Denní archiv:3.9.2020

Moby Christine and the Queens Aura Magnetic Fields Carly Rae Jepsen

V dalším přehledu nových alb, které byly vydány na jaře tohoto roku přinášíme nová alba amerického elektronického skladatele Mobyho. Ten se vrací ke svému optimističtějšímu staršími stylu, je ale znát, jak je izolován do své bubliny. Mnohojazyčné album Christine and the Queens boduje za pomoci Caroline Polachek i Danteho Beatrice. Pevný hlas kanadské hudebnice Austry vede její nové album Hirudin. Podobnosti se známější Florence + The Machine jí pomáhají i škodí.

Bostonští Magnatic Fields jsou po dvě hodiny dlouhém albu zpět s albem krátkých písní a je to velká legrace. Album nevydaných písní z posledního alba Carly Rae Jepsen Dedicated Side B pak přináší překvpení. Je možná lepší než původní album.

Moby se vrací ke svému optimističtějšímu staršími stylu, je ale znát, jak je izolován do své bubliny

Moby – All Visible Objects

Vydavatelství: Mute
Žánry: Electronice, Downtempo, Alternativní elektronická hudba, Ambientní hudba,  Instrumentální hudba
Hodnocení: 3,0+/5,0

Legendární producent elektronické hudby Moby vydává už své sedmnácté album. Na tom minulém viděl Moby svět velmi černě. Everything Was Beautiful, and Nothing Hurt bylo album se zlověstným zvukem, po jehož poslechu měl člověk velice intenzivní pocit, že zítra bude konec světa. Nyní se však Moby vrací zpět do výšin a k velkým, euforickým a pulzujícím tanečním peckám, které se nostalgicky vrací k nejslavnějšímu albu Mobyho Play z roku 1999. Je hezké se zasnít a vrátit se zpátky.

“My Only Love” s americkou zpěvačkou Mindy Jones je výbornou písní, která skutečně navrací časy epických Mobyho hitů “Porcelain”, “Natural Blues” nebo “Why Does My Heart Feels So Blue?”. Je ale škoda, že v takové formě připomínající tu formu z vrcholu kariéry, nevydrží Moby i nadále. Pak už je to totiž nutně jen vzpomínání na to, co bylo kdysi lepší, což bohužel není příliš zajímavé a Everything Was Beautiful, and Nothing Hurt bylo v tomto ohledu daleko lepším, protože přineslo na hudbu Mobyho nový pohled. S takovou hudbou, jakou tvořil předtím si ho totiž automaticky neasociujeme.

All Visible Object je jen dalším Mobyho albem, na kterém předvádí to, co umí, ale rozhodně ne tak, jak umí nejlépe. Moby je bohužel nyní až moc izolován od normálního světa. Stačí si přečíst některá jeho vyjádření pro noviny. Obyčejně ani nikde nedojde pro rozhovor a novináře si pozve do své vily v Hollywoodu, kterou takřka neopouští. V roli zmateného, věčně nesebejistého génia, který se uzavírá stále více a více do problémů, které trápí buďto jen jeho samotného nebo pár lidí z intelektuální smetánky velkého showbyznysu, nemá nám obyčejným lidem svou hudbou, co sdělit, bude muset z oblaků skočit ve skafandru zpátky na zem.

Mnohojazyčné album Christine and the Queens boduje za pomoci Caroline Polachek i Danteho Beatrice

Christine and the Queens – La Vita Nuova

Vydavatelství: Because Music
Žánr: Elektropop, Art Pop, Synth-Pop, Alternative Pop
Hodnocení: 4,0/5,0
Francouzskou elektropopovou zpěvačku Christine and the Queens (Héloïse Adelaïde Letissier) nejspíše znáte díky společné písně s Charli XCX “Gone” a nebo díky jejímu povedenému albu Chris. La Vita Nuova je velice těžké album na pochopení, protože je protkáno odkazy na klasickou literaturu.

Už třeba název alba je odkazem na stejnojmenný latinský text Dante Alighieriho, který je – snad milovníci klasické literatury a profesoři literatury prominou – takovým prequelem jedné z nejdůležitějších knih všech dob – Božské komedii a vysvětluje život a předčasné smrtí Beatrice Portinari, jenž se v Božské komedii objevuje jako jedna z průvodkyní Danteho v části, kdy je v ráji a očistci. Přebírá Danteho u bran ráje, protože básník Virgilius nemůže jakožto pohan do ráje vstoupit.

La vita nuova má také 13 minut a 47 vteřin dlouhý, vizuálně působivý krátký film, který přidává do alba další význam. Objevuje se na něm i američanka Caroline Polachek, která zpívá na titulní písni. Lepšího hosta si na toto krátké album ani nemohla pozvat, protože stejně jako Christine and the Queens, patří Caroline Polachek mezi zpěvačky, které tvoří zajímavou kreativnější a atmosféričtější alternativu ke komerčnímu mainstreamovému popu. Album je pestré jak hudbou, tak jazykem, kdy alb vévodí tentokrát francoužština, ale na poslední “I Disappear in Your Arms” přichází Angličtina. Aby toho nebylo málo, tak “Nada” je zase španělsko-anglická písnička a duet s Caorlinou Polachek v Danteho italském jazyce.

Málokdo tedy celému albu porozumí, ale člověk se na něm alespoň nenudí a toto krátké album je díky tomu správně záhadné.

Pevný hlas kanadské hudebnice Austry vede album, podobnosti s Florence + The Machine jí pomáhají i škodí

Austra – Hirudin

Vydavatelství: Domino
Žánr. Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Kanadská hudebnice Katie Stelmanis, známá ale také někdy pod jménem své skupiny Austra na svém čtvrtém album Hirudin potvrzuje, jak je těžké její hudbu nemít rád. Její hudba je decentní a sofistikovaná, ale coby jindy mohla ohrožovat planá chuť, koření Austra elektronikou a skoro až filmovými aranžemi syntezátorů simulující smyčcový orchestr. Obdivuhodné je, jak se dokáže držet pořád podobného stylu a to přesto, že Austra často mění žánry a od temných a náladových akustických, folkových balad se dostává k synth-pop a taneční hudbě až po uklidňující new age. HiRUDiN v tomto trendu pokračuje. Austra se snaží zase trochu vylepšit to, co dělala před tím namísto, aby vymýšlela úplně něco nového.

HiRUDiN je ale jednoznačně dosud největším albem Austra. Má nejvíce čistý zvuk a nejvíce popový zvuk. Oproti minulému albu Future Politics (2017) došlo k jakémusi zaostření zvuku. Vše zní více profesionálně a ve vyšším rozlišení. O produkci se ostatně postaral i producent, který je zvyklý produkovat také velké popové hvězdy. Skot Rodaidh McDonald produkoval kromě alternativních kapel jako The xx, King Krule nebo Savages i velké popové písně Adele, Vampire Weekend, či písně elektronické skupiny Hot Chip. Druhý producent alba Kanaďan Joseph Shabason produkoval zase spíš alba alternativních projektů jako DIANA, Destroyer a The War on Drugs.

Zatímco je však hudba pevná a sebejistá, stojí v kontrastu s texty plnými nejistoty, které hodně pramení i z toho, že se Katie Stelmanis identifikuje, stejně jako její spoluhráčka z kapely Maya Postepski jako “queer”. “There’s a feeling I can’t handle / When it’s too hard to be standing,” zpívá Austra na hudebně dobrodružně znějící písni “How Did You Know?”. Člověk si díky hlasovým i zvukovým podobnostem nemůže nevšimnout obrovské podobností s Florence + the Machine se započítáním elektroniky se pak můžeme dostat k podobnostem s irskou éterickou zpěvačkou Enyou.

S tou velkou hlasovou podobností je to skutečně trochu prokletí. Jinak má totiž Austra brilantní hlas schopný neskutečných hlasových vibrát a jiných kousků. Takový hlas určitě ani nepotřebuje, aby byl někomu podobný, aby se stal oblíbeným. To, za co Austra nemůže, jí však přeci jen trochu škodí a vlastně brání většímu rozvoji. Kdekdo jí totiž může brát skutečně jen jako alternativnější verzi “té pravé” Florence + The Machine.

Hlas Austry však stojí uprostřed celého alba jako pevný sloup. Album se vyvíjí, písně přicházejí a odcházejí v jiném kabátu, Austra prozkoumává různé hudební možnosti, ale její hlas vše drží pohromadě a způsobuje, že i více žánrů může znít jako jeden celek.

Ve spojení s optimistickými syntetizovanými arpeggiemi a trochou jakési přírodní záhadnosti, která čerpá z folkových vlivů dostáváme velice solidní album. Některé jsou více ambientní a alternativní, jiné jako například úvodní „Anywayz“ nebo devátá  „I Am Not Waiting“ (nejspíše nejlepší píseň alba) jsou spíše chytlavé popové písně. Na písních jako “Risk It”, které známé z moderní popové hudby, jsou pak prvky jako strojově opakující se rytmy elektronických bicích doplňovány o prvky alternativní jako vysoce modulovaný hlas.

Na HiRUDiN však existuje také až příliš mnoho takových nulových míst. Pomalé písně jsou zahaleny do rozlehlého a ambiciózního gotického melodramatu. Jsou v pohodě, když je slyšíte hrát právě teď, ale nikdy si pak neřeknete: “Tak tohle musím slyšet znovu!”

HiRUDiN je ale zajímavým a kreativním albem, kde se míchají zvukově známá místa s neznámými. Album je ostatně zajímavé poslouchat taky jenom kvůli svůdnému a záhadnému hlasu Katie Stelmanis.

Magnatic Fields jsou po dvě hodiny dlouhém albu zpět s albem krátkých písní a je to velká legrace

Magnetic Fields – Quickies

Vydavatelství: Nonesuch / Warner Records
Žánry: Písničkář, Indie Pop, Indie Rock
Hodnocení: 3,5+/5,0

Po minulém skvělém albu 50 Song Memoir jsem si myslel o Stephinu Merittovi, hlavně tři věci: je to podivín, člověk se smyslem pro humor a taky megaloman. Koncepční album mělo jednoduchou myšlenku, ale velice složitou na provedení: Stephin Merritt měl 50 let a tak se rozhodl vytvořit ke každému roku svého života jednu píseň o tom, co zažil nebo co pro něj ten rok charakterizoval. Vznikla tak vtipná, ale i dojemná kolekce jednoho hudebníka z bostonské kapely Magnetic Fields, která je na alternativní scéně v USA poměrně známá, u nás ale prakticky vůbec.

Nejspíše právě protože byly na minulém albu reflektory pevně namířeny na Merritta, tentokrát přenechal více než obvykle mikrofon také Shirleymu Simmsovi a to přesto, že všechny písně napsal kompletně opět pouze Stephin Merritt.

Většina písní je nyní na albu opět velice prostá svou produkcí. Málokdy vůbec slyšíme bubny. Jednoduchost je ještě větší než na 50 Song Memoir. To ale umožňuje posluchači soustředit se na texty. Ty jsou někdy nepříliš zajímavé, jako například “Love Gone Wrong” s podivnými řádky: “With his sad arm / He found a trick / Let me cook / And eat your dick,” někdy zase takové až puberťácké, ale myslím, že docela vtipné.

Ostatně se už smějete už jenom, když si čtete názvy písní, které si některé dovolím přeložit: “Největší cecky v historii”, “Den, kdy zemřeli politici”, “Koupelnová rychlovka”, “Můj pitomý přítel”, “Kraftwerk v blackoutu”, “Měl jsem rande s Ježíšem”, “(Chci se přidat) k bajkerskému gangu”, “Pojďme se znovu ožrat (a rozvést)”, “Když má spratek nad vámi bicí”, “Přeji si, abych byl znovu prostitut”. To je jeden z nejvtipnějších tracklistů, které znám. U těch vtipných názvů to navíc většinou nezůstane a v textu toho vtipu dokážou využít.

“Billions laughed and no one cried
The day the politicians died,”

zpívají například Magnetic Fields a nebo další perla:

“You and me, baby
We are like Kraftwerk in a blackout”

Takový humor se musí ocenit. V zahraničí narozdíl od naší scény není zase tolik kapel, které by si v textech dělali legraci, spíše se berou smrtelně vážně. The Magnetic Fields tak nabízí i dobrou parodii některých alternativních kapel, které by podobné řádky jako “We are like Kraftwerk in a blackout” považovali za velké umění.

Oproti minulému albu ale má stejně člověk pocit, že je Quickies jakožto album rychlovek, které mají průměrnou délku tak okolo 1:30, přeci jen album trochu odbyté a že si to tímto konceptem “rychlovek” chtěli Maginetic Fields oproti minulém megalomanskému albu, které je dlouhé 2 a půl hodiny, trochu moc ulehčit. Silnějších 3,5.

Album nevydaných písní z posledního alba Carly Rae Jepsen Dedicated je možná lepší než původní album

Carly Rae Jepsen – Dedicated Side B

Vydavatelství: Interscope / Schoolboy
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,5+/5,0

Carly Rae Jepsen na albu Dedicated připravila s producenty tolik písní, že z těch, co se na albu nevlezly, sestavila další plnohodnotné album. Je to divné, ale tohle album je v lecčems dokonce lepší než “áčko” loni vydaného Dedicated. Albu vévodí první píseň, jasný hit “This Love Isn’t Crazy” produkován a napsán frontmanem Bleachers a producentem Taylor Swift, Lorde nebo Lany Del Ray Jackem Antonoffem, u kterého člověk routí hlavou a nechápe, jak je možné, že se nedostalo na Dedicated. 

Dedicated Side B má oproti Dedicated výhodu v tom, že je velice nenucené. Zatímco Dedicated muselo být komerčně úspěšným albem, aby byli u Interscope spokojeni a neřekli: “Hudry, hudry, hudry, proč se kruci album nepřehrává!?” Dedicated Side B je album velmi uvolněné a nenucené a tím pádem i příjemnější na poslech. Album “náhradníků” s písněmi jako “This Love Isn’t Crazy”, “Stay Away”, “Heartbeat”, “Summer Love” nebo “Let’s Sort this Whole Thing out” tak hravě překoná i “řádná” studiová alba jiných popových hvězd.

od Patrik Müller -
Jiří Černý

ČT Art ve středu večer odvysílala nový 51 minutový dokument Zdeňka Gawlika o legendárním českém hudebním kritikovi, publicistovi a rádiovém moderátorovi Jiřím Černém Když se řekne Jiří Černý. Vzpomíná v něm na své světlé i temnější momenty života a profesní kariéry, stejně jako na hudbu, o které psal. Jeho kolegové se pak zamýšlejí nad tím, co dělalo Jiřího Černého tak oblíbeným mezi čtenáři a posluchači.

Dokumentární snímek přináší podrobný pohled do jeho života – od jeho lukostřeleckého koníčku v mládí až po dnešní aktivity Jiřího Černého, kdy stále i v pokročilém věku dělá oblíbené poslechové přednášky o hudbě. Představuje tak i méně známou stránku Jiřího Černého, coby vášnivého sportovce, který až do 70 let aktivně sportoval. Kromě toho také jako dobrého studenta, který však musel kvůli tehdejšímu režimu jít na stavební střední školu. Právě v již středoškolském věku si zamiloval operu a začal navštěvovat Národní divadlo.

Od fanouška opery k propagátorovi rockové hudby

Poté Jiří Černý studoval na vysoké škole žurnalistiku a při studiích začal psát recenze na opery. V této době se také seznámil s českým operním zpěvákem Karlem Bermanem. Stali se z nich přátelé a starší Berman mu často udílel životní rady. Jiří Černý se tehdy zajímal také o českou lidovou hudbu.

V roce 1961 začal Černý pracovat pro magazín Mladý svět. Jedna z jeho prvních recenzí byla na koncert německého baritonisty Dietera Fischera-Dieskaua z pražského Rudolfina. Na poradě mu však bylo řečeno, že by se měl orientovat spíše na články pro mladé lidi a Jiří Černý tak začal psát o divadlu Semafor. Od té doby Jiří Černý přešel k moderní populární hudbě.

“Bylo to opravdu dost nechutný. Tak jsem si říkal, že se musím těch kluků zastat. Tak jsem na ty koncerty začal chodit.”
– Jiří Černý o komunistické represi české rock’n’rollové scény

Jiří Černý v dokumentu poté vzpomíná na to, jak se mu nelíbilo pronásledování mladých rock’n’rollových kapel komunistickým režimem. “Bylo to opravdu dost nechutný. Tak jsem si říkal, že se musím těch kluků zastat. Tak jsem na ty koncerty začal chodit,” vysvětloval Černý svůj přechod od oper k rock’n’rollu.

Jiní publicisté, jako například Jan Rejžek oceňují to, že i díky začátkům u oper, dokázal vidět hudbu v širším kontextu a zasadit jí do kontextu historie, literatury nebo divadla. Moderátor a publicista Petr Korál pak oceňoval stylistiku a krásnou češtinu Černého.

Ukázka jedné z hudebních přednášek Jiřího Černého z roku 2017 v Rožnově pod Radhoštěm, kde mluvil o Bobu Dylanovi:

Černý pak vysvětloval, jaké změny do hudební kritiky přinesl rock’n’roll. “V podstatě je jedno, jak ten zpěvák zpívá, pokud tě ten zpěvák přesvědčí. To je ta obrovská svoboda, kterou ten rock’n’roll a z něj pak vyplývající žánry přinesly do té moderní populární hudby.” Hudební novinář Petr Korál zase ve snímku vzpomíná na Jiřího Černého jako na “arbitra vkusu”.

“On měl takový ten dar, že i mladému člověku, který se zatím v té hudbě nevyznal, tak dokázal být tématy článků velice blízký,” vzpomínal zase jiný hudební publicista, editor a překladatel Jaroslav Riedel v souvislosti se články Černého pro kultovní časopis Melodie, o který měli mladí lidé v té době obrovský zájem.

Jiří Černý v dokumentárním snímku pak vzpomíná také na horší chvilky, které v životě zažil – když do České republiky přijeli nacisté a později Rudá armáda nebo na soud s komunistickým představitelem Rudolfem Slánským kvůli jeho podpoře Izraele.

Černý se popisuje jako celoživotní antikomunista, Nohavicovi ale zčásti odpustit dokázal

V dokumentu se též vzpomíná na začátky Jiřího Černého v rozhlasu, kde kromě hudby skupina okolo černého také například parodovala významné státníky Gustava Husáka nebo Klementa Gottwalda. Jiří Černý sám sebe označuje za celoživotního “antikomunistu”. Byl celý život spíše apolitický. Nikdy nevstoupil do žádné strany ani před, ani po revoluci, byl ale významnou postavou sametové revoluce a Občanského fóra. Byl to ostatně on, kdo 24. listopadu přečetl oznámení o rezignaci předsednictva ÚV KSČ.

Další podstatnou část snímku tvoří vzpomínky na začátky hudební kariéry Karla Kryla, kterému Jiří Černý pomáhal vydat jeho první album.

Jiná významná osobnost české hudby Vladimír Mišík na Jiřího Černého v dokumentu vzpomíná jako na skvělého kritika, u kterého co napsal, to sedělo. Společně s Černým se však shodli na tom, že se zmýlil v recenzi na Mišíkovu progresivně rockovou kapelu Flamengo.

“Ano, byli to géniové, ale pro mě to byli především ohromní kluci.”
– Jiří Černý o The Beatles

Dokument se také dotkl citlivého tématu spolupráce ostravského písničkáře Jaromíra Nohavici s StB, kdy byl na rozdíl od jeho kolegů Jiří Černý přesvědčen, že má dojít k pověstnému oddělení osobnosti od jeho tvorby. “Ale mě to vadí, samozřejmě,” vysvětloval Černý. “Jistě je ohromné, když někdo píše takové věci, jako Karel Kryl a žije i mimo umění, jako žil Karel Kryl, ale kolik takových lidí je? Kdo v tomhle nemá jasno, neměl by se zabývat uměleckou kritikou, protože bude vždycky někomu přidávat nebo někomu ubírat,” vysvětloval Jiří Černý svůj postoj k Jaromíru Nohavicovi.

Jiří Černý pomáhal vzniknout prvnímu albu Karla Kryla »Bratříčku, zavírej vrátka«:

Černý dále vzpomíná na éru Beatles. “Ano, byli to géniové, ale pro mě to byli především ohromní kluci,” a zdůraznil, že byla důležitá pospolitost Beatles a jejich (alespoň tedy počáteční) velké přátelství.

“Myslím, že největší pochvalu, jakou jsem kdy slyšel, je: ‘Pane Černý, vy jste mě naučil poslouchat hudbu.’ Kdysi jsem o tom mluvil s Hanou Hegerovou a ta mi říkala: ‘Nic hezčího se nedozvíte’”.

V dokumentárním snímku se kromě hudby Karla Kryla, Leonarda Cohena nebo Beatles objevuje také například hudba americké severokarolínské country zpěvačky Rhiannon Giddens, kterou si Jiří Černý v poslední době oblíbil.

O Rhiannon Giddens jsme psali několikrát také na našem webu v recenzi nebo v přehledu nových písní.

Dokument o Jiřím Černém Když se řekne Jiří Černý můžete zhlédnout v iVysílání České televize.

Autor: Patrik Müller

od Patrik Müller -
Oasis Blur The Verve nejprodávanější britpopová píseň

Britská rádio stanice BBC zkoumala, které písně spadající do žánru a hudebního hnutí britpop, který zažíval největší dobu slávy v 90. letech a označoval převážně britské pop/rockové kapely, snažící se navázat na Beatles, The Kinks nebo The Smiths, byly vůbec nejprodávanější. Asi není velkým překvapením, že se vůbec nejprodávanější britpopovou písní stalo „Wonderwall“ od Oasis. Oasis se přitom v žebříčku umístili hned šestkrát.

Singl „(What’s the Story) Morning Glory?“, který vyšel v roce 1995, se objevil na prvním místě v oficiálních top 50 britpopových písních BBC Radio 2 a BBC Sounds, který byl sestaven na základě údajů od Official Charts Company.

V hitparádě svedly těsný souboj písně z nechvalné britpopové války mezi Blur a Oasis

Píseň přitom po vydání neskončila nikdy na prvním místě britského žebříčku, kdy na konci října a na začátku listopadu prohrála souboj o prvenství v rodné Británii v tehdy našlapané hitparádě s legendárním hiphopovým hitem Coolia “Gangsta Paradise”. Oasis se ale do prvenství dostáli na krátkou dobu už dříve roku 1995 — na začátku května s písní “Some Might Say”. “Wonderwall” se však i tak prodalo více. Do dnešního dne se prodalo 1,4 milionu kopií singlu. Na druhém místě v novém seznamu následuje Oasis „Don’t Look Back In Anger“ vydaná v roce 1996 s prodejem okolo 1,02 milionu.

V první desítce jsou také The Verve s “Bittersweet Symphony” (1997), Cornershop s “Brimful Of Asha” (1998) a Oasis s “Whatever” (1994).

Černobílý klip Wonderwall obsahuje všechny tehdejší členy Oasis kromě basáka Paula McGuigana často přezdívaného jako “Guigsy”. Ten v té době opustil kapelu kvůli psychickým problémům a únavovému syndromu. V nejslavnějším videoklipu kapely si tak zahrál zaskakující basista skupin The Ya Ya Scott McLeod, který s kapelou odehrál pouze pár koncertů.

Scott McLeod - IMDb

“Wonderwall” byla tehdy pro Oasis písní, která se odlišovala od jejich tehdejších písní. Je zde na jejich tehdejší hudbu nezvykle málo elektrických kytar a Liam Gallagher zpívá sloku spíše rapovým než rockovým stylem:

Zajímavé je osmé a deváté místo. Na tom se umístili “Country House” od Blur a “Roll With It” od Oasis. Tyto písně sehrály svou roli v nechvalně známé bitvě o to, kdo bude mít singl číslo 1. Obě kapely totiž vydaly oba singly ve stejnou dobu a prostřednictvím novin si navzájem vyměňovali nehezké vzkazy, jako například, když skladatel, textař, kytarista a občasný zpěvák Oasis Noel Gallagher prohlásil, že by si přál, aby frontman Blur Damon Albarn “Chytil AIDS a chcípnul” a odvolal to teprve, když mu podle jeho vlastních slov zavolala jeho matka a seřvala jej za tohle vyjádření.

“Hned jak to vyšlo v novinách, tak jsem měl hovor od matky. ‘Nevychovala jsem tě, aby jsi říkal takové věci!’ ” Rivalita mezi kapelami a jejich fanoušky silně připomínala rivalitu mezi fotbalovými kluby. Nyní již je však dávno za nimi a Noel Gallagher jsou s Damonem Albarnem přátelé. Před 3 lety spolu dokonce i společně vystoupili na pódiu poté, co Noel Gallagher spolupracoval ve studiu s Albarnem  na písni Albarnovy druhé úspěšné kapely Gorillaz “We Got the Power”.

Stejně jako v tehdejší době, i zde komediální a sarkastická píseň Blur “Country House” porazila retro rock’n’rollovo písničku Oasis “Roll With It”. Stejně jako tehdy však měli v případě jiných písní Oasis nad Blur navrch.

Wonderwall? Žádné velké překvapení

Mimo top 10 písní jsou v padesátce nejúspěšnějších britpopových také například Stereophonics, Pulp, Catatonia, Travis, The Charlatans nebo Manic Street Preachers.

“Tato tabulka mě vrátila do doby slávy Evening Session (populární rádiový pořad z 90. let stanice BBC Radio 1, pozn. red.) a do doby, kdy britpop vládl v éteru. Je těžké uvěřit, že je to už 25 let! “ řekla Jo Whiley, která moderovala na BBC Radio 2 pořad, ve kterém představovali tento žebříček.

“‘Wonderwall’ byla pro mnoho lidí vždy speciální písničkou, takže mě nepřekvapuje, že je na prvním místě – je to obrovská hymna. Celá tabulka přinesla tolik vzpomínek na brilantní písně a kapely z velmi zvláštního období britské popové hudby.“

1. Wonderwall – Oasis (1995)
2. Don’t Look Back In Anger – Oasis (1996)
3. Bitter Sweet Symphony – The Verve (1997)
4. D’You know What I Mean? – Oasis (1997)
5. Brimful Of Ash – Cornershop (1998)
6. The Drugs Don’t Work – The Verve (1997)
7. Whatever – Oasis (1994)
8. Country House – Blur (1995)
9. Roll with It – Oasis (1995)
10. Some Might Say – Oasis (1995)

Autor: Patrik Müller

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Norah Jones na sedmém albu Pick Me Up Off the Floor zůstává věrná svému talentu a vyvažuje svou normálností současnou hudební...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Přičichněte si k divoké kytce Wildflower, se kterou vás The Avalanches vezmou na cestu našim (ne)všedním světem Avalanches jsou jako Hayleyova kometa nebo zatmění slunce....