The Horrors, Enter Shikari, Radůza a další v recenzích alb tohoto týdne
Nové album Killers Wonderful Wonderful zní jinak, než bychom čekali. Dobře, avšak pořád vzdáleně od hvězdného debutu
The Killers – Wonderful Wonderful
Vydavatelství: Island
Žánr: Alternative/Indie Rock, Alternativní rock, Indie Pop, New Wave, Post-Punk Revival
Hodnocení: 3.5/5.0
Poslední píseň “Have All the Songs Been Written” je vlastně odpovědí na otázku, zda jsou Killers, kteří doznali řady změn, něčím co se povedlo a nebo nikoliv. Zní to jinak než bychom čekali, zní to dobře, avšak pořád to zůstává vzdálené hvězdnému debutu ‘Hot Fuss’.
Cradle of Filth na Cryptoriana – The Seductiveness of Decay nabízí rozumný kompromis mezi metalovou brutalitou a melodičností
Cradle of Filth – Cryptoriana – The Seductiveness of Decay
Vydavatelství: Nuclear Blast
Žánr: Extrémní metal, Gotický metal, Speed Metal, Thrash Metal, Heavy Metal, Symfonický metal, Black Metal, Symfonický Black Metal
Hodnocení: 4.0/5.0
Kapela nabízí rozumný kompromis mezi metalovou brutalitou a melodičností, které neustále střídá a Cradle of Filth jsou díky tomu i na obzvláště temném albu velmi snadno přístupní. Cryptoriana – The Seductiveness of Decay je celkově velice poctivou dávkou metalu.
Fergie – Double Dutchess
Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Pop-Rap, Pop, Dance-Pop
Hodnocení: 3.0/5.0
RECENZE VYJDE NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ
V od The Horrors je ambiciózní svými nápady, nedokázali to však přenést i do svého projevu
The Horrors – V
Vydavatelství: Caroline
Žánr: Indie Rock, Shoegaze, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0
Angličtí The Horrors se na svém pátem albu nazvaném prostě V, posunuli ještě dále od původního shoegaze směrem k indie art popu, zároveň však nechali jejich výtvorům špinavost a syrovost prvního alba. Produkci kapela svěřila zkušenému Paulu Epworthovi, stojícím za prací i takových hvězd jako Adele, Block Party, Florence and the Machine, Muse, U2 nebo Coldplay. Kapela pod ním zvětšuje svůj zvuk, avšak inspiruje se původním nízko nákladovým zvukem garážového rocku na debutu Strange House, posunuje ho ovšem více směrem k rozlehlým efektům a ambicióznějším melodiím. S tímto se snaží napodobit úspěch skupin jako Suade, My Bloody Valentine nebo The Cure. Narozdíl od nich však mají The Horrors více zkreslený, hutnější a tvrdší zvuk. Vokály jsou v konečném mixu trochu hlasitější, stejně jako bicí, aby byly písně celkově údernější.
Krásnou ukázkou změny stylu je hned první píseň “Hologram”. Píseň používá mohutné syntezátory a pravidelné údery bicích ve stylu 80. let. První vydaný singl “Machine” začne s beaty, které se kombinují s šumem a zůstanou jen tak osamoceny po dobu 40 vteřin, než se přidá Faris Badwan a jeho vokální linka spolu s rytmickou kytarou na pozadí a údery bicích, připomínají kombinaci elektronické psychedelie smíchané s Depeche Mode.
“Insect in amber, is that what you are?” Zpívá Badwan a pokračuje neustále v agonickém refrénu: “Yeah you will never, never, never, be.” I z toho lze poznat, že album zní zajímavě, ale jakoby kapela pomocí svých písní neměla posluchačům vůbec, co sdělit a je to škoda. Řádek:
“Are we hologram? Are we vision?”
podtrhuje na albu neustále opakující se téma úpadku a nihilistické frustrace. Stejně tak Badwanův hlas se sice ke kapele a jejímu art rockovému stylu hodí, avšak v jeho hlase není nic, co by člověka nějak upoutalo. Je to všechno včetně jeho hlasu až příliš monotónní. Je to příliš daleko vzdálené od frontmanů typu Dave Gahan, Robert Smith nebo Brett Anderson.
Je to jako když někdo veze šťavnatou, čerstvou zeleninu a k zákazníkovi ji doveze už vyschlou a lehce nahnilou.
Člověk musí vydržet skoro 50 minut, aby se konečně dočkal něčeho, co není zabarveno pouze do černobílé barvy. V syntezátorových melodiích ve stylu New Order nesoucí se “Something to Remember Me By” zní jako přelet nad krajinou během krásného slunečného dne a je něco, v čem kapela včetně Badwana, ze sebe konečně vymáčkne nějaké emoce. V je projekt s ambiziózními nápady, avšak kapela je nedokázala přenést k posluchačům až do momentu, když vycházejí z jeho reproduktorů. Je to jako když někdo veze šťavnatou, čerstvou zeleninu a k zákazníkovi ji doveze už vyschlou a lehce nahnilou.
The Clientele přiměl k návratu po sedmi letech hráč na dulcimer. Jejich nové album je maximálně pohodové
The Clientele – Music for the Age of Miracles
Vydavatelství: Merge
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Pop, Komorní pop
Hodnocení: 3.5/5.0
Máme tady další kapelu z ostrovů. Popoví snílci The Clientele se probudili z dlouhého sedmiletého spánku, do kterého se uložili po vydání alba Minotaur a na fanoušky tak za tu dlouhou dobu zbyla pouze výběrová deska Unreal & Alone z roku 2015. Jakkoliv to může znít zvláštně, Clientele do hry vrátil až Anthony Harmer, který je známý jako hráč na z Turecka pocházejícího nástroj santuri. Zpěvák Alasdair MacLean ho ale viděl hrát na další exotický nástroj – na evropský, horalský nástroj dulcimer – a Harmer McLeana svou hrou na něj tak zaujal, že okamžitě chtěl nahrát s tímto nástrojem nové album. Sedm let přestávky není příliš znát a kapela nezapomněla na to, čím kdysi byla.
Hlas Alasdaira MacLea je opět zahalen do snové, psychedelické mlhy. Do toho se ozývá hlavně uklidňující akustická kytara, housle. Jakoby ke kapele patřil už od nepaměti, se přidává Harmer se svým netradičním nástrojem a basák James Hornsey s bubeníkem Markem Keenem, vše zavážou dohromady svými rytmickými jistotami. MacLean zpívá své pozitivní texty jako: “In the corridor, the face of God is smiling” a všechno se zdá být maximálně pohodové. Škoda jen, že The Clientele na Music for the Age of Miracles nedokázali najít recept na to, aby udělali na albu cokoliv, díky čemuž by si ho člověk zapamatoval a snadno oblíbil. The Clientele hráli hru na jistotu, ale to nejlepší z nich nám ani z daleka neukázali.
Album Studna v poušti Radůzy je předčasným kandidátem na letošní vánoční album číslo 1
Radůza – Studna v poušti
Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Vánoční hudba, Folk
Hodnocení: 4.0/5.0
Do Vánoc je ještě poměrně daleko, ale už teď můžete mít jistotu, že bude co poslouchat a nemusí to být nutně ohrané vánoční hity z obchoďáků. Radůza vzala různé české i zahraniční vánoční písně a přetvořila je do netradiční podoby. Skladby jsou plné toho, co bychom od vánočního alba očekávali. V textech je obsažena něha, láska (jak mateřská, tak dospělá), i humor. Jako tradičně u Radůzy se jedná o nejvyšší jakost a texty jsou napsány chytře. Tím, že se jedná o vánoční album, jsou písně taky (oproti tradiční tvorbě Radůzy), co se týče textové stránky, více přímé a více přístupné.
Obvyklé nástrojové obsazení písní Radůzy (kytara, klavír, akordeon, bicí), je rozšířeno o smyčcový orchestr, hoboj, vokální dětský a smíšený sbor, i cimbál. O aranžmá se staral Jana Vöröšova, která s Radůzou spolupracovala již na hudbě k filmu Tenkrát v ráji a zkušený berounský hudebník Josef Štěpánek. Protože se nejedná o úplně tradiční vánoční album, není to ten typ desky, která by se vytahovala jen 14 dní před Štědrým dnem a hned poté zase na celý rok schovala, což je dáno hlavně faktem, že Radůza původně album nepřipravovala jako vánoční, ale jako album o příjemných věcech, když si potřebovala odpočinout od tématy těžkého koncepčního alba Maraton, které Radůza stylizovala jako protiválečné. Studna v poušti je každopádně předčasným kandidátem na letošní vánoční album číslo 1.
Spark je přesně tím, co potřebovali letos Enter Shikari vydat
Enter Shikari – Spark
Vydavatelství: Mystic Production
Žánr: Elektronický rock, Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Rap Rock, Post-Hardcore
Hodnocení: 4.0/5.0
Kapele se podařilo to, co se obzvláště v dnešní rozštěpené scéně nestává zase tak často: může si dovolit vyprodávat velké koncertní sály a arény s kapacitami okolo 20 tisíc. Je to hodně poznat na novém albu Spark, které zní pro velké haly a především velká publika, jako dělané. Je skoro až neuvěřitelné, jak dobře dokáže kapela pracovat s texty a udělat je velice srozumitelné, ale zároveň chytré. Vezměte si třeba část:
“When the wind’s against you
Remember this insight:
That’s the optimal condition
For birds to take flight”
Písné někdy zvukově působí trochu nesourodě. Izolují jednotlivé nástroje a jakoby se v jedné písni prolínalo více nedokončených nápadů na jiné písně. Sparks díky tomu ztrácí šmrnc, který po většinu alba Enter Shikari mají. Na rozdíl od textových nápadů, které drží určitou vysokou kvalitu po většinu hracího času, jsou ty hudební občas takové nedokonalé, ale i díky nim je nové album Enter Shikari možná vůbec jejich nejzábavnější ze všech zatím vydaných a je přesně tím, co Enter Shikari letos potřebovali vydat.
Concurrere od Narajamy je pološílená směsice, které nemůže nikdo upřít naprostou originalitu a jedinečnost
Narajama – Concurrere
Vydavatelství: Indies Scope
Žánr: Art rock, Experimentální rock, Folk rock
Hodnocení: 4.0/5.0
Již více než 25 let působící kyjovští zástupci české art rockové scény Narajama přináší další unikátní kombinaci progresivního rocku, do kterého je zakomponován jazz a pomocí cymbálu i folková hudba. Kapela se představuje ve složení z roku 2011, které obsahuje dva původní členy: basáka Igora Jugase a bubeníka Petra Goldmanna. Oproti minulému albu Convergere z roku 2013 se jedná o zpomalení tempa a minimalizaci zvuku. Convergere hnala kupředu rychlá basa a bicí, na Concurrere je kapela krotí a Narajama pracují celkově více s dynamikou skladeb, které jakoby zpomalovaly, nástroje se ztiší a poté ve správnou chvíli zase opatrně nabývají na síle a rychlosti. Na písni “Karavana” slyšíme inspiraci orientální hudbou a na “Banana Beat” zase jihoamerické rytmy. Když se do toho ještě ke všemu ozývá cimbál, je to skutečně pološílená směsice, která ale nějakým zázrakem může fungovat, pokud ji člověk příjme a které nemůže nikdo upřít naprostou originalitu a jedinečnost.
Nad dvojicí Těžkej Pokondr můžete ohrnovat nosem, jejich úspěch ale dává dokonalý smysl. Star Boys je toho dalším důkazem
Těžkej Pokondr – Star Boys
Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Komediální hudba, Pop
Hodnocení: 2.5/5.0
Psát recenzi na Těžkej Pokondr, je sám o sobě úlet, snad ještě větší než jejich hudba samotná, ale pokusím se o to. Komediální duo Těžkej Pokondr nezklamalo a hned v prvním týdnu se usadilo na prvním místě české hitparády nejprodávanějších alb a “Pokondři” potvrdili status jedněch z nejúspěšnějších českých interpretů, co se týče počtu prodaných nosičů. Těžkej Pokondr začínají mluveným úvodem, podobně jako tomu bylo pomocí stopy “Bakaláři” na albu Kuss, ve kterém herec a jeden z nejznámějších dabingových hlasů Ladislav Županič oznámí, jak je album naprosto geniální a jak by mělo okamžitě dostat cenu Anděl, tedy vlastně nikoliv Anděla, ale rovnou Grammy Awards! Pak nastoupí první vydaný singl z alba Star Boys “Kretén”, jehož videoklip byl několik týdnů v trendech na YouTube a o kterém jsme informovali.
“Sketmen (Kretén)” (Scatman John – Scatman) je povedená společenská satira a oproti tradičním bláznivým textům je to píseň, která má dokonce i jakýsi společensko-politický přesah. Jakkoliv to může znít směšně, Těžkej Pokondr už se něčeho podobného dotkl třeba na památné písni “Nájem zvedej”, kterou vtipně komentovali polistopadovou situaci ohledně bydlení, ale i celkové společenské i politické atmosféry, která na tuto záležitost měla vliv. V textech písní jako “Má asi křena” (Los Del Rio – Macarena), “Maraton s kňourem” (Bee Gees – More Than A Woman) a “Blá, blá, blá” (Trio – Da da da) se opravdu nesnaží o jakékoliv sdělení a jsou to pro Těžkej Pokondr typické svými nápady, které zní jako úplně první blbost, která je napadla tak, aby se dala přišroubovat na melodii známé písně. Více času si asi dali s povedeným textem “Hynek Čermák” (L´Italiano), který si neurážlivým způsobem dělá legraci z hlavního představitele populárního seriálu Rapl. Co na Star Boys překvapí je, jak jsou písně dobře uspořádány a jak navazují na sebe. Přechod “Blá, blá, blá” k písni “Ice Hockey Tiger” (Survivor – Eye of the Tiger) věnována Jaromíru Jágrovi, je dokonce plynulý. Slyšíme na něm Roberta Zárubu a v úvodu i Rockyho v podobě českého dabéra Sylvestera Stallona Ladislava Freje.
“Vzhůru k výškám” Heleny Vondráčkové v podobě “Úctu knížkám” je skvělý nápad, který nabízí další prostor i pro ty, kteří chtějí od Těžkých Pokondrů něco trochu inteligentnějšího. “Já su sexy” (samozřejmě parodie na největší hit Right Side Freda) je další promarněnou příležitostí. Pokorný s Ondráčkem opět dosazují do písně slova, tak aby se podobala angličtině, avšak narozdíl od legendární “Saša jede” tomu chybí jakýkoliv vtip. Obzvláště to bolí u písně “Levhart”, kde je zpěvákům hodně špatně rozumět a když se člověk maximálně soustředí na text, aby vůbec slyšel, co že to zpívají, stejně v tom vůbec žádný vtip není. Mohli byste namítat, že i některé jejich nejslavněšjí písně jako “Rakeťák”, neměly být primárně hudební vtipy, ale pokud ne, rozhodně měly alespoň bavit a zlepšit náladu. Tady se o to mnoho písní snaží docela marně a to je u téhle dvojky “těžkej” průser. Poslední píseň “Superstar” je zase strašně neaktuální vzhledem k tomu, že se konečně zdá, že pěvecké soutěže z televizních obrazovek konečně zmizely.
Jejich písně můžou pobavit kohokoliv od malých dětí až po důchodce a kohokoliv od hlupáků po inteligenty.
“Sketmen (Kretén)”, “Hynek Čermák”, “Schízy”, “Ice Hockey Tiger” a “Úctu knížkám” nabízejí odpověď na to, proč je Těžkej Pokondr tak oblíbený. Jejich písně můžou pobavit kohokoliv od malých dětí až po důchodce a kohokoliv od hlupáků po inteligenty. Český konzument je konzervativní a nerad zkouší něco nového (z toho se mimo jiné bere i obliba věčně proklínaných revivalů). Tady má posluchač jistotu, že uslyší to, co velmi dobře zná. Když k tomu přidáme výborně provedené remasterování zvuku původních skladeb, díky němuž album zní celistvě a zvukově aktuálně, můžeme dostat odpověď na to, proč Těžkej Pokondr i po více než 20 letech po debutovém albu zase válcují hitparády prodejnosti.
Mnoho písní ale vlastně ani neobsahuje žádný vtip a nebo se o něj snaží, ale vůbec se jim to nedaří. Oproti minulému Superalbu, ve kterých se našlo více vtipných písní, se jedná o pokles formy. Pokud bude mít ale někdo v hospodě plno keců, že by takové písničky složil za jeden povedený páteční večer, ať si to zkusí. Nad dvojicí Těžkej Pokondr můžete ohrnovat nosem, jejich úspěch ale dává smysl.
Gemini je vykrádačka jiných (nejen) hip hopových interpretů plná babicovských náhražek
Macklemore – Gemini
Vydavatelství: Bendo LLC
Žánr: Pop-Rap
Hodnocení: 2.0/5.0
Debut Macklemora a Ryana Lewise The Heist z roku 2012 se stal velkým. Nejenže obsahoval jeden z nejúspěšnějších videoklipů poslední doby “Thrift Shop”, překvapivě však měl i větší dosah, než jen taneční parkety pátečních tanečních párty a díky písničkám jako “Same Love”, se Macklemore stal postavou, která byla viděna i jako osobnost některých společenských témat. V tomto konkrétním případě se stal jakýmsi veřejným zastáncem manželství stejného pohlaví. Působilo to pak, že Macklemore měl se slávou trochu problémy, když se neustále, až trapně na internetu omlouval za to, že Grammy vyhrál on namísto Kendricka Lamara (Macklemore to popsal slovy “ukradl jsem Kendrickovi Grammy”). Jeho nové album Gemini je pravděpodobně bohužel vůbec tím nejslabším od Macklemora. Podstatnou část alba stráví Macklemore tím, že napodobuje tvorbu jiných interpretů a ještě ne moc přesvědčivě. Gemini je tak jakési “best of” rapu roku 2017, které možná zaujme ty, kteří se jinak v této hudbě moc nevyznají, ti druzí ale odhalí, jak moc Macklemore napodobuje jiné interprety.
Jakoby to nestačilo, Macklemorovi k tomu napodobování jiných raperů ještě pomáhají i hosté na albu. Na písni ”Corner Store” to dokonce dojde tak daleko, že to vypadá, že se na albu objevuje Chance the Raper, když se ale podíváte do seznamu všech lidí, kteří se na albu podíleli, budete zklamáni, protože to není Chance the Raper, ale pouze jeho levnější “babicovská” náhražka Dave B.. Bohužel podobných případů se najde více. Nejsou to ale jen rapeři, které Macklemore vykrádá. Kytarový riff na “Firebreather” zní jako “Foxy Lady” Jimiho Hendrixe. Texty jako “Bitch, I’m Willy Wonka” novému albu Macklemora taky zrovna nepomáhají.
Když mají na Cold Dark Place Mastodon rande s rockem, je to příjemným osvěžením
Mastodon – Cold Dark Place (EP)
Vydavatelství: Reprise
Žánr: Heavy Metal
Hodnocení: 4.0/5.0
Klasický rock a metal jsou dva příbuzné žánry, jejich zástupci si moc často do zelí nelezou. Mastodon se o to na Cold Dark Place, které má překvapivě “radio-friendly” zvuk, pokouší. Písně vznikaly během přípravy alb Once More ‘Round the Sun (2014) and Emperor of Sand (2017). Mastodon díky směru, který nabrali, zní dost jinak, než jsme na to zvyklí. Na písních jako “Blue Walsh” se snaží o zvýraznění vokální linky, bicí Branna Dailora jsou chvíli pomalejší, pak ale zrychlí do obvyklejšího “mastodonního” tempa a do obvyklejších metalových bubenických přechodů. “Toe to Toes” je asi nejvíce experimentální skladbou Mastodon vůbec. Obsahuje tleskání používané hlavně v popových písních, typické heavy metalové vokály a poté náhlé změny rytmu, které jako celá píseň připomíná legendární kanadskou progresivní kapelu Rush a obzvláště jejich píseň “Tom Sawyer”. Nedá se říct, že by písně držely dokonale pohromadě a někdy jsou zběsilé nápady na hraně toho, aby z aranží písní vznikla nesourodá směs. Ti, kteří nejsou nadšeni z čím dál více popového zvuku Mastodon z Emperor of Sand, taky asi nebudou zrovna jásat, avšak ve zvukově konzervativním metalovém žánru je Cold Dark Place příjemným osvěžením.
Balmorhea – Clear Language
Vydavatelství: Western Vinyl Records
Žánr: Post-Rock, Instrumentální
Hodnocení: 3.5/5.0
Šestičlenné instrumentální minimalisty z Austinu můžete znát třeba díky úspěšné skladbě “Masollan” (18 milionů přehrání na Spotify), nebo díky písni “Bowsprit” použité jako úvodní znělka kritiky opěvovaného amerického seriálového dramatu Rectify. Na albu Stranger z roku 2012 se Balmorhea rozvinula do zatím největšího zvuku, kde jejich typický minimalistický zvuk šel skoro stranou. Písně tíhly k větší hlasitosti a velkoleposti. Clear Language je oproti tomu pokračování v trendu z posledního eponymního alba (2014) a návratem zpět k původní opatrnosti a jemnosti nástrojů, které spolu velice jemně spolupracují a dávají si navzájem přednost. Písně jsou zahaleny do ozvěny, která působí většinou po celou dobu písně v pozadí, do toho se opatrně vkládají elektrická kytara, syntezátory, violy, trumpety a bicí. Mnoho nástrojů i efektů přímo evokuje zvuky přírody. Závěrečný bílý šum alba na “First Light” připomíná sílící déšť. Pozadí “Dreamt” zase podvodní zvuky. Balmorhea se pro inspiraci vydala do své vlastní minulosti a určitě tím nezklamala. Že by se pokoušeli o překročení vlastního stínu se ale také říct nedá.
