Lana Del Rey – Chemtrails Over the Country Club

Chemtrails Over the Country Club je sedmým studivým albem Lany Del Rey, které jakožto další spolupráce s producentem Jackem Antonoffem navazuje na minulé Norman Fucking Rockwell. Lana Del Rey pokračuje na vrcholu svých textařských dovedností a stejně tak hlasově album zvládá perfektně. Chemtrails Over the Country Club je tak další album, na které Lana Del Rey působí velice autenticky a jako skutečná osobnost sebejistá ve svých tvůrčích krocích.

“Dokud se zpívá, ještě se neumřelo,” zpívá se ve slavné písničce Jarka Nohavicy z alba Osmá barva duhy, které bylo nahráno těsně před rozpadem východního komunistického bloku v roce 1989. Jaromír Nohavica v ní barvitě popisuje ze svého úhlu pohledu obyčejně neobyčejnou cestu vlakem přes Český Těšín v časech, které byly místy tvrdé i podivné, ale chýlily se v té době už ke konci.

O více než 30 let později zpívá Lana Del Rey: „Watching the chemtrails over the country club“ a podobnost s Nohavicovým “Dokud se zpívá, ještě se neumřelo,” jsou větší než by se mohlo zdát.

Dokonce to zpívá i v podobném stylu psaní písní, spíše písničkářskému a s podobně barvitým popisováním ze svého úhlu pohledu, které vás stejně jako píseň Nohavicy, dokáže přenést přímo na místo a dostáváte tak naprosto unikátní možnost uvidět svět na chvíli očima těchto mimořádně nadaných umělců. Samozřejmě jen za předpokladu, že jste dostatečně vnímaví.

Album z dob podivných, ale pro Lanu Del Rey relativně šťastných

Vzhledem k jejich masové popularitě však lze předpokládat, že s vnímáním kultury lidí to zase tak špatné není a že to lidé (myšleno normální lidé, kteří netráví večery třeba čtením Music Now), jsou schopni také tak cítit – alespoň tedy do jisté míry v porovnání s námi, kteří máme praxi v tom dostat do písní hlouběji a pořádně pod jejich kůži.

O tom, jestli to Lana Del Rey zpívá také u konce nějaké éry a nebo teprve na začátku, to nikdo nevíme. Protože na to ale už zapomínáme, dovolte mi připomenout některé skutečnosti. Okolo půl roku jsme mohli těžko opustit vlastní zemi, okres, město a dokonce i byt a většina z nás se neviděla některé členy rodiny a známé dlouhé, krušné měsíce. 

Míra omezení naší svobody nabrala ještě daleko větší obrátky než po začátku pandemie. Nehodlám zde diskutovat o tom, jak to vlastně všechno mělo být, o tom, že se ale nacházíme stejně jako Nohavica v roce 1988 a 1987, v historicky mimořádné době, však nemůže být pochyby. 

Že šlo (spíše ale stále jde) do tuhého poznáte taky mimo jiné i podle toho, že se někdejší depresivní ikona mladých dívek směje na celé kolo a snaží se všechny okolo rozveselit ve fotce, co vypadá jako setkání kamarádek ze střední po letech.

Kdo by to byl řekl před 9 lety po debutu s názvem Born to Die, že Lana Del Rey bude takové skoro sluníčko našich duší a dokonce něco jako motivátorka, která do písní dá několik docela chytrých, ale i snadno pochopitelných motivačních frází. Nejvýraznější z nich je:

“It’s never too late, baby, so don’t give up”

(„Nikdy není pozdě, tak se zlato nevzdávej“)

Ale zase kdo by řekl, že bude pandemie, medvědům v Kanadě vedro a hodonínsko zdecimuje tornádo… To je prostě život a svým způsobem je nutné jej milovat i s těmito vadami na kráse. 

Jak znělo v jedné reklamě na nejmenovaném dokumentárním kanálu: ”Byly to dobré časy, byly to špatné časy, ale jsou to všechno vzpomínky“ a útěky do minulosti v případě Lany Del Rey jsou starší než Lana Del Rey sama. Již když byla ještě známá pod jménem Lizzy Grant, tak byla posedlá retro módou a retro designem. Že se na minulosti snaží najít neustále nějaké pozitivní věci, je ale věcí naprosto rozdílnou.

Chemtrails Over the Country Club je touto divnou dobou ovlivněné, ale také je to pokračování šťastné epizody kariéry Lany Del Rey, která započala albem Lust for Life a tak nějak vystihuje to, že doba sice byla (a možná zase bude) docela zlá, ale také, že náš život přese všechno pokračoval, protože jinak to ani nejde. Lana Del Rey tak zpívá písničky o svém milostném vztahu, zatímco se tu a tam objevují řádky jako:

„In a second flat, hurry up
‘Cause down in Arkansas the stores are all closed“

(„V druhém patře, pospěš si / Protože v Arkansasu jsou zavřeny všechny obchody“)

Obměna Lany Del Rey v posledních letech se na druhou stranu nesetkala pouze s nadšenými reakcemi, tedy ne v případě prvního alba této éry Lust for Life. Někteří dokonce zvěstovali vyhasnutí její hvězdy. Ale pak přišlo Norman Fucking Rockwell a bylo jasné, že Lana Del Rey zůstává na vrcholu, jen potřebovala aby jí někdo věřil jako skladatel a textařce a stejně jako v případě Taylor Swift se ukázal Jack Antonoff jako správný parťák, který dokázal do kdysi trochu moc umělé hudební postavy, vrátit kus jejich skutečných osobností tím, že vytvořil pro tyto zpěvačky vhodné tvůrčí prostředí.

Vypadalo to jako pohádka se šťastným koncem. Mysteriózně vypadající postava Lany Del Rey, která někdy – když už jsme tedy dneska u těch konspiračních teorií – vypadala a chovala se i na pódiích skoro jako nějaké tajné pokračování projektu MK-ULTRA, se stala skutečnou lidskou bytostí z masa a kostí, u které člověk začal chápat její lidské pohnutky a konečně pochopil, kdo to Lana Del Rey, potažmo Elizabeth Grant, vlastně je. Nepůsobilo to rázem jako módní styl a značka nebo dokonce nějaká loutka hudebního byznysu, ale působilo to dosti opravdově a autorsky.

Šťastné odtržení od reality

Otázkou tedy bylo, jak s tím zamává pandemie. Jak s její kariérou, jak s jejím životem a nutno říci, že Lana Del Rey sice utekla do té minulosti zase o kus více, ale taky z ní vytáhla mnoho pozitivního a snaží se povzbuzovat ty, kteří by mohli být z dnešní situace už značně rozmrzelí. Lana Del Rey je vlastně nyní taková “šťastně odtržená”, nebo chcete-li “pokojně smířená se svou introverzí”.

Album je hudebně a produkčně velice podobné Norman Fucking Rockwell. Jestli je v těchto albech nějaký rozdíl, pak v tom, že Chemtrails Over the Country Club působí po stránce hudební trochu temněji a ještě více zasněněji než je i na Lanu Del Rey běžné. Je to opět album velice tiché a klidné a v kariéře Lany Del Rey bude bráno po letech nejspíše jako znak stabilního rozvoje její kariéry a upevnění jejího uměleckého dědictví.

V úvodní písni “White Dress” Lana Del Rey vzpomíná na svůj život okolo roku 2004, když bydlela u svého prvního přítele v Orlandu na Floridě a navštěvovala konference hudebního průmyslu, aby si přičichla k velkému hudebnímu světu a žila tehdy poslechem tehdejších žhavých rockových novinek jako White Stripes a Kings of Leon. V krásném piánovém podkladu a se zaměřením na detaily v textu, se vyloženě přesunete na Floridu okolo roku 2004 a Lana Del Rey do reproduktorů promítá něco jako svůj bio snímek ve zhudebněné podobě. Co už nevnímáte tolik na několikátý poslech, ale na první poslech vás zaujme okamžitě, jsou ty zvláštní lehce nakřáplé, šeptavé vokály, se kterými Lana Del Rey zpívá. 

Dost připomínají styl zpívání Taylor Swift z posledních alb a zřejmě se tedy jedná o invenci Antonoffa. Je to jeden z těch momentů, kdy Lana Del Rey opouští nadobro svůj starý styl, při kterém zpívala v monotónním hlase plným deprese a dává do svého hlasového výkonu značnou porci skoro až dětského nadšení. Na první poslech to působí trochu neohrabaně, ale roztomile a je to snad hlavní věc, kterou si z písně zapamatujete. Pak už si na to zvyknete a ani vám to zase tak nepřijde.

Samotné použití slova “chemtrails” vystihuje podstatu písní Lany Del Rey, které jsou o žití napůl v realitě a na půl v její hlavě.

Titulní píseň má druh strukturu písně, kdy se začíná refrénem. Samotné použití slova “chemtrails” vystihuje podstatu písní Lany Del Rey, které jsou o žití napůl v realitě a na půl v její hlavě. Že chemtrails neexistují? To je jedno. V její hlavě existují a to je podstatné. Prostě se chodila dívat do Brentwoodu v Los Angeles, kde mají golfové hřiště Brentwood Country Club a představovala si, že letadlové stopy byly tvořeny tajným spiknutím americké vlády práškující obyvatelstvo.

Znovu se vracíme k tomu šťastnému odtržení od reality. Je to z části vtip, dneska vlastně i odvážná věc, protože někteří (twitterová flotila) by nemuseli její přiznání, že věřila v konspirační teorie a hlásí se k nim, zkousnout. Je v tom i kus toho slona v porcelánu, kterým Lana Del Rey někdy je, když se snaží být součástí dnešní popové “woke culture”, ale moc jí to nejde, protože někteří lidé jsou zkrátka takoví, že to sociální cítění nemají tak silné a nedokážou jít s davem, i když by sami třeba chtěli.

“Chemtrails Over the Country Club” je každopádně skutečně monumentální písní především po stránce textové i vokální.

Na “Tulsa Jesus Freak” se vrací elektronické prvky. Alternativně znějící píseň s hlasovým vocoderem vypráví o vztahu Lany Del Rey s poručíkem policie oklahomské Tulsy Seanem Lakrinem známým z některých televizních policejních reality show a také ze sociálních sítí. Protože se s ním Lana Del Rey v průběhu nahrávání alba rozešla, původně píseň měla být optimističtější a měla se jmenovat “White Hot Forever”, ale pak získala temnější nádech, když jí pojmenovala “Tulsa Jesus Freak”. Poučení zní: Nikdy se nerozcházejte se zpěvačkou, když zrovna nahrává album.

Zatímco “Tulsa Jesus Freak” obsahuje takový lehce temný, mysteriózní konec, písnička “Let Me Love You Like Woman” je příjemným relaxem od začátku do konce. Lana Del Rey se zde stejně jako v případě “Chemtrails Over the Country Club” opět tak hodně opatrně dotýká politického tématu, když přemýšlí o tom, jestli se má odstěhovat z LA nebo ne, ale zase se dostaneme k tomu, že se nyní nachází v nějaké šťastné epizodě jejího života, kdy je dostatečně sebevědomá a vyrovnaná na to, aby se cítila dobře prakticky všude.

Textařský je Lana Del Rey na vrcholu

“Wild at Heart” může odemykat potenciální problém tohoto alba, které může být pro někoho prostě moc klidné a nudné. Album je dokonce i v porovnání s už tak vcelku dost klidným Norman Fucking Rockwell hodně tiché. Ostatně i jeho mastering je proveden tak, že pokud nemáte zapnutou normalizaci hlasitosti, musí se vám zdát abnormálně tiché nejen díky instrumentalizaci, ale už jen kvůli úrovním decibelů, resp. LUFS. Jednotlivé písně mají dokonce dost nevyrovnanou hlasitost a jedna píseň je dost tišší než jiné. Na Norman Fucking Rockwell  byly přeci jen výraznější a řekněme více hitové momenty jako lehce rocková “Venice Bitch” nebo tropické disco “Doin’ Time”.

Country zpěvačka Nikki Lane na “Breaking Up Slowly” zapadne do alba výborně a je jeho příjemným zpestřením a její ústřední řádek:

“It’s hard to be lonely, but it’s the right thing to do…”

(„Je těžké být sám, ale je to správná věc“)

se do alba nesmazatelně vryje a tyhle dvě se spolu v duetu doplňují naprosto perfektně.

Kromě samotné narážky na chemtrails ostatně na albu není ani tolik vulgarit a sexuálních narážek jako na minulých albech a Chemtrails Over the Country Club je celkově takové odměřené album. Vůbec to ale nevadí, protože album má styl a takovou správnou noblesu. Jen prostě není pro poslech při každé příležitosti.

Textařsky je Lana Del Rey na vrcholu. 

“It’s dark, but just a game
So play it like a symphony”

“I’m on the run with you, my sweet love
There’s nothing wrong contemplating God”

“The cameras have flashes,
they cause the car crashes
But I’m not a star”

(„Je to temné, ale je to hra / Tak jí hrej jako symfonii“)

(„Jsem s tebou na útěku, moje sladká láska / Není nic špatného na tom rozjímat o Bohu“)

(„Kamer problikávají / Protože auta bourávají / Ale já nejsem hvězdou“)

To jsou všechno ukázky perfektních textů, které by obstály i jako samostatné básničky. Největší silou Lany Del Rey a Jacka Antonoffa je ale, jak pracují naprosto výborně s jazykem a jak slova zapadají do hudby naprosto precizně svou délkou i kombinací souhlásek a samohlásek.

Z druhé poloviny alba se musí vyzvednout hlavně píseň “Dance Till Wie Die”, která mezi těmi hezkými cajdáky vystupuje jako zdaleka nejskromnější, ale také nejpůvabnější, když pro tuhle album typickou pianovou baladu naruší springsteenovský saxofon, který jakoby zde pronikal z tehdy chystaného, dnes již vydaného alba Antonoffových Bleachers Take the Sadness Out of Saturday Night.

Dvojice písní jdoucí po sobě “Not All Those Who Wander Are Lost” je další z povzbuzujících písniček na tomto albu a inspirace populárním Tolkienovým citátem ze Společenstva prstenu samozřejmě potěší. “Not All Who Wander Are Lost” and “Yosemite” se omezí prakticky pouze na kytaru a hlas a ještě trochu velice jemných ručních bubnů.

Další perfektní spojení, které lépe vymyslet nešlo, je spojení s talentovanou indie rockovou písničkářkou Wayes Blood a indie popovou/desert rockovou Zellou Day. Poslední tóny piana doznívají a člověk z toho má zase jednou dobrý pocit, že kariéra Lany Del Rey nabrala ty správné obrátky.

Připomíná to trochu Quentina Tarantina a jeho Tenkrát v Hollywoodu. Dílo někoho, kdo prostě umí a nepotřebuje šokovat všechny okolo. Jen prostě ukazuje co umí. Jako truhlář, který po několika letech perfektně ovládá své rukodělné práce. Je třeba stejně jako u minulého alba vyzdvihnout vokály. Na můj vkus byla jejich produkce na tomto albu sice někdy až přehnaně syrová a Antonoff se naschvál snažil jít proti proudu znetvořením nahrávky perfektní studiovou technikou, což pak vyústilo v trochu divné použití vokodéru na “Tulsa Jesus Freak”, ale hlasový výkon Lany Del Rey zůstal skvělý jako na minulém studiovém albu.

V minulosti ohledně hlasu Lany Del Rey panovaly velké pochybnosti kvůli velmi nepovedeným živým vystoupením, ale v jejím případě to bude nejspíše hodně věcí trémy, protože ač je studiová technika velice mocná, zázraky s ní pořád neuděláte a kdyby byl na každé písni použit auto-tune, zvlášť v téhle folkové a poklidné atmosféře alba, by to muselo jít poznat.

Lana Del Rey – Chemtrails Over the Country Club

Vydáno: 19.3.2021
Délka: 45:28
Žánry: Dream Pop, Folk Pop, Americana, Country
Rozhodně musíte slyšet: 1. White Dress, 2. Chemtrails Over the Country Club, 6. Dark but Just a Game, 10. Dance Till We Die