Fenomén revivalů je u nás už delší dobu tak silný, že o tom v roce 2016 na ČT 2 dokonce vyšel dokument Země revivalů. A když o něčem existuje dokument, tak to většinou bývá něco znepokojujícího nebo zvláštního. Tématice revival se taky věnoval pořad Jardy Konáše Hudební masakry. Ani jeden počin však Čechy nepřesvědčil, že revivaly nejsou tím pravým hudebním zážitkem. Důkazem toho jsou tři koncerty české kapely Queenie v O2 Aréně. Něco takového se nedaří ani zahraničním, ani českým kapelám. Nabízí se tedy otázka: Je na revivalech vůbec něco špatného?

Zrovna nedávno jsem se podivil, že svůj revival má už i Věra Špinarová. Ale co se divím, když měl u nás svůj revival i třeba Neil Young (mimochodem tenhle byl zrovna docela povedený). Vždycky se mi ale zdálo, že na oblibě revivalu v naši zemi není něco úplně normálního. “Tribute” kapely totiž samozřejmě existují všude na světě nebo alespoň tam, kde došla popkultura — od Vietnamu přes Rusko až po Hawaii. Že to není úplně normální také naznačuje samotný fakt, že o tom v roce 2016 vznikl dokument vysílaný na ČT 2.

Jarda Konáš se hudebním Pohlreichem nestal. Možná protože ze špatné hudby se (většinou) fyzicky nepozvracíte

Kdo chce záběry něčeho normální, může se na ČT podívat třeba na Toulavou kameru, ale večerní dokumenty ČT 2, to jsou často dokumenty o tom shnilém ve státě českém. Ukázování naší vlastní úchylnosti pak někteří nesou dost nelibě. Je to ostatně všechno natáčené za peníze občanů a dostáváme se do zvláštní situace rodičů pubertálních dětí, které se snaží svým rodičům ukázat, že jsou chytřejší než oni. Buď se tak jejich kritice zasmějeme, zamyslíme se nad ní a nebo je zprahneme tím, že jim platíme vzdělávání a kapsené a pošleme je radši spát.

Téma veřejnoprávní televize je vlastně i v lecčems podobné tématu revivalů a je akorát tak vhodné na hezkou hádku mezi dvěma lidmi, kteří přitom mluví úplně o něčem jiném. Jeden člověk, říkejme mu třeba Karel, se bude s někým jako, říkejme mu třeba Jarda, do nekonečna hádat, že mu žádný pražský blbeček nebude říkat, že si nemůže zajít na revival své oblíbené zahraniční kapely, Jarda se zase bude ohánět tím, že mu jde o kvalitu hudby a o boj proti úplnému dnu konzumní společnosti nebo něco takového.

Jméno Jarda samozřejmě bylo vybráno naschvál. Jarda Konáš před pár lety vedl nejdříve blog, pak docela slušně sledovaný pořad na Streamu Hudební masakry. V časopise Barbar ho dokonce označili jako „Zdeňka Pohlreicha hudby“.

Projekt Jardy Konáše byl zábavný a sám jsem ho svého času rád sledoval. Problém byl ale v tom, že zatímco Pohlreich dokázal mnoho Čechů skutečně přesvědčit o tom, že ten smažený sýr a hranolky možná nebude to nejlepší, co si můžete v restauraci z jídelního lístku dát a v českých restauracích tak za tu dobu šel zaznamenat alespoň nějaký posun, v případě Hudebních masakrů se to Jardovi Konášovi nakonec zase tolik nepodaiřilo, neboť zatímco ve kvalitě restaurací je vidět obrovský rozdíl, dnes už mrtvý projekt Hudební masakry nedokázal ovlivnit větší část společnosti.

Můj oblíbený hudební masakr. To je nostalgie…:

Zatímco nyní nastoupila celá nová generace majitelů i kuchařů ovlivněná pořadem Ano, šéfe! a aby to bylo spravedlivé, také vlivem dalších lidí a projektů, jako třeba Pohlreichova kamaráda Romana Vaňka nebo nedávná Gastromapa Lukáše Hejlíka (avšak Ano, šéfe! byl jednoznačně spouštěč, který s českém zatřásl), Jarda Konáš bohužel Čechy úplně nepřesvědčil. To síce možná nebylo ani jeho původním záměrem, avšak troufnu si říct, že někde v koutku své duše si tento cíl kladl.

Možná to bylo tím, že není chodícim strojem na hlášky jako Zdeněk Pohlreich, možná tím, že zatímco ze špatného jídla se můžete fyzicky pozvracet, abyste se duševně poblili ze špatného kulturního zážitku, k tomu potřebujete mít už něco naposloucháno a někdo má ten duševní žaludek sakra odolný a dokonce tak, že ho může krmit úplně čím chce.

Českou společnost nezměnil ani dokument Země revivalů. Zmíněný dokument točil Šimon Šafránek, který má k hudbeníkům obecně blízko a stojí za mnohými videoklipy našich kapel (Tata Bojs, Sunshine, The Prostitutes…) a z dokumentu bylo hodně cítit, že našel pro lidi hrající v revivalech pochopení. A tak je dokument nakonec spíše takovým Ďáblovým advokátekm a nikoliv drsným kritickým obrázkem, jako to umí dokumenty Remundy a Klusáka. A člověk velice rychle pochopí, proč. Protagosnitsté dokumentu totiž nejsou žádní internetoví úchylové, vyčůraní markeťáci, ani politici, ale normální lidé, často navíc se smutnými osudy.

Dokument byl skutečně více o tom, kdo za revivaly stojí. Měl za cíl poznat ty, kteří jsou ochotní přijmout mohdy poněkud ponižující roli hraní si na jiného, úspěšnějšího hudebníka. Dokument však trochu i načne téma toho, proč jsou zrovna tady revivaly tak oblíbené.

Pozvat si revival, to je sázka na jistotu. Co se tedy vlastně divíme?

Vůbec první revival — Rolling Stones Revival Band vznikl už za dob komunismu. Odtud se taky vzal název revival, protože v Anglicky mluvících zemích se tomuto typu kapel říká správně “tribute band”, zatímco Rolling Stones Revival Band se pojmenovali takto prostě, protože viděli v televizi hrát v nějakém pořadu Karla Gotta německou kapelu, která si říkala „Beatles Revival Band“. V té době měly samozřejmě takovéto kapely nesmírnou cenu a už jenom založení každé takové politicky nepohodlné kapely bylo skoro hrdinstvím.

Tradice těchto kapel dána obdobím totální hudební izolace však byla založena a nebylo už cesty zpět, avšak než se fenomén českých revivalů skutečně naplno projevil, musel přečkat 90. léta. Porevoluční hudební exploze byla totiž spojena s velkým hladem po (skutečných) zahraničních i (skutečných) českých kapelách a toto období se navíc krylo také s drtivým nástupem taneční hudby. A tak revivalům v 90. letech příliš pšenka nekvetla. Velký nástup revivalů přišel terpve až v období jakéhosi opožděného hladu po rockové hudbě v druhé vlně — tedy v druhé polovině nového století.

České kapely a interpreti si za revivaly možná mohou z určité části sami neustálým kopírováním zahraničních trendů. Možná jsme i prostě v tomto jakožto generace mladších hudebníků selhali a z nějakého důvodu zdejší muzikanti nedokázali přijít s tak zajímavými hudebními projekty, které by dokázali nahradit levné náhražky zahraničních kapel, popřípadě starší hudební špičku z Česka. Možná to pořekadlo “Co Čech, to muzikant” platilo kdysi, ale už neplatí. Na tom už vás nechám přemýšlet sám. Já jsem tuhle záhadu totiž zatím nepřelousknul.

Projekt The Wall u nás před několika lety sklízel také úspěch:

Co je však jisté je toto: Za revivaly jsou skuteční lidé, kteří to často neměli v životě lehké. Člověku je jich místy i dost líto. Například Pavel Seidl už léta vystupuje jakožto revival kapely Kabát, resp. později jako revival „Pepy Vojtka“. Jeho osobní život a životní osud je přitom dost smutný.

Český Pink Floyd revival The Wall vedený basistou Filipem Benešovským se zase hlásí k odkazu Rogera Waterse, který chce šířit. V revivalech jsou někdy i velice talentovaní hudebníci, často absolventi konzervatoří, jak je třeba vidět v dokumentu Země revivalů v případě paní z ABBA revival, která umí skoro virtuózně hrát na akordeon a vyučuje v hudební škole. Nedá se tedy ani náhodou říct, že by členové revivalů byli nějací hajzlíci, kteří si přišli vydělat lehké peníze.

Je to prostý ekonomický základ nabídky a poptávky. Majitelé klubů a barů ví, že zatímco na lokální kapelu nikdo nepřijde, na revival se vždycky někdo objeví, a tak tam prostě hrají revivaly nejrůznějšího druhu od pondělí do pátku.

Ekonomicky to myslí i lidem. Proč utrácet za něco s nejistým výsledkem, když jdete na jistotu? Pak jsou tu také produkční kulturních domů a programů městských akcí. Nedávno k nám do města dorazil nějaký AC/DC revival a schválně jsem si pak na Facebooku pročítal příspěvky týkající se této akce a nenašel jsem ani jediný z mnoha komentářů, který by si stěžoval. Ač jsem nebyl svědkem, je pravděpodobné, že tahle revivalová kapela hrála slušně a dalkeo lépe než jedna tragická mladá lokální kapela, která u nás ve městě dostala možnost zahrát si na velké městské akci před dobrou pětitisícovkou lidí. Tato kapela své vystoupení totálně nezvládla a frontman měl ještě tolik drzosti, že mezi písněmi naznačoval, že po vystoupení se s ním můžou návštěvníci vyfotit a bude i rozdávat podpisy.

Revivaly jako výplň děr české hudební scény

Některé mladé kapely u nás — a nevím, proč to platí hlavně u těch pop-punkových — působí zkrátka jako parta debílků, co si honí ego při každé příležitosti jenom pro to, že umí zahrát 4 akordy a trefí hlasem 2 z 6 tónů. A taková parta debílků vám zaručeně dokáže zkazit velkou městskou akci, na kterou se těší celé město. Revivaly jsou oproti tomu vedeny mnohdy kapelami, které mají své zkušenosti a ty úspěšnější díky velkému zájmu odehrají mnoho koncertů ročně. Většina z nich ale nejsou jenom dobří obchodníci a skutečně zastupují svůj idol. Mají tak v sobě i kus určité lidské pokory pramenící z úcty k odkazu zastupovaného původního umělce.

Chápu tedy částečně vlastně jak lidi, co na revivaly chodí, tak i pořadatele akcí. Revival je sázka na jistotu a je při současném nastavení hudebního byznysu u nás bohužel menší šance, že to zmrví revival než lokální kapela.

Revivaly tak vlastně plní roli jakési výplně na české hudební scéně, která vznikla jednak absencí nové generace mladých kapel, jednak totální neochotou rádií prezentovat novou hudbu s nástupem internetu, jednak malé různorodosti naší hudební scény. Skoro mi to připomíná českou politiku. Víme, že ten je sice grázl a mafián, ale budeme ho stejně volit, potože nemáme volit koho jiného. Když se však podíváme na naší hudební scénu více zblízka, dalším z problémů, který připravil půdu pro takto ohromnou popularitu revivalů, je nedostatek šedé eminence v české hudbě — producentů a skladatelů.

Vím to, protože jsem si roli producenta vyzkoušel a když jsem nabídl lidem na Facebooku spolupráci zadarmo, nabídek mi přišlo tolik, že jsem je pak mohl přehrabovat vidlemi. Jen nebudu za pokrytce a přiznám, že z těch spoluprací pak moc nedopadlo, protože pro tuhle činnost bohužel mám vymezen jen velmi omezený čas a jsem rád, že se mohu věnovat alespoň pár písním ročně.

Zdaleka ne všichni zpěváci jsou písničkáři a potřebují napsat písně někým jiným. No a když to nikdo neudělá, nezbývá nic jiného než zpívat covery. A v současné době je asi výhodnější hrát v revivalu než se potácet v takové té tradiční zábavové, či svatební kapele, která není revival, ale hraje mix coverů — většinou po svatbách nebo oslavách.

Vystoupení revivalů bývá obvykle daleko kratší a zaplatí vám i města, ne jen manželé, oslavenci nebo rodinní příslušníci a snáz si taky nazkoušíte, co budete hrát. Když se vám podaří hrát s cover kapelou na lukrativnějších plesech, pak stejně musíte hrát dlouhé hodiny. Organizačně je všechno jednodušší a nemusíte hrát do 4 do rána a poslouchat ožralé hosty, kteří nechápou, že nejste jukebox a písničky je třeba nazkoušet než je můžete zahrát.

Lidi blbí nejsou, ale naše hudební scéna možná ano

Když se to vezme kolem a kolem, tak je to vlastně úplně pochopitelné, proč revivaly vznikají a proč se na ně chodí. Queenie revival je jeden z nejlepších revivalů u nás. Tento revival bere svá vystoupení jako napůl divadlo. Revivaly se vlastně dělí na dva. Zatímco třeba jeden z nejúspěšnějších revivalů všech dob — Australian Pink Floyd Show — byl složen ze skvělých hudebníků, kteří si nechtěli hrát na Watersa, Gilmoura, Masona a Wrighta, Queenie k tomu přidávají ještě i kus divadelní show, když se snaží nosit oblečení identické z Queen v nejlepších letech.

Po filmu Bohemian Rhapsody se zájem o už tak oblíbenou “tribute” kapelu, která neměla nouze ani o nabídky k vystoupení ze zahraničí (Skandidávie, či dokonce Turecko) ještě ztrojnásobil a vše ještě dále znásobila současná pandemie, díky které sem skuteční zahraniční hudebníci ještě nějakou dobu nebudou jezdit tak často jako doposud.

Takže opět se zdá být vše naprosto pochopitelné. Člověku ale úsměv trochu ztuhne, když si povšimne několika věcí.

Měl jsem možnost vidět na vlastní oči chorvatský revival Queen Real Tribute s neskutečným hlasovým a kytarovým výkonem rádoby Freddieho a rádoby Briana (ten měl zvuk totožný s Mayem snad do posledního čudlíku na kytarových pedálech) a z YouTube mám naposlouchaného hlasového dvojníka Freddieho Mercuryho Marca Martela. Tihle sklízí také velký úspěch po celé Evropě, ale ani jedni z nich takové monstrózní koncerty jako čeští Queenie, neodehráli a asi ani neodehrajou. Ať už kvůli pokory nebo kvůli tomu, že by si prostě lidé v jiné zemi nezaplatili tolik peněz za nahrážku.

V současné době nejúspěšnější český revival (a vlastně asi i nejúspěšnější česká kapela obecně) Queenie:

Navíc, zatímco výše jsem popisoval, že revivaly jsou ekonomicky výhodné jak z pohledu pořadatelů, tak diváků, tady tohle neplatí. Cena za lístky, jakou Queenie požadují za 3 koncerty, které se uskuteční 3. až 5. září se blíží a nebo dokonce překonávají cenu za koncert zvučných zahraničních interpretů z doby „předcovidové“ a několikanásobně překonává největší české kapely jako Kabát, Lucie, Kryštof nebo Chinaski co do počtu koncertů za sebou, tak co se týče ceny za lístek. Projekt The Wall (viz výše) u nás sice úspěch taky sklízel slušný, ale to byl trochu jiný typ show s hosty (např. Michalem Malátným) a nejednalo se přímo o divadelní napodobování samotných členů kapely, ale spíše napodobování doprovodné show Pink Floyd. Aby revival s velkými mediálními partnery za zády pořádal hned 3 koncerty v O2 Aréně a ještě za vcelku velké peníze, to je dost zarážející a dost smutné a nevím o tom, že by to mělo někde jindě ve světe obdoby.

Zajít si na revival ostudou není. Chápu i hudebníky a zpěváky, kteří hrají v revivalech. Aby však byli lidé za revival ochotni utratit více peněz než za nejpopulárnější kapely v České republice, to už divné je a stojí to za zamyšlení. Jsme opravu národ takových tupců, co si zaplatí za šaškárnu v kostýmech nahrazujícího mrtvého zpěváka klidně i víc než za jiného, ale taky slušného a skutečného zpěváka? A nebo je tu ještě další možnost: Lidi prostě chtějí chodit na koncerty, ale lepší nevidí v dohledu.

Queenie mají plné právo pořádat tenhle koncert, pokud je o něj poptávka a lidé, ti ať si dělají, co uznají za vhodné a nakládají se svými těžce vydělanými penězi, jak uznají za vhodné. Vrhá to ale dost špatné světlo na naší hudební scénu.

Spíše než, že je něco shnilého ve státě českém nebo v člověku českém, je něco shnilého v hudební scéně české.

Rádia, pořadatelé, hudební výchova ve školách, kvalita hudebních škol, léta totality, národní povaha, chemtrails, ještěři, česká odnož illuminátů… Ještě nevím, co přesně z toho to je, ale něco z toho určitě ano.

Nechce tedy někdo natočit další dokument o tomhle?

Autor: Patrik Müller