Nove pisne Charli XCX Biffy Clyro The Accidentals Gorillaz
Britská zpěvačka a producentka Charli XCX se vrací s novým zvukem, který je více mainstreamový a nostalgický. Biffy Clyro přišel s více než 6 minut dlouhým singlem s divokými změnami od klidné, melancholické alternativně rockové kytary až po křičené, téměř až metalcorové vokály. Americké mladé trio The Accidentals přispěchalo s další pohodovou písní, která je založena především na kytaře a smyčcích — a samozřejmě nádherných vokálech.
Nové písně vydali také angličtí Gorillaz a australští POND. Českou scénu zde zastupuje pražská pop-rocková kapela High Five a tvrdší žánry zase americká grindcorová kapela z Rhode Island Full of Hell.
Charli XCX – Good Ones
Charli XCX je zpět s velkou energií. Její nový singl čerpá z 80. let a má pouze něco přes dvě a čtvrt minitu. Po několika týdnech upoutávek na sociálních sítích “Good Ones” vyšlo. I s krátkou stopáží stihne spojit vlivy new wave a synthpopu 80. let s chytlavými melodiemi připomínající další oblíbenou éru Charli XCX: éra Spice Girls a konec 90. let a začátek nového století. “Nechala jsem ty dobré odejít,” naříká Charli zadýchaně.
Nové album Charli XCX by mělo vyjít až v březnu 2022. Jejím posledním řadovým albem bylo loňské “karanténní” album How I’m Feeling Now nahrané doma prezentující se nekonvenčním, napůl experimentálním elektronickým zvukem. “Good Ones” je částečný návrat zpět k prvnímu albu Charli XCX a jejímu více mainstreamově zaměřenému materiálu. Uchovává si však některé výrazné prvky elektronické taneční hudby a hyperpopu její pozdější éry, avšak futuristický zvuk ovlivněn tvorbou producenta A.G. Cooka a jeho labelem PC Music,vystřídala spíše nostalgie.
Biffy Clyro – Unknown Male 01
Skotská rocková kapela Biffy Clyro zveřejnila skladbu z připravovaného alba The Myth of the Happily Ever After. Kapela se podělila o skladbu “Unknown Male 01”, která je prvním singlem z projektu. Kromě singlu kapela zveřejnila také některé podrobnosti o svém devátém studiovém albu, které vyjde 22. října. Hlavní kytarista a zpěvák Simon Neil nazývá nadcházející album “reakcí” na album A Celebration Of Endings z roku 2020.
Neil popisuje proces nahrávání jako “cestu” a zmiňuje, že tento nejnovější projekt bude evokovat všechny myšlenky a emoce, které skupina pociťuje od začátku pandemie.
“Unknown Male 01” je pomalu budovaná skladba. Skladba mísící čisté i těžké kytary zůstává prvních pár minut převážně tlumená. Poté se píseň změní v rockovou explozi plnou riffů a později se změní a přejde nejdříve v alternativní rock připomínající Foo Fighters a později skoro v metalcore se řvanými chraplavými vokály. Píseň se zabývá tématem ztráty. Šestiminutová skladba začíná ústředním zaměřením na Neilův vokál a jednoduchou, ale emotivní instrumentaci. Ponurou náladu navozují zpěvákovy měkké vokály v kombinaci s varhanami.
The Accidentals – Cityview
“Cityview” je třetím singlem z připravovaného alba michiganské kapely The Accidentals z alba Vessel, za které získali Accidentals cenu New Folk Song Award 2021. Album Vessel bylo nahráno a produkováno věhlasným producentem Johnem Congletonem (St. Vincent, Lana Del Rey, Spoon a mnoho dalších kapel a interpretů) a Tuckerem Martinem (The Decemberists, First Aid Kit). Do přípravy alba přitom zasáhla pandemie a na nějaký čas zastavila práci na neurčito. Místo toho, aby však trio pozastavilo práci, přeměnilo zakoupené podkrovní prostory na moderní nahrávací studio s vybavením od svých fanoušků a sponzorů a dokončili nakonec album na vlastní pěst. Pohotová adaptace a přijetí nepohodlí je ostatně něco, co kapelu zdobí již od svého začátku, když namísto toho, aby členové nastoupili na vysokou školu, rozhodli se raději vyrazit s dodávkou na turné.
Zpěvačky a muzikantky Savannah a Katie se ujali otěží jako koproducenti a inženýři a postarali se nejen o smyčce a zpěv, ale také o akustickou a elektrickou kytaru, basu, housle, violu, cello, mandolínu a příležitostně i banjo a bubeník Michael Dause pak položil základ na bicí.
TIP: POND – Human Touch
Australská psychedelická rocková skupina Pond v červnu oznámila své nové album 9. Už jsme z něj slyšeli několik písní, včetně “Pink Lunettes”, “America’s Cup” a “Toast”. Nyní se Pond vracejí s další. Jejich novinka se jmenuje “Human Touch”. Frontman Nick Allbrook řekl o písni: “Jednou mi před domem nějaká žena rozbíjela auto a prosila mě, abych jí ho pomohl ukrást. Byl to krásný den. Byla podrážděná, ale svým způsobem sladká. Její pes Josie seděl na sedadle spolujezdce a byl velmi roztomilý a huňatý. Povídali jsme si dobrých pár hodin ve slunné slepé uličce a ani jeden z nás nakonec nespáchal krádež auta” a dodal, že hudba začíná špinavou smyčkou kláves Casio, kterou Jay vytvořil a na které Pond postavili písničku. Albrook také okomentoval vtipný videoklip: “Byla to super zábava. Neměli jsme žádný striktní plán a já jsem překonal obavy z toho, že budu v úterý ráno v 9 hodin tančit v botách na platformě bez hudby jako blázen.”
Gorillaz – Jimmy Jimmy ft. AJ Tracey
Skladba “Jimmy Jimmy”, která poprvé zazněla před publikem Gorillaz v londýnské O2 areně 10. srpna 2021 a poté znovu 11. srpna 2021, je druhou skladbou EP “Meanwhile” skupiny Gorillaz, které vyšlo 26. srpna 2021.
Opakované volání Jimmyho v refrénu a následné repliky staví fiktivního frontmana Gorillaz 2-D do role jakési morální autority. Fráze jako označení života za “slepou uličku” by se daly snadno najít ve starých reklamních spotech o drogách. Projev je stejnou měrou pochmurný a blahosklonný, takže může být vnímán jako upřímná starost pocházející od přítele, milované osoby nebo rodiny.
High Five – 6AM
Písnička “6AM (Where Did I Go)” pražské pop-rockové kapely High Five pochází z jejich nejnovějšího EP Every Minute Counts vydaného u Championship Records již loni. Pohodová píseň potěší kvalitní produkcí a s kombinací heartland rockových kytar a retro syntezátorů se hrdě hlásí ke zvuku kapel jako The Killers nebo Snow Patrols a svým euforickým stadionovým refrénem i ke kapelám jako U2 nebo Coldplay.
Nyní však k singlu “6AM (Where Did I Go)” přibyl rovněž videoklip, na jehož scénáři se podílela celá kapela, představuje kapelu v humorné pozici kluků z města, kteří se musí vypořádat s životem na venkově a s tím spojenými pracemi jako kosení vysoké trávy a štípání dříví. Kapela High Five doposud vydala jedno kompilační album Singles (2010-2017) a dvě EP.
Full of Hell – Reeking Tunnels
Nakonec něco pro fanoušky tvrdších hudebních žánrů. Minulý měsíc ohlásila grindcorová rhodeislandská kapela Full Of Hell své nejnovější album “Garden Of Burning Apparitions”, na kterém se objeví i již vydaná skladba “Industrial Messiah Complex” – celá věc vyjde začátkem října. A nedávno se Full of Hell podělili o další skladbu, špinavou a chaotickou “Reeking Tunnels”. Kapelník Dylan Walker prozradil dvě kapely, které Full of Hell inspirovaly ke stvoření této písně. “Poslali jsme Cop Shoot Cop a Shellac do hlubokého labyrintu skřípajících zubů a zmatku, kde jsme všichni obnaženi až na dřeň – kde je násilí jediným prostředkem k přežití.”
Fenomén revivalů je u nás už delší dobu tak silný, že o tom v roce 2016 na ČT 2 dokonce vyšel dokument Země revivalů. A když o něčem existuje dokument, tak to většinou bývá něco znepokojujícího nebo zvláštního. Tématice revival se taky věnoval pořad Jardy Konáše Hudební masakry. Ani jeden počin však Čechy nepřesvědčil, že revivaly nejsou tím pravým hudebním zážitkem. Důkazem toho jsou tři koncerty české kapely Queenie v O2 Aréně. Něco takového se nedaří ani zahraničním, ani českým kapelám. Nabízí se tedy otázka: Je na revivalech vůbec něco špatného?
Zrovna nedávno jsem se podivil, že svůj revival má už i Věra Špinarová. Ale co se divím, když měl u nás svůj revival i třeba Neil Young (mimochodem tenhle byl zrovna docela povedený). Vždycky se mi ale zdálo, že na oblibě revivalu v naši zemi není něco úplně normálního. “Tribute” kapely totiž samozřejmě existují všude na světě nebo alespoň tam, kde došla popkultura — od Vietnamu přes Rusko až po Hawaii. Že to není úplně normální také naznačuje samotný fakt, že o tom v roce 2016 vznikl dokument vysílaný na ČT 2.
Jarda Konáš se hudebním Pohlreichem nestal. Možná protože ze špatné hudby se (většinou) fyzicky nepozvracíte
Kdo chce záběry něčeho normální, může se na ČT podívat třeba na Toulavou kameru, ale večerní dokumenty ČT 2, to jsou často dokumenty o tom shnilém ve státě českém. Ukázování naší vlastní úchylnosti pak někteří nesou dost nelibě. Je to ostatně všechno natáčené za peníze občanů a dostáváme se do zvláštní situace rodičů pubertálních dětí, které se snaží svým rodičům ukázat, že jsou chytřejší než oni. Buď se tak jejich kritice zasmějeme, zamyslíme se nad ní a nebo je zprahneme tím, že jim platíme vzdělávání a kapsené a pošleme je radši spát.
Téma veřejnoprávní televize je vlastně i v lecčems podobné tématu revivalů a je akorát tak vhodné na hezkou hádku mezi dvěma lidmi, kteří přitom mluví úplně o něčem jiném. Jeden člověk, říkejme mu třeba Karel, se bude s někým jako, říkejme mu třeba Jarda, do nekonečna hádat, že mu žádný pražský blbeček nebude říkat, že si nemůže zajít na revival své oblíbené zahraniční kapely, Jarda se zase bude ohánět tím, že mu jde o kvalitu hudby a o boj proti úplnému dnu konzumní společnosti nebo něco takového.
Jméno Jarda samozřejmě bylo vybráno naschvál. Jarda Konáš před pár lety vedl nejdříve blog, pak docela slušně sledovaný pořad na Streamu Hudební masakry. V časopise Barbar ho dokonce označili jako „Zdeňka Pohlreicha hudby“.
Projekt Jardy Konáše byl zábavný a sám jsem ho svého času rád sledoval. Problém byl ale v tom, že zatímco Pohlreich dokázal mnoho Čechů skutečně přesvědčit o tom, že ten smažený sýr a hranolky možná nebude to nejlepší, co si můžete v restauraci z jídelního lístku dát a v českých restauracích tak za tu dobu šel zaznamenat alespoň nějaký posun, v případě Hudebních masakrů se to Jardovi Konášovi nakonec zase tolik nepodaiřilo, neboť zatímco ve kvalitě restaurací je vidět obrovský rozdíl, dnes už mrtvý projekt Hudební masakry nedokázal ovlivnit větší část společnosti.
Můj oblíbený hudební masakr. To je nostalgie…:
Zatímco nyní nastoupila celá nová generace majitelů i kuchařů ovlivněná pořadem Ano, šéfe! a aby to bylo spravedlivé, také vlivem dalších lidí a projektů, jako třeba Pohlreichova kamaráda Romana Vaňka nebo nedávná Gastromapa Lukáše Hejlíka (avšak Ano, šéfe! byl jednoznačně spouštěč, který s českém zatřásl), Jarda Konáš bohužel Čechy úplně nepřesvědčil. To síce možná nebylo ani jeho původním záměrem, avšak troufnu si říct, že někde v koutku své duše si tento cíl kladl.
Možná to bylo tím, že není chodícim strojem na hlášky jako Zdeněk Pohlreich, možná tím, že zatímco ze špatného jídla se můžete fyzicky pozvracet, abyste se duševně poblili ze špatného kulturního zážitku, k tomu potřebujete mít už něco naposloucháno a někdo má ten duševní žaludek sakra odolný a dokonce tak, že ho může krmit úplně čím chce.
Českou společnost nezměnil ani dokument Země revivalů. Zmíněný dokument točil Šimon Šafránek, který má k hudbeníkům obecně blízko a stojí za mnohými videoklipy našich kapel (Tata Bojs, Sunshine, The Prostitutes…) a z dokumentu bylo hodně cítit, že našel pro lidi hrající v revivalech pochopení. A tak je dokument nakonec spíše takovým Ďáblovým advokátekm a nikoliv drsným kritickým obrázkem, jako to umí dokumenty Remundy a Klusáka. A člověk velice rychle pochopí, proč. Protagosnitsté dokumentu totiž nejsou žádní internetoví úchylové, vyčůraní markeťáci, ani politici, ale normální lidé, často navíc se smutnými osudy.
Dokument byl skutečně více o tom, kdo za revivaly stojí. Měl za cíl poznat ty, kteří jsou ochotní přijmout mohdy poněkud ponižující roli hraní si na jiného, úspěšnějšího hudebníka. Dokument však trochu i načne téma toho, proč jsou zrovna tady revivaly tak oblíbené.
Pozvat si revival, to je sázka na jistotu. Co se tedy vlastně divíme?
Vůbec první revival — Rolling Stones Revival Band vznikl už za dob komunismu. Odtud se taky vzal název revival, protože v Anglicky mluvících zemích se tomuto typu kapel říká správně “tribute band”, zatímco Rolling Stones Revival Band se pojmenovali takto prostě, protože viděli v televizi hrát v nějakém pořadu Karla Gotta německou kapelu, která si říkala „Beatles Revival Band“. V té době měly samozřejmě takovéto kapely nesmírnou cenu a už jenom založení každé takové politicky nepohodlné kapely bylo skoro hrdinstvím.
Tradice těchto kapel dána obdobím totální hudební izolace však byla založena a nebylo už cesty zpět, avšak než se fenomén českých revivalů skutečně naplno projevil, musel přečkat 90. léta. Porevoluční hudební exploze byla totiž spojena s velkým hladem po (skutečných) zahraničních i (skutečných) českých kapelách a toto období se navíc krylo také s drtivým nástupem taneční hudby. A tak revivalům v 90. letech příliš pšenka nekvetla. Velký nástup revivalů přišel terpve až v období jakéhosi opožděného hladu po rockové hudbě v druhé vlně — tedy v druhé polovině nového století.
České kapely a interpreti si za revivaly možná mohou z určité části sami neustálým kopírováním zahraničních trendů. Možná jsme i prostě v tomto jakožto generace mladších hudebníků selhali a z nějakého důvodu zdejší muzikanti nedokázali přijít s tak zajímavými hudebními projekty, které by dokázali nahradit levné náhražky zahraničních kapel, popřípadě starší hudební špičku z Česka. Možná to pořekadlo “Co Čech, to muzikant” platilo kdysi, ale už neplatí. Na tom už vás nechám přemýšlet sám. Já jsem tuhle záhadu totiž zatím nepřelousknul.
Projekt The Wall u nás před několika lety sklízel také úspěch:
Co je však jisté je toto: Za revivaly jsou skuteční lidé, kteří to často neměli v životě lehké. Člověku je jich místy i dost líto. Například Pavel Seidl už léta vystupuje jakožto revival kapely Kabát, resp. později jako revival „Pepy Vojtka“. Jeho osobní život a životní osud je přitom dost smutný.
Český Pink Floyd revival The Wall vedený basistou Filipem Benešovským se zase hlásí k odkazu Rogera Waterse, který chce šířit. V revivalech jsou někdy i velice talentovaní hudebníci, často absolventi konzervatoří, jak je třeba vidět v dokumentu Země revivalů v případě paní z ABBA revival, která umí skoro virtuózně hrát na akordeon a vyučuje v hudební škole. Nedá se tedy ani náhodou říct, že by členové revivalů byli nějací hajzlíci, kteří si přišli vydělat lehké peníze.
Je to prostý ekonomický základ nabídky a poptávky. Majitelé klubů a barů ví, že zatímco na lokální kapelu nikdo nepřijde, na revival se vždycky někdo objeví, a tak tam prostě hrají revivaly nejrůznějšího druhu od pondělí do pátku.
Ekonomicky to myslí i lidem. Proč utrácet za něco s nejistým výsledkem, když jdete na jistotu? Pak jsou tu také produkční kulturních domů a programů městských akcí. Nedávno k nám do města dorazil nějaký AC/DC revival a schválně jsem si pak na Facebooku pročítal příspěvky týkající se této akce a nenašel jsem ani jediný z mnoha komentářů, který by si stěžoval. Ač jsem nebyl svědkem, je pravděpodobné, že tahle revivalová kapela hrála slušně a dalkeo lépe než jedna tragická mladá lokální kapela, která u nás ve městě dostala možnost zahrát si na velké městské akci před dobrou pětitisícovkou lidí. Tato kapela své vystoupení totálně nezvládla a frontman měl ještě tolik drzosti, že mezi písněmi naznačoval, že po vystoupení se s ním můžou návštěvníci vyfotit a bude i rozdávat podpisy.
Revivaly jako výplň děr české hudební scény
Některé mladé kapely u nás — a nevím, proč to platí hlavně u těch pop-punkových — působí zkrátka jako parta debílků, co si honí ego při každé příležitosti jenom pro to, že umí zahrát 4 akordy a trefí hlasem 2 z 6 tónů. A taková parta debílků vám zaručeně dokáže zkazit velkou městskou akci, na kterou se těší celé město. Revivaly jsou oproti tomu vedeny mnohdy kapelami, které mají své zkušenosti a ty úspěšnější díky velkému zájmu odehrají mnoho koncertů ročně. Většina z nich ale nejsou jenom dobří obchodníci a skutečně zastupují svůj idol. Mají tak v sobě i kus určité lidské pokory pramenící z úcty k odkazu zastupovaného původního umělce.
Chápu tedy částečně vlastně jak lidi, co na revivaly chodí, tak i pořadatele akcí. Revival je sázka na jistotu a je při současném nastavení hudebního byznysu u nás bohužel menší šance, že to zmrví revival než lokální kapela.
Revivaly tak vlastně plní roli jakési výplně na české hudební scéně, která vznikla jednak absencí nové generace mladých kapel, jednak totální neochotou rádií prezentovat novou hudbu s nástupem internetu, jednak malé různorodosti naší hudební scény. Skoro mi to připomíná českou politiku. Víme, že ten je sice grázl a mafián, ale budeme ho stejně volit, potože nemáme volit koho jiného. Když se však podíváme na naší hudební scénu více zblízka, dalším z problémů, který připravil půdu pro takto ohromnou popularitu revivalů, je nedostatek šedé eminence v české hudbě — producentů a skladatelů.
Vím to, protože jsem si roli producenta vyzkoušel a když jsem nabídl lidem na Facebooku spolupráci zadarmo, nabídek mi přišlo tolik, že jsem je pak mohl přehrabovat vidlemi. Jen nebudu za pokrytce a přiznám, že z těch spoluprací pak moc nedopadlo, protože pro tuhle činnost bohužel mám vymezen jen velmi omezený čas a jsem rád, že se mohu věnovat alespoň pár písním ročně.
Zdaleka ne všichni zpěváci jsou písničkáři a potřebují napsat písně někým jiným. No a když to nikdo neudělá, nezbývá nic jiného než zpívat covery. A v současné době je asi výhodnější hrát v revivalu než se potácet v takové té tradiční zábavové, či svatební kapele, která není revival, ale hraje mix coverů — většinou po svatbách nebo oslavách.
Vystoupení revivalů bývá obvykle daleko kratší a zaplatí vám i města, ne jen manželé, oslavenci nebo rodinní příslušníci a snáz si taky nazkoušíte, co budete hrát. Když se vám podaří hrát s cover kapelou na lukrativnějších plesech, pak stejně musíte hrát dlouhé hodiny. Organizačně je všechno jednodušší a nemusíte hrát do 4 do rána a poslouchat ožralé hosty, kteří nechápou, že nejste jukebox a písničky je třeba nazkoušet než je můžete zahrát.
Lidi blbí nejsou, ale naše hudební scéna možná ano
Když se to vezme kolem a kolem, tak je to vlastně úplně pochopitelné, proč revivaly vznikají a proč se na ně chodí. Queenie revival je jeden z nejlepších revivalů u nás. Tento revival bere svá vystoupení jako napůl divadlo. Revivaly se vlastně dělí na dva. Zatímco třeba jeden z nejúspěšnějších revivalů všech dob — Australian Pink Floyd Show — byl složen ze skvělých hudebníků, kteří si nechtěli hrát na Watersa, Gilmoura, Masona a Wrighta, Queenie k tomu přidávají ještě i kus divadelní show, když se snaží nosit oblečení identické z Queen v nejlepších letech.
Po filmu Bohemian Rhapsody se zájem o už tak oblíbenou “tribute” kapelu, která neměla nouze ani o nabídky k vystoupení ze zahraničí (Skandidávie, či dokonce Turecko) ještě ztrojnásobil a vše ještě dále znásobila současná pandemie, díky které sem skuteční zahraniční hudebníci ještě nějakou dobu nebudou jezdit tak často jako doposud.
Takže opět se zdá být vše naprosto pochopitelné. Člověku ale úsměv trochu ztuhne, když si povšimne několika věcí.
Měl jsem možnost vidět na vlastní oči chorvatský revival Queen Real Tribute s neskutečným hlasovým a kytarovým výkonem rádoby Freddieho a rádoby Briana (ten měl zvuk totožný s Mayem snad do posledního čudlíku na kytarových pedálech) a z YouTube mám naposlouchaného hlasového dvojníka Freddieho Mercuryho Marca Martela. Tihle sklízí také velký úspěch po celé Evropě, ale ani jedni z nich takové monstrózní koncerty jako čeští Queenie, neodehráli a asi ani neodehrajou. Ať už kvůli pokory nebo kvůli tomu, že by si prostě lidé v jiné zemi nezaplatili tolik peněz za nahrážku.
V současné době nejúspěšnější český revival (a vlastně asi i nejúspěšnější česká kapela obecně) Queenie:
Navíc, zatímco výše jsem popisoval, že revivaly jsou ekonomicky výhodné jak z pohledu pořadatelů, tak diváků, tady tohle neplatí. Cena za lístky, jakou Queenie požadují za 3 koncerty, které se uskuteční 3. až 5. září se blíží a nebo dokonce překonávají cenu za koncert zvučných zahraničních interpretů z doby „předcovidové“ a několikanásobně překonává největší české kapely jako Kabát, Lucie, Kryštof nebo Chinaski co do počtu koncertů za sebou, tak co se týče ceny za lístek. Projekt The Wall (viz výše) u nás sice úspěch taky sklízel slušný, ale to byl trochu jiný typ show s hosty (např. Michalem Malátným) a nejednalo se přímo o divadelní napodobování samotných členů kapely, ale spíše napodobování doprovodné show Pink Floyd. Aby revival s velkými mediálními partnery za zády pořádal hned 3 koncerty v O2 Aréně a ještě za vcelku velké peníze, to je dost zarážející a dost smutné a nevím o tom, že by to mělo někde jindě ve světe obdoby.
Zajít si na revival ostudou není. Chápu i hudebníky a zpěváky, kteří hrají v revivalech. Aby však byli lidé za revival ochotni utratit více peněz než za nejpopulárnější kapely v České republice, to už divné je a stojí to za zamyšlení. Jsme opravu národ takových tupců, co si zaplatí za šaškárnu v kostýmech nahrazujícího mrtvého zpěváka klidně i víc než za jiného, ale taky slušného a skutečného zpěváka? A nebo je tu ještě další možnost: Lidi prostě chtějí chodit na koncerty, ale lepší nevidí v dohledu.
Queenie mají plné právo pořádat tenhle koncert, pokud je o něj poptávka a lidé, ti ať si dělají, co uznají za vhodné a nakládají se svými těžce vydělanými penězi, jak uznají za vhodné. Vrhá to ale dost špatné světlo na naší hudební scénu.
Spíše než, že je něco shnilého ve státě českém nebo v člověku českém, je něco shnilého v hudební scéně české.
Rádia, pořadatelé, hudební výchova ve školách, kvalita hudebních škol, léta totality, národní povaha, chemtrails, ještěři, česká odnož illuminátů… Ještě nevím, co přesně z toho to je, ale něco z toho určitě ano.
Nechce tedy někdo natočit další dokument o tomhle?
Kytarový mág Eric Clapton nedávno vydal svou novou píseň s názvem “This Has Gotta Stop“ (“Tohle musí přestat“), ve které znovu vyjadřuje svůj nesouhlas s opatřeními proti koronaviru.
Eric Clapton se v posledních měsících veřejně vyjádřoval proti opatřením koronaviru, uzavíráním („lockdownům“) i očkování a loni v prosinci se spojil s dalším odpůrcem z řad starých legendárních hudebníků — Vanem Morrisonem, aby společně nazpívali skladbu “Stand and Deliver” — jednu z mnoha písní, které Van Morrison od doby pandemie nahrál jakožto protesty proti dodržování koronavirových opatření.
Eric Clapton odmítá vystupovat na akcích, kde budou po návštěvnících vyžadován test nebo očkování
„This has gotta stop / Enough is enough / I can’t take this B.S. any longer,“ („Tohle musí přestat / Co je moc, to je moc / Už mě nebaví snášet tyhle blbosti“) zpívá Clapton refrénu.
V písní dále Clapton nezapomněl ani na svou negativní zkušenost s vedlejšími účinky očkování proti nemoci COVID-19, které cítil poté, co obdržel první dávku vakcíny firmy AstraZeneca: „I knew that something was going on wrong / When you started laying down the law / I can’t move my hands / I break out in sweat“ („Věděl jsem, že se děje něco špatného / Když jsi začal uplatňovat svůj zákon / Nemůžu hýbat rukama / Jsem úplně zpocený.“)
S písni vyšel i kreslený videoklip, ve kterém se objevuje dav protestujících lidí s transparenty, zhypnotizovaní lidé nebo loutkář, který s lidmi manipuluje.
Eric Clapton oproti například Foo Fighters, Maroon 5 nebo The Killers, kteří vyžadují pro vstup na jejich koncerty očkování nebo negativní test, prohlásil, že naopak odmítá vystupovat na koncertech, na kterých bude požadováno očkování nebo negativní test.
Spolu s Claptonem a Van Morissonem se proti lockdownu a proti opatřením spojených s koronavirem vymezili i další britové Ian Brown nebo Noel Gallagher.
Nová píseň a videoklip Erica Claptona “This Has Gotta Stop”:
Norská zpěvačka Sigrid dnes zvěřejnila podrobnosti o svém turné po Evropě, které se uskuteční v roce 2022. Své turné odstartuje v březnu čtyřmi vystoupeními ve Velké Británií a poté na konci května bude pokračovat dál po Evropě.
V rámci jejího evropského turné zavítá 5. června i do Prahy, kde se představí v klubu Roxy. Bude se jednat o její druhé vystoupení v České republice. V roce 2019 Sigrid vystoupila v pražské O2 Areně jakožto předskokanka Maroon 5. Turné zpěvačka zakončí v hlavním městě Francie.
Se Sigrid vystoupí i mladý australský písničkář Thomas Headon
Začátkem tohoto měsíce Sigrid prozradila v rozhovoru pro NME, že se nejlépe cítí, když je na pódiu: „Je to část mé práce, kdy se při živém hraní projeví určitá část mého já — je to moje superschopnost,“ dodala. „Jsem šťastná, že mám tu vlastnost poznat, kdy jsem v tom opravdu dobrá.“
Kromě Sigrdid vystoupí v Roxy jako její předskokan také mladý, teprve 20letý australský písničkář Thomas Headon. Předprodej vstupenek bude probíhat na webu Goout od 3.9. 10:00 hodin.
Sigrid vydala v roce 2019 až nečekaně úspěšné album Suckerpunch a nové album je nyní v plné přípravě a již bylo možné vyslechnout si první singl “Mirror”, který dává naděje na to, že druhé album bude také stát za to. Před pár dny vyšel také druhý singl nazvaný “Burning Bridges”.
Kompletní termíny turné:
13. března – Manchester, Anglie, Manchester O2 Apollo
14. března – Edinburgh, Skotsko, Usher Hall
16. března – Londýn, Anglie, SSE Arena Wembley
18. března – Dublin, Irsko, 3Arena
30. května – Barcelona, Španělsko, Razzmatazz
31. května – Lausanne, Švýcarsko, Les Docks
1. června – Milán, Itálie, Fabrique
3. června – Vídeň, Rakousko, Arena
5. června – Praha, Česká republika, Roxy
7. června – Berlín, Německo, Huxley’s Neue Welt
9. června – Kolín, Německo, Carlswerk Victoria
13. června – Paríž, Francie, La Cigale
“Mirror” — První singl z nového alba, které představí Sigrid i v České republice:
Recenze | Novinky: Death From Above 1979 na Is 4 Lovers zvládli roli otců i vlastní produkci. Album působí více přirozeně než minulé
I s dvěma kašpárky se dá hrát velké divadlo. Death from Above 1979 patří k nejdůležitějším postavám noise rocku, potažmo i celé indie/alternativní scény a patří také k nové generaci kapel vzniklých na počátku století, kteří se stali velkými pouze se dvěma členy. Čtvrté album a třetí album od pauzy kapely Is 4 Lovers textově z velké části orientované na roli otce v moderním světě, přináší produkční vytříbenost, místy více syrové energie než album minulé, ale také řadu nových zvukových prvků.
Vedle ikonických White Stripes a Black Keys a jejich moderních pokračovatelům z Británie Royal Blood působí Death from Above 1979 trochu jako The Replacements mezi Brucem Springsteenem, R.E.M. a Cheap Trick. Ale to se v hudebním světě občas stává a občas na někoho to nevděčné, zapomenuté místo v historii zbýt musí.
Death From Above 1979 (Foto: deathfromabove1979.com)
Death from Above 1979 si ale za svou nedoceněnnost z velké části mohou také sami. Po strhujícím syrovém a naštvaném debutu You’re a Woman, I’m a Machine z roku 2004 hráli dva roky koncerty, ale pak se dvojice nepohodla na směru dalšího poračování hudby kapely a rozhodla se raději nepokračovat dál. Občas se však stane zázrak a i horké hlavy hudebníků občas zchladnou.
Death from Above 1979 opět v módu přeboostěné verze Royal Blood?
A tak se kanadské duo vrátilo v roce 2011 na pódia a začalo pracovat na nové tvorbě. Jejich návratové album The Physical World považuji za jedno z nejzajímavějších alb alternativního rocku v uplynulé dekádě.
Death from Above 1979 se vrátili s velkou svěžestí a do své hudby zapojili popovou melodičnost, která ve spojení s původní syrovostí (i surovostí) jejich hudbu povýšila do nových sfér.
Pak ale následovalo !Outrage is Now, které bylo spíše zklamání. Což o to, !Outrage is Now se docela dobře poslouchalo a bylo zde několik dobrých pecek. Jenže bylo to album rozporuplné. Na druhou stranu na něm zklamala příliš blýštivá, digitální produkce, která nebyla schopna dostatečně reprodukovat naštvanost debutu a také překvapivě podbízivé tvůrčí kroky v podobě chytlavých, ale neoriginálních riffů i příliš podbízivých popěvků (ještě teď špatně vzpomínám na závěr alba “Holy Books”).
Někdo neznalý by si tak místy kapelu i mohl splést s nějakým béčkem Royal Blood, protože kapela tak trochu skutečně zněla — jako přeboostěná verze Royal Blood s kolečkem “distortion” na pedálu víc doprava.
Is 4 Lovers přináší opět kus syrovosti, ale trochu jinak. Nezní to tolik digitálně jako na albu minulém, naopak více přirozeně. Co je ale méně příjemné je ta předvídatelnost riffů a melodií, která z nějaké části zůstala z !Outrage is Now. Zatímco na prvních dvou albech člověk moc netušil, co se stane jak v následujících vteřinách, tak v následujících skladbách kapela neustále člověka příjemně překvapovala a songy se mohly pouštět pořád dokola a alba tak neomrzely jak doteď. Předvídatelnost, která byla patrná již z alba minulého, i na Is 4 Lovers vyústí v rychlejší opotřebování alba.
You’re a Woman, I’m a Machine byla energie, Physical World bylo mistrovské skladatelství a textařství. Alba poslední dvě jsou jako spíše alba značky Death from Above 1979 a chybí v nich více skutečného kreativního umění namísto jakési hudební franšízy. Když už ale jsme dostali franšízu, pak alespoň dobrou a může nás těšit, že dopadla přeci o chlup lépe než minule – i když ne o tolik, o kolik bychom si přáli.
Noise rock na rodičovské dovolené
Stejně jako na minulých albech, i zde jsou pouze vokály, basa se zkreslenými efekty, bubny a klávesy, avšak do všeho je dáno maximum tak, aby i dvoučlenná kapela vytvořila zvuk větší než kapela šestičlenná.
Stejně jako obvykle výborně funguje chemie obou protagonistů. Zatímco Keeler je precizní člen, který si potrpí na perfektně nastavených tónech své basy, potažmo kláves a Sebastian Grainger tvoří i na Is 4 Lovers tu divočejší, více nespoutanou část, kdy spratkovským hlasem zpívá do bušení jeho bubnů.
Is 4 Lovers je textově vcelku strohé albu, ale na druhou stranu výstižné a místy i vcelku vtipné. Ne, že by v minulosti DFA 1979 předváděli nějaké jó velké poezie, ale na některých textech jako například na nezvykle pomalé “White is Red”, dokázali vytvořit velice hezkou atmosféru s příběhem. Tady se jedná často o útržky textů hodící se na nálepky aut nebo sloganů reklam na žvýkačky jako: “I’m free animal,”“Love is action,” “One + One is so romantic,”“One + One makes three – that’s magic” apod.
To nemusí být vždycky nutně špatné. Nikdo netvrdí, že hudba nemůže být hlavně zábava, ale zase… Bavíme se o Death from Above 1979 a ti v minulosti ukázali, že umí i texty občas daleko lépe než takovéhle jako z deníčku osmáka na základce. Možná je to problém rockerů, kteří se stanou otci. Prostě někde uvnitř změknou a nebo je to začínající krize středního věku a vracení se do mládí. To ví ale jen Grainger sám.
Možná by nebylo špatné Death from Above 1979 stylizovat jako již zmiňovaná “White is Red” z “Physical World”. Místo toho tady do napumpované hudby zní: “I walk in and the kid starts dancin’ / My heart goes boom-boom-boom,” což by sice bylo roztomilé, ale kdyby to hrálo do úplně jiného hudebního podkladu. Vazbení basy a otcovské dojímání se prostě k sobě nehodí, to ať se na mě nikdo nezlobí a ač jsem si myslel, že by mohlo být zajímavé slyšet, jak se nespoutaná syrovost promění v rodičovský rock, raději bych byl, aby to dopadlo úplně jinak.
Vetší témata do alba prosvítají, ale pouze skrze osobní zkušenosti s nimi o všedních dních.
Nadruhou stranu je nutné vnímat, že se Death from Above 1979 nachází v pasti vzhledem k době, která je velmi podezíravá ke každému, byť jen mírnému náznaku mužské agrese, kapela původně založená na agresi a nadávání. Tohle rodinně založené album obsahující členy rodiny Graingera dokonce i na obalu, je tak vlastně po pokusech z minulého alba vcelku zajímavé. Komentování velkých témat jako vliv sociálních sítí na společnost vystřídaly události, co se dějí člověku v menšímu okolí. Vetší témata do alba prosvítají, ale pouze skrze osobní zkušenosti s nimi o všedních dních. Nakonec. Kdo jsme, abychom Graingera soudili za to, co je aktuálně pro něj důležité?
Autenticita je jedním z nejcennějších vlastností, které současná hudba může mít. Jen zkrátka ten podklad, kdyby to měl více příznačný, ať to nepůsobí tak bizarně… Noise rock prostě není ten pravý soundtrack k rodičovské dovolené a Dominika Landsmana nemusí ani tak moc mrzet, že film podle Deníčku moderního fotra byl již natočen a sestříhán.
Newyorská smetánka vs kanadští umělci: Jak kontaktovat tu nejhorší osobu pro své nekalé úmysly
“Modern Guy” a celé album začíná v hendrixovských zpětných vazbách a kapela se valí kupředu v poměrně těžkopádném, ale drtivém stylu. Grainger se vyrovnává se svou rolí ve společnosti a prakticky obyčejného člověka. Prožívá si takový svůj malý moment konce Trainspottingu a adaptace do konzumní společnosti, přičemž se rozhodne raději než měnit společnost ze svého obláčku, sestoupit dolů mezi obyčejné smrtelníky a měnit malé věci okolo sebe:
“The propaganda is getting to grandmas,”
(“Propaganda se dostává k babičkám”)
upozorňuje Grainger, že politika začíná u každého z nás i členů u naší rodiny (např. tím, že babičky čtou hoaxové řetězové e-maily). Není dneska moc hudebníků, kteří by přiznali, že je třeba změnit se u sebe?
“You can change the world if you change you,”
(“Můžete změnit svět, když změníte sebe.”)
říká Grainger jakoby se snad stavil na kafe k jeho kanadským spoluobčanům Petersonům. Nemusíme ale zrovna vytahovat Petersona. George Orwell v průběhu svého života zažil podobné sestoupení z obláčku, když akcentoval, že všechny ty maličké věci, které se dějí člověku v životě, jsou kolikrát ty věci zdaleka nejdůležitější a jsou to ty věci nejopravdovější, které si člověk musí užít dosyta.
“One + One” svým sexuálním podtónem s agresivní hudbou s typickou mohutnou,, hodně zkreslenou basou Death From Above 1979 zní dneska už skoro jako zastaralá píseň. Takových písní dneska skutečně kvůli celospolečnskému západnímu klima už moc není, protože i když se klidně těmto tématům snažíte vyhnout a jenom prostě zpíváte a hrajete naštvaně, tak vám někdo vyčte, že je z vaší hudby cítit mužská nenávist a té je dneska až moc (jak se to stalo např. v případě zahraničních recenzí na debut londýnské punkové kapely Shame). Je to taková příjemná vzpomínka na staré dobré devadesátky a legendární The Downward Spiral Nine Inch Nails.
“Free Animal” bude jistě peckou naživo na festivalech. Je to jedna z těch písní, která se zdá být nejlepší po prvních poslechu. Pak začne už trochu nudit, ale ikoničnost jí upřít nelze a v diskografii kapely jistě bude tahle hymna svobody vystupovat z řady. Rychlejší a mimořádně dunivá “N.Y.C. Power Elite Part I” naopak nepřestane bavit ani po mnoha posleších. Ta se zdá sice být přeci jen politickou písní, ale věřte tomu nebo ne, skutečně i zde zůstavá Grainger u své rodiny, protože píseň vznikla (podle jeho samotného) jakožto reakce na to, když jeho ženu – filmařku Evu Michon — oslovila bohatá newyorská módní návrhářka, jenž po ní chtěla natočit reality-show o její transformaci z klasického módního návrhářštsví do módního návrháštsví v době internetové.
Na tom by asi nebylo nic špatného, ale dle Graingera chtěla platformu využít především pro to, aby mohla všechny “normální” lidi poučovat o tom, jak mají žít. Tak jí místo dokumentu Grainger složil tuhle karikaturu newyorské elitářky, kterou vybarvuje cynicky vtipnými řádky jako:
“I haven’t carried cash since 9/11,”
(“Nenosím u sebe hotovost už od 11. září”)
a nebo:
“I haven’t eaten cake since last election,”
(“Od posledních voleb jsem neměla koláče”)
přičemž zrovna druhý je se zapojením češtiny a našich ideomů ještě vtipnější než v originále.
Další pecka, která nepřestane bavit je nejagresivnější song alba “Totally Wiped Out”.
Svou chytlavou melodií, ale těžkým zvukem hodně připomíná album The Physical World. Práskavá basa začíná v jednom kanále, přičemž činely bicích hrají původně pouze zleva a vytvářejí tak pocit starých nahrávek Beatles, i když tohle bude vzhledem k textu spíše produkční narážka na The Beach Boys, kteří také často využívali dneska již málo častý styl míchání zvuku, kdy bicí hrály pouze s jednoho izolovaného kanálu.
Death from Above 1979 si toto album produkovali sami a chybu rozhodně neudělali, protože produkce alba zní výborně.
Pak už se ale vše vrátí do normálu a jakmile bicí začnou hrát naplno, již jsou umístěny ve středu. Další zajímavou produkční složku písně tvoří tentokrát mimořádný důraz na vokály. Když řvou refrén jsou modulovány tak zvláštně, že to působí jakoby snad z alba hulákali nějací duchové. Death from Above 1979 si toto album produkovali sami a chybu rozhodně neudělali, protože produkce alba zní trochu jinak než oni i stejně jako oni a stejně tak trochu jinak než ostatní i trochu stejně jako ostatní. Dobře tak mixují mezi známým i neznámým. Předvídatelnou stylizací a méně předvídatelnou stylizací.
V dnešním rocku je velký problém na to najít vhodný kompromis mezi tím, aby zněl zvuk exkluzivně, ale ve vysokém rozlišení. Aby se dosáhlo toho správného zkreslení zvuku a celkového dojmu špinavosti zvuku. Death from Above 1979 se to daří slušně vychytat. Ač album zní, fotografickou hatmatilkou řečeno, velice “ostře”, zachovává si i přes určitou chladnost a sterilnost digitálního zvuku, také kus té správné špinavosti. Když se tu objeví digitální prvky, nepůsobí tu nemístně a zapadají do alba dobře. To se na !Outrage is Now také nedařilo vždycky.
A zrovna následující, pomalejší píseň “Glass Homes” je do té doby nejvíce digitální písní nejen zpracováním, ale i zvukem.
S ospalými vokály na popředí a přízračnými v ozvěně na pozadí, skoro máte pocit, jako byste se přesunuli někam do posledního alba Arctic Monkeys Tranquility Base: Hotel & Casino.
Do takřka plné elektroniky poháněné basovými i hlavním syntezátorem s nějakou tou kytarou na pozadí, ve stylu Tame Impala, pak zavítáte v “Love Letter”. Je ale nutné říct, že tento přesun proběhne až nečekaně hladce a člověk to skoro ani nepostřehne. To je ostatně také dílo slušné produkce alba.
Špinavé ulice jako Robert De Niro
S trojice pomalejších písní na albu mě ale pořádně zaujala až třetí “Mean Streets” – tedy její první polovina se dá počítat jako pomalejší, po té se moc hezká snová piánová balada promění zpět na typické staré Death from Above 1979, jak je známé od debutu You’re Woman, I’m Machine.
Jen zkrátka ten zvuk je nyní daleko mohutnější, grandióznější a exkluzivnější než na tom pořádně syrovém, ale energickém debutu. Jak tak Grainger vzpomíná na Scorseseho stejnojmenný film a nadává na to, že televize dneska nestojí za nic a internet vše zahltil jen: “Just slogans, memes and dick fuck all,” člověk přemýšlí, jestli na něm fakt nejsou už známky stárnutí. Jsou toto totiž skoro takové ty řeči starších ve stylu: „Za nás se chodilo na zastávku 5 kilometrů v -20 °C, protože mrzlo úplně jinak než teď a pak jsme přišli do školy a zaběhli jsme všichni ve třídě stovku pod 11 vteřin.“
Ačkoliv ale hipsterství již pomalu vyšlo z módy, nemá snad Grainger pravdu, že je škoda, že takové filmy nevznikají? Ostatně, kdo to kdy viděl, aby se dnešní mladí tak moc obraceli do minulosti jako dnes. Ten, kdo by na konci 60. let poslouchal hudbu 40. let, byl by asi brán za cvoka. A dneska se přitom vracíme i k hudbě, která je stará klidně i více než 60. let, protože je v ní něco, co v té dnešní schází a stejné je to i s filmy. Třeba takový další kultovní Scorseseho film Taxi Driver je dnes vyhlášeným kultem pro fajnšmekry mezi internetovou komunitou a především mladými muži.
Jak již bylo řečeno, Sebastian Grainger nepatří mezi ty nejvíce geniální textaře pod sluncem, ale zvlášť na tomhle albu dokáže výborně najít věty, které perfektně vystihují obsah sdělení a mají v sobě kus vtipu nebo pravdy.
Zvlášť filmové znalce, kteří film Mean Streets znají asi pobaví úvodní řádky:
“Mean streets like Robert De Niro He’s mad for a reason His reason’s unclear though”
(“Špinavé ulice jako Robert De Niro / Je naštvaný z nějakého důvodu / Ten důvod je ovšem neznámý”)
Píseň přejde skokově z pohodové, relaxační melodie do totálního saigonu a zase zpátky a v pomalém tempu už skončí. Kdo by na úvod čekal nějaký podobný masakr jako byla právě ta divoká pasáž “Mean Streets”, musí se připravit na něco úplně jiného. Na něco, co Death from Above 1979 nikdy nerozjeli v takové míře. V první sloce syntezátory a operou inspirované táhlé vokály mimořádně připomínají Muse, což je vzhledem k DFA 1979 vcelku exotická a nečekaná asociace.
Celá píseň je postavená hodně grandiózně a její produkce postavená opět na mimořádně dunivých, ale velice detailních basech, resp. více technicky řečeno low-endu, je hodně působivá. Trochu zamrzí pouze to, že DFA 1979 měli s touto písní v plánu už jen album důstojně zakončit, ale nic víc, protože potenciál mohl být větší.
Z Is 4 Lovers mám nakonec lepší pocit než z minulého !Outrage is Now! a tak není důvod brečet, i když první dvě alba Death from Above 1979 zůstávají nepřekonaná. Produkce tohoto alba je však velice zajímavá, energie je místy více syrovější, takže je tu tentokrát daleko menší šance, že na neznalce to bude působit jako naštvanější béčko Royal Blood.
Řečeno slovy byznysu, Is 4 Lovers je svým způsobem taková franšíza toho, co Death from Above 1979 již umí s tím, že se zavedly nějaké menší inovace, aby se současný produkt doladi a zase o trochu vylepšili. Alespoň je to tedy franšíza kvalitní, která nepůsobí tak nuceně a působí přirozeně. Asi něco jako IKEA (pardon za tento tupý příměr, ale asi tušíte, co tím chci říct). Větší umělecké hodnoty však hledejme skutečně na albech prvních dvou.
V ideálním světě by zkrátka Death From Above 1979 počkali a spojili obě poslední alba do jednoho s výběrem těch nejlepších písní z obou a byla by z toho další klasika. Ve skutečném světě si ale prostě můžeme užít další album Death from Above 1979 a to se taky počítá.
Death From Above 1979 – Is 4 Lovers
Vydáno: 26.3.2021 Délka: 31:06 Žánry: Noise Rock, Alternative Rock, Dance Punk Rozhodně musíte slyšet: 1. Modern Guy, 3. Free Animal, 4. N.Y.C. Power Elite, Part 1, 6. Totally Wiped Out, 9. Mean Streets
Londýnská kapela Shame oznámila podrobnosti o dvou překvapivých koncertech, které odehraje již dnes večer (26. srpna) v Londýně.
“Našemu milovanému městu Londýn s radostí oznamujeme, že dnes večer nehrajeme v hlavním městě jeden, ale hned dva překvapivé koncerty,” napsali Shame ve svém prvním tweetu a poté prozradili podrobnosti o obou koncertech.
Shame nejdříve zahrají v klubu The Old Blue Last v rámci festivalu So Young Magazine, a poté se kapela představí dnes večer v klubu Fabric v rámci akce VICE IRL London Party.
Jedná se doslova o koncert Last Minute, neboť kapela informace o vystoupení zveřejnila na Twitteru dnes v dopoledních hodinách.
Kapela Shame vznikla v roce 2014. Své debutové studiové album Songs Of Praise, kapela vydala v roce 2018. Letos v lednu kapela vydala své druhé studiové album Drunk Tank Pink a letos v listopadu je čeká turné po Velké Británií.
Singl “Water in the Well” z druhého alba Shame ‘Drunk Tank Pink‘:
Nizozemský fotbalový klub spolu s firmou Adidas a rodinou Boba Marleyho představil sadu třetích dresů v barvách asociovaných s reggae hudbou a rastafariánským hnutím. Dresy byly pro tým navrženy poté, co si fanoušci Ajaxu oblíbili kultovní píseň Boba Marleyho “Three Little Birds”.
Hlavní barvou dresu je černá s červenými, žlutými a zelenými detaily. Na zadní straně dresu, těsně pod límcem, se nachází odkaz na ikonickou píseň “Three Little Birds” Boba Marleyho.
Tři malí ptáčci (“Three Litlle Birds”) sedí na symbolu města Amsterdamu — třech křížích svatého Ondřeje.
Samotný Bob Marley byl fanouškem fotbalu, což ve vyjádření připomněla i jeho dcera Cedella Marley. “Jsem nesmírně dojatá, že Ajax převzal píseň ‘Three Little Birds’ a udělal z ní svou hymnu. Příběhy, jako je tento, mě hřejí u srdce a ukazují, jak působivé mohou být písně jako ‘Three Little Birds’. Fotbal byl pro mého otce vším. Použiji jeho slova: fotbal je svoboda,” říkala dcera Cedella Marley.
Od náhodně puštěné písně až po klubovou tradici
Neobvyklé spojení mezi fotbalovým týmem z hlavního města Nizozemska a ikonickou písní Boba Marleyho “Three Little Birds” začalo v srpnu 2008, kdy Ajax sehrál přátelský zápas a paradoxně se to odehrálo na venkovním stadionu v Cardiffu, když hrál Ajax proti Cardiff City FC. Fanoušci Ajaxu byli požádáni, aby po zápase zůstali na tribunách. Aby fanoušky Ajaxu na stadionu zabavili, DJ jim pustil několik skladeb, mezi nimiž byla i “Three Little Birds” a od té doby fanoušci píseň okamžitě přijali za svou a zpívají jí na každém zápase. Píseň je symbol naděje a fanoušci píseň zpívají bez ohledu na skóre.
Dresy lze zakoupit v oficiálním e-shopu Ajaxu Amsterdam. Po spuštění prodeje byl o ně takový zájem, že došlo k výpadku webových stránek.
Ajax však není jediným týmem, který se v letošním roce rozhodl propojit fotbalový dres s hudební legendou. Již v březnu letošního roku na začátku sezóny v americké MLS (americká nejprestižnější fotbalová soutěž) se fotbalový celek Seattle Sounders rozhodl fialovými venkovními dresy uctít památku Jimiho Hendrixe, který právě ze Seattlu pochází.
Watts hrál ve skupině Rolling Stones od roku 1963. Vedle Micka Jaggera a Keitha Richardse byl jediným členem této legendární britské rockové skupiny, který se podílel na všech jejich dosavadních studiových albech, z nichž poslední je coververze Blue & Lonesome z roku 2016.
Již začátkem tohoto měsíce si Watts dal pauzu od nadcházejícího turné po Spojených Státech, aby si odpočinul a zotavil se z lékařského zákroku.
S Rolling Stones nejprve ani nechtěl hrát kvůli jeho původní práci
Ve smutečním oznámení jeho tiskového mluvčího je uvedeno: „S nesmírným zármutkem oznamujeme, že zemřel náš milovaný Charlie Watts. Zemřel dnes v klidu v londýnské nemocnici obklopen svou rodinou.“ Dále dodává, že byl „milovaným manželem, otcem a dědečkem“ a „jedním z nejlepších bubeníků své generace“. V prohlášení je dále prosba o respektování soukromí rodině, členům kapely a kamarádům.
Příčinná smrti není zatím jasná. Charlie Watts se již v minulosti potýkal se zdravotními potížemi. Již v roce 2004 mu byla diagnostikována rakovina krku.
Při prvním koncertě v létě 1962 v londýnském klubu Marquee Rolling Stones neměli stálého bubeníka. Watts původně odmítl pozvání se přidat ke kapele, a dal přednost udržení si pracovní pozici grafika v reklamní agentuře.
Kompilace Charlieho Wattse sestavená z dokumentů o Rolling Stones:
Po půlročním snažení se nakonec podařilo Micku Jaggerovi, Keithovi Richardsovi a Brianu Jonesovi dosadit Wattse do skupiny jako stálého člena.
Watts poprvé vystoupil s Rolling Stones v lednu 1963 v klubu Flamingo v londýnské čtvrti Soho. „I tehdy se odmítl vzdát své práce a teprve v létě téhož roku, poté, co Rolling Stones podepsali smlouvu s Decca Records, se stal plně profesionálem.“
Mezi slavnými hudebníky, kteří téměř okamžitě vyjádřili lítost nad Wattsovou smrti jsou takové jména jako Paul McCartney, Ringo Starr a Elton John, The Who nebo generačně mladší Liam Gallagher, Roy Orbison Jr nebo Nathan Followill (Kings Of Leon).
Liam Gallagher započal svůj živý comeback písní Oasis “Hello“ s příznačným refrénem: „It’s good to be back, it’s good to be back“ a poté navázal na svou sólovou tvorbu, aby dalšími klasikami Oasis zase skončil.
Možným příjemným překvapením mohla být pro některé píseň Oasis “Go Let It Out“, která byla zahrána v rámci prvního přídavku. Píseň, která byla vydaná v roce 2000 jako první singl ze čtvrtého alba Oasis Standing On the Shoulder of Giants, byla Liamem zpívána vůbec poprvé v jeho sólové kariéře a na živo dokonce poprvé od roku 2002.
Benefiční koncert pro podporu zdravotníků britské NHS byl rozdělen na dva koncert 17. a 18. srpna. Koncert byl odložen již dvakrát. Původně se měl odehrát 29. října 2020, poté v květnu tohoto roku, ale epidemiologická situace ještě stále nebyla příznivá, a tak do třetice vše vyšlo a spolu s Liamem pro zdravotníky, kteří měli na koncert volný vstup zahráli též další britské legendy Primal Scream a mladší generaci britských kapel zastupovali brightonští indie-rockeři Black Honey.
Seznam zahraných písní na první koncertě Liama Gallaghera od začátku pandemie:
Členové Foo Fighters, resp. jejich druhá kapela Dee Gees, kterou založili jak poctu Bee Gees a vydali pod ní album ve stylu disco, projížděla na náklaďáku v bílých oblecích za doprovodu disco hudby kolem skupinky protestujících věřících z kansaské organizace Westboro Baptist Church, která se vymezuje proti homosexualitě, židům, muslimům, ateistům i rockové hudbě.
Členové si tím “zpestřili“ dobu před vystoupení v Kansas City. Za doprovodu disco hudby se kdo jiný než Dave Grohl chytil slova a spustil:
„Dámy a pánové, chci vám něco říct. Protože víte co? Miluju vás! Opravdu,“ řekl Grohl protestujícím při hudbě. „Jak se na to dívám já, miluju všechny. To je to, co máte dělat… Dávám vám všechnu svou lásku a vy byste měli přestat nenávidět. Měli byste tancovat!“ vzkázal protestujícím zpěvák.
Po krátké zastávce se na výzvu policie “disco náklaďák“ zase rozjel a Dave Grohl zpozoroval, že někteří z protestujících začali alespoň lehce tančit do rytmu, což mu udělalo radost. „Viděl jsem že (ona) tančí“ řekl Dave Grohl a poté hned začal zpívat ve stylu Barryho Gibba, resp. Bee Gees.
Již třetí spor s protestujícími
Nebyla to však první zkušenost kapely z touto organizací. Už v roce 2011 se kapela rovněž v Kansasu a rovněž na nákladním voze rozhodla vyjet na protest, ale tenkrát na místo disca zvolili zahrát skladbu vytvořenou speciálně pro tu příležitost — “Keepin it Clean in KC“. Tehdy byli členové kapely oblečeni a přestrojeni parukami jako typická country kapela.
V roce 2015 zase Foo Fighters použili na protestující píseň Ricka Astleyho “Never Gonna Give You Up” a z jejich vystoupení pro členy této náboženské organizace se v Kansas City tedy stává již téměř tradice.
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
Zpět
