VELKÝ PŘEHLED: Nejlepší hudební alba roku 2017

Pokud minulému roku vládly alba hudebních velikánů (Bowie, Cave, Cohen) s většinou tragickým podtextem, letos to byly alba daleko mladších umělců, kteří zatím nemají v hudebním světě takové jméno. Nálada sice v hudbě ani letos nebyla nejlepší, téma alb roku 2017 byly ale hodně o tom neklesat na mysli. Jak zpívali v překladu Spoon: „Klidně ať kolem nás postaví zeď, mně to nevadí, já ji rozbiju.“ Rozdíl je také v tom, že zatímco minulý rok byly zásadní alba většinou velice osobního rázu, letos mnoho hudebníků svými alby reagovalo na politickou nebo společenskou situaci. S výjimkou některých ryze osobních alb (například 50 Song Memoir od Magnetic Fields) se většina alb v tomto seznamu určitým způsobem dotkne různých tématů a snaží se vystihnout celkovou náladu ve společnosti.

Tady jsou zahraniční alba, která letos stála za poslech nejvíce. Česká hudební alba roku 2017 budou obsažena v samostatném článku.

Úvod

V průběhu roku bylo na tomto webu napsáno zhruba 250 recenzí na hudební alba. Kromě toho byly pečlivě sledovány seznamy nejlepších alb tohoto roku ze zahraničního i tuzemského tisku. Subjektivních pocitů se nikdy nejde stoprocentně zbavit, za tímto seznamem jsou ale hodiny a hodiny poslechu a psaní, proto prosím zkuste respektovat můj názor a v komentářích se můžete podělit o ten svůj.

Pro více informací o uvedených albech následujte recenze k jednotlivým albům (kliknutí na název alba) a podrobnější seznam, který byl aktualizován od konce srpna tohoto roku:

40 nejlepších hudebních alb roku 2017 (podrobný seznam)

Pro českou a slovenskou verzi klikněte zde:

VELKÝ PŘEHLED – VERZE CZ&SK: Nejlepší česká a slovenská alba roku 2017

50. až 41. místo:

50. Near to the Wild Heart of Life od Japandroids

Kanadská dvojice zachraňuje kytarový rock v roce 2017 pomocí mimořádně vyladěného a vyleštěného zvuku a srdnatého nasazení.

49. Tourist in This Town od Allison Crutchfield

Příběhy a myšlenky jedné holky, která dokazuje, že má na to stát se slavnou a které hlodají každého, kdo se takhle k večeru zamyslí nad svým životem.

48. Guppy od Charly Bliss

Díky hlasu zpěvačky Evy Hendricks a údernosti kytar a bicích ostatních členů kapely je album něco mimořádně na posluchače působícího.

47. Emperor of Sand od Mastodon

Řemeslně zvládnuté album zkušených amerických metalových ikon.

46. A Crow Looked at Me od Mount Eerie

Textově umělecky mimořádně hodnotné dílo. Díky neobvyklé struktuře písní, postrádání refrénů, rýmování a díky ústřednímu tématu, které se týká smrti, jde snad proti všem zásadám popové hudby.

45. A Deeper Understanding od The War on Drugs

Pokud máte rádi písně, které mají mimořádnou atmosféru a zavedou vás na úplně jiné místo, A Deeper Understanding je jich plné. Prvních pět písní patří k tomu vůbec nejlepšímu, co letos v hudbě vzniklo a druhá píseň “Pain” obsahuje snad nejlepší kytarové sólo letošního rocku. Kdyby byla druhá polovina alba údernější a kratší, byli by The War on Drugs Kurta Vila někde v první desítce tohoto seznamu.

44. Elwan od Tinariwen

Hudební skupina Tuaregů z pouště Sahara Tinariwen letos okouzlila hudební svět svým blues rockem spojeným s africkou tradiční hudbou. Album dokazuje, že rock’n’roll je flexibilní žánr, který může fungovat úplně kdekoliv na planetě zemi.

43. Who Built the Moon? od Noel Gallagher’s High Flying Birds

Spojení jednoho z nejtalentovanějších melodických lupičů Noela Gallaghera z bývalých Oasis a skladatele filmové hudby Davida Holmese (složil hudby třeba k filmu Dannyho parťáci — Ocean’s Eleven) vyústila v dobrodružnou psychedelickou cestu neprobádanými částmi naší planety.

42. 4:44 od JAY-Z

Silné album, které nebylo natolik silné, aby v pomyslném označení “král rapu roku 2017” atakovalo Kendricka Lamara, 4:44 je ale skvěle zpracovanou osobní zpovědí z velice netradičního života multimilionářského rappera.

41. Reaching into Infinity od Dragonforce

Počet muzikantů a zpěváků, kteří by byli technicky tak zdatní, aby zahráli a zazpívali to, co Dragonforce by se dal i z tohoto seznamu nejlepších alb spočítat sand jen na jedné ruce. Dagonforce svou metalovou virtuóznost navíc předvádějí tak, že je jí radost poslouchat.

40. až 26. místo:

40. God’s Problem Child od Willie Nelson

Willie Nelson je žijící legenda. Ve svých 84 letech nejeví žádné známky tvůrčího stárnutí a jeho hudba je pořád neuvěřitelně silná a vybroušena všemi těmi léty a zkušenostmi. Nejvyšší liga textařské a skladatelské práce. Willie Nelson se na God’s Problem Child nebojí změn, ani není sucharem, který by neuměl ke svému oboru přistupovat s nadhledem a humorem.

39. Thruth Is a Beautiful Thing od London Grammar

London Grammar přinesli opět potřebné zklidnění do rychlého světa plného stresu. Londýnské trio a mnoho dalších členů, kteří se starali o celkový majestátný zvuk alba (je mezi nimi i česká stopa od první houslistky Lucie Švehlové) vytvořili album o něco zvukově vyspělejší a textově moudřejší a dospělejší než to první.

38. You’re Not As ___ As You Think od Sorority Noise

Je docela paradoxem, že kytarovou hudbu letos zachraňovaly tolik kapely, patří do věčně zesměšňovaného žánru emo. Soronity Noise tvoří výborný doplněk k letošnímu albu Brand New. Kapela z Connecticutu má talent pro chytlavé písně a dokáže vytvářet pomocí pečlivého budování tempa budování tempa a pomocí výrazné kytary s efekty temné, ale působivé a obrazné aranže.

37. Trumpeting Ecstacy od Full of Hell

Album Trumpeting Ecstacy posouvá hranice i v tak extrémním žánru jakým je grindcore. Je to jako vzít citron a vymáčknout ho velice rychle na dřeň. Full of Hell v pro tento žánr v typicky  krátkém čase dokážou do posluchače vmáčknout přesně to, co by od poslechu extrémních metalových žánrů očekával. Temná energie, kterou Full of Hell do alba koncentrovali, má obrovskou sílu.

36. Semper Femina od Laura Marling

Album má neuvěřitelně uklidňující atmosféru a ještě více uklidňující je hlas Laury Marling. Má neuvěřitelný talent pro to vyprávět pomocí písní příběhy, její texty mají vysokou uměleckou hodnotu. Třetí píseň “Wild Fire” by mohla přežít desítky let pokud by jí rádia představily před posluchačům. Produkce alba je do detailů propracovaná.

35. Mental Illness od Aimee Mann

Aimee Mann vytvořila stoprocentně upřímnou a přirozenou desku. Album je úplným opakem jeho názvu — perfektním lékem na duši. O albu platí to stejné, jako o Samper Femina od Laury Marling, ale je zvládnuté ještě o něco lépe. Aimee umí učinit příběhy v písních skutečnými. Jemné zvukové textury proudící skrze album jej dokonale doprovázejí

34. Is This the Life We Really Want? od Roger Waters

Rogersovo album je v mnohém jen aktualizovaný slabší odvar The Wall a Dark Side of The Moon. Protože jsou však tato alba jedněmi z nejlepších, které kdy vznikly, je to pořád dostatečně silný odvar a Is This the Life We Really Want? je další ukázkou nejsilnější Watersovy disciplíny: udělat z hudebního alba něco daleko více než jen playlist písní zabalený do obalu, ale psychologické a politické dílo, které může měnit dějiny.

33. Visions of Life od Wolf Alice

Na druhé album Wolf Alice se zřejmě nebude vzpomínat tolik jako na to první, přineslo ale důležitý posun v oběvování nových možností toho, co lze ve studiu dosáhnout s použitím kytarových nástrojů a efektových pedálů. Kromě toho je taky album velice zajímavé tím, jak Ellie Rowsell popisuje život dvacetiletých jako úzkostlivý let letadlem, které se řítí na zem.

32. The Navigator od Hurray for the Riff Raff

Portorikánská zpěvačka Alynda Lee Segarra se svou kapelou představila šesté album, které má v sobě hodně společenských sdělení. Vypráví v písních příběhy z pohledu sebe jakožto portorikánské přistěhovalkyně, která vyrostla v nechvalně proslulé, ale kulturně bohaté newyorské čtvrti Bronx. Zpěvačka má výborný, jistý a vůdčí hlas a její kapela složena především z členů ženského pohlaví přenáší do alba velice oduševnělý výkon. I díky němu se album snadno poslouchá a přitom člověk ví, že má poselství a je hudebně vyspělé.

31. The Breaker od Little Big Town

Little Big Town jsou až na samotnou hranu kýče, ale nikdy do něj naplno nevkročí. Little Big Town znovu potvrdili, že patří mezi to nejlepší z amerického moderního country, které je jinak interpretováno a produkováno nudně, příliš nápadně komerčně a hloupě. Little Big Town umí něco, co není vůbec lehké: zkombinovat country melodie a texty, které uvíznou v hlavě s důstojností a nehrbení se před prodejními čísly a příkazy nahrávacích společností.

30. A Fever Dream od Everything Everything

Everything Everything vytvořili ve svém čtvrtém albu další kolekci úderných až operně dramatických a melodicky chytlavých elektro rockových písní.

29. The Underside of Power od Algiers

Album exceluje v převedení bezprostředních pocitů naštvanosti na nahrávku, která má neuvěřitelnou koncentraci energie. Nasazení vokalistů i muzikantů je obdivuhodné. Podobně jako Spirit od Depeche Mode je The Underside of Power ještě účinnějším narušením dnešního pohodlného světa plného ignorace a apatie. Algiers by mohli být pro dnešní dobu něčím podobným, čím byli pro konec devadesátých let Rage Against the Machine. Přes svou naštvanost není album nepřístupné a zahleděné do sebe, o čemž přesvědčí skoro popová titulní skladba.

28. Reputation od Taylor Swift

Po počátečním šoku a zklamání album reputation stále roste a megalomanský přístup, který Taylor Swift s producenty zvolila nakonec přece jen sklízí své ovoce. Už se totiž zdálo, že po 1989 jméno Taylor Swift zvětšit nejde, s reputation se ale stal opak pravdou a z Taylor Swift se definitivně stala největší popová star současnosti, když ukázala, že není jen tou milou holkou s akustickou kytarou, která omdlévá při každém ocenění, které dostane. Album jde často až na hranici únosnosti a vzhledem k tomu, že Martinovy písně se nacházely hlavně v první polovině a Antonoffovy v druhé, je album zvukově nekonzistentní. Letos se ale nikomu nepodařilo přijít na jednom albu s takovým počtem potencionálních popových a navíc snesitelných hitů jako Taylor Swift.

27. American Dream od LCD Soundsystem

Uzavřít existenci kapely velkým koncertem v Madison Square Garden, natočit o tom dokument, který se pak promítá po celém světě, pak se přiznat, že ten konec byl jen uměle vyfabrikovaná věc kvůli toho, že se neprodávaly lístky a hrozilo, že se newyorská hala nevyprodá a oznámit po pár letech návrat, nebude asi patřit zrovna mezi ty nejštěstnější rozhodnutí. Nové album, které je vlastně i omluvou fanouškům naštěstí zní skvěle a díky american dream můžou Murphyho kapele snad opustit úplně všichni. Murphy je totiž stále dokonalejší kompozér elektroniky a taky skvělý vypravěč zdánlivě prachobyčejných, ale nádherných lidských osudů.

26. The Kid od Kaitlyn Aurelia Smith

The Kid zaujalo svým jedinečným a originálním psychedelickým zvukem, který se jen tak neslyší. Pomocí mnohých elektronických vychytávek se povedlo studiové kouzelnici Kaitlyn Aurelii Smith vytvořit směsici zvuků, který navozuje pocit podmořského potápění po požití halucinogenních drog. K tomuto mořskému zvuku zpěvačku ovlivnilo její dětství, které strávila na severoamerickém ostrově Orcas Island.

25. až 11. místo:

25. I See You od The xx

The xx se podařilo posunout svůj styl poměrně daleko, ale přitom si uchovali své unikátní znaky. The xx provedli na I See You facelift a kapela má velmi bohatý zvuk, který je velmi různorodý, ale přesto nějakým způsobem drží pohromadě. Předchozí alba možná měly větší písničky, tohle ale celkově působí jako jejich nejvíce propracované.

24. Gang Signs & Prayer od Stormzy

Stormzy vylétl na hudební nebe jako ostrý dravec a tak taky zní jeho první album. Šokoval naprostou jistotou, se kterou si počínal jako ostřílený rapper. Album zní podle vyspělosti jako jeho páté, ne první. Stormzy se nebojí rapovat tvrdě, ani sklouznout ke zpívanému gospelovému slaďáku “Blinded By Your Grace, Pt. 1” nebo R&B ploužáku “Cigarettes & Cush”. Střídání tempa, ostrosti a žánrů činí z alba pořádně interesantní zážitek, který není vhodný zdaleka jen pro fanoušky rapové hudby.

23. Goths od The Mountain Goats

Hlava kapely John Darnielle dostala šílený nápad udělat koncepční album o gotické subkultuře a vylezl z toho výsledek, který šokoval svým provedením a emocionální různorodostí, kterou alternativní hudba často postrádá. Goths je album smutné, dojemné, úsměvné a hlavně lidské. Vše má navíc unikátní hudební obal, který neslyšíte hned tak na každém albu. Album není úplně přístupné, ale zato se dá poslouchat pořád dokola a snad nikdy se neoposlouchá.

22. Harry Styles od Harry Styles

Harry Styles nechal projevit své rockové já, nahrál album jednak pro jeho mladé fanynky, ale i pro jejich tatínky, maminky i starší bratry, což je už samo o sobě neuvěřitelně husarský kousek díky kterému Harry spojuje celé generace. Harry Styles nahrál album o tom dobrém i špatném v jeho životě jednoho z nejslavnějších teenagerů planety. Ačkoliv je album pořád blockbusterem, který si na následovatele Pink Floyd a Beatles spíše jen hraje, je to na míle daleko nejlepší počin, jaký kdy kdokoliv z One Direction udělal. Především je ale debutové album Harryho Stlyese 40 minutovým důkazem toho, že popová/rocková hudba hraná klasickými nástroji bez přidávání elektroniky není mrtvá. Je obrovským paradoxem a obrovským překvapením, že to letos musel připomínat zrovna Harry Styles.

21. Be Myself od Sheryl Crow

Tohle je spolu s Woodstock jediné album z tohoto seznamu, které nefigurovalo v žádném jiném seznamu nejlepších alb tohoto roku od jiných serverů a publikací. Navíc mělo spíše průměrné až podprůměrné hodnocení. Proč je tedy zde? Podle mě je to totiž jedno z nejlépe melodicky zvládnutých alb tohoto roku. Žádné album z tohoto seznamu nemělo tolik silných písní, které by si člověk zapamatoval na dlouhou dobu: nádherná balada “Love Will Save the Day”, motivační pop rock “Long Way Back”, “springsteenovská” “Strangers Again”. Je to sbírka velmi sebejistého a skvěle zvládnutého popu, navíc výborně zprodukovaného, protože album má takový dřevnatý zvuk amerického venkova a lze z něj perfektně slyšet jednotlivé nástroje. To je vše je samozřejmě vedeno jedinečným hlasem Sheryl Crow. Album má co říci o každodenním životě, je motivační skoro jako filmy o Rockym a navrací zpět trochu té bezstarostné devadesátkové atmosféry. Je tak skvělým odpočinkem od přetvářky a falešné vážnosti dnešní hudby i světa. Jak Sheryl zpívá: “Hanging with the hipsters is a lot of hard work.” Pokud se bavíme o poměru zábavnost alba a důstojnosti či chytrosti provedení, tohle album má tento poměr jako jedno z nejlepších.

20. After Laughter od Paramore

Paramore dokončili svou proměnu z emo/pop/punkové kapely na alternativní nezávislý rock inspirován new wave a synth popem osmdesátých let a tato proměna možná jednou vstoupí do dějin populární hudby. Kapela dokonale roste se svými příznivci, Taylor York je neuvěřitelně talentovaný hudební vizionář a protože hudba, texty a produkce jsou tak strašně trefné k dnešnímu světu, který je plný nablýskaných a krásně vypadajících věcí, ale zároveň tak strašně ustaraný.

19. Take Me Apart od Kelela

Jedná se o unikátní osobnostní vyjádření skrze výrazný hlas, propracovanou elektroniku a bezprostřední intimnost textů. Kelela je na Take Me Apart sexuálně sugestivní, nebojí se použít explicitní slova, a to jen přidává do stoprocentní autenticitě osobnosti zpěvačky. Album 34 leté zpěvačky se dostalo i do většiny výběrů nejlepších alb tohoto roku od zahraničního tisku a Kelela vytvořila jedno z nejzajímavějších R&B alb tohoto roku.

18. Pure Comedy od Father John Misty

Vlastním jménem Josh Tillman prostě udeřil hřebíčkem na hlavičku a vytvořil sociologicky výstižné album o dnešním světě, ve kterém padly některé památné verše jako: “When the historians find us we’ll be in our homes / Plugged into our hubs.”

17. From a Room: Volume 1 od Chris Stapleton

Protože Chris Stapleton si vším o čem zpívá prožil. Žánry country, bluegrassu a rocku nezpívá a nehraje, ale přímo jimi žije. Je to drsňák s jemnou duší, který má zlato v hrdle. Je ztělesněním a zhudebněním horské přírody amerického Tennessee, která je také jemná a drsná zároveň.

16. The Dusk In Us od Converge

Nejlepší album z těch vůbec nejtvrdších hudebních žánrů. Converge se podařilo potvrdit dominanci v metalcorovém žánru strhujícími hudebnickými výkony, matematickou přesností, obrovským smyslem pro detail a vypjatými osobními texty Jacoba Bannona.

15. Last Place od Grandaddy

Jason Lytle se rozvedl s manželkou a nevypadalo to ani, že by se měl dát dohromady se svou původní kapelou. Nakonec ale k tomu došlo a vytvořil s muzikanty jedinečné album. Album je jako setkání vyvrženců, kterým se nedaří tak, jak by si představovali v profesním i osobním životě. Asi se za to trochu nesnáší, že se nemohou pohnout z místa, zároveň ale jde slyšet, jak moc jsou v tomhle dobří a jak moc velká je Last Place úleva. Název alba jakoby říkal: “Tohle je to poslední místo, kam se můžeš vždycky vrátit.” Produkční i skladatelské kvality jsou neoddiskutovalné.

14. .DAMN od Kendrick Lamar

.DAMN je fenomenální, jedno z kritikou nejlépe hodnocených alba tohoto roku. Kendrick Lamar byl ambiciózní a sebejistý, troufáme si však říct, že .DAMN je spíše potvrzovací Lamarovo razítko pro titul současného rapového krále, než pokus, ve kterém se snaží někam po tvůrčí stránce posunout nebo nějak změnit svůj vlastní styl, což je vzhledem k tomu, že přesně tohle pokaždé Kendrick udělal tím, co zabraňuje tomu, abychom tohle album i přes jeho nesporné kvality a zábavnost, posunuli dále.

13. Life Will See You Now od Jens Lekman

Album je něco naprosto jiného než všechno, co jsme měli možnost za letošní rok slyšet. Švéd Jens Lekman přináší netradiční lidské příběhy podané netradičním způsobem. Své křehké lidské příběhy balí do předpotopní levné diskotéky z období někdy uprostřed 80. let, ale kupodivu to funguje a album je i právě díky tomu tak výjimečné. Za zmínku stojí hlavně srdcervoucí písnička “Evening Prayer” o Lekmanově kamarádovi, který se uzdravil z rakoviny.

12. Big Fish Theory od Vince Staples

Vince Staples se narodil ve stejné části města jako Kendrick Lamar, který je pro něj rapovým vzorem, je mu teprve 23 let a podle mě letos svůj vzor Staples překonal. Ačkoliv je to poměrně kontroverzní tvrzení, Vince Staples byl tento rok ještě o kousek dravější a nápaditější než Kendrick Lamar. Jeho album je v neposlední řadě chytrou metonymií pro život v problémové komunitě a pro obtížnost ze z ní dostat.

11. 50 Song Memoir od Magnetic Fields

Jedná se o zcela unikátní projekt, který si nadělil Stephin Merritt ke svým padesátinám: složil o každém roce svého života píseň a vydal to jako album. Obsah je ale unikátní i svým provedením. Album je plné vtipných i dojemných textů a originálních hudebních nápadů, které zajistí to, aby vás alespoň z části pozval Merritt na prohlídku jeho zdánlivě obyčejného života ne příliš slavného, ale skvělého hudbeníka.

10. až 1. místo

10. Woodstock od Portugal. The Man

Trent Reznor v jednom rozhovoru prohlásil, že největší problém moderní hudby jsou sociální sítě a to, jak jsou díky nim kapely podělané z kritiky fanoušků, a tak raději vytvářejí nevýraznou hudbu, která nikoho neurazí. Portugal. The Man jakoby ho vyslyšeli, zkusili se vybodnout na to, co budou říkat o jejich novém albu kritici nebo fanoušci a zariskovat. Woodstock rozhodně není dokonalé, mezi letošními alby vyčnívá svou zábavností takovým způsobem, že zde nemůže chybět. Je plné písní, které mají díky své kombinaci moderní hudby a atmosféry konce 60. let sílu rozhýbat svět (“Live in the Moment”, “Feel it Still”, “Tidal Wave”).

9. Drunk od Thundercat

Originalita, nápaditost a odvážná ztřeštěnost tohoto alba činí z poslechu tohoto alba výjimečný zážitek, zvláště pak když se k albu přidají takoví borci jako Kendrick Lamar, Wiz Khalifa, Pharrell Williams a Kenny Loggins. Album nevyužívá prakticky žádný jeden identifikovatelný žánr a neplatí pro něj absolutně žádné škatulky. Něco tak inovátorského a zároveň snadno poslouchatelného je těžké najít.

8. Freedom Highway od Rhiannon Giddens

Hudebně-historické dílo, které přesahuje hranice běžného alba svou textařskou kvalitou a historickými tématy.

7. Compassion od Forest Swords

Hudba, jakou se podařilo vytvořit experimentátorovi, který si říká Forrest Sword je hudba, která nikdy nezestárne a může tady být navěky. Ignoruje totiž pomíjivost populárních žánrů a razí si vlastní cestu ojedinělou dokonce i mezi instrumentální hudbou.

6. Arca od Arca

Rozhodně nečekejte, že tohle bude lehký poslech. Arca je suverénně nejnáročnější album v našem seznamu. 28 letý venezuelan Alejandro Ghersi dokázal do alba pomocí elektroniky zabalit takk lný balíček emocí, jako letos žádné jiné album. Hudba je nesmírně intenzivní, záhadná, vysoce úzkostlivá, někdy ale zároveň podivně relaxační. Je to jako zachycení vteřin těsně po panickém záchvatu, kdy se začínají dostavovat první pocity úlevy, ale zároveň nevíte, zda to nepřijde znovu. Na člověka má Arca vliv jako málokteré jiné album.

5. Masseduction od St. Vincent

MASSEDUCTION je pro St. Vincent přelomovým albem, protože se stává dostupná nejen pro fanoušky nezávislé a alternativní hudby. S využitím producentů Jacka Antonoffa a Johna Congletona se podařilo vytvořit album, které se po pár posleších jeví velice melodicky, zvukově pestře a výrazně. Pokud někdo hledá cestu mezi zvětšním vlastního jména a více experimentálním přístupem, často se může stát, že nenajde to správné vyvážení a buďto se nepodaří zaujmout příliš nových posluchačů a nebo začnou z řad stávajících fanoušků znít nepřející hlasy o zaprodanosti mainstreamu. St. Vincent se musela v písních skoro doslova obnažit a prozradit leccos ze svého intimního života, aby na sebe namířila reflektory pozornosti, podařilo se ale díky jindy v tvorbě St. Vincent nevídaným radikálním zásahům producentů (Antonoffův rukopis je velice výrazný) i externích skladatelů, vytvořit jedinečné album, které zní jako něco, co si člověk představoval před pár lety, když se ptal na otázku jakpak asi bude hudba znít v budoucnosti.

4. Sleep Well Beast od The National

Album o tom, jak parta lidí středního věku unikala od svých osobních problémů a stresu velkoměsta do venkovského studia k hudebním nástrojům a popěvkům. Sleep Well Beast je i díky tomu klidné, rozvážné, uklidňující a místy i trochu smutné. Každý člen kapely do alba přidal svůj kus práce, který je na albu slyšet. Kapela umí naprosto perfektně pracovat se zvukem. Album je oproti předchozím minimalistické, ale snaží se aby každičký tón měl na albu svůj smysl a své místo. The National jsou ve formě jako snad ještě nikdy předtím.

3. Science Fiction od Brand New

Brand New to dokázali a udělali ze své vlastní kariéry mýtus a legendu. Science Fiction je nejspíše labutí písní, popř. alespoň jedním z rozloučení kapely, která už dlouhou dobu fanoušky informuje o konci kapely, které mělo přijít v roce 2018. Málokdo dává do hudby takový kus své duše a tolik emocí jako Jesse Lacey. Jeho texty jsou promyšlené, kytarista Vincent Accardi má stejně tak promyšlený zvuk své kytary a producent Mike Sapone tomu všemu dal pevný smysl. Science Fiction je rekapitulací toho, jak se kapela měnila v průběhu let. Ať už příjde po předesílaném roce 2018 cokoliv, Brand New budou bráni s velkým přispěním Science Fiction jako jedna z nejzajímavějších kapel tohoto století. Science Fiction je také kromě toho zkoumáním možností alba nahraného s tradičními rockovými nástroji a toho, kam se dá posunout pomocí mytologie vytvořené za přispění nahrávek mluveného slova a textů protkaných záhadami, náboženskými i vědeckými odkazy.

2. Hot Thoughts od Spoon

Možná ještě nevíme čeho jsme svědky, ale Spoon se pomalými krůčky blíží k tomu, aby se z nich jednoho dne staly legendy alternativního rocku jako třeba R.E.M.. Ještě budou muset zabrat, ale i když je jim už přes čtyřicet, čas ještě stále mají. Tahle nenápadná kapela, která si neúnavně hrála svůj indie rock a tak nějak nenápadně se dostávala do povědomí lidí skrze časté používání jejich písní pro televizní seriály, teď na Hot Thoughts za pomoci vypiplané produkce a s přispěním elektroniky rozbalila v plné parádě a je co poslouchat.

1. Melodrama od Lorde

Žádné jiné album vydané v tomto roce nemá takovou koncentraci skvělých melodií a produkce. Originalita sice není 100% zaručena, texty samozřejmě nejsou to, co texty Davida Bowieho, je z toho pořád cítit  popový puberťácký kýč, avšak přesně o tom Melodrama je a má být. Jako kdyby Lorde nějakým kouzlem vzala to nejlepší z popu posledních 5 let, napsala podle toho písně a celé to ještě povýšili na vyšší úroveň geniální producenti v čele s Jackem Antonoffem z kapely fun..

Co se už nevešlo, ale určitě by mělo být zmíněno: