ZAVŘÍT

Roční archiv:2021

od Patrik Müller -
Billie Eilish Black Keys Zrní Weezer

Billie Eilish opustila horrorovou atmosféru, aby klidnou písní “Your Power“ vyzvala ke vzájemnému respektu a nezneužívání své moci. Zrní uzavřeli trilogii nevydaných písní z posledního alba Nebeský klid songem „Milimetr“. Black Keys pokračují v upoutávkách na své cover album country a bluesových klasik, tentokrát s písní R. L. Burnsida “Going Down South“. Weezer zrovna vydali odložené album Van Weezer a tak je tu i nová píseň z alba, která vyšla společně s videoklipem “All the Good Ones“.

Billie Eilish – Your Power

“Snažte se nezneužívat svou moc,” zní vzkaz Billie Eilish (nejen) celému hudebnímu průmyslu. V písni “Your Power” se zbavuje velkolepých dunivých basů i horrorových videoklipů a přechází k jemným akustickým kytarám a dechberoucím, zranitelným vokálům. Zpívá o zneužívajících milencích, nátlaku a záměrné nevědomosti. Píseň představuje nápadný kontrast k děsivé, odtažité estetice předchozího alba When We All Fall Asleep, Where Do We Go? a v mnohém připomíná písně Lany Del Ray. Billie Eilish se v písni ptá: “Jak se opovažuješ? Jak jsi mohl?”, dožadující se odpovědi od násilníka a projevuje svůj talent pro písničkářství.

Zrní – Milimetr

Jindy by touhle dobou byli Zrní asi ještě někde na turné, jelikož ale je stejně jako tisíce dalších hudebníku, zasáhla tahle pandemie v tom nejcitlivějším bodě, dnes mimo jiné stěžejním pro jejich ekonomickou stránku, nezbývá než alespoň mít společně se Zrní radost z nové písně. Jedná se o třetí a poslední nevydanou píseň ze skvělého loňského alba Nebeský klid.

„Spojil jsem tři jamy ze soustředění, který mi pořád zněly v hlavě. Chtěl jsem, aby z toho byla trochu cejtit Afrika, a bavilo mě, že je to v kontextu Zrní netradiční,“ vysvětloval zpěvák kapely Honza Unger. Taky videoklip je Africe věnován, když Zrní využili archivní cestovatelské záběry afrických kmenů.

Black Keys – Going Down South

Skupina The Black Keys vydala druhý singl z připravovaného alba Delta Kream. Desáté album kapely, které vyjde 14. května, obsahuje 11 coververzí písní mississippské country a bluesové scény, které původně nahráli R. L. Burnside, Junior Kimbrough a další.

Na coververzi Burnsideovy skladby “Going Down South” se v The Keys podílejí kytarista Dan Auerbach a bubeník Pat Carney, stejně jako Kenny Brown a Eric Deaton, kteří dříve hráli po boku Burnsidea a Kimbrougha.

„To byl jeden z hitů R. L. Burnsidea!“ poznamenal Auerbach k vydání písně. „V naší verzi jsme se trochu odchýlili od originálu s falzetem a bicími, ale líbilo se nám, jak to v tu chvíli znělo. Stala se jednou z mých nejoblíbenějších na albu.“

Stejně jako minulý videoklip k písni “Crawling Kingsnake” (psali jsme i ní v minulém přehledu nových písní), lze i v tomto videoklipu zahlédnout legendární kavárnu Blue Front Cafe Jimmyho Ducka Holmese, která je nejstarším fungujícím „juke jointem“ ve Spojených státech amerických.

Weezer – All the Good Ones

Existence této písně byla poprvé odhalena 28. ledna 2021, kdy byl seznam skladeb Van Weezer na Amazon.com aktualizován tak, aby obsahoval kompletní seznam skladeb alba, kde byla “All the Good Ones” uvedena jako druhá skladba [1]. Rivers Cuomo píseň předvedl fanouškům prostřednictvím videokonferenční platformy Jitsi 30. dubna 2021.

Videoklip ke skladbě “All the Good Ones” byl vydán společně s albem 7. května 2021. Režíroval ho Jim Dirschberger, animoval Steven Gong a výtvarnou podobu mu vtiskl designér postav ze seriálu Bob’s Burgers Jay Howell.

Jessie Ware – Please

Spolu s oznámením deluxe alba své minulé skvělé desky What’s Your Pleasure Jessie Ware právě sdílela novou píseň “Please” a je to další pecka. House-popový jam s výraznou retro-basovou linkou skvěle navazuje na What’s Your Pleasure. Stejně jako při poslechu minulého alba máte i při poslechu nového singlu pocit, jako byste se vrátili do přeplněného, temného nočního klubu. Třeba i když je ve skutečnosti jen středeční ráno v časech pandemie. Jessie Ware nahrála “Please” se svým dlouholetým spolupracovníkem Jamesem Fordem a napsala jí společně se zimbabwo-americkou zpěvačkou a filantropisktkou Shungudze a skladatelem Dannym Parkerem (James Blunt, Shawn Mendes, Nick Jonas…).

Machine Gun Kelly – Love Race (feat. Kellin Quinn)

Pokud jste si mysleli, že punk-popové album rappera Machine Gun Kellyho Tickets to my Downfall byl jen krátkodobý experiment a tahle epizoda skončí, pak jste byli na omylu.

Machine Gun Kelly vydal další punk-popový singl “Love Race”, na které se podílela Kellin Quinn z rockové kapely Sleeping With Sirens a rovněž bubeník blink-182 Travis Barker. V pop-punkové skladbě „MGK“ vypráví příběh ze střední školy, kde vzpomíná na dívku svých snů. “God was a girl/The devil wore a t-shirt/Love is a game and they/Were kissing in the bleachers,” („Bůh byl holka / ďábel měl na sobě tričko / Láska je hra a oni se líbali na tribuně,”) zpívá v dokonalé nostalgické atmosféře skejťáckého období konce 90. let a začítků nového století.

Kelly a Quinn popisují, že jsou “na útěku”, aby získali zpět svou pravou lásku, a jejich hlasy s postupem písně nabývají na naléhavosti. “Love Race” navazuje na dřívější hardcore rapový singl Machine Gun Kellyho “Daywalker!”, který vydal letos v březnu, minulé punk-popvé album Tickets to My Downfall vydal na podzim 2020. V lednu Machine Gun Kelly debutoval jako hudební host legendárního amerického zábavního pořadu Saturday Night Live, kde předvedl skladby z posledního alba “Lonely” a “My Ex’s Best Friend”.

V současné době se Machine Gun Kelly chystá vydat ilustrovanou knihu, která má vycházet z jeho alba Hotel Diablo z roku 2019.

Black Midi – Slow

Objev londýnské scény black midi se podělil s fanoušky o novou píseň z nadcházejícího alba Cavalcade, které vyjde 28. května u společnosti Rough Trade. Píseň “Slow” následuje předchozí singl “John L.”. Kapela také oznámila podzimní turné po Spojených státech, které se (alespoň tedy, pokud to epidemiologické podmínky dovolí) uskuteční v roce 2021.

Accidentals – Might As Weel be Gold

Americké folkové trio Accidentals vydalo nové EP s názvem Timeout Session 1 a vyčnívá z něj krásná, poklidná písnička jako stvořená pro soundtrack deštivým dnům “Might as Well Be Gold”. Trojici Sav Buist, Katie Larson a Michael Dause doplnil se smyčci ještě folkový veterán Tom Paxton, který spolupracoval na minimalisticky aranžované skladbě “Anyway”,

London Grammar – America

London Grammar se vracejí s novou písní “America”, která je pátou skladbou z jejich připravovaného alba Californian Soil. “America” je po skladbách “How Does It Feel” a “Lose Your Head” třetí novinkou skupiny z roku 2021 a na albu Californian Soil se objeví vedle loňských singlů “Californian Soil” a “Baby It’s You”. Zpěvačka Hannah Reid o nové písni na Twitteru napsala: „Tahle píseň je o mé cestě, na které jsem se zbavila minulosti a naučila se psát hudbu po těžkém období, kdy jsem měla zdravotní problémy. Využívám myšlenku amerického snu, abych zamávala na rozloučenou věcem, které jsem už nepotřebovala.“

Californian Soil bude prvním albem London Grammar od alba Truth is a Beautiful Thing z roku 2017. Reid k nadcházejícímu albu dodává: „Tahle deska je o tom, jak získat nadvládu nad vlastním životem. Představujete si, že úspěch bude úžasný. Pak to vidíte na vlastní oči a ptáte se, proč to neovládám já? Proč mi není dovoleno mít to pod kontrolou? A souvisí to nějak s tím, že jsem žena? Pokud ano, jak to mohu udělat jinak?”

Subways – Fight

Snad jste ještě nezapomněli na skvělou pop-punkovou kapelu Subways. Ta sice zažila doby své největší slávy v první dekádě, kdy byli vítanými hosty velkých festivalů a jejich písně se dostaly do takových velkých filmů jako RocknRolla Guye Ritchieho.

Skupina The Subways oznámila svůj nový singl “Fight”, který je inspirována hnutím Black Lives Matter. Singl vznikl bezprostředně poté, co se kytarista kapely Billy Lunn loni v létě zúčastnil protestu Black Lives Matter v Londýně. „Fight’ je dopisem ve dvou částech: gesto solidarity s černošskou komunitou a barevnými komunitami, které čelí každodennímu útlaku ze strany systémového rasismu,“ řekl o skladbě Lunn. „A je to taky výzva bílé komunitě, že takový útlak skutečně existuje a že si ho musíme uvědomit a bojovat po boku marginalizovaných komunit jako spojenci.“

TIP: Sufjan Stevens – Incantation VIII

A na závěr Sufjan Stevens. Někdy není potřeba říkat vůbec nic a hudba samotné za vás řekne více než by kdy jakákoliv slova dokázala.

Playlist pouze pro tento týden:

Aktualizovaný playlist na Spotify po každém přehledu nových songů:

od Patrik Müller -
Simpsonovi Morrisey

Pokud nejste na Music Now poprvé, asi jste si všimli, že Morrissey se objevuje v komentářích docela často. Důvod je jednoduchý. Zatímco náhodně vybrané postavy hudby mají pohled na svět vlastně velice podobný, Morrissey byl odjakživa unikát a nepřestává jim být dodnes. Zatímco kdysi mu jeho schopnost být jiný než ostatní vynesla slávu, nyní mu začala být na obtíž.

Morrissey zkrátka čouhal z řady odjakživa a zatímco svou aurou zadumaného intelektuála se proslavil a lidi po celém světě jej za to zbožňovali, nyní je kolem něj aura zatrpklého postaršího muže, který jenom věčně nadává na politiku. A kdyby jen to…

Kdo se vůbec ještě dívá na nové díly Simpsonů?

V minulých komentářích jsem se Morrisseye spíše zastával. Mimo jiné i protože se mi zdálo, že vlna nenávisti směřovaná proti němu byla nechutně pokrytecká. Zatímco jeho skutečně hanlivé dřívější výroky o číňanech coby poddruhu a jeho relativizace Brejvikova atentátu takové kontroverze nepřivolaly ani náhodou, protože byly součástí radikální veganské agendy, jeho kritika londýnského starosty a podpora brexitu na něj přivolaly kletby rasistů a Hitlerů.

Kauza se seriálem Simpsonovi bohužel ukázala, že Morrissey si za to přeci jen může i trochu sám. Velká část jeho současného špatného obrazu je plně způsobena jím samotným a nikým jiným. Ukazuje se totiž, že to není jen věc svobody vyjadřování jako v jiných případech, ale jakési PR invalidity, jak ze sekce odstrašujících případů některých příruček marketingu a online komunikace.

Nemám ale rád, když zaznívají jen argumenty jedné strany. Buďme tak spravedliví a řekněme si, že ten díl Simpsonů za moc nestál. Může být ostatně jen tak dobrý, jak to ještě dovolí nové díly Simpsonů. Ti na tom dneska s kvalitou nejsou dvakrát nejlépe. Když si Simpsonovi dělali legraci z někoho dříve, byla to čest. Dneska seriál upadá mocným sešupem dolů a ničí si nálepku nejlepšího seriál všech dob.

Simpsonovi kdysi byl seriál pro intelektuály i pro masové diváky. Dnes má člověk problém pochopit, kdo se na něj pořád dívá. Jejich kulturní odkazy jsou někdy totálně plytké a levné, jindy zas naopak undergroundové. Jindy uměli tvůrci aluze a reference skrýt tak dobře, že vlastně nevadilo, že jim nerozumí. Dnes si kulturní znalec připadá u seriálu trapně a člověk, který se třeba nevyzná tak dobře v americké kultuře zase jako idiot. Zatímco na staré díly se můžete dívat pořád, z nových dílů se vám kolikrát udělá ani ne v polovině fyzicky blbě, když si vzpomenete na to, že je to pořád ten stejný seriál.

Část lidí se na seriál zřejmě ještě dívá jen ze zvyku, část lidí si udržuje seriál kvůli svému populismu. Dnešní scénáristé už z drtivé většiny nejsou ti stejní, co tvořili díly do 10. a dokonce ani 20. řady. Simpsonovi se tak bohužel stávají parodií na sebe samotné a skoro to vypadá jakoby současné série byly nějaký parodický pořadu, co běží v televizi starým dobrým Simpsonům z prvních 16. sérií. (Někteří sice tvrdí, že dobří Simpsonovi skončili 9. sérií, podle mě se ale najdou dobré díly i později. Byť  to třeba bylo po 11. sérii už spíše sitcomové a skečové než že by to bylo o dobrém příběhu jako dříve).

Aby si Simpsonovi udrželi alespoň nějaké diváky a zvedli svou sledovanost, poslední série jsou značeny snahou zalibit se určitým skupinám lidí. Byly zde dily pro „gamery“, dily pro fandy seriálů, díly pro hipstery, díly pro lidi, co se zajímají o americku politiku a ano… Taky pro lidi, co se zajímají o hudbu. Pokud u toho dílu nevypnete mozek, stejně si jej ale neužijete, i když do dané skupiny patříte.

Tvůrci Simpsonů dělali Lady Gaga reklamu, Morrisseye sepsuli

Scénáristé Simpsonů, konkrétně tedy Tim Long, jenž píše pro Simpsony díly od roku 1999, si všiml jako mnohým hudby znalých lidí, vadí dnešní Morrisseyova zatrpklost. Třeba je to Long bývalý fanoušek The Smiths, třeba si všiml, že podobné skupiny lidí, co sleduje Simpsonovi, v současnosti nesnáší Morrisseye.

Tento paradox se tak Simpsonovi snažili narvat do ústředního příběhu dílu a Líza zde vlastně zhmotnila typického diskutujícího z amerických webů jako AVClub – velkého obdivovatele moderního i staršího umění sebeidentifikjícího se jako liberála, co nestačí zírat, co to dneska ta jimi milovaná křehká duše jménem Morrissey – zastánce všech zranitelných lidí, co nezapadájí do maskulinní společnosti – dneska provádí za rasistické, sexistické, xenofóbní a bůhví ještě jaké všelijaké útoky.

Když jsem si navíc prohlížel, za kterými díly Simpsonů stojí paradoxně ještě jeden z těch přeci starších scénáristů dnešních Simpsonů Tim Long, jsou to kromě vcelku povedených a docela památných dílů jako Cena smíchu (Behind the Laughter), Simpsons Bible Stories, Bart vs. Lisa vs. 3A (Bart vs. Lisa vs. 3rd Grade) nebo Million Dollar Abie i nejhůře hodnocený díl Simpsonů na IMDB vůbec Lisa Goes Gaga. 

Pokud jste tento neslavný díl viděli, musíte snad i sami uznat, že se může jevit jako nespravedlivé, že stejný scénárista přistupoval k Lady Gaga ne že v rukavičkách, on ji snad přímo dělal reklamu ušitou na míru! Zobrazoval ji jako nějakou úžasnou pohádkovou celebritu, která pomáhá svým fanouškům najít životní smysl. Jakoby tu epizoda snad napsala sama Lady Gaga. Vlastně ani ne Gaga, ale její manažerský tým.

Simpsonovi si kolikrát dělali legraci i ze slavných hostů, co dabovali své postavy v originále – jen si vzpomeňte na Micka Jaggera s Keithem Richardsem, co zateplovali na chatě okna a sekali trávník. Nikdy jsem nepochopil, co se tvůrcům honilo hlavou (nebo peněženkou?), že stvořili tento příšerný díl.

Teď ale konečně do přítomnosti. Samotná epizoda s názvem Panic On The Streets Of Springfield má vlastně vcelku dobrý námět. Že si Lisa zamiluje někoho jako The Smiths s mladým Morrisseyem, to se jeví jako dost pravděpodobné a hodí se to k této postavě. Dabing “Scherlocka” Benedicta Cumbrbatche byl také skvělý. Vykreslit Morrisseye jako tlustého rasistu, co žere na pódiu hamburgery bylo v kontextu toho, že stejný scénárista napsal epizodu s Lady Gaga…. Docela zarážející.

Není nic horšího než brečet na Facebooku, když vás půlka světa nenávidí

Morrissey si však kope čím dál větší jámu taky úplně sám a žádné Simpsonovy k tomu ani nepotřebuje. Na Facebooku nejdříve pyšně sdílel, že bude v Simpsonech, jakmile se ale podíval na danou epizod, spustil lavinu sebe lítostných digitálních traktátů, kde dokonce hrozil žalobou (bude žalovat tvůrce Simpsonových a nebo americkou konzervativní baštu FOX?). Můžete si tipnout jak to dopadlo. Nejčastější reakce byla “Haha”, protože to taky komicky vypadalo.

Není totiž nic horšího než když jakmile vás podstatná část světa nesnáší, začnete litovat sami sebe a stěžovat si na to, že jsou na vás všichni okolo zlí. Zvlášť když máte v oblibě říkat dost kontroverzní nebo rovnou urážlivé a ohavné věci. A ještě k tomu, když fňukáte v globálně nejhorších dobách od dob studené války, kdy lidé řeší daleko horší starosti než že jsou na vás zlí v seriálu. Skoro jakoby mi to připomínalo některé české politiky, kterým jakmile klesá popularita a oni začnou brečet, že se proti nim všichni spiknuli.

Morrissey bohužel ukázal, že se jeho stranění společnosti, kdy nikdy, ani před slávou, nebyl jedním z “normálních“ lidí, projevila na jeho PR schopnostech. Dnes je totiž, ať se nám to líbí nebo ne o marketingu všechno. Žijeme v jakémsi post-kapitalismu nebo chete-li pozdním kapitalismu, kdy řada lidí už vlastně ani nerozeznává mezi profilem na sociálních sítích a skutečností. V době, kdy virtuální profily na sociálních sítí značně ovlivňují lidi třeba dokonce i pro výběr životních partnerů. Vše se samozřejmě s pandemií ještě výrazně zrychlilo.

Dneska je vlastně každý majitelem své firmy a dle intuice si tvoří svůj obraz směrem k veřejnosti a dopady vašich schopností jsou větší tím, jak moc máte na profilu lidí.

Svět hudby je specifický tím, jak se zde pere marketing s uměleckou hodnotou a jak vás neustále učí odlišit tyto dva světy. Dovolím si tvrdit, že Morrissey měl zaujmout úplně jiný postoj. I třeba kdyby s ním nebyl na 100% smířen. Mohl se třeba vyfotit v póze jako v Simpsonech a napsat něco jako: „Zas tak tlustý nejsem“. Všichni by viděli, že Morrissey není starý páprda, zasmáli se tomu a vlastně by nad Simpsony i vyhrál, protože by to byl on, kdo by se smál na konec.

Morrissey jako odstrašující příklad komunikace s fanoušky

Marketing jakožto lidský obor má v sobě dost vyčůraného (marketing bohužel nějak přitahuje slizké lidské bytosti jako Marek Prchal nebo tragédy jako Honza Nedvěd), ale také dost upřímně chytrého a taky strategického. Vlastně vám zabraňuje dělat hlouposti. Jak říká shodou okolností britský marketingový mág Rory Sutherland, marketing je vlastně než o vymýšlení nějakých geniálních nových reklam, v drtivé většině případů o zabraňování katastrofám – a zvlášť to platí čím je větší značka.

Z tohoto pohledu tak ani umělec, který nechce mít s marketingem nic společného, může ze svého dobrého marketingu a PR profitovat.

Nejde tady o klamání a lhaní, ani o věšení bulíků na nos a mazání medu kolem huby všem, kdo by se mohli uráčet poslechnout si váš singl. Je to o zachování dobrého odkazu – a tady se svět umělecký a ekonomický potkávají, protože mají na té věci naprosto stejný zájem – aby odkaz umělce, berete-li to pohledem prvním, resp. jeho značky, berete to pohledem druhým, zůstal zachován a zůstal relevantní. Marketing je vlastně taková chaoticky neutrální postava, co vykonává jen, co je dobré pro ní samotnou. Někdy tak hraje nečistou hru a dokonce škodí světu. Minimálně ve stejně případech ale taky pomáhá svět zlepšovat a Morrissey je snad chodící odstrašující příklad toho, co se stane, když na tyhle věci nemáte vůbec žádný cit a neumíte komunikovat ani s vlastními fanoušky.

Tenhle crossover Simpsonů a Morrisseye je mnohem zábavnější:

Ač tedy obsah nových alb Morrisseye je pořád dobrý, svými vztahy s veřejností si své dílo Morrissey v prakticky reálném čase ničí. Ač obsah nových dílů Simpsonových moc dobrý není, protože si udržují dobré vztahy se svými fanoušky navenek, Simpsonovi ještě pořád něco znamenají a když už nestojí za moc, alespoň se snaží nenaštvat lidi okolo. Úplně super taktika to sice není, to pak musíte věčně hledat nové dabéry, když si pár lidí na Twitteru vzpomene, že černocha musí dabovat jedině černoch.

Možná i díky tomu jsou ale Simpsonovi pořád ještě populárnější u svých starších fanoušků než u svých starších fanoušků Morrissey. A to mluvíme o seriálu, který udělil v minulosti těch urážek mnohem více než Morrissey. Jenomže s daleko větším stylem. A přesně o tom to je. Nemůžete přijít na pohřeb a začít vykládat, že váš prastrýc zemřel kvůli tomu, že kouřil 3 krabičky denně. To se nedělá.

Celá aféra je asi jako pozorovat vaše rodiče, jak se hádají. Víte, že oba nemají pravdu, ale v něčem vlastně ano. Nedivíte se, že mámu někdy s*re táta a tátu někdy s*re máma. Protože vás někdy s*rou oba. Ale stejně nechcete aby se hádali. Je to bohužel taky známka toho, že Simpsonovi i Morrissey už mají nejlepší léta za sebou. Bylo by hezké se vrátit do časů, kdy Simpsonovi dávali poprvé osmou sérii a Morrissey byl ještě v The Smiths.

Ale tyhle časy se už nikdy nevrátí, tak to tady budeme muset s oběma nějak vydržet.

Autor: Patrik Müller

od Patrik Müller -
Black Keys, St. Vincent, London Grammaar, Royal Blood

Vracejí se blues-rockoví mistři Black Keys a to s povedeným coverem, který oživuje polozapomenuté bluesové legendy. St. Vincent se vrací s retro zvukem i retro imagí a stejně jako Hannah Reid z London Grammar přemítá o tom, jak se nakládá v hudbením průmyslu se ženami. A když začneme Black Keys, připojíme i další oblíbené rockové dvojice: Royal Blood a jejich alternativní příbuzné z Kanady Death From Above 1979.

Black Keys – Crawling Kingsnake

Tento týden jako by byl zasvěcen rockovým dvojicím. Skvělý cover si přichystala ta v současnosti pořád největší z nich – ohijská kapela The Black Keys. Cover je zároveň prvním singlem z připravovaného alba Delta Kream.

K video pro píseň stojí zmínit, že bylo natáčeno v Blue Front Café v Mississippi. To je v Americe nejstarší, tzv. „juke joint“, tedy tradiční jižanská americká hospoda, kde se pije, hrají hazardní hry, ale i hraje nahlas hudba a tancuje.

Delta Kream je jejich desáté studiové album a bylo nahráno za pouho pouhých 10 hodin ve vlastním studiu Nashville Easy Eye Sound Dana Auerbacha!

Mezi další písně na cover albu budou patřit R. L. Burnsidova píseň “Poor Boy” a “Long Way from Home” nebo “Do the Romp” Junior Kimbrougha, kterou původně zahrnovali pro své debutové album The Big Come Up z roku 2002, ale nakonec si to rozmysleli. „Bylo nám ctí hrát po boku Kennyho Browna a Erica Deatona, kteří jsou přímým spojením s R.L. Burnsideem a Juniorem Kimbroughem,“ řekl Dan o vzniku písně. „Toto je Mississippský kopcovitý zvuk, který jsme si nejprve s Patem (Patrick Carne, bubeník Black Keys, pozn. red.) spojili.“

Jejich debutové album a jejich aktuální album zdaleka nejsou pro The Black Keys ‘jediným počinem, kdy se odvolávají na staré legendy blues. Předtím nahráli EP Junior Kimbrough s názvem Chulahoma: The Songs of Junior Kimbrough, které obsahovalo rovněž Burnsideovo „Busted“.

St. Vincent – The Melting of the Sun

„The Melting of the Sun“ je druhý singl z připravovaného alba St. Vincent Daddy’s Home. Mlhavá, psychedelická píseň představuje hlas Annie Clarke v efekty zastřeném stylu. Píseň se do značné míry zaměřuje na kytaru a zpěv a analogovými syntezátory a dost klade důraz na experimentální přístup. Jedná se o velkou změnou oproti minulému elektronickému albu Masseduction.

Píseň představuje také vokalistky Lynne Fiddmont-Lindsey a Kenya Hathaway, což společně se zvláštní produkcí písně připomíná písně v období před digitálním i stereo zvukem.

Stejně tak i video je dost retro a obdobně jako první singl „Pay Your Way in Pain“ – první singl z „Daddy’s Home“ – je uváděno ve formátu 4:3, tedy hlavním obrazovým formátem až do raných let nového století, kdy se širokoúhlé televize pomalu stávaly běžnými.  Na rozdíl od videa „Pay Your Way in Pain“ je „The Melting of the Sun“ však do značné míry kresleným animovaným videem se živými akčními záběry, které jsou překryty různými scénami videa.

Živé akční záběry jsou vykresleny na poloviční snímkovou frekvenci zbytku videa, což se projevuje velmi ranou nelineární úpravou videa. Scény ve videu se do značné míry shodují s texty, které obsahují několik odkazů na severoamerické ikony popkultury 20. století a závislosti a tragédie, které zažily. St. Vincent pro Rolling Stone prozradila, že je píseň věnována ženám v hudbením prostředí, které „přežily v prostředí, které jim bylo… nepřátelské“.

London Grammar – How Does It Feel

I Hannah Reid z London Grammar si vybrala pro novou píseň London Grammar podobné téma. Hannah Reid objevila brzy v kariéře London Grammar, že být na očích veřejností není úplně snadné. Přibližně v době debutu tria v roce 2013 If You Wait se ocitla uprostřed bouřky na sociálních sítích, když oficiální účet BBC Radio 1 na Twitteru zveřejnil příspěvek, ve kterém bylo napsáno: „Všichni si myslíme, že dívka z @londongrammar je sexy. Pokud s tím souhlasíte, dejte nám vědět.“

Právě současné třetí album California Soil se má k těmto záležitost vracet a být jakousi pomstou Hannah Reid vůči těmto mikro agresím, kterým byla vystavena. Zejména titulní skladba líčí její zkušenosti ženy zapletené do ne vždy úplně čisté hry slávy a Lord It a Feeling dokumentuje její toxický vztah s bývalým přítelem a pokračuje tak ve změně tématů textů London Grammar, které se staly velice osobní.

Royal Blood – Boilermaker

Po vydání druhého alba Royal Blood How Did We Get So Dark? v roce 2017 se anglické rockové duo složené ze zpěváka a basisty Mika Kerra a bubeníka Bena Thatchera obávalo, že jejich třetí album zkazí.  „Byli jsme vyděšení, když jsme udělali druhou nahrávku,“ uvedl Mike Kerr z Royal Blood v nedávném rozhovoru s moderátorem Zane Lowem pro Apple Music 1. Kerr připouští, že během produkce tohoto alba se jeho duševní stav “zhoršoval” a nebyl v dobrém rozpoložení.

„Myslím, že jsme byli vyděšení z druhého alba,“ přiznal. „U toho prvního nám to šlo tak dobře, že jsme měli opravdový strach, že lidi zklameme. Dělat umění ze strachu ale není nikdy dobré. “ Když se duo trochu jinak mentálně nastavilo a začalo pracovat na třetím albu Typhoons, měli z toho všeho však daleko lepší pocit. „Vyrábět tohle album bylo úplně jiné,” řekl Kerr.

„Cítím se tak svěží a jsem mnohem šťastnější.“ Myslím, že jedna věc, kterou jsem našel, je spíše opravdová důvěra než jakákoli důvěra, která je jakkoli vytvořena. Teď opravdu důvěřuji svému vlastnímu názoru.“  Součástí posílení důvěry bylo angažování zpěváka zkušeného rockera, zpěváka a kytaristy Queens of the Stone Age Joshe Hommeho, jako producenta.  „Vedl naši loď správným směrem,“ řekl Kerr, který byl původně jen svědkem Hommeho produkčních dovedností, když společně pracovali na albu Vols. 11 & 12 Hommeho superkapely Desert Sessions.

Death From Above 1979 – Mean Streets

Na Mean Streets si Death From Above 1979 vytahují známého italsko-amerického herce. „Viděl jsem, jak je Robert De Niro v televizi kvůli něčemu rozrušený,“ vysvětluje bubeník a zpěvák Sebastien Grainger, jak k tomu došlo. Někdy, když lidé deklarují tato obrovská prohlášení, zajímá vás, co zakrývají. Jsem si jistý, že Robert De Niro je skvělý člověk; je to skvělý herec a natočil několik neuvěřitelných filmů, ale není svatý a ve svém životě udělá nějaké ošklivé věci. Takže zaujmout spravedlivý postoj, to je v pořádku, ale vypadá to, že se proti něčemu bráníte. Odkud ten hněv přichází?“ vysvětlili Death From Above 1979 trochu tajemně svou další píseň z nového alba Is 4 Lovers.

Teenage Fanclub – In Our Dreams

Již v listopadu skotští Teenage Fanclub ohlásil nové album s názvem Endless Arcade. Postupně jsme z něj slyšeli již několik skladeb, například „Home“, „I’m More Inclined“ a „The Sun Won’t Shine On Me“. A k tomu ještě singl již z roku 2019 “Everything Is Falling Apart“ bude na novém albu Endless Arcade také. Album konečně dorazí na konci tohoto měsíce a do té doby je skupina zpět s ještě jednou ukázkou.

Nejnovější píseň Teenage Fanclub se jmenuje “In Our Dreams“. „Pro přeformulování aforismu, který nejznámějším způsobem používal John Lennon, je existence, co se děje, zatímco lidská rasa je zaneprázdněna vytvářením dalších plánů,“ uvedl Raymond McGinley ve svém prohlášení. „Tato píseň je trochu o tom, ale stejně jako všechny naše písně, je píšeme intuitivně a přemýšlíme jen o tom, co o nich řekneme později,“ přiznal McGinley. Hudebně „In Our Dreams“ zapadá přímo k jejím předchůdcům – klidná, soft-rocková, ale svěží skladba, se kterou Teenage Fanclub nabízí možná o něco moudřejší a zkušenější pohled na život než dříve.

Sharon Van Etten, Fiona Apple – Love More

A na konec dva parádní společné covery původních autorů a nových interpretů a více než potěšující spojení mladších hudebníků s těmi zkušenějšími. Nejprve Fiona Apple a Sharon Van Etten na písni té druhé z nich “Love More”.

Paul McCartney – Seize The Day feat. Phoebe Bridgers

Phoebe Bridgers a Sir Paul McCartney v předělávce jeho nové písně “Seize the Day” vydané před Vánoci 2020.

Sledujte náš Spotify profil:

od Patrik Müller -
  • Před pár dny vyšla nová píseň Micka Jaggera a Davea Grohla s názvem “Eazy Sleazy”. Dostalo se to dokonce do našeho veřejnoprávního rozhlasu, kde to moderátoři představovali jako nějaký veledůležitý počin a s vážným hlasem sdělovali, jak se píseň staví proti odpůrcům vakcín se stejně vážným tónem, jakoby snad oznamovali jmenování dalšího českého nového ministra a nebo oznamovali nějaký zásadní zvrat v pandemii díky novému převratnému vědeckému objevu.

Ale nejsou v tom sami. Politika vyvolává vášně. Mainstreamová média jsou tak vždy strašně rády, když do něčeho můžou politiku narvat, protože to pak máte okamžitě kliky, reakce, příznivce jednoho a druhého tábora, co se servou v diskuzi a zatímco se diskutující hádají nebo alespoň klikají, vám na webu narůstá velice cenný čas návštěvníků strávený na webu. To se pak hezky ukazuje v grafům potenciálním zájemcům o inzerci. A už jenom samotné kliknutí je politikou vždy snadno vynutitelné.

V písni se vyskytuje jedna sloka o konspiračních teorií bláznů, netřeba z toho dělat velkou politiku

Co, že v té písni je za tak důležitého, že to tak slavnostně oznamovali dokonce i na Českém rozhlasu? Kromě zpívání o nových digitálních trendech, kterým v době pandemie stoupla obliba (hovory na Zoomu, TikTok, sledování video lekcí o vaření…) se v poslední sloce si Jagger s Grohlem (beru to tak, že je text dílem obou, i když nevím, kdo se konkrétně postaral o tuto sloku) dělají legraci s některých konspiračních teorií, které se dneska hodně probírají.

Jagger zpívá, že Bill Gates je v jeho krevním oběhu, čímž naráží na šílenou teorii o mikročipech ve vakcínách. Pak se zmiňuje ještě o píď šílenější teorie lidí, co věří v placatou Zemi, pak klasiku v podobě lidí, co nevěří v globální oteplování, věří v druhý příchod Ježíše Krista a nakonec v mimozemšťany a tzv. „deep state“. Čili v podstatě takový text, který by si mohli dát jako znělku pan Grygar a jeho klub skeptiků Sisyfos. Jagger si vlastně dělá legraci jen z pár bláznů. Humor má být někdy drsný, tak proč ne. Není to ale žádné bůhvíjaké hrdinství. Kdo by ale s Jaggerem nesouhlasil.

Snad tedy až na to úplně poslední. „Deep state“ je vysmívaný pojem, protože byl spojován s Trumpem a jeho příznivci a vše, co bylo spojováno s tímto oranžovým ex-prezidentem USA je oblíbeným terčem vtipů. A očividně i po jeho odchodu. „Deep state“ se dá chápat různými způsoby, ale má to být nějaké neviditelné zakořenění určitých principů v americké politice za účelem udržení moci a zisku (někdo říká např. že bude díky tomu vždy ochráněna Wall Street, že se vždy a za každou cenu pojede údajně vydělávající válečná mašinérie, že velká média nechtějí, aby lidi znali některé špinavé pravdy o politicích, někteří přičítají „deep state“ na vrub dokonce třeba i kauzu Jeffreyho Epsteina a Lollita Island).

V tomto ohledu je trochu škoda, že zrovna Mick Jagger, symbol vzdoru papouškuje narativy CNN ve stylu „vše, co je nějakým způsobem spojováno s Trumpem musí být špatné a není to pravda.“

Třeba fakt, že se různí technologičtí giganti, další velké firmy a některé americké velké mediální společnosti de-facto domluvili na tom, že nebudou dělat něco, co povede k Trumpovu zvolení a že měl Trump vlastně pravdu, když tvrdil, že se proti němu domluvilo mnoho lidí – a ještě se k tomu mají tu drzost otevřeně přihlásit v magazínu Times ve článku “The Secret History of the Shadow Campaign That Saved the 2020 Election” – to mi zase tak moc k smíchu nepřipadá. Ale je fakt, že ve spojení s UFO jak se do tohohle vágního pojmu nacpe všechno možné, trochu legrační je.

O to ale nejde.

Jsou to lidi, co dokázali mnoho, ale ne bohové, co vyřeší všechny problémy světa

Škoda, že tyhle všechny řeči okolo politických témat, o kterých se skvěle hádá v diskuzích zastínily fakt, že ta písnička je vcelku průser. Tedy alespoň na to, že je to spolupráce takových dvou hudebních borců. Trochu se tím vysvětluje i to, čemu se před pár lety všichni strašně divili. Proč s Daveem Grohlem a Foo Fighters odmítl spolupráci na písničce David Bowie. Dave Grohl je zkrátka pravý hudební „entertainer“. Je to strejda, který občas u piva na grilovačce vypustí geniální myšlenku a o pár hodin později skáče placáky do bazénu a pak se málem udusí smíchy, když vzpomíná na hlášky z Účastníků zájezdu. Na své si Grohla přijdou tak nějak všichni, akorát ne vždycky.

Pod videem se však objevilo k mému překvapení poměrně dost negativních hlasů, patrně od amerických hudebních fanoušků nikoliv kvůli tomuhle, ale nedostatečné aktivistické stránce v písni. Tyhle vtípky pro ně nebyly to pravé ořechové, zvlášť když se Jagger s Grohlem jenom malinko opovážili naznačit, že je současné omezení již taky trochu serou.

Exemplární názor vysvětlující pohled dnešního běžného západního mladého člověka identifikujícího se v lepším případě jako buď progresivista, v horším jako marxista, představuje komentář jistého uživatele YouTube Luka Tylera, který zní v překladu: „Co SKUTEČNĚ nechápu, je důvod, proč tito hudebníci nepoužívají svou moc k řešení konkrétních skutečných problémů ve světě, jako je policejní brutalita, systémový rasismus, změna klimatu, Donald Trump… atd. Místo toho si stěžují na virus, který se vzal po celém světě, který byl mimo naši kontrolu, a stěžují si na očkování lidí a „nutnost nosit masku“ a „svou svobodu“ ..?“ 

Proč je tomu tak, jak píše tento člověk? No možná právě protože jsou to skvělí hudebníci! Se vším respektem k nim, většina z nich nedokončila ani střední školu (jako třeba zrovna Dave Grohl). A někteří by od nich přitom chtěli, aby přednášeli veřejnosti o největších společenských problémech, které naše společnost už řeší léta, ale nenašli jsme na ně snadná řešení?

Většina lidí není hloupá a samozřejmě jim nebude věřit. Vědí, že mnoho ze slavných hudebníků strávila polovinu svého života nosem v kokainu. Nic proti tomu, proč ale sakra velká část západního světa věří, že celebrity mají nějakou magickou moc zachránit tenhle svět? Je to skoro jako ujíždění si na nějakém podivném fetiši celebrit. Přes svůj talent to nejsou žádní bohové a nejsou nutně víc než mnoho lidí kolem nás.

Mohou bavit lidi podobně jako stadionové rockové kapely, mohou je inspirovat jako někteří alternativní hudebníci, nejvyšší, čeho se mohou dostat, je dostat posluchače do nějakého bodu osvícení, do kterého ho dostanou svým uměním jako někteří špičkoví hudebníci. Některá hudba měla i skvělý politický, teologický a nebo filozofický podtext. Málokdy to ale bylo vynucené nějakým aktivismem.

Leonard Cohen si neřekl před tím než šel napsat “Hallelujah”, že by rád konal dobro a rozšířil povědomí o křesťanské mytologii. Bohužel od dob Johna Lennona, je z nějakého důvodu mnohými vyžadováno, aby zastávali hudebníci roli aktivistů a nebo rovnou aby se stavěli do role jakýchsi stínových politiků. To možná ukazuje na to, že to politici dělají blbě. Nám to jako společnosti ale dvakrát nepomůže. Spíše nás to ještě rozhádá, protože velká část společnosti se postaví na hlavu a nebudou poslouchat celebrity. A mají na to plné právo.

Co totiž můžou reálně dobří hudebníci, co umí psát písně nebo hrát na hudební nástroj vědět o tom, jak vyřešit policejní brutalitu a změnu klimatu? A tak nejlepší, co můžete získat, je Roger Waters sledujícího po nocích Al-Džazírou a poté přednášejícího svým návštěvníkům koncertů a dokonce i dalším hudebníkům o tom, jak by neměli podporovat Izrael a naopak měli podporovat Palestinu. Tu, která denně potlačuje lidská práva a jejich vůdci sní o vyhlazení Izraele. Je vždycky hezké slyšet jejich názor, ale dával bych osobně větší váhu raději názor některých neslavných chytrých nebo zkušených lidí z mého města než Jaggera, Grohla, Waterse. A to si zrovna těchto hudebníků vážím hodně. A dokonce nejen po hudební stránce, ale i lidsky.

Někdy bychom je ale poslouchat měli!

Smáli jsme se Rickymu Gerveimu, který řekl něco podobného, ale samozřejmě v trefnějším podání: „Většina z vás jste ve škole strávili míň let než Greta Thunbergová, tak si vemte svou malou sošku, neopovažujte se veřejnost poučovat o čemkoliv, poděkujte Bohu a táhněte do p***le,“ ale přitom to byla tak trefná poznámka. A ani náhodou nebyla jen pro Američany. U nás jsou sice populární spíše opačné názory, ale to nemění nic na faktu, že čekat od hudebníků nějaké názorové vedení je dost podivné.

No dobře. Ale teď je třeba hodit brzdu. Chyba by totiž byla je neposlouchat vůbec. Pokud někdo píše oblíbené texty o životě, pak má nejspíše nějaký dar vyjadřovat to, co si mnoho lidí bere za své t, že to pak vříská na celé kolo doma nebo před pandemií na koncertech. Může to být třeba i docela nesmyslný text jako “Don’t Look Back In Anger” od Oasis, ale je v něm něco, co lidem připomíná vzpomínky nebo jejich problémy. Takoví textaři pak skutečně můžou svůj dar komunikovat využít v jakousi reklamu daného problému. Písně se šíří rychleji než kdejaký čínský virus, a tak šířit povědomí o problému může být skutečně dobré skrze písně.

Možná taky schopnost skládat hudbu má v sobě dar uspořádat chaos v něco, co dává nějaký smysl a jestliže to hudebníci dokážou s tóny, třeba to mohou dokázat i s problémy.

Další dobrý důvod je fakt, že poznali svět z jiného světa než drtivá většina lidi z vašeho okolí. Je sice pravda, že cestování po hotelích a hraní před euforickými fanoušky není asi obrazem toho, jaká je většina světa nebo života, slavní hudebníci žijí v bublině. Ustát to všechno však je těžká disciplína sama pro sebe a musíte být mimořádná osobnost. Navíc právě oni, kteří to zažili ve vlastní kůži, vědí jak může fungovat sláva a mohou tak vidět skrze některé lživé marketingové nebo populistické tahy politiků.

Hudebníci také udělali mnoho dobrého skrze své charitativní koncerty. I kdyby se vám nelíbily koncerty pro Afriku, protože se tam situace za dekády nezlepšila a vypadá to, že se tamní peníze stejně ztrácí v kanálu kvůli místním diktátorům, kteří systematicky ničí tamní země, protože logicky nechtějí mít silné, zdravé a nezávislé obyvatelstvo. Podařilo se ale vybrat miliony peněz na lidi zasažené zemětřeseními, hurikány, cunami nebo dalšími přírodními katastrofami pro obnovení jejich domů nebo základní infrastruktury.

Poslouchejme tedy hudebníky pozorně. Ale nepřežeňme to zase tolik. Jsou to jenom lidé, co to většinou myslí dobře, ale nemají moc indícií navíc, aby věděli lépe než my nebo lidí v našem okolí pod Olympem, kde je ta pravda.

Ač, jak jsem předesílal, píseň “Eazy Sleazy” textem a hudbou za moc nestojí, alespoň to Micku Jaggerovi zpívá pořád parádně. Poslední dobou snad líp než kdy dřív. Proto je ještě větší škoda, že nemá lepší materiál ke zpívání…

Autor: Patrik Müller

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Cloud Nothings za pomocí Stevea Albiniho dokázali zachytit (nejen) jejich současné rozpoložení naděje i zmaru

Cloud Nothings byla i přes svůj poměrně přímočarý styl stylově vždy poměrně těžko uchopitelná kapela. Jejich druhé album Attack on Memory produkované legendou analogového nahrávání Stevem Albini, mělo v sobě kus post-hardcore, ema, noise rocku a členové kapely, aby nebyli posluchači a hudební novináři zmateni málo, jmenovali jako svou největší inspiraci nikoho jiného než zakladatele heavy-metalu Black Sabbath. Nyní pomalu už uplynula jedna dekáda a Cloud Nothings se vrací opět se Stevem Albinim, avšak je z nich kapela dost jiná.

Cloud Nothings jsou moderní rocková kapela, která si přebírá od jiných kapel leccos. Mnohé z takové té typické definice punku – rychlé bicí, strohé a vysoce zkreslené kytary prakticky bez dalších efektů. I styl frázování slov ve zpěvu se podobá punkovým legendám. Cloud Nothings tak na novém albu The Shadow I Remember velice připomínají třeba legendární The Ramones. Kapela z Ohia však určitě nepatří mezi klasické “ortodoxní” punkery a když na to přijde, nemají problém zariskovat možné opovržení různými nekompromisními hudebními posluchači a proniknout také do mnohem popovějších oblastí. 

Cloud Nothings (Foto: One Beat PR)
Cloud Nothings (Foto: One Beat PR)

Minulé album Last Building Burning tak zdobila jak zběsilost a agresivita, tak i popová melodičnost, chytlavost a velikost refrénů. Nemůžu si pomoci, ale slyším v nich díky tomu také něco například z legend hair metalu 80. let Cheap Trick.

Obdivuhodná proměna vokalisty v pravého frontmana

Punk můžeme ale chápat rovněž jako žánr, který je o svobodě vyjádření, vzdoru, naštvání na svět. Někdo také říká, že je to prostě žánr o lidech a společnosti, ve které žijí. Něco z předem použitých spojení jako “definice punku” nebo “ortodoxní punk” tak mohou při jiných vysvětlení tohoto žánru působit vlastně jako nesmyslná. Jestliže by měla být součástí punku svoboda vyjádření, měla by to být i svoboda uhnout z žánrů bez toho, aniž by někdo jen kvůli tomu začal povykovat, zvedat oči do stropu a tvrdit: “Vy už nejste punk.”

V tomto ohledu si tedy Cloud Nothings udržují i status punk-rockové kapely, pravda ale je, že Cloud Nothings víc než kdy jindy na novém albu The Shadow I Remember připomínají spíše než současné americké kapely, současné indie rockové kapely z Austrálie a Nového Zélandu jako Rolling Blackouts Coastal Fever, The Beths nebo The Goon Sax.

Cloud Nothings očividně velice vyhovuje kombinace drsnosti a jemnosti. Proto výrazně jemnější, pomalejší a popovější album Life Without Sound (2017), dopadlo takřka fiaskem. Jak se však už o rok později dokázali Cloud Nothings v životní formě vrátit zpátky s Last Building Burning, bylo skoro až ohromující. The Shadow I Remember se též vydává ve stínu jakéhosi bonusového alba, či jak jej nazvat, The Black Hole Understands, které bylo vydáno pouze na Bandcampu a hudebně bylo ještě méně punkové a ještě velice melodické.

The Shadow I Remember je v tomto ohledu pokračováním plodného období Cloud Nothings, které výborně navazuje na jejich zmiňované druhé album Attack on Memory s tím rozdílem, že Cloud Nothings působí jako stále silnější kapela. Mnohé z toho je způsobeno proměnou Dylana Baldiho. Ten totiž i na skvělém Attack on Memory působil, při vší úctě, jakoby se k mikrofonu postavil jenom za trest, protože někdo musel.

Nyní se mu ale buďto dost proměnil hlas a nebo na sobě strašně makal, protože je z něj po necelých devíti letech plnohodnotný frontman. Oni taky Cloud Nothings nahrávali album Attack On Memory v době, kdy bylo Baldimu teprve 18 a obzvlášť kluci v tomto období nemají hlas ještě úplně vyvinutý a stále se potýkají se strašákem všech teenagerů, a obzvláště těch, kterým jsou zpěváci, a sice mutací hlasu.

A je to obrovská výhoda, protože zatímco se minule Cloud Nothings museli naučit perfektně hrát, nastavit a perfektně nahrát své nástroje s aparaturou, dnes mají už i hlasovou stránku kapely naprosto plnohodnotnou.

Soundtrack k deštivým pandemickým odpoledním

Na minulém albu se mi moc líbilo, že Cloud Nothings dokázali na posluchače výborně přenést atmosféru patrně přímo jejich zážitků. Asi to nebyla náhoda, protože Cloud Nothings pojmenovali první píseň alba po norském hlavním městě a chuť kapely přenést na vás atmosféru jiného místa (a nebo naopak vás přivést virtuálně za nimi), nemůže být očividnější. 

V otevírací “Oslo” se řeší existenciální otázky. Není to nikterak hluboká filozofická debata, drží se to ale velké otázky, které jsme si všichni někdy položili: Kdo vlastně jsme? Má nějaký důvod, že jsme v té neuvěřitelně shodě náhod zvítězili my? Přes zázrak, že tato planeta je umístěna v ideální vzdálenosti od hvězdy a má kolem sebe ideální štíty v podobě jiných planet až po to, že jsme s těch milionu spermií vyhráli ten závod právě my, se to zdá jako stěží uvěřitelné..

Ale jsou tu taky pokládány více přízemní otázky.

Proč je i přesto, jaké neuvěřitelné štěstí máme, život tady tak těžký? Jsme šťastni ve městě, ve kterém žijeme? V práci, kterou děláme? Ve vztahu, ve kterém jsme? Změníme se ještě v průběhu života, jak budeme dál stárnout?

Cloud Nothings přitom donutí takto hluboce přemýšlet prostými řádky jako:

“Am I at the end or will there be another change?“

(“Skončil jsem už a nebo přijde další změna?”)

To však nic nemění na jejich síle.

Úvodní kytara alba spojená s bublajícím zvukem a pianem je famózní. Běhá z toho mráz po zádech, okamžitě vás to přesune někam do deštivých krajin, Cloud Nothings si nemohli vybrat lepší intro svého alba. Ocenit se musí i upršená fotografie obalu alba, která úplně přesně koresponduje s tím, jak na člověka působí song “Oslo”. Takový punk pro deštivá úterní odpoledne, kdy vám není ani úplně dobře, ani špatně, ale doléhá na vás tíha života ze všech stran.

Nejen kytary, ale i bicí zní na albu opět výborně a jsou tím pravým srdcem další svižné písně s popovými popěvky “Nothing Without You”. Dalším prvkem Cloud Nothings je angažování dámské vokalistky, za kterými by, pokud jsem tedy pátral správně, měla stát Macie Stewart z rockové dvojice OHMME. A pokud se vám její zpěv na této písni líbil, pak se můžete radovat, protože to není naposled, co na albu Cloud Nothings své nové eso z rukávu vytáhli.

“The Spirit Of” je výrazně agresivnější a na rozdíl od “Nothing Without You”, má nečekanou strukturu, kdy sice píseň začne tradiční strukturou sloka-refrén, ale v polovině přijde, jak se říká správně v hudební teorii coda – jakýsi rozšířený závěr skladby, kdy dochází jen k opakování refrénu až do konce. Baldi si na konci skladby i „zascreamuje“ jako v drsném post-hardcore. Chvíli předtím přitom Cloud Nothings zní s dalšími nasládlými popěvky s punkovými kytarami spíše jako nějaká kombinace The Ramones a Cyndi Lauper. Ale přesně tohle Cloud Nothings jsou. Nikdy nevíte, co od nich uslyšíte dále, ale přesto to do sebe všechno nějak perfektně zapadá a na konci tvoří perfektní celistvý obraz.

“Only Light” není ve sloce nijak výrazná píseň. Tím, jak moc hlas Baldiho začal poslední dobou připomínat nebožtíka Joeyho Ramona, je ta nepříjemnost ve slabších chvílích snad i na škodu. Pak ale přijde nápaditější před refrén a hlavně hezký, až překvapivě jemný refrén, který potěší uši.

Cloud Nothings jemně také pokračují. “Nana” je prakticky romantický song. Cloud Nothings se tentokrát přidávají ve více lidech a zpívá vedle Baldiho i basák TJ Duke.

Jak “Nana”, tak “Open Rain” jsou velice chytlavé, můžete ale mít takový nepříjemný pocit, že už jste to někde před tím slyšeli. Připomíná to některé písně z posledního alba Jimmy Eat World a zrovna poloha emo-popu popravdě není úplně nejsilnější stránkou Cloud Nothings. Zní to sice velice hezky a chytlavě, ale nějak si to prostě nemůžete užít. Nevěříte jim to tolik jako jiné písně.

Až “Sound of Alarm” přinese tak chytlavý a povedený refrén, že už prostě neodoláte a poddáte se i téhle více popové části jejich hudby, která zase připomíná s roztomilým hookem po refrénu dívčí punk-popovou kapelu The Regrettes.

„Svět, který jsem znal, odešel pryč,“ zpívají do současného podivného stavu světa trefně Cloud Nothings

“Am I Something” po těch romantičtějších a nebo veselejších částí zase přinese kus existenciálního dramatu a Cloud Nothings se stejně jako na Attack On Memory začínajícím songem “No Future/No Past” stále daří toto téma nevyčerpat. Závěr písně s napůl prosebnými výkřiky:

“Am I something good?
Or just unremarkable?”

“It’s Love” následuje výborně. Je to nejrychlejší píseň a taky nejbláznivější. Má velice veselý podtón, ale Baldi do sloky zpívá death metalovým growlingem, což vytváří směs která je nejen k popukání, ale baví i svou tvůrčí drzostí. Po středně tempových písních, kterých bylo na albu možná až moc “It’s Love” album i přes svou potrhlost výborně oživí.

Na “A Longer Moon” zazní svištivé efekty i temné, hluboké piáno. Píseň výborně navazuje na naprosto skvělý uzávěr alba “The Room It Was”, které zakončuje album podobným způsobem, jakým zakončovali Foo Fighters album The Colour and the Shape s písní “New Way Home”. Jsou to ale Cloud Nothings, kteří volí přeci jen o něco decentnější a melancholičtější závěr alba, který však napíše albu tu pravou tečku.

The Shadow I Remember je v lecčems lepší než minulé Last Building’ Burning. Cloud Nothings mají širší zvukovou paletu, zapracovali výborně do některých písní piáno i dámskou vokalistku. Současné album zase ale v některých momentech, zvláště v části těsně za půlkou ztrácí svou ostrost. Na Last Building’ Burning řezali kytarami Cloud Nothings poctivě od začátku do konce a album bylo správně tvrdé a temné. I přes tu tvrdost ale Last Building’ Burning postupně ztrácelo nápaditost. To The Shadow I Remember se naopak ze slabší části vzpamatuje a přijde ještě dobrý závěr. Last Building’ Burning je však asi více umělecky hodnotnější a originálnější než The Shadow I Remember.

Co je ale na dvojici alb The Shadow I Remember a Last Building’ Burning krásného je, že jakmile si poslechnete album minulé, slyšíte jak z těch černých mraků postupně prosvítá album současné. Třeba “Leave Him Now” jakoby spíše patřila ze současného pohledu do The Shadow I Remember”. Pokud bychom museli nutně zvolit jedno z alb čistě dle zvuku, myslím, že by bohužel pro album současném, stejně nakonec vyhrálo Last Building’ Burning díky těm famózním kytarovým a bubenickým výkonům, které kapela předvedla minule a nyní po této stránce až tolik jako minule neoslnila. Bylo by to ale těsné.

Pak je tu ale aspekt textů, které bodají do srdce, jsou velmi účinné a z doposud již vydaných pandemických alb, jsou Cloud Nothings jedni z těch nejlepších, co zvládli vyjádřit současnou atmosféru. I s méně údernou hudbu tak má vlastně The Shadow I Remember větší dosah než Last Building’ Burning, u kterého nebyl obsah textů vedle hudby vlastně až tak důležitý.

Možná je v tom ale i dnešní doba a The Shadow I Remember je nějakou podobnou očistou duše, jako bylo pro Taylor Swift Folklore. Zní to hloupě, chápu. Ale srovnání těchto dvou alb úplně rozdílných interpretů je na místě kvůli tomu, jak dobře vystihuje náladu obou tvůrců i mnoha z nás. Poslední rok byl jako takové jedno velké deštivé úterní odpoledne, kdy je všude klid, ale zároveň tak úplně není. Steve Albini je známý tím, jak dokáže z kapel dostat čirou přirozenost a je to rovněž jeho velká zásluha, že album má ten dar přesunout vás a pochopit rozpoložení kapely, když jej nahrávala.

Kdy mnoho lidí tvrdí (tedy na rozdíl ode mne), že má více času přemýšlet a poté – a to se nám snad stalo skoro všem – poohlédnout na svůj život z jiné perspektivy, možná trochu širší, kdy nám najednou přestaly připadat tak důležité ty problémy před pandemické éry jako kde si dáme po cestě do práce kafe a jak seženeme lístky do kina, když je tam už skoro vyprodáno a nejsou dobrá místa k sezení.

“The world I know has gone away
An outline of my own decay

…

This is the end of the life I love”

(“Svět, který jsem znal, odešel pryč / Náčrtek mého vlastního úpadku … Tohle je konec mého života, který miluji.”)

Cloud Nothings – The Shadow I Remember

Vydáno: 26.2.2021
Délka: 32:08
Žánry: Punk Rock, Power Pop, Indie Rock, Noise Rock, Hardcore, Emo
Rozhodně musíte slyšet: 1. Oslo, 2. Nothing Without You, 3. The Spirit Of, 4. Only Light, 7. Sound of Alarm, 8. Am I Something, 11. The Room It Was

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!

od Patrik Müller -
Lana Del Rey, Death From Above 1979, Royal Blood, The Joy Formidable
Lana Del Rey, Death From Above 1979, Royal Blood, The Joy Formidable

V aktuálním přehledu toho, co by vám nemělo uniknout za nové singly najdete Lanu Del Rey, noise rockovou kapelu Death From Above 1979, jejich trochu popovější bratrance z Británie Royal Blood, velšskou kapelu The Joy Formidable, jedinečnou spolupráci Becka a Paul McCartneyho a první singl z nového alba jednoho z největších objevů poslední doby americké alternativní scény — black midi.

Lana Del Rey – White Dress

Lana Del Rey sdílela se světem novou píseň a videoklip „White Dress“ — úvodní skladbu z právě vydaného alba Chemtrails Over the Country Club. „White Dress“ je třetí vydanou novinkou z nového alba a následuje skladby „Let Me Love You Like a Woman“ a titulní skladbu. Podle tiskové zprávy je nový vizuál videoklipu inspirován Davidem Lynchem. Od vydání Norman Fucking Rockwell! v roce 2019 vydala Del Rey svou první básnickou sbírku s audioknihou. Kromě singlů vydala v listopadu loňského roku také cover klasiky George Gershwina „Summertime“.

Death From Above 1979 – One + One

Death From Above 1979 vydali své čtvrté album, které navazuje na album Outrage z roku 2017. Album pojmenované Is 4 Lovers bylo vydáno 26. března. Prvním singlem z alba bylo „One + One“, což má být pro kapelu poněkud netradiční výlet do světa milostných písní. „Moje žena, Eva, otěhotněla nedlouho poté, co jsme na písni začali pracovat, a po vyslechnutí rané verze řekla: ‘Přála bych si, aby tato píseň byla tanečnicí.’ Tak jsem se vrátil do studia a přepracovali bicí. Jak se nahrávka formovala, pokaždé, když jsem se vrátil domů ze studia, dítě začalo tančit v Evině břiše,“ prozrazují soukromé pozadí vzniku písně Death From Above 1979.

Royal Blood – Limbo

Royal Blood sdíleli nový singl, o kterém říkají, že je „nejambicióznější a nejdivočejší“ věcí, kterou doposud napsali – poslechněte si „Limbo“ níže. Nová skladba, která je třetím z nadcházejícího nového alba dua Typhoons měla svůj živý debut na předávání cen hry Roblox Bloxy Awards. Royal Blood vydají své třetí album Typhoons 30. dubna. K aktuálnímu songu „Limbo“ kapela uvedla: „Je to bezpochyby nejambicióznější a nejdivočejší věc, jakou jsme si sami dovolili.“

The Joy Formidable – Into the Blue

Velšská alternativní rocková skupina The Joy Formidable se koncem minulého týdne vrátila s novou skladbou a hudebním videem „Into the Blue“, které slouží jako první vlaštovka jejich nové tvorby od alba AAARTH z roku 2018. V průběhu let si The Joy Formidable zachovali svůj neotřelý jedinečný hudební styl, vedený kytaristou/zpěvákem Ritzym Bryanem, a tato nová píseň není výjimkou.

K tomu jsou zde dobře promyšlené texty, na kterých se obyčejně podílí jak Bryan, tak basistka/zpěvačka Rhydian Dafydd. Bryan uvedl píseň/video ve svém prohlášení: „Into The Blue je o odevzdání se lásce a magii. Mít odvahu užít si novou cestu a tajemství a vzrušení z něčeho neočekávaného. Jde o to, abyste znovu otevřeli oči kráse a lásce,“ vysvětlil, co jej k písni inspirovalo. „I když to nebylo koncipováno jako metafora pro dobu, ve které teď všichni žijeme, určitě to tak dopadlo.“

Paul McCartney, Beck – Find My Way

16. dubna Paul McCartney vydá McCartney III Imagined — kolekci coverů, remixů a reinterpretací skladeb z alba 2020 McCartney III. Poté, co multiinstrumentalista a zpěvák Dominic Fike dnes sdílel verzi McCartneyho „The Kiss of Venus“, vydali McCartney a Beck novou verzi „Find My Way“.

Black Midi – John L

Nyní, pro něco úplně jiného. Zapněte si bezpečnostní pásy a poslechněte si skladbu “John L“ od londýnské experimentální skupiny black midi. “John L“ je song z jejich chystaného alba Cavalcade. Předvádí jí jako ohnivou píseň báseň zpěváka a kytaristy Geordie Greep. Texty zobrazují společnost, která propadá kouzlu pekelného božstva, zatímco vůdce kultu zlověstně tahá za nitky. „Na celém světě není úniku z tohoto pekelného dunění,” říká Greep.

Cavalcade následuje vydání úspěšného debutového alba Schlagenheim (2019). Produkovali jej Marta Salogni a John ‚Spud ‘Murphy v Hellfire Studios v Dublinu.

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Ignorance folkové skupiny Tamary Lindeman The Weather Station umí posluchače uklidnit jejím sametovým hlasem, ale také jej nenápadně upozornit na problémy světa

Kanadská kapela Weather Station vydala své páté a dost možná nejlepší album. Skupina, i když možná přesněji projekt Tamary Lindeman orientován na indie-folk podkreslený často nejen elektrickými kytarami, ale i dechovými, v letech 2015 a 2017 s Loyalty a Weather Station nabízelo alba plná soucitu, citlivosti k lidem i hudbě. Kombinace těchto prvků vydržela i na letošní album Igorance.

„Pročpak jsi tedy sedlákovi radila?“
„Protože nespravedlnost snésti nemohu. Ubohý sedlák byl ošizen.“

— Božena Němcová, Chytrá horákyně

Změna je v tom, jak se Weather Station více ponořili do jakéhosi space rocku, resp. space-folku, kdy jejich indie-folkový styl jakoby byl zasažen vlivem britských indie a art-rockových kapel 80. let jako Talk Talk, ale také obecně jazzové hudby.

Tamara Lindeman z Weather Station (Foto: pitch Perfect PR)
Tamara Lindeman z Weather Station

Srdcem hudby kapely jsou kromě sametově hladkého zpěvu Tamary Lindeman rovněž živelně znějící bubny s velmi propracovaným zvukem. Na to jsou pak stavěny rovněž velmi dokonale znějící další nástroje. Těžko hledat na tomto albu nějaké slabé místo. Úvodní trojice je fantazie. Tvoří jí polyrytmická, jazzem načichlá “Robber”, zasněná folková pouť “Atlantic” a více přímočará, v podání klidného hlasu zpěvačky Lindeman, melodicky snad dokonce dětské ukolébavky připomínající “Tried to Tell You”. Těch skvělých momentů je tu ale více.

Jako starší sestra London Grammar

Rytmické cvičení s úžasnou kreativní atmosféru “Wear”, stejně tak i na poměry tohoto alba vážná a dramatická piánová balada “Trust” nebo nejprve minimalistická a poté někde v oblacích poletující “Subdivisions”.

Více popové odbočky “Parking Lot” a “Heart” asi nejsou úplně tou nejvyšší jakostí, které se na albu skrývá jinde, je ale fakt, že jsou to písně, které zaujmou na první poslech asi nejvíce a mohou být dobrou bránou pro nové posluchače. Album je také místy vcelku předvídatelné. Pak se stane, že třeba “Toss” se svými poletujícími syntezátory a zvonivým piánem, člověku zní strašně hezky, ale nějak si je neužije tolik, protože je to sice všechno dokonalé, ale jakoby tomu chyběl kus originality. Je to zkrátka takový až moc typický a standardní zvuk anglofonních indie-folkových a dream popových kapel. Člověku pak neustále vstává na mysl podobnost třeba i s London Grammar a že je dnešní Weather Station vlastně něco jako starší sestra London Grammar.

To je na jednu stranu velká pochvala vzhledem k technické stránce a produkci, na které se podílela zčásti i sama Tamara Lindeman a pomáhal jí Marcus Paquin, který má za sebou asistenci ve studiu pro Arcade Fire nebo The National. Na druhou stranu tohle album zní tak nějak moc „typicky“. Skoro jako takový hudební vzorník dnešního folk-popu a kromě těch London Grammar přijde na mysl i Angel Olsen, Big Thief, Julien Baker a pochopitelně i Florence & The Machine. Když to však je zvládnuto takto mistrně, ani to tolik nevadí a pomyslné váhy se zase začínají převažovat jednoznačně na tu stranu pozitivního dojmu, které album Ignorance vyvolává.

K Ignorance hodně Tamaru Lindeman inspiroval její zájem o ekologii a dopad klimatických změn. A asi to provedla důkladně, protože na novém albu je skutečně slyšet nějaké mimořádné spojení s přírodou a to je pro folkové hudebníky nesmírně cenné. Vsadím se, že v časech pandemie si nejeden z nás uvědomil, jak moc ztrácíme kontakt s přírodou a jak moc vzácný je každý takový výlet do přírody.

Nechtěl bych se tady sice rozplývat nad tím, jak nám ta pandemie vlastně ukázala, že si některých věcí nevážíme a je to vlastně pozitivní – na to mi tahle zpropadená čínská chřipka „zmrvila“ až příliš součástí mého života, ale je fakt, že zrovna třeba obyčejné procházky přírodou jsou teď očistou, za kterou by člověk platil i zlatem, zatímco před pandemií to bylo někdy takové, že člověk tam sice chodil, ale nějak zvlášť ho to nevzrušovalo. Chodil tam spíše se setrvačnosti nebo kvůli tomu, že to chtěl někdo jiný.

Za ekologii, proti korporacím i rozvodům

Tohle album jakoby mělo mimořádný cit pro společenské otázky – kromě ekologie také téma zajetí lidí v sítích mocných korporátních společností, které dnes mají nad námi čím dál větší moc, ale i třeba více přízemní téma rozvodů a rozchodů párů.

V tomto ohledu je velmi zajímavé, jak ač témata na albu nejsou vůbec lehká, album zvukově vyloženě léta v oblacích a uklidňuje. Díky těmto těžším tématům, které posluchači přivážou na nohu těžkou kouli a táhnou jej z těch výšin směrem dolů, se ale tak lehce nestane to, co hrozilo na starších albech Weather Station – že člověk rychle ztratí pozornost a z hudby  Weather Station se stane jen pozadí pro jinou hlavní činnost, kterou si zvolíte vykonávat. To sice není nutně špatné – i tady má hudba své místo – ale jsem si jistý, že pokud je hudba až tak skvělá, tohle by nikdy úplně nemělo nastat.

Nejlepším příkladem je samozřejmě legendární skladatel ambientní hudby Brian Eno a jeho neméně legendární album Ambient 1: Music for Airports. Tahle hudba byla přímo stvořená pro to, aby byla hrána pouze na pozadí, ale stejně vnímavý posluchač je stejně u tohoto alba v naprostém vytržení.

Weather Station bohužel i na Ignorance tento neduh jejich hudby trochu opakují a v určitých momentech se člověk ztrácí a přistihne se, že vlastně tu hudbu už ani moc neposlouchá a dělá nebo přemýšlí nad něčím jiným. Naštěstí je zde však více prostoru pro zamyšlení se nad texty a i když poslouchá jen bokem, pořád ta hudba člověku uklidňuje a vlévá mu jakousi klidnou energii do žil.

The Weather Station – Ignorance

Vydáno: 5. 2. 2021
Délka: 40:42
Žánry: Indie Folk, Barokní Pop, Folk-Pop, Dream Pop, Folk-Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Robber, 2. Atlantic, 3. Tried to Tell You, 4. Parking Lot, 7. Wear, 8. Trust, 10. Subdivisions

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!

od Patrik Müller -

Londýnská post-punková kapela Shame vydává po fenomenálním debutu Songs of Praise druhé album Drunk Tank Pink na kterém se Shame ponořují do temnějšího, absurdnějšího zvuku a hlouběji zkoumají, kam až můžou zajít.

Shame pro mě byli jedním z největších objevů, které jsem za doby Music NOW učinil. Dodnes si pamatuji na moment, když jsem poprvé uslyšel píseň “One Rizla”. Svěžest téhle kytarové hudby mi připomínala doby, kdy jsem objevil rané časy Oasis a jejich prvního alba Definitely Maybe spolu s bohatou kolekcí skvělých demo nahrávek a nevydaných písní. Možná znáte ten moment. Je to takové hudební jaro, kdy slyšíte zvuk něčeho, co začíná. U Oasis jsem to slyšel zpětně, u Shame navíc měl člověk v přítomnosti možnost sledovat zrod nové kapely.

Shame (Foto: Pitchperfect PR)
Shame (Foto: Pitchperfect PR)

V roce 2017 mezi všudypřítomnou elektronickou hudbou působili tihle kluci vyfoceni někde na vesnici v oblečení jak po tatíkovi se selaty v náručí, jako zjevení a ještě lépe hráli. Vzdor proti umělosti a chuť na nic si nehrát je v hudbě vždycky ohromně sympatická vlastnost. Už tehdy jsem si ale říkal, že jsem strašně zvědavý, co provedou Shame po tak skvělém debutu dál.

Nadšení z nového objevu opadá, Shame ale dokázali být pořád zajímaví

Nové album Drunk Tank Pink u mě nejprve vyvolávalo rozporuplné pocity, ale nakonec zvítězil dojem pozitivní. Moment úžasu s trochou nadsázky přirovnatelný ke slavné scéně Jurského parku, kdy tým vědců poprvé spatří živé dinosaury, sice tentokrát nepřijde, ale člověk má zároveň tak nějak pocit, že se Shame vydali správnou cestou a přesně takto to mělo být.

Shame se stejně jako mnoho jiných dnešních kytarových kapel dají označit nálepkou “nezávislé”, což pochopitelně tak nějak znamená vždy to, že kapela má dostatek peněz na to, aby nahrála album ve slušných podmínkách, ale málo peněz na to, aby musela být pod nějakým tlakem očekávání. Znamená to vlastně něco jako takovou ideální pozici pro hudební tvůrce, kdy víte, že nevyhladovíte, ale zároveň si můžete dělat vlastně co chcete. Shame tak logicky neměli proč zkoušet vytvořit podruhé stejné album. Navíc posluchači nezávislé scény jsou náročnější a tenhle posun u každého dalšího alba nějak sami očekávají.

Shame se tak vydali do temných zákoutí a snaží se zkoumat to, co dokáží oni sami a vlastně také punk obecně. Shame totiž nezměnili nějak výrazně zvuk tím způsobem, že by si nakoupili nové kytary, zesilovače, efekty a nebo dokonce vyměnili nástroje. Spíše jen na ty nástroje, co hráli minule hrají jiným způsobem, experimentovali s laděním, s technikou hraní na kytary a některé knoflíky možná zkusili otočit na maximum, ať slyší, co to udělá. A jinak samozřejmě zkouší své písně jinak komponovat a volit extrémnější tempa.

“Alphabet” není zase tolik výrazná změna oproti minulému albu, už tady lze ale vypozorovat nějakou větší temnotu, větší hloubku a masivnost kytar. Stojí proti vám velká zeď zvuku a zpěvák Charlie Steen začíná album perfektní řádkou:

“Now what you see is what you get
I still don’t know the alphabet,”

a Shame stejně jako u prvního alba Songs of Praise (2017) velmi rychle zametají námitky na to, že by snad punková hudba v roce 2020 nemohla existovat. “Alphabet” je i na post-punk trochu těžkopádná, ale album zahájí solidně a nekompromisně. “Alphabet” taky svým zvukem chytře staví můstek mezi debutem a současným albem.

Směs skvělých současných, o polozapomenutých kapel

Když se na to podíváme z trochu jiné stránky, dalším rozdílem druhého alba Shame je, jak na tom albu lze více slyšet vliv jiných kapel. Zatímco na prvním albu byli totiž se svým mixem post-punku se špetkou power popu Shame vcelku sví, tady pro rozšíření svého zvuku očividně potřebovali pomoci nějakou větší inspirací od konkrétních kapel. “Nigel Hitter” tak zní dost jako moderní, více popová verze fenomenální post-punkové kapely z Leeds Gang of Four.

Steen si přímo bere ten bizarní, skoro až komediální styl zpěvu Joeho Kinga z Gang of Four, který rovněž slova velice rád prokládal různými citoslovci, které z toho všeho dělaly jak větší šaškárnu, tak vlastně daleko více napínavější věc, protože váš mozek na to okamžitě reaguje, protože ví, že citoslovce jako zde “Pop, pop, pop” do písní obyčejně nepatří.

Shame mají skvělý smysl pro humor a tak člověk přemýšlí, že asi ten název písně vybrali v narážce na předsedu strany UKIP Nigela Farage. Stačí zaměnit “t” za “l” a ostrý vtípek je na světě. Zvukově ale píseň zase tak nezaujme. Jediné, co na ni zaujme jsou krásně znějící detailní kytary s až nečekaně jemným dozvukem jako nějaké rozněžněné dívky.

Na “Born In Lutton” je ale vystřídají kytary znějící naopak jako dítě ulice a to se vzhledem k tématu písně o drsnějších částech Anglie hodí.

“I’ve been waiting outside for all of my life
And now I’ve got to the door, there’s no one inside,”

zpívá zdrceně Steen v překvapivě hodně ponuré písni, kde se členové kapely tvrdě smiřují se samotou, která nastalo po konci turné.

Z “March Day” zní hodně inspirace absurdní, bizarní hudby Talking Heads nebo z novějších kapel Parquet Courts. Ve zvuku ze kterého se málem točí hlava popisují utrápené dny s nespavostí a ten, kdo někdy naspal málo (což asi někdy všichni), asi uzná, že ty melodie znějící jako soundtrack nějaké frašky znějí dost věrohodně vzhledem k tomu, co se člověku v takových ne zrovna milých dnech děje v hlavě.  Vše ještě posiluje start-stop temp, kdy kapela na chvíli úplně přeruší a pak se zase roztočí ten jejich kolotoč ze šíleného oprýskaného lunaparku někde uprostřed Anglie.

“This is the last time Acid Dad”

řve Steen ve zhudebněné marném vyjednávání s drogami “Water in the Well”, která tvoří jakýsi hlavní singl alba a asi se není co divit, protože ze všech písní zaujme nejvíce na první poslech. Steen opět zpívá v mimořádně fraškoidním stylu. Pak přijdou zvláštní řádky:

“Lux upon lux,”

zpívané u Shame již tradičním hlubším hlasem, který střídá řev. Není popravdě jednoduché určit, co “lux” znamená ve slovníku členů kapely Shame. Jednotku světla tím buď nemysleli a nebo nemysleli přímo. “Lux” se ale někde taky používá pro označení luxusních věcí. Tak jako tak to bude asi opět nějaká narážka na neřest mnoha kapel po celém světě. Neřest, která otevírá úplně nové možnosti lidské mysli, ale také zabíjí.

Shame a Bulgakov jako milovníci drog a bizarní frašky života

Nemůžu si pomoci, ale na tomto albu albu Shame je něco bulgakovského. Třeba Shame od Bulgakova nečetli ani řádku, ale tenhle fenomenální a vedle velikánů Dostojevského, Gogola nebo Puškina, trochu nedoceněný ruský spisovatel, tak nějak prostupuje rock’n’rollem skrz na skrz už od doby, kdy Mick Jagger po přečtení jeho nejslavnějšího díla Mistr a Markétka napsal “Sympathy for a Devil”. Vždycky jsem říkal, že Bulgakov vymyslel rock’n’roll už před tím než existoval.

Bulgakov ostatně žil dost jako rocková hvězda, bohužel tedy dost utlačovaná. Byl ale znám minimálně pro několik věcí, které dost připomínají pozdější oblíbená témata rockových písní: závislost na morfiu, obhajování existence Ďábla (Satana), témata čarodějnic, mysteriozního cirkusu, oslava absurdity a bizarnosti života, oslova frašky nebo totální výsměch autorit.

Při řádce “Lux Upon Lux” jsem si vzpomněl na tuhle část z Mistra a Markétky (nemohl jsem jí najít v Češtině, tak odpusťte můj neohrabaný překlad z Angličtiny):

„Ale laskavě zapřemýšlejte nad touto otázkou: Co by si vaše dobro počalo, kdyby zlo neexistovalo? A jak by vypadala Země, kdyby všechny stíny zmizely? Koneckonců, stíny vrhají věci i lidé. Zde je stín mého meče, ale stíny také pocházejí ze stromů a živých bytostí. Chcete zbavit Zemi všech stromů a živých věcí jen kvůli vaší fantazii, která si chce užívat nahého světla? Jste hloupý.“

Ač je tedy přemýšlení nad “co tím chtěl básník říci” občas dost obtížné a třeba je vysvětlení chybné, je to vlastně také dobré, protože se člověk i chybným vysvětlováním aluzí velmi vzdělává.

Román ruského spisovatele Michaila Bulgakova byl napsán v Sovětském svazu v letech 1928 až 1940 za Stalinova režimu. Cenzurovaná verze vyšla v moskevském časopise až 26 let po Bulgakově smrti v letech 1966–1967. Rukopis byl knižně vydán až v roce 1967 v Paříži. Do oběhu se šířila samizdatová verze, která obsahovala části vystřižené oficiálními cenzury,

The Master and Margarita | Eva the Weaver | Flickr

Příběh se týká návštěvy ďábla v oficiálně ateistickém Sovětském svazu, což samo o sobě vytváří mnoho bizarních situací. Mistr a Margarita kombinuje nadpřirozené prvky se satirou, černou komedií a filozofickou teologií. V jedné časové ose ukazuje ďábla v komunistické Stalinově Moskvě, v druhé Ježíše a Piláta Pontského ve starověkém Římě. Bulgakov vpodstatě ukazuje, jak je na nadpřirozeno krátká jakákoliv státní byrokracie a přestože se ďábel chová surově, nemůže si člověk pomoci a jak je na něj státní aparát krátký, cítí k němu i určité sympatie.

“Snow Day” má nejtemnější zvuk alba. Sloce vévodí špinavá basa, zprava, zleva škvrčí kytary a Shame se dotýkají skoro industriálního zvuku. Člověk má pocit, jakoby se ve sněhu procházel kolem starých, opuštěných továrních hal. Najednou se píseň změní v drtivou sílu, která se na vás valí a nejde zastavit:

“And everything comes together at once
It looks just like the ocean
And you wanna just dive in
It’s the most beautiful thing you’ll ever see”

Konec písně, kdy je představeno vlastně už třetí tempo písně je pak mimořádně působivý. Atmosféra písně vás v tento moment musí okamžitě pohltit. Shame ví, že to s čím se potýkají, je silnější než oni a své pocity bezmoci velmi dobře přenesli do své hudby. Drogy dokážou otevřít člověku dveře do tajného světa, které vám dávají netušené možnosti, ale můžou jimi velice snadno přijít také i zlí démoni.

“Human, for a Minute” je asi nejblíže milostné baladě, jak se Shame mohou dostat. Tahle píseň je jedna z těch, která se vám nejspíše bude líbit při prvních pár posleších, ale pak naopak omrzí a zdá se být příliš dlouhá. A zvláště po “Snow Day” s divokými změnami.

Shame ztratili kus vlastní identity, ale inspirace jinými kapelami jim dovolila jít dále

V této tématice punkové “romantice” se pak pokračuje i v “Harsh Degrees”, ale aby nebyl posluhač málo zmaten, ještě předtím je tu parádní “6/1”. Dle Steena zrovna tenhle song se málem do alba nevlezl. Ale zaplaťpánbůh. Je to drsná, šílená, ale zato pořádné výživná jízda, přechod do možná i vrcholu alba “Harsh Degrees” je navíc dost hladký a můžeme se radovat, že nejlepší kousky si nechali Shame až na druhou polovinu alba.

“6/1” je takové “One Rizla”, ale v drsnějším podání. Zatímco ve “One Rizla” zpíval Steen: “I’m not much to look at, I’m not too much to hear, But if you think i love you, they you had a bad idea”, tady zpívá (teda spíše zase prostě řve) rovnou asexuální hymnu:

“I do not seek man
Nor women neither
No, nor woman neither”

Je to opravdu velkolepá smršť, která nenechá člověka chvíli vydechnout, kde se Shame vydávají se svým exotickým tempem písně, někde blízko těch vůbec nejkrajnějších stylů kytarové hudby jako mathcore.

“Station Wagon” je oproti tomu vlastně až moc normální. Je to takové decentní uzavření toho cirkusu s ďábelským úsměvem, kdy obecenstvo ještě neví, že je vystupující okradli.

Jakožto posluchači se ale můžeme cítit naopak obohaceni, protože Shame dali do alba snad ještě větší intenzitu než minule. Problémem tohoto alba tak zůstává hlavně jeho neoriginalita pro opravdové znalce post-punkové scény. Podstatná čas alba je totiž vážně jen o tom, že Shame vlastně jenom rozjíždějí velký mixér, ve kterém spojují kousky již existujících kapel, často navíc velmi kultovních pro fanoušky tohoto stylu. Pro ty, kdo však nejsou v post-punku až tak doma je tohle album jedno z perfektních začátečnických substancí, po které může nastat těžká hudební závislost, která naštěstí nezabijí, podle toho, co tvrdí věda, spíše naopak.

Není tu pak ta jednoduchost, přímočarost a přirozenost debutu, která se pojila taky s větší chytlavostí některých písniček. Je v tom ale poznat velikost a také nějaký umělecký podpis. Shame už nejsou “jen” punkeři, ale za pomocí producenta “velkých ryb” Last Shadow Puppets nebo Florence and The Machine Jamese Forda jejich možnosti tohle album rozhodně rozšiřuje do dalekosáhlejších a různorodějších hudebních končin, do kterých se mohou vydat tihle londýnští nesvazatelní kluci příště.

Shame – Drunk Tank Pink

Vydáno: 15. 1. 2021
Délka: 41:35
Žánry: Post Punk
Rozhodně musíte slyšet: 1. Alphabet. 3. Born in Luton, 5. Born In Luton, 6. Snow Day, 9. 6/1, 10. Harsh Degrees

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!

od Patrik Müller -
Billie Eillish
Billie Eillish

Buď jste to slyšeli od někoho jiného a nebo sami od sebe. „Proč je dnešní hudba tak špatná?“ je věta, která zaznívá od lidí velice často. Ač asi není úplně pravda, že by dnešní hudba byla vyloženě horší než hudba starší, hudba se určitým způsobem proměnila. Něco nového získala a něco starého ztratila. V minulém díle jsme jako důvod toho, proč si toto někdo myslí, uváděli změnu v oblasti nahrávání hudby a v roli, kterou v hudbě hrají producent a studia. Dneska se zaměříme na důvod, který člověk, jenž buďto nikdy nehrál na hudební nástroj, a nebo nepronikl do hudby hlouběji, neidentifikuje, ale může jej i tak velmi dobře vycítit. Jsou to změny melodie, spíše ale úplné mizení melodie z populární hudby.

Pohřeb melodie

V roce 2019 na YouTube vyšlo video kanálu Inside the Score, který se většinou zabývá podrobnou analýzou filmové a klasické hudby z hlediska hudební teorie, kdy jsou mixovány vcelku pokročilé teoretické informace se zábavou. Tehdy však kanál odbočil, zaměřil se na hudební teorii moderních písní a video nazval prostě jako: “Smrt melodie” a připojil k tomu otazník, což sice z této věty i v Angličtině dělá trochu paskvil, ale tak nějak vyjádřilo to, že to je vždy vcelku těžké měřit hudbu a nikdo se moc nezaobírá výzkumy, které by používaly statistické metody pro zjištění toho, zda melodie vymřela. Hudební věda je bohužel pořád trochu oxymoron vzhledem k tomu, že největší znalci hudební teorie sedí na fakultách umění a jsou to tedy často lidé, kteří nijak zvlášť matematiku a statistiku nemilují.

V tomto videu je však dobře argumentováno příklady a je na nich ukazováno, jak populární moderní hity často obsahují naprosto minimum melodie: 2 nebo 3 noty a někdy dokonce vůbec žádné (obsažena je zde pouze rytmická linka). Výbornými příklady toho jsou populární “Bad Guy” Billie Eilish a “Look What You’ve Made Me Do” Taylor Swift. Mimochodem, poměrně hodně kritizované album Reputation, ze kterého píseň pochází mám já naopak rád právě z toho důvodu, jak moc se zde perou dva úplně rozdílné přístupy k popu.

Úplně nejvíc paradoxní je na tom asi právě to, že producentem a částečným skladatelem této písně je právě nikdo jiný než člověk, kterého naopak považuji za něco jako zachránce melodie v populární hudbě — už v minulém článku vychvalovaný Jack Antonoff. Skoro jakoby dle dávných mýtů pohřbil melodii, aby jí pak mohl znovu vykopat

V moderní hudbě je každopádně i přes jeho vliv na známé popové tváře vidět velká regrese melodie. Video odkazuje na článek izraelského filmového skladatele Yuval Shrema “Where Did the Melody Go?”, kde autor argumentuje tím, že je v moderní hudbě důležitější tzv “hook” než “melodie”, což je sice vcelku vágní pojem, ale většina zasvěcených chápe, co se tím myslí: něco jako malá podmnožina melodie – nějaká krátká, jednoduchá melodie, která se opakuje a nebo opakuje svou část. Příkladem jsou Aviciiho typické taneční instrumentální mezihry v písních, kterými jsou dodnes zaplaveny rádia nejen z jeho hitů. “Hook” se ale vyskytoval občas i dříve. Příkladem budiž refrén “Whola Lotta Love” Led Zeppelin.

Takové melodie často můžete slyšet v reklamách, např. ve formě jednoduchého hvízdání. Jsou tedy očividně dost chytlavé a zapamatovatelné a mají tedy velký komerční potenciál. A tady vidíme ten důvod, proč se poslední dobou tak často používají. Právě taneční hudba “hooků” využívá prakticky neustále. Jestliže tedy ovlivňuje dnešní hudbu tak moc, jak ovlivňuje, není se moc co divit, že z ní všeobecně melodie z hudby tak nějak mizí.

Melodii nechali zmizet nejen Taylor Swift a Billie Eillish, ale i elektronické remixy starší hudby a Limp Bizkit

Pak je tu samozřejmě rap, který též melodií jaksi příliš nepoužíval a jelikož hip-hopová kultura už nějaký ten pátek ovlivňuje výrazným způsobem také pop, máme tu další silný faktor proč z popu doslova mizí melodie. A samozřejmě nejen z popu, protože pop automaticky ovlivňuje také další žánry, které se k němu přibližují (rock, R&B, soul, taneční elektronickou hudbu).

Krásná ukázka jsou moderní remixy historických písní jako “We No Speak Americano”, kdy je původní melodie doslova znásilněna a nahrazena repetitivním “hookem”: Krátká pauza pro trochu napěti a najednou se ozve: “Pa-parl’americano” a následuje to neuvěřitelně nakažlivé “tuc tuc tu tuáááááá tu tu du du tu tu du dááááá … tuc tuc tu tuááááááá tu tu du du tu tu du dááá”… No prostě chápete. A to je ještě ten jeden z více melodických příkladů remixů, některé si počínají v tomto ohledu ještě hůř.

Aby ale tento článek nevypadal jenom jako nějaký “hejt” na elektronickou hudbu, i rockové kapely občas podobně převzaly starší písně a odstranily z ní kus melodie. Napadá mě z hlavy verze “Behind Blue Eyes” Limp Bizkit, která měla velký komerční úspěch a do dneška se ostatně dost hraje v našich rádiích. Limp Bizkit z původní písně The Who odstranili celou část mezihry, ve které je změněna tónina, což je v popu obecně bráno asi jako ekvivalent vyhození peněz investovaných do kanálu.

U The Who navíc začíná sloka E-moll (E minor) a mezihra E-dur (E major). Přechod z molové do durové stupnice se často bere jako změna nálady ze smutné na veselou. V rádiích se už někdy od 90. let, možná dříve tohle moc nenosí, protože většinovému konzumentu může části písničky se změnou tóniny připadat, i když ani neví proč, “divná”. Fred Durst z Limp Bizkit tedy mezihru The Who nahradil opakováním stejných akordů jako ve sloce a aby to nebylo tak prázdné, přidal do toho trochu hip hopově znějící opakování písmen kapely se vzkazem: “Objevuj” (dodnes nevím, co tím chtěl vlastně říct, je ale fakt, že nám tahle píseň dala videoklip, ve kterém se líbal Fred Durst s Hale Berry, což byl kdysi docela hit).

Kde se tedy ta melodie ztratila?

Odpověď na to proč tomu tak je není jednoduchá, ale určitě je v tom ukrytý právě nějaký neprobádaný psychologicko-sociologický důvod. Třeba v sobě cítíme nějakou prázdnotu. Třeba se člověka v digitální mění. Není schopen tolik vyzařovat emoce, protože má moderní technologická doby vysoké nároky na jeho analytické myslící schopnosti. To by dávalo smysl v tom ohledu, že analytické a kritické myšlení se obecně považuje za prostředek k utlumení emocí. Proto se psychicky labilním pacientům jako první nabídne stanovení řádu v základních věcích jeho života jako spánek a pokud je psycholog dobrý, sám jej vlastně učí analyticky přemýšlet nad jeho životem a tím ho zbavuje stresu. Vidí ve svém chování určité vzory a postupně tak dokáže vypozorovat, kdy se blíží něco, co by jej mohlo ohrozit a zase zhoršit jeho stav.

Dnes má už mnoho lidí i to spaní řízeno aplikacemi pro sledování jejich aktivity během spánku a chytré hodinky jim říkají, kolik mají denně uchodit kroků. Čert aby v tom byl, kdyby se tato, s trochou přeháněním řečeno, robotizace lidí, neprojevila i na jejich vnímání emoci a tím pádem vnímání jakési technické hudby, která se nejlépe dá vyjádřit právě hooky obsahující málo hravých not a naopak více matematicky přesné rytmiky beatu.

‘Blinding Lights’ je jedna z písní, která vrátila do špičky popových hitparád melodii:

Možná ale taky v sobě cítíme nějakou skrytou zvířecí maniakálnost, která se potřebuje dostat ven skrze agresivně opakující melodie taneční hudby. Techno, které je vlastně extrémním případem výše uvedeného, ostatně bylo velice populární už v době, kdy bychom nějaké technologické ovlivnění lidí mohli hodit leda tak na televize, popřípadě první tlačítkové mobily. Tak rychle to ale zase asi ta technologie nestačila zvládnout.

Třeba je v tom tedy i strach z emocí? Už dekády tu funguje

Někdo by mohl namítat, že je to jen různými lidmi. Proto někteří i dnešní teenageři poslouchají symfonický death metal a jiní trap. Jak ale potom vysvětlíme, že v minulosti byla skoro úplně všechna populární hudba melodická? A tím je myšleno jak hudba klasického popu 40. let, tak hudba klasická.

Třeba ale současný podivný stav pandemického světa přinese chuť k návratu ke starým časům, se kterými je melodie svázaná. Indicií může být právě velmi vřelé přijetí nových alb Taylor Swift, která jsou naopak rozhodně melodické. Stejně tak jeden z největších hitů minulého roku “Blinding Lights”, které sic taky používá opakující se ústřední hook po refrénu, ale o poznání více melodický, stejně jako je melodicky zaměřená celá píseň.

Už dříve ale (tipl bych někdy okolo roku 2013) začal být nesmírně populární jakýsi retro-futuristický návrat k 80. létům jak v hudbě, tak v módě, v seriálech a filmech a nyní i ve hrách – viz. herní hit Cyberpunk, který se sice odehrává v budoucnosti, ale obsahuje grafické prvky ve stylu 80. let.

Jednou z popových písní, která se odkazuje na klasickou hudbu a má v sobě spoustu melodie je “Mr. Brightside” od Killers, jehož nesmrtelnost a neustále okupování hlavně britských hitparád hovoří o tom, že mladá generace na melodii rozhodně nezanevřela:

Dnešní posedlost 80. léty je mimochodem taky nesmírně zajímavým tématem na samostatný článek. Fanoušky melodie každopádně může dostat z této melodické bídy. A to je také paradox, protože to byly vlastně právě 80. léta, kdy se začaly rozmáhat také ty nejvíce nemelodické větve taneční hudby jako techno.

Závěrem je jen třeba říct, že melodie není automaticky nějakým prvkem kvality. Každý máme jiné preference a někomu, včetně mě, připadá vymírání melodie velice smutné.

Video ‘The Death of Melody?’ které poukázalo na odchod melodie z popové hudby:

Autor: Patrik Müller
Foto: crommelincklars

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Medicine at Midnight je malá naděje na to, že Foo Fighters mají i v současnosti co nabídnout

Kdo by neměl rád strejdu „Dejva“. Usměvavý chlapík a pohodář. Skvělý bubeník, skvělý kytarista, skvělý zpěvák. Jeden z mála hudebních postav, kteří měli možnost stát se členy hned dvou legendárních kapel. Takovému člověku by se blbě zkazila nálada. Ještěže si Music Now nikdy nepřečte a my můžeme mít sice furt špatný, ale o píď lepší pocit, když řekneme, že nová alba Foo Fighters od fenomenálního Wasting Lights z roku 2011 za moc nestála. Aby to však nebylo tak černé, v Medicine at Midnight je ale alespoň konečně vidět nějaká nepatrná naděje na světlejší zítřky.

Poptávka po dalším albu bude vždy a ještě to tak bude pěkných pár let. I kdyby padaly trakaře, na zemi se řítil asteroid a nebo jsme se v blízké budoucnosti přestěhovali na Mars. Kapela dokázala svými takřka svou řečí mluvícími charakteristickými kytarami i poctivými muzikantskými výkony, promlouvat k milionům fanouškům po celém světě.

Foo Fighters (RCA Records)
Foo Fighters (RCA Records)

K širokému oslovení jim také pomohlo, že Dave Grohl nikdy nebyl nějaký velký génius pro psaní textů. Což je v tomto případě výhoda, protože zároveň dokázal sdělit důležitou zprávu i bez nějakých velkých slovních kudrlinek. Textům tak rozumí v klidu dokonce i ti, kteří moc daný jazyk neovládají.

Foo Fighters opět s Gregem Kurstinem. A opět tohle spojení nedává velký smysl

Problém posledních alb Foo Fighters je ale právě v tom, že Dave Grohl a spol. nějak ztratili schopnost vytvářet velké písně. Na minulém albu sice výrazně svítily dvě písně – “Run” a “Sky Is a Neighbourhood”. V porovnání s historií kapely ale schází nějaké písně, které by se mohly přidat ke klasikám kapely, ke kterým nepatří jenom “Everlong” a “My Hero”, ale i třeba “Arlandria” nebo “Walk” ze vzpomínaného posledního silného alba kapely Wasting Lights.

Noví Foo Fighters postrádají nějaký směr nebo účel. Sonic Highways byl samozřejmě zasloužení hodný projekt, který měl spolu s dalšími projekty Davea Grohla nostalgicky poukázat na to, jak je důležité nahrávat hudbu ve studiu. Vzhledem k tomu, že se Dave Grohl zapojoval do něčeho, co by se dalo pojmenovat “hnutí za záchranu legendárního studia Sound City”, člověk to bral spíše jako takový kousek skládačky a ani ne snad úplně plnohodnotné album.

Z dnešního úhlu pohledu si ale člověk říká, jestli to vlastně není tím, že Dave Grohl se dostal do skladatelského bodu, která postihne dříve nebo později každého dobrého nejen skladatele, ale obecně tvůrce – dojdou mu nápady. A tak se snažil albu dát nějakou koncepci, která by to zachránila. Pak se začal obracet na producenta Grega Kurstina, který je zajímavým obojživelníkem v tom, že spolupracuje jak s menšími alternativními umělci, tak s velkými popovými hvězdami jako Lady Gaga, P!nk nebo Harry Styles.

Vzhledem k tomu, že na alternativní scéně jsou kytary ještě pořád vcelku velké, začal být Greg Kurstin vnímán jako logické pojítko, které může kytarovým kapelám dodat trochu té popularity. Zkrátka někdo, kdo dokáže natočit úspěšnou rockovou desku v dnešní době. A tak se na něj začali obracet i Liam Gallagher, Greta Van Fleet nebo dokonce i samotný Sir Paul McCartney.

Základním problémem však je, že spojení Foo Fighters a Grega Kurstina nedává moc smysl. Za prvé je to producent, který jakoby šel proti filozofii Foo Fighters dle které nejen domácí nahrávání, ale vůbec domácí tvorba hudby není tak hodnotná jako ve studiu, kdy se dají společně hlavy dohromady s kapelou, zvukaři a právě producenty. Greg Kurstin totiž sice má hezké velké studio v L.A., ale taky spolupracuje s mnoha umělci, kteří sami nebo jejich další producenti tvoří právě spíše odděleně a doma a album se dává dohromady jako puzzle, kdy jeden týpek v New Yorku dělá bubny, druhý v Atlantě má za úkol vypiplat zvuk basy a vše se to jede na Macboocích v Logic Pro nebo Pro Tools.

Ještě horší však je, že Greg Kurstin je producent čistého zvuku v HD rozlišení. Vše zní perfektně a to jde taky dost výrazně proti filozofii Foo Fighters. Působí to tedy dost zvláštně, že Dave Grohl v roce 2014 hlásal, kde to jen šlo, že v nedokonalosti hudby je síla, pak údajně potkal o dva roky později Grega Kurstina náhodou na dovolené a od té doby spoluprací s ním vlastně popírá to, co hlásal.

Medicine at Midnight má alespoň celistvost a nové zajímavé vlivy

Druhé album Foo Fighters, které je většinou považováno za to vůbec nejlepší – The Colour and the Shape bylo ostatně nahráno v takřka amatérských podmínkách. Foo Fighters tehdy nahrával zvukový inženýr Bradley Cook a protože jsem zhlédl celý rozhovor s producentem Warrenem Huartem v rámci jejich YouTube akademie pro producenty Produce Like A Pro, ve kterém Cook popisuje všechny nejmenší detaily, na které si vzpomněl včetně značky a typu mikrofonů, vypadalo to, že všechno bylo vcelku punková improvizace.

Některá netradiční rozhodnutí se dělala jen proto, že to někoho napadlo na místě zkusit, aniž by to mělo nějaký valný smysl nebo by to bylo obvyklé a ani se nepoužívala nějaká dvakrát špičková zvukový technika. Volila se hlavně přímočarost. A přitom z toho vznikla třeba překrásná píseň “Everlong”, která má v sobě ten speciální dar přenést vás okamžitě po zaznění prvních tónů kytary úplně někam jinam. Na místa, kde fyzicky vůbec nejste, protože má v sobě určitý samostatný živý prvek, který dokáže skrze zvukové vlny zobrazovat scenérie a přenášet pocity.

O písních z posledního alba Foo Fighters se tohle dá říct pramálo. Viděl jsem na Pitchfork přirovnání k menu nějakého fast foodu a musím uznat, že na tom bohužel něco bude. Nové písně Foo Fighters totiž fakt vzbudí emocí asi tolik jako třeba výloha obchodu nebo… fastfoodové snad zase ne, ale restaurační menu. Jakoby v tom nebyla žádná přidaná hodnota. Jenom čistá zábava, která je fajn, ale splachovací. Žádné nepopsatelné pocity, žádné vizuální vjemy, které byste z písní vyždímali.

Hudba je subjektivní záležitost a pokud to máte jinak, tak gratuluji. Se mnou bohužel většina písní na albu toho nedělá víc než, že jsou některé kousky dobrou zábavou. Hlubší pocity v těchhle písních ale chybí. Foo Fighters sice nejsou Pink Floyd, co by zkoumali zákoutí lidské duše, ale sem tam proložili svá alba nějakou hezkou jemnější písní, které byly velice důležité a tvořily ten důležitý element, který teď trochu chybí. I rychlejší písně jako “The Pretender”, “Monkey Wrench” nebo “Learn to Fly”, ale v sobě měly vždycky barvitý zvuk a určitou atmosféru. Tady se to podaří jen některým písním.

“Waiting On a War” je skvělý moment, “Cloudspotter” spíš rockový trapas

Abychom ale pořád jenom „neflusali“ na Foo Fighters a Grega Kurstina, to, že alespoň některé písně mají určitou zvukovou barvu, trojrozměrnost a atmosféru, je vlastně pořád pozitivní progresí oproti minulému Concrete and Gold s hromadou písní, které větší hloubku postrádaly. Album je taky daleko více celistvé a jednotlivé písně jsou lépe provázané. Na minulém albu to bylo jednou dopředu k modernímu zvuku, jindy zase pokus o návrat k základům a skončilo to většinou na půli cesty. Tady jsou patrné určité směry, kterým se kapela chtěla vydat. Jsou tady patrné určité bluesové, grooveové až funkové vlivy, které zní jako velmi zajímavý nápad a k Foo Fighters se vlastně vcelku hodí. Tohle lze hezky slyšet na druhé písni “Shame Shame”.

Co se rovněž povedlo, je také větší dynamika alba, které možná přinesl díky svým zkušenostem na práci popových hvězd právě Greg Kurstin, kdy slyšíme střídání akustických a elektrických kytar, což je častým prvkem moderního popu, kde jen ty kytary elektrické střídají syntezátory. To je nejlépe slyšet na písni “Waiting On a War”.

Na písni “Chasing Bird” a stejně tak na té “Waiting On a War” můžeme zase slyšet dokonce vlivy jižanského rocku. “Waiting On a War” vcelku připomíná Lynyrd Skynyrd a jejich legendární “Free Bird”.

Rozhodně se taky nedá souhlasit s některými názory jiných kritiků, že je tohle album jako parodie na svůj žánr. Tak špatné to rozhodně není.

Je ale fakt, že album začne dost blbě. “Making a Fire” obsahuje velmi otravný popěvek nějaké dámské vokalistky, jejíž jméno radši nebudu hledat, protože by bylo nefér ji tímhle špinit. Zrovna tenhle nápad mám takový pocit byl taky z hlavy Kurstina. Ten měl ve svých producentských poučkách, které má vyryté v šedé kůře mozkové, napsáno: “Hutný zvuk musíš něčím odlehčit a větší kontrast vytvořiti”. Jenže tyhle poučky možná fungují v popu nebo pro amatéry, kteří si chtějí vydělat svou hudbou tvorbou alespoň nějakou tisícovku, ale ne pro kapelu, která bude možná brzy uvedena do rock’n’rollové síně slávy.

“Shame Shame” baví tím, jak je takovou zpomalenou, popovou verzí Queens of the Stone Age. V některých momentech připomínají FF QOTSA skutečně výrazně a kapela jakoby se některé momenty snažila i zahrát a zazpívat jako taky velká kapela, které byl Dave Grohl na malou chvíli vlastně také součástí.

“Cloudspotter” je snad největší ostudou alba. Tady se musí uznat, že je to fakt trochu jako parodie žánru. Tady ty dámské vokály, zřejmě patřící polovičce Grega Kurstina z indie popvé kapely The Bird and the Bee Inaře George, vlastně sloky zachraňují z nudnosti.

Ten refrén:

“Bang! Bang! Bang!
You know what I mean!”

to je fakt příšernost. Devadesátá léta sice měla spoustu takových písní, které sice zněly skvěle, ale jinak byly generátor náhodných slov – třeba většina prvních dvou alb kapely Bush, ale i většina písní Oasis. Jenže když to není zabaleno do dobrých melodií a hudebního obalu, tak to moc nevychází.

Jó, kdyby takto zněla každá nová písnička Foo Fighters, to by se to s nimi zpívalo…

“Waiting On a War” je ale výborná píseň. Sejde se zde skvělá hudba i text a i Greg Kurstin to hezky podbarvil decentními, ale důležitými smyčci. Jó, kdyby takto zněla každá nová písnička Foo Fighters, to by se to s nimi zpívalo…

Sem tam dokáže i ne žádný velký básník Dave Grohl napsat parádní text a tohle je jeden z nich. Po prvním poslechu jsme si myslel, že se snad dal Dave Grohl na politikaření, na které se ostatně Dave trochu dal, když podporoval Joa Bidena a Foo Fighters hráli i na oslavách ve dne inaugurace Bidena. Píseň má ale nakonec být vzpomínkou na jeho těžké, bouřlivé dospívání a burcuje jakousi válku optimismu v zajímavých paralelách, jakoby byl snad skoro až nějakým klučím z KLDR, kterému jako jedinou hračku dopřejí plastovou pistoli a jeho největším momentem života má být vstup do armády. A následuje vlastně asi hned druhá nejlepší píseň alba.

Nebyl nakonec lepší ten nedokonalý, správně špinavý zvuk se „zahulenými“ basami?

Titulní “Medicine at Midnight” je zajímavým grooveovým crossoverem s mnoha hezkými a chytlavými momenty ve vokálních melodiích. Zní to překvapivě hodně jako INXS, Gorillaz, moderní rock typu Cage the Elephant a nebo The Police. Je to zajímavý směr, kterým by mohli Foo Fighters jít. S kapelou byl vždycky spojen humor a tahle píseň vtipně zní a zní taky sexy, což k rocku samozřejmě taky patří. Až to půjde, naživo může být tahle píseň velká zábava a jestli chtějí Foo Fighters někam posouvat svůj zvuk, tyhle “groovy” rytmy se k nim výborně hodí.

“No Son Of Mine” je takový, jak říkají v USA američtí fanoušci nezávislé alternativní hudby “butt rock”. Rock, který opakuje letitá rocková klišé, ukazuje za každou cenu chlapáctví a který si plně užijete až s nějakým tím promilem v krvi – což sice není nijak špatné, ale taky to leccos vypovídá o povaze téhle hudby. Nemůžu si pomoci, ale pokud bych měl tuhle píseň přirovnat k jiné kapele, pak by to byla naše největší stadiónová kapela Kabát. Možná protože byly vždycky jedněmi z největších vlivů kapely Kabát Mötorhead a Dave Grohl měl k Lemmy Kilmisterovi vždycky také blízko a měl narozdíl od Kabátů i to štěstí, že s ním několikrát i vystoupil na pódiu.

“No Son Of Mine” je tak podobný odvar z Mötorhead pro mamky a taťky, jaký často předvádí Kabát. Jsou ale i horší věci a několikrát jsem se přistihl, že jsem si do těch výrazných rytmů poklepával nohou. Foo Fighters mají navíc daleko lepšího bubeníka než Kabát, takže to tím pádem samozřejmě zní zajímavěji.

“Holding Poison” zní jako taková klasika Foo Fighters těžící z těch lepších rychlejších písní kapely. Výborný předrefrén kumuluje v trochu hloupě znějící refrén jak melodicky, tak lyricky:

„Holding the poison down
Holding the poison down
Something to drown you out
I’m holding the poison down“

Lennonovská balada “Chasing Birds” je ale hezká píseň a dobré posílení tiché stránky Foo Fighters. Je to výborná táboráková píseň, která má v sobě kousek “Free as a Bird” Beatles nebo zasněné zamyšlenosti The Flaming Lips. Zvláště hezký je konec písně. Jen mě mrzí, že se Foo Fighters rozhodli album zakončit touto písní. To by byl epický konec alba. “Love Dies Young” je totiž sice taky hezkou písní, ale určitě vás nenazvedne ze židle tolik jako napjatý konec “Chasing Birds”. Píseň trochu připomíná “Keep Yourself Alive” Queen nebo starší píseň Foo Fighters “In Your Honor” – otvírák stejnojmenného alba z roku 2005.

Není lehké zaujmout Medicine at Midnight nějaké jasné stanovisko. Na jednu stranu je tu jednoznačně určité zlepšení v hledání nových cest tvorby a narozdíl od minulého alba Concrete Gold to nedopadlo tak polovičatě. Melodicky je album v průměru o něco povedenější, produkčně má jasnější záměr než minulý hutnější hybrid těžkopádného heavy metalu s moderními melodiemi.

Nakonec ale člověku připadá, že tolik nového Foo Fighters stejně zase nepředvedli a když se snažili přivézt něco starého, člověk si to poslechne, ale nějak z toho nadšený zase dvakrát není. Proč by totiž měl poslouchat “Holding Poison”, když může poslouchat “White Limo” nebo “Breakout”, které jsou melodicky podobné a navíc mají zvuk s koulemi. Vyčištění zvuku na Medicine at Midnight směrem ke zvuku podle současných producentských pouček sice neslo nějaké náznaky, že by to mohlo fungovat, ale stejně člověku připadá, že se k Foo Fighters tak nějak hodí líp ten zvuk minulých alb od Wasting Lights dolů, které mají na moderní poměry až moc zahulené basy a všude bzučí kytary.

Foo Fighters – Medicine at Midnight

Vydáno: 5. 2. 2021
Délka: 36:32
Žánry: Rock, Hard Rock, Power Pop, Alternativní Rock, Dance-Rock
Rozhodně musíte slyšet: 4. Waiting on a War, 5. Medicine at Midnight, 8. Chasing Birds

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!

Zpět1...456...7Další Page 5 of 7

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

Ukaž více

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

Ukaž více

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Fiona Apple nahrávala 7 let album Fetch the Bolt Cutters v domácí karanténě, aby nám jej mohla vydat, až budeme v...
Music NOW - Hudební recenze nových alb, nejvýraznějších alb historie, hudební žebříčky a aktuality.
Music NOW. Hudební recenze na nová i starší alba. Dnes máme přístup k milónům alb, Music NOW je tu proto, abyste zjistili, co stojí za to slyšet!
Kontaktujte nás: musicnow@musicnow.cz

DOPORUČUJEME

© Patrik Müller © 2016 | Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků je bez souhlasu Music NOW zakázáno.
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com