Denní archiv:23.9.2020

Phoebe Bridgers - Punisher

Recenze | Novinky: Jestli existuje Bůh, tak nám seslal na zem anděla jménem Phoebe Bridgers, který nás pomůže s jejím druhým albem Punisher, přenést skrze těžké časy

Ačkoliv je Phoebe Bridgers teprve 25 a vydává teprve své druhé album, album Punisher zní tak, jakoby to bylo dílo už léty prověřeného hudebníka, který své řemeslo vylepšoval rok co rok. A stejně s jakou jistotou předkládá svou složenou hudbu, tak i přesvědčuje posluchače o tom, že co se děje jim, děje se i jí. Okamžitě posluchače upoutá svými řádky, se kterými se dokáže ztotožnit velká řada lidí, protože byla ve stejných nebo velice podobných situacích.

Když třeba na písni “Funeral“ z debutového alba Stranger in the Alps zpívá: “It’s 4 a.m. again / And I’m doing nothing again,” velice stručně vás donutí přenést do vašich špatných nocí, kdy jste celou noc přemýšleli a nezabrali.

Phoebe Bridgers (Foto: Olof Grind)
Phoebe Bridgers (Foto: Olof Grind, )

I nové album Punisher je plné autobiografických momentů Phoebe Bridgers, se kterými se můžete velmi silně ztotožnit a je to jeden z vůbec největších talentů Bridgers. Její písně jsou jako sny, kde je podstatná část založena na tom, co se děje v normálním životě, ale zároveň se mohou snadněji než skutečná realita proměnit v něco krásného, ale i hrozivého.

Vnímat realitu jako film

Stejně jako sny se texty Bridgers řídí svým srdcem než rozumem. Populárně-vědecky řečeno, emočním centrem mozku, skutečně vědecky řečeno limbickým systémem, které bývá velmi aktivní právě i v době spánku.

Snění Phoebe Bridgers je také dáno tím, jak se na albu snaží neustále o nemožné – vytvořit z prázdnoty a nicoty něco.

“And when I grow up
I’m gonna look up from my phone and see my life,”

(“A až vyrostu / Podívám se na můj mobil a uvidím svůj celý život)

zní jedna z na první pohled obyčejných, ale zároveň velmi důležitých vět alba. Je v tom cítit jakási nejistota z budoucnosti, nejistota mladé generace, chuť po klidu, váhání nad tím, jestli třeba fotografie v mobilu jsou úplně to stejné jako staré fotografie babiček, čili smiřování se s prudkým technologickým vývojem, který má pravděpodobně exponenciální růst.

„Kdybych se každé ráno probudila a přemýšlela o realitě všeho okolo, úplně by mě to pohltilo”

Phoebe Bridgers ale není pravá surrealistická umělkyně. Na rozdíl od nich se nesnaží ani tak skutečnost totálně narušit, ale daleko spíše pouze upravit tak, aby to bylo všechno zajímavější. Phoebe Bridgers pro magazín New Yorker ostatně prohlásila, že její písně jsou o snění ohledně budoucnosti. „Kdybych se každé ráno probudila a přemýšlela o realitě všeho okolo, úplně by mě to pohltilo”.

Vidíme tady zajímavý rozdíl mezi hudbou její starší jazz-popové kolegyně Norah Jones, jenž se naopak plně soustředí na přítomnost. Možná je to dáno věkem, možná to Phoebe Bridgers už zůstane. Nelze si však nepovšimnout, že v sobě má ještě pořádný kus holčičí duše. To, jak se radši dívá na realitu, jakoby byla buďto snem a nebo nějakým filmem, který je možné upravit si podle sebe, možná není tím nejdospělejším způsobem, ale je to rozhodně způsob, jak si udržet psychické zdraví — zvlášť v nynější podivné době. Mnoho psychologů ostatně doporučuje něco podobného.

Bridgers v rozhovorou pro New Yorker řekla přímo: “Vnímám realitu, jakoby to byl nějaký film”. Mnozí psychologové například doporučují, že když je před vámi nějaký důležitý a stresující úkol, zvláště pokud jste úzkostliví lidi, mohla by pro vás být nápomocná metoda, kdy si představíte, že jste postavami v nějakém filmu.

Díky tomu se přestanete tak nezdravě soustředit na realitu. Přestanete přemýšlet o tom, že máte vysoký tep, že pokud to nezvládnete, vyhodí vás z práce a díky tomu skončíte pod mostem a podobně. Jste tak schopni vůbec jít do toho a začít například před nadřízenými prezentovat svůj důležitý pracovní projekt (samozřejmě se to musí aplikovat v rozumné míře, protože pak už to je zase problém disociativní poruchy).

Album plné mladých hudebních talentů

Se skvělým zvukem alba pomáhají kromě zkušeného producenta alba Tonyho Berga (Kimbra, Jesca Hoop, Phantom Planet…), který kromě zvukové práce na albu i hrál na mellotron, kytaru nebo banjo i další mimořádně talentovaní mladí američtí hudebníci.

Je tu jeden z objevů americké hudební scény posledních 5 let, folk-rocková písničkářka Julien Baker nebo Lucy Dacus. Phoebe Bridgers s oběma založila v roce 2018 superskupinu Boygenius. Dacus se objevuje taky na epické závěrečné skladbě “I Know the End”. Tady ale nastupuje také vedle Lucy Dacus také indie folk-rocková kapela Bright Eyes – konkrétně  Conor Oberst, jeho spoluhráč z ikonické indie rockové kapely Yeah Yeah Yeahs  Nate Walcott a kytarista Nick Zinner.

V hudbě Phoebe Bridgers jdou celkem jasně slyšet podobnosti s naléhavostí, epičností a jakousi klidnou velkolepostí post-rockové kapely Explosions in the Sky. Podobně laděná, sychravá kytara nabízí pro Phoebe Bridgers možnost hudbou vyjádřit její zápolení s každodenní nudou a fádností.

“The billboard said ‘The End Is Near,’
I turned around, there was nothing there.
Yeah, I guess the end is here.”

(“Na billboardu stálo: ‘Konec je blízko’ / Otočila jsem se a nic tam nebylo / Jo, takže konec je asi vážně tady”)

Ale to je už skutečně samotný konec, kdy se album zřítí do singularity. Ještě předtím nastane i mnoho daleko pozitivnějších momentů, ale i stejně temných.

Hned první instrumentální “DVD Menu” začíná ve zlověstné, ponuré hudbě znějící jako z nějaké hodně temné severské detektivky. “Garden Song” je pak hudba, kde skrze mraky prosvítají sluneční paprsky. Krásná probublávající kytarová smyčka tvoří hlavní kostru písně. Producent Ethan Gruska do písně zapisuje svůj rukopis, když píseň připomíná jeho vlastní písně z alba En Garde.

“Garden Song” je jednoznačná alternativa, pak následuje spíše lehčí a prosluněný indie-pop-rock, resp. power-pop “Kyoto”, který mi připomíná novozélandské The Beths nebo americkou indie rockovou zpěvačku Soccer Mommy. Melodičnost má zde první místo. Je to jednoduchá píseň, ale velmi silná a skvěle nahraná a zprodukovaná.

“Kyoto” Zní paradoxně možná trochu více jako píseň jejího dalšího bočního projektu – dua Better Oblivion Community Center, které tvoří také s již zmiňovaným Conorem Oberstem.

Tajná nešťastná láska

Pro Bridgers je důležité hlavně to, že má po nějaké době další rychlejší píseň. Její zatím asi největší hit z debutu Stranger in the Alps “Motion Sickness” byl ostatně také rychlejšího tempa. “Kyoto” je však dokonce ještě rychlejšího (107 BPM Motion Sickness” vs 131 BPM  “Kyoto”).

Na “Punisher” ale Bridgers zase zpomalí. Srdečná píseň, kterou napsala o lidech ve své sousedství, kterým vzkazuje:

“What if I told youI feel like
I know you?
But we never met”

(“Co kdybych ti řekla, že mám pocit / Že tě odněkud znám? / Ale nikdy jsme se nepotkali ”)

Ač to zní nejprve obecně na všechny její sousedy, poté to zní jakoby adresovala píseň nějaké své tajné lásce, viz řádky:

“And here, everyone knows you’re the way to my heart”

(“A všichni tu ví, že jsi cesta k mému srdci”)

Síla produkce je znát na tom, jak se zde například objevují některé moderní prvky. Ale jen tak opatrně, ať to nijak nenaruší chod písně. Tak ať perfektně zapadají. Hlasový „vocoder“ tak skoro ani nepostřehnete, ale přitom tvoří velmi důležitou část atmosféry písně.

“Halloween” je jedna z nejjednodušších písní na albu. Melodie i text je spíše jako z popové než alternativní balady. Kytary, piáno, syntezátory a zvukové efekty však znovu tvoří krásnou a kouzelnou atmosféru. “Halloween” je typický případ onoho posunutí reality do snu, který Phoebe Bridgers tak často využívá.

“Baby, it’s Halloween
And we can be anything,”

(“Lásko, je Halloween / A my můžeme být čímkoliv“).

opakuje Bridgers neustále v refrénu.

“Moon Song” začíná jako už trochu moc patetická písnička, nakonec se ale rozvine přece jen v další velmi solidní drama s romantickou zápletkou. Obzvláště k tomuto albu bych nerad zatahoval bulvár, pokud byste si ale „vygooglili“ zdravotní problémy a rodinný stav Conora Obersta, asi byste pochopili, že se nám tady tvoří docela zamotaný milostný trojúhelník, viz řádky:

“You are sick and you’re married
And you might be dying
But you’re holding me like water in your hands”

(“Jsi nemocný a jsi ženatý / A možná umíráš / Ale udržuješ mě jako vodu ve svých rukou”).

K tomu se navíc přidají dva hudební odkazy, což pokud je posluchače identifikuje, je to pro něj vždycky takové příjemné masírování ega. Tady to není navíc nic těžkého a pochopí je skoro každý větší hudební fanoušek. Odkazy však musí být dobře zabaleny, jinak se míjí účinkem. Bridgers nejprve zmiňuje, že nemá ráda “Tears In Heaven” Erica Clapton, ale je smutné, že umřelo jeho dítě. V rozhovoru pro server Double J pak ale zmínila, že vlastně má tuhle píseň ráda. Tak proč tohle? Prý je to více poetické. No nevím. Zní to popravdě dost nevhodně a bezcitně. Pak ale následuje o poznání povedenější odkaz na Johna Lennona:

“And we fought about John Lennon
Until I cried”

(“A my se hádali o Johnu Lennonvi / Než jsem začala plakat“)

Což tak nějak hezky shrnuje ve dvou řádcích rozporuplnou postavu Johna Lennona, který byl sic obrovský hudební génius, ale taky tak trochu debílek, co se týče svého vztahu k jeho ženám a dětem.

Bridgers přetvořila smutek, zoufalství a prázdnotu ve vlastně něco neuvěřitelně krásného

“Savior Complex” je velice pěkná písnička, která zní trochu jako staré filmové písně z 50. let. Pomalu ale už přeci jen začnete mít pocit, že vás album nějak moc ukolébává. Naštěstí přesně v ten moment se ozve dunění další píseň “ICU”, které vás z této totální relaxace přeci jen trochu probere. I ta je inspirována nešťastnou láskou, tentokrát pro změnu k bubeníkovi její kapely. Tady naštěstí nemusím dělat drbnu a „googlit“ jako soukromé očko, protože to není žádným tajemstvím. Phoebe Bridgers na to přímo naráží v řádcích:

“I used to light you up
Now I can’t even get you to play the drums
‘Cause I don’t know what I want
Until I fuck it up”

(Vždycky jsem tě rozsvítila / Teď tě ani nemůžu dokopat k tomu, abys hrál na bicí / Protože nevím, co chci / Dokud to nepo**ru”).

Když si myslíte, že nejlepší písně alba už nemůžou přijít, přijde “Graceland Too”, ze které se vám chce regulérně plakat. Obzvláště, když se v závěru písně stupňuje intenzita písně a přidávají se jak Lucy Dacus, tak Julien Baker najednou.

Frázi „Konec je blízko“ (“The end is near”) používá mnoho moderních a alternativních náboženství a sekt jako Svědkové Jehovovi, pochází však už z Bible, konkrétně z části Petr 4:7:

Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám“

Restoration of Peter - Wikipedia

Je úplně zbytečné tuhle emočně napjatou píseň nějak dlouze popisovat, protože to ani nejde. Je to ale naše práce, a tak by se to dalo nejlépe krátce vyjádřit jako melodie nějakého moc krásného momentu, který nastane po dlouhém období smutku a vzteku. Když se to vezmeme méně emočně a více analyticky, tak musíme ocenit, jak dokázala Bridgers zase přetvořit smutek, zoufalství a prázdnotu ve vlastně něco neuvěřitelně krásného.

Řádky jako

“So we spent what was left of our serotonin
Chew on our cheeks and stare at the moon,”

(“A tak jsme utratili, co nám zbylo z našeho serotoninu / Žvýkali líce a zírali do měsíce”)

jsou prostě kulervoucí. V popisování braní MDMA tímto romantickým způsobem je něco zároveň něco dekadentního a znepokojujícího, jako na celém albu, zároveň ale něco neuvěřitelně hezkého. Na to, jak je albu vlastně klidné a relaxační končí dost znepokojivě. Je to skoro až hororové. Mráz po zádech z toho pak začne běhat, když si uvědomíte, jak moc toho má album společného se současnou situaci okolo koronaviru. Naprosto děsivé totiž je, že končí těmi v první části článku zmiňovanými apokalyptickými řádky o billboardu s nápisem “Konec je blízko”, pak Bridgers říká “Konec je zde” a to úplně poslední, co z alba slyšíte je lapání po dechu. Uff…

Nevím, jestli takto temný konec alba není vzhledem k jeho zbytku na škodu. To pěkné snění se totiž najednou přemění za sborových chorálu “The end is near” ve skoro nějakou gotickou hudbu a Phoebe Bridgers se tak rázem tématy řádí někde mezi britský gotický rock 80. let, Billie Eilish, Marilyna Mansona a finské death-metalové kapely.  Ostatně by byla škoda, kdyby i jí lidi začali pamatovat jako folkovou verzi Billie Eilish, protože ty podobnosti nejsou jindy až zase tak výrazné.

Těmito stereotypními řádky to ale bohužel všechno posiluje. Na druhou stranu je těžké si představit působivější konec alba. Škoda, že se teď nekoncertuje. Rád bych viděl, jak v mohutném finiši stovky lidí společně zpívají: “End is near”. I v tomhle ohledu je album nadčasové. Je jasné, že po tomhle období plném zavírání, sociálních odstupů a roušek bude ve společnosti narůstat dekadence. U Phoebe Bridgers však alespoň většinou čeká vykoupení v podobě snění.

Phoebe Bridgers sice někdy až moc blbne v textech, kdy se nechává strhnout nějakou falešnou poetičností, z takových 99% jsou ale její texty naprosto skvělé a je třeba znovu vyzdvihnout její dar napsat texty tak, že se s nimi člověk velice rychle ztotožní a taky dar napsat texty na jednu stranu sice prosté a přímé, ale na druhou stranu umělecky hodnotně.

Phoebe Bridgers – Punisher

Vydáno: 18. 6. 2020
Délka: 40:37
Žánry: Indie Rock, Indie Folk, Folk Emo
Rozhodně musíte slyšet: 1. DVD Menu, 2. Garden Song, 3. Kyoto, 4. Punisher, 5. Halloween, 9. ICU, 10. Graceland Too, 11. I Know the End

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Před 46 lety se s Neilem Youngem rozešla holka, a tak jenom hulil trávu a psal písničky. Teď se rozhodl poklad...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: The National vydali své nejdelší a nejvíce syntetické album. I Am Easy to Find vznikalo z audiovizuální komunikace mezi kapelou a...