6. července 2020 zasáhla svět smutná zpráva o úmrtí skladatelského velikána Ennia Morriconeho. Z Říma pocházející skladatel filmové a klasické hudby, ale příležitostně i jazzu, popu a rocku výrazně ovlivnil nadcházející generaci hollywoodských skladatelů v čele s Hansem Zimmerem. Ennio Morricone ale inspiroval i mnoho rockových kapel jako Metallica, Dire Straits, Muse, Radiohead nebo producenta Danger Mouse. Připomeňte si jej výběrem 10 nejlepších písní podle redakce Music NOW.
10. Gabriel’s Oboe
Hlavní píseň soundtracku k filmu z roku 1986 The Mission (Mise) s Robertem De Nirem a Jeremym Ironsem. Poklidná a smířlivá píseň reprezentuje humanitu příběhu. Říká se, že Morricone téma vytvořil v synchronizací s tím, jak Jeremy Irons předstíral pohyby prstů před kamerou, jak hraje na hoboj domorodcům. Strhující film Mise je o kolonizování Jižní Ameriky v 50. letech 18. století.
9. II triello (The Trio)
Je to zvláštní, jak se hudba vycházející jednoznačně ze středomořských kořenů stala asociací pro divoký západ v USA. Ve skladbě “Trio” můžeme slyšet vlivy italské i španělské tradiční hudby. A skladba reprezentuje tento hudební most přes oceán, jenž spojil Evropu s USA.
8. Per un pugno di dollari
Jeden z vrcholných špagetových westernů Pro hrst dolarů (Per un pugno di dollari) obsahoval známou kompozici obsahující pestrou nástrojovou paletu od zvonů přes akustické kytary až po smyčce a dechové nástroje. Hlavním nástrojem je však charakteristické pískání. Režisér snímku Sergio Leone požádal Morriconeho, aby napsal soundtrack, který by byl podobný Dimitriiho Tiomkinovu El Degüello (použité například ve filmu Rio Bravo z roku 1959). Ačkoli jsou tyto dvě melodie podobné, Morricone uvádí, že použil ukolébavku, kterou složil už před tím (před žádostí Leoneho), a celou píseň postavil na její následné úpravě. To, co dělá tyto dvě skladby podobné, je provedení, nikoli kompozice.
7. Here’s to You (feat. Joan Baez)
Neinstrumentální písně tady reprezentuje píseň “Here’s to You” zpívaná zpěvačkou Joan Baez z italsko-francouzského filmu Sacco & Vanzetti.
6. Chi Mai (Maddalena)
Píseň Chi Mai byla použita nejdříve v méně známém italsko-jugoslávského snímku Maddalena z roku 1971. Bez přehánění by se dalo říct, že je to jeden z mála případů, kdy filmová hudba překonala popularitu samotného filmu. Pak ale byla píseň použita ještě o 10 let později ve francouzském filmu Profesionál (Le Professionnel), který je zvláštní tím, jak staví legendárního Jeana-Paula Belmonda, jinak známého především jako komediálního herce, do vážné role dramatického krimi filmu.
5. Tema d’amore (Love Theme)
Neobyčejná jemnost a něha, která čiší z této písně, je nezapomenutelná. Člověk má při poslechu doslova pocit, jak se mu podlamují kolena a píseň postupně přechází v intenzivnější milostné splanutí. Málokterá hudba dokázala pocit lásky vyjádřit tak přesně.
4. C’era una volta il west (Once Upon a Time in the West)
Zde asi není potřeba moc co dodávat. Všichni tuhle nádhernou melodii známe ať už díky filmu a nebo díky otextované verzi Věry Špinarové.
3. Il grande massacro (The Grand Massacre)
Morricone byl sice mistrem dojímavých a jemných melodií, ale “The Grand Massacre” je jeho velkolepým triumfem v oblasti drsné, nekompromisní a ostré hudby. Jen minutu dvě minuty dlouhá, ale velkolepá píseň začíná elektrickou kytarou, kterou pak následují děsivě znějící smyčcové nástroje.
2. The Good, The Bad and the Ugly
Tohle je asi vůbec nejznámější kousek Morriconeho. Jeho genialita spočívala v tom, jak do sebe dokázal skládat zvuky, které tvořilo na počátku více nenástrojů než nástrojů. Zobcovou flétnu dokreslovaly tlumené, jakoby z dálky linoucí se válečné údery bubnů, lidský hlas v ozvěně, pískání si a poté přijde památné vytí kojota. S použitím indiánských nástrojů a přírozených zvuků píseň samotná dokonale vytváří atmosféru divokého západu.
1. The Ecstacy of Gold
Další skladba z legendárního filmu Sergia Leoneho Hodný, zlý a ošklivý z roku 1966. Skladba ve filmu začne hrát, zatímco Tuco (Eli Wallach) zoufale hledá hřbitov pro hrob, který má v sobě mít 200 000 dolarů ve zlatých mincích. O vokály v písni se postarala italská zpěvačka Edda Dell’Orso. Píseň používá Metallica pravidelně už od roku 1984 jako úvodní píseň před koncertem, punkeři Ramones používali píseň naopak jako závěrečnou skladbu po koncertě. Píseň také samploval na albu The Blueprint 2: The Gift and the Curse raper Jay-Z.
Kanye West v sobotu, kdy slavili v USA státní svátek Dne nezávislosti, na sociální síti Twitter oznámil, že bude v letošních amerických volbách kandidovat na prezidenta. „Nyní musíme splnit slib Ameriky důvěrou v Boha, sjednocením naší vize a budováním naší budoucnosti. Ucházím se o prezidenta Spojených států,“ napsal, následuje hashtag „#2020VISION“ a znak americké vlajky.
Tohle bylo celé jeho prezidentské prohlášení, které přišlo bez tiskové zprávy nebo jiných prohlášení, což je však zvláštní na to, že jsou volby už za 4 měsíce. Někteří uživatelé Twitteru okomentovali oznámení s určitým skepticismem ohledně skutečných záměrů Kanyeho Westa. Začaly se mu připomínat jeho kontroverzní výroky, kdy prohlásil o otroctví černošských obyvatel USA, že bylo prý dobrovolnou „volbou“ a začalo se dokonce spekulovat o tom, jestli nemá Kanyeho kandidatura zapříčinit odliv početného voličského elektorátu Joa Bidena a oslabit tak jeho hlasy vůči Donaldu Trumpovi. Kanye West totiž v minulosti jako jeden z mála raperů a hudebníků aktivně Trumpa podporoval a dokonce jej navštívil i přímo v Bílém domě.
Kanye West (Foto: Jason Persse)
Mezi skeptiky jeho kandidatury se naopak neřadí vynálezce Elon Musk, který odpověděl tweetem: „Máš mou plnou podporu!“ Kanye West přitom před několika dny sdílel fotografii, jak navštívil Elona Muska v jeho domě. Otázkou je tedy, zda to třeba nebyla ve skutečnosti jakási porada před oznámením kandidatury a Elon Musk v ní nemá také prsty.
Kanye mluví o kandidatuře na prezidenta už od roku 2015, teoreticky je možná i 4 měsíce před volbami
Westova vlastní webová stránka o tomto vzkazu neobsahovala žádné informace. Ani jeho účet na Instagramuneobsahuje žádnou takovou zmínku. Jeho nejnovějším příspěvkem je jeho fotografie s Muskem přidána před 3 dny. Protože Kanye nekomunikuje s médii tak často, není jasné, zda podnikal nějaké náležitosti k tomu, aby mohl kandidovat. Protože však zbývají do voleb už jen 4 měsíce, Kanye by musel kandidovat jako nezávislý.
Aby se West objevil při volbách jako nezávislý kandidát, musel by shromáždit určité množství podpisů a zaregistrovat se ve státech do určité lhůty.Lhůta již uplynula v některých významných státech, ale hudební hvězda by stále měla technicky vzato čas na sběr a odevzdání podpisů v mnoha dalších státech. Teoreticky to tedy možné stále je.
Kanye West o oválné pracovně (sestřih The Guardian):
Kanye West úmysl o kandidování na prezidenta v roce 2020 naznačoval už několikrát v minulosti. Možná i díky nynějšími ohlasu Elona Muska se tomu nepříkládala velká vážnost a bylo to bráno spíše jako součást marketingu nebo vtip. O jeho úmyslu kandidovat v roce 2020 informoval už v roce 2015 například deník Washington Post. Kanye tehdy oznámil kandidaturu při jeho děkovací řeči na MTV Video Music Awards: „Jak jste už asi mohli uhodnout, v roce 2020 jsem se rozhodl kandidovat na prezidenta.“
Následně West však místo propagování sebe spíše začal podporovat Donalda Trumpa a dokonce mu prý výrazně zvedl podporu v černošské komunitě.
Nejnovější zmínka o tomto tématu vyšel v dubnu v magazínu GQ. „Všichni víme, pro koho hlasuji,” řekl West v rozhovoru z dubna. „A lidi kolem mě a lidi, kteří mají svou agendu, mi neřeknou, že má kariéra kvůli tomu skončí. Protože hádejte co… Jsem pořád tady!“ komentoval Kanye West nesouhlasné ohlasy na jeho podporu Trumpa, který se objevil na schůzce s prezidentem s typickou červenou čepicí Trumpa a jeho příznivců s nápisem „Make America Great Again“ („Uděláme Ameriku znovu skvělou“).
Změnil Kanye názor na Trumpa?
Ve stejném rozhovoru Kanye West také prohlásil, že za Trumpova předsednictví se podmínky podle něj zlepšily: „Kupuji nemovitost. Teď je to lepší, než když byl v úřadu Obama. Neučí vás ve škole o koupi nemovitosti. Učí vás, jak se stát něčím majetkem,“ prohlásil.
Není však jasné, jestli se kvůli posledním událostem v USA po smrti George Floyda při policejním zákroku, Westův názor na Trumpa nějak nezměnil. Na sociálních sítích například sdílel fotografii, jak se připojil k protestům. Mnozí si tak toto gesto interpretovali jako odklonění od Trumpa. To, že začal po takové době o kandidatuře mluvit, by toto ostatně potvrzovalo. Kanyeho kandidtura by na druhou stranu mohlo způsobit masivní odliv voličů kandidáta Demokratů Joa Bidena. Kanyeho kandidatura by tak vlastně stejně mohla pomoci Trumpovi. Že by tohle byl jeho plán? Budeme si muset počkat na to, co prozradí Kanye dále.
We must now realize the promise of America by trusting God, unifying our vision and building our future. I am running for president of the United States 🇺🇸! #2020VISION
Tvorba rapera, módního návrháře a podnikatele je na posledním albu hodně ovlivněna křesťanstvím — stejně jako jeho čerstvý singl s Travisem Scottem „Wash Us in the Blood“. V tom například komentoval špatnou situaci v černošské komunitě a to, že mladí černoši nemají jinou možnost než prodávat drogy. Stěžoval si také, jak chtějí novináři upravovat jeho rozhovory a nepřímo také použil Trumpovo oblíbené spojení „fake news“ (falešné zprávy):
„They wanna edit the interviews (We)
They wanna take it to interludes (Me)
Cut a whole sentence to interlude (Together)
You know that it’s fake if it’s in the news“
(„Chtějí upravovat rozhovory (My) / Chtějí to dostat do mezihry (Já) / Vystřihnou celou větu pro mezihru (Společně) / Víš, že je to falešné, pokud je to ve zprávách“).
Dále také v písni kritizoval tresty smrti ve třiceti amerických státech a žádá ducha svatého o pomoc.
Vzhledem k nově vydané písni je otázkou, jestli je jeho příspěvek na Twitteru, kterému dalo „lajk“ už více než milion uživatelů, jen nepřímou reklamou na nový singl, popřípadě nového alba God’s Country, které se nahrává už od listopadu 2019 (prakticky hned po dokončení nahrávání minulého Jesus Is King) a mělo by letos vyjít. Stejně tak se připravuje pokračování Jesus Is King, na kterém spolupracuje Kanye West s legendou rapu Dr. Drem.
Nejdříve to byl bílý gangster z britského předměstí Ali G, poté kazašský reportér Borat Sagdiyev, dále módní návrhář Brüno Gehard, diktátor Admiral General Haffaz Aladeen nebo agent Nobby. Všechny postavy britského komika Saschy Barona Cohena spojovalo to, že to byli hulváti a (nebo) stroje na kontroverzní hlášky a scény. Jeho posledním počinem byla show Who Is America? ve které pomocí postav tvrdého izraelského vojáka Errana Morada nebo profesora genderových studií Dr. Nira Cain-N’Degeocella, dělal legraci z politické situace v USA. Teď je Sacha Baron Cohen zpátky a zase to obletělo celý svět. Tentokrát svůj humor šířil pomocí komediální country písně.
Sacha Baron Cohen je liberál a pravděpodobně spíše levicově smýšlející člověk, i tak ale bylo příjemné vidět, že je tu pořád někdo, kdo si umí udělat legraci z obou stran. Sacha Baron Cohen je na tom vlastně podobně jako kdysi Simpsonovi. Ti si také dělali legraci spíše z konzervativních hodnot, bohatých lidí a skutečně žijících republikánských politiků, ale uměli to sem tam taky otočit i ostře na druhou stranu. Další legendární animovaný seriál South Park na to jde velice podobně, ale z druhé strany – podle citátu tvůrců Matta Stona a Treye Parkera: “Nesnášíme Republikány, ale k**va hodně nesnášíme liberály.”
Sacha Baron Cohen (Zdroj: Wikimedia)
I tak totiž vždycky přece jen vnitřně zvítězí ten osobní pohled a ty nejlepší vtipy jsou právě na tu stranu, které nesnášíte více. Je to logické, protože víte, kde mají vaši nepřátelé slabiny a můžete je do nich zasáhnout. V současné době však prakticky nikdo kromě animovaného South Parku neumí tak ostře komentovat politické dění a dělat si legraci z americké společnosti a už vůbec ne na obě strany. Tedy až na Sachu Barona Cohena.
Sacha Baron Cohen povýšil „reality comedy“ na jinou úroveň
Ten se dá považovat za ještě daleko většího komediálního génia, protože mu nestačí situaci nakreslit nebo napsat scénář (i když všechna čest nelehké práci všech animátorů a scénáristů), ale konfrontovat se osobně se skutečnými lidmi a v podstatě je formou reality-show dohnat k tomu, aby si ze sebe udělali sami legraci, je něco, co nedokázal v historii nikdo tak dobře jako on.
John Cleese byl skvělý scénárista a komediální herec a jeho humor v sobě měl inteligenci, i větší sdělení. To stejně se dá říct o Zdeňku Svěrákovi a Ladislavu Smoljakovi – českým scénáristům komediálním tvůrcům typem humoru velice podobným tomu Monty Pythonů. Rowan Atkinson dokázal zase bavit lidi pouze svým obličejem a tělem ve stylu ještě starších němých komiků Charlieho Chaplina nebo Laurela a Hardyho.
Dvě nejslavnější role Saschi Barona Cohena se potkaly. Borat ale kupodivu mluvil česky a ne kazašsky nebo rusky:
To, co provozuje Sacha Baron Cohen je ale unikátní v tom, jak vymyslel vlastně nový druh komedie – jakousi „reality comedy“. Sice občas někdo před ním – vybavuje se mi například Dave Chappelle – dělali humor s lidmi na ulicích a ve stylu reality show, ale nikdo to nedokázal dostat do celovečerního filmu nebo pořadu s příběhem.
Sacha Baron Cohen je vlastně tak trochu manipulátor. Jeho cílem je dostat lidi tam, kam je chce dostat. Ve skutečnosti jde ale o výběr lidí, které není potřeba přesvědčovat, ale jen je trochu postrčit. Pobídnout je a mít nachystanou kameru.
Zbraně do školky? Někteří američtí kongresmani byli nadšení a nápad podpořili
Pak se stane, že skutečný obránce Ameriky před muslimskými teroristy běhá po tělocvičně s holým zadkem, protože si myslí, že je tohle skutečně jedna z metod výcviku, kdy se má islámský terorista bát homosexuálního kontaktu. Stejně tak obletěly zpravodajství celého světa záběry, jak Cohen v převleku za postavu zmíněného izraelského vojáka Errana Morada přesvědčil americké současné nebo bývalé republikánské senátory, aby podpořili používání zbraní ve školkách pro děti od tří let. 4 (ex-)senátoři a předseda americké asociace držitelů zbraní Larry Pratt naprosto vážně do kamery řekli, že by měli být děti věku 3 let vybaveni zbraní.
Larryho Pratta pak nechali přečíst větu: “Děti mají zvýšenou hladinu hormonu Blink-182, kterou produkuje část jater zvaná jako Rita Ora. To dovoluje cestovat neurotransmiterům cestovat přes oblast Cardi B do části Wiz Khalifa.”
Slavně neslavný klip o zbraních pro děti do školky:
Pokud takoví současní nebo bývalí vlivní lidé jsou schopni plácat do kamer takové nesmysly, pak je jasné, že je něco shnilého ve státě americkém. Ale nic si nenamlouvejme. Určitě sedí v naší současné poslanecké sněmovně nějací takoví, kteří by podobné bláboly řekli do kamery ve jménu své ideologie nebo peněz také.
Nyní je Sacha Baron Cohen zpátky a středem jeho současného komického čísla je chytlavá country písnička typického stylu. Sacha Baron Cohen opakuje jména nepřátel Republikánů a ptá se obecenstva. “Co máme udělat s Obamou? Vstříkneme mu Wu-hanský virus!” Pak nechá publikum rozhodnout, jestli píseň bude pokračovat: “Vstříkneme mu Wu-hanský virus” (“Inject him with the Wuhan flu”) a nebo “Rozřežeme je, jak to dělaj Saudové”:
“Chop them up like the Saudis do.”
Terči měli být kromě bývalého prezidenta USA také například přední epidemiolog Anthony Fauci, soupeřka Donalda Trumpa z minulých voleb Hillary Clintonová, zpravodajská CNN, Světová zdravotnická organizace WHO.
Zase ta názorová polarizace aneb jak smích může zhořknou
Je jasné, že tady to někteří účastníci veřejné akce pro příznivce Republikánů a Donalda Trumpa mohli pochopit jako humornou píseň. Na nahrávce je také slyšet smích. Nedá se to tak srovnat s veřejným znemožněním kongresmanů nebo týpka, který si myslel, že zachraňuje se stáhnutými kalhoty Ameriku, je to však další z momentů, kdy Sacha Baron Cohen ukázal, že je něco shnilého ve státě americkém.
Ale stejně, jak to bylo v konkrétním případě se zbraněmi, Cohen by se mohl vydat prakticky kamkoliv na světě a našel by někoho, kdo mu na jeho vtípky skočí. USA je ale středem světových médií a zábavního průmyslu. USA sleduje nějakým způsobem každý a tamní binární politický systém nabízí vhodné podloží pro nenávist druhé názorové strany, která je pro Saschovy vtipy tím ideálním předpokladem. Je zde totiž tím pádem více lidí, kteří si jsou schopni ve jménu svého politického názoru udělat ze sebe legraci.
Nový kousek Saschi Barona Cohena:
Humor Saschi Barona Cohena tak má důležitý přesah. Pointu, která upozorňuje na to, že na obou stranách politického spektra pravice a levice jsou lidi, kteří mohou být zkrátka úplně mimo. Nutí se nás to pak zamyslet nad tím, jestli bychom třeba neměli přehodnotit své postoje a jestli se neblížíme taky trochu k těm lidem, ze kterých si dělá Cohen legraci. Jestli bychom taky nestáli a neřvali ať živé skutečné lidi rozřežou na kousky, protože bychom si mysleli, že je to strašná legrace.
A nebo byl v tomto případě pro lidi pod pódiem humor ve skutečnosti jen zástěrkou a v koutku svého vědomí by si skutečně ti zpívající lidé přáli, aby je někdo rozsekal na kousky jen proto, že mají jiné názory než oni? Pokud je to pravda, byl by i náš smích nad touto scénkou rázem velmi hořký. Proto, ať už tohle vzniklo jako natáčení Who Is America? 2, jako natáčení nějakého dalšího pořadu a nebo jako sólová akce, je potřeba takového humoru dnes více než kdykoliv jindy.
Recenze | Novinky: The Strokes se na The New Abnormal pod vedením slavného Ricka Rubina nadobro přestali distancovat od perfektní formy
Populární americká indie rocková kapela The Strokes vydává své šesté album The New Abnormal a to čtyři roky po EP Future Present Past a dlouhých sedm let po řadovém album Comedown Machine. Stejně jako minulé album, je i The New Abnormal hojně diskutovaným albem. Zatímco minulé album – ač se The Strokes nikdy zvlášť nevzdálili od svého tradičního přímočarého stylu znějící jako garážový rock, akorát více melodický a popový – znělo přeci jen psychedelicky, retrográdně a obskurně, The New Abnormal je něco jako taková nejlepší klasika The Strokes, kterou mohou nabídnout v roce 2020. A to je na The Strokes posun přímo monumentální.
Jsou to jednoduché písničky, ale je vidět, že se The Strokes těch sedm let úplně neflákali a tyhle jednoduché písně do detailu propracovali tak, aby zněly skvěle. The Strokes opět neměnili svůj styl, ale není to určitě na druhou stranu takové to, co by vyjadřoval citát Anguse Younga z AC/DC: “Není pravda, že jsme vydali dvanáct stejných alb, ve skutečnosti jich bylo třináct,” ale The Strokes vkládají takové ty maličké prvky, které jejich zvuk posouvají směrem k dnešnímu posluchači do všech těch „YouTubů“, „Spotifyů“, „iTunesů“ a „Deezerů“.
The Strokes (Foto: RCA Records)
The Strokes na The New Abnormal prostě vzali to, co nejlépe umí, to v čem se v průběhu let vylepšovali a převedli to do té nejlepší možné podoby. Tak a to je celá dnešní recenze.
Ne, samozřejmě, že vidíte ty kvanta textu dole a není to zrovna “lorem ipsum”, ale jako obvykle poctivě rozebrané album. Než se ale pustíme do samotného alba, všimněte si té věty “v čem se průběhu let vylepšovali”. The Strokes? V průběhu let vylepšovali? Vždyť jejich nejlepší album bylo hned to první – This Is It? No, tady právě asi nebudu úplně v souladu se zbytkem hudebního světa. Úspěch alba This Is It? jsem totiž, když to řeknu upřímně, nikdy vůbec nepochopil.
Debutové Is This It? byl teprve začátek cesty, ne už navždy nejlepší album The Strokes
Ano, bylo to dobré album a obsahovalo hity. “Last Nite” a “Someday” byly a jsou skvělé pecky, ale jinak to album je více méně lehký nadprůměr toho, co vycházelo v roce 2001. The Strokes nepředvedli nic moc nového. Jejich styl byl (a z velké části je) založen na hudební nostalgii.
The Strokes akorát přišli v ten správný čas. Hudební svět totiž v té době tak nějak přešlapoval na místě. Na kytarové scéně docházela šťáva post-grungeovým kapelám jako Bush nebo Puddle of Mud, které se snažily navázat na úspěch zvuku a atmosféry Nirvany, ale už i jim docházel dech. Samotné kapely seattleské scény neprožívaly dvakrát plodné období.
Úspěch tak slavil hlavně drsňácký nu-metal a rap-metal, což bylo nepřijatelné pro intelektuální část bývalých fanoušků Nirvany nebo tehdejší americké vysokoškoláky. A tak hledali nějakou hudbu, která by byla pro ně, až jí našli v newyorské kapele, které nebylo blbé opakovat jeden akord po 30 vteřin a která nahrávala alba vlastně schválně tak, aby to znělo blbě. Komprese bubnů a basy do mrtě, kytary dát nezvykle potichu oproti nim a hrát přes nejlevnější zesilovač, jaký mohli najít. Tak, jak nahrávali alba v sedmdesátých letech Iggy Pop a The Stooges nebo The Velvet Underground.
Tohle vzepření se velkým studiím a mohutnému kytarovému zvuku nu-metalu bylo něčím, co upoutalo pozornost novinářů a ti, protože věděli, že se jejich čtenáři nemají čeho chytnout, začali tuhle kapelu masivně propagovat. I přes již zmiňovanou ikoničnost “Last Nite” se dle mého názoru se nejedná o nějaký velký počin, který by byl hoden titulu nejlepšího alba 2001, jak se často album nazývá. Je pravda, že Julian Casablancas je po stránce hudební teorie docela bedna a tak lze slyšet v jejich písních zajímavé melodické postupy, které jdou proti proudu a nachází se v nich ono myšlení jinak. Často mi to ale připadá zahráno a nahráno tak prasácky, že to ten obsah prostě ničí.
Zrada hudební (s)prostoty
Na novém albu The New Abnormal se ale The Strokes přestali distancovat od krásy perfektně provedené formy.
A je to možná i dáno tím, že samotný Julian Casablancas nemá vůbec rád Beatles. Pokud já beru Beatles jako nejlepší kapelu všech dob, je jasné, že se musíme v pohledu na hudbu rozcházet. Beatles byli (alespoň oproti The Strokes) perfekcionisté i ve chvílích, kdy experimentovali, hudba The Strokes byla o zachycení harmonie v jedné z nejprostších snesitelných podob a zvuk byl záměrně upraven tak, aby zněl ledabyle a nedokonale.
Na novém albu The New Abnormal se ale The Strokes přestali distancovat od krásy perfektně provedené formy. Přestali být Dorianem Grayem hudby a stydět se za to, že album bude znít čistě. Prostě si vzali kus z obou. Jak ostatně říkal Dorian Grey: „Každý v sobě má kus nebe a pekla”.
Možná je to i tím, že se Julian Casablancas vyblbnul na dvou albech svého bočního projektu The Voidz a stejně tak Albert Hammond Jr.vydal album Francis Trouble. Velký vliv měl samozřejmě také velký producent rocku, popu i rapu Rick Rubin, který ten tvůrčí chaos usměrnil a urovnal jej.
Album, na kterých dělá Rick Rubin sice občas schytávají nenávist (jenom si vzpomeňte na Eminemovo Revival), ale dělá prakticky jenom velká alba. Tak jako ze starých časů je každé album jasným prohlášením a ne chozením okolo horké kaše, které vyústí v nesourodý playlist na streamovacích službách.
Rick Rubin je v rapu znám jako mistr samplování a “The Adults Are Talking” obsahuje perfektně nasamplované bubny, které zní jako něco přesně mezi elektronickými bicími a klasickými. Strokes jakoby se tentokrát více inspirovali Beach Boys než Lou Reedem. Hudba je tak nějak jasnější a popovější než obvykle.
Casablancas zase pro jednou ve svých vokálech ukazuje, že méně je někdy více a vlastně nechce příliš rušit hudbu, nechává vše znít a jen tak do toho znuděně pobrukuje, aby poté předvedl vcelku obtížné stoupání do vysokých poloh, ale pak to vzdal a zase vše přenechal hudbě. Výborný způsob, jak odstartovat album. Ještě více ale podobný přechod ze znuděného zpěvu do procítěného refrénu Casablancas předvádí v následující “Selfless”. Je to taková ten typický smutek nad malostí vlastního života a potřeba jiného člověka vedle sebe, který člověka až dojme.
“I don’t have fun without your love Life is too short, but I will live for you,”
zpívá Casablancas v refrénu.
The Strokes rozšířili svůj zvuk do prostorů, o kterých se Is This It? ani nezdálo
“Brooklyn Bridge to Chorus” je disko rock, který dost připomíná poslední album Franz Ferdinand. I tak ale obsahuje píseň pro The Strokes více typickou instrumentaci a tradičnější strukturu.
“’80s song, yeah, how did it go?”
zpívá nostalgicky Casablancas a následně jakoby spojoval alegorii na hudební svět s jeho životem:
“I want new friends, but they don’t want me,”
zpívá, jakoby snad zpíval o tom, že nemůže najít nové oblíbené kapely.
“Bad Decision” jakoby bylo vystřiženo z první dekády nového století. Jakoby spíše vyjadřovalo zvuk kapel, které se Strokes nechali inspirovat než Strokes samotných.
“Eternal Summer” se snovým, plážovým zvukem podobajícím se výtvorům Damona Albarna, je další skvělou písní. Píseň vás přímo vtahuje do vzpomínek, či naopak představ o nějakém pěkném místě, kde budete v budoucnosti. Vždycky v tom ale bude figurovat slunce. Ať už je to vzpomínka na prázdniny u babičky, když vám bylo 11 nebo vidina toho, jak letíte jednou, až si na to našetříte na Kanárské ostrovy.
“At the Door” začne stručný, ale jednoznačný syntezátor, který navodí pocit dramatičnosti. Více syntezátorová než kytarová píseň pak rozjede velkolepé, skoro až Shakespearovské drama naplno a v poslední minutě a půl to zní, jakoby se zde dokonce zpívala nějaká elektronická opera. Je to jedna z nejzajímavějších a nejvynalézavějších písní, jakou kdy The Strokes vymysleli.
“Why are Sunday So Depressing?” je asi největší zklamání alba. Na téhle písni není nic moc zajímavého. Je to sice chytlavé, ale řekl bych, že už moc a vcelku otravné efekty, které se ozývají z levého kanálu jako protiklad rytmické kytary na druhé strany, nezní moc dobře. “Not the Same Anymore” mi přijde potom jako děsně neoriginální píseň s kytarovou melodií, jejich kopie jsem slyšel už z několika alb. Píseň se navíc snaží už dlouho někam vyvinout a působí jako klasická vyplňovací píseň alba, která toho moc nenabídne.
Poklidná ukolébavka “Ode to the Mets” naopak nabídne dobrý konec alba, kdy píseň začíná stejnými akordy jako píseň první a vytváří tak z alba jakési buddhistické věčné kolo života a spojuje oba konce.
The Strokes – The New Abnormal
Vydáno: 3. 4. 2020 Délka: 36:22 Žánry: Indie Rock, Psychedelický Rock Rozhodně musíte slyšet: 1. The Adults Are Talking, 3.Brooklyn Bridge to Chorus, 5. Eternal Summer, 6. At the Door
5
5,0 rating
5 z 5 (založeno na 1 recenzi)
5 (Dokonalé)100%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%
Xxx
5,0 rating
1.7.2020
Que decepción leer que “Not the same anymore” es relleno y que “Ode to the Mets” es canción de cuna, las dos mejores del Album.
Las cinco estrellas es por el Álbum.
The Killers, Bob Dylan, Everything Everything, IDLES, Neil Young
The Killers vydávají springsteenovskou pecku “My Own Soul’s Warning“ – zatím možná nejlepší z těch, co jsme měli možnost slyšet z nového alba. Zatímco Killers album odkládají, legenda folkové i rockové hudby Bob Dylan už své první album od roku 2012 vydal a je tady extra ochutnávka v podobě songu “Goodbye Jimmy Reed“. Everything Everything vydali další singl z připravovaného alba “Planets“ Re-Animator. Jak to bývá obvyklé, kladou velké otázky. Tentokrát možná tu největší, jakou lidstvo zná.
Novou zvukově hutnou a naštvanou píseň vydávají punkoví bojovníci za práva menšin IDLES. Neil Young vydal konečně po skoro 40 letech album Homegrown a můžeme si tak poslechnout úsměvnou titulní píseň. Najdete zde také nové písně novozélandských indie rockových The Beths a popového písničkáře Jasona Mraze, který tentokrát zabrousil do jamajských teritorií.
Celý playlist nových písní i s novými verzemi písní, remixy a covery najdete na playslistu našeho Spotify profilu:
TIP: The Killers – My Own Soul’s Warning
Killers sdíleli další novou píseň „My Own Soul’s Warning“, která se objeví na jejich nadcházejícím albu Imploding the Mirage. Píseň pohání mohutný bubnový rytmus, který se může pochlubit chytlavým osmdesátkovým syntezátorovým kouskem ve srdnaté springsteenovské nátuře heartland rocku frontman do toho Brandon Flowers dává svůj obvyklý entuziasmus
“Cutting up the nights like a goddamn knife / And it got me thinking no matter how far / I just wanted to get back to where you are,” („Rozříznu noc jako zatracený nůž / A to mě přimělo myslet bez ohledu na to, jak daleko / Jen jsem se chtěl vrátit zpět tam, kde jsi.”) zní z refrénu „My Own Soul’s Warning“, která následuje trojici již vydaných písní “Caution”, “Fire in Bone” a “Blowback”.
Album bylo zpočátku naplánováno tak, aby vyšlo 29. května, ale měsíc před jeho vydáním ho Killers odložili na neurčito, aby mohli v klidu dokončit práci.
“Imploting the Mirage” bude první album Killers bez původního kytaristy Dave Keuninga, ale představí hned několik velmi zajímavých hostujících – Lindsey Buckingham, K.D. Lang, Weyes Blood, Adama Granduciela s The War On Drugs, Blaka Millse a další.
Bob Dylan – Goodbye Jimmy Reed
Bob Dylan vydává album Rough and Rowdy Ways. Je to jeho 39. studiové album. Jedná se o Dylanovo první album původních písní od alba z roku 2012 Tempest, které následuje po trojici alb, která pokrývala tradiční popové standardy.
Album předcházely singly „Murder Most Foul“, „I Contain Multitudes“ a „False Prophet“. Rough and Rowdy Ways bylo vydáno jako dvojité album, přičemž celý druhý disk byl věnován filmu „Murder Most Foul“. Obsahuje příspěvky od Fiona Apple nebo Blakea Millse.
Jako extra ochutnávku vám nabízíme Dylanovu poctu americkému bluesovému zpěvákovi Jimmymu Reedovi.
Everything Everything – Planets
„Planets“ je nový, syntetický, třetí singl Everything Everything z připravovaného alba RE-ANIMATOR. Dle kapely je píseň “Planets” o vyvolání lásky, nešťastnosti a následném nalezení lásky pro vesmír.
Doprovodné video se zaměřuje na šimpanze ztraceného v existenciálním dilematu: Pokud je vesmír tak nepochopitelně obrovský, jak se může jeden primát vyrovnat se svou relativní nevýznamností? Nejsou žádná velká zjevení, pouze vědomí, že život v tuto chvíli – a zejména zpěv – je tak blízko, jak se jen k němu odvážíte dostat. Je to alegorie s kusem nadsázky, ale obsahuje v sobě jednu z největších otázek lidstva.
Stejně jako u videí pro „Arch Enemy“ a „In Birdsong“, byla vizuální část písně „Planets“ režírování Higgsem během dodržování doporučené karantény kvůli sociální distance. Vzniklá situace vlastně ještě podpořila jeho kreativitu, protože opět používá samoučené, kutilsky vyrobené techniky loutkářství, tzv. spektrálního vykreslování a podobně k vytvoření poutavého a hlavně originálního vizuálu.
IDLES – Grounds
Po překvapivě odlehčeném a pozitivnímu singlu “Mr. Motivator” se IDLES dostávají znovu do varu a zní to jakoby frontman Joe Talbot byl tentokrát společně s tvrdými údery bubnů, nekompromisními kytarovými riffy, se kterých se skoro točí hlava, byli na nové písni “Grounds”, nejvíce naštvaní za poslední dobu.
Pro skupinu, která pojmenovala své první album Brutalism to asi není žádné velké překvapení, avšak díky “Mr. Motivator” se zdáli IDLES na nové cestě k vyrovnanější hudbě. Na “Grounds” je ale přeci jen ale něco nového – hlavně, jak zapracovali prvky rozladěného syntezátoru, díky kterým je píseň něco jako již známý post-punk s post-hardcore IDLES, avšak tentokrát smíchaný s kořením něčeho mezi new wave a industriální elektronikou. Syntezátor znějící jako rozbitá trubka této písni dodá ještě více zvukové těžkosti.
TIP: Neil Young – Homegrown
Titulní skladba alba Homegrown, které měl Young vydat již před skoro 40 lety je tématicky paradoxně možná nejvíce albu vzdálené ze všech písní. Ústřední tématem Homegrown je totiž stesk se zlomeným srdcem a o frustraci nad Youngovým milostným životem.
Tato píseň je ale humornou, pohodářskou písní, ve které Neil Young očividně oceňuje význam marihuany pěstované doma. V žádném případě nečiní ani sebemenší úsilí, aby tento význam propagujcí drogu zakázanou ještě i dnes ve většině světa – a ne tak ještě v 70. letech – nějakým způsobem skrýval. Zpívá doslova: “Domácí – to je ten způsob, jakým by to mělo být” a dál si pak vesele prozpěvuje: “Domácí pěst je dobrá věc / rostlina, která jede a která to rozjede*.
Neil Young se svou věrnou kapelou Crazy Horse se pustili do písně, aby jí vydali už na albu American Stars Bar n Bars z roku 1977, ale tato sedativnější verze s mnohem méně kytarami je se stala velice oblíbená na koncertech pro společné zpívání – a obzvlášť například na charitativním festivalu s příznačným názvem Farm Aid.
*Tady jsem si naopak dovolil trochu překladatelské kreativity pro překladatelský oříšek: ‘Plant that bell and let it ring’”
The Beths – Out Of Sight
V dubnu oznámili novozélandští indie rockoví Beths své druhé album Jump Rope Gazers. Dosud jsme z toho slyšeli dvě písně – „Dying To Believe“ a “I’m Not Getting Excited“ Nyní jsou zpět s posledním náhledem alba Jump Rope Gazers s názvem „Out Of Sight“.
Kapela hrající na “Out Of Sight” je křehčí, než obvykle. Zpěvačka Elizabeth Stokes v prohlášení uvedla: “Snažíme se poslouchat hlouběji a být otevřenější. Bylo to často konfrontováno a někdy to bylo dokonce frustrující.”
Jason Mraz – Make Love
Populární písničkář Jason Mraz, pořád známý hlavně kvůli jeho masivnímu hitu “I’m Yours”, se na novém singlu “Make Love” vydal cestou Jamajské hudby, která nemísí pouze reggae, ale i gospelové vlivy a zní t jako velice povedený mix mezi americkým popem a jamajskou hudbou.
Recenze | Novinky: Yves Tumor šokoval změnou stylu a na Heaven to a Tortured Mind se přestěhoval z experimentální do pop/rockové hudby. Na albu je hned několik kandidátů na píseň roku
Yves Tumor, vlastním jménem Sean Bowie, z amerického Tennessee, je skutečný hudební inovátor a jen blázen by si mohl myslet, že po jeho minulém albu Safe in the Hands of Love, které bylo plné experimentů a extrémní hudby, přijde s něčím nepřekvapivým. Je však pravda, že Yves Tumor tentokrát přišel s albem, které je daleko více konformní a hudebně běžné. Je to také album, které si neklade na posluchače takové nároky. V tomhle ale paradoxně leží ona překvapivost jeho nového alba Heaven to a Tortured Mind,
Při poslechu Heaven to a Tortured Mind se musí dosti lidem vybavit spojitost Yves Tumora s Princem. Jednak díky mnoha sexuálnímím tématům, jednak kvůli tomu, jak Yves Tumor změnil styl a připomíná nyní špinavější verzi Prince. Yves Tumor je vlastně také tak trochu pořád 90. letech, či na konci 80. a je to na to řádně hrdý. Yves Tumor se nyní dá díky přechodu k více popovému stylu zařadit, protože neurčitá experimentální hudba samozřejmě něco podobného umožňuje jen těžko.
Z minulého alba ostatně hodně vylézali hlavně ty písně, které byly spíše pop-rockové než experimentální a které připomínaly doby velkého návratu kytar do mainstreamu v 90. letech. Písně jako “Lifetime”. Díky Bowiemu hlas, který připomíná Damona Albarna v tom navíc byli slyšet hodně britpopoví Blur. Jinak bylo album ale skutečně spíše pro náročnější posluchače a byla to velká jízda undergroundem a nadvědomím.
Yves Tumor (Foto: Earth Agency)
Heaven to a Tortured Mind je naopak z jeho dosavadních 4 alb jednoznačně to nejméně poslechově náročně. Ne, že by své experimentální ambice úplně odložil, ale přeci jen zde dostává prostor více přímějších písní. Ty spolu s Tumorovým obvyklým temným zvukem tvoří velice slušný potenciál na průlomovou desku kariéry. Zatímco tedy písně jako druhá “Medicine Burn” se částečně podvolují zmatku minulého alba, píseň “Super Star” například dokonce zavítá do éry glam rocku.
Yves Tumor je na novém albu jako vylepšená verze Lennyho Kravitze
U “Gospel for New Century” jakoby Yves Tumor zůstal věrný kořenům rocku a připomíná neskutečnou sílu, že tento žánr vynalezli černoši. Píseň, kterou rozjíždějí parádní filmové padoušské trumpety nabere v refrénu neskutečnou sílu. Je to rock s neo-psychedelií a neo-soulem. Yves Tumor mi v refrénu hodně připomíná Lennyho Kravitze, ale nějakou jeho verzi 2.0 – kreativnější a odvážnější. Perfektní rozjezd alba.
Přes jednu z nejvíce experimentálních písní – noise rockovou “Medicine Burn” se dostáváme k jen dvě minuty krátké “Identity Trade” s industriálními elementy, zahuštěnými filtrovanými vokály. I v tak krátkém čase, ale dokáže Yves Timor dát mnoho. Jsou tu ostatně i momenty, kdy přijde ještě s kratšími písněmi. Taková “Romanticist” je s délkou 1:46 vůbec nejkratší písní alba, ale přesto patří k nejlepším momentům alba.
Nejlepší písní alba je jednoznačně čtvrtá “Kerosene!”. Nejenže není zase tak časté, aby nejvýraznější píseň alba byla zrovna 4., ale píseň je unikátní i svým zvukem, kdy se už od čtvrtky alba saluje. Píseň nemá tradiční strukturu. Nemá sloky, kde si vybuduje atmosféru a pak vše vybalí v refrénu.
Tohle není píseň (“Kerosene!“), to je zhudebněný sex.
Nejdříve to vypadá, že se ani nezačne zpívat a stejný motiv se opakuje 30 vteřin, aby se pak opatrně ozvali Yves Tumor s hostující zpěvačkou Dianou Gordon. Dotud je to nic. Okolo času 1:40 jakoby ale začali hudebníci pomalu podléhat svůdnosti písně. Už ve čtvrtině písně se tak začne sólovat. Tohle není píseň, to je zhudebněný sex.
“Kerosene“ prakticky stejně dobrá jako ta od Albiniho Big Black, i když trochu jiná
Píseň prakticky koresponduje s obalem a proto má takovou bezprostřední strukturu, kdy je zde nějaká předehra a svádění, ale pak už se jde na věc. A ne, že by tu byl refrén, ale od druhé minuty je až do vyvrcholení a uklidnění píseň prakticky v posledních vteřinách, píseň prakticky jedním velkým jammováním. Rockové kapely takové používají po posledních refrénech a rozšiřují je pak v živých verzích, ale skoro nikdy ne už v druhé minutě písně. Slyšet ženský hlas Jeremiah Raisan bylo překvapující a osvěžující.
Část po prvním kytarovém sólu,.kdy dostala možnost projevit své hlasivky, zní parádně. Skoro jakoby vás jejími hlasivkami a změnou hudby dokázala dostat někde vysoko do oblaků. Je to let nad krajinou za polojasného dne. Snažil jsem se dopátrat, jestli náhodou nebyl ten název odkazem na stejnojmennou píseň industriální/post-punkové kapely Big Black producenta In Utero Nirvany Steva Albiniho – to by v mých očích Yves Tumor stoupl ještě výše. Říkám vám ale, že o téhle písni na tomto webu do roka ještě uslyšíte. Při jaké příležitosti to asi bude (mrk, mrk)?
– “Oh, I can be your only girl, little baby” – “I can be everything you need I need kerosene!”
Zpívají v milostném dialogu Yves Tumor a Diana Gordon.
Nejlepší je, že Yves Tumor náladu rozhodně nezkazí a pokračuje i dál parádně. “Hasdellen Lights” má naprosto skvělou nostalgickou atmosféru. Je to jako bloudit městem v dešti. Balada smutné stránky amerických velkoměst. Dostanete z toho skoro podobný pocit jako ze Springsteenova “Street of Philadelphia”. Navíc pak následuje již zmíněna povedená “Romanticist”. To byla ale epická trojice písní!
Když už jsme došli na vrchol alba, je ten správný moment, kdy by zde měla zaznít jména bratrů Jeremiah a Justina Raisena. Toho prvního slyšíme na různých místech alba. Nejvíc však asi na následující “Dream Palette”.
Jeho bratr Justin Raisen měl na zvuku alba a více popovém přístupu produkce určitě zásadní vliv, protože je producentem například producentem nebo spolu-autorem písní některých spíše popových hvězd jako Lizzo, Angel Olsen nebo Kylie Minogue. Vzít takovou ikonu alternativní hudby, jakou v USA Yves Tumor bezesporu už je a přetvořit jej na něco takto přívětivého, avšak aby to neztratilo kus sebe, je těžký úkol a Tumorovi se povedl.
Perfektní album, které kazí slabý konec aneb, jak Yves Tumor málem prohrál již vyhraný zápas
“Foile Imposé” je bohužel poté jakýmsi pozérským pokusem o navrácení vysokého uměleckého standardu do alba. Takové: “Podívejte, jsem pořád hudební experimentátor.” Píseň, ve které dokola vyjmenovává dny v týdnu a zbytek je zabalen tolik do ozvěny, že to není slyšet, zní ale dost slabě.
“Strawberry Privilege” je další výkřik do tmy. Instrumentální “Asteroid Blues” má sice zajímavý zvuk s industriálními prvky, postrádá ale vizi. Působí na albu jako náhodný zbytek, který vyplňuje stopáž. “A Greater Love” pak rovněž není nikterak velký závěr. Spíše jen vyšumění do prázdna.
Právě to vyšumění do prázdná je neskutečná škoda. Yves Tumor je úplně jako tým, co vede o poločase 5:0, má prakticky jistou výhru a na druhý poločas se vykašle a prohraje ho 0:4 s gólem v poslední minutě – v podstatě pořád bezstresový průběh, ale zkažení skvělé reputace z prvního poločasu.
Heaven to a Tortured Mind je zkrátka perfektním albem do osmé píseň “Super Stars”. Odkud to ale začne být nastavovaná kaše. Je to škoda, protože Heaven to a Tortured Mind má jinak potenciál být klidně i mezi nejlepšími 10 alby roku. To, jak slabý je konec alba ale musí praštit do uší i hluchého.
Yves Tumor – Heaven to a Tortured Mind
Vydáno: 3. 4. 2020 Délka: 36:22 Žánry: Psychedelický Pop, Rock, Neo Soul, Alternativní/Indie Rock, Art Rock, Glam Rock, R&B, Experimentální hudba Rozhodně musíte slyšet: 1. Gospel for a New Century, 4. Kerosene!, 5. Hasdallen Lights, 6. Romanticist
Tata Bojs, Norah Jones, Neil Young, Jorja Smith, Gorillaz
Vrací se čeští velikáni alternativního rocku Tata Bojs s motivační a poměrně popovou písní “Zvony”. Novou píseň vydala také americká písničkářka z New Yorku Norah Jones, legenda country, rocku i grunge Neil Young. Velmi povedený cover nahrála skvělá britská soulová zpěvačka Jorja Smith.
Nové písně vydali rovněž americké duo Surfaces, kteří si ke zpěvu pozvali samotného Eltona Johna. Se svou video-hudební sérií Song Machines pokračují Gorillaz. Sara Bareilles napsala uklidňující píseň pro nový seriál AppleTV+ a kalifornští psychedeličtí rockeři Ty Segall s Corym Hansonem se snaží pomáhat černošské komunitě svými písněmi.
Tata Bojs – Zvony
Alternativní rocková kapela Tata Bojs odzvonila start své další fáze a k albu, které má vyjít na podzim vydává pilotní singl “Zvony”. Kapela okolo Milana Caise sáhla v úvodu písně “Zvony” k honosným filmovým smyčcům. Píseň je celkově velkolepá a ambiciózní. V písni, která je rocková, ale má určité vlivy taneční hudby, se kapela snaží motivovat posluchače ať už je to prorok nebo kancelářská krysa a dokonce v jeden moment zahrnou i celou republiku:
“Odfláknutý život Čechů potřebuje novou střechu,”
zpívají Tata Bojs skoro jakoby zvěstovali nějakou novou éru Česka 2.0, které bude plné lidí, kteří si budou věřit a dokážou toho mnoho. Je to na Tata Bojs nezvyklý text skoro jako od Kabátu nebo Daniela Landy. Tohle není recenze, a tak si přeberte sami, jestli je to dobře nebo špatně. Tata Bojs každopádně zase pro jednou opustili svou komfortní zónu a možná s novým albem míří do rádií a mainstreamu, kde se jim přeci jen nikdy zase tak nedařilo. Uvidíme, co napoví další singly.
Norah Jones – To Live
Píseň “To Live” jakoby shrnovala úplně vše, řím se Norah Jones vyznačuje. Určitá noblesnost, umělecký přístup vyvážený s lidskostí a opravdovostí, přirozený projev hudby i hlasu a samozřejmě špičkové výkony kapely a jejich hlasivek.
Jedenácté studiové album Norah Jones, Pick Me Up Off the Floor vyšlo stejně jako píseň “To Live” v pátek.
Klip natočený v karanténě ukazuje Norah Jones a několik členů její kapely bubeníka Nata Smithe, basistu Jesseho Murphyho, trumpetistu Dava Guye a saxofonistu Leona Michelse, kteří hrají na nástroje ve svých domovech.
Neil Young – Vacancy
Country rocková legenda a kmotr grunger Neil Young vydal novou píseň “Vacancy”, poslední ukázku z nového alba Homegrown – dekády odkládaného alba z roku 1975 –, které letos konečně vydá a to už 19. června.
Jedna ze sedmi nevydaných skladeb na albu „Vacancy“ se otevírá s typickým rachotivým kytarovým riffem, zatímco Young zpívá „Kdo jsi? / Kam jdeš?“. Poté oslovuje svou starou milenku:
“I look in your eyes and I don’t know what’s there
You poison me with that long, vacant stare”
(„Dívám se do tvých očí a nevím, co je tam / Otravuješ mě tím dlouhým, prázdným pohledem.“)
Skladba byla natočena v Young Broken Arrow Ranch Studio v lednu 1975 a na stopách účinkují Stan Szelest hrající na varhanní wurlitzer, Ben Keith na slajdové kytaře, basista Tim Drummond a Karl T. Himmel na bicích.
„Vacancy“ navazuje na singl „Try“, další dosud nevydanou skladbu, kterou Young odehrál např. na turné v letech 2007 až 2008. Na živém karanténním koncertu také zahrál titulní skladbu “Homegrown”.
TIP: Jorja Smith – Rose Rouge
R&B, popová i soulová zpěvačka Jorja Smith je zpátky s novou písní v podobě coveru písně “Rose Rouge” od francouzského acid jazzového muzikanta St Germaina. Předělávka Jorje Smith bude umístěna na albu Blue Note Re:imagined, což je projekt nových verzí velkých písní nahrávací společnosti Blue Note Records. Tato kompilace vyjde 25. září a kromě Jorje Smith bude obsahovat například předělávky od Shabaka Hutchingse, Alfu Mist, Poppy Ajudhu, Jordana Rakeie, Nubya Garciu a další.
Jorja, opírající se o živou kapelu se saxofonem, klávesami a bicí, nechává propuknout její nádherné soulové vokály a zatímco kapela se špetkou jazzové inspirace udržuje věci v rovnováze, Jorja Smith ukazuje, že je jednou z nejnadějnějších britských vokalistek současnosti.
Surfaces, Elton John – Learn To Fly
Texaské duo vydalo své třetí album Horizonts již v únoru. Protože jim ale pandemie zhatila mnoho plánů, rozhodli se nenudit se a raději stvořit novou hudbu. K nové písni si pozvali takovou legendu, jakou je Elton John.
O své nové písni na Twitteru napsali: „Rozhodli jsme se nahrát tuto píseň a vytvořit prostor pro tolik potřebné informace, které se nyní sdílejí na sociálních médiích … od začátku jsme jen chtěli, aby byla tato píseň dechem optimismu pro ty, kteří to potřebují … A z hloubky našich srdcí doufáme, že tato píseň bude zdrojem povzbuzení více než kdy jindy.”
Gorillaz – Friday 13th feat. Octavian
Během posledních šesti měsíců se Gorillaz spojili své síly s umělci, jako Slaves, Fatoumata Diawara, Peter Hook a Georgia, aby mohl Damon Albarn, coby loutkovodič svých kreslených postav kreslíře Jamese Hawletta, umožnit hudební sárii Song Machine, která je audiovizuálním seriálem, ve kterém jednotlivé epizody tvoří samotné singly.
Nejnovějším hostem v další epizodě, tentokrát nazvané jako “Friday 13th”, je rapper Octavian.
Sara Bareilles – Little Voice (O.S.T. Little Voice z AppleTV+)
Americká písničkářka Sara Bareilles napsala procítěnou píseň k seriálu Little Voice – americký romantický seriál komediálně-dramatického žánru, který bude vysílán od 10.- července na Apple TV+. Sara Bareilles má velice přirozený a čistý hlas, který ukázala na jejím velmi povedeném minulém albu Amidst the Chaos.
Ty Segall & Cory Hanson – She’s a Beam
Kalifornský hudebník Cory Hanson z psychedelické rockové kapely Wand a jeho hudební pokrevní bratr Ty Segall se rozhodli vydat jejich očekávaný singl „She’s a Beam“ spolu s další písní „Milk Bird Flyer“. Obě písně byly nahrány už před 5 lety a nedávno byly znovu objeveny. Hudebníci budou věnovat 100% výtěžků z prvního týdne prodeje obou písní losangeleské odnoži hnutí Black Lives Matter bojující za práva černošské komunity.
Album OK Computer z roku 1997 kapely Radiohead dosáhlo prvního místa v hlasování posluchačů BBC v anketě, která byla nazvaná jako „Ultimate 90s Album“. Radiohead porazili favority soutěže Oasis, Nirvanu i R.E.M.
Posluchači pořadu moderátora Fearne Cotton „Zvuky 90. let“, který je vysílán na rádiích BBC Radio 2 a BBC Sounds, byli požádáni, aby hlasovali z užšího výběru alb sestaveného panelem osobností hudebního průmyslu, včetně samotného vedoucího Radio 2, jenž je zároveň ředitelem prestižních hudebních cen Mercury Awards Jeffem Smithem.
Oasis byla jedinou kapelou, která se objevila v seznamu dvakrát. Byl zde jejich debut Definitely Maybe i následující (What’s The Story) Morning Gloryz let 1994 a 1995. Tato alba se umístila na čtvrtém a druhém místě.
V reakci na vítězství Radioheadu bubeník skupiny Philip Selway řekl: „Spolupráce s [producentem] Nigelem Godrichem na albu nás opravdu osvobodila a dala našemu nahrávání smysl, který byl něčím, jako když běháte po škole poté, co všichni učitelé odešli domů.“
„Moje oblíbená skladba na albu je ‘Let Down’“, nahráli jsme tu píseň ve strašidelném panském domě v Tudoru těsně před Bathem, a kdykoli to slyším, snadno se dostanu zpět na místo mezi pět z nás, hrajících pozdě v noci, v místnosti s dřevěnými obložkami, při svíčkách,“ vzpomínal Philip Selway na nahrávání jedné z písní z alba.
Mezitím kytarista Ed O’Brien ujistil všechny fanoušky, že kapela určitě bude pracovat na novém albu, i když neupřesnil odhadovaný termín vydání alba.
Prohlédněte si celé pořadí 10. největších alb 90. let dle posluchačů BBC:
1. Radiohead – OK Computer
2. Oasis – (What’s The Story) Morning Glory
3. Nirvana – Nevermind
4. Oasis – Definitely Maybe
5. R.E.M. – Automatic For The People
6. Pulp – Different Class
7. Alanis Morissette – Jagged Little Pill
8. The Verve – Urban Hymns
9. Primal Scream – Screamadelica
10. U2 – Achtung Baby
Recenze | Novinky: Další neuhlazené album basového inovátora Thundercata Is It What It Is bylo přepůlené „vejpůl“ smrtí kamaráda Maca Millera
Fantastický basista Stephen Lee Bruner neboli Thundercat povýšil hru na snad nejvysmívanější nástroj historie moderní hudby – basovou kytaru – na úroveň, která by se dala srovnávat se samotným Jimmym Hendrixem u elektrické kytary. Tak dobrý je to basák a tak inovativní je jeho zvuk nástroje. O to více mrzí, že na albu Is It What It Is Thundercat nezopakoval nebo ještě nevylepšil to, co na Drunk. Produkčně i kompozičně opět dost nepořádná deska odkrývá slabiny originálního stylu Thundercata a ještě k tomu jeho tvůrčí činnost ovlivnila smrt blízkého kamaráda Maca Millera.
Nenechte se ale zmást tímto úvodním negativním hodnocením. Thundercat není žádné béčko a jeho přirozená kreativita album ve štychu nenechává a vždy ho podrží. A stejně tak jeho charakteristická basa s parádním magickým zvukem psychedelického močálu s kusem té správné bizarnosti, jenž se pohupuje nad vším jako pes s kývající hlavou na palubovce auta, které ukradl šílený narkoman a jede s ním 200 po dálnici.
Thundercat (Foto: Ninja Tune)
I tentokrát Thundercat spolupracoval s beatmakerem Flying Lotusem a pro saxofon je tady další Thundercatův dřívější spolupracovník – jedinečný Kamasi Washington.
Začínat písničkou znějící jako záchodový soundtrack není to nejlepší, ale zlepší se to velice rychle
Album začne klasický neo-jazzový interlude Thundercata, které obyčejně zní jako výtahové písničky, ale rozvinuté v plnohodnotnou píseň. Osvěžující momenty, které vždycky působí jako ta nejvíce “tripová” a nejvíce zajímavá přestávka na toaletu, kterou jste zažili. Je to skvělý postup, jak album rozdělit, ale určitě ne nejlepší způsob, jak album začít.
Naštěstí následuje poutavá píseň “Innerstellar Love”, kde se hned se svých intergalaktickým saxofonem objevuje Kamasi Washington. “I Love Louis Cole” jede v extrémním tempu a v písni bouchají kopáky tak nahlas, jak na ně nikdy nejsme zvyklí. Není to špatná písnička a dost se zarývá pod kůži, ale spolu s “How Swayů, ač jsou vlastně jednou z nejlepších přehlídek Thundercatového umu, působí spíše jako Thundercatův intenzivní workout jeho hráčských a produkčních činností. Posluchač jakoby byl až vedlejší.
“Black Quallas” s hned třemi hosty – rappery Childishem Gambinem, Stevem Laceym a ohájskou funkovou legendou Stevem Arringtonem – je naopak od začátku do konce jedna velká jízda mimořádně originálních hudebních mozků. Když ti dokážou své bláznivé nápady ukočírovat a dát jim určitá pravidla, může z toho být perfektní organizovaný zmatek, jako na této písni.
Dalším problémem alba je, kolik je tu písní, které jsou vyloženě můstky pro větší písně. Jenže tady to nejsou jen můstky, ale více můstků tvoří dlouhý most. Ještě před minutovým zběsilým Thundercatovým hraním na basu “How Sway” přichází “Miguel’s Happy Dance”, která je bůhvíčím, ale rozhodně ne plnohodnotnou písní.
Na konci alba dojdou Thundercatovi slova, a tak jenom opakuje: „Je to tak, jak to je“
Navíc do třetice je zde “Funny Thing”, která je docela chytlavá, ale není to plnohodnotná píseň, ale jen nedokončený Thundercatův nápad
“Overseas” s vtipnou vložkou Zacka Foxe, coby stevarda v letadla, ačkoliv je jen minutu a půl dlouhá, alespoň zaujme melodii i zasazením do příběhu.
“Dragonball Durag” je konečně po dlouhé době zase plnohodnotná píseň, která trvá déle. To je potom třeba i nezvykle něžná a romantická “Unrequited Love”. Obě písně patří do toho vůbec nejlepšího z It Is What It Is.
Podobně jako v Drunk dostávají temnější a záhadnější písně prostor na konci alba. “King of the Hill” je temné Thundarcatovo zkoumání černých míst na jeho duši. Temný zvuk písně byl určitě také hodně ovlivněn pocity, jaké měl Thundercat po smrti Maca Millera.
Na “Fair Chance” se představí rappeři Ty Dolla $ign a Lil B a Thundercat jakoby ani s jejich pomocí hledal marně slova, jak vyjádřit prázdnotu.
“Things will never be the same Never be the same again Everything so strange (Strange),”
tedy: Věci už nikdy nebudou stejné, všechno je tak podivné.“ Jakoby mu pomáhal za něj hledat slova Ty Dolla $ign, zatímco Thundercat na všech posledních písních používá stejnou ústřední větu alba, která popisuje nejlépe to, co cítí:
“Is it what it is”
(“Je to tak, jak to je“)
Popisovat prázdnotu je něco, co je nesmírně těžké a Thundercatovi se to popravdě ne vždycky úplně daří tak dobře jako Thom Yorkovi z Radiohead nebo Kurtu Cobainovi. Je to ale pořád část alba, kterou chápete a ačkoliv má problém někdy Thundercat najít slova, zbytek dopoví pomocí zvuků. Z posledních slov alba je pak mrazivá věta:
“Hey, Mac.”
Uspořádání písní nasvědčuje tomu, jakoby Thundercatovy písně byly na albu seřazeny dle časové posloupnosti. Nejprve začal psát prostě další album, jenže pak došlo k tragické události a konec alba je proto již o smrti Maca Millera.
Recenze | Novinky: Pearl Jam na Gigaton ukazují svůj hudební rozsah a 100% relevantnost
Po vydání jedenáctého alba Pearl Jam Gigaton je potřeba připomenout jednu důležitou věc. Pearl Jam se povedlo existenčně ustát extrémně náročnou dobu 90. let, která byla v hudbě spojena s těžkým užíváním návykových látek a vzhledem k tomu, z jakých chudých poměrů a tvrdých krajů kapely pocházely (severozápad Ameriky a okolí města Seattle), souvisely tyto problémy často s vážnými psychickými problémy. Ač mrazivě mnoho hudebních bratrů Pearl Jam, se kterými dobývali svět – Alice In Chains, Nirvana, či Soundgarden neustáli toto období bez personálních ztrát, Pearl Jam se to povedlo a vyhrál u nich freudovský pud života.
A to i přesto, že i jejich texty byly často velmi temné a uvědomovali si špatné stránky života. Stačí si jenom vzpomenout na jeden z jejich největších hitů – song o klukovi, který se zastřelil kvůli šikaně – “Jeremy”. Pearl Jam však věřili, že svět může být v pořádku a tak koncert obyčejně zakončili hitem Neila Younga s ironickým, ale přeci jen ve zlepšení doufajícím sdělením “Rockin’ In the Free World”.
Pearl Jam (Foto: PearlJam.com)
Sedm let po albu Lightning Bolt nebyla krátká doba pro malé očekávání. Pearl Jam naštěstí nezklamali a přinesli své početné fanouškovské základně kvalitní materiál. Pokud přišlo v historii Pearl Jam nějaké slabé období tvůrčí krize, tak asi většina fanoušků bude souhlasit s tím, že to bylo období druhé půlky devadesátých let, kdy zněli Pearl Jam poněkud unaveně.
Jakmile Eddie Vedder rozžhaví hlasivky, je to radost slyšet
Alba No Code, Yield a Live in Two Legs nezněly příliš povzbudivě směrem k budoucnosti kapely. Kdyby někdo poslouchal alba, asi by nebyly v roce 2000 před vydáním alba Binaural velké kurzy na to, že kapela vydrží hrát dalších 5 let.
Jenomže Pearl Jam vždycky držely nad zemí jejich koncerty. Jakoby jim to jejich název předurčoval a dlouhé orgasmické sólování Mika McCreadyho a nabušené hlasové výkony Eddieho Veddera, které držel pohromadě se svou basou Jeff Ament vždycky povznesly všechno nahoru, byť to mohlo třeba vypadat, že se ve studiu kapele zase tolik nedaří a dochází jí jakási tvůrčí múza.
Když Pearl Jam vraceli diváci skvělé muzikantské výkony skvělou atmosférou na koncertech, pro Pearl Jam to podrželo v horších chvílích a albem Binaural jakoby se zlomilo to špatné, Pearl Jam nechali za sebou své velké hity, které už byly nesmrtelné a ujali se druhé fáze své existence. Ta sice není tak zářivá jako první půlka první fáze, ale je rozhodně lepší než druhá půlka té první a udržuje pořád důležitý odkaz této kapely.
“Who Ever Said” rozjede rázný kopák a činel a spolu s kovově znějící kytarami připraví solidní rozjezd alba. Skvělé je, jak se píseň po asi 2 minutách a 40 vteřinách uklidní a překvapí to nečekané, ale chytré drama a následné postupné gradování atmosféry k velkému závěru písně. Potom se vše zase uklidní a píseň se stane další z dlouhých jamů, které kapela nabízí a nabízí strukturu písně, jaká je typická spíše pro koncertní písně.
“Superblood Wolfmoon” si bere inspiraci ze špinavého a prostého garážového rocku a tvrdší hudby konce 60. let. Eddie Vedder jakoby naplno rozehřál své hlasivky a tlačí na ně na 100%.
“Dance of the Clairvoyants” je jedna z nejlepších písní alba. Pearl Jam tady vyjdou ze své komfortní zóny. Díky syntezátoru si můžeme všímat inspirací new wave a díky mohutné zachmuřené base možná i post-punku. Kytary zase jakoby si braly něco málo z industriálního punku. Spolu s kreativní Vedderovou vokální melodií to zní velice originálně.
Pearl Jam na Gigaton hrají i country a folk
Nevím, jestli je “Quick Escape” tou nejlepší písní z alba, ale určitě je to nejvíce zapamatovatelná píseň. To Vedderovo zvolání:
“Quick Escape”
spolu se změnami z pohodové do naléhavé nálady od sloky směrem k refrénu a vokály, které dokreslují pozadí, to je perfektní.
“Allright” je klidná píseň, která sice není něčím z čeho byste otevřeli pusu do kořán, ale poskytne pomocí kytarových efektů, vzdáleného bouchání bubnů a znovu i vokálů na pozadí výborný předěl mezi rychlejšími písněmi. Cítíte se skoro jako byste stáli někde na Severním pólu a hleděli na polární záři. Parafrázi inspektora Charmlse ze Simpsonů: Aurora borelais lokalizovaná přímo na albu Pearl Jam.
A následuje “Seven O’Clock” a to se cítíte, jakoby navíc kolem ještě i začaly po nebi nad tou polární září létat meteority. Velice hezká pomalá rocková píseň se skvělou atmosférou, kterou tvoří jak kytary, tak syntezátor a smyčce. V centru všeho je samozřejmě Eddie Vedder, který vede píseň kupředu jako Kryštof Kolumbus svou loď Santa Maria. Po čtvrté minutě Pearl Jam zahlédnou na obzoru krajinu:
Textově však Pearl Jam stojí na pevnině a modlí se za to, aby nepřišly na Ameriku a lidstvo problém:
“Much to be done Oceans rising with the waves, oh”
“Never Destination” je taková dobrá písnička do auta, když na to chcete trochu šlápnout. Klasický starý dobrý rock. Nic přelomového, ale dobrá píseň na cesty.
Na cestách se zůstane také na našlapané písni “Take The Long Way”, která má solidní refrén, ale poměrně nudnou sloku s opakujícím se motivem grungeově-industriální kytary.
Přes minimalistickou, skoro až folkovou “Buckle Up” se dostaneme ke country písní “Comes Then Goes”.
“High or low, where’d you go? Are you stuck in the middle? A spectral invisible ghost I’m here juxtaposed,”
začíná tato 6 minut dlouhá píseň. 6 minut je na takovou píseň trochu extrém, ale jinak zní Pearl Jam s klobouky na hlavě dobře. Píseň zní skoro jako pocta všem těm padlým hvědám grunge od Kurta Cobaina po Chrise Cornella.
“Retrograde” má naopak už přeci jen kýč, který překročí práh vkusu a nebaví tolik a v podstatě stejně je na tom skoro až muzikálová poslední píseň “River Cross” s textem:
“Share the light Won’t hold us down”
Konec Gigaton není tolik silný, ale že je to dobré album, o tom není sporu. Možná nemá tolik výrazných písní, ale je to album, které zní i přes poměrně slušný rozsah vlivů a žánrů pospolitě.
Pearl Jam – Gigaton
Vydáno: 27. 3. 2020 Délka: 57:03 Žánry: Alternativní rock, Grunge, Post-grunge Rozhodně musíte slyšet: 1. Who Ever Said, 3. Dance of the Clairvoyants, 4. Quick Escape, 6. Seven O’Clock
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
Recenze | Novinky: Vydat své nejlepší album po 14 letech tvůrčí hibernace? Pro Hot Snakes soudě podle Jericho Sirens žádný problém
Dlouhých čtrnáct let to...
Zpět
