Denní archiv:25.8.2020

Recenze | Novinky: Karanténní album Charli XCX How I’m Feeling Now posouvá hranice, ale ne vždycky k příjemné hudbě

Charli XCX vydává svou “karanténní” nahrávku How I’m Feeling Now a trochu překvapivě jí zařadila mezi studiová alba. Do těch přitom neřadila jen tak něco, co nebylo dostatečně ambiciózního. Ačkoliv tedy vydávala novou hudbu jako na běžícím páse, dvakrát označila své nové album jako “mixtape”. Nové album je přímo vodopádem nápadů, které jsou minimálně řízené. Spontánnost má a tvůrčí svoboda má přednost před formou. To je ošemetná disciplína a tak z toho někdy vyleze geniální nápad a někdy zase úplná blbost. 

Pandemie koronaviru způsobila mnoho škod zdravotních i ekonomických a mluvit o pozitivních stránkách této prekérní situaci, ve které bohužel stále jsme, je trochu kontroverzní. Zábavní průmysl byl ostatně na ráně jako první. Když bylo potřeba myslet, aby vůbec bylo v obchodech dost potravin (kdo by si to ještě v lednu pomyslel!) a kolem se šířila neznámá nemoc, o které se vědělo, že způsobila totální zavření velkých čínských měst a tisícovky úmrtí, skoro nikoho by nenapadlo jít na koncert, i kdyby to bylo vůbec povoleno.

Charli XCX (Foto: Atlantic Records)
Charli XCX (Foto: Atlantic Records)

O příjmy nepřišli jen zpěváci a hudebníci, ale zvukaři, osvětlovači, bedňáci, pódioví technici a stavaři pódií nebo sekuriťáci a lidé z pořadatelských služeb. Zvlášť popovým zpěvákům a zpěvačkám pak kromě výpadku příjmů vypadl komfort toho, že se o svou vlastní tvorbu skoro nemusí starat. Většinou to funguje tak, že si producent pozve popstar k sobě do studia, pustí jí X nápadů ze svého šuplíku a ten, který se jí líbí, do toho se pak pustí. Pak stačí v mnoha případech stoupnout si k mikrofonu, následovat pokyny producenta a předvést alespoň trochu ucházející hlasový výkon (i když se samozřejmě dá mnoho věcí upravit i tady) a tady práce popstar končí.

Charli XCX ví, co to znamená “DAW” a “VST” a to se jí v současné situaci náromně hodí

S dnešními technologiemi jde sice úplně s klidem dělat alba na dálku, v USA se ale společenská karanténa udržovala většinou ještě déle než u nás, nahrávací společnosti chtějí ukázat, že dělají správnou věc, a tak popové hvězdy do studií moc ještě nepouštějí. Možná vlna “hejtů” na Twitteru a v médiích by totiž mohla být ve finále katastrofická. Obzvlášť, když vezmeme v potaz demografii fanouškovské základny popové hudby.

Popové hvězdy tak jsou ještě pořád z velké části odkázány samy na sebe. Musí mít alespoň nějakou sebedisciplínu a technologické znalosti na to, aby minimálně poslali kvalitně nahrané vokály producentům. Přesně jsem věděl, kdo tak asi v tomto období něco vytvoří a kdo ne. O Demi Lovato můžete tak maximálně vědět akorát z jejich politických postů na Instagramu, zatímco Charli XCX a Taylor Swift kromě těch politických postů už i vydaly alba.

To protože si byly v nějakém bodě své kariéry obě, byť někdy naopak využily nápadů producentů, zvyklé psát své vlastní písničky. V případě Charli XCX to ostatně bylo i tak, že zvlášť před její vlastní slávou, jako producentka pracovala ona pro jiné. Například když napsala švédskému duu Icona Pop hit “I Don’t Care”. Ta ví moc dobře, co to znamená “DAW” a “VST”. Ne tedy, že by měla nějaký problém se současnou situací. Dokonce bych řekl, že jí současná situace dokonce v něčem pomáhá. Peněz si sice nevydělá tolik jako předtím koncertováním, ale může si teď natolik zvětšit fanouškovskou základnu, že až zase koncerty začnou, nebude vědět, kde dříve zpívat.

Charlotte Aitchinson však ale i tak využila služeb hned několik aproducentů, aby bylo album venku dříve. Na albu se tak podíleli třeba BJ Burton (Banks, Lizzo, Bon Iver) nebo hlavní producent Charli XCX – talentovaný A. G. Cook.

Charli XCX se navíc tohle album hodí do její diskografie a je to další stupínek její zajímavé cesty od typického rádiového popu jako “Boom Clap” k podstatě experimentálnímu nezávislému elektropopu. On má tenhle přístup i takové výhody, že dříve získala nějaké fanoušky, velké části z nich se sice většina nových písní nelíbí, ale stejně tu budou vždycky tak tři písně, které jim připomenou tu “starou” Charli XCX z jejího vlastně pop/rockového debutu Sucker. 

Anti-melodický přístup válcuje melodie a atmosféra alba je plytká

Mnoho dalších fanoušků to ale zase přiláká. V době, kdy Charli XCX vydávala tzv. mixtapy (což je dneska divný termín, který asi měl naznačit, že to není plnohodnotné album) Pop 2 a Number 1 Angel a pak krátké album Vroom Vroom, začala právě s divokou, neřízenou, experimentální elektronikou a stala se například hodně populární v LGBT komunitě. Ta jakoby dnes navazovala na tradici, kdy v už osmdesátých letech hrála vždycky z gay barů odvážná a okrajová elektronická hudba. Kromě těch si v takové hudbě libují různí hudební šprti a fajnšmekři, co nosí kulaté brýle a flanelové košile.

Koncept tohoto alba je tedy naprosto skvělý. Tušil jsem, že něco podobného Charli XCX vydá. Měl jsem ale trochu obavy z toho, aby to nebylo album takové moc přímočaré, postavené na beatech a radikálních, překvapivých změnách v průběhu písně, ale strohé po stránce atmosféry.

Bohužel se tak stalo a to snad úplně v tom nejhorším. Letošní minulé album Charli bylo výborné tím, jak dokázalo kombinovat ten experimentální anti-melodický přístup k elektronice s důrazem na beaty a ruchy. A jiným přístupem s bohatějšími aranžemi a melodiemi. Tady bohužel ten anti-melodický přístup válcuje přístup melodický, což je podle mě u Charli XCX, která dokáže stvořit melodicky skvělé písně, škoda.

Ant-melodický přístup však nemusí být automaticky horší. Billie Eilish pod vedením bratra Finnease dokázala stvořit perfektní album s hustou atmosférou. Tady má ale člověk problém něco cítit. Je to technická hudba, kterou ocení fanoušci na melodii strohých podžánru elektronické taneční hudby jako techno, glitch, brostep, možná i complextro. Charli XCX totiž využívá podobných zvukových prvků, jaké se používají v této hudbě – různé “glitche” (naschvál změnami hlasitostí nasekané zvuky), šumy nebo ostré basové syntezátory. Zároveň do toho navíc však přidává ještě i různá zkreslení hlasu, takže dokáže vytvořit sice méně agresivní, ale zato větší zvukový zmatek.

Zrovna úvodní “pink diamond” – to je pořádná experimentální šílenost. Vůbec se nechce věřit, že tahle holka vyhrávala před 5 lety rádiové žebříčky po celém světě s “Boom Clap”. Skoro až industriální elektro nutí člověka rozšířit své hudební obzory. Druhá “forever” je ale jednou z nejvíce popových věcí alba. Obsahuje pořád dost hlasitý šum, který z toho dělá spíše alternativní záležitost, ale jinak je to právě melodická věc, kterých není na albu mnoho. Charli XCX si už na minulém albu oblíbila používání vokodéru. To proto zní na víc než polovině alba jako robot. Někdy je dle mého názoru úplně zbytečné a je toho moc, jinak je ale “forever” zajímavou písní, která dobře kombinuje progresivní prvky s těmi popovými.

Jako párty, na kterou nepatříte

Celé album je hodně láskyplné a takové skoro až řekněme pečovatelské. Nemusí to být nutně špatné. Ostatně je to uklidňující poslouchat taková slova i pro posluchače. Škoda, že je to ale skoro jediné téma alba, které se neustále opakuje na celém albu. Na “claws” tak Charli pořád opakuje:

“I like, I like, I like, I like,
I like everything about you”

a leze to popravdě trochu na nervy.

“detonate” je naopak fajn. Je to chytlavá píseň, která naopak není prázdná svým sdělením. Píseň nabízí způsob, jak mohou Charli XCX a A. G. Cook uspokojit svou nekonečnou kreativitu a zároveň dát obsahu nějakou formu. Podobně je na tom “enemy”, která nachází dobrý kontrast mezi vysokými a hlubokými zvuky syntezátorů.

“​i finally understand” však zase odemyká špatnou stránku tohoto alba. Když člověk slyší řádky jako:

“My therapist said I hate myself really bad
You tell me it’s fine, let me cry and hug it out,”

(„Můj terapeut řekl,  že se hodně nesnáším / Ty mi říkáš, že je to fajn, nech mě poplakat si a obejmi mě“)

nevím, jak se s tím může ztotožnit takový běžný člověk žijící v Litoměřicích. Ale nejen tam. Třeba v Novém Dillí nebo v Nairobi… Charli XCX jakožto angličanka žijící v Los Angeles si už bohužel taky zvykla na hollywoodské manýry. Mám rád hudbu, která mi něco dá. Nebo hudbu, se kterou se můžu alespoň ztotožnit. To, že někdo v době pandemie řeší rady od (dost možná podvodnického) hollywoodského terapeuta, mě spíše vytáčí. Je to někdy jako párty, která místy vypadá hodně hustě, ale jak se tam dostanete, zjistíte, že si s těmi lidmi na té párty nemáte co říci. Párty, kde zjistíte, že nepatříte.

Potom si Charli a Cook vybrali tu nejotravnější píseň z minulého alba “Click” a udělali bůhvíproč její prodlouženou verzi a to se snad ještě debilnějším textem. Alespoň se jí ale nedá upřít určitá tvůrčí drzost. “party 4 u” je naopak nudná a nevynalézavá píseň dobrá akorát tak pro poslech o pozdním večeru, aby se vám hezky spinkalo “anthems”… To snad ani nemá cenu komentovat. Vyložený zvukový bordel!

Alespoň, že tak “visions” se ze závěrečné čtveřice ukáže v lepším světle, rozpumpuje v retro devadesátkovém transu atmosféru a trochu rozfouká tu tvůrčí mlhu. To jak album potom skončí v tom silném zpoždění v ozvěně, které se pořád opakuje, že to zní, jak nějaká porouchaná kosmická loď, je taky dost “cool”.

Paradoxně nejhorší na albu je ta tvůrčí volnost a to, jak je Cookovi, Charli XCX nebo BJ Burtonovi jedno, co vlastně udělají. Pokud jste géniové, vyjde z takového přístupu mimořádné dílo, pokud ne, vyjde z toho blbost. Oni jsou géniové tak napůl, a tak z toho občas vyleze blbost a občas naopak skvělý nápad. Občas si myslí, že je jejich nápad skvělý, a tak používají několikrát. Typický příklad je ten robotí vokodér použitý skoro na všech písních. Použít to jednou, dvakrát a pak v některých částí písní by bylo super, ale když je to použito na každé písni, už se z toho stává fraška.

Hudba, která má být děsně originální a předhazuje svou originalitu jako privilegium, tak originální nakonec vlastně ani moc není. Stejně tak bych se hádal nakolik jsou písně originální svou neočekávanou strukturou a nakolik prostě jen nedokončené nápady. Připomíná to někdy podivné výtvory z luxusních uměleckých galerií považované za vysoké umění. Jako tehdy, když byla v italském Bolzanu vystavená hromada flašek s konfety a plastovými kelímky, pak přišla uklízečka a vše uklidila, protože to (pochopitelně) nepovažovala za umělecké dílo.

Jelikož musí nutně existovat nějaká hranice mezi tím, co je ještě originalita a co je už blbost, zdá se, že tentokrát Charli XCX a A. G. Cook stojí často na tenkém ledě a měli by si dávat větší pozor, ať si nenamočí nohavice. Dalším mindfuckem je pak, když si zjistíte, jak moc marketingu kolem tohoto alba stejně je a zjišťujete, že to s tou originalitou taky není nix extra.

Marketing je hnacím motorem moderní společnosti. O podobě videoklipů tak většinou nerozhoduje kreativita režisérů nebo samotných hudebníků, ale klíčová slova z marketingových průzkumů. Nejhorší na tom je, že to už ani nikomu nepřipadá divné. Takto vypadal e-mail, který ukázala Charli XCX v tomto videu z příprav alba. Nenechte se tedy zmýlit tím, že popová hudba dneska zní docela nezávisle. Zase tak nezávislá není…

 

Charli XCX – how I’m feeling now

Vydáno: 15. 5. 2020
Délka: 37:00
Žánry: Elektropop, Experimentální Pop, Bubblegum Pop, Alternative Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Forever, 5. Detonate, 6. Enemy, 11. Visions

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



od Patrik Müller -
Frodys Awrizis Postcards from Arkham

Z Havířova pocházející Marek Pytlik, kterému se často říká přezdívkou „Frodys“ je člověk, který bere metal nejen jako hudbu, ale vlastně jako svůj filozofický směr a způsob života. Hlavně díky oddanosti hudbě a samozřejmě díky velké pracovitosti, která s tím je spojená, se mu podařilo založit hned dvě kapely Awrizis a Postcards From Arkham vydávající propracovaná alba, hrající energií nabité koncerty i mající profesionálně vypadající vizuální stránku. Obě tyto kapely mají fanoušky také v zahraničí, což nemůže říci na naši hudební scéně jen tak někdo.

S Markem Pytlikem, který tvoří pro tyto kapely hudbu i texty, jsme se bavili o popularitě extrémních metalových žánrů v České republice, o tom jak spolupracovali se zvukovým inženýrem, který pracoval pro tak ikonické kapely jako Opeth nebo Sepulturu, o budoucnosti metalu a o tom, jak se jeho kapel i jeho samotného dotkla covidová situace.


PRŮPLAV #4

Nedostávají miliony, nedostanou se do těch nejlepších studií a k těm nejlepším lidem za oponou. Přesto dokážou díky svému talentu, odhodlání nebo pracovitosti držet krok i s těmi nejznámějšími kolegy z branže. Série Průplav je o nezávislých hudebnících, kteří denně dokazují, že umění není o penězích, ale o naplnění účelu sdělení. Série pro hudební fanoušky i aktivní hudebníky, kteří by rádi od kolegů pochytili pár rad a zkušeností.

Seriál-rozhovorů-Průplav


Jak je na tom vůbec death metal, black metal a tyto více extrémní metalové žánry u nás obecně s popularitou? Sami jste fanoušky těchto žánrů dlouho dobu a určitě jste jimi byli ještě před dobou, kdy jste založili kapelu. Myslíte, že ho tady poslouchá víc lidí než dříve nebo je ten trend spíše negativní?

Kdyby v Dobrém ránu zahrála nějaká česká black metalová kapela, tak „normální“ lidé budou pohoršení a zbytek českých metalových kapel se jim bude posmívat.

Myslím, že si nemáme na co stěžovat. Samozřejmě, situace tady je jiná než třeba v Norsku nebo Polsku, kde tyto žánry nejsou na okraji kultury, ale berou se jako plnohodnotné umění, které reprezentuje daný stát. Můžeme polemizovat proč tomu tak je a proč jsou to tak velké rozdíly.

Rafał Kotylak
Marek Frodys Pytlik (Foto: Rafał Kotylak)

Kdyby v Dobrém ránu zahrála nějaká česká black metalová kapela, tak „normální“ lidé budou pohoršení a zbytek českých metalových kapel se jim bude posmívat, že nejsou true underground a lezou do TV.

Na koncertech pozoruji i mladou generaci společně s těmi staršími. Takže věci jsou tak, jak mají být, ale prostor pro zlepší stále je.

Formoval vás Havířov hodně po tvůrčí stránce? Myslíte, že kdybyste pocházeli z města nebo kraje jiné nátury, dejme tomu třeba Českého Krumlova nebo Jižní Moravy, pořád byste tíhli k tomuto žánru?

Severní Morava byla v minulosti líhní atmosférické a umělecké tváře tvrdé hudby. Kapely jako například Dissolving of Prodigy důstojně reprezentovaly tento kraj a byly oceňovány i v zahraničí. Na mně tedy kapely z tohoto kraje měly velký vliv. Ale ty doby jsou už dávno pryč. Aktivních skupin tady ubylo a ty co hrají, už jdou úplně jiným směrem. Možná proto POSTCARDS FROM ARKHAM i AWRIZIS v tomto kraji živě hrají jen sporadicky.

Živá vysotupení jsou pro Awrizis a Postcards from Arkham na prvním místě, protože se tam nejlépe pozná kvalita

Pochází většina vašich fanoušků z internetu? A nebo existují ještě i dneska lidi, co chodí na kapely, které neznají a objevují je až na koncertech?

Pořád se najdou lidé, kteří chodí na koncerty objevovat nové kapely. Pro nás jsou proto živá vystoupení na prvním místě, tam fanoušek skutečně pozná kvalitu, ale internet nepodceňujeme. Je to důležitá platforma, ale troufám si říct, že ty nejoddanější fanoušky máme na základě koncertů.

Jak je to s vaším dosahem do zahraničí? Z vaší komunikace se světem, kdy často píšete informace v angličtině jde vidět, že byste uspěli rádi i v zahraničí.

Máme dobré vazby se zahraniční scénou a jsme za to vděčni. PFA (Postcards From Arkham, pozn. red.) byli několikrát na evropském tour a AWRIZIS k tomu měli několikrát blízko nebýt události, které to oddálily. Ale pořád se něco chystá. Hudbu děláme proto, abychom jí mohli hrát živě pro lidi bez rozdílu a co nejčastěji.

Jak byste popsali někomu, kdo o těchto kapelách nic neví, rozdíl mezi 
Awrizis a Postcards From Arkham? Kde je podle vás ten největší rozdíl?

Obě kapely vznikly a stojí na úplně jiných základech nebo principech i když je vlastně řídí jeden člověk.

PFA je audiovizuální projekt, jež si zakládá na umělecké svobodě. Propojuje hudbu mnoha žánrů (post rock, folk, black metal, pop, filmová hudba) s vizuálním uměním, filmem, grafikou, ilustracemi atd. a má určitý příběh a myšlenku.

AWRIZIS využívá zběsilost čistě metalových žánrů a snaží se být více jako kapela, protože tak byla od začátku pojatá i když se sestava několikrát změnila. Je to více o energii a terapii dostat ze sebe negativit.

„Dokonce i v tak malém žánrovém rybníčku jako metal panuje mezižánrová rivalita,” tvrdí Frodys

Minulé album Postcard from Arkham Øakvyl vám masteroval Švéd Jens Bogren. Tenhle týpek dělal na albech tak velkých kapel jako Opeth, Sepultura, Amon Amarth. Jak se vám podařilo k němu dostat? Museli jste, jak se říká „rozbít prasátko”?

Ano, Jens je jeden z nejlepší producentů v daném žánru a mou velkou inspirací. Spolupracovat s ním byl můj splněný sen.

Myslím, že kontaktovat jej ani není takový problém. Spíš si člověk musí být jistý svým materiálem, protože člověk, který pracuje například s Devinem Townsendem asi nemá za potřebí ztrácet čas s jakoukoli kapelou.

Finanční stránka je další věc. S tím nám pomohl vydavatel, jelikož my jsme hradili veškeré náklady na nahrávaní, grafiku a natáčení klipu. Za což jsme vděčni.

Když už jsme u toho masteringu, pojďme trochu k technické stránce věci. Využíváte ještě před tím v produkci a při mixování spíše digitální nástroje a softwarové emulace nebo jste fanoušci spíše analogu a nějaké ty softwarové věci berete spíše jako praktičtější, i když ne vyloženě lepší?

Každý by si měl najít svůj způsob, který vyhovuje jeho umění bez ohledu na okolí.

To je velice komplexní otázka. Trochu bych to přirovnal k tomu, když se kytaristi dohadují, jestli je lepší lampový nebo tranzistorový aparát, jestli analog nebo digitál, jestli Marshall nebo Mesa Boogie. Podle mě je to stejné jako se dohadovat, jestli je modrá barva lepší, než červená.

Asi se shodneme že v první řadě záleží na rukou, mozku a srdci, které to všechno obsluhují a až potom záleží na technologii.

Já se snažím využívat výhod všeho co je dnes dostupné. Například každá moje deska je nahrána dvakrát. Jednou kompletně doma (digitálně) v preprodukci všech nástrojů a teprve potom finálně ve studiu, popřípadě ve spolupráci s dalšími lidmi.

Neříkám, že je to nejlepší způsob, ale pro mou hudbu mi vyhovuje nejvíce a jsou za tuto technologickou možnost rád. Mám jak klasické vybavení: lampový zesilovač ENGL, akustické kytary a mikrofony a analogové vybavení, tak digitální modelingové efekty Digitech popřípadě KEMPER nebo iRig. Každý nástroj se hodí v jiné situaci a v době, kdy si můžete zdarma nainstalovat do PC téměř jakýkoliv DAW software už umělec nemá téměř žádné překážky, jak tomu bylo před dvaceti lety.

Každý by si měl najít svůj způsob, který vyhovuje jeho umění bez ohledu na okolí.

V čem je podle vás budoucnost heavy metalu se všemi jejich různorodými podžánry? Slyšeli jste v poslední době nějakou kapelu, u které jste si říkali: „Páni, to je něco úplně nového, co jsme ještě nikdy neslyšeli“ nebo „Tohle zní jako z budoucnosti?“

Metal a potažmo každé umění by mělo být v první řadě upřímné a svobodné.

Metal a potažmo každé umění by mělo být v první řadě upřímné a svobodné. Dokud se v metalu budou tímto kapely řídit – bude to mít budoucnost. Z tohoto principu vždy vznikne ta nejlepší hudba.

Co mě opravdu zaujalo byli před několika lety Animals as Leaders ještě před vydáním jejich první desky. To jsem si skutečně řekl: tohle je něco originálního, a i instrumentální hudba muže být zábavná.

V poslední době třeba Zeal and Ardor, ti mě skutečně zaujali přístupem i atmosférou.

Abych se přiznal, tak metal neposlouchám tak často, raději si odpočinu a nasbírám inspiraci v dalších žánrech jako je folk, elektro nebo pop.

AWRIZS označujete jako “hybrid metal” díky tomu, jak kombinujete různorodé podžánry heavy metalu. Není třeba právě tohle budoucnost tohohle žánru? Hodně se mluví o tom, že s dnešními možnostmi nahrávání hudby, žánry vlastně přestávají existovat.

To by bylo skvěle, ale z mých zkušeností tomu tak zatím moc není, protože dokonce i v tak malém žánrovém rybníčku jako metal panuje mezižánrová rivalita. Fanoušci se často na základě žánrů orientují, protože ví, co očekávat pod označením death metal, doom metal, rock atd.

AWRIZIS mají od začátku problém s tím, že se nelíbí ortodoxním death metalistům, protože máme moc melodií a jsme pro ně vyměklí nebo komerční. Zase pro heavy metalové koncerty jsme moc uřvaní. Z tohohle hlediska se vyplatí být prostě víc ortodoxní a zaměřit se na jedno publikum a jeden žánr, drhnout osvědčené postupy a nesnažit se být moc originální – to ale my neumíme.

Současná situace? Frodys si zakládá na tom, aby jeho osobnost i hudba byly apolitické

Ještě zpátky odbočka k pojmům popularita a extrémnější metalové žánry. Před pár lety mělo jedno nejmenované české rádio, které se v té době zaměřovalo na moderní mainstreamovou hudbu takovou speciální akci, kdy celý jeden den nechali výběr písní jen na posluchačích a ti si doopravdy mohli vybrat úplně cokoliv. Moderátor pořád opakoval, že můžou vybrat skutečně cokoliv ale jen s jednou podmínkou: Žánr nesmí být dechovka nebo death metal. Slyšet bylo tak třeba i nějaké docela dost ostré techno a různé jiné extrémní elektronické žánry, které by se jinak do toho rádia určitě nedostaly, death metal měl ale prostě z nějakého důvodu utrum. Nemrzí vás, že se někteří lidé dívají na tento žánr takto skrze prsty a nebo je to vlastně dobře, že si fanoušci a kapely žijí v takovým svém, možná trochu odděleném světě?

Tahle subkultura vždy byla na okraji a trochu schovaná před „normálními lidmi” – v tom je to kouzlo.

To je každého věc. Z toho bych si nic nedělal. Tahle subkultura vždy byla na okraji a trochu schovaná před “normálními lidmi” – v tom je to kouzlo.

Pokud si chce někdo poslechnout death metal existuje dnes spousta dalších zdrojů. Je to stejně jako s tím analogem vs. digitál. Prostě každý preferuje něco jiného. Omezování na určité spektrum žánrů nebo informací obvykle svědčí o malém rozhledu a orientaci v problematice. Nemělo by se lidem diktovat co mají nebo nemají poslouchat.

Samozřejmě neočekávám, že každý zvládne poslouchat všechno od dechovky po grind core jako já. Za ty roky jsem se naučil na každém žánru najít něco zajímavého a inspirativního, což se člověku hodí, když je tvůrce.

Jak vás vůbec ovlivnila pandemie? Načerpali jste nějakou inspiraci z té prazvláštní atmosféry v březnu a dubnu, kdy se skoro všechno zavřelo?

Ovlivnilo to asi každého – pozitivně i negativně. Zrušily se koncerty, lidi museli být zavření doma a všude se šířil strach.

Na druhou stranu to všechny donutilo se zastavit a trochu se zamyslet. Což je skutečný dar a já jsem se snažil jej využít maximálně. Během pandemie vznikl zajímavý materiál pro PFA i AWRIZIS a inspirace bylo dost. Začal jsem místo koncertů dělat live streamy, což je nové a zajímavé a asi v tom budeme trochu pokračovat.

Nechtěli byste se nějak vyjádřit k tomu současnému omezování koncertů. Nevím, jestli to bude ještě platit v době, kdy bude rozhovor vydán, protože se to mění neustále, ale nyní to vypadá, že fanoušci na koncertech budou muset nosit roušky. Je to omezování osobní svobody opodstatněné?

Zakládám si na tom, že já i moje umění je striktně apolitické. Samozřejmě se dívám kolem sebe, pozoruji a dělám si názor, ale nechci to motat do své tvorby. Takže nějaká oficiální stanoviska nebo kritiku směrem k vládě podávám nerad.

Nemůžeme popírat, že vznikl problém a je potřeba jej vyřešit. Kdo má dnes patent na rozum a snadná řešení? Kritizovat umí každý. V tomhle jsou teď všichni na světě, stěžovat si a nadávat místo podniknutí určitých kroků nemá význam. Všechno zlé je k něčemu dobré. Je zapotřebí zachovat chladnou hlavu a vrátit se co nejdříve do normálního režimu.

Poslední otázka bývá většinou na všechny stejná. Co vás teď v nejbližší době čeká a co plánujete?

Musíme se co nejdříve vrátit na pódia a hrát živě, protože od toho tyhle kapely jsou.

PFA vypustí brzy nový klip a navážou na tour k úspěšné desce Oakvyl. Začátkem roku navíc chystáme něco velkého – nechte se překvapit. Seznam koncertů PFA:

18.9. Nové Mesto nad Váhom – Za Rampami
19.9. Rožnov p. Radhoštěm – Vrátnice
23.10. Daskabát – Jack‘s Cowhouse
24.10. Vsetín – Beseda
30.10. Bruntál – Afrika
31.10. Brno – Waiting for the winter
13.11. TBA – SK
14.11. Ružomberok – Nové Korzo
20.11. Hradec Králové – Čtyřka
21.11. Kutná Hora – Česká 1
27.11. Liberec – Azyl
28.11. Praha – Modrá Vopice
4.12. České Budějovice – MC Fabrika
5.12. Plzeň – Pod Lampou
27.12. Valmez – M-klub

AWRIZIS byli od začátku roku ve studiu. Jeden singl jsme už zveřejnili a další budou následovat.

Děkujeme za zajímavé otázky a snad se brzy sejdeme všichni na koncertech.

Nový singl AWRIZIS “Dehumanized”:

Autor: Patrik Müller

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Morrissey se může názorovým odpůrcům jenom smát. Na I Am Not a Dog On a Chain zpívá i píše skvěle Bývalý frontman...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com