Denní archiv:5.6.2020

Thether we stand devided we fall
Thether we stand devided we fall

Sociální sítě vytvořily názorové komnaty ozvěn s hodně tlustými zdmi, ze kterých není snadné uniknout. Tyto názorové komnaty brání lidem vidět opačnou stranu mince a podporují fenomén masových online akcí a kampaní. Jednu z největších v historii jsme měli možnost vidět v úterý, kdy se svět na podporu usmrceného George Floyda a hnutí Black Lives Matter ponořil do černé barvy.

I přes dobrý úmysl je to jev, který souvisí s dělením společnosti do dvou gigantických táborů, uvnitř kterých mu soukmenovci ukáží dostatek důkazů, proč je ta druhá strana špatná a jejich dobrá. Tohoto jevu zneužívají nejen jedinci, co přišli vyrabovat obchody, ale i obří korporace pro zlepšení svého PR a zastínění problémů.

Hnutí Black Lives Matter získává čím dál větší popularitu. Mezi největší propagátory aptří Kendrick Lamar, Janelle Monaé, J. Cole nebo Beyoncé (Foto: Tom Hilton)
Hnutí Black Lives Matter získává čím dál větší popularitu. Mezi největší propagátory patří Kendrick Lamar, Janelle Monaé, J. Cole nebo Beyoncé (Foto: Tom Hilton)

Policista zatýká pro nic za nic černošského kluka, který dával proslov ostatním protestujícím – vandalové brutálně zbijí na ulici bělocha. Policisté napadají reportéry televize – vandalové vykradli a zničili obchod a zbili majitelku obchodu. Policisté zatýkají a udeří do hlavy černošskou holčičku – záběry mrtvého černošského policisty ležící v krvi na zemi…

Echo chambers nebo-li komnaty ozvěn

Takhle nějak od minulého pátku vypadá můj Twitter kvůli mnoha převážně americkým, ale i evropským profilů, které sleduji. Nejen, že mě vyděsilo, co jsem viděl, ale vyděsilo mě, když jsem si představil, že ne každý má na sociálních sítích tak pestrou názorovou skupinu. V posledních dnech se jen zvýrazňuje domněnka, že kdo si tady chce najít svou pravdu, vždycky si jí najde.

V běžném životě nemůžete lidi zablokovat a nemůžete je přestat sledovat. Pokud má jiný názor váš kolega nebo člen rodiny, musíte si jeho názory vyslechnout – ať chcete nebo ne. Ať už vám kolegyně z práce začne o polední pauze vykládat o tom, jak věří, že je očkování škodlivé, ať už vám začne váš strýc ukazovat očividně fejková videa s údajně natočenými UFO. S lidmi se v normálním životě musíte bavit. Musíte i na jejich sebehloupější řeči najít odpověď.

Nutí vás to tak, ať chcete nebo ne, ptát se sami sebe, jestli třeba ta jinak fajn osoba, se kterou dokážete vycházet, nemá v něčem pravdu. Pokud chcete dokázat že ne, musíte přijít se svým vlastním vysvětlením.

Krátké vysvětlení pojmu echo chamber od GCFLearnFree.org:

Tohle se na sociálních sítích stávat nemusí. Vy se tak můžete velice snadno (a že to tak mnoho lidí dělá) zbavit lidí, se kterými nesouhlasíte. Můžete si dokonce nastavit, aby se vám nezobrazovaly příspěvky nějaké osoby, aniž by o tom ta osoba věděla.  Nadále jste přáteli, i když jste daného jedince virtuálně vymazali ze zemského povrchu.

Můžeme tomu říkat bublina sociálních sítí, sociální bublina sociálních sítích nebo ozvěnová komora. Nejvíc se mi ale líbí pojem, který u nás propagoval například Stanislav Mihulka z webu OSEL.cz „komnata ozvěn“. Česká verze zavedeného anglického pojmu „echo chamber“. Je to neustálé potvrzování názorů, se kterými souhlasíte a izolování se od opačných.

Spekuluje se o tom dlouhou dobu a taky že studie tento fenomén potvrdily. Jedna skvělá byla provedena odborníky na moderní média z MIT. Jmenuje se v překladu „Já a moje komnata ozvěn: Úvod do polarizace sociálních sítích“ (autory jsou Nabeel Gillani, Ann Yuan a Martin Saves). Ve zkratce probíhala takto. Pomocí pro tyto účely vyvinutého nástroje Social Mirror vytvořili z lidí, resp. jejich příspěvků na Twitteru 3D síťový model.

Komnaty ozvěn nevytvářejí pouze uživatelé, ale i sociální sítě samotné pomocí filtrovacích algoritmů

Ten poté ukázali osloveným uživatelům (pouze příspěvky, bez identity) a nechali je hádat, kde se nacházejí v tomto modelu oni sami. Poté ukázali procentně, jak hodně rozdílných názorů se k nim dostává. 0% byla homogenní skupina, 100% rozdílná. Medián výsledků byl nikoliv překvapivě hodně pod 50% a lidi hádali svou pozici v modelu dost špatně. A tak nabídli lidem, jestli nechtějí připravit názorově lépe vyvážený účet. Většina lidí při používání takového účtu sama přiznala, že se předtím nacházela v komnatě ozvěny.

I když předtím uživatelé Twitteru sami přiznali existenci komnaty ozvěny a byli si vědomi jejího dopadu na jejich názory, stejně ji poté otevřeli a vlezli si tam zpátky

Poté se ukončil experiment a lidé se vrátili ke svému běžnému „starému“ účtu. Odborníci z MIT ale potají sledovali dál veřejné účty uživatelů, kteří se předtím zúčastnili experiemntu.

A hádejte na co přišli. I když předtím uživatelé Twitteru sami přiznali existenci komnaty ozvěny a byli si vědomi jejího dopadu na jejich názory, stejně ji poté otevřeli a vlezli si tam zpátky. Druhá skupina lidí vypadala nadějně a pár týdnů se skutečně snažila mít vyvážené informace. Jenže to trvalo tak dva, tři týdny a poté stejně neodolali a vlezli si do komnaty ozvěny taky.

Ted Talk Eliho Parsera, který byl jeden z prvních, kdo problém filtrových bublin dokázal pojmenovat a upozornit na něj:

Nejhorší na tom je, že není problémem jen homogenní skupina těch, co sledujete, ale také fenomén s názvem filtrová bublina. Nejen sociální sítě, ale dokonce i Google okolo vás stavějí komnatu ozvěny, aniž o tom víte. To není žádná konspirace, ale potvrzený fakt. Dokonce je to tady už dlouho a poslední dobou je to s rozvojem učících algoritmů čím dál tím horší.

Termín filtrové bubliny vymyslel aktivista Eli Pariser, když si všiml, že Google různým lidem při zadání stejných dotazů, zobrazuje výrazně rozdílné výsledky vyhledávání. Na fenomén filtrových bublin upozorňoval v roce 2017 v rozhovoru pro americké zpravodajství Quartz i samotný spoluzakladatel MIcrosoftu Bill Gates.How to escape Google's filter bubble - Search Engine Watch

Snad nikdy nebylo rozdělení na dva tábory a komnaty ozvěny na sociálních sítích vidět tak dobře jako nyní po usmrcení zadrženého George Floyda policistou Derekem Chauvinem. Situace je velice vyhrocená, hrají zde velkou roli emoce, jedná se o kontroverzní rasové otázky a lidi jsou frustrovaní z pandemie.

USA jsou navíc rozdělené už z principu, protože tam existují pouze 2 politické strany, které mají nějakou šanci na úspěch. A tak většina těch, co volí Demokraty, sdílí videa nechutného počínání policistů, většina těch, co volí Republikány, sdílí nechutné počítání vandalů. Jako vždycky se objevují i konspirace, hoaxy, nepravdivé fotomontáže, většina příspěvků je ale reálná.

Pokud měl někdo také možnost vidět zhruba stejné množství příspěvků z obou stran, musí uznat, že ani jedna strana nemá vyloženě nepravdu, ale zároveň víte, že je něco špatně, protože každá ze stran vynechává protiargumenty druhé strany a do nekonečna se snaží potvrdit svůj správný názor.

Když už někdo nedokáže ignorovat protiargumenty druhé strany, snaží se ukázat na ten nejhorší a zesměšnit jej – tak, ať se zase co nejvíce ujistí, že jeho názor je správný.

Svou komnatu ozvěn má The Needle Drop i Trump

Ukázkový příklad je na jedné straně YouTuber a hudební kritik Antony Fantano (The Needle Drop) s tímto příspěvkem reagující na hloupé argumenty lidí, jenž se snažili ospravedlnit počínání ozbrojených policistů, kteří stříleli paintballové projektily po lidech, co stáli před domovními dveřmi na své venkovní verandě. Samozřejmě, že počínání policistů bylo špatné. Ale Fantanův příspěvek je jenom jeden z desítek dalších příspěvků snažící se potvrdit, že jeho strana je ta správná.

Poslouchá jen ty nejhloupejší argumenty druhé strany, ale samozřejmě nikdy neukáže ukázky rabování, násilnosti a vraždy, které se při protestech v některých městech staly.

Protože postav z hudebního světa, co podporuje Republikány (nebo se k tomu veřejně přizná) moc není, stačí se podívat na Twitter Donalda Trumpa. I ten, ačkoliv je prezidentem všech Američanů neustále leze do své komnaty ozvěny. Stačí si vybrat kterýkoliv z jeho mnoha tweetů.

Na Twitteru je omezené množství slov a tím se všechno oproti Facebooku nebo i Instagramu ještě zhoršuje. Není tu ani prostor na vysvětlování. Stát uprostřed toho všeho je jako stát uprostřed virtuálního bitevního pole. Stojí tam s vámi maximálně pár komiků, co si dělají legraci ze všeho a za každé situace. To vám moc optimismu taky nepřídá.

Rychle tedy přeskočme k úterní akci #BlackoutTuesday. Měli jste přidat na sociální sítě černý obrázek a nejlépe si změnit profilovou fotku na celou černou. Nějakým způsobem se připojilo mnoho známých popových, rapových i rockových osobností, včetně velkých (nejen hudebních) korporací. Hudební svět byl však vždy k černošské komunitě vstřícný – aby také ne, když většina hudebních inovací a následných trendů posledních 60 let vznikla právě od lidí z afroamerické komunity!

Čemu to ale pomůže?

Jasně, když si přejeme k narozeninám (a nepřipojím dárek), také je to vlastně „jenom gesto”, které se dneska navíc často řeší upozorněními v mobilu. I na to upozornění v mobilu musíte ale nějak reagovat a nezapomenout jej v průběhu dne. Ukážete, že si daného člověka vážíte natolik, že si na něj vzpomenete alespoň 1x za den. Je to malé gesto, ale znamená něco a historicky to úsilí zapamatovat si někoho narozeniny bylo bez technologií větší.

Jen pár sekund za morální ctnost

Sdílet černý čtvereček na sociálních sítích zvládne každý, kdo si zvládl sám vytvořit účet. Dneska se tam dají obrázky vložit tak, že si uložíte obrázek jiného dobrodince, co už vyřešil rasové otázky v USA, zobrazíte černý čtvereček, stisknete sdílet, vyberete Twitter a dáte odeslat. Zabere vám to, jak by řekl klasik: „No, když jsi největší blbec na zeměkouli, možná 45 sekund.“

Přesto, pokud jste dostatečně vlivná osoba, je pro vás 20 sekund (a posloupnost kroků, který zvládají i někteří trénovaní šimpanzi) doba, která vás dělí od toho, abyste se v roce 2020 stal údajným nepříteleml lidu a všech rasových minorit. Alespoň si to někteří lidé myslí. Není to nic jiného než fenomén signalizace ctnosti (možná jste zahlédli v angličtině jako „virtue signaling“). Nápadný, výrazný čin, který je však zbytečným činem. Čin, který zdánlivě podporuje dobrou věc, ale ve skutečnosti nedosáhne ničeho.

Protože někteří nestačili domyslet některé věci a sdíleli ten černý obrázek s hashtagem #BlackLivesMatter, stal se dokonce i přesný opak toho, co měla tato akce být. Kanál příspěvků, který měl informovat o tom, jak mohou někteří lidé pomoci černošské komunitě, byl zahlcený prázdnými černými čtverečky.

I takhle to může vypadat, když se signalizace ctnosti (virtue signaling) převede do běžného života:

Problém je také, jak jsou takové akce vždy samohanou toho, kdo je sdílí. Mnozí dotyční je sdílí hlavně proto, aby se cítili sami dobře. Cítí se tak být nápomocni a ještě ukážou světu, jak jsou uvědomělí. Pamatujete si ještě, jak sociálnímí sítěmi kolovala kampaň Ice Bucket Challenge, která měla vybrat peníze na ALS, ale nakonec se jí většina lidí zúčastnila jen pro to, aby byla zajímavá, ale na boj proti Amyotrofické laterální skleróze nepřispěli ani korunu?

Co vykazuje podobné znaky kolektivismu, je vždy podezřelé.

Tohle je velice podobné. Odhadoval bych také, že je velké procento těch, kteří toto učiní pouze kvůli sociálnímu tlaku. A tady se dostáváme do ještě většího průšvihu. U nás musely domácnosti na 1. máje vyvěšovat ruskou vlajku. Co vykazuje podobné znaky kolektivismu, je vždy podezřelé.

Něco podobného se ostatně dělo nedávno s tleskáním sestrám. Skoro to vypadá, jakoby někteří lidi na podobně zdánlivě vysoce morálně založených akcích ujížděli. Zajímavé totiž je, že velké procento těch, co ještě před pár týdny tleskali sestrám a sdíleli #StayAtHome příspěvky, nyní podporují hromadné shromažďování na ulicích. Pamatujete ještě na ten COVID? To byl prevít, co! Ještě, že už není mezi námi! Neříká, že se do ulic nemělo jít, ale na pokrytectví.

Masové kampaně s velkým morálním podtextem jsou perfektní nástroj pro korporace, které díky nim mohou maskovat své problém

Je to směšné také vzhledem k tomu, jaké finanční možnosti a vliv něco udělat, celebrity mají. Víme historicky moc dobře, že v této komunitě vzniká mnoho velkých talentů na hudbu, tanec, výtvarné umění, herectví, i další umělecké činnosti. Co třeba se zapojit do programu pro vzdělávání dětí, pro stavění uměleckých škol v některých problémových oblastech?

A ještě větší fraška se ze všeho stala, jakmile se k akci přidávaly velké korporace jako Amazon. Pro tyto firmy jsou podobné akce jako dar z nebes. Stačí nechat marketingový tým připravit vhodně dojemnou kampaň sestávající se z pár obrázků a správně vyladěného textu a morální kredit firmy je okamžitě vylepšen.

Najednou masy lidí zapomenou, že dáváte zaměstnancům mizernou výplatu, necháváte je pracovat v mizerných podmínkách, které jsou proti základním lidským právům a děláte z nich dennodenně chodící stroje. Tedy alespoň do té doby, než robotizace zlevní natolik, že se vyplatí nahradit ty bečky vody, bílkovin, tuku a minerálů, kteří mají zhýralé potřeby jako chodit občas za směnu na toaletu. Navíc by se ještě mohl začít vrtat v tom, proč manažerské pozice Amazonu tvoří podle jejich dat 8,1 % černošských zaměstnanců, když je jich přitom v americké populaci 12,1 %.

Abychom ale byli fér, ředitel firmy Jeff Bezos sice několikrát signalizoval ctnost, ale také zaplatil obrovské peníze Austrálii pro obnovu požárů a v únoru také daroval astronomickou částku 10 miliard dolarů na boj proti klimatickým změnám. Ten alespoň aktivně něco dělá. Ale třeba přístup McDonald’s je vyloženě pokrytecký. Samozřejmě, že se hned přidali ke kampani, zatímco vedení McDonald’s dělá, že nevidí, jak čínské pobočky McDonald’s nepouštějí do jejich restaurací lidi černé pleti. Korporace musí z každé takové kampaně mít hotové Vánoce.

Všimněte si, jak McDonald’s pomocí grafické palety barev jejich značky vlastně zapracoval do sdělení podpory obětí policejních zákroků reklamu na vlastní značku:

Celebrity (a z nich velké procento hudebníci, zpěváci, zpěvačky a producenti) posloužili zase pro jednou jako užiteční idioti. A to radši ani nezmiňuji, jak posloužili jako užiteční idioti, všem, co si přišli na protesty pro novou televizi nebo „najky“.

Jedinou cestou z toho ven je vylézt ze své komnaty ozvěn. Vidět, že se dějí na protistraně zvěrstva a není jich málo. Sledovat lidi z opačného politického spektra. Poslouchat argumenty druhých, i když to může být někdy těžké, obzvláště pokud jsou hloupé a — teď řeknu asi překvapivou věc — pokud se chcete s názorovými odpůrci bavit, pak prosím, ale nejspíše tím promrháte hodiny vašeho volného času, při kterých nezměníte druhého a ještě budete zase volat do stěny své komnaty. Sám jsem to zkoušel x-krát a většinou to nevedlo vůbec k ničemu.

Změnit názor ostatních lidí na internetu nejde. A řekl bych, že to nejde ani v normálním životě. Stejně jako to je u nás s Milošem Zemanem nebo Andrejem Babiše, někteří lidé by nezměnili svůj pozitivní názor na Donalda Trumpa, ani kdyby v přímém přenosu zastřelil dítě. Vsadím se o co chcete, že by se pár minut potom vynořily fotky na Facebooku o tom, že to bylo vše nahráno opozicí. Stejně tak by někteří neuznali, že Donald Trump není druhým vtělením Adolfa Hitlera, ani kdyby vysvobodil ze zajetí policisty samotného George Floyda, pro kterého celý tento humbuk vznikl.

„Together we stand, divided we fall“? Poslední dobou spíše opak.

Nemůžete ostatní vyvést z jejich komnat ozvěn, ale můžete odtud dostat sami sebe. Zkuste buďto trávit na sociálních sítích méně času nebo zkuste sledovat i ty, se kterými nesouhlasíte, ale kteří vypadají, alespoň někdy vcelku rozumně. To stejné platí o zpravodajských médiích, které sledujete. Známé heslo, které použili Pink Floyd ve skvělé písni z alba The Wall “Hey You” znělo: „Jednotní stojíme, rozdělení padáme“:

“Together we stand, divided we fall“

Už těmto slovům popravdě moc nevěřím.

Myslím, že dnes více než kdykoliv jindy platí spíše opak. Čím více budeme rozděleni, tím budeme méně lhát sami sobě a přiblížíme se pravdě. Kolektivismus není řešením a jestli se bude zvětšovat, svět se dříve nebo později rozdělí na pár kmenů, které budou mluvit jinou řečí a nebudou si rozumět. Ani individualismus není řešení, protože v něm přirozeně není taková síla a kolektivismus je ohromně potřebný v časech krizí a pohrom. Zdá se ale, že toho kolektivismu a tribalismu je dnes přeci jen až moc. Nedělme se na černé ani bílé, ale mějme rozdílné odstíny barev. Svět tak bude pestřejší.

Je konečně na čase říct: „Jednotní padáme, rozdělení stojíme“.

Autor: Patrik Müller
Foto: Jimmy Baikovicius, Tom Hilton

Recenze | Novinky: Nové album Adama Lamberta Velvet je svůdné, romantické, zábavné a pro smutek na něm není místo

Adam Lambert. Vítěz American Idol (americké obdoby Superstar), úspěšný sólový zpěvák a také zpěvák, jemuž se povedlo to, o čem sní tisíce amatérských a možná i profesionálních zpěváků po celém světě – stát se frontmanem Queen a nahradit zesnulou legendu Freddieho Mercuryho. Adam Lambert má na svém kontě navíc už několik obrovských hitů, které lze dennodenně slyšet z rádií po celém světě. Jeho největších hitem je dramatická popová skladba Whataya Want from Me a dalším velkým hitem je hit tanečních klubů Ghost Town.

Adam Lambert má výhodu v tom, jak dokáže velký hudební záběr pojmout a vzhledem k tomu, že cílovka Queenů je přece jen spíše starší (i když to, pravda, po úspěchu Bohemian Rhapsody mezi mladšími už neplatí v takové míře jako dříve), Adam Lambert má mezi fanoušky starší rockery i mladší fanoušky taneční hudby. Asi i proto je jeho tvorba různorodá a dává posluchačům vše, co si vyžadují.

Adam Lambert (Foto: Adam Lambert Media)
Adam Lambert (Foto: Adam Lambert Media)

Two Fux, New Eyes nebo Lucy, kterou nahrál spolu s kytaristou Queen Brianem Mayem, zastupuje v jeho repertoáru tu rockovou část. Never Close Your Eyes, Ghost Town nebo The Light zase tu taneční a popovou část. No a pak jsou tu písně, jakou z nového alba jako VELVET zastupuje například Superpower, která se snaží tyto dva světy spojit.

Adam Lambert se připojuje k týmu Prince a Kool & The Gang

Nové album VELVET se drží spíše moderních trendů, ale písně v sobě mají opět také trochu rockové, spíše ale ještě přesněji funk-rockové nátury. Dochází k dnes velice oblíbenému kombinování moderní hudby se staršími vlivy. Skoro každý dnes úspěšný zpěvák nebo zpěvačka dnes navracejí něco z hudební minulosti.

V případě Lany Del Rey jsou to 50. a 60. léta, v případě Duy Lipy nebo The Weeknda 80. léta. Adam Lambert se v tomto připojuje spíše k Brunu Marsovi a pokouší se o návrat 70. let, když následují trendy diska a funk-rocku ve stylu legend Kool & The Gang.

V písních Adam Lamberta jsou vůbec slyšet silné vlivy černošské hudby 70. let spolu se soulem a R&B. Na albu také hraje v páté písni Roses legendární kytarista Nile Rodgers, který vlastně zastupuje všechny dosud vyjmenované žánry.

Ze všech těchto vlivů je však ale asi nejvíce cítit vliv Prince a zvuku minneapoliské scény 90. let. Ten ostatně také spojuje všechny tyto žánry.

Adam Lambert navíc má ve svých písních podobný sexuální drajv. Podobně jako Prince vše ale dokáže podávat tak, že to nepůsobí nikterak úlisně a není to jen podbízení se fanynkám. Jeho texty si klidně může přebrat i mužská (a heterosexuální) část publika a ztotožnit se s nimi a to i v době, kdy je hlavně v zahraničních mainstreamových médiích trendové utlumovat mužskou sexualitu protože může být nebezpečná a podněcovat násilí.

Album není geniální, ale zábavné je rozhodně

Album začne eponymní písni Velvet. Svůdné, vlnivé taneční rytmy, mohutná tlustá basa a Lambertovo falsetto jsou formulí úspěchu, které se Lambert drží prakticky celé album. Není tady moc prostoru pro smutek a na albu vládne chtíč, okouzlení a radost z života.

Ano, přirovnat ženu k sametu sice asi není to úplně nejoriginálnější. Stejně tak některé refrény na albu jako ten v Superpower: “Do you wanna be free? / Say, ‘Oh, oh, oh, oh-oh’ / (Freedom, yeah!) / Say, ‘Oh, oh, oh, oh-oh’ (Freedom, yeah!) / (Freedom) / Say ‘Oh, oh, oh, oh-oh’ / (Yeah!)” nejsou žádnou intelektuální zábavou, ale to snad ani samotný Lambert nechce.

Kreativní velení fabriky producentů zvládá Lambert výborně

S ohledem na to, že prakticky na každé písni pracoval jiný producent a jiní skladatelé, je s podivem, jak album zní pospolitě. Musí se jednak pochválit Tony Maserati a Miles Comaskey, kteří album mixovali a také samotný Adam Lambert. Přesně to je totiž úloha popových interpretů. Dokázat ukočírovat ten početný tým kreativních lidí, kteří na albu pracují a kterých je na albu skoro jako lidí ve středně velké firmě. Lambert si dokázal sám určit směr, kterým se má album vydat a to je skvělé.

Na albu je plno zábavných písní jako například soundtrack pozdních večerů Roses, která vyjadřuje momenty, kdy nevíte, co přijde dál a vše je nebezpečné, ale vzrušující zároveň. Stejně tak romantičtější a jemnější píseň Closer to You, která trochu připomíná Sign of a Times Harryho Stylese a nebo hravý indie pop/rock Love Don’t. Stejně tak zaujmou první dvě již zmiňované písně – svůdné funkové R&B Velvet a funk-rocková Superpower.

Adam Lambert – VELVET

Vydáno: 20. 3. 2020
Délka: 44:00
Žánry: Pop, Funk Rock, Pop/Rock, Disco, Glam Rock, Soul
Rozhodně musíte slyšet: 1. Velvet, 2. Superpower, 5. Roses (feat. Neil Rodgers), 6. Coser to You, 8. Comin In Hot, 10. Love Dont

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: The Strokes se na The New Abnormal pod vedením slavného Ricka Rubina nadobro přestali distancovat od perfektní formy Populární americká indie rocková...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Tři králové Pharrell - Chad - Shay N.E.R.D zůstali na No_One Ever Really Dies tentokrát v domácím žánrovém prostředí a nedá...