Denní archiv:6.5.2019

Recenze | Novinky: Billie Eilish je nečekaný fenomén. Nejdříve jí nenávidíte, pak se nemůžete odtrhnout

Do české a slovenské země doráží fenomén Billie Eilish zatím ještě v dávkách, když ale sledujete záběry z nedávno proběhlého kalifornského festivalu Coachella a šílící davy fanoušků, máte pocit, že už dlouho tady nebylo nic tak velkého a zároveň jiného. Debutové album Where Do We Go When We Sleep je jednou z nejpřekvapivějších alb poslední doby. Že album bude hodně výrazné, se dalo vzhledem k dosavadní prezentaci, očekávat. Málokdo ale asi čekal, že bude zároveň tak dobré.

Začalo to za dob Black Sabbath, pokračovalo to přes Marilyna Mansona a teď je to tady znovu. Koncept, který by se dal nejlépe nazvat jako „anti-hvězda“ očividně pořád funguje i v nablýskané době sociálních sítí. Účelem je vzbudit dojem odporu proti zaběhlým pořádkům (nejen) hudebního průmyslu a dosáhnout toho pomocí kontroverzní vizuální stránky a drzých textů. Vizuální stránka musí mít něco, co běžně člověka odpuzuje. Ukousnuté hlavy netopýra, falešné, děsivě vypadající oči, krev, podlitiny na kolenou… Podobné věci, které jsou v kontrastu toho, co obyčejně vidíme u největších popových hvězd, některé lidi paradoxně přitahují jako magnet.

Image result for billie eilish press shot
Billie Eilish

Při hledání důvodů proč, by to nejspíše bylo rovnou na nějaký psychologický rozbor lidské povahy, ale odborníci se shodují, že zvláštní lásku lidí k horrorům souvisí s tím, jak se jednotlivci, či celá společnost vyrovnává s horrory skutečného světa. Proto například po atomových hrůzách v Japonsku vznikl film Godzilla. Křehká generace milleniálů a nejspíše ještě křehčích zástupců generace Z si proto i přes veškerý luxus, kterým se tak ráda obklopuje a historicky klidné období, v sobě jistě prožívá mnoho úzkostí a skrytých, temných mentálních zákoutí způsobených třeba existenčními nároky nebo přehnaným ochranářstvím svých rodičů.

100 + 1 důvodů, proč Billie Eilish nesnášet

Takže vlastně jen to, co to už bylo. Nuda, jenom povedený marketing, loutka nahrávacích společností… Svým způsobem ano, ale za vším tím je i pořádný talent a originální osobnost.

Ostatně pokud chce člověk Billie Eilish nenávidět, důvodů má více než mnoho. Je takovým tím typickým do dobré rodiny narozeným zlatým dítkem. Její matka je herečka, stejně jako někteří členové širšího příbuzenstva. Za jejím úspěchem stojí její bratr, skladatel a producent více než ona sama. Když se člověk dívá na rozhovory s ní, nemusí trpět ani přílišnou agresivitou, aby měl občasné cukání jí darovat pár výchovných facek pro její dobro. 

17 letá dívka má o sobě očividně nemalé mínění, je zahleděná do sebe a hlavně její pozérsky znuděný projev v čele s věčně přivřenýma očima rozmazleného teenagera, kterému rodiče dali všechno, ale on si stejně pořád na něco stěžuje, zrovna velké sympatie nevyvolávají. Marketingově sice geniální, ale trochu zbytečné bizarnosti v klipech, jdou s tím ruku v ruce. 

Moc tomu nepřidávají ani přílišné ovace ze strany jejich fanoušků a nebo hudebního tisku, který jí skandálně začal přirovnávat ke Kurtu Cobainovi, což je po hudební i lidské stránce pochopitelně úplně mimo.

A přesto je tu 1 000 000 + 1 důvodů proč jí (je) milovat

Jenomže je v tom pořád rebélie, která vždycky přitahuje. Hlavně však za celou práci odvedeném na albu zaslouží Billie Eilish a ještě více taky její bratr Finneas O’Connell, velký respekt. Možná totiž sice byli podporování svými rodiči a brzy na to jim začala kapesné dávat velká nahrávací společnost, která rychle zavětřila šanci podepsat někoho nadějného, ale jinak je Where Do We Go When We Sleep čistě jejich produktem. Billie a Finneas nepotřebovali celé fabriky producentů a skladatelů na to, aby dokázali vytvořit plnohodnotější, kvalitnější a progresivnější hudbení dílo než popové mega star typu Ariana Grande a Rita Ora.

Billie Eilish je daleko více než pravým horrorem, popcornovou, ale dobrou zábavou typu Zombieland.

Where Do We Go When We Sleep je hudebně odvážné a zdaleka ne jen kvůli tomu, ale i díky vizuální imagi provokující, přesto dostatečně přístupné pro masy. Finneas O’Connell — extrémně talentovaný starší bratr Billie — se rozhodně nebál jít na hranu a skládat pro sestru elektronickou hudbu, která není zrovna úplně mainstreamovou selankou, která si vyžaduje daleko světlejší a klidnější nálady. Přesto díky silným, chytlavým melodiím a kombinováním odvážnějších písní s těmi více při zemi (tedy popovějšími a klidnějšími), dokáže vyrovnávat rozumnou hranici a nechat Billie Eilish někde na úrovni takové srandovní lekací komedie s prvky dramatu.

Pokud se tedy Black Sabbath, Marilynu Mansonovi, Rammstein, Prodigy, popřípadě třeba Danzig skutečně podařilo občas vytvořit v posluchačích když už ne pocity hrůzy, tak alespoň nějaké to pozdvihnutí obočí nebo nepříjemný, ale zároveň přitažlivý pocit k zakázanému ovoci, Billie Eilish je daleko více než pravým horrorem, popcornovou, ale dobrou zábavou typu Zombieland.

Není to ale ani tak nějaké srabáctí nebo kalkul, jako spíš vhodná stylizace do role. Finneas si nejspíše byl vědom toho, že jeho mladší sestra, měřící sotva 160 cm nemá až zase takové možnosti a i přes působivé videoklipy, které jsou skutečně natočené tak, že občas vyvolávají buďto nepříjemné pocity a nebo opovržení, nemá takový druh charisma, aby mohla skutečně vyděsit posluchače. A muselo by se taky ubrat reklamy.

Strašení peklem už moc nefunguje, vtipná a drzé: „Přála bych si, abys byl gay,“ ale ano

Album taky začne spíše nechutností a humorem spojeným s reklamou než úděsem. V krátké nahrávce tak posloucháme nejspíše product placement firmy pro průhledná rovnátka. (Taky jste si všimli, že vzrůstá počet značek zmíněných v textech, to určitě všichni nedělají z čisté lásky ke značkám, co?)

No a pak se pokračuje v diskotékové písni “Bad Guy”. Možná nejchytlavější písni alba, která svým hlavním melodickým hookem sice už trochu brnká na nervy, ale všimnete si hned napoprvé obzvláště vymakaného mixu a produkce alba. Finneas různě moduloval hlas Billie Eilish a nebo do stopy přidal mezery, aby hlas Billie zněl více děsivě a je to zajímavý, v popu v této děsivé úpravě, nevídaný prvek. Odvážné je také to, jak píseň utichne, a pak přijde elektronicky ostrá mezihra.

Druhý ploužák “Xanny” ukazuje skladatelskou vyspělost Finnease. Obzvláště bridge:

Please don’t try to kiss me on the sidewalk
On your cigarette break,”

je náladově hodně zmáknutý a perfektně posouvá atmosféru písně zase o něco dál.

“You Should See Me In a Crown” pokračuje dál na silné vlně a tenhle elektro pop s prvky deep house s výraznými basami je to poslední, co by vás nudilo. Textově je to sice nejhorší píseň alba, takové to už ohrané snažení se dosáhnout ostrého dojmu, ale celkový dojem z písně to nezkazí.

“All the Good Girls Go to Hell” už zase hudebně tolik odvážná není a text zrovna taky dvakrát ne. Dneska už takovéhle lehké rýpání do hodnot katolické církve pobouří snad jedině jeptišky v klášteře. Píseň ale určitě špatná není a obzvláště v kontextu alba. Je elegantní a dobře plní roli pohodovější písně, která má trochu polevit v tempu a napětí.

Co naopak textem dráždí je píseň “Wish You Were Gay”, což je vtipně drzý vzkaz osobě, která vám nevrací zpět lásku a nedaří se vám u ní vzplanout takové pocity, jaké cítíte vy k ní. Pokud se dobře zaposloucháte, znovu máte možnost slyšet, jaký je Finneas produkční chytrolín. V některých částech na pozadí slyšíme nejen klasickou basu nebo bongo bubny, ale dětský jásot, zvukové prostředí restaurace a na konci (to uslyší už úplně všichni, i ti co nedávají moc pozor) i potlesk divadelního publika. Děti, restaurace a divadlo je pochopitelně něco, kde bychom úplně nemluvili jako Billie v refrénu, a tak nás tak nějak drží při pozornosti.

Střední pasáž: to nejhorší i nejlepší z alba

Jednou z nejlepších písní alba je “When the Party’s Over”. Billie tady více než kdykoliv připomíná Lorde a Finneas dokazuje, že se klidně může poměřovat i s jejím producentem s velkou reputací Jackem Antonoffem. Na začátku využívá Billie prvek hummingu (sorry, český ekvivalent nemáme), což je něco, co můžete znát třeba z alb Marilyna Mansona. Tohle jednoduché hučení se zavřenými ústy má, když je dobře využitu překvapivě velký vliv, který přidá do písní jakousi duchovní stránku.

Nejcitlivější a nejvíce emocionální píseň Billie perfektně zazpívala a ukázala, jak hodně je variabilní a dokáže zazpívat ostře i velice jemně.

“Quiet when I’m coming home
and I’m ony my own
I could lie, say i like it like that
Like like that,”

zpívá se v refrénu.

Důraz, který klade na hlasové detaily je ohromný a tam, kde je jich málo, doplní je propracované elektronické hračky Finnease.

Pokud je nějaká píseň na albu trochu mimo, pak je to “8”. Sice se jedná vzhledem k průběhu alba o správně zařazenou píseň, ale je to další z momentů, kdy to Finneas už trochu přehnal a modulovaný hlas Billie ve stylu panenky Barbie (nebo možná spíše Chucky), je docela otravný. Stejně jako divný přesun směrem k nějakému levnému tropickému „Malibu” popu. Jedna z mála věcí, co se na písni povede, je melodie a zvuk elektrické kytary.

Naštěstí se pokračuje velkými peckami. Nejdříve “My Strange Addiction”. Sexy, skoro až latinskoamerická a reggaetonová píseň. Perfektně fungují i samply, které pocházejí — věřte tomu nebo ne — ze seriálu The Office. Kdo by řekl, že tenhle seriál, který skončil už v roce 2013, bude pořád tak memovaným materiálem mezi lidmi, kteří v době konce seriálu měli ještě mléčné zuby…

the office GIF

A ve velké jízdě se pokračuje i dál. “Bury a Friend” je tak dobrá, že ty masivní beaty a basy cítíte po celém těle. Nevzpomínám si, že bych poslední dobou slyšel — a nejen v mainstreamu — něco, co by znělo jako tohle. Jakoby to byl úplně nový hudbení směr, kterým se ještě nikdo nikdy nevydal. Pokud z nějaké písně jde skutečně strach a mráz po zádech, pak určitě z “Bury a Friend”. Je to vůbec zvukově nejodvážnější píseň. Industriální elektronika s horrorovými efekty. Za něco podobného by měl uznat respekt i Trent Reznor. I přes některé skoro až experimentátorské elementy, je píseň pořád chytlavá.

Rapové zásahy Mehkiho Raineho do písně jsou vynalézavé a znovu je tu naprosto perfektní bridge, které se na tomhle albu obzvláště povedly. Perfektní hlasový výkon Billie a produkce a skladatelství Finnease už hraničí s hudební genialitou.

Pomalý konec pro deštivé dny

Píseň “Ilomilo” by mohla mezi ostatními zapadnout, ale byla by to věčná škoda. Nebál bych se dokonce říct, že se jedná spolu s “Bury a Friend” a “My Strange Addiction” o jednu ze tří nejlepších písní alba. Píseň by měla potěšit všechny příznivce elektronické hudby 90. let, protože píseň má trancový nádech a perfektní noční a záhadnou atmosféru.

Album uzavírá trojice pomalých písní, které výsledný nadšený dojem přece jen trochu zchladí. “Listen Before I Go” je nejdříve takový průměr pro Rainy Day playlist na Spotify. Ke konci písně se s ní ale nakonec přece jen vyklube docela slušný doják. “I Love You” nápodobně. Tyhle písně jsou dobré. Problém je, že tolik nezapadají do alba, které chce být odvážné. Nejdříve krev, drzost, nebezpečná lehkomyslnost a zdvižené prostředníčky a potom chození za ruku v Central Parku? Moc kontinuity v tom bohužel není.

Jak to tedy všechno sečíst… Vůbec bych se nebál napsat, že Where Do We Go When We Sleep je vůbec největším překvapením tohoto roku v poměru očekávání:výsledek. Produkce je tak o 10 let napřed před ostatními, skladatelství je mimořádně vyvedené. Velké popové zpěvačky vidím spíš jako herečky, než písničkářky. Spíše jen hrají roli, kterou jim dají producenti a to Billie zvládá skvěle. O přínosu Finnease O’Connella toho již zaznělo mnoho, ale je třeba znovu připomenout, kdo celému albu přispěl největším podílem.

Billie Eilish – When We All Fall Asleep, Where Do We Go?

Vydáno: 29.3.2019
Délka42:48
Žánry: Elektropop, Pop, Indie Pop, Alternativní Pop, Trap, Alternativní R&B, Dance Pop, Industriální hudba
Rozhodně musíte slyšet: 2. bad guy, 3. xanny, 4. you should see me in a crown, 6. wish you were gay, 7. when the party’s over, 9. my strange addiction, 10. my strange addiction, 11. bury a friend, 12. ilomilo

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Billie Eilish je nečekaný fenomén. Nejdříve jí nenávidíte, pak se nemůžete odtrhnout Do české a slovenské země doráží fenomén Billie Eilish zatím...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Florence Welch a The Machine s High as Hope tentokrát hlad úplně nenasytili Tři ze čtyř alb londýnské rodačky Florence Welch a...