Denní archiv:15.7.2019

Velký návrat populární chlapecké kapely Jonas Brothers Happiness Begins dopadl velkou loupeží. Přátelé AVICIIho dali dohromady jeho rozlučkové album, jenže nesahá ani po kotníky albům, které vydal samotný AVICII. Viktor Sheen přivedl na albu Černobílej svět kopec trendy (t)rapu, který se dá kvalitou produkce srovnávat se zahraniční tvorbou. Pop-folková skupina Jelen pak dala dohromady album z písní Michala Tučného a toto spojení se skvěle vydařilo.

Chci doplout ke:

Výsledek obrázku pro Jonas Brothers - Happiness Begins

Jonas Brothers – Happiness Begins

Vydavatelství: Polydor / Republic
Žánry: Pop, Dance-Pop
Hodnocení: ★★☆☆☆

 

Výsledek obrázku pro Avicii - Tim

AVICII – Tim

Vydavatelství: Geffen / Virgin EMI
Žánry: Elektronická taneční hudba, Dance-Pop
Hodnocení: ★★☆☆☆

 

 

Výsledek obrázku pro Viktor Sheen - Černobílej svět

Viktor Sheen – Černobílej svět

Vydavatelství: Warner Bros.
Žánry: Rap, Trap, Pop-Rap
Hodnocení: ★★★½

 

Výsledek obrázku pro Jelen - Půlnoční vlak Michala TučnéhoJelen – Půlnoční vlak Michala Tučného

Vydavatelství: Universal
Žánr: Pop-Folk, Country
Hodnocení: ★★★½

 


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


Jonas Brothers na Happiness Begins vykradli kde koho a jsou radši jukeboxem než aby měli svou vlastní identitu

Jonas Brothers – Happiness Begins

Vydavatelství: Polydor / Republic
Žánr: Pop, Dance-Pop
Hodnocení: 2,0/5,0

Jedna z největších teenagerských kapel posledních 15 let Jonas Brothers se vrací zpět v době, kdy sice již nejsou ani zdaleka na vrcholu své slávy, avšak jejich fanouškovská základna roste s nimi, neopouští je a Jonas Brothers si tak můžou dovolit být pořád podobně velkou kapelou jako v dobách největší slávy — tedy v dobách alb Jonas Brothers (2007) a A Little Bit Longer (2008) a vyprodávat velké hokejové a basketbalové haly.

A možná dokonce ještě větší než po roce 2010, kdy jich bylo všude už tolik plno, že se dokonce i mnoha jejich původním příznivcům zajedli. A zajedli se nejspíše i sami sobě, když se vydali tak nějak svou cestou.

Jenomže život je život a účty jsou účty. Ne jenomže tyhle ty rozchody původně fungujícího vztahu mezi hudebníky mrzí lidsky, ale i ekonomicky a pro Jonas Brothers tak bylo (stejně jako pro každou kdysi úspěšnou, ale rozpadlou kapelu) velice výhodné se dát zase dohromady.

Pro ty z vás, kdo by se rádi šťourají v těchto záležitostech lze vřele doporučit dokumentární snímek Chasing Happiness, který vyšel zrovna těsně před albem a jsou v něm hezky popsány všechny záležitosti okolo Jonas Brothers a jejich vzájemných vztahů. Nejsme ale tak velcí fandové Jonas Brothers jako Alan z Pařby ve Vegas a zase tolik nás tyto jejich záležitosti nezajímají. To, co nás zajímá daleko více je hudba samotná. Pojďme tedy na ní…

Výsledek obrázku pro alan hangover jonas brothers

Návrat Jonas Brothers do hitparád byla píseň “Sucker”. Moderní, letní rádiová popová pecka, která dokázala, že návrat Jonas Brothers rozhodně není omyl a že určitě do starého železa ještě nepatří. Slibně zní i euforická dance-popová píseň “Don’t Thow it Away” i houpavá “Only Human”, která jakoby se inspirovala mexickou hudbou.

Druhý singl i druhá píseň alba “Cool” už je naopak trochu dost profláklý pop. Hluboké basy a potlesky s refrénem s vysokým hlasem, který je vytáhnut nahoru pomocí neodmyslitelného pomocníka všech popových producentů – hlasového spravováku „auto tune“. Nehledě na to, že texty písní jako:

Oh, I feel like Post Malone when I get home
Sittin’ there, winnin’ like it’s Game of Thrones
And now that we’ve made it, how complicated was last year?

dělají dojem, jakoby za nimi stál nějaký generátor trendy řádků do písní. I když i ten by to možná zvládl tak, ať to nevypadá tak vtíravě marketingově.

Není to tak, že by album vyloženě trhalo uši nějakou neposlouchatelnou hudbou, ovšem Happiness Begins je strašně neoriginální album, které představuje jakýsi univerzální pop bez špetky toho, že by v něm viděli nějaký kousek vlastní identity. Happiness Begins by klidně mohli vydat Justin Timberlake, Maroon 5, Justin Bieber nebo dokonce i třeba Madonna a nikdo by si neříkal: “Tý jo. Není to nějaké divné, že zní ta Madonna trochu jako Jonas Brothers?“

Ono se taky nelze divit. Takhle to totiž obyčejně dopadá, když za sebe necháte po tvůrčí stránce mluvit pouze producenty velkých popových hvězd, jakými jsou Ryan Tedder, Shellback nebo Greg Kurstin. Ti lidé prostě odvádějí svou práci a všichni z nich mají nějakou svou skladatelskou a producentskou identitu, kterou se sice snaží přizpůsobit umělci od umělce, ale kolikrát používají i písně ze šuplíků, které byly původně napsány pro jiné interprety. Pokud s nimi interpret nespolupracuje a nemá vše po tvůrčí stránce pod kontrolou, obyčejně to takto dopadá.

Minimálně polovina alba pak zní víc než jako Jonas Brothers jako Maroon 5.

“Sucker” si tak vypůjčuje něco z “Feel it Still” Portugal. The Man, na “Used to Be” zní Jonas Brothers zase jako Post Malone, “Love Her” je zase Justin Bieber jako vyšitý. Minimálně polovina alba pak zní víc než jako Jonas Brothers jako Maroon 5.

Každý popový zpěvák, zpěvačka nebo skupina se snaží své album přizpůsobit moderním trendům, ale míra a způsob, jakým to bylo prováděno zde je daleko přes čáru. Každý, kdo chce být označován za osobu, která prokazuje nějakou tvůrčí činnost by měla mít nějakou svou identitu, kterou můžeme z jejich alb slyšet. Tato identita se samozřejmě může měnit album od alba, píseň od písně, avšak nesmí být nahrazena nějakou instantní náhražkou jiných.

To, že totiž je někdo pouze interpretem, takovou lidskou podobou jukeboxu, do které hodíte peníze a ono to hraje a zpívá se vám líbit může a nikomu to nebereme, ale my raději trochu jiný přístup k hudbě.

Avicii si zasloužil mnohem lepší rozlučkové album než Tim. Vše zachraňují Coldplay a Imagine Dragons

Avicii – Tim

Vydavatesltví: Geffen / Virgin EMI
Žánr: Elektronická taneční hudba, Dance-Pop
Hodnocení: 2,0/5,0

Album Tim, které dali Avicíímu po jeho smrti dohromady jeho kamarádi bohužel nedopadlo vůbec dobře. Neříká se to snadno a to, co teď napíšu, bude asi hodně tvrdé, ale připadá mi, že Aviciiho hudební i lidští přátele se na něj pro album Tim trochu vykašlali. V takových případech jako je tento totiž nemůže být ani náhodou omluvným argumentem to, že za práci na tomhle posmrtném albu třeba řada z nich možná nedostalo zaplaceno.

Když někdo nepředvede ten úplně nejlepší výkon na charitativním koncertu, ještě se nad tím dá mávnout rukou. Ona samotná přítomnost celebrity je důležitá jen sama o sobě. V případě rozlučkového alba, které pro tragicky zesnulého dávají dohromady ze zanechaných střípků přátelé, by však výsledek měl být daleko, daleko propracovanější a ne působit jako odbytý.

Hlavní singl “SOS” obsahuje Aloe Blacca, kterého všichni znají z monstrózně úspěšného a nezvyklého EDM-country crossoveru “Wake Me Up”. Na písni se bojuje s nespavostí: “Help me put my mind to rest,” a pokračuje: “a pound of weed and a bag of blow”. 

Píseň není bohužel ničím víc jako novější, temnější, bohužel ale i slabší verzí písně “No Scrubs” od TLC. Perfektně naopak vyšlo například spojení moderního pop/rocku a ryzí trance hudby v písni “Heart Upon My Sleeve”, kterému veleli Imagine Dragons. Nejsem si vědom, že bych slyšel někdy něco podobného jako tuto píseň. Není divu, že magazín Rolling Stone označil tuto píseň za historickou.

Stejně tak další novodobí pop/rockeři Coldplay odvedli skvělou práci na písni “Heaven”. Chris Martin vám možná občas může lézt na nervy a můžete zpochybňovat jeho tvůrčí kroky, avšak je poznat, jak jednoznačně vysoko je nad všemi zúčastněnými, co se týče talentu a refrén:

“I think I just died…
And went to heaven”

je to nejlepší a nejvhodnější, co kdo na albu poskytne a stojí to alespoň v kontrastu s těmi plochými skladbami jako “Bad Reputation”, “Ain’t Thing” nebo “Never Leave Me”. AVICII si zasloužil daleko, daleko lepší rozloučení.

Protože by však recenzi na poslední řadové album AVICIIho bylo až příliš zdrcující zakončit negativně, nechali jsme si na konec jeden další světlý moment alba a tím je rozhodně skákací pecka podžánru bounce švédského producentského dua Vargas and Lagola.

Viktor Sheen dokázal vytvořit perfektní trendové rapové album. Je ale spíše marketingovým znalcem než umělcem

Viktor Sheen – Černobílej svět

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Rap, Trap, Pop-Rap
Hodnocení: 3,5/5,0

Talentovaný český raper Viktor Sheen vydává po albu Jungler (2017) album Černobílej svět. Sheen si pozval tentokrát hosty pocházející především z labelu Milion+ jako Yzomandiase, Nika Tenda nebo Hasana, kromě toho je tady také ale například slovenská raperka Luisa nebo slovenský raper Karlo. Kromě Sheena za produkcí a tvůrčí stránkou alba stojí také Decky (YZO Empire), Kyle Junior (Logic) nebo Leryk (Renne Dang).

Jedna z nejtemnějších písní alba “Demons” jakoby odhalovala temnotu, sebedestrukci a nihilismus generace mileniálů, která je úplným opakem generace hippies 60. let a jejich až přehnaně pozitivního životního stylu. Drogy a alkohol samozřejmě zůstávají. Zatímco, ale alkohol a drogy na konci 60. a začátkem 70. let byly používány jako prostředek proti strachu z militarismu a násilí (ať už to bylo u nás v souvislosti se sovětskou invazí a nebo v Americe v souvislosti s válkou ve Vietnamu). Když ale v souvislosti s alkoholem a drogami zpívá Viktor Sheen “V našich srdcích démon / jdeme ho, jdeme ho zabít,” je jasné, že alkohol a drogy nepoužívá proto, aby žil naplno, ale naopak proto, aby naplno nežil, zapomněl na své osobní úzkosti  problémy minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

“Rip”, na které se objeví zmiňovaný raper Karlo ze slovenského Lučence je další hodně solidní rapová píseň. Stabilní postup písně a trpělivé budování atmosféry dokazuje, že Viktor Sheen ví velice dobře, čeho chce dosáhnout a co chce předat posluchačům. Mezihra s prohloubenými vokály, která zní, jakoby z písně promlouval samotný satan, byl velice dobrý nápad. “Až na měsíc” není na rozdíl od první poloviny alba trap, ale je více ovlivněn garage housem, dance-popem a u západních posluchačů stále více populárním, původně portorikánsým žánrem reggaetonem. Jako další žánrová inspirace se jeví deep house.

Album naštěstí není celkově ufňukané, ale na druhou stranu je zase místy až moc uvzdychané a utrápené.

Musí se uznat, že Viktor Sheen se věrně blíží nejen k velkým českým, ale i zahraničním raperům. To je samo o sobě velký úspěch. Do jeho tvorby se promítají jednoznačně československé inspirace Orionem nebo Rytmusem, hlavně ale taky americkým raperem Post Malonem. Je však škoda, že album tak zabředává do zažitých žánrových zvyklostí, které už jsou skoro kýči.

Úplně zbytečná je tak třeba nahrávka telefonování “Andělé skit”, která nesdělí nic důležitého, co bychom si nemohli domyslet – že kvůli koncertům nemůže být Viktor tak často doma. Jakoby každé rapové album muselo za každou cenu obsahovat něco takového… Je to bohužel taková ta “copycat” marketingová strategie, jejíž cílem je kopírovat to, co má konkurence bez ohledu na to, jestli to má smysl kopírovat. Je jasné, že pro cílovku Viktora Sheena, která zná ze zahraničních raperů možná toho Post Maloneho a ještě nějakého Lila Pumpa, se to může jevit jako originální a geniální nápad, znalci rapu ale Viktorovu motivaci hned odhalí.

Song “Cizí sny” ukazuje, jak umí dobře Viktor Sheen využít češtinu – a později to v písni ukáže i slovenská raperka LUISA, ale s přece jen poddajnější a měkčí slovenštinou. Vlastně jí dostanou na hodně podobnou úroveň melodičnosti a poddajnosti hudbě, jakou má angličtina a umí z češtiny oddělat nálepku tvrdého, málo rytmického jazyka, který špatně pasuje do hudby. S tím ostatně problém mnoho i daleko věhlasnějších českých textařů.

Ačkoliv by se dalo říct, že Viktor Sheen až moc kopíruje trendy druhých a to včetně jednotlivých beatů nebo melodií, kdy vám připadá hodně silně, že jste to někde už slyšeli, je to kopírování alespoň provedené hodně pečlivě a do detailu perfektně zmáknuté. Vše je namícháno chytře tak, že vyloženě nepoznáte přesný zdroj inspirace. Celé album pak zní skutečně profesionálně a dokáže znít i tak, že si cílovka vlastně ani nevšimne výrazných rozdílů mezi současnými velkými zahraničními trendovými rapery jako Post Malonem a Viktorem Sheenem. On ostatně Post Malone není kdovíjaký umělec a Viktor Sheen se i přes znatelně nižší budget a absenci umět myslet výrazně jinak než ostatní rapeři, snaží udělat hudbu alespoň pestrou. Tak, že chvíli jsou slyšet nejen vlivy trapové, ale i vlivy taneční hudby, popu, R&B nebo i rocku.

Pokud si nelijeme čistého vína, všichni asi dobře víme, že tento trendy instagramový (t)rap, jejímž průkopníkem je v zahraničí Post Malone a u nás Viktor Sheen, nebude nikdy dosahovat ani zdaleka úrovně kreativního myšlení skutečně velkých raperů, jakými jsou Kanye West (a KIDS SEE GHOSTS), Kendrick Lamar, Jay Z nebo A Tribe Called Quest. U nás to jsou pak Prago Union (a Kato) nebo Vladimir 518, popřípadě Rest.

Pokud se totiž podíváme na výše zmíněná jména, pro všechna z nich platí, že si za každou cenu uchovávají svou vlastní tvůrčí identitu. Samozřejmě, že někdy také koukají po ostatních, nikdy ale neodhodí svou vlastní tvůrčí tvář. Ne, že by někdo snad měl po Viktoru Sheenovi takové nároky, že musí být tak dobrý, jako nejlepší jména českého rapu. Ale přece jen… Kdyby zkusil místo častého napodobování jiných také pro jednou vytvořit, jako tito velikáni rapu něco, co ještě nikdo předtím nevytvořil, bylo to ku prospěchu všech.

Nás kritiků, kteří bychom byli spokojeni s mimořádně kreativní a originální deskou, jeho fanoušků, kterým by se nezačal Viktor Sheen zajídat, jakmile by se naučili dostatečně dobře anglicky a objevili, že v zahraničí dělají stovky raperů to, co Viktor Sheen a přece jen o něco líp a v neposlední řadě také ku prospěchu jemu samotného, který by nemusel stát ve stínu druhých a mohl by se cítit víc jako skutečný umělec a ne tolik jako schopný hudební byznysman s velkým talentem prodat svou hudbu v současné době.

Spojení skupiny Jelen a Michala Tučného funguje výborně, někdy by ale mohli být v předělávkách více odvážní

Jelen – Půlnoční vlak Michala Tučného

Vydavatelství: Universal
Žánr: Pop-Folk, Country
Hodnocení: 3,5/5,0

Pop-folková skupina skupina Jelen se dala minulý rok pro turné dohromady s dcerou legendy českého country Michalem Tučným Míšou Tučnou. A tady se zrodil nápad, který se jevil jako velice zajímavý a vlastně i logický – aby skupina Jelen nahrála album předělávek písní Michala Tučného.

Zrovna hned první dvě písně alba – “Nashville” a “Spím v obilí” se ke kapele Jelen perfektně hodí hudebně i tématicky. S organicky a naživo znějícím způsobem nahrávání zní píseň velice svěže. Svůj půvab má určitě i píseň “Modré z džín”, o kterou se postarala sólo Míša Tučná.

“Tam u nebeských bran” je bohužel trochu moc nadnesená na tu špatnou část skupiny Jelen, která se snaží o takové ty velké euforické refrény ve stylu Mumford & Sons. Podobně až příliš “hodný” a opatrný zvuk má i “Jak chcete žít bez koní” a spolu s už tak až po okraj sentimentální původní písní, je té sladké nálady tady už přece jen příliš.

Jelen taky mohl něco ještě víc udělat z písní “Boty z kůže toulavejch psů” a u klasiky klasik “Pověste ho vejš” mohli být klidně ještě více dramatičtí a velkolepí – škoda, že smyčcové části nebyly hlasitější a více megalomanské. Ale jinak je to povedené album, které stojí za to slyšet, pokud máte nějaké sympatie k českému country (a nemusíte být ani zrovna jeho skalními fanoušky). Potvrdilo se, že spojení Jelen a Michal Tučný, které vypadalo dobře na papíře, rozhodně dává smysl i po realizaci a je hezké ho poslouchat.

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Let's Rock není zrovna nejoriginálnější album The Black Keys, ale je nejspíše tím nejzábavnějším, jaké kdy vydali Pětiletá pauza jedné z nejvýznamnějších...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Madonně se na Madame X pořád daří posouvat hranice popu i přes šedesátku na krku a špatnou kondici hlasu Skoro jakoby to měla...