Bývalý kytarista, druhý vokalista a hlavní mozek Oasis Noel Gallagher dnes na Twitteru oznámil, že doma našel ve sbírce svých CD nevydanou píseň z dob Oasis a že ji dnes o půlnoci zveřejní.
Článek byl aktualizován, píseň si poslechněte na konci článku.
Noel Gallagher si až dosud myslel, že píseň “Don’t Stop“, která vznikla v dobách Oasis, ale nikdy nebyla vydána, je už navždy ztracená. Píseň našel náhodně, když si v současné době dodržování sociálních odstupů, doma prohlížel krabici starých neoznačených CD. Noel Gallagher poté slíbil, že píseň dnes večer zveřejní.
Noel Gallagher (Foto: Wikipedia Commons)
Starší z Gallagherových bratrů se původně domníval, že jediný záznam písně je nekvalitní záznam, který ze zvukové zkoušky na vystoupení Oasis v Hong Kongu v roce 2009 a je nyní dostupný na YouTube pod “New Song: Bye Bye My Family“ (video naleznete na konci článku).
Dosud známý jen jeden nekvalitní záznam ze zvukovky
Píseň “Dont´t Stop“ však možná byla napsaná ještě dříve a to v dobách alba Don´t Believe The Truth před 15 lety (nebo se to Noel Gallagher alespoň domnívá).
Noel se na Twitteru vyjádřil takto:
„Zdravím všechny kluky a holky. Stejně jako zbytek světa jsem chtěl nějak zabít čas, takže jsem si říkal, že se konečně podívám, co je na těch stovkách neoznačených CD, které jsem měl doma v krabici. Jako by tomu osud přál a narazil jsem na staré demo, o kterém jsem si myslel, že je navždy ztraceno. Pokud vím, tak existuje pouze jedna verze této písně ze zvukové zkoušky v Hong Kongu před 15 lety.
Nejsem si jistý jestli verze ze zvukové zkoušky, je nahrána před demo verzi, protože na CD není žádné datum. Vím, že někteří z vás tuto píseň milujete, takže jsme si mysleli, že bychom ji mohli zveřejnit, abyste si ji mohli užít, nebo diskutovat o ní. Na internetu bude od půlnoci. Píseň se jmenuje: Don´t Stop. Doufám, že jste všichni v bezpečí a snažíte se přečkat karanténu s co nejmenší panikou. Nemáte zač, mimochodem.“
Po eskalaci sporů mezi bratry Gallagherovými došlo později v roce 2009 k rozpadu Oasis a od té doby vystupují každý samostatně. Noel Gallagher a jeho kapela High Flying Birds vydali 3 alba plné délky (recenzi na to poslední Who Bulit the Moon? si můžete přečíst na našem webu). Liam Gallagher založil kapelu Beady Eye, nyní ale vydal 2 alba pod vlastním jménem. Recenze na jeho poslední album Why Me? Why Not? je rovněž na našem webu.
Recenze | Novinky: Nové album Zrní Nebeský klid perfektně vystihuje současnou situaci a je skoro až prorocké
V recenzi na minulé album Zrní Jiskřící jsem dlouze vysvětloval, jak není možné, aby všechna hudba byla kvalitou stejná (to by ostatně podstatná část tohoto webu postrádala smysl) a ačkoliv není vždy potřeba tak často hudebníky a umění obecně řadit do nějakého žebříčku, někdy je to dobré pro to, aby byl větší přehled a dal se udělat ve všem maximální pořádek. I před vydáním nového alba Nebeský klid platilo, že si Zrní k jeho vydání mohli nést pomyslnou korunu na české hudební scéně.
Lze totiž dost těžko hledat na české scéně v současné době kapelu, která by dokázala přinášet takovou originalitu, umělecký dojem, preciznost, ale zároveń také, která by dokázala vzbudit slušný ohlas u veřejnosti.
Zrní (Foto: Facebook)
Kapela Zrní to z těžce alternativní a menšinové záležitosti dokázala dostat na pozici, kdy je obyčejní lidé alespoň znají podle jména a s trochou nadsázky by se dalo říct, že i kdejaká tetka už ví, kdo to jsou Zrní a z jakých hudebních vod zhruba vítr vane. Hodně tomu samozřejmě pomohlo účinkování na velkých festivalech, jakými jsou trenčícká Pohoda a ostravský Colours of Ostrava.
Zrní zase o něco větší
S tím souvisí i to, že je škoda, jak Zrní bohužel zatím nemají nějakou píseň, která by dokázala alespoň trochu zlidovět. Aby Zrní lidé neznali jen dle jména, ale i tónů.
Chápu, že mnoho fanoušků Zrní a možná ani samotná kapela, tohle nemusí považovat za úplně důležité, ale Zrní by vzhledem k tomu, jakého velkého formátu je to kapela, měli už konečně mít nějaký svůj kousek, kterým by se otevřel veřejnosti nejen podle jména, ale i podle zvuku. Zrní by moc potřebovalo svůj “Sluneční hrob” nebo “Love Will Tear Us Apart”.
Píseň “Rychta” má k tomu samozřejmě blízko, ale pořád si myslím, že to zatím není ten definitivní hit. Přestože je to jedna z nejlepších písní, které tady v rámci novodobé hudby vznikly, pořád to není něco, co by se dalo slýchat z rádií.
To je asi tak vůbec jediná chyba, kterou by šlo na novém albu najít. Jinak má totiž Nebeský klid prakticky všechno, co mají všechna skvělá alba mít.
Zrní od minula zase o něco posunuli svůj zvuk. Zatímco na minulém albu elektronika hrála povětšinou něco jako experimentální taneční hudbu, na novém albu hraje elektronika hlavně třeba temný berlínský krautrock, který je podobný Bowieho stylu, avšak s tím rozdílem, že styl Zrní je takový více zamyšlený a přeci jen zůstává v rámci možností nohama na zemi, než že by byl jako z jiné dimenze. Jsou tu prvky industriální i progresivní hudby.
Obecně je zde poněkud velký rozptyl nálad. Není jen taková ta pro Zrní typická atmosféra mlhavého podzimu ze zapadákova, jakou Zrní umí navodit, ale je to daleko větší dobrodružství, které vyvolává surrealistický dojem tentokrát nejen texty, ale i hudbou.
Zrní vs. Čína vs. totalitní svět
Trošku jiný přístup zvolili s experimenty Zrní na písni “Jsem tu, abych tě ochránil”. Zrovna tady zná píseň jako by se utrhla z řetězu – v tom dobrém slova smyslu. Jsou to ale spíše akusticky znějící experimentální zvuky, které vše drží pohromadě.
V písni “Dneska už na horu nevylezu, není to potřeba” přebírá výraznou roli klavír. Konečně to Zrní udělali a měli by jej rozhodně v tak velké roli používat častěji. “Dneska už na horu nevylezu, není to potřeba” bez elektronických zvuků připomíná skvělého neo-klasického skladatele Maxe Richtera. S elektronickými efekty navíc pak i Thoma Yorka.
Troufnu si ale naprosto otevřeně a smrtelně vážně říct, že Zrní díky své skladatelské genialitě i perfektní produkci, alespoň s touto písní dorovnávají, ne-li dokonce převyšují i spoustu písní Thoma Yorka z posledního alba ANIMA – a že to bylo slušné album!
Toho perfektního načasování alba si ale lze ostatně všimnout na albu i později. Je to něco, co Zrní vždycky perfektně zvládali i dříve ve své kariéře.
“3 minuty před východem slunce” je píseň v opoznání rychlejším tempu. Hlas Jana Ungera je v lehké ozvěně, zatímco kolem poskakuje basový syntezátor. Ačkoliv jsou texty Zrní často velice těžce srozumitelné a jejich poselství je abstraktní a spíše surrealistické, než že by měly dávat nějaký smysl, v písni “3 minuty před východem slunce” je sdělení poněkud jasné.
Zní to jako politicky orientovaná píseň o totalitním režimu a samozřejmě, vzhledem i k názvu alba, především o tom čínském. Nelze než říct jaké načasování na současnou dobu. Toho perfektního načasování alba si ale lze ostatně všimnout na albu i později. Je to něco, co Zrní vždycky perfektně zvládali i dříve ve své kariéře. Vždy nějak dokázali shrnout atmosféru, která ve společnosti panovala a to není jen dojem vytvořený díky projektování si jejich uměleckého výtvoru do něčeho, co není pravda, ale prostě historický fakt.
Zrní jako hudební proroci, kterým tentokrát proroctví vyšlo
Když se v roce 2012 blížil údajný konec světa, přišli Zrní na podzim onoho roku s koncepčním albem nazvaným jako Soundtrack ke konci světě, které perfektně vyjadřoval všeobecný strach, jenž se podařilo mediální hysterií, která byla založena na tisíce let starých, navíc možná špatně interpretovaných poselstvích minulých civilizací.
Minulé album Jiskřící jakoby zase bylo o hledání smyslu a o tom, jak je současná mladá generace: “Ztracena ve svobodným světě”. Nebeský klid jakoby bylo o hledání toho smyslu a dokonce mělo i částečně pozitivní tón a některé písně jsou o znovu nalezení smyslu. O uvědomění si, co je v životě důležité.
Ačkoliv Zrní v roce 2012 konec světa nakonec nepředpověděli správně, teď se jim to až děsivě povedlo. A je skoro jako vytržené z epizody série Věřte nevěřte, že album Nebeský klid začalo vznikat ještě v době, kdy si SARS-CoV-2 spřádal plány na zastavení světa, teprve někde v netopýrech.
Přesto Zrní přišli s albem, ve kterém se zpívá: “Stůj při nás v těžkých časech,” udělají celou píseň o tom, co všechno: “Neuděláš” a o represi komunisticko-kapitalistického režimu Číny.
Stejně tak úvodní píseň “Neposlušnost” nejprve jakoby mluvilo o vlně velkých demonstrací, které se pořádaly minulý rok proti aktivitám premiéra Babiše. Jakoby to skoro byla hymna hnutí Milion chvilek pro demokracii. Ti ostatně použili hudbu Zrní do jednoho z jejich klipů. Stejně tak by se to dalo chápat jako reakce na ekologická hnutí Fridays for Future. Poté se ale v písni také objeví část:
“Projedeme tím vaším nemocným světem, kterému nerozumíte”
Znepokojující a naléhavá píseň “Sirény” zase obsahuje:text:
“Vyvolávám si poslední chvíli, kdy jsme netušili”
Písně jako “Poletíme spolu na bílém koni” a “Mír a déšť a odpuštění” jakoby navíc měly význam jakéhosi restartu. Nabádají k novým lepším začátkům a utopení bolestí minulosti. To je ostatně něco, co říkají i psychologové. Že tato doba, kdy se doslova celý svět zastavil, může některým pomoci s restartem jejich života.
Zrní jsou takoví čeští hudební proroci, které je zábava poslouchat. Minule jim sice to proroctví konce civilizace nevyšlo, nyní současnou situaci předpověděli.
Blahoslaven budiž (znovu) Ježek
Produkce alba se ujal opět producent Ondřej Ježek, kterého lze považovat za jednoho z nejlepších českých hudebních producentů současnosti, navíc se nahrávalo ve studiu Jámor, které sice vypadá na první pohled poněkud “domácky”, ale má vybavení, které musí závidět i ty největší světové producentské špičky. Na novém albu Nebeský klid pomáhal také producent Jonatán „Pjoni“ Pastirčák.
Ondřej Ježek je známý svou bohatou sbírkou mikrofonů a efektů, které jsou často rokem výroby 50 let staré, ale kdo zná tenhle obor, ví, že právě tato studiová zařízení mají kvůli své kvalitě a poctivé výrobě často tu nejvyšší hodnotu. Ondřej Ježek, jeho studio Jámor a Zrní jsou takové spojené nádoby, které už si ani člověk nechce představit bez sebe. Těžko by pro ně šlo najít lepší zázemí.
Nevím, jaký má vliv Ondřej Ježek na zvuky samotných nástrojů a zvuků a nevím, co všechno vymýšlí on co se týče celkového zvukového aranžmá skladeb. Jeho detailní práce při nahrávání ale jde vidět jistojistě na “3 minuty před východem slunce” a “Jsem tu, abych tě ochránil”, kdy je přidána do hlasu Jana Ungera jemná ozvěna.
Doufám, že jsem si teď nenaběhl na vidle, ale pochybuji, že za tímhle přirozeně, měkce a analogově znějícím efektem, stojí algoritmy počítačových softwarových simulací. To daleko spíše bohatá Ježkova sbírka starých raritních mikrofonů a ozvěnových efektů.
Stejně jako “Jsem tu, abych tě ochránil”, je i “16:07” jedna z nejlepších písní alba. Jedná se o jednu z nejvíce surrealistických písní, jaké kdy Zrní vydali. A to nejen textem, ale i hudbou, kdy se píseň z pro Zrní poměrně typické kombinace pulzujícího syntezátoru a smyčců přejde do jakési absurdní a lehce znepokojující hudby absurdního horrového cirkusu.
“Poletíme spolu na bílém koni” s Lenkou Dusilovou je o věčném soupeření s negativními věcmi, které se v životě stávají a z úryvků jako:
“Ještě posledních pár facek, zítra od něj odejdeš a budeš volná jak je obloha daleká”
je jasné, že Zrní především věnovali píseň obětem domácího násilí.
Kterak dělají Zrní hudbu vysoce kvalitní, ale zájem mi pořád nepřijde adekvátní
Smutná, mystická, píseň s islandskou atmosférou, kdy se v Lence Dusilové projevil kousíček Björk, může být ale také interpretována obecně. Jako píseň o čekání na pocit volnosti, který jakoby se nedostavoval.
Kdybych chtěl vysvětlit někomu píseň “Mír a déšť a odpuštění” v jedné větě, tak bych jí vysvětlil tak, že zní, jakoby hlavní postavou Interstellaru nebyl farmář z USA, ale farmář, co žije na samotě někde v zapadlé části Beskyd.
“Mír a déšť a odpuštění” se stala hymnou mého období “social distancingu”. Ta kombinace uklidňující tradiční hudby s folkovými nástroji a agresivním futuristickým krautrockem, je neuvěřitelně silná. Je to jedna z nejlepších písní, jakou kdy Zrní vydali. Kdybych chtěl vysvětlit někomu píseň “Mír a déšť a odpuštění” v jedné větě, tak bych jí vysvětlil tak, že zní, jakoby hlavní postavou Interstellaru nebyl farmář z USA, ale farmář, co žije na samotě někde v zapadlé části Beskyd.
Když zní poslední píseň “Dva utonulí na mělčině řeky Rio Grande”, tak je jasné, že to Zrní zase dokázali a zase o něco rozšířili svou zvukovou paletu a album Nebeský klid bylo zase trochu jiné než alba minulá.
Stejně jako na všech ostatních albech se mě zmocnil takový ten pocit bezmoci, co se mě zmocní ostatně při doposlouchání každého alba Zrní. Protože se mi okamžitě začínají na mysl dostávat otázky jako: „Jak je možné, že Zrní ještě pořád nejsou bráni jako největší česká kapela současnosti?“
„Proč zahraniční alternativní kapely Pink Floyd a Radiohead dokázali vyprodávat haly po celém světě a být hlavními hvězdami festivalů, ale největší akcí Zrní bylo vystoupení na slovenském festivalu Pohoda 2016, což zní nadějně, jenomže za bílého dne?
Proč se Zrní neobjeví mezi hlavními vystupujícími Colours of Ostrava. V čem jsou lepší LP nebo Lumineers? Proč tady nemáme více takových kapel, které by se alespoň přibližovaly Zrní?” a pak poslední otázka, která souvisí s recenzí: “Mohou za to Zrní nebo čeští posluchači?”
Ano, ani na albu Nebeský klid úplně není píseň, která by se dokázala nějak dotknout mainstreamu. Nepramení to ale čistě náhodou z podceňování české scény samotnými lidmi?
Nechci s tou věčnou chválou působit jako patolízal, ale Zrní na naší scéně prostě nemají konkurenci a po albu Nebeský klid už mě nikdo nepřesvědčí o opaku. Vedle Zrní a samozřejmě také Ondřeje Ježka, vypadají i kritikou často tolik opěvovaní Tata Boys nebo Boris Carloff jako amatéři a to je taky uznávám. Nejlepší na tom je, že Zrní možná mají nejlepší léta (doufám) ještě stále před sebou.
Zrní – Nebeský klid
Vydáno: 6. 3. 2020 Délka: 43 minut Žánry: Alternative/Indie Rock, Indie Folk, Art Pop, Progresivní folk, Electronic Folk, Neo-Folk, Alternative Electronic, Art Rock Rozhodně musíte slyšet: 2. Dneska už na horu nevylezu, není to potřeba, 3. 3 minuty před východem slunce, 6. Sirény, 7.Jsem tu, abych tě ochránil, 8. 16:07, 10. Mír a déšť a odpuštění
Současný společenský stav způsobený pandemií nového koronaviru už se začíná projevovat na nově vydaných nahrávkách. Rolling Stones upravili svou novou píseň “Living In a Ghost Town“ tak, aby seděla do současného stavu. Jake Bugg svou píseň ani nemusel upravovat, ale perfektně mu do současné situace seděla. Nemusíte se ale bát, že všechny nové písně budou souviset s koronavirem. Everything Everything se zamýšlejí nad psychologií, Trivium i Car Seat Headrest používají metonymie s krví a The 1975 se zamilovali online.
Kompletní playlist nových písní i s remixy a staršími, znovu vydanými písněmi naleznete na našem Spotify profilu:
The Rolling Stones – Living In A Ghost Town
Hned po vypuknutí koronavirové krize jsme doufali v to, že někteří umělci reagují na tuto situaci a je to tady hned od samotných legend rock’n’rollu. Jedna z největších kapel všech dob Rolling Stones.
“Life was so beautiful Then we all got locked down Feel like a ghost Living in a ghost town, yeah,”
ozývá se z písně, která je perfektním soundtrackem pro současnou situaci. O okolnostech vzniku této překvapivě vydané písně promluvil Mick Jagger pro Apple Music: „Nebylo to napsáno pro tuhle situaci. Bylo to napsáno o tom, že jste na místě, které bylo plné života, ale teď už je to bez života. Jen jsem si tak hrál na kytaru a napsal to opravdu rychle. Tak za 10 minut. Keith Richards a já jsme měli pocit, že bychom jí měli vydat, ale řekl jsem: ‘No, ale musím ještě to trochu přepsat.’ Nechtěl jsem to ale popravdě přepisovat příliš a píseň zůstala z většiny stejná.“
Když vydají novou píseň Rolling Stones, je to vždycky obrovská událost. Reakce na píseň jsou nadšené jak od fanoušků, tak od tisku. Britský The Guardian například nazval píseň “nejlepší píseň Rolling Stones za celá léta”.
Píseň může mít i s videoklipem jednou skutečnou historickou hodnotu.
Everything Everything – In Birdsong
Píseň produkována předním producentem Johnem Congletonem „In Birdsong“ rozšiřuje zvukovou paletu britské alternativní elektronické skupiny Everything Everything o neortodoxní zvukové prozkoumávání s bohatými syntetickými texturami a typickým vášnivým falsetem Jonathana Higgsa.
Frontman Johnathan Higgs o písni řekl: „V Birdsong“se snažíme představit si, jaké by to bylo být prvním člověkem, který si byl vědom vlastního vědomí.“ K písni ho inspirovala práce akademického psychologa Juliana Jaynese a teorie bicamerální mysli. “Hlavní myšlenkou je, že v jedné fázi měli lidé dvě oddělené mysli. Jednu uvnitř každé poloviny našich mozků a zprávy nebo příkazy byly doručovány jednou a přijímány druhou.“
Jake Bugg – Saviours of the City
Také anglický zpěvák Jake Bugg reaguje na současnou situaci písní “Saviours of the City”. “Napsal jsem jí minulý rok se svým kamarádem Robertem.” Je to píseň, kterou jsem nepředpokládal vydat tak brzy, ale zdá se, že rezonuje s tím, co se právě děje, a dává pro mě nějakým způsobem smysl, “říká Bugg o své nové písni.
Trivium – Bleed Into Me
Po vydání devátého alba Trivium s názvem What the Dead Men Say vydala skupina na nové hudební video pro „Bleed Into Me“.
Tato píseň se mísí s tím, co fanoušci zatím mohli z tohoto alba slyšet. Z minulých písní “Catastrophist“ nastavilo tón svým epickým rozsahem, následoval pár zničujících skladeb – „What the Dead Men Say“ a titulní skladba „What the Dead Men Say“. Zde Trivium nabízí rovnováhu s více nakloněnou, něžnou, ale zároveň anthemickou skladbou.
TIP: The Streets, Tame Impala – Call My Phone Thinking I’m Doing Nothing Better
The Streets, birminghamský projekt rapera a producenta Mike Skinnera, sdílel svou velmi očekávanou novou spolupráci s Tame Impala Kevina Parkera.
Nové album None Of Us Are Getting Out Of This Life Alive má vyjít 10. července a budou na něm účinkovat kromě Tame Impala také IDLES, Ms. Banks, Jimothy Lacoste, Hak Baker a další.
The 1975 – If You’re Too Shy (Let Me Know)
“If You are To Shy (Let Me Know)” je rychlá píseň s kytarou a osmdesátkovými retro syntezátory. Jedná se už o sedmý vydaný singl z připravovaného alba Notes on a Conditional Form. Matty zpívá ve vcelku vtipné písni o svém poblouznění online dívkou, dost možná nějakou dívkou z pornografie. Skladba byla debutována naživo 15. února 2020 v Nottinghamu ve Velké Británii.
Incubus – Karma, Come Back
Americká kapela, kterou si většina spojí s její nejslavnější érou z 90. let a albem Make Yourself byla vždy crossoverovou kapelou, která mísí několik žánrů a umí se pohybovat mezi funkem až metalem. Nyní vydali nové EP Trust Fall a první píseň z něj “Trust Fall” si, ačkoliv je to píseň spíše melodická a pop-rocková, bere určité inspirace ze zvuku z industriálního rocku a je to rozhodně jenda z nejzajímavějších písní Incubus poslední doby.
Car Seat Headrest – There Must be More That Blood
Americká alternativní kapela, která v roce 2018 zazářila se znovu nahraným a vydaným albem Twin Fantsasy pokračuje ve vydávání nových singlů. “There Must be More That Blood” je další skladba z jejich nadcházejícího alba Making A Door Less Open. Jedná se o čtvrtou píseň, kterou Car Seat Headrest sdílela z nového alba, které je naplánováno na 1. května. Singl následuje písně „Hollywood“, „Martin“ a “Can’t Cool Me Down“.
PVRIS – Gimme a Minute
Americká elektro-rocková kapela PVRIS kvůli současné situaci odkládá album Use Me na 10. července. Frontmanka Lynn Gunn vyjádřila své rozhořčení kvůli tomu, že nemůže fanouškům nabídnout album v původním termínu, který byl původně už 1. května. Alespoň však PVRIS nabídli fanouškům nový singl z alba.
James Blake – You’re too Precious
Už jsme tady měli písně z dřívějška, které byly upraveny pro současnou situaci (Rolling Stones), či se do současné situace hodí a byly proto vybrány pro vydání (Jake Bugg). James Blake je ale jeden z prvních, kteří vydali píseň, která vznikla během celosvětové karantény, kdy většina lidí na celém světě uvízla doma.
King Gizzard & the Lizzard Wizard – Anamnesis
“Anamnesis” je nová Instrumentální píseň, která byla vyrobena King Gizzard & the Lizzard Wizard pro jejich dokumentární snímek o turné Chunky Shrapnel pro část, která ukazovala turné po Evropě.
Gabrielle Aplin – One of Those Days [Piano Version]
A ještě bonus na závěr jako uklidnění k tomu všemu, co se děje – krásná piánová verze písně “One of Those Days” z jejího nového alba Dear Happy.
V přehledu nových písní najdete nové písně populární americké indie rockové kapely The Strokes, další píseň přidal také Damon Albarn a jeho animovaní Gorillaz. K našemu potěšení se po skvělém albu Jericho Sirens se singlem vrátila také post-hardcorová kapela ze San Diega Hot Snakes, londýnský alternativní hudebník Ghostpoet, anglická kapela Enter Shikari i australští The Beths.
The Strokes – Brooklyn Bridge To Chorus
Kultovní americká kapela z New Yorku, která se proslavila svým debutem Is This It? The Strokes je zpět s melodickou písní, která, jak je u The Strokes už od jejich počátků zvykem, je načichlá retro atmosférou 70. a 80. let. Juliana Casablancas s nostalgickým tónem vzpomíná na lidi a vzpomínky podobným způsobem jako jeho oblíbené kapely z osmdesátých let. Vyrovnává se nicméně s tím, že tyhle věci jsou už v minulosti a hledá kolem sebe nové přátele, aby mohl pokračovat v životě také směrem kupředu. “Brooklyn Bridge To Chorus”
TIP: Gorillaz – Aries (feat. Peter Hook & Georgia)
I nová píseň slavného projektu Damona Albarna Gorillaz má v sobě kus osmdesátých let a jenom se pokračuje v tom, že syntezátorové legendy jako Korg Moog nebo Korg MS-10 vytvořené na konci 70. let a začátku 80. let jsou mezi producenty stále velice oblíbenými. Asi nebude náhoda, že se pak píseň jmenuje stejně jako sice trochu méně slavný, ale zato vzácnější syntezátor Aries Modular 300, jehož vznik se také datuje až do 70. let. Příznivci kytarového zvuku však nemusí smutnit, protože i ty zde hrají velice významnou roli. Kytary v ozvěně skvěle spolupracují se syntezátory na vykreslení přítomné fantazijní atmosféry.
Hot Snakes – I Shall be Free
Minulé album post-hardcorové kapely ze San Diega Hot Snakes Jericho Sirens bylo fenomenální. Potěšila nás proto, že se Hot Snakes nechystají nikam odejít a ačkoliv byla mezi jejich dvěma minulými alby mezera 12 let, teď přišli s novým singlem poměrně rychle. Ačkoliv Hot Snakes nové album zatím neoznámili, “I Shall Be Free” je příslibem, že tomu tak být může.
Ghostpoet – Nowhere to Hide Now
Ghostpoet přijde se svým pátým sólovým albem „I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep“ přistál 1. května a tohle je nejnovější kousek z něj.
Přímá píseň, která opět zní jako soundtrack temných nočních uliček evropských měst důstojně následuje povedenému minulému albu Dark Days + Canapés z roku 2017.
Cee Lo Green – Lead Me
Pokud dáváte přednost spíše pohodovější hudbě, s novou optimistickou písní “Lead Me”, která je moderním soulem přišel také zpěvák a také vlastně hudební bavič Cee Lo Green.
Gregory Porter – Thank You
No a s další optimistickou písní, i když více ze staré školy je tady fenomenální zpěvák Gregory Porter, který vás spolehlivě roztleská i v době celospolečenské karantény.
Enter Shikari – THE GREAT UNKNOWN
Enter Shikari znovu dokazují, že elektronický rock není žádné klišé, ale dá se dělat pěkně šťavnatě a progresivně. Anglická kapela vytahuje prvky EDM podžánru glitche a míchá je s moderním metalem. Ideální pro ty, kdo mají rádi kytary, ale mají rádi, když se do toho přidá trochu více šťávy. Produkovat tohle všechno dohromady jistě není lehké, ale zní to dobře.
The Beths – Dying To Believe
Pokud byste ale přeci jen dali šanci více tradičnímu rocku, je tady jedna z nejzajímavějších kytarových kapel současnosti, novozélandští The Beths. Jejich nové album Jump Rope Gazers vyjde 10. června.
Rucka Rucka Ali – Corona Cabello (ooh na na) feat. DJ Not Nice
Kalifornského komediálního rappera Rucka Rucka Aliho proslavily parodie na slavné hity plné hodně černého a kontroverzního humoru. Jeho nová píseň reaguje na aktuální koronavirovou pandemii a jako předlohu si rapper vybral hit Camily Cabello a Young Thuga “Havana”.
Novinky | Recenze: Ordinary Man je verze Ozzyho Osbourna pro mileniály. Ozzy ale nemohl udělat nic lepšího než ukázat, že jde pořád dopředu
Žijící legenda, chlap, co kousl syrového netopýra a nedostal z něj žádný virus, chlap, kterého doopravdy a smrtelně vážně zkoumaly vědecké týmy, aby zjistily, jak je možné, že po tom všem, co v životě užil, je ještě pořád naživu. To je heavy metalová legenda, která byla frontmanem kapely Black Sabbath, která tento žánr prakticky vynalezla. To je Ozzy Osbourne.
Poslední dobou probíhalo v médiích plno zpráv, podle kterých jakoby to skoro vypadalo na to, že Ozzyho dlouhá léta šíleného života, kterého by jiného už dávno zabila, si přeci jen přišly pro své dluhy. Nechtělo se mi ale věřit, že by Ozzy Osbourne nasadil bačkory a začal sledovat německé romantické filmy. Hned mi to bylo něčím smrdělo a potvrdilo se mi to prakticky hned po prvních tónech alba Ordinary Man. To je titul alba mimochodem velice zvláštní, protože ano, i Ozzy je normální člověk a i jeho mohou postihnout zdravotní problémy, jak se to ostatně ukazuje, ale zároveň je jasné, že kvůli tomu, co v životě zažil úplně normální není – jak chováním, tím co zažil, tím, co dokázal i tím, co vydržel.
Ozzy Osbourne. Originál od roku 1948 (Foto: Facebook)
“Straight to Hell” začne album s velkým tempem a typickými a velmi hutnými temnými kytarami, které si okamžitě spojíte s Ozzy Osbournem. Na albu jde poznat nejen skvělá produkce, která dokazuje, že i starý hudební styl, se dá dělat moderně, ale i poctivé muzikantské výkony. Aby také ne. Na albu hraje basák Guns N’ Roses Duff McKagan, bubeník Red Hot Chilli Peppers Chad Smith a na kytaru Andrew Watt – rockově založený hudebník, který se paradoxně proslavil jako producent Justin Biebera, Rity Ory, Cardi B nebo Post Maloneho.
Všichni mluvili o duetu s Post Malonem, skutečná „bromance“ je ale duet s Eltonem Johnem
Právě zapojení populárního amerického rappera bylo velkou událostí, spojení dvou dost rozdílných hudebníků zvukem, možná ale zase ne tolik koncepty myšlení, dopadlo velice zajímavě a můžeme je slyšet ve dvou skladbách “It’s a Raid” a “Holy For Night”, které jsou chytře umístěny až na konec – pro případě, že si album pustí nějací pubertální fandové rappera – ať si mezi tím stačí oblíbit i Ozzyho.
Přes hlasovou vitalitu Ozzyho je zřejmé, že na “Goodbye” to již podle názvu zní, jakoby se Ozzy loučil.
„Sitting here in purgatory Not afraid to burn in Hell All my friends are waiting for me,“
zpívá Ozzy na pozadí špinavých vrnivých kytar Andrew Watta a bubenické smrště Chada Smithe. Jak řekl Ozzy ve svém lednovém interview, mívá se svým Parkinsonem někdy špatné dny a tohle zřejmě napsal, když jeden takový přišel.
Ozzy Osbourne a Elton John jsou něco jako ďábel a anděl na vašich ramenních a skvěle se doplňují.
Více než duet s Post Malonem mě ale u srdce zahřál duet s Eltonem Johnem. To je neuvěřitelná, jak se říká v angličtině “bromance”. Snad větší, než měli Turk a J.D., Chandler a Joey a Sherlock s Dr. Watsonem. Jasně, je to spíše slaďárna Eltona Johna a kdo nemá rád Ozzyho “Dreamer”, tahle píseň ho naštve ještě dvakrát tak více, ale slyšet takové obrovské legendy ve výborné písni, je unikátní zážitek. A jak je pro tyhle dva výstižná ústřední věta písně:
“And the truth is I don’t wanna die an ordinary man”
Ozzy Osbourne a Elton John jsou něco jako ďábel a anděl na vašich ramenních a skvěle se doplňují.
“Under the Graveyard” používá podobnou strategii jako “All My Life”. Začíná v relativně klidném úvodu a sloce, ale pak předá velkou porci energie. Zatímco energie na “All My Life” nakonec trochu odezní, “Under the Graveyard” dokazuje, že i z melodického nápadu, který není na první pohled nijak dvakrát geniální, se dá vhodnou produkcí vymáčknout maximum.
Píseň totiž skutečně sama o sobě není nikterak dvakrát geniální po melodické stránce. Je zde velice profláknutý a typický Ozzyho refrén, kdy se cítíte jako na gigantické houpačce, kdy se nejdříve pomalu stoupá do velké výšky, pak se prakticky zastavíte, abyste hodně rychle spadli dolů. Produkce ale dá dokonale projevit všemu, co tu slyšíme a dokonce to ještě dokáže vhodnými zásahy posílit.
Ozzy jako rockový kmotr rapu?
Je vtipné, že jsou to často prvky, které Watt používá právě pro popové a rapové interprety, se kterými pracuje. Jsou to třeba ty sotva slyšitelné kytarové zpětné vazby, které ve správný moment zazní, aniž by se zatím rozezněla kytara, digitální ozvěny Ozzyho vokálů a stereofonní sóla kytary.
V rapu se totiž pochopitelně kytary nepoužívají tak často jako syntezátory, avšak když už ano, přistupuje se k nim v produkci často spíše jako k hlasu a používají se tak pro ně efekty, které se za starých rockových časů moc nepoužívaly. Ačkoliv to tedy Ozzy možná neměl v plánu, stal se vlastně něco jako kmotrem rapu, který může změnit pohled rockových fanoušků. Ti jsou totiž s tímto žánrem jinak poněkud v nesváru a z nějakého důvodu jej často nemají rádi.
Skvělé písně pokračují dál, když se rozezní “Today is the End” s jedním z melodicky nejzajímavějších a nejpřekvapivějších refrénů, které Ozzy za svou kariéru zpíval. Ozzy vytahuje své typické apokalyptické představy:
“The kids are running as fast as they can Could it be that today is the end?”
Jedná se rozhodně o jeden z nejlepších momentů alba. Ještě větší pecka je “Scary Little Green Man”. V refrénu to duní pořádně a před ním, když zpívá o mimozemšťanech:
“They want us, they need us They might just try to eat us, They’ll greet us, deceive us Say, “Take us to your leader””
to je prostě Ozzy v nejlepší ráži. “Scary Little Green Man” je možná vůbec nejlepší píseň alba. Ty kytary v chorusovém efektu, hlasové samply, drtivý refrén a skvělý text tomu každopádně nasvědčují.
“Take Me To Your Leader,” tedy „Vezměte mě k vašemu vůdci“ je obvyklá sci-fi fráze, kterou říká mimozemšťan, jenž právě přistál na Zemi v kosmické lodi prvnímu člověku (nebo bytosti), se kterou se setká.
Tato fráze je často používána v karikaturách, kdy je často měněna pro komický efekt, kdy jako mimozemský cizinec například oslovuje zvíře nebo předmět, protože předpokládá, že je pozemšťan.
Fráze se nejspíše objevila poprvé (nebo alespoň byla proslavena) karikaturou Alexe Grahama z roku 1953, z časopisu New Yorker. Karikatura líčila dva mimozemšťany, kteří říkali koni „Laskavě nás zaveďte k vašemu prezidentovi!“.
“Holy for the Night” je výborná balada, která s nebeskými, psychedelickými “slajdovými” kytarami a ženskými sborovými vokály silně připomíná Pink Floyd, avšak s refrénem ve stylu Paula McCartneyho a sólem od Slashe.
Když se někteří praví fanoušci Ozzyho ve stylu Ozzáka z Comebacku, dívají na to, že hlavním kytaristou je tady jakýsi nýmand, co dělal producenta Justinovu Bieberovi a Cardi B, asi jim z toho musí být „blivno“ od žaludku. Nakonec ale stejně rozhoduje to, jak to zní.
Hodně diskutované duety s Post Malonem nejsou úplně to nejlepší, co na album najdete a staří rockeři se asi k nim budou stavět různě, ale jsou docela dobrým oživením alba a zapadají do něj. Je to velice symbolické vzhledem k tomu, jak velký podíl měl na albu Andew Wyatt a jeho produkční prvky z rapové hudby, které tady velice opatrně skrytě umisťoval skoro jako easter-eggy “It’s a Raid” je slušná jízda. “Take What You Want”, kde je navíc i druhý pořádně populární rapper, Travis Scott, je oním pravým pojítkem dvou rozdílných světů.
Když je ale na koncertě na 15 tisíc mladých fanoušků Post Maloneho a řvou “Ozzy, Ozzy!” je to vlastně skvělý pocit. Ozzyho odkaz žije a bude žít i dál. Hlavně je ale nejen tato píseň, ale i celé album po těch zprávách, kdy to vypadalo, že se Ozzy už loučí se světem, připomenutím, že když se Ozzy spojí se správnými lidmi, tak je to s, jak říkali Beatles, malou pomocí od přátel, pořád velký hukot.
Je sice pravda, že velkým Ozzyho fanouškům se nemusí úplně líbit ta sestava hudebníků kolem něj a raději by byli za návrat fenomenálního kytaristy Zakka Wylde. Když se někteří praví fanoušci Ozzyho ve stylu Ozzáka z Comebacku, dívají na to, že hlavním kytaristou je tady jakýsi nýmand, co dělal producenta Justinovi Bieberovi a Cardi B, asi jim z toho musí být „blivno“ od žaludku. Nakonec ale stejně rozhoduje to, jak to zní. A zní to dobře. To bych sakra řekl.
Ozzy Osbourne – Ordinary Man
Vydáno: 21. 2. 2020 Délka: 49:21 Žánry: Rock, Hard Rock, Heavy Metal, Pop-Rap Rozhodně musíte slyšet: 1. Straight to Hell, 3. Goodbye, 4. Ordinary Man, 5. Under the Graveyard, 7. Today Is the End, 8. Scary Little Green Men, 8. Holy for Tonight
Recenze | Novinky: Grimes na svém albu Miss Anthopocene občas přeceňuje svou vlastní genialitu
Miss Anthopocene je páté studiové album kanadské art popové hudebnice Grimes. Jedná se dle očekávání o šílenou jízdu, která střídá žánry jako na běžícím páse. Grimes album vydává v době, kdy na ní je zaměřeno tolik pozornosti, jako snad nikdy před tím.
Mnoho čtenářů se v diskuzích dost podivovalo, kdo že je to manželkou slavného Elona Muska (schválně nepoužívám žádné přídavné jméno, protože v jeho případě je to zdlouhavé a zbytečné; Elon Musk je prostě Elon Musk).
Grimes (Foto: 4AD)
Bulvár frčel vždycky a frčí neustále, a tak jakmile diskutéři na českém polo-bulvárním plátku velkokoncernu našeho pana premiéra iDNES, zahlédli zprávu Grimes o tom, že chce prý své dítě vychovávat jako bezpohlavní, nažhavili diskutéři své klávesnice a jeli vtipné komentáře ve stylu: „Co to je za koště?“ nebo „Takový pracháč jako Elon Musk si může přijít do baru, ukázat si prstem a vybrat a on si vybere zrovna tohle? Nechápu!“ a nebo můj oblíbený: “Tak to se nedivím, že Elon radši tráví tolik času v práci.”
Grimes má uvažování na úrovni jiné dimenze, ale má v sobě také hodně pozérství
Většina z diskutujících se tak nějak obecně podivovala nad tím, jak se tihle dva dali dohromady. Je to možná tím, že čtenáři těchto plátků většinou neznají hudbu Grimes. Pokud by jí znali, možná by alespoň trochu začali chápat, proč jsou Elon Musk a Grimes párem. U Grimes totiž taky nikdy absolutně nevíte s čím přijde. Je to vlastně extrémní verze Elona Muska. A podobně jako on, umí Grimes také uvažovat naprosto jinak než ostatní.
Elon Musk ostatně pojmenoval svou automobilku Tesla, protože ho vždy fascinovala záhadná postava Nikoly Tesly, o kterém se říkalo, že komunikoval s jinými dimenzemi, paralelními vesmíry, mimozemšťany a bůh ví s čím ještě.
No a Grimes je jedna z mála žijících lidí, která tak nějak umí uvažovat mimo naši dimenzi a dělá to přes její hudbu. Jestli je na světě v současnosti nějaká ženská verze Nikola Tesly, pak to musí být Grimes.
Chápu, že tohle všechno může působit jako prázdné řeči, které zní v horším případě jako tlachání z hipsterské kavárny u pražského kulaťáku (v horším případě) nebo z Eccentric Clubu (v lepším případě), pojďme si ukázat, kde na albu skutečně Grimes uvažuje skrze jinou dimenzi a kdy se naopak jedná jen o její pouhé pozérství, kterého bohužel má mnoho.
Geniální momenty Grimes
První případ nefalšovaného interdimenzionálního uvažování můžete slyšet na druhé písni alba “Darkseid” a pak hned na následující třetí “Delete Forever”.
“Darkseid” začne šíleně hlubokými, temnými basy a robotím hlasem promlouvá Grimes:
“We don’t move our bodies anymore”
Tato píseň, která začne jako horror, který vám přichystal pro motivaci váš osobní fitness trenér, pokračuje nehumánním hlasem tchaj-wanské rapperky 潘PAN. Celou dobu vám běhá mráz po zádech, protože se jedná o skutečně mimořádný poslechový zážitek.
No a pak z tohohle těžko definovatelného žánru, který by se asi nejlépe dal vyjádřit jako „Experimentální electro dark-core“, jakoby nic Grimes přejde v country-pop. Ano, country pop!
Jakoby nic. Prostě začne hrát akustická kytara a ona zpívá melodie, které by mohla zpívat i Taylor Swift. Až na to, že vydat takovou píseň Taylor Swift, její fanoušci by nejspíše z toho záchvatu originality dostali epileptický záchvat kvůli přehlcení nervového systému endorfiny. Co je pro Grimes country-pop, by pro Taylor Swift samozřejmě byl art-pop, či alternativní/indie pop.
Tenhle přechod dvou písní, které nemohou být rozdílnější, je přesto až neuvěřitelně hladký a je to jeden z nejlepších přechodů písní, co jsem kdy slyšel.
Pozérské momenty Grimes
Grimes není bohužel vždycky takto geniální a občas je to spíše umělecké pozérství, které v jejích výtvorech převažuje. Například píseň “4ÆM”, o které se hodně mluvilo zní jako taková slabší verze Björk. Je to prostě taková zasněná, ulítlá experimentální hudba, ale na velké umění si to spíše jen hraje, než že by tím skutečně bylo.
A čím více se člověk blíží ke konci, tím více toho přichází. Tady už jsou navíc i momenty jako “IDORU” a “Before the Fever”, které jsou vyloženě línými uměleckými výtvory, kde Grimes v ozvěně mrčí něco do velkolepých elektronických bubnů a vzruchů a čeká, že jí to sežereme.
Je to taková hudební verze těch typů seriálů, kterých je teď plný Netflix (záměrně radši nebudu jmenovat). Tyto seriály chtějí také působit strašně uměleckým dojmem, nakonec to jsou ale často scénáře s příběhovou hloubkou menší jako klasický, kdysi populární teenagerský seriál O.C.
Je to na druhou stranu album, na kterém si můžete vyzkoušet hodně široké spektrum nejen žánrů, ale i kvalit. Můžete slyšet písně, co jsou na 5,0 z 5,0 (nebo 10 z 10, chcete-li) i takové, co jsou podprůměrné a jen na takových 2,0 z 5,0.
Tohle ale někdy k velkým hudebním mozkům patří a třeba jednou Grimes přijde s něčím, z čeho nám vystřelí mozek hlavy. Miss Anthropocene je bohužel i přes hodně slibný úvod, nakonec spíše jen nafouknutou bublinou, která splaskne hned po přelomu písní “My Name is Dark” a “You’ll miss me when I’m not around”.
Kid Cudi nicméně také tvořil strašné písně, dokonce i strašné alba, a pak vytvořil s Kanyem projekt KIDS SEE GHOSTS, který všechno srovnal se zemí jako dopad asteroidu Chicxulub v době křídy.
“Darkseid” je geniální píseň. “Delete Forever” rovněž. A pak nesmíme zapomínat ani na “My name is Dark”. To je obrovská pecka, která s prvky industriálního metalu valí na posluchače obrovskou energii, která se jen tak nevidí. Skvělá píseň je také velkolepá a atmosférická píseň
Špatná píseň není ani “New God”, která jakoby byla stvořena z islandských vulkánů, kde jí pomohla Grimes najít Björ, ale jinak je to přeci jen album, které chce být strašně moc geniálním, ale ne vždy jím doopravdy je.
Grimes – Miss Anthropocene
Vydáno: 21. 2. 2020 Délka: 44:40 Žánry: Art Pop, Electro-Industrial, Alternative Pop, Ethernal Wave, Experimentální elektronická hudba. Electropop, Alternative Rock Rozhodně musíte slyšet: 2. Darkseid (feat. 潘PAN), 3. Delete Forever, 6. New Gods, 7. My Name Is Dark – Art Mix
Recenze | Novinky: Prokletá kapela 21. století Stone Temple Pilots nachází na akustickém, hořko sladkém albu Perdida smíření se ztrátami
Jedna z významných kapel 90. let Stone Temple Pilots se v novém století potýká s katastrofami neustále. Nejdříve rozpad, za pár let sice návrat, ale zase odchod frontmana, pak smrt bývalého frontmana a hned poté i smrt jeho nástupce. Doufám, že to nezakřikneme, ale Stone Temple Pilots zdá se, konečně v novém století nabyli stavu nirvány. Nové album Perdida to naznačuje.
Uplynulo 28 let od skvělého debutu Stone Temple Pilots Core se skvělými klasikami devadesátých let jako “Sex Type Thing”, “Plush” nebo “Creep”. Těsně po přelomu století přišel nával nových kapel, ať už z nu-metalové scény, pop-punkové nebo z indie rockové a pro Stone Temple Pilots najednou už jakoby nebylo místo. Mnoho jejich bývalých fanoušků jakoby si začalo myslet, že mají to nejlepší za sebou. Jejich album Shangri-La Dee Da se neprodávalo a Stone Temple Pilots navíc unaveni náročnými turné, to raději zabalili.
Stone Temple Pilots (Foto: stonetemplepilots.com/)
Po návratu v roce 2008 se jich bohužel držely problémy se zpěváky skupiny natolik, že snad ani nemohli mít pořádně klid na hudbu. Nejprve došlo k odchodu frontmana kapely Scotta Weilanda, který byl navíc později v roce 2015 nalezen mrtvý, no a jak to dopadlo s jeho záskokem Chesterem Benningtonem z Linkin Park, asi ani nemá cenu znovu otevírat.
Jako ticho po hodně zlé bouři
Na minulém, už druhém eponymním albu Stoner Temple Pilots v roce 2018 však přeci jen svitla naděje, že by mohli začít znovu a poprvé po návratu konečně zase najít zpěváka, na kterého by se mohli spolehnout (a který má spíše chuť žít než zemřít).
Nové album Perdida je překvapivě klidné akustické album. Nejdivočejší chvíle Stone Temple Pilots, zdá se, jsou za nimi, vzhledem k jejich příběhu je ale toto nalezení pohody příznačné. Úvodní “Fare Thee Well” je prakticky country a celé album se nese ve folkovém, popřípadě soft-rockovém duchu.
”I Didn’t Know the Time” už trochu více připomíná staré dobré grungeové akustické Unplugged večery na MTV, když ještě hrála hudbu. A to i když je to spíše klidná balada, která se vymyká často temné hudbě 90. let. Celé album působí jako ticho, které nastane nikoliv před bouři, ale po bouři.
Ten moment, kdy poprvé vysvítá slunce zpoza mraků a je příjemné slyšet, že kapela působí, jakoby zažila po těch letech, kdy se jí lepila smůla na paty konečně usmíření a uklidnění. Ne nadarmo znamená název v překladu ze španělského slova “ztráta”. Stone Temple Pilots se ale se ztrátami smířili.
Album spíše podzimní než jarní, hlavní ale je, že plné poctivé hudby
“Years” je ale přeci jen výjimkou. Je to bolestivá píseň o ztracené lásce, ve které se postaví k mikrofonu basista Dean DeLeo. Ten většinou nebyl ve skládání tak aktivní jako jeho bratr, kytarista Robert DeLeo, ale vždy měl také přijít s velkými písněmi jako “Vasoline” nebo “Big Empty”. Je každopádně obdivuhodné, jak tito bratři umí myslet takřka jako jeden muž a jejich písně skutečně i zní tak, jakoby je složil jeden muž. Jen muž s více nápady.
Oproti tomu rozvernější píseň “She’s My Queen” je nasáklá Británií. Jde z ní slyšet Beatles a jejich pozdější následovníci Stone Roses. Píseň je dobrá v tom, jak dokáže rozehnat tu ospalost, kterou album svou atmosférou přeci jen trochu navazuje a dokáže album oživit.
Památným momentem alba je také smutní cikánská balada “Miles Away” s houslemi, které přímo pláčou. Ten smutek je ale zároveň očišťující. Nikdy by mě nenapadlo, že uslyším Stone Temple Pilots zrovna v tomto kabátě, ale zní to velice působivě Dle mého názoru nejlepší píseň alba.
“You Found Yourself While Losing Your Heart” je další dobrou písní. Zatímco jiné písně jsou úplně něčím novým, “You Found Yourself While Losing Your Heart” zní jako nějaká akustická verze jejich starší klasiky.
To může být výhoda, ale při poslechu se neubránite pocitu, že nevýhodou alba je, jak v tom akustickém, minimalistickém hávu o akustických kytarách, ručních bubnech, marxofonu, jakoby občas něco scházelo. Někde lepší volba nástrojů, někde lepší dobarvení atmosféry, někde silnější melodie.
Do alba je celkově potřeba trochu proniknout, protože ta změna je přeci jen poměrně velký šok. Jedná se ale o unikátní zachycení skvělých muzikantských výkonů a upřímných lidských pocitů. Album taky výborně pokrčuje v příběhu v tomto století snad prokletých Stone Temple Pilots.
Perdida je náladou a celkovou atmosférou album daleko spíše podzimní než jarní. Většina z nás sice stejně tráví nyní hodně času doma, takže na tom asi nezáleží tolik jako jindy, stejně se však nemůžu ubránit dojmu, že padající listí, dřívější tma a mlha, by k tomuhle albu znějícím, jakoby jej Stone Temple Pilots snad hráli z nějaké odlehlé skotské krčmy z vesnice, kde je tak 50 obyvatel, hodilo přeci jen více…
Stone Temple Pilots – Perdida
Vydáno: 7. 2. 2020 Délka: 45:34 Žánry: Folk-Rock, Soft-Rock, Folk, Alternativní rock Rozhodně musíte slyšet: 1. Fare Thee Well, 5. Years, 6. She’s My Queen, 7. Miles Away
V přehledu nových písni přinášíme tématickou píseň české alternativní kapely Zrní, která v sobě nese křesťanské motivy. Se souvisejícími křesťanskými tématy vyrukovali ale i američtí The 1975. O tom, že současná kytarová scéna je možná vůbec nejsilnější v Austrálii, přesvědčí s dalšími vydanými písněmi z jejich nových alb Rolling Blackouts Coastal Fever a Violent Soho. Kvalitní pop tady zastupuje Dua Lipa, která sklízí nadšené reakce na její nové album a heavy metal floridští Trivium.
Kompletní playlist nových písni i s různými remixy, alternativními verzemi písní a znovu vydanými písněmi najdete v tomto Spotify playlistu. Pokud Spotify používáte, můžete sledovat náš profil:
TIP: Zrní – Mír a déšť a odpuštění
„Stůj při nás v těžkých chvílích,“ začínají Zrní tuhle píseň z jejich nového alba Nebeský klid. Jakoby přesně předpověděli, co se bude ve světě dít. Píseň, která si bere výrazné inspirace s lidové hudby má v době náboženské chorálové prvky, v druhé polovině však přejde v elektronický krautrock s bicími jako inspirovanými krautrockovou érou Davida Bowieho. Toto spojení bezpečné nostalgie, kterou nabízí minulosti a naopak chaosu a nejistoty, které nabízí budoucnost, je velice působivé a znepokojivé. Zrní si skutečně nemohli vybrat pro vydání písně lepší čas než nyní.
The 1975 – Jesus Christ 2005 God Bless America
Teprve několik hodin čerstvá píseň The 1975 nese zajímavý název “Jesus Christ 2005 God Bless America”. V minimalistické produkcí můžeme slyšet pouze akustickou kytaru spolu se vzdálenými lesními rohy.
Zpěvák Matthew Healy zpívá o své lásce k Ježíši Kristu, ovšem spíše sarkastickým tónem. Posléze se k němu přidává losangeleská zpěvačka Phoebe Bridgers, která z příběhu písně odbočí a vypráví příběh o zamilování se do dívky jménem Claire, která žije vedle, aniž by byla schopna projevit své pocity.
“Jesus Christ 2005 God Bless America” je už šestou písní z nového alba Notes on a Conditional Form, které by mělo vyjít 22. května.
Rolling Blackouts Coastal Fever – She’s There
Po skvělé písni “Cars in Space” vydává australská indie rocková kapela Rolling Blackouts Coastal Fever píseň “She’s There”. Nové album Sideways to New Italy vyjde 5. června.
Dua Lipa – Break My Heart
Zpěvačka Dua Lipa působila v dobách svého debutového alba jako ne moc zajímavá prefabrikovaná značka producentů, která nemá moc, co zajímavého nabídnout. Čerstvě vydané album Future Nostalgia, ale sbírá jen samé nadšené reakce. Není to ale ani až takové překvapení, protože indície byly již z povedených singlů “Don’t Start Now” a “Love Again”.
Violent Soho – Canada
Čerstvě vydané album mají také další australané v naše výpisu – grungeoví Violent Soho. A album bude soudě podle vydaných singlů “Pick it Up Again” nebo titulní “A-OK” zřejmě za to. Grunge nezemřel! Tady je další povedená píseň Violent Soho.
Trivium – What The Dead Men Say
Ve “What the Dead Men Say” je všecho, co je Trivium, vysvětluje frontman kapely Matt Heafy. „Na tomto albu je slyšet správné složky minulého, současného a budoucího Trivium. Kytarista Corey Beaulieu k tomu pro magazín Loudwire dodal: „Chtěli jsme stavět na základech, které jsme založili u posledního alba. Nahrávka obsahuje všechny prvky, které jsou Trivium – spolu se všemi z nás, kteří byli ochotni posunout hranice své kreativity. To vedlo k vysoce inspiratitivnímu a rychlému procesu psaní a nahrávání, který skutečně zachycuje energii skupiny. “
Car Seat Headrest – Martin
Maličká, skromná a laskavá píseň, tak jak je to u projektu amerického hudebníka Willa Toleda Car Seat Headrest zvykem. “Martin” je druhým singlem druhého autorského alba Car Seat Headrest vydaného prostřednictvím Matador Records, Making A Door Less Open.
Mac Miller – Floating
Další píseň, která se nevešla na skvělé posmrtné album Maca Millera Circles. “Floating” má skoro až nebeskou atmosférou a je v ní slyšet nejen coby inspirace, ale napřímo i jeho kamarádem, acid -jazzový basista Thundercat.
5 Seconds of Summer – Wildflower
5 Seconds of Summer jakoby se vydali cestou posledního alba Harryho Stylese a přinášejí barevný, hravý synth-pop s trochou nostalgie po osmdesátých letech.
Indie folkový americký zpěvák Sufjan Stevense se vydal nečekaným směrem new wave hudby. Na albu Aporia spolupracoval s jeho nevlastním otce a spoluvlastníkem labelu Lowell Brams. Slyšíme epické sci-fi šumy s vlny náladovými, mlhovými syntetizátory.
Bowling For Soup – Already Gone
Svět se mění, členové této kapely tloustnou, ale jinak zlůstává texaská kapela Bowling For Soup stejná. “Already Gone” je jejich typický pohodový pop-punk, kterým se v roce 2004 dostali až k nominaci na Grammy v roce 2003, což způsobilo velký šok nejen hudebním kritikům, ale soudě dle jejich vyprávění, i jim samotným.
TIP: Tropical Fuck Storm – This Perfect Day (Feat, Amy Taylor)
Austrálie je nyní oázou kytarové hudby a tak se podíváme opět tam. “This Perfect Day” je cover na šílený jam z roku 1977 australských punkových legend The Saints, zpívaný Amy Taylor z kapely Amyl & The Sniffers a za bubny usedl Sean Powell z Surfbort.
Enter Shikari – T.I.N.A
Enter Shikari tak nějak nenaplnili potenciál, který měli, když to vypadalo na konci prvního desetiletí tohoto století na obrovkou a úspěšnou kariéru. Důležité je však, ke to Enter Shikari nikdy nezabalili a pokračují dále. Singl “T.I.N.A” zní velice zajímavě a Enter Shikari opět ukazují svůj široků hudební záběr a versatilitu, když se pouští do alternativní elektronické hudby. Nové album Nothing Is True & Everything Is Possible vyjde 17. dubna.
The Flashbulb – Nextless
Trochu neobjevené instrumentální elektornické hudby od amerického hudebníka Benna Jordana, který se zaměřuje na moderní jazz, má ale i mnoho elektronických projektů. Dokonce tolik, že přestává být těžké jej vystopovat. Jedním z jeho projektů je právě The Flasbulb.
TIP: Love Regenerator, Eli Brown, Calvin Harris – Moving
V těchto dnech je potřeba do sebe napumpovat energii a nová píseň Calvina Harrise, na které spolupracoval s méně známým producentem Elim Brownem a pod svým druhým pseudonymem Love Regenerator vám dá energie přímo koňskou dávku.
Pokey LaFarge – Bluebird
Americký bluesový retro hudebník Pokey LaFarge vydal na streamovaích službách skvělou píseň “Bluebird”.
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
Recenze | Novinky: Jay-Z je až moc pohodlný milionář, 4:44 je ale stejně rap nejvyšší jakosti
Jeden z největších rapperů na světě Jay-Z se vrací, zatímco...
