Lil Nas X má za sebou velký hit “Old Town Road” a i na jiných místech jeho debutového EP 7 posouvá hranice rapu do netradičních míst. Musí ale ještě najít způsob, jak nesourodé písně spojit dohromady. Superskupina The Hollywood Vampires Alice Coopera, Joea Perryho a Johnnyho Deppa má na svém druhém albu Rise více vlastních písní než coverů a našla si svůj zvuk v Los Angeleské rockové scéně. I The Raconteurs Jacka Whitea jsou zpět, aby nakrmili své fanoušky.

Nakonec se podíváme taky na nové album punkerů z New Jersey Titus Andronicus, kteří vydali přímočaré a maximálně účinné album An Obelisk.

Chci doplout ke:

Lil Nas X – 7 [EP]

Vydavatelství: Columbia
Žánry: Rap, Trap, Country Rap, Rap Rock
Hodnocení: ★★★☆☆

 

 

The Hollywood Vampires – Rise

Vydavatelství: Mystic Production
Žánry: Rock, Hard Rock
Hodnocení: ★★★☆☆

 

 

The Raconteurs – Help Us Stranger

Vydavatelství: Third Man Records
Žánry: Rock, Blues Rock
Hodnocení: ★★★½☆

 

Titus Andronicus – An Obelisk

Vydavatelství: Merge
Žánry: Punk Rock, Indie Rock, Heartland Rock
Hodnocení: ★★★★☆

 

 

---

„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

---

Lil Nas X posouvá hranice rapu do netradičních míst. Musí ještě najít způsob, jak nesourodé písně spojit dohromady

Lil Nas X – 7 [EP]

Vydavatelství: Columbia
Žánry: Rap, Trap, Country Rap, Rap Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

EP 7 je debutovým albem jedné z největších amerických senzací poslední doby Lila Nase X. Je přitom velice zvláštní až skoro bizarní, že ten vzbudil ohlas hlavně díky country rapové písni. Ale je rok 2019 a cesty současného masového vkusu jsou dosti nevyzpytatelné. “Old Town Road” je navíc děsně chytlavá a musí se uznat, že je to vlastně fajn pecka silná jak noha od kulečníku.

Není se ani co divit, že tolika lidem uvízla v hlavě a stala se tak populárním. EP 7 je vlastně postaveno okolo tohoto netradičního spojení country a rapu. Album začíná remix písně, kde se objevuje populární country zpěvák a otec Miley Cyrus Billy Ray Cyrus.

Píseň je vlastně geniální, protože vlastně dává posluchačům to, co chtějí slyšet, ale tak, aby to nebylo zastaralé. Bere totiž ta všechna ta léta, kdy bylo country a americká folková hudba odzkoušena na lidech jako velice populární žánr (a určitě ne jenom v USA) a dává tomu současný kabát. Není to úplně lehké, musí se to udělat opatrně, ať protože jen jemné uklouznutí by znamenalo obrovskou vlnu posměšku.

Ovšem vždycky, když se něco takového povede, je z toho obrovský hit. Jenom si vzpomeňte na šílenou, ale dodnes velice úspěšnou píseň švédských Rednex “Cotton Eye Joe” a nebo více současný úspěch – “Hey Brother” a “Wake Me Up” od Aviciiho. To bylo ale spojení dance popu a country/folku.

Teď tady máme country rap (tři vykřičníky: !!!) Nikoliv poprvé. Ti, co byli donuceni (podobně jako já) zhlédnout film Miley Cyrus, si jistě vzpomenou na šílenost “Hoedown Throwdown”, Kid Rock se taky svého času rád asimiloval s rapem, ale nikdy se nestala country rapová píseň ani podobně populární a lidé je poslouchali spíše kvůli tomu bizáru, jaký je, když si kovbojské oblečení na sebe navleče černý raper.

Country je navíc doménou některých skoro až ultra konzervativních států jako Alabama nebo Tennessee a ty mají k hip hopové kultuře asi stejně tak daleko jako papež František. Tedy, pardon, vlastně asi ne…

“Old Town Road” má každopádně děsně chytlavý refrén a to je asi vůbec nejpodstatnější důvod, proč se píseň stala tak populární.

Další píseň “Panini” už je rap tradiční. Tedy v tom smyslu, co si pod pojmem rap představí většina z nás. Slyšíme inspirace Travisem Scottem nebo Drakem. Textově je to kromě vtipného názvu písně rovněž tradiční rapové. Takové to vyčítání všem okolo, že jsou proti jeho úspěchu a nepřejí mu to. “Kick It” je v tomhle smyslu podobná, ale kromě velice zajímavého zapracování saxofonu nenabídne zajímavého vůbec nic. “Rodeo” je na tom podobně. Ačkoliv si textově zase vzdáleně zahrává s country, je to normální trap.

Je alespoň temnější, ráznější, rychlejší a ostřejší, jenže zase obsahuje Cardi B, takže se ty pro a proti zase tak nějak vyváží.

Na “F9mily”, kde hostuje bubeník blink-182 Travis Barker přijde další překvapení. Tentokrát se Lil Nas X vydá do světa rocku. Píseň není špatná, ale pokud byste hledali lepší rock v podání Lila Nase X, daleko lepší najdete v “Bring U Down”. Skoro jako by se ukazovalo, že rap grunge bude jednou skutečným podžánrem a neskončí to jen u zmiňování Kurta Cobaina v textech a pokusech Kida Cudiho (a KIDS SEE GHOSTS).

“C7osure (You Like)” je pak tišší, ale zároveň vcelku rychlý house, který zní zároveň právě tím, jak je na jednu stranu mírný, an druhou stranu ale uhání kupředu díky rychlým kopákům. Lil Nas X zaslouží rozhodně respekt za odvahu díky zajímavým hudebním cestám, kterými se vydal.

Je to vizionář a průkopník, jeho hudba zatím však postrádá trochu pevnější vizi, který by dal jeho tvorbě to potřebnou špetku řádu, díky kterému ten chaos začne dávat smysl.

Samozřejmě, že i abstraktní díla mohou dávat smysl a není rozhodně špatné kombinovat více rozdílných a hodně vzdálených žánrů, avšak co je posláním, každého umělce je vzít chaos z tohoto světa a dát mu nějaký význam. Lil Nas X často spíše jen tak lepí jako na nástěnku to, co už jsme slyšeli někde předtím. Silnějších 3,0.

Superskupina The Hollywood Vampires má na novém albu Rise více vlastních písní než coverů

The Hollywood Vampires – Rise

Vydavatelství: Mystic Production
Žánry: Rock, Hard Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Superskupina The Hollywood Vampires, kterou tvoří hvězdná trojice Alice Cooper, Joe Perry a Johnny Depp vydává druhé album a tentokrát se na ní vyskytuje více autorských písní než coverů. Minulé eponymní album bylo totiž především poctou pro zesnulé členy The Who, Johna Lennon a Jimiho Hendrixe. Album sice tvořilo pár originálních skladeb, avšak povětšinou se jednalo o známé legendární písně jako “My Generation” nebo “Whola Lotta Love”. K tomu ke všemu přišli na pomoc například Paul McCartney nebo Brian Johnson z AC/DC. Na albu Rise se ale taky objeví hosté. Na písni “Welcome to Bushwackers” můžeme slyšet herce a muzikanta Johna Waterse a nebo kytaristu Jeffa Becka.

Album je to opět orientováno hlavně okolo Alice Coopera. Občas to působí trochu až komicky, jak se s jeho věkem snaží za každou cenu udržet drsňáckou a maskulinní pověst. Třeba, když zpívá v klidnější blues rockové hospodské odrhovačce “Who’s Laughing Now”:

“Girls used to jump on me when I was 23, still do
That’s right, I repeat, they still do.”

Ale když už to nedosáhne cíleného efektu, alespoň je po tomto neobratném zvedání si sebevědomí pro posluchače, ale zřejmě účinném pro něj, pořád sebejistý.

Ono je to totiž možná trapné v 50 letech, ale pokud to někdo dělá v 71 letech – po letech strávených neřízeným pitím tvrdého alkoholu, užíváním drog a snad vším dalším možným, co je opakem zdravého životního stylu, pak je to vlastně spíše obdivuhodné než k politování. Kytary zní na Rise dobře. Kapele se podařilo i najít svůj zvuk, který dobře zapadá do prostředí rockových klubů Los Angeles, kde vyhrávaly (nejen) místní legendy jako L.A. Guns, Mötley Crue nebo Guns N’ Roses.

Textařství a skladatelství občas není nejsilnější. Předělávka Bowieho “Heroes” patří také mezi slabší cover verze této písně, ale i tak tohle album potěší mnoho příznivců nefalšovaného rocku. A obzvláště v éře syntezátorů a naprogramovaných bicích jsou rockerská srdce přímo lačná pro takových albech.

Fanoušci čekali na The Raconteurs Jacka Whitea jako na smilování a ti jim jdou přímo na ruku

The Raconteurs – Help Us Stranger

Vydavatelství: Third Man Records
Žánry: Rock, Blues Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Je to dlouhých jedenáct let od doby, kdy se Jack White dal dohromady s neznámými, ale skvělými muzikanty — bubeníkem Patrickem Keelerem, basistou Jackem Lawrencem a kytaristou Brendanem Bensonem. Dle prodejních čísel v USA – 80 000 fyzických CD hned první týden (nevídané číslo na rok 2019) – se fanouškům po nich už hodně stýskalo.

The Raconteurs i na minulých dvou albech Consolers of the Lonely (2008) a Broken Boy Soldiers (2006) tvořili přímočarý protiklad k více experimentálnímu přístupu, který volí Jack White na svých sólových albech a dle oblíbenosti je vidět, že lidem se po přímočarém garážovém blues rocku jako za starých časů stýská.

První píseň “Bored and Razed” je díky mixu alba pořádně kompresovaná a ještě navíc s výrazným kopákem hodně duní. Spolu s “Help Me Stranger” tvoří poctivý americký rock s nádechem svobody a dlouhých opuštěných cest vedoucí pustinou. Dále zaujme hospodská rocková balada “Somedays (I Don’t Feel Like Trying)”. Staré dobré sedmdesátky jsou zpátky. Trochu to dokonce připomíná ve sloce obrovský hit komunistického bloku Omega – “Gyöngyhajú lány” (resp. Scorpions “White Dove”, resp. Aleš Brichta – “Dívka s perlami ve vlasech”).

Celé album je takový tatíkovský rock, ke kterému se ale s chutí přidají i jejich synové. A je to vlastně skvělé, že dneska vzniká takováhle hudba napříč hudebními obdobími, co spojuje generace. S více kreativní tvorbou sólo Jacka Whitea se tohle nedá příliš srovnávat, ale jako odpočinkové album pro chvíle, kdy nechcete zrovna poslouchat nic náročného a chcete si prostě pustit starý dobrý rock’n’roll, je tohle skvělé album.

DOPORUČUJEME:

Punkeři z New Jersey Titus Andronicus vydali přímočaré a maximálně účinné album

Titus Andronicus – An Obelisk

Vydavatelství: Merge
Žánry: Punk Rock, Indie Rock, Heartland Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Punk rocková kapela z Glen Rocku v New Jersey vydává velice přímočaré album, k jehož nahrání jí stačil pouze týden. Staví se tak proti dnes tak oblíbenému trendu nimrání se v produkci a zacházení s hudbou nahranou na laptopu jako k vývoji nového raketového modulu NASA. Titus Andronicus prostě přišli, nařezali to do kytar a zase odešli. Poctivý punk rock, který ač byl nahrán rychle zní pořád perfektně.

Kapela skoro ani nenechává mezery mezi písněmi a jejich optimisticky znějící punk pokřtěný sluncem i deštěm mírného pásu je zasahuje v takové skvělé pohodě a v takové hráčské a skladatelské formě, že je to možná vůbec nejlepší album kapely z jejich diskografie čítající od debutového The Airing of Grievances z roku 2008 šest alb (včetně toho aktuálního).

Titus Andronicus těžko přišli inovovat punk. Naopak využívají klasická témata a používají to, zdědili od Sex Pistols nebo Dead Kennedys k vyjádření a zmírnění jejich frustrace.

“That’s my anxiety
It’s the opposing team to my sobriety
Whose reliable defeat is no surprise to me
It’s always the same I blame society, society
Society’s to blame,”

zpívají například v “(I Blame) Society”.

Kapela ale zní v mnoha místech vlastně taky i spokojeně a hned v následující “My Body and Me” a kytarista a zpěvák Patrick Stickles s druhým kytaristou Liamem Betsonem klidně na chvíli opustí punková místa a vyhrávají hardrocková sóla. Druhá polovina alba sice už není ani zdaleka tak zajímavá, pořád je to ale nářez a poctivá kytarová i vokální práce, která šlape jako hodinky ze Švýcarska.