Alex Turner a zbytek ikonické kapely novodobého rocku Arctic Monkeys údajně pobývali v Butley Priory, bývalé bráně augustiniánského kláštera v anglickém hrabství Suffolk a pracovali tam na dlouho očekávaném dalším albu po Tranquility Base Hotel & Casino z roku 2018.
Podle webových stránek převorství Butley (Butley Priory), místa vzdáleného jen dvě hodiny cesty od Londýna na pobřeží Suffolku, zde skupina v červnu a červenci nahrávala své další, v pořadí sedmé album.
Prokecli to samotní vlastníci bývalého převorství
„Poslední měsíc u nás byla ubytována kapela, která nahrávala album,” začínal příspěvek na webových stránkách tohoto místa.
„Hudebníci milují akustiku Velkého sálu a Kreslírny s obrovskými klenutými stropy. Být při zalévání a pletí zahrady doprovázen kontrabasem, bicí a klavír linoucí se z otevřených dvojitých dveří bylo docela příjemné. Díky, Arctic Monkeys.“
Autor příspěvku si však zřejmě neuvědmil, že nahrávání tohoto alba nebylo ještě oznámeno a mělo být přísně tajné, a tak příspěvek rychle zmizel. Jenže tohle je internet a co je na internetu jednou, již na něm zůstane a tak se celá věc rychle rozkřikla.
Lidé na sociálních sítích příspěvek šířili už v době, kdy byl příspěvek na webu již smazán:
Impozantní stavba byla postavena v roce 1171. Ranulf de Glanville (asi 1112-1190), vrchním justiciárem krále Jindřicha II. a byl sesterskou nadací Ranulfova domu bílých kanovníků (premonstrátů) v opatství Leiston, několik mil severněji, založeném asi v roce 1183. Převorství Butley bylo zrušeno v roce 1538.
Začátkem tohoto roku bubeník Matt Helders prozradil, že kapela se pokoušela o napsání nové desky, ale jako mnoho dalších kapel a hudebníků se museli Arctic Monkeys potýkat s mnoha překážkami během pandemie koronaviru.
Album mělo být již hotové, ale v cestě stála pandemie
Matt Helders řekl: „Jednou z nich (překážek pozn.) je, že nás od sebe dělí moře. Všichni se na to těšíme. V normální době bychom na tom už dělali. Z naší strany rozhodně existuje touha udělat novou desku co nejdříve.“ Helders dále uvedl, že se ve svém domě v Los Angeles „neustále vrtá v mašinkách a syntezátorech,“ mám tady bicí,” řekl a dodal: “Stále se snažím určité věci vylepšovat a studovat.”
Hudebník byl v říjnu 2020 vyfotografován v nahrávacím studiu, což vedlo fanoušky ke spekulacím, že by mohla být na obzoru nová hudba. V lednu pak manažer Arctic Monkeys prozradil, že skupina „pracuje na hudbě” a původně plánovala nahrávat už loni v létě.
„V této poněkud chaotické době kluci pilně pracují a já doufám, že příští rok začnou pracovat na nových písních, nových nápadech, s výhledem na budoucí vydání,“ vysvětlil Ian McAndrew.
Poslední album bylo hodně retro-futuristické a mysteriózní:
Chemtrails Over the Country Club je sedmým studivým albem Lany Del Rey, které jakožto další spolupráce s producentem Jackem Antonoffem navazuje na minulé Norman Fucking Rockwell. Lana Del Rey pokračuje na vrcholu svých textařských dovedností a stejně tak hlasově album zvládá perfektně. Chemtrails Over the Country Club je tak další album, na které Lana Del Rey působí velice autenticky a jako skutečná osobnost sebejistá ve svých tvůrčích krocích.
“Dokud se zpívá, ještě se neumřelo,” zpívá se ve slavné písničce Jarka Nohavicy z alba Osmá barva duhy, které bylo nahráno těsně před rozpadem východního komunistického bloku v roce 1989. Jaromír Nohavica v ní barvitě popisuje ze svého úhlu pohledu obyčejně neobyčejnou cestu vlakem přes Český Těšín v časech, které byly místy tvrdé i podivné, ale chýlily se v té době už ke konci.
O více než 30 let později zpívá Lana Del Rey: „Watching the chemtrails over the country club“ a podobnost s Nohavicovým “Dokud se zpívá, ještě se neumřelo,” jsou větší než by se mohlo zdát.
Lana Del Rey (na fotce vpravo)
Dokonce to zpívá i v podobném stylu psaní písní, spíše písničkářskému a s podobně barvitým popisováním ze svého úhlu pohledu, které vás stejně jako píseň Nohavicy, dokáže přenést přímo na místo a dostáváte tak naprosto unikátní možnost uvidět svět na chvíli očima těchto mimořádně nadaných umělců. Samozřejmě jen za předpokladu, že jste dostatečně vnímaví.
Album z dob podivných, ale pro Lanu Del Rey relativně šťastných
Vzhledem k jejich masové popularitě však lze předpokládat, že s vnímáním kultury lidí to zase tak špatné není a že to lidé (myšleno normální lidé, kteří netráví večery třeba čtením Music Now), jsou schopni také tak cítit – alespoň tedy do jisté míry v porovnání s námi, kteří máme praxi v tom dostat do písní hlouběji a pořádně pod jejich kůži.
O tom, jestli to Lana Del Rey zpívá také u konce nějaké éry a nebo teprve na začátku, to nikdo nevíme. Protože na to ale už zapomínáme, dovolte mi připomenout některé skutečnosti. Okolo půl roku jsme mohli těžko opustit vlastní zemi, okres, město a dokonce i byt a většina z nás se neviděla některé členy rodiny a známé dlouhé, krušné měsíce.
Míra omezení naší svobody nabrala ještě daleko větší obrátky než po začátku pandemie. Nehodlám zde diskutovat o tom, jak to vlastně všechno mělo být, o tom, že se ale nacházíme stejně jako Nohavica v roce 1988 a 1987, v historicky mimořádné době, však nemůže být pochyby.
Že šlo (spíše ale stále jde) do tuhého poznáte taky mimo jiné i podle toho, že se někdejší depresivní ikona mladých dívek směje na celé kolo a snaží se všechny okolo rozveselit ve fotce, co vypadá jako setkání kamarádek ze střední po letech.
Kdo by to byl řekl před 9 lety po debutu s názvem Born to Die, že Lana Del Rey bude takové skoro sluníčko našich duší a dokonce něco jako motivátorka, která do písní dá několik docela chytrých, ale i snadno pochopitelných motivačních frází. Nejvýraznější z nich je:
“It’s never too late, baby, so don’t give up”
(„Nikdy není pozdě, tak se zlato nevzdávej“)
Ale zase kdo by řekl, že bude pandemie, medvědům v Kanadě vedro a hodonínsko zdecimuje tornádo… To je prostě život a svým způsobem je nutné jej milovat i s těmito vadami na kráse.
Jak znělo v jedné reklamě na nejmenovaném dokumentárním kanálu: ”Byly to dobré časy, byly to špatné časy, ale jsou to všechno vzpomínky“ a útěky do minulosti v případě Lany Del Rey jsou starší než Lana Del Rey sama. Již když byla ještě známá pod jménem Lizzy Grant, tak byla posedlá retro módou a retro designem. Že se na minulosti snaží najít neustále nějaké pozitivní věci, je ale věcí naprosto rozdílnou.
Chemtrails Over the Country Club je touto divnou dobou ovlivněné, ale také je to pokračování šťastné epizody kariéry Lany Del Rey, která započala albem Lust for Life a tak nějak vystihuje to, že doba sice byla (a možná zase bude) docela zlá, ale také, že náš život přese všechno pokračoval, protože jinak to ani nejde. Lana Del Rey tak zpívá písničky o svém milostném vztahu, zatímco se tu a tam objevují řádky jako:
„In a second flat, hurry up ‘Cause down in Arkansas the stores are all closed“
(„V druhém patře, pospěš si / Protože v Arkansasu jsou zavřeny všechny obchody“)
Obměna Lany Del Rey v posledních letech se na druhou stranu nesetkala pouze s nadšenými reakcemi, tedy ne v případě prvního alba této éry Lust for Life. Někteří dokonce zvěstovali vyhasnutí její hvězdy. Ale pak přišlo Norman Fucking Rockwell a bylo jasné, že Lana Del Rey zůstává na vrcholu, jen potřebovala aby jí někdo věřil jako skladatel a textařce a stejně jako v případě Taylor Swift se ukázal Jack Antonoff jako správný parťák, který dokázal do kdysi trochu moc umělé hudební postavy, vrátit kus jejich skutečných osobností tím, že vytvořil pro tyto zpěvačky vhodné tvůrčí prostředí.
Vypadalo to jako pohádka se šťastným koncem. Mysteriózně vypadající postava Lany Del Rey, která někdy – když už jsme tedy dneska u těch konspiračních teorií – vypadala a chovala se i na pódiích skoro jako nějaké tajné pokračování projektu MK-ULTRA, se stala skutečnou lidskou bytostí z masa a kostí, u které člověk začal chápat její lidské pohnutky a konečně pochopil, kdo to Lana Del Rey, potažmo Elizabeth Grant, vlastně je. Nepůsobilo to rázem jako módní styl a značka nebo dokonce nějaká loutka hudebního byznysu, ale působilo to dosti opravdově a autorsky.
Šťastné odtržení od reality
Otázkou tedy bylo, jak s tím zamává pandemie. Jak s její kariérou, jak s jejím životem a nutno říci, že Lana Del Rey sice utekla do té minulosti zase o kus více, ale taky z ní vytáhla mnoho pozitivního a snaží se povzbuzovat ty, kteří by mohli být z dnešní situace už značně rozmrzelí. Lana Del Rey je vlastně nyní taková “šťastně odtržená”, nebo chcete-li “pokojně smířená se svou introverzí”.
Album je hudebně a produkčně velice podobné Norman Fucking Rockwell. Jestli je v těchto albech nějaký rozdíl, pak v tom, že Chemtrails Over the Country Club působí po stránce hudební trochu temněji a ještě více zasněněji než je i na Lanu Del Rey běžné. Je to opět album velice tiché a klidné a v kariéře Lany Del Rey bude bráno po letech nejspíše jako znak stabilního rozvoje její kariéry a upevnění jejího uměleckého dědictví.
V úvodní písni “White Dress” Lana Del Rey vzpomíná na svůj život okolo roku 2004, když bydlela u svého prvního přítele v Orlandu na Floridě a navštěvovala konference hudebního průmyslu, aby si přičichla k velkému hudebnímu světu a žila tehdy poslechem tehdejších žhavých rockových novinek jako White Stripes a Kings of Leon. V krásném piánovém podkladu a se zaměřením na detaily v textu, se vyloženě přesunete na Floridu okolo roku 2004 a Lana Del Rey do reproduktorů promítá něco jako svůj bio snímek ve zhudebněné podobě. Co už nevnímáte tolik na několikátý poslech, ale na první poslech vás zaujme okamžitě, jsou ty zvláštní lehce nakřáplé, šeptavé vokály, se kterými Lana Del Rey zpívá.
Dost připomínají styl zpívání Taylor Swift z posledních alb a zřejmě se tedy jedná o invenci Antonoffa. Je to jeden z těch momentů, kdy Lana Del Rey opouští nadobro svůj starý styl, při kterém zpívala v monotónním hlase plným deprese a dává do svého hlasového výkonu značnou porci skoro až dětského nadšení. Na první poslech to působí trochu neohrabaně, ale roztomile a je to snad hlavní věc, kterou si z písně zapamatujete. Pak už si na to zvyknete a ani vám to zase tak nepřijde.
Samotné použití slova “chemtrails” vystihuje podstatu písní Lany Del Rey, které jsou o žití napůl v realitě a na půl v její hlavě.
Titulní píseň má druh strukturu písně, kdy se začíná refrénem. Samotné použití slova “chemtrails” vystihuje podstatu písní Lany Del Rey, které jsou o žití napůl v realitě a na půl v její hlavě. Že chemtrails neexistují? To je jedno. V její hlavě existují a to je podstatné. Prostě se chodila dívat do Brentwoodu v Los Angeles, kde mají golfové hřiště Brentwood Country Club a představovala si, že letadlové stopy byly tvořeny tajným spiknutím americké vlády práškující obyvatelstvo.
Znovu se vracíme k tomu šťastnému odtržení od reality. Je to z části vtip, dneska vlastně i odvážná věc, protože někteří (twitterová flotila) by nemuseli její přiznání, že věřila v konspirační teorie a hlásí se k nim, zkousnout. Je v tom i kus toho slona v porcelánu, kterým Lana Del Rey někdy je, když se snaží být součástí dnešní popové “woke culture”, ale moc jí to nejde, protože někteří lidé jsou zkrátka takoví, že to sociální cítění nemají tak silné a nedokážou jít s davem, i když by sami třeba chtěli.
“Chemtrails Over the Country Club” je každopádně skutečně monumentální písní především po stránce textové i vokální.
Na “Tulsa Jesus Freak” se vrací elektronické prvky. Alternativně znějící píseň s hlasovým vocoderem vypráví o vztahu Lany Del Rey s poručíkem policie oklahomské Tulsy Seanem Lakrinem známým z některých televizních policejních reality show a také ze sociálních sítí. Protože se s ním Lana Del Rey v průběhu nahrávání alba rozešla, původně píseň měla být optimističtější a měla se jmenovat “White Hot Forever”, ale pak získala temnější nádech, když jí pojmenovala “Tulsa Jesus Freak”. Poučení zní: Nikdy se nerozcházejte se zpěvačkou, když zrovna nahrává album.
Zatímco “Tulsa Jesus Freak” obsahuje takový lehce temný, mysteriózní konec, písnička “Let Me Love You Like Woman” je příjemným relaxem od začátku do konce. Lana Del Rey se zde stejně jako v případě “Chemtrails Over the Country Club” opět tak hodně opatrně dotýká politického tématu, když přemýšlí o tom, jestli se má odstěhovat z LA nebo ne, ale zase se dostaneme k tomu, že se nyní nachází v nějaké šťastné epizodě jejího života, kdy je dostatečně sebevědomá a vyrovnaná na to, aby se cítila dobře prakticky všude.
Textařský je Lana Del Rey na vrcholu
“Wild at Heart” může odemykat potenciální problém tohoto alba, které může být pro někoho prostě moc klidné a nudné. Album je dokonce i v porovnání s už tak vcelku dost klidným Norman Fucking Rockwell hodně tiché. Ostatně i jeho mastering je proveden tak, že pokud nemáte zapnutou normalizaci hlasitosti, musí se vám zdát abnormálně tiché nejen díky instrumentalizaci, ale už jen kvůli úrovním decibelů, resp. LUFS. Jednotlivé písně mají dokonce dost nevyrovnanou hlasitost a jedna píseň je dost tišší než jiné. Na Norman Fucking Rockwell byly přeci jen výraznější a řekněme více hitové momenty jako lehce rocková “Venice Bitch” nebo tropické disco “Doin’ Time”.
Country zpěvačka Nikki Lane na “Breaking Up Slowly” zapadne do alba výborně a je jeho příjemným zpestřením a její ústřední řádek:
“It’s hard to be lonely, but it’s the right thing to do…”
(„Je těžké být sám, ale je to správná věc“)
se do alba nesmazatelně vryje a tyhle dvě se spolu v duetu doplňují naprosto perfektně.
Kromě samotné narážky na chemtrails ostatně na albu není ani tolik vulgarit a sexuálních narážek jako na minulých albech a Chemtrails Over the Country Club je celkově takové odměřené album. Vůbec to ale nevadí, protože album má styl a takovou správnou noblesu. Jen prostě není pro poslech při každé příležitosti.
Textařsky je Lana Del Rey na vrcholu.
“It’s dark, but just a game So play it like a symphony”
“I’m on the run with you, my sweet love There’s nothing wrong contemplating God”
“The cameras have flashes, they cause the car crashes But I’m not a star”
(„Je to temné, ale je to hra / Tak jí hrej jako symfonii“)
(„Jsem s tebou na útěku, moje sladká láska / Není nic špatného na tom rozjímat o Bohu“)
(„Kamer problikávají / Protože auta bourávají / Ale já nejsem hvězdou“)
To jsou všechno ukázky perfektních textů, které by obstály i jako samostatné básničky. Největší silou Lany Del Rey a Jacka Antonoffa je ale, jak pracují naprosto výborně s jazykem a jak slova zapadají do hudby naprosto precizně svou délkou i kombinací souhlásek a samohlásek.
Z druhé poloviny alba se musí vyzvednout hlavně píseň “Dance Till Wie Die”, která mezi těmi hezkými cajdáky vystupuje jako zdaleka nejskromnější, ale také nejpůvabnější, když pro tuhle album typickou pianovou baladu naruší springsteenovský saxofon, který jakoby zde pronikal z tehdy chystaného, dnes již vydaného alba Antonoffových Bleachers Take the Sadness Out of Saturday Night.
Dvojice písní jdoucí po sobě “Not All Those Who Wander Are Lost” je další z povzbuzujících písniček na tomto albu a inspirace populárním Tolkienovým citátem ze Společenstva prstenu samozřejmě potěší. “Not All Who Wander Are Lost” and “Yosemite” se omezí prakticky pouze na kytaru a hlas a ještě trochu velice jemných ručních bubnů.
Další perfektní spojení, které lépe vymyslet nešlo, je spojení s talentovanou indie rockovou písničkářkou Wayes Blood a indie popovou/desert rockovou Zellou Day. Poslední tóny piana doznívají a člověk z toho má zase jednou dobrý pocit, že kariéra Lany Del Rey nabrala ty správné obrátky.
Připomíná to trochu Quentina Tarantina a jeho Tenkrát v Hollywoodu. Dílo někoho, kdo prostě umí a nepotřebuje šokovat všechny okolo. Jen prostě ukazuje co umí. Jako truhlář, který po několika letech perfektně ovládá své rukodělné práce. Je třeba stejně jako u minulého alba vyzdvihnout vokály. Na můj vkus byla jejich produkce na tomto albu sice někdy až přehnaně syrová a Antonoff se naschvál snažil jít proti proudu znetvořením nahrávky perfektní studiovou technikou, což pak vyústilo v trochu divné použití vokodéru na “Tulsa Jesus Freak”, ale hlasový výkon Lany Del Rey zůstal skvělý jako na minulém studiovém albu.
V minulosti ohledně hlasu Lany Del Rey panovaly velké pochybnosti kvůli velmi nepovedeným živým vystoupením, ale v jejím případě to bude nejspíše hodně věcí trémy, protože ač je studiová technika velice mocná, zázraky s ní pořád neuděláte a kdyby byl na každé písni použit auto-tune, zvlášť v téhle folkové a poklidné atmosféře alba, by to muselo jít poznat.
Lana Del Rey – Chemtrails Over the Country Club
Vydáno: 19.3.2021 Délka: 45:28 Žánry: Dream Pop, Folk Pop, Americana, Country Rozhodně musíte slyšet: 1. White Dress, 2. Chemtrails Over the Country Club, 6. Dark but Just a Game, 10. Dance Till We Die
0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%
Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!
Baskytarista Irské skupiny U2 Adam Clayton v novém rozhovoru prozradil, že on a zbytek kapely, kterou tvoří také kytarista The Edge a bubeník Larry Mullen Jr. by 61 letého zpěváka podpořili, kdyby se rozhodl pro sólovou desku. Hovořil také o tom, jak kapela trávila čas pandemie.
V posledním díle podcastu Rockenteours Clayton řekl: „Kdyby Bono chtěl odejít a natočit sólovou desku, podpořil bych ho v tom a určitě i všichni ostatní.“
U2 na home office
Adam Clayton také naznačil, že skupina z hlavního města Irska vydá několik akustických nahrávek, a upozornil na jejich chystaný filmový soundtrack.
Řekl: „Ve výzvě jsme nahráli akustické verze některých skladeb z našeho repertoáru v různých tóninách a tempech. Máme skladbu v chystaném filmu Zpívej 2 (Sing , nový animovaný film od Universal Pictures, pozn. red.).” V září Edge prozradil, že před pandemií koronaviru pracoval na nové hudbě.
Spolu s Bonem byli v rodném Dublinu a psali nový materiál, než se během lockdownu vydali každý svou cestou.
U2 vydali v březnu záznam písně Raised by Wolves z vystoupení v rámci iNNOCENCE + eXPERIENCE Tour v Paříži:
Řekl: “Ve skutečnosti jsem pracoval na nových písních s Bonem a… Rozhodoval jsem se, jestli pojedu do Dublinu, nebo pojedu do Kalifornie, kde byla moje žena, tak jsem se rozhodl pro manželku, což si myslím, že bylo správné rozhodnutí, protože doslova během dvou dnů zrušili všechny lety do Ameriky, takže jsem se tam vplížil a strávil první část lockdownu s manželkou Morleigh v Kalifornii a pak jsem přijel do Dublinu na začátku května a chvíli jsem byl v Dublinu … Měl jsem velké štěstí … celkově jsem se cítil jako jeden z těch opravdu šťastných.”
Členové kapely používají stejně jako mnoho lidí na home office k udržování kontaktu aplikaci Zoom, ale ukázalo se, že i pro ně může být výzva naučit se s tímto videokonferenčním softwarem pracovat.
Edge vtipkoval: „Jsem známý jako technologický génius, ale v podstatě je to proto, že vím, jak opravit tiskárnu. To je asi tak rozsah mých technologických dovedností, ale když řeknu, že mě to staví na úplně jinou úroveň než všechny ostatní v kapele, mělo by to vysvětlit, s čím máte tu čest. Takže ano, někdy to bylo náročné.“
Skupina Kings Of Leon oznámila, že její kytarista Matthew Followill si na chvíli dává pauzu od kapely kvůli narození dítěte.
„Připojte se k nám a pogratulujte @matfollowill a jeho ženě Johanně k narození miminka!“ stojí v prohlášení kapely na Instagramu. „Během tohoto výjimečného období se Matt rozhodl být doma s rodinou, takže se k nám na této části našeho turné When You See Yourself nepřipojí.“
„Jste však v dobrých rukou, protože náš dlouholetý přítel a člen @timothydeaux (Timothy Deaux) ho zastoupí spolu s bývalým členem @colemantime (Chris Coleman). Těšíme se, že ho brzy přivítáme zpět. A s vámi všemi se uvidíme ještě dřív!“ oznámila kapela z Nashvillu na svém Instagramu.
Sám Matthew Followill se k příspěvku vyjádřil slovy: „Díky všem za projevenou lásku! Je to holčička, Imogen Johanna Followill. Vrátím se co nejdříve.“
Timothy Deaux koncertuje s Kings of Leon od roku 2016, zatímco multiinstrumentalista Chris Coleman hrál na turné s Followillovými bratry a bratrancem na začátku roku 2010.
Album “When You See Yourself”, které vyšlo letos v březnu je první album kapely po pěti letech od alba “Walls” z roku 2016.
Své americké turné odstartují 3. srpna v iTHINK Financial Ampitheatre ve West Palm Beach na Floridě.
Ochutnávka turné — jedna z písní z jejich nového alba When You See Yourself “The Bandit” živě z pořadu Good Morning America:
Baskytarista a skladatel legendární rockové kapely z Houstonu ZZ Top Dusty Hill zemřel ve věku 72 let. Před několika týdny byl Dusty Hill nucen odstoupit z řady koncertů v USA poté, co utrpěl zranění kyčle, ve středu (28.7.21) bylo oznámeno, že Dusty Hill zemřel ve spánku ve svém domě v texaském Houstonu.
Spoluhráči Billy Gibbons a Frank Beard tuto smutnou zprávu potvrdili v prohlášení, které znělo: „Jsme zarmouceni dnešní zprávou, že náš kamarád, Dusty Hill, zemřel ve spánku doma v Houstonu, TX.“
“Nám, stejně jako zástupům fanoušků ZZ Top po celém světě, bude chybět tvoje vytrvalá přítomnost, tvoje dobrá povaha a neutuchající odhodlání…“ pokračovalo prohlášení.
„Navždy budeme spojeni s tímto ‘Blues Shuffle in C’. Budeš nám velmi chybět, amigo.“
Dusty Hill je spolu s Billym Gibbonsem a Frankem Beardem jednou z mála zvučných kapel, které vydrželi ve stejné sestavě dlouhých 40 let. V roce 2004 byl spolu s ostatními členy ZZ Top uveden do Rock and rollové síně slávy. Se ZZ Top vydal celkem 15 alb. V České republice vystupovali ZZ Top po sametové revoluci často. Odehráli zde 7 koncertů — 4 v Praze a po jednom v Plzni, Pardubicích a v Brně. Posledním koncertem ZZ Top u nás byl koncert v rámci festivalu Prague Rocks v roce 2019.
Připomeňme si Dustyho Hilla jeho citáty a hláškami:
O dlouholetosti kapely
„Ne, nikdy jsem si nepředstavoval, že kapela vydrží takhle dlouho. Ale já si nemůžu přestavit ani, jak bude vypadat příští týden — a to mám na něj už časový plán.“
O tom, když byl prohlášen za sexsymbol
„Jsem sex symbol. To je husté, co? Teda… Vždycky jsem to věděl. Ale ostatní ne.“
O mexickém ZZ Top
„Vzpomínám si, když vyšlo naše první album. Po jednom z našich koncertů jsme jeli přes hranice do Mexika a kapela v baru, kde jsme byli, hrála covery našich písní. Myslím, že nerozuměli ani slovu, co zpívali, ale ty písničky zvládli perfektně!“
O tom, proč jsou ZZ Top unikát
„Jsme unikátní, protože jsme pořád ti stejní tři kluci, a jak říká Billy, hrajeme pořád ty stejné tři akordy.“
O čem je život
„Myslím, že život je tu pro vás, abyste se ho chopili a byli pozitivní. Stačí hledat to dobré všude.“
O Dusty Hillovi samotném
„Rád věřím, že hraju na basu jako Dusty Hill, a to je něco, co nikdo jiný neumí tak dobře jako já. Jsem nejlepší Dusty Hill, jakého znám.“
O svých fousech
„Naposledy jsem se holil někdy v 19 nebo ve 20 letech.“
O tom, co jej nejvíce bavilo
„Rád nahrávám a mám rád všechno – videa a podobně – ale živé hraní je to, co mě baví nejvíc.“
A na závěr nesmí chybět tahle klasika. Děkujeme Dusty Hille za vše!
Kapela z Las Vegas The Killers oznámila termín své nové desky. Nové album vyjde 13. srpna a na její tvorbě se podíleli zpěvák kapely Brandon Flowers, basák Mark Stoermer, bubeník Ronnie Vannucci Jr. a především na kytarových částech navrátilec Dave Keuning, který si dal v roce 2017 od nahrávání a koncertování pauzu a nebyl již aktivní součástí Killers.
Keuning se tím pádem nezapojil do nahrávání loňského alba Imploding The Mirage a tím se jednalo o první album od Killers, na kterém se nepodílel. Když už jsme nakousli minulé album, na produkci nového alba se podíleli producenti Shawn Everett a Jonathan Rado, kteří se podíleli již na zmíněném Imploding The Mirage.
Autobiografie o životě na vesnici uprostřed pouště
Frontman kapely Brandon Flowers vysvětlil, že album nesoucí název Pressure Machine „vykvetlo“ uprostřed pandemie způsobené koronavirem, která přerušila celosvětové turné kapely.
„Vše se zastavilo,“ dodal.
„A pro mě to bylo poprvé po dlouhé době, kdy jsem se setkal s tichem. A z toho ticha začala kvést tahle deska, plná písní, které by jinak byly příliš tiché a byly by přehlušené typickým zvukem desek Killers.“
Čtyřicetiletý Flowers vysvětlil, že nová deska je inspirována městečkem Nephi v Utahu, pětitisícovou obcí bez semaforů a s pšeničnými poli, kde hudebník v době svého dospívání žil.
Písně na albu vycházejí ze vzpomínek a příběhů, které Brandona Flowerse ovlivnily, když vyrůstal, a obsahují komentáře současných obyvatel Nephi o jejich městě.
Bubeník Ronnie řekl: „Bavili jsme se o tom, že se Brandon jako dítě přestěhoval do Nephi a uvízl uprostřed ničeho.“
Nový pohled na staré rány
Flowers dodal: „Objevil jsem smutek, se kterým jsem se nevypořádal, mnoho vzpomínek na dobu, kdy jsem byl v Nephi, je citlivých. Ale ty, které se vázaly ke strachu nebo velkému smutku, byly emocionálně nabité.“
„Teď už tomu rozumím víc, než když jsme s kapelou začínali, a doufám, že se mi podařilo tyto příběhy a životy v tomto malém městě, kde jsem vyrůstal, zachytit,“ dodal Flowers.
Kromě návratu původního kytarista Kueninga tak slibuje album zajímavou paralelu s Flowersovými osobními vzpomínkami a světem lockdownů a omezování sociálních kontaktů.
Kapela Killers měla vystoupit v ČR již v létě 2020 a poté letos v rámci ostravského Colours, oba termíny festivalu Colours of Ostrava ale byly zrušeny z důvodu pandemie. Festival byl přesunut i s The Killers jako hlavním účinkujícím na rok 2022. Kapela zatím neupřesnila, zda se zakládající člen kapely kytarista Dave Keuning zúčastní také živého hraní, fanoušci ale mají nyní daleko větší naději, že uvidí The Killers v originální sestavě.
Kalifornská skupina Weezer chce, aby byl jejich rok 2022 pořádně nabitý novými deskami. Weezer si nahystali hned čtyři nová alba, které plánují vydat ke každému ročnímu období.
Frontman kapely Rivers Cuomo se během kovidové krize věnoval psaní písní. Na nová alba se mohou fanoušci těšit na jaře, v létě, na podzimu a v zimě příštího roku.
Ve stylu The Strokes i Elliota Smithe
„Zřejmě to bylo tím že jsem měl spoustu času, takže jsem napsal čtyři alba, která vydáme příští rok,” řekl zpěvák během nedávného vystoupení v pořadu Good Morning America. „Jmenuje se to Seasons a každé album vyjde v první den ročního období.”
„Jaro je taková pohodovka,“ vysvětlil. „A pak se přesuneme k tanečnímu rocku, na podzim ve stylu Strokes a na zimu k prosmutnělému akustickému albu ve stylu Elliotta Smithe,“ vysvětloval Rivers Cuomo svůj záměr.
Weezer už letos stihli potěšit své fandy tím, že vydali dvě alba. V lednu vydali Ok Human a v květnu vydali Van Weezer.
Kapela Weezer měla vystoupit v České republice v létě 2020 v rámci festivalu Rock for People spolu s Fall Out Boy a Green Day tvořili velkou pop-punkovou americkou trojici, která měla být hlavním tahákem festivalu. Pro Weezer to měl být v České republice vůbec první koncert vůbec.
Weezer nově vydali také živou verzi písně “All My Favorite Songs” z letošního alba OK Human, kterou nahrali s losangelskou filharmonií:
Nový dokumentární film s názvem Oasis Knebworth 1996, který vychází u příležitosti 25. výročí legendárních 2 koncertů kapely v srpnu 1996, je složen z dosud nevydaných archivních záběrů z koncertů a zákulisí, doplněných o rozhovory s kapelou a organizátory koncertů. Dokumentární snímek volně navazuje na snímek Supersonic o začátcích kapely vydaný v roce 2016, jenž končil v časové linii právě u vystoupení na Knebworthu.
Dokument režíroval tvůrce hudebních videoklipů Jake Scott, který již s kapelou v minulosti spolupracoval a to jako režisér klipu písně Morning Glory v roce 1995.
Oasis na svém vrcholu
Film Oasis Knebworth 1996 produkuje společnost Black Dog Films a Noel i Liam Gallagherovi jsou jeho výkonnými producenty.
Dokument se v kinech ve Velké Británii objeví 23. září a lístky do kin se začnou prodávat symbolicky 10. srpna, tedy v datum, kdy uběhne přesně 25 let od prvního vystoupení.
„Knebworth byl pro mě Woodstock 90. let,“ uvedl Liam ve svém prohlášení. „Bylo to o hudbě a lidech. Moc si z toho nepamatuju, ale nikdy na to nezapomenu. Bylo to biblické.“
V rozhovoru s Mattem Wilkinsonem v pořadu Apple Music Hits označil Noel Gallagher Oasis Knebworth 1996 za “nehorázně dobrý”. Řekl, že na něj chystaný dokumentární film udělal dojem poté, co ho poprvé zhlédl, a přiznal, že ho docela dojal.
Remasterované audio písně “My Big Mouth” z alba Be Here Now (1997), která byla na koncertu hrána jako jedna z nových písní. Klip tvoří dobové letecké záběry na tehdejší akci:
„Kámo, to je zas***ě nehorázně dobré,” řekl. „Docela mě to dojalo, když jsem se na to díval. Ten zvuk je ku***sky skvělý. Liam je na absolutním vrcholu, vypadal skvěle, měl skvělé oblečení, zní úžasně. A samozřejmě, když to máte k té kapele tak blízko, vnímáte to tak trochu jinak než všichni ostatní.”
Dále pokračoval: „Ale když jsem se na to díval zpětně, říkal jsem si: „Ku**a, byli jsme neuvěřitelní. Opravdu, opravdu jsme uměli hrát. A já si říkal: To jsem já, kdo hraje na kytaru? Protože moje hra na kytaru nyní trochu utrpěla, protože nyní už jen zpívám a hraju akordy. Ten večer jsem ale byl v jednom ohni.“
Trailery na dokumentární film či ukázky zatím nebyly zveřejněny.
Památný koncert teprve 2 roky od vydání 1. alba
Tehdy v srpnu 1996 v Knebworth Parku v hrabství Hertfordshire hráli Oasis téměr pro 250 000 fanoušků během dvou dnů. Během tohoto velkolepého dvoudenního koncertu vytvořili několik rekordů, včetně toho, že si zajistili historicky největší zájem o návštěvu koncertu v britské historii, když se o vstupenky ucházelo více než dvě procenta celé britské populace. Tohle všechno se přitom stalo pouze 2 roky od vydání jejich prvního alba a zhruba pouhé 3 roky od jejich prvního koncertu.
Oasis vydali celkem 7 alb. Ve skupině se vystřídalo několik členů. Nejzásadnější byl odchod kytaristy Paula “Boneheada“ Arthurse a baskytaristy Paula “Guigsyho“ McGuigana, kterého v roce 1999 nahradili kytarista Gem Archer a Andy Bell. Neustále hádky a spory mezi bratry Liamem a Noelem vyústily k rozpadu skupiny v roce 2009.
Po rozpadu Liam spolu s Gemem Archerem, Andym Bellem a bubeníkem Chrise Sharrockem, který působil v kapele mezi lety 2008 a 2009 založili skupinu Beady Eye. Mezitím Noel založil skupinu Noel Gallagher´s High Flying Birds.
Beady Eye se rozpadli v roce 2014 a v roce 2016 došlo k “pikatnímu přesunu“, kdy se kytarista Gem Archer a bubeník Chris Sharrock připojili k Noelově skupině. Po delší odmlce na hudební scéně nastal v roce 2017 velký comeback Liama, který v té době vydal pod svým jménem — poprvé sólově — album As You Were. Oba dva bratři dodnes spolu nemluví a znovuobnovení Oasis se zdá být v nedohlednu. Fanoušky však může těšit, že Noel i Liam se svou kapelou stále vydávají písně a jakmile to pandemická situace dovolí, chystají se opět vystupovat a oprášit jako obvykle i některé polozapomenuté písně Oasis i zahrát některé klasiky, které zazněly již na legendárním koncertu Knebworthu.
Klip z restaurovaných záběrů z této památné hudební akce, který byl vydán až po rozpadu kapely v roce 2011:
Americká skladatelka, textařka a zpěvačka, která letos v květnu vydala své šesté album Daddy’s Home oznámila termíny pro evropské turné na červen příštího roku. 16. června 2022 se zastaví i v pražském Lucerna Music Baru. Bude se jednat o její teprve druhé vystoupení v České republice. Poprvé vystoupila u nás v roce 2015 v Ostravě na festivalu Colours of Ostrava. Své Evropské turné odstartuje v hlavním městě Slovinska a zakončí koncem června v Londýně.
V rozhovoru pro britský hudební magazín NME St. Vincent (vlastním jménem Annie Clark) vysvětlila, jak moc pro ni tyto vystoupení znamenají.
„Důvod, proč lidi chodí na koncerty, je stejný jako, proč chodí do kostela,“ tvrdí St. Vincent
„Upřímně řečeno, důvod, proč lidé chodí na koncerty, je stejný jako důvod, proč chodí do kostela,“ přišla s trochu překvapivým vysvětlením. “Je to proto, aby se na hodinu a půl dostali někam jinam.
„Když jsem dlouho nebyla na turné, rozhodně jsem si uvědomila, že komunita, tajemství, neustálé riziko a pocit, že se může stát cokoliv se nedá ničím nahradit. To se nedá překonat.“
Oproti jejímu albu Masseduction z roku 2017, kdy se St. Vincent vydala z části cestou elektronického popu se chce St. Vincent spíše vrátit k základům. „Přemýšlím o méně digitálnosti, ale více praktičnosti — a myslím to v divadelně-řemeslném smyslu,“ řekla St. Vincent. „V tomhle případě chci, aby si lidi říkali: ‘Co se mi to sakra stalo?’ Pokud budou odcházet s tím, že si řeknou: ‘To byla pěkná show’ — pak jsem selhala.”
Singl “Down” z jejího nového alba » Daddy’s Home «:
Dále pokračovala: „Jsme tu zavření už téměř dva roky a potřebujeme ze sebe vymýtit ďábla. Potřebuji to všechno nechat na jevišti. Po emocionální stránce si ani nejsme jistí, kolik toho v sobě ještě máme. Už je to nějaká doba“
Kompletní termíny evropského turné St. Vincent:
Červen 2022:
Úterý 14. – Lublaň, Slovinsko, Center urbane culture Kino Siska Čtvrtek 16. – Praha, Česká republika, Lucerna Music Bar Pátek 17. – Varšava, Polsko, Stodola Neděle 19. – Berlín, Německo, Tempodrom Úterý 21. – Kolín, Německo, Kantine Neděle 26. – Dublin, Irsko, Fairview Park Úterý 28. – Edinburgh, Skotsko, Usher Hall Středa 29. – Londýn, Anglie, Eventim Apollo
Lístky můžete zakoupit přímo na stránkách Lucerna Music Baru:
Hudební branže je dnes vlastně vcelku mírumilovným prostředím, kde drtivá většina hudebníků alespoň vypadá, že se snaží především podporovat ty druhé a nebere je jako své soky nebo konkurenty, ale spíše jako kolegy a přátele. Ne vždycky tomu ale tak bylo a v minulosti bylo docela běžné, že si to dávali lidé z hudebního odvětví navzájem pěkně sežrat. Tady je 10 slavně/neslavných případů, kdy k tomu došlo.
Lou Reed: Beatles jsou “odpad“
“Beatles jsem nikdy neměl rád,” řekl Lou Reed. “Vždycky jsem si myslel, že jsou odpad.” V rozhovoru, který byl pořízen v roce 1987 a který teprve vcelku nedávno objevila stanice PBS pro svůj seriál Blank on Blank, Reed také mluví například také o postavení Velvet Underground v rockovém světě ve srovnání s The Doors.
Elton John: Keith Richards je opice s artritidou
“Bylo by hrozné být jako Keith Richards. Je to ubohý, chudák. Je jako opice s artritidou, která se snaží chodit na pódium a vypadat mladě.“ Takhle tvrdě komentoval Elton John legendárního kytaristu The Rolling Stones. „Mám ke Stounům velkou úctu, ale bylo by lepší, kdyby Keitha vyhodili už před patnácti lety.”
Boy George: Elton John vypadá jako kuchařka ze školní jídelny
Nevím, jestli je Boy George úplně ten pravý, kdo by měl někomu radit se vzhledem…
Musí se však uznat, že jeho hodnocení vzhledu Eltona Johna bylo vcelku vtipné a vlastně asi i trefné: “Tolik peněz a on má pořád vlasy jako nějaká zasraná kuchařka ze školní jídelny.”
Noel Gallagher: Liam s vidličkou
Co by to bylo za podobný seznam bez bratrů Gallagherových. Ti se stali skutečnými šampiony tohoto oboru a to ať v případě hodnocení jiných interpretů, celebrit, politiků nebo svého druhého bratra. Jedna z nejvtipnějších hlášek byla ta od Noela Gallaghera směrem k Liamovi: „Je jako člověk s vidličkou ve světě polévky.“
Robert Smith: Jestli Morrissey řekne „Nejezte maso,“ tak ho začnu jíst
Robert Smith je zapřisáhlý vegetarián, ale v roce 1984 při sporech dvou velice významných kapel britské alternativní scény, které v té době byly na vrcholu své slávy — The Cure a The Smith prohlásil: „Když Morrissey řekne, že nemáme jíst maso, tak budu jíst maso – tak moc Morrisseyho nesnáším.“
Vtipnost tohoto výroku nabrala navíc ještě úplně jiné grády, když někdy okolo roku 2010 prohlásil Morrissey, že se dal na veganství. Jakoby to snad udělal Robertu Smithovi po těch letech naschvál a oplatil mu ten jeho výrok.
Ian Brown: Bono na Live Aid? Podvodníček!
Ten příběh asi známe všichni. Po vystoupení Queen je to snad asi hned druhý nejvíce vzpomínaný moment charitativního koncertu Live Aid na londýnském Wembley z roku 1985. Bono tančící na pódiu s dívkou. Tenhle moment dost pomohl k popularizaci kapely U2 po celém světě. Ne všichni mu ale aplaudovali. Jedním z takových byl zpěvák Ian Brown z především pro Brity kultovní manchesterské kapely The Stone Roses.
“Je to takový podvodníček, že ano? Když dělal Live Aid, který z nich udělal celosvětovou skupinu… Podíval se dolů a uviděl tu černou holku uprostřed všech těch lidí, a ona je z Hackney nebo někde tam, a říkal si: ‘Tady je skvělý záběr mě, který uvidí po celém světě a ukážu tady všem, že jsem Mr. Afrika’. Je to jako za dob kolonialismu, jen ještě s velkým bílým kloboukem na hlavě.”
Richey Edwards: Nesnášíme Slowdive víc než Hitlera
“Nenávidíme Slowdive víc než nenávidím Hitlera,” řekl přesně kytarista velšské kapely Manic Street Preachers Richey Edwards na adresu anglické dream popové kapely z Readingu. Pokud byste za tak odvážným tvrzením hledali bůhvíjaké důvody, pak věřte, že za tím bylo prostě jen to, že se Edwardsovi nelíbila hudba Slowdive.
Mark “E” Everett: John Lennon mlátil ženy
Zpěvák a skladatel kalilfornské kapely Eels očividně nemá moc v lásce Johna Lennona (a hippes): “John Lennon zpívá o míru, protože je to milovník žen. Hippies jsou pěkní sráči.”
Alan McGee: Coldplay jsou definicí korporátního rocku
Nejen bratři Gallagherovi, ale také jejich manažer Alan McGee se občas ukázal v tisku s prořízlou pusou. Hudbení businessman a manažer, který spolupracoval kromě Oasis i s dalšími úspěšnými britskými kapelami jako The Jesus and Mary Chain, Primal Scream, My Bloody Valentine, nebo The Libertines prohlásil o Coldplay: „Coldplay jsou slovníkovou definicí korporátního rocku. Zpěvák je asi tak divný jako Phil Collins. Jsou ztělesněním kariérního rocku. EMI mělo místo nich podepsat smlouvu radši s Jů a Hele*. Aspoň si jenom cumlají palce, a ne korporátní péra.“
*Bylo samozřejmě přizpůsobeno. V originále zde byl Otis The Aadvark: plyšová loutka z dětských pořadů BBC.
David Lee Roth: Proč mají hudební novináři rádi Elvise Costella?
Podle bývalého frontmana Twisted Sister je to prosté. Protože prý: “Hudební novináři mají rádi Elvise Costella, protože vypadají jako Elvis Costello.“
Pokud máte nějakou svou oblíbenou a vtipnou urážku v hudebním světě, napište jí do komentářů.
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
Recenze | Novinky: Machine Head nahráli album Catharsis pro mnoho lidí. Pro motorkáře, fanoušky Limp Bizkit a Korn, Lemmyho, bojovníky za sociální spravedlnost, odpůrce...
Zpět
