

Jedním z nejdůležitějších producentů Dua Lipy je Ian Kirkpatrick. Zatímco zmíněný Antonoff, který byl a je jedním z největších influencerů tohoto nového stylu “future nostalgia” kombinující osmdesátky s dneškem, připomíná svou osobnostní povahou křížence typického studenta Harvardu s Martym McFlyem z Návratu do budoucnosti, Ian Kirkpatrick je frajírek od vedle, co chodí na ten Harvard prodávat houbičky a svou zelenou úrodu (můžete se podívat na některý z jeho karanténních streamů z Twitche a uvidíte, že moc nepřeháním).

Když si ten vzal pod svou ruku Antonoffův citlivý a zasněný styl, vznikla z toho verze, která sice nemá takovou velkolepou atmosféru, ale zato je údernější, chytlavější a má na rozdíl od přece jen vážnější Antonoffovy hudby, humor.

Následuje největší hit alba “Don’t Start Now” a to je skutečně hit jako prase.

Jak to však bývá u velkých alb, Ian Kirkpatrick není jediným, kdo se na albu podílel. Hned úvodní “Future Nostalgia” produkoval Američan Jeff Bhasker – a právě ten je pojítkem mezi Kirtpatrickem a Antonoffem. Bhasker totiž napsal a produkoval právě spolu s Antonoffem hit Antonoffovy kapely Fun “We are Young”.

První a zároveň eponymní píseň alba je spíše takové dlouhé intro, ale dokáže tak nějak přenést do alba. Následuje největší hit alba “Don’t Start Now” a to je skutečně hit jako prase. Kirtpatrickovi se tohle prostě povedlo. Disko-funková basa je vyloženě geniální. Všechno na písni perfektně sedí – potlesky, hlas ve sloce, který skoro ani nezpívá melodii, ale zní spíš jako takový ten povzdech holek, co si v jídelně na střední povídaly o tom, jak je ten Zach Effron krásný kluk. Stejně tak zvuky na pozadí jako ten smích před částí před refrénem nebo následující nasekaný krátký sample hlasu, který zní spíše více jako syntezátor než hlas. No a pak samozřejmě už ta zmiňovaná basa! Málokdy se stane, že si pobrukujete zrovna melodii basy, ale této písni se to povedlo.

Bezmezná sebedůvěra, které napomáhá humor

Dalším velice důležitým mužem za Duou Lipou je kanadský producent KOZ, který už napsal a produkoval i mnoho písní z minulého alba a pak také krajan Dua Lipy Stuart Price, který poslední dobou pracoval hodně s Killers, Pet Shop Boys, ale i Madonnou. Jeho “Cool” je skvělá píseň, která oproti jiným písním vybuduje právě někdy trochu postrádanou bohatší atmosféru. Je škoda, že právě onu zvukovou šířku, nebo další rozměr alba, chcete-li, kterou vytvářejí rozlehlé syntezátory a vokodéry kombinující syntezátory s hlasy, jiné písně postrádají.

Co se týče synth-wavové “Physical”… Je to dobrý hit, ale jsem k němu trochu skeptický kvůli tomu, jak mi píseň připadá už trochu moc uloupená. Je zde ten klip s retro cvičením – ok, ale nemůžu se zbavit pocitu, že tohle už tu bylo několikrát. Slavná píseň Olivie Newton-John má ostatně úplně stejný ústřední řádek:

Let’s get physical”

To mladistvé nadšení a řádky jako: “All night, I’ll riot with you,” je ale stejně nakažlivé. I ta utopie nočních klubů, která jde z písně cítit. Ono to totiž, přiznejme si to, v nočních klubech zase taková selanka není. To je často docela drsná záležitost, kdy si člověk spíše dává pozor na to, aby nedostal přes držku nebo, aby mu někdo nenablil do kapuce. Tohle je ale ta správná žhavá atmosféra plná vzrušení a potu – úplně jako Horečka páteční noci, ale verze 2020.

“Levitating” je vedle “Don’t Start Now” nejlepší písní alba (a protože je “Don’t Start Now” z dnešního pohledu už trochu ohrané, tak je dokonce možná i lepší). V úvodních řádcích písně slyšíme vlastně to, co inspirovalo fotografa k obalu alba:

“If you wanna run away with me, I know a galaxy
And I can take you for a ride”

Je to sexy popová kosmická jízda. Text je někdy skoro až vyloženě stupidní. Uznejte sami: “My love is like a rocket, watch it blast off / And I’m feeling so electric, dance my ass off / And even if I wanted to, I can’t stop / Yeah, yeah, yeah, yeah, yeah(„Moje láska je jako raketa, podívejte, jak vystřeluje / A cítím se tak elektrizovaná, tancuju, až to cítí můj zadek / A i kdybych chtěla, nemůžu přestat / Jo, jo, jo, jo, jo“). Je to ale vlastně něco jako charakteristika tohoto alba, které si jako celek s ničím moc nedělá hlavu a je mu to taky vyloženě u toho v textu zmiňovaného “ass”

Humor je taková tajná zbraň alba i Duy Lipy jako takové.

Ve Future Nostalgia je vůbec nějaká všeobecná jistota úplně ve všem – dokonce i ve věcech, které se úplně nepovedou, že vás to stejně stáhne sebou a chcete toho být součástí. Na albu dělali takoví profesionálové, že pro ně nejistota prostě neexistuje. Dua Lipa ostatně ani nechce působit kdovíjak chytře. Chce lidi bavit a udržet si při tom svou důstojnost. A to se jí bezesporu daří.

Další velký hit Future Nostalgia “Break My Heart” sampluje “Need You Tonight” od australské rockové kapely INXS. Je mi vcelku jedno, jestli na písni dělalo třicet autorů (tolik jich zase nebylo, ale bylo jich i tak hodně), píseň ale působí autenticky. Dua Lipa zde zpívá o tom, jak se jí moc nechtělo na rande, ale nakonec se stejně zamilovala do “toho, co jí může zlomit srdce.” Do toho přichází v téhle době velice úderná řádka:

“I would’ve stayed at home,”

z čehož vzhledem k tomu, že píseň vyšla na začátku globální karantény 26. března, byli všichni (nejen) na sociálních sítích pochopitelně paf. Píseň produkována Andrew Wattem a týmem The Monsters & Strangerz je každopádně dalším dokonalým produkčním popovým dílem — už několikátým na albu v řadě. Dua Lipa má dostatečně výrazný a pevný hlas na to, aby utáhla tentokrát hlasitější aranže na pozadí a pánové z toho perfektně těží.

“Good in Bed” coby předposlední song alba, je taková milá hloupost, která opět přidá do alba porci humoru. Humor je vůbec něčím, co projevu Duy Lipy pomohlo více než by se mohlo zdát. Humor je taková tajná zbraň alba i Duy Lipy jako takové. Minulá hra na vážnou dámu, nebyla ani zdaleka tak zábavná. Dua Lipa je ostatně Slovankou, narodila se v Kosovu, a pokud nelžou Slovanské stereotypy, neměla by mít problém udělat si z věcí legraci. Tohle je doopravdy docela vtipná písnička, která má až bizarně jednoduché téma – páry, které se nemohou normálně snést, ale v posteli jim to klape skvěle. A opět platí, že ať už to byl nápad Duy Lipy nebo někoho jiného, je to vlastně jedno, protože to působí jako něco, o čem by holka okolo 25 let mohla píseň napsat.

Kluci nejsou v pohodě

Je však tak nějak zvykem, že velká popová alba dneska obsahují i nějakou tu feministickou vložku. Dua Lipa si jí nechala na konec a byl to dobrý tah. Text je možná vůbec nejlepší z alba. Znáte takový ten skvělý pocit někde pod oblastí srdce, když narazíte na nějaký geniální lidský výtvor. Stalo se mi to, když jsem slyšel geniálně použitý odkaz na mé oblíbené The Who:

“No, the kids ain’t alright”

Chytré to je hlavně v kontextu doby. V devadesátých letech podobným převrácením původního názvu písně “The Kids Are Alright” reagovali Offspring na losery, kterým se v životě nezadařilo. Nyní Dua Lipa používá narážku na název písně The Who jakožto výchovnou facku všem nadrženým pubertálním výrostkům, kteří jí dělali z života dříve noční můru – tak, že musela prý skutečně chodit okolo zastávky s klíčem mezi prsty v zaťaté pěsti, na což v písni vzpomíná slovy: “And put your keys between your knuckles / when there’s boys around” (“A dávat si klíče mezi klouby / když jsou kolem kluci”). Nevím, ale jak jsem obvykle odolný vůči přehnaným feministickým výpadům, představa toho, že reálně existují nezletilé holky, které se musí proti klukům bránit klíči v zaťaté pěsti, mi přijde hodně smutná.

I díky těmto řádkům, které vycházejí z reálných událostí, je tahle píseň jedna z nejvíce přesvědčujících feministických písní za velmi dlouhou dobu. Refrén:

“Boys will be, boys will be boys
But girls will be women,”

je perfektním ukončením alba. Bohužel tahle píseň má jeden problém, díky který album hořkne možná víc než by si zasloužilo. Hudebně je totiž píseň jako z jiného alba. Vůbec tu nesedí. Je to typický případ alba, kde je mnoho producentů. Ti se někdy sešli se svými nápady perfektně (hlavně na první polovině alba), ale zvláště ke konci alba zde jsou některé písně, které toho s těmi prvními bohužel nemají moc společného.

Možná je to i obrovskými očekáváními, které jsem na tohle album měl vzhledem k tomu, jaké hity z něj padaly již před vydáním. Album ale nedokázalo překročit svůj popový stín. Je to bezesporu jedno z nejlepších popových alb roku, ale něco více než pop to bohužel nebude. To by nebylo spravedlivé vůči tomu, co se například před třemi lety podařilo vydat Lorde nebo Beyoncé. Musí se ale ocenit jak obrovské zlepšení po debutu v případě Duy Lipy následovalo.

Dua Lipa – Future Nostalgia

Vydáno: 27. 3. 2020
Délka: 37:17
Žánry: Dance-Pop, Pop, Elektropop, Synth-Pop, Nu-Disco, Funk-Pop, Disco
Rozhodně musíte slyšet: 2. Don’t Start Now, 3. Cool, 5. Levitating, 8. Love Again, 9. Break My Heart, 11. Boys Will Be Boys

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



Recenze | Novinky: Fiona Apple nahrávala 7 let album Fetch the Bolt Cutters v domácí karanténě, aby nám jej mohla vydat, až budeme v karanténě všichni ostatní

Součástí skvělého alba bývá, že vyjde v tu správnou chvíli. Má v sobě ten správný nádech současnosti a nějakým způsobem vyjadřuje aktuální dobu. Fetch the Bolt Cutters Fiony Apple je ukázkou takového alba. Ačkoliv je to totiž album, které začalo vznikat dávno před dobou, kdy se celý svět uzavřel, Fiona Apple je někdo, kdo takovouhle karanténu zažívá už snad dvě dekády. 

Po jejím neuvěřitelně (a možná také nečekaně) úspěšném multi-platinovém albu Tidal z roku 1996 nastalo období obrovské slávy. Hned potom byla Fiona Apple dokonce i snad něco jako sexsymbol.

Byla to samozřejmě pořád nezávislá umělkyně a její sláva se nemohla rovnat velkým popovým hvězdám. I tak to musel ale pro ní být jeden velký večírek. Po konci devadesátých let ale začala Fiona Apple z tohoto velkého večírku střízlivět, střízliví z něj až dodnes a zřejmě ani nikdy nevystřízliví. Fiona Apple se začala postupem času uzavírat do sebe. Už to nebylo jenom používáním děsně dlouhých názvů alb. Každé její album bylo náročnější na poslech a hůře stravitelné. To samozřejmě neznamená horší, ale Fiona Apple se prostě neustále oddalovala průměrnému posluchači hudby, který si pustí hudbu k tomu, jak utírá prach a pak ještě v autě rádio a to je vše.

Fiona Apple (Foto: Wikipedia.org)
Fiona Apple (Foto: Wikipedia.org)

Fiona Apple se také postupně izolovala ze společenského života a z veřejného vystupování. Její koncerty byly čím dál vzácnější a když už se někde objevila, většinou to bylo pro nějaké dobročinné účely. Vždyť po turné v roce 2013 odehrála Fiona Apple pouze 2 oficiální koncerty (a z toho byl jeden benefiční) a to turné v roce 2013 také nebylo nikterak dlouhé (asi 15 koncertů – to je malé turné i na Českou republiku s rozlohou srovnatelnou s nejmenšími státy v USA.

Domácí album se vším všudy (i se štěkotem psa)

Ať už byl pro ní tenhle “social distancing” ještě před tím, než byl “social distancing” cool dobrý nebo ne, mělo to jeden důležitý efekt – každé její album se stávalo vzácnějším a vzácnějším. Narušení pravidelného dobře výdělečného rytmu, který má většina zpěváků – zhruba co 3 roky album, po každém 2 roky turné a takhle pořád dokolečka, se ukázalo jako prospívající pro koncept alba. Hned je poznat, že je to něco více než jen pozvánka na koncert nebo playlist písní, které nemají žádnou návaznost a nemají ani nic moc společného.

A obzvlášť ten punc výjimečnosti platí u Fetch the Bolt Cutters, na které bylo potřeba čekat i pro Fionu Apple dlouhých 8 let. Designéři a vývojáři streamovacích služeb tak konečně mohou klidně spát, protože nenastal nějaký kolaps GUI aplikací nebo přetečení řetězců programových proměnných kvůli vložení dalšího celého mega názvu jako v případě alba When the Pawn… (a dalších 444 znaků). To, že rekord za nejdelší název alba již nevlastní ona, ale Chumbawamba, je asi poslední, co jí trápí.

Přirozené a autentické zvuky, po kterých jsou lidé po poslouchání roboticky znějících hlasů lační asi jako žaludek Zdeňka Pohlreicha po návštěvě McDonaldu.

Teď ale vážně. Když jsem s nadsázkou napsal, že Fiona Apple strávila poslední dvě dekády v karanténě, tak to ve skutečnosti zase taková nadsázka nebyla. Na albu můžeme jednoznačně slyšet vlivy toho, jak bylo skoro celé album nahráno v jejím domě v Los Angeles na Venice Beach (a kousek ještě ve studiu u mexických hranic v Texasu). Proto slyšíme na albu štěkat psa, dupat nohy, hlas Fiony Apple zní jako nenalíčený a pokud upravován, tak jen velice jemně a podobně. I tak je ale takřka dokonalý v tom, jak tam pasuje každé zachraptění. Přirozené a autentické zvuky, po kterých jsou lidé po poslouchání roboticky znějících hlasů lační asi jako žaludek Zdeňka Pohlreicha po návštěvě McDonaldu.

Takové album, kde bude štěkat pes a někdo dupat, vám ale samozřejmě dá každý, kdo má mikrofon. To jsou koření, nikoliv hlavní přísady. Z pepře a soli ratatouille neuvaříte. Fiona Apple tomu však dala i formu a to je to, nad čím strávila 8 let. Struktura písní, kompozice písní, zvolení správných nástrojů a samozřejmě texty, které jsou u Fiony Apple obvykle velice zajímavé.

Album zní jako zvuky z bizarního opuštěného lunaparku… A ještě ke všemu přijde záhadná Shameika, která předpoví Fioně Apple budoucnost!

Fiona Apple ale nepracovala na albu úplně sama. Není to ostatně Beck, který je známý tím, jak dokáže sám dělat alba prakticky bez pomoci, a tak si pár přátel na pomoc pozvala. Jmenovitě například hudebníci Amy Aileen Wood, David Garza (i když ta jména vám toho asi příliš neřeknou). Něco by vám naopak mohlo říci jméno Cara Delevingne. Tato modelka a herečka hrála například v novém seriálu Carnival Row od Amazon Prime. 

To je ten seriál, kvůli kterému Orlando Bloom s Katy Perry trávili dlouhé měsíce v Praze. Natáčel se totiž snad úplně celý u nás. Delevingne přispěla vokály na pozadí do úvodní písně. No a pak samozřejmě nesmíme zapomenout ani na pejska Fiony Apple, jehož štěkání perfektně dotváří tu domáckou atmosféru.

S tím, jak dlouho se album vytvářelo, se hodně měnil význam jednotlivých písní. Sama Fiona Apple přiznala, že “I Want You to Love Me” mělo být o nějakém neurčitém muži, o kterém věděla, že je někde tam venku a na kterého čeká. Pak přišel její přítel a píseň najednou měla být o něm. Jenomže člověk míní a život mění. Možná i proto se píseň mění z vážné romantické balady do jakési hudební frašky, která zní jako úvodní znělka pro představení pařížských cirkusů.

Došlo k rozchodu a najednou to zase nebyla píseň o něm. Když píseň není ještě vydaná, je to samozřejmě něco jiného než když se už pevně otiskne určitá doba a myšlenky, které daný hudebník v té době měl. Fiona Apple text navíc proložila jejím silným zážitkem jakéhosi uvědomění si, že je to puls, která je rozdílem mezi životem a smrtí. Fiona Apple zažila tento pocit, když se v roce 2010 účastnila mediačních sezení ve speciálním relaxačním centru, kdy se meditaci věnovala prakticky celý den po dobu šesti dní.

Obrovskou výhodou tohoto alba je samozřejmě bezprostřednost Fiony Apple, která kolikrát prokládá písně zvláštními vokálními prvky. Na konci úvodní “I Want You to Love Me” to jsou skoro šílené skřeky radosti. Vidíte před sebou Fionu Apple, která se točí ve zběsilé rychlosti na kolotoči v bizarním lunaparku.

Fiona Apple by mohla číst i zápisy ze zasedání Poslanecké sněmovny a byla by to radost poslouchat.

Právě prázdný bizarní lunapark je označení, které velice dobře album vyjadřuje. Zvláště, když se řítí do další klaustrofobické písničky “Shameika”. Je to jako byste procházeli těmi zvláštními atrakcemi, jako klasickými petřínskými zrcadly. Absurdita života na jednom místě – a vy si ji dokonale užíváte. Píseň výborně střídá rychlé a pomalé pasáže. Pořád se zde něco děje. Písnička je o dávné kamarádce Fionny Shameice. Rychle tedy cesta časem do školních let Fiony Apple.

Fiona si odsedla od kamarádek, protože se jí posmívaly a obědvala sama u stolu s hlavou plnou vzteku na holky i na sebe samotnou. Nejvíce však musela cítit bezmoc, prázdnotu a samotu. Najednou si k ní přisedla nějaká neznámá holka z jiné třídy – jak se později ukázalo, jmenovala se Shameika. Ptá se hned v první větě Fiony: “Proč s nimi sedáváš? Ty máš potenciál.“

No a to je příběh toho hezky jazykově měkkého řádku:

„Shameika said I had potential,“

zatímco píseň kombinuje hluboké a vyšší tóny piána a různé domácí zvuky, které zní jako ani ne klepání paličkami, ale spíše klepání vařečkou o stůl.

Pokud čísla z webové stránky Names.org nelžou, Shameika je v USA dost vzácné jméno. Pojďme zapátrat. Fiona Apple tvrdí, že byly stejně staré. Pokud se Shameika vzhledem k exotickému jménu již nenarodila mimo USA, v roce 1977 bylo v USA narozených pouze 38 Shameiek. Od roku 1996 toto jméno dítěti v USA dokonce asi nikdo nedal. Pokud se skutečně tedy narodila v USA, je to neuvěřitelná náhoda a i pokud ne, je to pořád velmi vzácné jméno. Ostatně možná proto uvízla tato malá kamarádka Fioně Apple tak dlouho v hlavě i s její prakticky prorockou větou, která z celé story dělá skoro námět na příběh ze seriálu Věřte, nevěřte. Jonathan Frakes by řekl: “…a nebo to byl anděl, návštěvník z jiné dimenze, či posel z budoucnosti, který přišel Fioně Apple říct, že bude mít skvělou kariéru? To nevíme, ale víme, že se tento příběh skutečně stal!“

Jonathan Frakes Telling You You're Right For 41 Seconds GIF by ...

Podobné ťukání na pozadí, které zní tentokrát přímo jako ťukání vařečkou do hrnce, je obsaženo i na titulní písni se zmiňovanou modelkou a herečkou Carou Delevingne. Je to paradoxně možná vůbec nejslabší moment alba. Ne, že by píseň byla špatná, ale spíše díky tomu, že je tak velká konkurence. Tato pomalejší, rozvážnější a i na poměry alba minimalistická píseň prostě nezaujme tolik jako svižnější první dvě písně. I přesto zní ale řádek: „Fetch the bolt cutters“ moc pěkně. Fiona Apple má mimořádný cit pro anglický jazyk a s jejím hlasem a artikulací navíc zní ta všechna slova moc pěkně. Fiona Apple by mohla číst i zápisy ze zasedání Poslanecké sněmovny a byla by to radost poslouchat. V tomto případě se však musí připsat zásluhy i tvůrcům dramatického seriálu  Pád (The Fall), kde tento řádek zazněl z úst “Scullyové”z Akta-X Gillian Anderson.

„Zlo je štafetovým sportem, když ti, co jsou upalováni, předávají pochodeň“

“Under the Table” je jedna z těch velmi chytlavých písniček Fiony Apple. Apple na této písni vykresluje, jak si jednou pustila u společné večeře pusu na špacír, protože se jí nelíbily řeči nějakého nejmenovaného hosta. Je z toho slyšet ta lehká vínová opilost, která vás donutí říci věci, které byste jinak neřekli a nekontrolovatelnost s tím spojená.

„Evil is a relay sport
When the one who’s burned
Turns to pass the torch,“

(„Zlo je štafetovým sportem / Když ti, co jsou upalováni, předávají pochodeň.“)

je jedna z vůbec nejlepších pasáží alba. Sice má tu výhodu, že je na písni “Relay” opakována fakt hodně, ale i tak je to geniální část. Tentokrát si na proroka zase zahrála Fiona Apple, která tuhle část napsala už, když jí bylo 15, ale pak si na ní zase vzpomněla, když slyšela o hodně probírané aféře amerického soudce Bretta Kavanaugha v roce 2018 (o kterou jsem se v rámci zachování mého psychického zdraví nezajímal a tudíž jí nebudu vysvětlovat, protože ať už to bylo vůbec cokoliv, zase to byla tradiční bitva americká politická bitva Republikánů a Demokratů, takže určitě opět show plná hovínek z obou stran).

Píseň je nicméně skvělá. Nějak mi textem i celkovou atmosférou připomněla seriál HBO Watchman. Tohle by byla asi nejlepší píseň pro upoutávku na něj. Díky svému pochodovému rytmu, důrazu na kombinaci bubnů a vokálů, připomíná píseň “Hot Knife” z minulého alba The Idler Wheel… (2012). Obě tyto písně uměly také z minimalistického aranžmá vytvořit epickou píseň rozměrů takových, že by mohla být ve drahých velkofilmech. To je ostatně krása hudby. Velkolepou filmovou scénu málokdy natočíte za tolik financí, co stačí k velkolepé písní.

V “Rack of His” je kus oprýskanosti, a jako bychom se vraceli zpět do toho francouzského bizarního lunaparku, tentokrát je ale lunapark již kompletně ponořen do tmy. “Newspaper” je naopak nejintenzivnější píseň alba, Z písně lze slyšet velkou naštvanost a frustraci z nepovedených minulých vztahů.

“And you’re wearing time like a flowery crown”

(„A ty si oblékáš čas, jako květinovou korunu”)

Pořadí písní je na albu také skvělé (až na jednu výtku viz Shrnutí), a tak následuje potřebné uvolnění. Píseň “Ladies” je zvláštní tím, jak vybočuje z alba. Je daleko stravitelnější než jiné písně textem i hudbou. Je to blues-rocková plouživá balada středního tempa. Zase je tu řádka, která člověku dlouho uvízne v paměti.

“Ruminations on the looming effect and the parallax view,”

(„Přežvýkání o efektu vynořujícího objektu a paralaxového pohledu“)

zní to hezky, je to chytlavé a ještě chytré, jak se to snaží naznačit, jak mají buďto muži a ženy a nebo dva lidi vztahu obecně zkreslené pohledy na věci.

Následuje “Heavy Balloon” s dalšími památnými řádky:

“I spread like strawberries
I climb like peas and beans,“

které spojují to, co zažívá člověk při depresi spolu s jakýmsi návratem k přírodě.

Díky zatčení napsala Fiona Apple perfektní hymnu pro období globální karantény

“Cosmonauts” je asi vůbec nejlepší píseň alba. Je zajímavé, jak píseň následuje v předrefrénu úplně jiný směr než jakým začne a stejně to perfektně sedí. Pokud by se někomu zdála Fiona Apple dosud na albu až příliš feministická – a myšleno tím špatným způsobem, tady je to důkaz toho, že i když měla ve vztazích smůlu, nikdy nezanevřela na ideály vztahu dvou lidí. Píseň vlastně spojuje dva světy – jak tu intenzivní část alba, tak klidnou. Vzhledem k tomu, že jsme měli možnost sledovat před nedávnem start kosmické lodi SpaceX Dragon, je to jenom další důkaz toho, jak album dokonale souzní s touto dobou.

Na albu jsou dokonce i drobky jako ”For Her” a “Drumset” fenomenální. Fiona Apple zvládá všechno a někdy dokonce i naráz. Umí udělat písně, které jsou mimořádně kreativní a skoro až experimentální, ale zároveň je dokáže udělat chytlavými. Je tu další řádek, který uvízne člověku v hlavě. Tentokrát hodně drsny:

„You raped me in the same bed your daughter was born in“

(„Znásilnil jsi mě ve stejné posteli, v jaké se narodila tvoje dcera.“)

Není to naštěstí osobní výpověď, ale řádek stvořený z výpovědí, které Fiona Apple slyšela od svých kamarádek z Hollywoodu. Ač nepatřím mezi příznivce pálení čarodějnic (tedy spíše vlivných lidí) kvůli nějaké výpovědi, která se stala před 30 lety, je nesporné, že je Hollywood zkažený, obchod s lidským masem tam jede ve velkém a stejně tak zvrhlá hra na moc.

“On I Go” ani není píseň, ale spíše bojový pokřik. Fiona Apple zase udeřila hřebíčkem na hlavičku. V písni se neustále opakují řádky převzaté prý z písně, která vznikla inspirována buddhistickým intuitivním poznáním Vipassanāve ve věznici, kam se Fiona Apple dostala v roce 2012 za držení marihuany a hašiše.

Vipassanā je buddhistický termín, který je často překládán jako „vhled“. Pali Canon jej popisuje jako jednu ze dvou kvalit mysli, která se rozvíjí (bhāvanā) v buddhistické meditaci. Druhou je samatha (uklidňování mysli). Často je definována jako forma meditace, která usiluje o „nahlédnutí do skutečné podstaty reality“, definována jako anicca „nestálost“, dukkha „utrpení, neuspokojenost“, což jsou tzv. anattā „ne-já“, tři známky existence v tradici Theravadě (nejstarší buddhistická škola) a potom také jako śūnyatā „prázdnota“. Tento vhled, je-li dost silný, vede k odvrácení se od existujících jevů a ke stavu známému jako nibbána (sans. nirvána).

Vipassana Meditation | Rinpoche said: “It is not easy, aware… | Flickr

“On I go, not toward or away
Up until now it was day, next day
Up until now in a rush to prove
But now I only move to move”

(“Na cestě, ne směrem nebo pryč / Až dosud to byl den, další den / Až dosud ve spěchu pro to něco dokázat / Ale teď se hýbu pouze, abych se hýbala“).

Znovu je to ale až děsivě přesné k situaci, kdy jsme nevytáhli několik dnů paty z domu a zažívali jsme (a z části možná ještě pořád jsme a nerad bych to přivolával, ale možná se tam zase vrátíme). Všechny ty home office, online výuky, zrušené akce, plány a dovolené, zavřené (nebo rovnou zkrachovalé) restaurace, dodržování sociálních odstupů, apod.

Kdyby album bylo vydáno jindy, možná by nerezonovalo v posluchačích tolik jako nyní. Ten otisk doby, který v sobě album má a jak se perfektně hodí do doby, ve kterém bylo vydáno je naprosto perfektní, stejně jako skoro až nemožná kombinace kreativity a chytlavosti, kterou na albu slyšíme.

Fiona Apple, která se posledních několik let stranila pozornosti a částečně i společnosti obecně, zažívala něco podobného, co jsme teď zažívali a zažíváme. Není to ale pouze album o žití na několika metrech čtverečních, ze kterých přemítáte nad minulostí, ale i album které nějakou podivnou náhodou pasuje k dalším velkým událostem uplynulých měsíců – k nepokojům v USA a startu SpaceX Dragon. Co potom není náhoda, je jak album trefně vystihuje dnešní boj mezi individualismem, tradičními a netradičními vztahy, ale i třeba jak vystihuje současný trend nahrávání alb doma.

Fiona Apple – Fetch the Bolt Cutters

Vydáno: 17. 4. 2020
Délka: 51:54
Žánry: Písničkářka, Art Pop, Barokní Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. I Want You to Love Me, 2. Shameika, 4. Under the Table, 5. Relay, 6. Rack of His, 7. Newspaper, 8. Ladies, 9. Heavy Balloon, 10. Cosmonauts, 11. For Her, 12. Drumset, 13. On I Go

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



od Patrik Müller -
Tom Meighan Kasabian
Tom Meighan Kasabian

Frontman kapely Kasabian Tom Meighan ukončil spolupráci s kapelou poté, co bojoval s „osobními problémy, které ovlivnily jeho chování“. Mělo jít o domácí násilí, kterého se dopustil v dubnu a přispěly k tomu jeho dlouholeté problémy s alkoholem.

Členové kapely v minulém roce přestali nahrávat a vystupovat, avšak Tom Meighan řekl, že se v roce 2020 vrátí s novou hudbou. V pondělí však kapela oznámila, že Tom už nebude frontmanem Kasabian.

Jak informace ohledně odchodu Meighaneho prosakovaly na povrch

Kasabian v pondělí napsali, že ukončují spolupráci po vzájemné dohodě. Vyjádření Kasabian zní: „Tom bojoval s osobními problémy, které ovlivňovaly jeho chování již nějakou dobu, a nyní chce soustředit veškerou svou energii na to, aby se jeho život vrátil zpět do starých kolejích. Dále nebudeme komentovat“

Letos v březnu Tom v rozhovoru pro britský Q magazine otevřeně promluvil o svých psychických problémech.

„Ubližoval jsem si, nebudu lhát, má mysl byla špatná“. Dále uvedl: „Mohlo se to rok od roku hromadit. Nebral jsem za to odpovědnost a ovlivnilo to všechny kolem mě. Strašné“.

Videoklip písně “Clubfoot“ režírovaný Andrewem Johnem “W.I.Z.em” Whistonem byl inspirován odkazem činu Jana Palacha:

Tom v minulosti tvrdil, že porazil své démony a zasnoubil se s přítelkyni Vikki Ager. Před tím se se potýkal s rozvodem s jeho bývalou partnerkou Kim James se kterou má osmiletou dceru.

Pár hodin po oficiálním oznámení kapely o jeho odchodu, Tom Meighan ujistil fanoušky na Twitteru, že je na „dobrém místě“.

„Po dnešním oznámení jsem vám chtěl jen dát vědět, že se mi daří dobře. Teď jsem na opravdu dobrém místě. Děkuji za vaší lásku a podporu. Uvidíme se brzy,“ napsal.

Sám Tom Meighan přiznal, že důvodem byly problémy s alkoholem a domácí násilí

Samotná kapela poté ale nabídla podrobnější vyjádření. Jeho odchod z kapely se týká údajného domácího násilí, kterého se měl zpěvák dopustit. „Nikdo v této skupině nechtěl, aby se to stalo,“ uvedlo oficiální prohlášení zveřejněné na účtech sociálních sítí kapely Kasabian.

„Všichni jsme za posledních 23 let tak tvrdě pracovali a společně jsme měli velké plány pro naši budoucnost. Jsme úplně zlomení.“

„Ale nezbylo nám nic jiného, než požádat Toma, aby opustil kapelu. Neexistuje absolutně žádný způsob, jak můžeme přehlížet nařčení,“ napsali zbylí Kasabian.

Vyjádření kapely Kasabian k odchodu Toma Meighan na Twitteru:

Ve středu 8.7. pak ve večerních hodinách reagoval na toto další prohlášení Tom Meighan svým delším prohlášením. V tom se omluvil své bývalé snoubence, přátelům, rodině i kapele. Přiznal se, že měl dlouholeté problémy se závislostí na alkoholu a dubnový incident pro něj byl budíkem, který jej probudil, přihlásil se na léčení a nyní se 3 týdny po léčbě úspěšně drží střízlivý. Dodal také, že mu byla diagnostikována hyperaktivita, která sice jeho chování neospravedlňuje, ale dokázal díky tomu lépe pochopit své chování. Tom naznačil také, že se s jeho snoubenkou budou snažit znovuobnovit jejich vztah, protože je mezi nimi stále láska.

Vyjádření zpěváka kapely Toma Meighena k incidentu:

Kapela Kasabian se proslavila kombinováním rockové hudby s taneční hudbou. Vyhráli několik významných hudebních cen jako Brit Awards pro nejlepší britskou kapelu roku 2010. Kasabian vydali 6 úspěšných studiových alb —  Kasabian (2004), Empire (2006), West Ryder Pauper Lunatic Asylum (2009), Velociraptor! (2011), 48:13 (2014), and For Crying Out Loud (2017). Kasabian byli oblíbení také díky jejich výbušným koncertním vystoupením. V roce 2014 byli například headlinery pravděpodobně nejslavnějšího hudebního festivalu Glastonbury, který je považován za nejslavnější hudební festival současnosti.

V České republice Kasabian vystoupili třikrát. V roce 2010 na Open Air festivalu v Panenském Týnci, poté v roce 2015 na Colours of Ostrava a naposledy v roce 2017 na pražském Metronome Festival.

Kapela zatím nenaznačila, jestli bude pokračovat s jiným frontmanem. Její budoucnost je tak zatím nejistá.

Tato píseň z posledního alba Kasabian dostala trochu temný význam. Nejhorší jsou ty boxerské rukavice na jeho rukou:

Autor: Patrik Müller, Dominik Müller
Foto: Macerena Viza

Kanye West, HAIM, Bring Me the Horizon, Ty Dolla $ign, Nothing But Thieves, Aneta Langerová

S písněmi se spolu s začátkem prázdnin roztrhl pytel, a tak přinášíme další přehled nových písní. Nejdete zde dvakrát Kanyeho Westa. Nejprve v jeho nové písni “Wash Us In the Blood“ s Travisem Scottem a pak na písni zaneprázdněného rappera Ty Dolla Signa “Ego Death“. Sesterské trio Haim vydalo album Women in Music Pt. III a jedna z nejpovedenějších písní z něj je něžná “Gasoline“. Bring Me the Horizon naopak příliš něžní nejsou a ač měli pochyby, rozhodli se nakonec vydat píseň s tématikou pandemie.

Nové písně vydali také Nothing But Thieves, nové EP vzešlo ze spolupráce Anety Langerové a slovenské skupiny Korben Dallas a my přinášíme píseň “Chladná”. Na popovém poli se vyplatí poslechnout si, jak Sia dělá kmotryni a startuje kariéru mladé zpěvačce, tanečnici a internetové hvězdě Kenzie. Už několikátou novou píseň letos vydal také zkušený britský rocker Paul Waller. Pokud popojdeme ještě více na sever, narazíme na skvělou píseň irské post-punkové kapely Fontaines D.C. Vrací se také populární alternativní metalová kapela Evanescence a po dlouhé době se něco také vylíhlo i z československého popu, který tady zastupuje Emma Drobná.

Kanye West – Wash Us In the Blood feat. Travis Scott

„Wash Us in the Blood“ je hlavní singl pro nadcházející studiové album Kanyeho Westa, které údajně ponese název God’s Country. Píseň odkazuje na západní křesťanskou víru –  „označení očištění v krvi“ znamená přijetí oběti Ježíše Krista. Bible mluví o očistné síle Kristovy krve v části 1, Jan 1:7 a podkapitole Bůh je světlo. Pomocí křesŤanské symboliky jakoby chtěl Kanye West něco sdělit černošské komunitě. Pokud chceme vědět co, může nám pomoci celá kapitola.

V kapitole „Bůh je světlo“ se doslova píše: „Toto je poselství, které jsme slyšeli od něj a které vám předáváme: Bůh je světlo a není v něm žádná tma. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom žijeme ve tmě, lžeme a nežijeme v pravdě. Žijeme-li však ve světle, jako je on ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. Říkáme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nehřešili, děláme z něj lháře a jeho slovo v nás není.“File:Gospel of John Chapter 1-3 (Bible Illustrations by Sweet ...

Další důležitou součást pro pochopení tvoří video a kontext toho, že nedávno Kanye West vyšel do politiky s protestujícími po smrti George Floyda a je na jakési misi pro to zlepšit podmínky pro komunitu. Nejkonzervativnější ze slavných raperů Kanye ale ve videu očividně komunitu pouze nestaví pouze do role obětních beránků. Naopak některé klipy, jako potyčky a auto, které přejelo lidi při driftování, mají posloužit jako zrcadlo hříchů, které páchá a musí se jich zbavit.

TIP: Haim – Gasoline

Haim vydali novou píseň “Gasoline“. Je to nejnovější singl, který vyšel z jejich nadcházejícího třetího alba.

Před vydáním alba Women in Music Pt III debutovalo trio v Los Angeles tuto stopu na Instagramu společně s videem, které je zachytilo v jejich domácím studiu.

Nové album Haim bylo vydáno 26. června. Album má většinou velice pozitivní recenze.

Bring Me The Horizon – Parasite Eve

Bring Me The Horizon vydali nový singl “Parasite Eve”, inspirovaný současnou celosvětovou pandemií.

Píseň přináší slib frontmana Oli Sykese, že další album britské kapely by mohlo být „doopravdy tvrdé“. Zůstává zde však také elektornika z minulého alba. Ta ale přechází z klaustrofobních elektronických rytmů do refrénů poháněných tvrdými kytarovými riffy.

Podle zpěváka Sykese byla “Parasite Eve” napsána klávesistou a vokalistou Jordanem Fishem poté, co začala pandemie.

Sykes o písni říká: „Parazit přišel z myšlenky napsat horrorovou píseň o přežití, ale když se pandemie začala rozvíjet, byly paralely tak podobné, že jsme se jí rozhodli na chvíli dát do šuplíku. Jak ale čas pokračoval, začali jsme cítit, jak relevantní ta píseň byla a že místo toho, abychom se tomu vyhýbali, měli bychom se zabývat touto temnou stranou. Přijmout ji a zpracovat, co se děje… ‘Parasite Eve’ je naše poselství naděje, zabalené do smutku a hněvu.“

Ve vizuálně působivém video “Parasite Eve” se objevuje také řada obrázků, které naráží na současnou pandemii a jsou zde například sestřičky držící injekční stříkačky, či postavy z japonských her s rouškami.

TIP: Ty Dolla $ign – Ego Death feat. Kanye West, FKA twigs & Skrillex

Ty Dolla $ign je jedním z nejplodnějších umělců s tím, kolik různých vlastních písní i spoluprácí s jinými vydává. Avšak ačkoli v roce 2019 vytvořil hromadu hostujících vystoupení, od  vytvoření týmu „MihTy“ s raperem Jeremihem v roce 2018 toho pod vlastním jménem nevydal mnoho.

Nyní se ale vrátil s velkolepou písní s velkolepým obsazení. Píseň se jmenuje „Ego Death“ a je zde Kanye West (který jen den před ním vypustil výše zmíněné “Wash Us in a Blood”, Skrillex a FKA Twigs. Podle oznámení se očekává jeho třetí studiové album „velmi brzy“.

TIP: Nothing But Thieves – Real Love Song

„Real Love Song“ je druhý singl z chystaného nového alba Moral Panic, které bude 3. studiovým albem anglické pětičlenné alternativní rockové skupiny Nothing But Thieves. Kapela neměla v minulosti příliš mnoho písní o lásce nebo vztazích a tak to napravili touhle písní, které ale není o nějaké snové představě, ale naopak o naturalismu lásky a o lásce z pohledu sebeuvědomění. Album Moral Panic by mělo vyjít 13. října.

Aneta Langerová, Korben Dallas, Dorota Barová – Chladná

Česká písničkářka Aneta Langerová a slovenská alternativní kapela Korben Dallas pojmenovali v zimě své EP jako Konečně. Jak ironickým se stal název z dnešního pohledu, kdy došlo k rušení koncertů a mnoho hudebníků kvůli tomu odkládalo vydání nových alb a stejně na tom bylo i Langerová a Korben Dallas. Langerová spolupracovala s Korben Dallas už v roce 2015 na singlu “Sen”. Nové EP je povětšinou minimalistické a obsahuje vlivy folkové hudby, alternativního rocku, soulu i popu.

Kenzie feat. Sia – Exhale

Teprve šestnáctiletá, stále ještě dětská hvězda Kenzie se proslavila hlavně svými tanečními dovednostmi a účinkováním v pořadech dětské televize Nickeldeon nebo juniorské verze Dancing With the Stars (americký originál Star Dance). S rozvojem sociálních sítí se samozřejmě stala také hvězdou na tomto poli a to zejména na video síti Tik Tok.

Už od roku 2011 se angažuje také do hudebního průmyslu a má za sebou spolupráce s Jessie J nebo další dětskou hvězdou Johnnym Orlandem.

Nyní se však zdá, že se Kenzie pomalu přesouvá do dospělé hudby a na pomoc přišla samotná producentka a zpěvačka Sia. Píseň “EXHALE” je velice chytlavá a objevuje se zde zejména protože jsme vycítili, že se jí může uchylovat k velké hudební kariéře a za takových 5 let prorokujeme, že Kenzie bude novou Miley Cyrus.

Paul Weller – More

Paul Weller vydal novou skladbu „More“ – třetí singl, který vyšel z jeho nadcházejícího alba On Sunset.

„More“ navazuje na předchozí singly „Village“ a „Earth Beat“ s Col3trane a na písni si do studia pozval kytaristu Josh McCLoreye z irské kapely The Strypes.

Weller začal psát album On Sunset prakticky ihned po vydání jeho alba z roku 2018 True Meaning. Zrovna “More” byla zamýšlená jako b-strana nějakého ze singlu, ale zpěvákovi a kytaristovi se nakonec zalíbila tolik, že se jí rozhodl vydat samostatně.

Nové album bude obsahovat také irské sesterské folkové trio The Staves, francouzskou zpěvačku Julie Gros, baskytaristy Jima Lea z legendárních Slade a další.

TIP: Fontaines D.C. – Televised Mind

Dublinská skupina je připravena vydat své druhé album A Hero’s Death 31. července a zatím sdílela svou titulní skladbu „I Don’t Belong“. Tohle je druhá pecka, které je pořádně hypnotická a nekompromisní. “All your laughter pissed away / All your sadness pissed away/ Now you don’t care what they say / Nor do I,” (“Jakmile tvůj smích odešel do pr**le / Všechen tvůj smutek odešel do p**dele / Teď je ti jedno, co říkají / Mi taky“) zpívají v pochmurné post-punkové písni Fontaines D.C.

Evanescence – The Game is Over

Ikonická kapela první dekády 20. století je pořád ve skvělé formě a zůstává verná svému původnímu stylu. “The Game is Over” není ale jen skvělá připomínka toho, co frčelo v roce 2003, ale pořád aktuální a populární styl alternativního metalu, která má zničující sílu a charakteristický fenomenální hlas kalifornské rodačky Amy Lee.

Emma Drobná – Yeah Baby!

Moderního českého popu, aby člověk pohledal, a tak musíme na Slovensko. Vítězka SuperStar Emma Drobná, spoluautor Štěpán Urban, její producent a česká odnož Warneru, se sice má ještě pořád co učit, co to znamená moderní produkce, ale je to i tak příjemná a chytlavá popová píseň.

od Patrik Müller -
Ringo Starr

Ringo Starr, vlastním jménem sir Richard Starkey, dnes oslaví online koncertem své kulaté narozeniny a výtěžek bude věnován charitě. Koncertu se zúčastní spolu s Ringem jediný žijící člen The Beatles Paul McCartney, dále zpěvačka a skladatelka Sheryl Crow, Dave Grohl, Willie Nelson či Joe Walsh. Koncert můžete sledovat online. Vložené video najdete na konci článku.

Celá akce bude probíhat v duchu motta „Peace and Love,“ pod kterým začal slavit své narozeniny od roku 2008. Ringa se zeptal novinář co za narozeninový dárek by si přál a on odpověděl: “Chtěl bych, aby každý na této planetě na mé narozeniny řekl: ´Peace and Love.´”

Online koncert s legendami jako náhrada akcí „Peace and Love“

Při minulých oslavách se lidé ve více než 20 zemích sešli a vytvořili takzvanou „vlnu míru a lásky,“ jak sám Ringo nazývá akce, kde se jeho příznivci sešli proto, aby vyslovili právě slova „Peace and love“ a třeba si také vyměnili nějaké předměty s Ringo Starrem nebo Beatles a popovídali si. Ringovým snem je prý vytvořit “vlnu” která by začala na Novém Zélandu a končila až na Hawaii.

Letos by však kvůli novému koronaviru nebylo moudré, aby se lidé scházeli ve velkém počtu a raději tedy přistoupil na alternativní řešení a to koncert přes internet.

Jedna z méně známých, ale skvělých písní pozdější části sólové kariéry Ringo Starra “Liverpool 8“, která v podstatě shrnuje jeho život:

„Chtěl bych aby byli všichni v bezpečí svých domovů, takže jsem zavolal pár svým kamarádům se kterými uspořádáme narozeninovou show, a tak můžeme oslavit mé narozeniny s dobrou hudbou pro dobrou věc.“ Uvedl dvojnásobný člen rock’n’rollové síně slávy (jako člen Beatles a poté později díky své sólové kariéře) a držitel Britského šlechtického titulu.

V Beatles kromě bubnování, také nazpíval několik písní, asi nejznámější byla hravá píseň “Yellow Submarine“. Ringo také napsal a nazpíval “Octopus’s Garden“ a “Don’t Pass Me By“ a na mnoha dalších písních spolupracoval. Beatles ovlivnil však hlavně svým typickým stylem bubnování a technikou tzv. „backbeatů“ a lehce zpožděných „downbeatů“, které způsobilo nečekané prokladání tradičních vzorů bicích.

Sledujte živě online narozeninovou show Ringo Starra od 2:00 (8.7.2020):

Autor: Dominik Müller
Foto: Takahiro Kyono

Ennio Morricone

6. července 2020 zasáhla svět smutná zpráva o úmrtí skladatelského velikána Ennia Morriconeho. Z Říma pocházející skladatel filmové a klasické hudby, ale příležitostně i jazzu, popu a rocku výrazně ovlivnil nadcházející generaci hollywoodských skladatelů v čele s Hansem Zimmerem. Ennio Morricone ale inspiroval i mnoho rockových kapel jako Metallica, Dire Straits, Muse, Radiohead nebo producenta Danger Mouse. Připomeňte si jej výběrem 10 nejlepších písní podle redakce Music NOW.

10. Gabriel’s Oboe

Hlavní píseň soundtracku k filmu z roku 1986 The Mission (Mise) s Robertem De Nirem a Jeremym Ironsem. Poklidná a smířlivá píseň reprezentuje humanitu příběhu. Říká se, že Morricone téma vytvořil v synchronizací s tím, jak Jeremy Irons předstíral pohyby prstů před kamerou, jak hraje na hoboj domorodcům. Strhující film Mise je o kolonizování Jižní Ameriky v 50. letech 18. století.

9. II triello (The Trio)

Je to zvláštní, jak se hudba vycházející jednoznačně ze středomořských kořenů stala asociací pro divoký západ v USA. Ve skladbě “Trio” můžeme slyšet vlivy italské i španělské tradiční hudby. A skladba reprezentuje tento hudební most přes oceán, jenž spojil Evropu s USA.

8. Per un pugno di dollari

Jeden z vrcholných špagetových westernů Pro hrst dolarů (Per un pugno di dollari) obsahoval známou kompozici obsahující pestrou nástrojovou paletu od zvonů přes akustické kytary až po smyčce a dechové nástroje. Hlavním nástrojem je však charakteristické pískání. Režisér snímku Sergio Leone požádal Morriconeho, aby napsal soundtrack, který by byl podobný Dimitriiho Tiomkinovu El Degüello (použité například ve filmu Rio Bravo z roku 1959). Ačkoli jsou tyto dvě melodie podobné, Morricone uvádí, že použil ukolébavku, kterou složil už před tím (před žádostí Leoneho), a celou píseň postavil na její následné úpravě. To, co dělá tyto dvě skladby podobné, je provedení, nikoli kompozice.

7. Here’s to You (feat. Joan Baez)

Neinstrumentální písně tady reprezentuje píseň “Here’s to You” zpívaná zpěvačkou Joan Baez z italsko-francouzského filmu Sacco & Vanzetti.

6. Chi Mai (Maddalena)

Píseň Chi Mai byla použita nejdříve v méně známém italsko-jugoslávského snímku Maddalena z roku 1971. Bez přehánění by se dalo říct, že je to jeden z mála případů, kdy filmová hudba překonala popularitu samotného filmu. Pak ale byla píseň použita ještě o 10 let později ve francouzském filmu Profesionál (Le Professionnel), který je zvláštní tím, jak staví legendárního Jeana-Paula Belmonda, jinak známého především jako komediálního herce, do vážné role dramatického krimi filmu.

5. Tema d’amore (Love Theme)

Neobyčejná jemnost a něha, která čiší z této písně, je nezapomenutelná. Člověk má při poslechu doslova pocit, jak se mu podlamují kolena a píseň postupně přechází v intenzivnější milostné splanutí. Málokterá hudba dokázala pocit lásky vyjádřit tak přesně.

4. C’era una volta il west (Once Upon a Time in the West)

Zde asi není potřeba moc co dodávat. Všichni tuhle nádhernou melodii známe ať už díky filmu a nebo díky otextované verzi Věry Špinarové.

3. Il grande massacro (The Grand Massacre)

Morricone byl sice mistrem dojímavých a jemných melodií, ale “The Grand Massacre” je jeho velkolepým triumfem v oblasti drsné, nekompromisní a ostré hudby. Jen minutu dvě minuty dlouhá, ale velkolepá píseň začíná elektrickou kytarou, kterou pak následují děsivě znějící smyčcové nástroje.

2. The Good, The Bad and the Ugly

Tohle je asi vůbec nejznámější kousek Morriconeho. Jeho genialita spočívala v tom, jak do sebe dokázal skládat zvuky, které tvořilo na počátku více nenástrojů než nástrojů. Zobcovou flétnu dokreslovaly tlumené, jakoby z dálky linoucí se válečné údery bubnů, lidský hlas v ozvěně, pískání si a poté přijde památné vytí kojota. S použitím indiánských nástrojů a přírozených zvuků píseň samotná dokonale vytváří atmosféru divokého západu.

1. The Ecstacy of Gold

Další skladba z legendárního filmu Sergia Leoneho Hodný, zlý a ošklivý z roku 1966. Skladba ve filmu začne hrát, zatímco Tuco (Eli Wallach) zoufale hledá hřbitov pro hrob, který má v sobě mít 200 000 dolarů ve zlatých mincích. O vokály v písni se postarala italská zpěvačka Edda Dell’Orso. Píseň používá Metallica pravidelně už od roku 1984 jako úvodní píseň před koncertem, punkeři Ramones používali píseň naopak jako závěrečnou skladbu po koncertě. Píseň také samploval na albu The Blueprint 2: The Gift and the Curse raper Jay-Z.

Autor: Patrik Müller
Foto: Gonzalo Tello

od Patrik Müller -
Kanye West

Kanye West v sobotu, kdy slavili v USA státní svátek Dne nezávislosti, na sociální síti Twitter oznámil, že bude v letošních amerických volbách kandidovat na prezidenta. „Nyní musíme splnit slib Ameriky důvěrou v Boha, sjednocením naší vize a budováním naší budoucnosti. Ucházím se o prezidenta Spojených států,“ napsal, následuje hashtag „#2020VISION“ a znak americké vlajky.

Tohle bylo celé jeho prezidentské prohlášení, které přišlo bez tiskové zprávy nebo jiných prohlášení, což je však zvláštní na to, že jsou volby už za 4 měsíce. Někteří uživatelé Twitteru okomentovali oznámení s určitým skepticismem ohledně skutečných záměrů Kanyeho Westa. Začaly se mu připomínat jeho kontroverzní výroky, kdy prohlásil o otroctví černošských obyvatel USA, že bylo prý dobrovolnou „volbou“ a začalo se dokonce spekulovat o tom, jestli nemá Kanyeho kandidatura zapříčinit odliv početného voličského elektorátu Joa Bidena a oslabit tak jeho hlasy vůči Donaldu Trumpovi. Kanye West totiž v minulosti jako jeden z mála raperů a hudebníků aktivně Trumpa podporoval a dokonce jej navštívil i přímo v Bílém domě.

Kanye West @ MoMA | Kanye West performs at The Museum of Mod… | Flickr
Kanye West (Foto: Jason Persse)

Mezi skeptiky jeho kandidatury se naopak neřadí vynálezce Elon Musk, který odpověděl tweetem: „Máš mou plnou podporu!“ Kanye West přitom před několika dny sdílel fotografii, jak navštívil Elona Muska v jeho domě. Otázkou je tedy, zda to třeba nebyla ve skutečnosti jakási porada před oznámením kandidatury a Elon Musk v ní nemá také prsty.

Kanye mluví o kandidatuře na prezidenta už od roku 2015, teoreticky je možná i 4 měsíce před volbami

Westova vlastní webová stránka o tomto vzkazu neobsahovala žádné informace. Ani jeho účet na Instagramu neobsahuje žádnou takovou zmínku. Jeho nejnovějším příspěvkem je jeho fotografie s Muskem přidána před 3 dny. Protože Kanye nekomunikuje s médii tak často, není jasné, zda podnikal nějaké náležitosti k tomu, aby mohl kandidovat. Protože však zbývají do voleb už jen 4 měsíce, Kanye by musel kandidovat jako nezávislý.

Aby se West objevil při volbách jako nezávislý kandidát, musel by shromáždit určité množství podpisů a zaregistrovat se ve státech do určité lhůty. Lhůta již uplynula v některých významných státech, ale hudební hvězda by stále měla technicky vzato čas na sběr a odevzdání podpisů v mnoha dalších státech. Teoreticky to tedy možné stále je.

Kanye West o oválné pracovně (sestřih The Guardian):

Kanye West úmysl o kandidování na prezidenta v roce 2020 naznačoval už několikrát v minulosti. Možná i díky nynějšími ohlasu Elona Muska se tomu nepříkládala velká vážnost a bylo to bráno spíše jako součást marketingu nebo vtip. O jeho úmyslu kandidovat v roce 2020 informoval už v roce 2015 například deník Washington Post. Kanye tehdy oznámil kandidaturu při jeho děkovací řeči na MTV Video Music Awards: Jak jste už asi mohli uhodnout, v roce 2020 jsem se rozhodl kandidovat na prezidenta.“

Následně West však místo propagování sebe spíše začal podporovat Donalda Trumpa a dokonce mu prý výrazně zvedl podporu v černošské komunitě.

Nejnovější zmínka o tomto tématu vyšel v dubnu v magazínu GQ. „Všichni víme, pro koho hlasuji,” řekl West v rozhovoru z dubna. „A lidi kolem mě a lidi, kteří mají svou agendu, mi neřeknou, že má kariéra kvůli tomu skončí. Protože hádejte co… Jsem pořád tady!“ komentoval Kanye West nesouhlasné ohlasy na jeho podporu Trumpa, který se objevil na schůzce s prezidentem s typickou červenou čepicí Trumpa a jeho příznivců s nápisem „Make America Great Again“ („Uděláme Ameriku znovu skvělou“).

Změnil Kanye názor na Trumpa?

Ve stejném rozhovoru Kanye West také prohlásil, že za Trumpova předsednictví se podmínky podle něj zlepšily: „Kupuji nemovitost. Teď je to lepší, než když byl v úřadu Obama. Neučí vás ve škole o koupi nemovitosti. Učí vás, jak se stát něčím majetkem,“ prohlásil.

Není však jasné, jestli se kvůli posledním událostem v USA po smrti George Floyda při policejním zákroku, Westův názor na Trumpa nějak nezměnil. Na sociálních sítích například sdílel fotografii, jak se připojil k protestům. Mnozí si tak toto gesto interpretovali jako odklonění od Trumpa. To, že začal po takové době o kandidatuře mluvit, by toto ostatně potvrzovalo. Kanyeho kandidtura by na druhou stranu mohlo způsobit masivní odliv voličů kandidáta Demokratů Joa Bidena. Kanyeho kandidatura by tak vlastně stejně mohla pomoci Trumpovi. Že by tohle byl jeho plán? Budeme si muset počkat na to, co prozradí Kanye dále.

Tvorba rapera, módního návrháře a podnikatele je na posledním albu hodně ovlivněna křesťanstvím — stejně jako jeho čerstvý singl s Travisem Scottem „Wash Us in the Blood“. V tom například komentoval špatnou situaci v černošské komunitě a to, že mladí černoši nemají jinou možnost než prodávat drogy. Stěžoval si také, jak chtějí novináři upravovat jeho rozhovory a nepřímo také použil Trumpovo oblíbené spojení „fake news“ (falešné zprávy):

„They wanna edit the interviews (We)
They wanna take it to interludes (Me)
Cut a whole sentence to interlude (Together)
You know that it’s fake if it’s in the news“

(„Chtějí upravovat rozhovory (My) / Chtějí to dostat do mezihry (Já) / Vystřihnou celou větu pro mezihru (Společně) / Víš, že je to falešné, pokud je to ve zprávách“).

Dále také v písni kritizoval tresty smrti ve třiceti amerických státech a žádá ducha svatého o pomoc.

Vzhledem k nově vydané písni je otázkou, jestli je jeho příspěvek na Twitteru, kterému dalo „lajk“ už více než milion uživatelů, jen nepřímou reklamou na nový singl, popřípadě nového alba God’s Country, které se nahrává už od listopadu 2019 (prakticky hned po dokončení nahrávání minulého Jesus Is King) a mělo by letos vyjít. Stejně tak se připravuje pokračování Jesus Is King, na kterém spolupracuje Kanye West s legendou rapu Dr. Drem.

Nová píseň Kanyeho Westa ‘Wash Us in the Blood’:

 

 

Autor: Patrik Müller
Foto: Jason Persse

Sacha Baron Cohen a jeho komická písnička

Nejdříve to byl bílý gangster z britského předměstí Ali G, poté kazašský reportér Borat Sagdiyev, dále módní návrhář Brüno Gehard, diktátor Admiral General Haffaz Aladeen nebo agent Nobby. Všechny postavy britského komika Saschy Barona Cohena spojovalo to, že to byli hulváti a (nebo) stroje na kontroverzní hlášky a scény. Jeho posledním počinem byla show Who Is America? ve které pomocí postav tvrdého izraelského vojáka Errana Morada nebo profesora genderových studií Dr. Nira Cain-N’Degeocella, dělal legraci z politické situace v USA. Teď je Sacha Baron Cohen zpátky a zase to obletělo celý svět. Tentokrát svůj humor šířil pomocí komediální country písně.

Sacha Baron Cohen je liberál a pravděpodobně spíše levicově smýšlející člověk, i tak ale bylo příjemné vidět, že je tu pořád někdo, kdo si umí udělat legraci z obou stran. Sacha Baron Cohen je na tom vlastně podobně jako kdysi Simpsonovi. Ti si také dělali legraci spíše z konzervativních hodnot, bohatých lidí a skutečně žijících republikánských politiků, ale uměli to sem tam taky otočit i ostře na druhou stranu. Další legendární animovaný seriál South Park na to jde velice podobně, ale z druhé strany – podle citátu tvůrců Matta Stona a Treye Parkera: “Nesnášíme Republikány, ale k**va hodně nesnášíme liberály.”

Sacha Baron Cohen (Zdroj: Wikimedia)
Sacha Baron Cohen (Zdroj: Wikimedia)

I tak totiž vždycky přece jen vnitřně zvítězí ten osobní pohled a ty nejlepší vtipy jsou právě na tu stranu, které nesnášíte více. Je to logické, protože víte, kde mají vaši nepřátelé slabiny a můžete je do nich zasáhnout. V současné době však prakticky nikdo kromě animovaného South Parku neumí tak ostře komentovat politické dění a dělat si legraci z americké společnosti a už vůbec ne na obě strany. Tedy až na Sachu Barona Cohena. 

Sacha Baron Cohen povýšil „reality comedy“ na jinou úroveň

Ten se dá považovat za ještě daleko většího komediálního génia, protože mu nestačí situaci nakreslit nebo napsat scénář (i když všechna čest nelehké práci všech animátorů a scénáristů), ale konfrontovat se osobně se skutečnými lidmi a v podstatě je formou reality-show dohnat k tomu, aby si ze sebe udělali sami legraci, je něco, co nedokázal v historii nikdo tak dobře jako on. 

John Cleese byl skvělý scénárista a komediální herec a jeho humor v sobě měl inteligenci, i větší sdělení. To stejně se dá říct o Zdeňku Svěrákovi a Ladislavu Smoljakovi – českým scénáristům komediálním tvůrcům typem humoru velice podobným tomu Monty Pythonů. Rowan Atkinson dokázal zase bavit lidi pouze svým obličejem a tělem ve stylu ještě starších němých komiků Charlieho Chaplina nebo Laurela a Hardyho.

Dvě nejslavnější role Saschi Barona Cohena se potkaly. Borat ale kupodivu mluvil česky a ne kazašsky nebo rusky:

To, co provozuje Sacha Baron Cohen je ale unikátní v tom, jak vymyslel vlastně nový druh komedie – jakousi „reality comedy“. Sice občas někdo před ním – vybavuje se mi například Dave Chappelle – dělali humor s lidmi na ulicích a ve stylu reality show, ale nikdo to nedokázal dostat do celovečerního filmu nebo pořadu s příběhem.

Sacha Baron Cohen je vlastně tak trochu manipulátor. Jeho cílem je dostat lidi tam, kam je chce dostat. Ve skutečnosti jde ale o výběr lidí, které není potřeba přesvědčovat, ale jen je trochu postrčit. Pobídnout je a mít nachystanou kameru.

Zbraně do školky? Někteří američtí kongresmani byli nadšení a nápad podpořili

Pak se stane, že skutečný obránce Ameriky před muslimskými teroristy běhá po tělocvičně s holým zadkem, protože si myslí, že je tohle skutečně jedna z metod výcviku, kdy se má islámský terorista bát homosexuálního kontaktu. Stejně tak obletěly zpravodajství celého světa záběry, jak Cohen v převleku za postavu zmíněného izraelského vojáka Errana Morada přesvědčil americké současné nebo bývalé republikánské senátory, aby podpořili používání zbraní ve školkách pro děti od tří let. 4 (ex-)senátoři a předseda americké asociace držitelů zbraní Larry Pratt naprosto vážně do kamery řekli, že by měli být děti věku 3 let vybaveni zbraní.

Larryho Pratta pak nechali přečíst větu: “Děti mají zvýšenou hladinu hormonu Blink-182, kterou produkuje část jater zvaná jako Rita Ora. To dovoluje cestovat neurotransmiterům cestovat přes oblast Cardi B do části Wiz Khalifa.”

Slavně neslavný klip o zbraních pro děti do školky:

Pokud takoví současní nebo bývalí vlivní lidé jsou schopni plácat do kamer takové nesmysly, pak je jasné, že je něco shnilého ve státě americkém. Ale nic si nenamlouvejme. Určitě sedí v naší současné poslanecké sněmovně nějací takoví, kteří by podobné bláboly řekli do kamery ve jménu své ideologie nebo peněz také.

Nyní je Sacha Baron Cohen zpátky a středem jeho současného komického čísla je chytlavá country písnička typického stylu. Sacha Baron Cohen opakuje jména nepřátel Republikánů a ptá se obecenstva. “Co máme udělat s Obamou? Vstříkneme mu Wu-hanský virus!” Pak nechá publikum rozhodnout, jestli píseň bude pokračovat: “Vstříkneme mu Wu-hanský virus” (“Inject him with the Wuhan flu”) a nebo “Rozřežeme je, jak to dělaj Saudové”:

“Chop them up like the Saudis do.”

Terči měli být kromě bývalého prezidenta USA také například přední epidemiolog Anthony Fauci, soupeřka Donalda Trumpa z minulých voleb Hillary Clintonová, zpravodajská CNN, Světová zdravotnická organizace WHO.

Zase ta názorová polarizace aneb jak smích může zhořknou

Je jasné, že tady to někteří účastníci veřejné akce pro příznivce Republikánů a Donalda Trumpa mohli pochopit jako humornou píseň. Na nahrávce je také slyšet smích. Nedá se to tak srovnat s veřejným znemožněním kongresmanů nebo týpka, který si myslel, že zachraňuje se stáhnutými kalhoty Ameriku, je to však další z momentů, kdy Sacha Baron Cohen ukázal, že je něco shnilého ve státě americkém. 

Ale stejně, jak to bylo v konkrétním případě se zbraněmi, Cohen by se mohl vydat prakticky kamkoliv na světě a našel by někoho, kdo mu na jeho vtípky skočí. USA je ale středem světových médií a zábavního průmyslu. USA sleduje nějakým způsobem každý a tamní binární politický systém nabízí vhodné podloží pro nenávist druhé názorové strany, která je pro Saschovy vtipy tím ideálním předpokladem. Je zde totiž tím pádem více lidí, kteří si jsou schopni ve jménu svého politického názoru udělat ze sebe legraci.

Nový kousek Saschi Barona Cohena:

Humor Saschi Barona Cohena tak má důležitý přesah. Pointu, která upozorňuje na to, že na obou stranách politického spektra pravice a levice jsou lidi, kteří mohou být zkrátka úplně mimo. Nutí se nás to pak zamyslet nad tím, jestli bychom třeba neměli přehodnotit své postoje a jestli se neblížíme taky trochu k těm lidem, ze kterých si dělá Cohen legraci. Jestli bychom taky nestáli a neřvali ať živé skutečné lidi rozřežou na kousky, protože bychom si mysleli, že je to strašná legrace. 

A nebo byl v tomto případě pro lidi pod pódiem humor ve skutečnosti jen zástěrkou a v koutku svého vědomí by si skutečně ti zpívající lidé přáli, aby je někdo rozsekal na kousky jen proto, že mají jiné názory než oni? Pokud je to pravda, byl by i náš smích nad touto scénkou rázem velmi hořký. Proto, ať už tohle vzniklo jako natáčení Who Is America? 2, jako natáčení nějakého dalšího pořadu a nebo jako sólová akce, je potřeba takového humoru dnes více než kdykoliv jindy.

Autor: Patrik Müller  

Recenze | Novinky: The Strokes se na The New Abnormal pod vedením slavného Ricka Rubina nadobro přestali distancovat od perfektní formy

Populární americká indie rocková kapela The Strokes vydává své šesté album The New Abnormal a to čtyři roky po EP Future Present Past a dlouhých sedm let po řadovém album Comedown Machine. Stejně jako minulé album, je i The New Abnormal hojně diskutovaným albem. Zatímco minulé album – ač se The Strokes nikdy zvlášť nevzdálili od svého tradičního přímočarého stylu znějící jako garážový rock, akorát více melodický a popový – znělo přeci jen psychedelicky, retrográdně a obskurně, The New Abnormal je něco jako taková nejlepší klasika The Strokes, kterou mohou nabídnout v roce 2020. A to je na The Strokes posun přímo monumentální.

Jsou to jednoduché písničky, ale je vidět, že se The Strokes těch sedm let úplně neflákali a tyhle jednoduché písně do detailu propracovali tak, aby zněly skvěle. The Strokes opět neměnili svůj styl, ale není to určitě na druhou stranu takové to, co by vyjadřoval citát Anguse Younga z AC/DC: “Není pravda, že jsme vydali dvanáct stejných alb, ve skutečnosti jich bylo třináct,” ale The Strokes vkládají takové ty maličké prvky, které jejich zvuk posouvají směrem k dnešnímu posluchači do všech těch „YouTubů“, „Spotifyů“, „iTunesů“ a „Deezerů“.

The Strokes (Foto: RCA Records)
The Strokes (Foto: RCA Records)

The Strokes na The New Abnormal prostě vzali to, co nejlépe umí, to v čem se v průběhu let vylepšovali a převedli to do té nejlepší možné podoby. Tak a to je celá dnešní recenze.

Ne, samozřejmě, že vidíte ty kvanta textu dole a není to zrovna “lorem ipsum”, ale jako obvykle poctivě rozebrané album. Než se ale pustíme do samotného alba, všimněte si té věty “v čem se průběhu let vylepšovali”. The Strokes? V průběhu let vylepšovali? Vždyť jejich nejlepší album bylo hned to první – This Is It? No, tady právě asi nebudu úplně v souladu se zbytkem hudebního světa. Úspěch alba This Is It? jsem totiž, když to řeknu upřímně, nikdy vůbec nepochopil.

Debutové Is This It? byl teprve začátek cesty, ne už navždy nejlepší album The Strokes

Ano, bylo to dobré album a obsahovalo hity. “Last Nite” a “Someday” byly a jsou skvělé pecky, ale jinak to album je více méně lehký nadprůměr toho, co vycházelo v roce 2001. The Strokes nepředvedli nic moc nového. Jejich styl byl (a z velké části je) založen na hudební nostalgii.

The Strokes akorát přišli v ten správný čas. Hudební svět totiž v té době tak nějak přešlapoval na místě. Na kytarové scéně docházela šťáva post-grungeovým kapelám jako Bush nebo Puddle of Mud, které se snažily navázat na úspěch zvuku a atmosféry Nirvany, ale už i jim docházel dech. Samotné kapely seattleské scény neprožívaly dvakrát plodné období.

Úspěch tak slavil hlavně drsňácký nu-metal a rap-metal, což bylo nepřijatelné pro intelektuální část bývalých fanoušků Nirvany nebo tehdejší americké vysokoškoláky. A tak hledali nějakou hudbu, která by byla pro ně, až jí našli v newyorské kapele, které nebylo blbé opakovat jeden akord po 30 vteřin a která nahrávala alba vlastně schválně tak, aby to znělo blbě. Komprese bubnů a basy do mrtě, kytary dát nezvykle potichu oproti nim a hrát přes nejlevnější zesilovač, jaký mohli najít. Tak, jak nahrávali alba v sedmdesátých letech Iggy Pop a The Stooges nebo The Velvet Underground.

Tohle vzepření se velkým studiím a mohutnému kytarovému zvuku nu-metalu bylo něčím, co upoutalo pozornost novinářů a ti, protože věděli, že se jejich čtenáři nemají čeho chytnout, začali tuhle kapelu masivně propagovat. I přes již zmiňovanou ikoničnost “Last Nite” se dle mého názoru se nejedná o nějaký velký počin, který by byl hoden titulu nejlepšího alba 2001, jak se často album nazývá. Je pravda, že Julian Casablancas je po stránce hudební teorie docela bedna a tak lze slyšet v jejich písních zajímavé melodické postupy, které jdou proti proudu a nachází se v nich ono myšlení jinak. Často mi to ale připadá zahráno a nahráno tak prasácky, že to ten obsah prostě ničí.

Zrada hudební (s)prostoty

Na novém albu The New Abnormal se ale The Strokes přestali distancovat od krásy perfektně provedené formy.

A je to možná i dáno tím, že samotný Julian Casablancas nemá vůbec rád Beatles. Pokud já beru Beatles jako nejlepší kapelu všech dob, je jasné, že se musíme v pohledu na hudbu rozcházet. Beatles byli (alespoň oproti The Strokes) perfekcionisté i ve chvílích, kdy experimentovali, hudba The Strokes byla o zachycení harmonie v jedné z nejprostších snesitelných podob a zvuk byl záměrně upraven tak, aby zněl ledabyle a nedokonale.

Na novém albu The New Abnormal se ale The Strokes přestali distancovat od krásy perfektně provedené formy. Přestali být Dorianem Grayem hudby a stydět se za to, že album bude znít čistě. Prostě si vzali kus z obou. Jak ostatně říkal Dorian Grey: „Každý v sobě má kus nebe a pekla”.

Možná je to i tím, že se Julian Casablancas vyblbnul na dvou albech svého bočního projektu The Voidz a stejně tak Albert Hammond Jr.vydal album Francis Trouble. Velký vliv měl samozřejmě také velký producent rocku, popu i rapu Rick Rubin, který ten tvůrčí chaos usměrnil a urovnal jej.

Album, na kterých dělá Rick Rubin sice občas schytávají nenávist (jenom si vzpomeňte na Eminemovo Revival), ale dělá prakticky jenom velká alba. Tak jako ze starých časů je každé album jasným prohlášením a ne chozením okolo horké kaše, které vyústí v nesourodý playlist na streamovacích službách.

Rick Rubin je v rapu znám jako mistr samplování a “The Adults Are Talking” obsahuje perfektně nasamplované bubny, které zní jako něco přesně mezi elektronickými bicími a klasickými. Strokes jakoby se tentokrát více inspirovali Beach Boys než Lou Reedem. Hudba je tak nějak jasnější a popovější než obvykle.

Casablancas zase pro jednou ve svých vokálech ukazuje, že méně je někdy více a vlastně nechce příliš rušit hudbu, nechává vše znít a jen tak do toho znuděně pobrukuje, aby poté předvedl vcelku obtížné stoupání do vysokých poloh, ale pak to vzdal a zase vše přenechal hudbě. Výborný způsob, jak odstartovat album. Ještě více ale podobný přechod ze znuděného zpěvu do procítěného refrénu Casablancas předvádí v následující “Selfless”. Je to taková ten typický smutek nad malostí vlastního života a potřeba jiného člověka vedle sebe, který člověka až dojme.

“I don’t have fun without your love
Life is too short, but I will live for you,”

zpívá Casablancas v refrénu.

The Strokes rozšířili svůj zvuk do prostorů, o kterých se Is This It? ani nezdálo

“Brooklyn Bridge to Chorus” je disko rock, který dost připomíná poslední album Franz Ferdinand. I tak ale obsahuje píseň pro The Strokes více typickou instrumentaci a tradičnější strukturu.

“’80s song, yeah, how did it go?”

zpívá nostalgicky Casablancas a následně jakoby spojoval alegorii na hudební svět s jeho životem:

“I want new friends, but they don’t want me,”

zpívá, jakoby snad zpíval o tom, že nemůže najít nové oblíbené kapely.

“Bad Decision” jakoby bylo vystřiženo z první dekády nového století. Jakoby spíše vyjadřovalo zvuk kapel, které se Strokes nechali inspirovat než Strokes samotných.

“Eternal Summer” se snovým, plážovým zvukem podobajícím se výtvorům Damona Albarna, je další skvělou písní. Píseň vás přímo vtahuje do vzpomínek, či naopak představ o nějakém pěkném místě, kde budete v budoucnosti. Vždycky v tom ale bude figurovat slunce. Ať už je to vzpomínka na prázdniny u babičky, když vám bylo 11 nebo vidina toho, jak letíte jednou, až si na to našetříte na Kanárské ostrovy.

“At the Door” začne stručný, ale jednoznačný syntezátor, který navodí pocit dramatičnosti. Více syntezátorová než kytarová píseň pak rozjede velkolepé, skoro až Shakespearovské drama naplno a v poslední minutě a půl to zní, jakoby se zde dokonce zpívala nějaká elektronická opera. Je to jedna z nejzajímavějších a nejvynalézavějších písní, jakou kdy The Strokes vymysleli.

“Why are Sunday So Depressing?” je asi největší zklamání alba. Na téhle písni není nic moc zajímavého. Je to sice chytlavé, ale řekl bych, že už moc a vcelku otravné efekty, které se ozývají z levého kanálu jako protiklad rytmické kytary na druhé strany, nezní moc dobře. “Not the Same Anymore” mi přijde potom jako děsně neoriginální píseň s kytarovou melodií, jejich kopie jsem slyšel už z několika alb. Píseň se navíc snaží už dlouho někam vyvinout a působí jako klasická vyplňovací píseň alba, která toho moc nenabídne.

Poklidná ukolébavka “Ode to the Mets” naopak nabídne dobrý konec alba, kdy píseň začíná stejnými akordy jako píseň první a vytváří tak z alba jakési buddhistické věčné kolo života a spojuje oba konce.

The Strokes – The New Abnormal

Vydáno: 3. 4. 2020
Délka: 36:22
Žánry: Indie Rock, Psychedelický Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. The Adults Are Talking, 3.Brooklyn Bridge to Chorus, 5. Eternal Summer, 6. At the Door

5
5,0 rating
5 z 5 (založeno na 1 recenzi)
5 (Dokonalé)100%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Xxx

5,0 rating
1.7.2020

Que decepción leer que “Not the same anymore” es relleno y que “Ode to the Mets” es canción de cuna, las dos mejores del Album.
Las cinco estrellas es por el Álbum.

AlejoMarin


SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Před 46 lety se s Neilem Youngem rozešla holka, a tak jenom hulil trávu a psal písničky. Teď se rozhodl poklad...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: S Lorde na Melodrama můžete být puberťáky nehledě na skutečný věk a být na to hrdí! Lorde si jakožto teprve sedmnáctiletá v...