Recenze | Novinky: Karanténní album Charli XCX How I’m Feeling Now posouvá hranice, ale ne vždycky k příjemné hudbě
Charli XCX vydává svou “karanténní” nahrávku How I’m Feeling Now a trochu překvapivě jí zařadila mezi studiová alba. Do těch přitom neřadila jen tak něco, co nebylo dostatečně ambiciózního. Ačkoliv tedy vydávala novou hudbu jako na běžícím páse, dvakrát označila své nové album jako “mixtape”. Nové album je přímo vodopádem nápadů, které jsou minimálně řízené. Spontánnost má a tvůrčí svoboda má přednost před formou. To je ošemetná disciplína a tak z toho někdy vyleze geniální nápad a někdy zase úplná blbost.
Pandemie koronaviru způsobila mnoho škod zdravotních i ekonomických a mluvit o pozitivních stránkách této prekérní situaci, ve které bohužel stále jsme, je trochu kontroverzní. Zábavní průmysl byl ostatně na ráně jako první. Když bylo potřeba myslet, aby vůbec bylo v obchodech dost potravin (kdo by si to ještě v lednu pomyslel!) a kolem se šířila neznámá nemoc, o které se vědělo, že způsobila totální zavření velkých čínských měst a tisícovky úmrtí, skoro nikoho by nenapadlo jít na koncert, i kdyby to bylo vůbec povoleno.
O příjmy nepřišli jen zpěváci a hudebníci, ale zvukaři, osvětlovači, bedňáci, pódioví technici a stavaři pódií nebo sekuriťáci a lidé z pořadatelských služeb. Zvlášť popovým zpěvákům a zpěvačkám pak kromě výpadku příjmů vypadl komfort toho, že se o svou vlastní tvorbu skoro nemusí starat. Většinou to funguje tak, že si producent pozve popstar k sobě do studia, pustí jí X nápadů ze svého šuplíku a ten, který se jí líbí, do toho se pak pustí. Pak stačí v mnoha případech stoupnout si k mikrofonu, následovat pokyny producenta a předvést alespoň trochu ucházející hlasový výkon (i když se samozřejmě dá mnoho věcí upravit i tady) a tady práce popstar končí.
Charli XCX ví, co to znamená “DAW” a “VST” a to se jí v současné situaci náromně hodí
S dnešními technologiemi jde sice úplně s klidem dělat alba na dálku, v USA se ale společenská karanténa udržovala většinou ještě déle než u nás, nahrávací společnosti chtějí ukázat, že dělají správnou věc, a tak popové hvězdy do studií moc ještě nepouštějí. Možná vlna “hejtů” na Twitteru a v médiích by totiž mohla být ve finále katastrofická. Obzvlášť, když vezmeme v potaz demografii fanouškovské základny popové hudby.
Popové hvězdy tak jsou ještě pořád z velké části odkázány samy na sebe. Musí mít alespoň nějakou sebedisciplínu a technologické znalosti na to, aby minimálně poslali kvalitně nahrané vokály producentům. Přesně jsem věděl, kdo tak asi v tomto období něco vytvoří a kdo ne. O Demi Lovato můžete tak maximálně vědět akorát z jejich politických postů na Instagramu, zatímco Charli XCX a Taylor Swift kromě těch politických postů už i vydaly alba.
To protože si byly v nějakém bodě své kariéry obě, byť někdy naopak využily nápadů producentů, zvyklé psát své vlastní písničky. V případě Charli XCX to ostatně bylo i tak, že zvlášť před její vlastní slávou, jako producentka pracovala ona pro jiné. Například když napsala švédskému duu Icona Pop hit “I Don’t Care”. Ta ví moc dobře, co to znamená “DAW” a “VST”. Ne tedy, že by měla nějaký problém se současnou situací. Dokonce bych řekl, že jí současná situace dokonce v něčem pomáhá. Peněz si sice nevydělá tolik jako předtím koncertováním, ale může si teď natolik zvětšit fanouškovskou základnu, že až zase koncerty začnou, nebude vědět, kde dříve zpívat.
Charlotte Aitchinson však ale i tak využila služeb hned několik aproducentů, aby bylo album venku dříve. Na albu se tak podíleli třeba BJ Burton (Banks, Lizzo, Bon Iver) nebo hlavní producent Charli XCX – talentovaný A. G. Cook.
Charli XCX se navíc tohle album hodí do její diskografie a je to další stupínek její zajímavé cesty od typického rádiového popu jako “Boom Clap” k podstatě experimentálnímu nezávislému elektropopu. On má tenhle přístup i takové výhody, že dříve získala nějaké fanoušky, velké části z nich se sice většina nových písní nelíbí, ale stejně tu budou vždycky tak tři písně, které jim připomenou tu “starou” Charli XCX z jejího vlastně pop/rockového debutu Sucker.
Anti-melodický přístup válcuje melodie a atmosféra alba je plytká
Mnoho dalších fanoušků to ale zase přiláká. V době, kdy Charli XCX vydávala tzv. mixtapy (což je dneska divný termín, který asi měl naznačit, že to není plnohodnotné album) Pop 2 a Number 1 Angel a pak krátké album Vroom Vroom, začala právě s divokou, neřízenou, experimentální elektronikou a stala se například hodně populární v LGBT komunitě. Ta jakoby dnes navazovala na tradici, kdy v už osmdesátých letech hrála vždycky z gay barů odvážná a okrajová elektronická hudba. Kromě těch si v takové hudbě libují různí hudební šprti a fajnšmekři, co nosí kulaté brýle a flanelové košile.
Koncept tohoto alba je tedy naprosto skvělý. Tušil jsem, že něco podobného Charli XCX vydá. Měl jsem ale trochu obavy z toho, aby to nebylo album takové moc přímočaré, postavené na beatech a radikálních, překvapivých změnách v průběhu písně, ale strohé po stránce atmosféry.
Bohužel se tak stalo a to snad úplně v tom nejhorším. Letošní minulé album Charli bylo výborné tím, jak dokázalo kombinovat ten experimentální anti-melodický přístup k elektronice s důrazem na beaty a ruchy. A jiným přístupem s bohatějšími aranžemi a melodiemi. Tady bohužel ten anti-melodický přístup válcuje přístup melodický, což je podle mě u Charli XCX, která dokáže stvořit melodicky skvělé písně, škoda.
Ant-melodický přístup však nemusí být automaticky horší. Billie Eilish pod vedením bratra Finnease dokázala stvořit perfektní album s hustou atmosférou. Tady má ale člověk problém něco cítit. Je to technická hudba, kterou ocení fanoušci na melodii strohých podžánru elektronické taneční hudby jako techno, glitch, brostep, možná i complextro. Charli XCX totiž využívá podobných zvukových prvků, jaké se používají v této hudbě – různé “glitche” (naschvál změnami hlasitostí nasekané zvuky), šumy nebo ostré basové syntezátory. Zároveň do toho navíc však přidává ještě i různá zkreslení hlasu, takže dokáže vytvořit sice méně agresivní, ale zato větší zvukový zmatek.
Zrovna úvodní “pink diamond” – to je pořádná experimentální šílenost. Vůbec se nechce věřit, že tahle holka vyhrávala před 5 lety rádiové žebříčky po celém světě s “Boom Clap”. Skoro až industriální elektro nutí člověka rozšířit své hudební obzory. Druhá “forever” je ale jednou z nejvíce popových věcí alba. Obsahuje pořád dost hlasitý šum, který z toho dělá spíše alternativní záležitost, ale jinak je to právě melodická věc, kterých není na albu mnoho. Charli XCX si už na minulém albu oblíbila používání vokodéru. To proto zní na víc než polovině alba jako robot. Někdy je dle mého názoru úplně zbytečné a je toho moc, jinak je ale “forever” zajímavou písní, která dobře kombinuje progresivní prvky s těmi popovými.
Jako párty, na kterou nepatříte
Celé album je hodně láskyplné a takové skoro až řekněme pečovatelské. Nemusí to být nutně špatné. Ostatně je to uklidňující poslouchat taková slova i pro posluchače. Škoda, že je to ale skoro jediné téma alba, které se neustále opakuje na celém albu. Na “claws” tak Charli pořád opakuje:
“I like, I like, I like, I like,
I like everything about you”
a leze to popravdě trochu na nervy.
“detonate” je naopak fajn. Je to chytlavá píseň, která naopak není prázdná svým sdělením. Píseň nabízí způsob, jak mohou Charli XCX a A. G. Cook uspokojit svou nekonečnou kreativitu a zároveň dát obsahu nějakou formu. Podobně je na tom “enemy”, která nachází dobrý kontrast mezi vysokými a hlubokými zvuky syntezátorů.
“i finally understand” však zase odemyká špatnou stránku tohoto alba. Když člověk slyší řádky jako:
“My therapist said I hate myself really bad
You tell me it’s fine, let me cry and hug it out,”
(„Můj terapeut řekl, že se hodně nesnáším / Ty mi říkáš, že je to fajn, nech mě poplakat si a obejmi mě“)
nevím, jak se s tím může ztotožnit takový běžný člověk žijící v Litoměřicích. Ale nejen tam. Třeba v Novém Dillí nebo v Nairobi… Charli XCX jakožto angličanka žijící v Los Angeles si už bohužel taky zvykla na hollywoodské manýry. Mám rád hudbu, která mi něco dá. Nebo hudbu, se kterou se můžu alespoň ztotožnit. To, že někdo v době pandemie řeší rady od (dost možná podvodnického) hollywoodského terapeuta, mě spíše vytáčí. Je to někdy jako párty, která místy vypadá hodně hustě, ale jak se tam dostanete, zjistíte, že si s těmi lidmi na té párty nemáte co říci. Párty, kde zjistíte, že nepatříte.
Potom si Charli a Cook vybrali tu nejotravnější píseň z minulého alba “Click” a udělali bůhvíproč její prodlouženou verzi a to se snad ještě debilnějším textem. Alespoň se jí ale nedá upřít určitá tvůrčí drzost. “party 4 u” je naopak nudná a nevynalézavá píseň dobrá akorát tak pro poslech o pozdním večeru, aby se vám hezky spinkalo “anthems”… To snad ani nemá cenu komentovat. Vyložený zvukový bordel!
Alespoň, že tak “visions” se ze závěrečné čtveřice ukáže v lepším světle, rozpumpuje v retro devadesátkovém transu atmosféru a trochu rozfouká tu tvůrčí mlhu. To jak album potom skončí v tom silném zpoždění v ozvěně, které se pořád opakuje, že to zní, jak nějaká porouchaná kosmická loď, je taky dost “cool”.
Paradoxně nejhorší na albu je ta tvůrčí volnost a to, jak je Cookovi, Charli XCX nebo BJ Burtonovi jedno, co vlastně udělají. Pokud jste géniové, vyjde z takového přístupu mimořádné dílo, pokud ne, vyjde z toho blbost. Oni jsou géniové tak napůl, a tak z toho občas vyleze blbost a občas naopak skvělý nápad. Občas si myslí, že je jejich nápad skvělý, a tak používají několikrát. Typický příklad je ten robotí vokodér použitý skoro na všech písních. Použít to jednou, dvakrát a pak v některých částí písní by bylo super, ale když je to použito na každé písni, už se z toho stává fraška.
Hudba, která má být děsně originální a předhazuje svou originalitu jako privilegium, tak originální nakonec vlastně ani moc není. Stejně tak bych se hádal nakolik jsou písně originální svou neočekávanou strukturou a nakolik prostě jen nedokončené nápady. Připomíná to někdy podivné výtvory z luxusních uměleckých galerií považované za vysoké umění. Jako tehdy, když byla v italském Bolzanu vystavená hromada flašek s konfety a plastovými kelímky, pak přišla uklízečka a vše uklidila, protože to (pochopitelně) nepovažovala za umělecké dílo.
Jelikož musí nutně existovat nějaká hranice mezi tím, co je ještě originalita a co je už blbost, zdá se, že tentokrát Charli XCX a A. G. Cook stojí často na tenkém ledě a měli by si dávat větší pozor, ať si nenamočí nohavice. Dalším mindfuckem je pak, když si zjistíte, jak moc marketingu kolem tohoto alba stejně je a zjišťujete, že to s tou originalitou taky není nix extra.
Marketing je hnacím motorem moderní společnosti. O podobě videoklipů tak většinou nerozhoduje kreativita režisérů nebo samotných hudebníků, ale klíčová slova z marketingových průzkumů. Nejhorší na tom je, že to už ani nikomu nepřipadá divné. Takto vypadal e-mail, který ukázala Charli XCX v tomto videu z příprav alba. Nenechte se tedy zmýlit tím, že popová hudba dneska zní docela nezávisle. Zase tak nezávislá není…
Charli XCX – how I’m feeling now
Vydáno: 15. 5. 2020
Délka: 37:00
Žánry: Elektropop, Experimentální Pop, Bubblegum Pop, Alternative Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Forever, 5. Detonate, 6. Enemy, 11. Visions
Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!
