„Je mi to u prd**le . Rozhodl jsem se, že si nenasadím ani jednu. A pokud dostanu ten virus, je to jenom na mě, není to na nikoho jiného,“ uvedl bývalý kytarista druhý zpěvák Oasis Noel Gallagher s tím, že odmítá nosit roušku při nakupování a to i když je to v rozporu se zákony, které byly ve Velké Británii zavedeny v červenci. Už předtím se odmítavě k rouškám vyjádřil i zpěvák další ikonické Manchesterské kapely The Stone Roses Ian Brown.
Autor většiny písní Oasis, který se objevil v podcastu Matta Morgana, popsal ochranu obličeje jako „hovadinu“. „Celá věc je bláznivá. Měli byste je nosit v Selfridges (londýnský řetězec obchodních center), přesto můžete ku**a jít vedle do hospody a být obklopeni každým za***ým ko**em bez roušky. Víte, co tím myslím? Je to jako: ‘Ach, nemáme virus v hospodách, ale máme ho v Selfridgesi?’“ Řekl Gallagher.
„Je nám teď odebíráno příliš mnoho zas***ých svobod,“ tvrdí Noel Gallagher
Ve všech obchodech a supermarketech ve Velké Británii je zákonem povinné nošení ochrany přes nos a ústa, i když pro děti do 11 let a osoby se zdravotními problémy platí výjimky. Jsou také povinné v britské veřejné dopravě. Gallagher, který nikdy nevlastnil řidičský průkaz, vzpomíná, jak odmítl nosit roušku na nedávné cestě vlakem do Manchesteru.
„Jel jsem minulý týden do Manchesteru a nějaký kluk na mě, jestli si můžu nasadit roušku, protože přijede dopravní policie a dá mi pokutu tisíc liber. Ale pokud budu jíst, nemusím si jí dávat,“ řekl. „Takže jsem říkal: ‘Dobře, tak tenhle zabijácký virus, který se šíří vlakem, přijde a zaútočí na mě, ale když uvidí, že mám sendvič, tak mě nechá být, protože obědvám?’
Oasis roušku nepotřebují, protože budou žít napořád:
Na námitku moderátora Morgana, který tvrdil, že roušky pomáhají zabránit šíření viru, Gallagher tvrdil, že nosit roušku prý není zákon (byť v Británii to zákone skutečně od 24. července je). Řekl: „Poslouchejte, není to zákon. Je nám teď odebíráno příliš mnoho zas***ých svobod.“ Poté si vzpomněl, jak byl vyzván, že v supermarketu neměl roušku, a nakonec požadoval, aby se setkal s manažerem, aby vysvětlil jeho postoj proti rouškám. Gallagher dodal: „Nedělám to. Rozhodl jsem se nenosit ani jednu a pokud dostanu ten virus, je to jenom moje chyba a ne nikoho jiného. Pokud má každý další ko**t masku, tak to od nich nechytím, a pokud to mám já, pak to taky nechytí. Myslím, že je to chuj**na. Není pro ně žádný důvod … Je to k ničemu.“
Naproti tomu jeho bratr Liam nedávno připustil, že nošení roušky „je nutné“, přestože není jejich fanouškem.
Minule používání roušek odsoudil také další známý manchesterský hudebník. Frontman The Stone Roses Ian Brown. „Žádná karanténa, žádné testy, žádné trasování, žádné roušky, žádné očkování,” napsal Ian Brown na Twitter a později dodal: „Takže jsem konspirační teoretik HA!termín, který vymysleli lame stream media, aby zdiskreditovali ty, kdo cítí ten smrad a vidí skrz vládní/mediální lži a propagandu #researchanddestroy.“
Podcast ‘Devotee’, kde Noel Gallagher vysvětluje své odmítání nošení roušek najdete zde:
Recenze | Novinky: Norah Jones na sedmém albu Pick Me Up Off the Floor zůstává věrná svému talentu a vyvažuje svou normálností současnou hudební scénu i celý bláznivý rok
Norah Jones mohla na začátku své kariéry upsat duši ďáblu, nechat se vtáhnout do mašinérie velkých nahrávacích společností, nechat si od nějakých švédských producentů napsat hity, začít prodávat svůj vzhled a vsadit na velice účinný marketing šokování davů bizarní a vyzývavou módou. Norah Jones to ale nikdy neudělala a vždycky se držela svého důstojného projevu a především vždy věřila na svůj talent. Na to, že její hudba nepotřebuje žádné steroidy, aby byla dostatečně přitažlivá. Její normálnost je potřeba ocenit znovu i na novém albu Pick Me Up off the Floor. O to více, že je letošní rok opravdu ještě bláznivější než ty ostatní.
Už si bohužel nemůžu vzpomenout z koho úst jsem to slyšel a nebo kde jsem to četl. Nedávno jsem ale někde slyšel nebo zahlédl skvělé moudro. Věci, které někdo udělá jenom proto, aby se někomu zalíbil, vydrží pouze chvíli. Daný jedinec z toho bude mít prospěch sice velice rychle, ale nevydrží to moc dlouho. Věci, které však děláte ze svého vlastního přesvědčení, vydrží velmi dlouho. Lidé kolem vás totiž po letech pochopí, že to myslíte s tím, co říkáte vážně a jestliže se alespoň některé věci, které říkáte vyplní a nebo jestli se vám podaří dokončit něco, o co jste se už dlouho snažili, lidi si to zapamatují. Pak vlastně i zapomenou na to, co se vám nepovedlo. Vidí to, čemu jste věřili dlouhá léta a nakonec se to vyplnilo. Lidi pochopí, že je dobré se s vámi přátelit, protože jste něčeho dosáhli a je na vás spoleh.
Norah Jones (Foto: Capitol Records)
Obzvláště trefné je tohle samozřejmě, když se to aplikuje třeba na části lidského života, kde se projevují negativní lidské vlastnosti. Když se třeba jedná o velké peníze. Platí to tak hodně v politice, ale i v hudbě se (alespoň tedy v případě té vysoce populární), točí velké peníze. Norah Jones dělala vždycky hudbu svým vlastním způsobem. Někdy možná i sama zapochybovala nad tím, proč vůbec dělá hudbu, která na první dojem zní jako vhodná spíše pro její babičku než pro její kamarády a kamarádky ze stejné generace. Norah Jones ale nepřestala věřit svému stylu, nepřestala hrát svůj poklidný a elegantní styl ze staré školy.
Album je o přítomnosti
Ač je tak už třeba hned na debutové album Come Away with Me pohlíženo jako na velmi kvalitní, člověk její tvůrčí tvrdohlavost nikdy neopustit hudbu, která se pohybuje někde přesně mezi country, popem a jazzem, oceňuje čím dál tím více a více.
Album se v překladu jmenuje “Zvedni mě ze země” a na obalu leží na té zemi samotná Norah Jones. To je docela vtipné, protože název odkazuje hlavně na skutečnost, že Pick Me Up the Floor je album složené z “odpadlíků” minulého alba Begin Again. Na tom Norah Jones spolupracovala s hudebníky jako Jeffem Tweedy nebo Thomasem Bartlettem. Už jenom protože to mělo být kolaborativní album, některé písně, které Jones napsala sama, byly vynechány. Pak tu ale jsou i písně, ve kterých původně možná Norah Jones neviděla takový potenciál.
Je to ale bláznivé, protože tohle album postavené na tom, co se nedostalo na albu minulé, je daleko lepší než právě album minulé. Působí více celistvě, netlačí tolik na pilu a Norah Jones celým albem provází se sobě vlastním stylem. Právě i tady je mimo jiné frontman kapely Wilco Jeff Tweedy výraznou postavou. S Norah Jones napsal závěrečnou překrásnou píseň, jenž je duetem opatrné akustické kytary a o poznání asertivnějšího piana “Heaven Above”.
Druhou písní s Jeffem Tweedym je pak ladně linoucí se “To Live” s hořkosladkou, nostalgickou náladou, kdy si Norah Jones uvědomuje, že by měla i přes bolestivé období jejího života:
“These cracks in my heart Can’t be filled with cement Can’t find or use up All the time that I’ve spent”
hledět hlavně na to, co se děje nyní a užívat si každý klidný okamžik:
“I want a life in color To breathe outside the lines To live in this moment Find peace in my mind”
Album je vůbec náladami vyvážené. Je to jako se dívat na západ slunce a přemýšlet o všech těch špatných věcech, co se v minulosti udály. Mnoho z nich vás mrzí, protože jste se kvůli nim hodně natrápili, měli jste kvůli nim zlomené srdce a podobně. Zároveň si ale uvědomujete, jak je takové trápení pomíjivé. Na minulosti i fyzikálního hlediska moc nezáleží. Slavný fyzikální dvouštěrbinový experiment ukazuje, že možná vnímáme čas špatně, protože ve kvantové fyzice to není minulost, ale budoucnost, co ovlivňuje přítomnost!
A přesně o tom je nejen “To Live”, ale i naprostá většina písní z Pick Me Up Off the Floor, které tematicky výborně pokračuje v minulém albu nazvaném dokonce přímo jako “Začít znovu”.
U Norah Jones je to však, jak sama tvrdí, spíše přítomnost, co jí zajímá a co se jí zdá jediné skutečné a jediné na čem záleží. Jistě jste se dostali do takového bodu života, kdy se vám něco nepovedlo a zároveň vás budoucnost trochu děsila, protože jste nevěděli, co vás v ní vlastně čeká. To, co bylo nejjednodušší ovlivnit tak byl právě přítomný okamžik. Vychutnat si ho, uvědomit si, jaké máte štěstí, že jste vůbec tady a začít dělat všechny ty malé věci, které by vás mohly posunout dále. A přesně o tom je nejen “To Live”, ale i naprostá většina písní z Pick Me Up Off the Floor, které tematicky výborně pokračuje v minulém albu nazvaném dokonce přímo jako “Začít znovu”.
Dáma s velkým „D“
Následující píseň “I’m Alive” je další z povedených písní alba a byť to není nijak složitá píseň, baví hlavně svou pohodářskou náturou. Tato pozdní část alba je vůbec skvělá, což není úplně zvykem při obvyklém pořadí písní na albech, kdy se nejlepší pecky nacpou co nejvíce dopředu, aby si získalo posluchače a udrželo ho alespoň několik prvních písní. Marketingově to tak není úplně chytrý tah, umělecky naopak ano. Je však pravda, že na začátku alba jsou více honosnější písně a na konci více komornější. Třeba druhá “Flame Twin” sice taky není nějak nástrojově obzvlášť bohatá, rychlé nebo hlučná, ale rockové elektrické kytary s bicími budují z tiché sloky velkolepý stadiónový rock. Třetí “Hurts to Be Alone” coby nejvýraznější píseň první půlky alba zase voní R&B a zní s těmi přeci jen mezi těmi ostatními “vintage” písněmi ještě nejvíce moderně.
“Were You Watching” přidá do alba trochu dramatu, které připomíná country zpěvačku Rhiannon Giddens nebo drsného fousáče s měkkým srdcem Chrise Stapletona. Zní to skoro jako nějaká americká lidová píseň.
“Were you watching As we slowly turned into strangers?”
zpívá Jones, zatímco hrajou na pozadí trpké housle a cítíme se jako v nějaké dřevěné horské hospodě v Tenessee.
“Stumble on My Way” je jedna z těch písní, u kterých člověk chápe, že se nevlezly do původního alba Begin Again, protože je vážně taková nemasná neslaná, naopak “Heaven Above” je důstojný závěr alba. Byť je píseň velmi tichá a na první pohled taky docela nevýrazná, piáno, na které mimochodem hrála samotná Norah Jones zní velice pěkně a ta důstojnost, ladnost a elegance se projevuje nejen na zpěvu, ale i na jejím hraní.
Jenom hlupák nemůže ocenit talent, který byl do tohoto alba zachycen. Je pravda, že tohle album je retro vzhledem k tomu, jak moc se Norah Jones projevuje jako dáma ze staré školy. Není to ale u ní nic nového. Dokonce by se dalo říct, že se s věkem spíše odvažuje, byť maličkými a opatrnými odvážnějšími krůčky. Důkazem buď třeba rocková “Flame Twin” nebo dramatická country balada “Were You Watching”. Její určitá odměřenost se tak nebude líbit těm, co hledají spíše odvážnější zpěvačky, co zpívají o svém přirození. Norah Jones však v hudebním průmyslu zastupuje více než dobře jakousi normálnost a slušnost.
Norah Jones je dáma s velkým „D“ se vším všudy, má své zásady a nenechá se jen tak zviklat nebo ovlivňovat druhými. Signalizace toho, že je v USA stále někdo normální, ať je třeba význam tohoto slova jakkoliv vágní a subjektivní, je v posledních měsících velice důležitá. Stejně tak pro to ukázat, že jediná cesta, jak koncipovat své umění, není nutně jen začít nebo říkat dělat věci, které by obyčejní lidé někde v kancelářích nikdy neudělali.
Norah Jones – Pick Me Up Off the Floor
Vydáno: 12. 6. 2020 Délka: 45:25 Žánry: Jazz Pop, Jazz Folk, Folk Pop, Country Pop Rozhodně musíte slyšet: 3. Hurts to Be Alone, 7. To Live, 8. I’m Alive, 9. Were You Watching?, 11. Heaven Above
0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%
Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!
Recenze | Novinky: Čtvrté album RTJ4 dělá z raperů Run the Jewels legendární dvojku srovnatelnou s ikonickými filmovými parťáky
Newyorský raper a producent El-P a atlantský raper Killer Mike jsou zpátky a to ve velkém stylu. Tihle dva silně připomínají legendární filmovou dvojici Martina Riggse a Rogera Murtaugha ze Smrtonosné zbraně a to nejen barvou své kůže. Stejně jako působila strašně frajersky na filmových plátnech tato dvojice, i Run the Jewels jsou jako dva hrdinové, co s vlajícími vlasy kráčejí za vybuchujícím autem vstříc napravení křivd, které se ve světě udály. Stejně jako u těch máte pocit, že existuje někdo, komu záleží na vymáhání spravedlnosti. Alespoň máte takový pocit při poslouchání jejich čtvrtého alba RTJ4.
Run the Jewels přitom nejsou dvojice, kterou by člověk předpokládal. Když se v roce 2013 dali tihle dva rapeři dohromady, asi ne jednoho znalce raperu toto spojení zarazilo. Killer Mike, kterého dostalo do povědomí posluchačů hlavně jeho hostování v legendární hip hopové skupině OutCast nijak zvlášť nevybočoval z toho, co bylo v rapu běžné. Spíše se soustředil na vylepšování řemesla, kterému zanechali Public Enemy, Dr. Dre a N.W.A, Ice Cube nebo Scarface, než na objevování něčeho nového.
Killer Mike a El-P (Foto: Facebook Run the Jewels)
To El-P byl naopak vždycky inovátor, který se neustále snažil rap posunout někam dál, a tak z jeho písní slyšíme daleko ostřejší elektronické podklady, přičemž oba přístupy mají samozřejmě své výhody i nevýhody. Dvojice Run the Jewels se ale tím pádem perfektně doplňuje.
George Floyd, i Noam Chomsky a Charles Bukowski
Mechanický zadrhávaný kopák a drsný rap Mika úvodního “Yankee and the Brave (ep. 4)” začne album v ostrém, nekompromisním stylu. Kopák skoro jakoby byly kulky, které létají ze samopalu a hned za nimi létají slova, která perfektně zapadají do hudby jako:
“Back at it like a crack addict, Mr. Black Magic Crack a bitch back, chiropractic, Craftmatic”
Skvělý start alba, ke kterému se o něco později přidá El-P se stejně nabroušenými řádky:
“Stack addict, a mack with the blackest fabric on back I magically rack it and dash while I’m duckin’ rat-a-tat-tats”
a Run the Jewels nenechají nikoho na pochybách, že je tohle skvělý návrat na plac po 4 letech od minulého alba Run the Jewels 3.
Druhý song s Gregem Nicem z East-coast rapového dua Nice & Smooth a s newyorským DJ Premierem z dnes již neaktivních rapových dvojic Gang Starr (s Guru) a PRhyme (s Royce da 5’9’’). Melodičnost songu je velká. Jak neustále opakující se sample, tak ústřední popěvek: “Ooh, la la, ah, oui oui”.
Byť “Out of Sight” s 2Chainzem není tak dobrá jako první dva songy, slyšíme na něm znovu skvělou spolupráci hudby a textů, viz řádek, které se ozývá již v úvodu:
“(Run-run) My motherfuckin’ Uzi weighs a ton Hit the drum ’til you hear it go “brrum-pum-pum-pum”
“Holy Calamafuck” přináší trochu překvapivě samply z nějaké zapomenuté staré dancehallové pecky Cutty Ranks a ty rozléhající se elektronické bicí a temné klávesy, které přijdou posléze, zní vážně skvěle. Album je ale našlapanější než vycpávky rozkroku Lennyho Kravitze, a tak pokračuje za zvuku nadávajícího dítěte: “Take that, mugger, mother—” do dalšího songu s legračním názvem “goonies vs. E.T.” Možná je snad škoda, že “goonies vs E.T.” nemá kromě neustálého intenzivního plynutí, které se ještě zvýší v druhé polovině písně, nějaké lepší vyvrcholení. Něco, čím by to ta píseň totálně dorazila. Nemusel by to být zrovna refrén, ale ještě intenzivnější část nebo nějaká instrumentální nebo samplová vložka. To třeba pozdější devátá “the ground below” má výrazný a chytlavý refrén.
“Walking in the Snow” je jedno velké nadávání na politiku a stav společnosti. Run the Jewels se ve světle posledních událostí dotýkají policejní brutality. Aby bylo album maximálně aktuální, jen pár týdnů po událostech okolo George Floyda, ještě Run the Jewels přidali nejen aktuální, ale i velice tréfné řádky:
“Until my voice goes from a shriek to whisper, “I can’t breathe” And you sit there in the house on couch and watch it on TV The most you give’s a Twitter rant and call it a tragedy”
(“Dokud můj hlas nepřejde z výkřiku do zašeptání: ‘Nemůžu dýchat~ / A ty sedíš doma na gauči a díváš se na to v televizi / A ty se maximálně vztekáš na Twitteru a nazveš to tragédií”).
Píseň je ale hlavně o zotročení lidí mocnými a to bez rozdílu na barvu pleti. Je dobré, že RTJ neskočili na viktimizaci pouze černošské rasy, ale možná i proto, že jsou “dvojbarevná” dvojice, vnímají problém více obecně. Kritizují tak pokrytectví křesťanů, či školský systém. Zajímavé je taky, jak Killer Mike zmiňuje v textech lingvistu a filozofa Noama Chomskeho nebo německo-amerického básníka a spisovatele Charlese Bukowskiho a nebo kontroverzní server Wikileaks zveřejňující tajné dokumenty především americké vlády.
V refrénu pak raperka Gangsta Boo rapuje drsné, z dnešního pohledu až rasistické řádky narážející na bílé obyvatelstvo jako na sníh, po kterém není příjemné chodit:
“Just got done walkin’ in the snow Goddamn, that motherfucker cold”
Nejsem fanouškem tohoto “oplácení” z důvodu historie. Přirovnat někdo černochy k rozžhaveným uhlíkům, po kterých je nebezpečné chodit, jako je nebezpečné chodit do některých černošských čtvrtí, tak to by píseň na Spotify asi moc dlouho nevydržela, že jo… Jsem ale pro svobodu slova, a tak by mělo být povoleno obojí. Ostatně Run the Jewels si tu cenzuru nevymysleli a nemůžou za to.
JU$T je pořádný „banger“, jeho politika je ale už trochu ohraná
“JU$T” je pořádný, jak se říká v rapovém slangu “banger”. Basy pořádně duní a slova jsou nekompromisně vystřelovány s nebezpečně pravidelnou a vytrvalou kadencí. V refrénu se Pharrell Williams s Killer Mikem, El-P a taky Zackem de la Rocha peprně strefují do faktu, že na amerických bankovkách jsou lidé, kteří byli majiteli otroků:
“Look at all these slave masters poison’ on yo’ dollar (Get it? Yeah)”
To, že “naši” Přemyslovci byli otrokáři všichni moc dobře víme, stejně tak byl otrokářem Karel IV a kromě pár psychicky narušených jedinců jsme jim to schopni odpustit, protože to v té době nebylo výjimečné. Pohled Run the Jewels však směřuje k bolestivému místu americké historie, kdy se bavíme o 19. století. Třeba ve Francii bylo otroctví zakázáno už v roce 1794, což však sice pak krátce nato Napoleon porušil, ale i tak. Nejsem historik, ale vždy se zdálo, že americké zrušení otroctví nepřišlo ani za 5 minut dvanáct, ale už pozdě. Už když některé části Evropy byly dostatečně civilizovaný natolik, aby od otroctví upustily.
Na druhou stranu tady bylo také mnoho zemí, které otroctví tehdy ve velkém praktikovaly a jsou tu ostatně i rozvojové země, kde otroctví vzkvétá dodnes. Je tedy těžké určit na kolik to americké sebemrskačství je oprávněné a nakolik už ne. Ostatně se jim podařilo vytvořit ještě donedávna ekonomicky nejsilnější zemi světa, které se i přes mnoho přešlapů povedlo vyhrát 2. světovou válku nebo pomoci oddělit Jižní Koreu od Severní.
Mezi světovými velmocemi Čínou a Ruskem přeci jen USA vždycky působily i přes všechny jejich chyby jako ostrůvek svobody a spravedlnosti, kde se nepřátelé režimu neposílají na odebírání orgánů a nevypadávají oknem. Pouze se zavírají do vězení a někdy se mohou nechat sami zabít (rád bych podotknul, že Jeffrey Epstein se nezabil). Ač to zní blbě, je to pořád o nesrovnatelně svobodnější země.
Tohle sebemrskačství Američanů se tak zdá být někdy už trochu za hranou. Ne, že by se měli všichni rapeři chytnout za ramena a zpívat, jak je Amerika krásná zem, zdá se, že té negativity je však někdy už přece jen příliš a následky této frustrace můžeme vidět pak v rozmlácených výlohách asijských losangeleských večerek.
To jsme ale už odbočili hodně daleko. V tomto ohledu je “JU$T” se svou politikou už trochu ohrané a to jakkoliv to Run the Jewels myslí dobře. Jinak však, když se to vezme kolem a kolem, je to prostě skvělá hip-hopová pecka s produkcí, která není nijak honosná, ale je zato tak mocná, že vám to pomyslně vysklí okna. Album rozhodně ani slabě nekončí. Naopak ještě sbírá energii a jak nekompromisně jelo celou dobu, na konci ještě zvýší svou intenzitu.
Závěr alba je tak velkolepý, že by po tomhle mohli Run the Jewels už klidně i ukončit kariéru
“The Ground Below” se samplem písně „Ether“ od Gang of Four je metaforický boj Killer Mika a El-P o jejich reputaci. Killer Mike v songu cítí, že se snaží bojovat proti pokušení a podvádět smrt, zatímco El-P chce stanovit takové zákony, aby lidé jeho jménu věnovali určitou úctu.
I další song “Pulling the Pin” je plný metafor. Tentokrát vztahujících se k různým židovsko-křesťanským příběhům. El-P a Killer Mike používají tuto píseň k tomu, aby poukázali na zla systému, jeho korupci a nakonec prohlásili, že máme v sobě vše, co potřebujeme, abychom začali v naší společnosti provádět změny, jak to vyplývá z názvu a také z refrénu:
“And at best, I’m just getting it wrong And at worst, I’ve been right from the start”
Run the Jewels si navíc uvědomují, že boj není pouze politický, ale jsou tady vyšší aspekty, které z něj dělají i duchovní válku, která je bojem od ducha národa.
To, jak Run the Jewels album zakončí, zaslouží doopravdy klobouk dolů, Epické, intenzivní, stupňované smyčce podporuje vysoce nervózní saxofon. Vše nakonec končí v mohutném hluku, pak to ale ustane, nastane vrchol, vše se utichne a hudba doléhá. Vypadá to, že je konec. Dokonce by to mohla snad i být konec kariéry Run the Jewels, protože “A Few Words for the Firing Squad (Radiation)“ zní jakoby už snad měli Run the Jewels ukončit kariéru.
Najednou ale začne hrát sedmdesátkový retro-syntezátor a ozve se povídka z fiktivní televizní show “Yankee and the Brave”. Album tak končí tam, kde začalo. V představení Killer Mika a El-Pho jakožto legendární filmové dvojice, která se skvěle doplňuje a míří do světa sjednat spravedlnost.
Run the Jewels – RTJ4
Vydáno: 3. 6. 2020 Délka: 38:57 Žánry: Rap, Alternativní Rap Rozhodně musíte slyšet: 1. Yankee and the Brave (Ep. 4), 2. Ooh La La, 4. Holy Calamafuck, 5. Goonies vs. E.T., 7. JU$T, 9. The Ground Below, 10. Pulling the Pin, 11. A Few Words for the Firing Squad (Radiation)
0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%
Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
