Recenze | Novinky: Chvíli jako Talking Heads, chvíli jako Daughters, chvíli jako Kings of Leon, kterým šplouchlo na maják. Black midi je těžké definovat a proto je jejich debut Schlangenheim tak výjimečný

Schlangenheim je debutové album plné délky londýnské indie rockové kapely black midi, kterou je velice, velice těžké zařadit do nějakého žánru, nejlépe by to však šlo vystihnout nálepkou art noise punk. Jako první jste mohli zahlédnout singl “Speedway” a ačkoliv verze, která se objevuje na albu je vcelku razantně rozdílná, už z ní jste mohli vypozorovat obtížně zařaditelnou hudbu black midi, která je dokonce i pro příznivce alternativní hudby taková, mírně řečeno, zvláštní. 

To ale pochopitelně není vůbec špatně. K neznámému si člověk vždycky musí najít cestu o trochu déle, ale Black Midi je díky tomu naprosto originální kapelou, kde lze jen velice těžko najít něco, k čemu by se tato hudba dala přirovnat. A ne jenom celkově, ale je to problém najít dokonce i pokud píseň rozdrobíme na kousíčky. Kdybychom se hodně snažili, nejspíše bychom našli v hudbě Black Midi něco podobného s kapelami jako Talking Heads nebo alt-j. Možná taky Parquet Courts nebo Television. Na radikálnějších písní dokonce i Daughters, ale to pokud už budeme pro naše přirovnání vařit i z vody.

Úvodní píseň “953” obsahuje bizarní kruhovou melodii, která se pořád vrací. Do toho je tu zběsilé vytahování kovových strun a všudypřítomné vazbení kytary. Je těžké říct jak, ale nějak se jim záhadně podaří plynule přejít do tiché sloky, kde hraje sice pořád zamračená, ale klidnější a hloubavější elektrická kytara spolu s citlivou akustickou kytarou. Po nějaké době ale najednou vybouchne všechno znovu.

Ve vodě je olovo!

Již zmíněná “Speedway” není bizarní jen děsivě-uklidňující hudbou, ale i textem o nějakém “stavění do kódu”. Taky o stavění nových měst, nových budov a bytů. Black Midi jakoby zpívali o vývoji počítačových her (či virtuální reality). Pokud jsme předtím říkali, že je těžké najít něco podobného, zrovna “Speedway” je výjimkou a tady je naopak velice snadno rozeznat, že je píseň podobná zmíněným legendárním Talking Heads. Je těžké určit, co chtěla zvláštním textem vzkázat, ale kromě ajťáckých věcí to zní jako reakce na šeď života ve městě, či nějaké hudební vyjádření urbanistickou architektonické prázdnoty současného světa.

Píseň “Reggae” sice vůbec není reggae, ale je podobně živelná a po písni, ve které Black Midi zní dosti duševně vyprázdněně, je tohle jako opláchnutí studenou vodou.

Příznivci kapely Daughters, mathcore, math rocku, či extrémní verze noise rocku a podobných žánrů pro skutečné fajnšmekry kytarové hudby by měli nastražit uši při písni “Near DT, MI”. Píseň, která má ukryté v názvu zkratky chudého města Detroit a státu Michigan, má neskutečnou temnotu a neskutečnou energii.

Zrovna tady se naplno projeví parádní produkce anglického zvukového mága Dana Careyho, kterého můžete znát z alb Steva Masona, Bloc Party nebo Kate Tempest. V textech se zápalem popisují  problémy tohoto kdysi věhlasného, nyní dost chudého a navíc ještě ke všemu znečištěného průmyslového města. Na konci, když to vypadá, že už to nejde, se intenzita písně ještě vystupňuje. Jakoby kapela při nahrávání téhle písně vypila tři kafe a čtyři energy drinky a jejich tep byl při 210 blízko hraniční hodnotě.

“There is lead in the water!”

(“Ve vodě je olovo”) řve silně zpěvák a kytarista Geordie Greep, zatímco ho ostatní podporují v takřka neúnosném tempu a poté započne drtivé zakončení. Tady je potřeba znovu vyzvednout skvělou práci producenta Dana Creyho. Díky tomu není z intenzivní písně jen jedna velká hlučná kopa, ale i když je píseň hlučná, lze v ní velice dobře vyhledat jednotlivé elementy toho hluku.

Kapela ve zmíněné části textu nejspíše naráží na nedávné události, kdy místní školy musely uzavřít své přívody vody právě kvůli tomu, že se ve vodě našlo olovo.

Jedinečný debut, který bude těžké překonat

Hned po této písni zase jenom kroutíte hlavou, když jakoby se nic nedělo, Black Midi totálně změní styl a představí nějaký retro pop skřížený s americanou, jak ze začátků 50. let v úvodní části písně “Western”. Atmosféru skoro jako z idylky Francouzského večerního města v poválečném období ale naruší mračna, která se postupně zatahují nad městem.

Titulní “Schlagenheim” má parádně znějící basy a je zábavné, jak na chvíli zastaví a poté několikrát změní tempo.

Zní to [píseň “Ducter”], jakoby se Kings of Leon naštvali na svět a začalo jim šplouchat na maják.

“bmbmbm” mělo být jakýmsi prvním komediálním zásahem do alba. Legračním hlasem zpěvák naštvaně opakuje v různých variantách:

“Such a magnificiant purpose.”

Pak píseň bouchne v záplavu hluku a slyšíme ještě více intenzivní řvaní toho, co v průběhu celé písně. Skrze po většinu času instrumentální a o něco snadněji než zbytek poslouchatelnou “Years Ago”. Závěrečná ”Ducter” je pak rovněž trochu uvolněním od intenzity. Zní to, jakoby se Kings of Leon naštvali na svět a začalo jim šplouchat na maják. Píseň bohužel neposkytne do alba nic, co by zde ještě nebylo.

Musíme ocenit ohromnou kreativitu kapely, která skutečně přivedla nápady díky myšlení, jak se v Anglii s oblibou říká: “Thinking outside of the box”. Ačkoliv u nás nemáme dost dobrou analogii pro tento výraz, znamená to prostě myslet jinak. A to se přesně Black Midi daří. Je také s podivem, že ačkoliv písně zní tak moc nekonformně, album vlastně není s nějakým tréninkem na podobnou hudbu zase tak těžce poslouchatelné a pokud přečkáte počáteční údiv nad bizarností kapely, dostane se vám odměna v podobě výborného alba.

black midi – Schlagenheim

Vydáno: 21. 6. 2019
Délka: 43:10
Žánry: Math Rock, Post-Punk, Experimentální rock, Post-Punk, Alternative/Indie Rock, New Wave
Rozhodně musíte slyšet: 1. 953, 2. Speedway, 4. Near DT, MI, 5. Western, 7. bmbmbm