Dlouho očekávané album Ozzyho Osbourna vyjde v lednu 2020. Manželka Ozzyho Osbourna Sharon prozradila také aktuální zdravotní stav hvězdného zpěváka, který musel nedávno kvůli zranění odložit turné a mluvila také o spolupráci Ozzyho s rapperem Post Malonem.
Manželka Ozzyho Osbourna Sharon Osbourne byla nedávno pozvána do pořadu radiostanice SiriusXM “Jess Cagle Show”, kde objasnila mnoho otázek ohledně zdravotního stavu svého manžela. Na otázku, jak se Ozzy zotavuje ze zdravotních komplikací, kterého ho postihly, Sharon SiriusXM prozradila: „Je zpátky.“
Ozzy Osbourne (Foto: Ozzy.com)
„Letos měl velmi, velmi ošklivou nehodu, ale dostal se z toho. Právě dokončil album a to vyjde v lednu. Vede se mu dobře,” připomněla Osbournova manželka zotavování ze zranění, které si zpěvák a bývalý frontman Black Sabbath způsobil nešťastnou náhodou doma.
Ještě jednou na turné
„Z písně, kterou nahrál s rapperem Post Malonem a také Travisem Scottem je nadšený. Zní to skvěle. Píseň se dostala do hitparády Top 40 nejhranějších písní v rádiu a každým týdnem stoupá výš.”
Na otázku, zda se Ozzy cítí dobře, odpověděla: „Teď ano. Dokončil své album, na které všichni čekali a teď konečně vyjde. Je šťastný.“
Sharon také řekla, že Ozzy stále plánuje dokončit jeho turné „No More Tours 2.“: „Má ještě rok a půl. A tyhle děcka vydržely se svými vstupenkami (po odloženém koncertu) déle než rok. Vrátí se a splní tento slib. Odehraje tato představení. Ještě není úplně v důchodu, ale co se týče turné… Po tomhle už žádné další nebude.”
Posledním vydaným albem Ozzyho Osbourna bylo album Scream, které vydal v roce 2010. 4. února 2017 Osbourne odzpíval poslední koncert kapely Black Sabbath v domácím městě kapely Birminghamu. Poslední písní na které se Ozzy Osbourne objevuje je právě mezigenerační a mezižánrová spolupráce s rappery Post Malonem a Travisem Scottem “Take What You Want”.
Poslechněte si nejnovější vydanou píseň, na které zpívá Ozzy Osbourne “Take What You Want” zde:
Recenze | Novinky: Návrat do budoucnosti Charli XCX. Na albu Charli se vzpomíná na minulost i představuje budoucnost popové hudby
Charli XCX vydává své třetí řádné album Charli poté, co vydala EP Vroom Vroom a dva mixtapy Pop 2 a Number 1 Angel, na kterých představila svůj nový styl, ke kterému přišla za pomocí producenta a majitele moderního hudebního vydavatelství PC Music A. G. Cooka. Charli je album na kterém se vyvažují extrémy často velice progresivní a futuristické elektronické hudby. Její hudba tak zní místy jako ze současnosti, místy jako z budoucnosti, ale přijdou taky chvíle, kdy se opět vrací zpět do jejich oblíbených devadesátých let.
Pop tehdy přežil jednu z jeho nejhorších dekád na konci a začátku přelomu 2010, kdy popová hudba buďto zamrzla v naprosté předvídatelnosti a nebo se snažila o šokování, které bylo tak strašně vykalkulované a hloupé, že snad mohlo platit jen na lidi, kteří ještě ani neobdrželi občanku (a možná se i o to tehdy „korporáti“ a producenti snažili). Poté ale přišlo album Prism od Katy Perry plné příjemného popu, který nebyl tak provokativní a nestavěl již zpěvačku do role dívky stojící na frekventované benzince ve velice krátkých zlatých šatech a s cigaretou v ruce, její projev byl najednou snesitelný a písně skvěle poslouchatelné.
Charli XCX (Foto: Facebook)
Asi rok poté, kdy ještě rádii doznívaly hity Katy Perry “Roar” a “This is How We Do” jsem objevil na YouTube nějakou zpěvačku, co vypadala a hlavně zněla jako britská verze Katy Perry z devadesátých let. Zvolání “I don’t want to go to school / I just want to break the rules,” je sice klišovité, ale v písni, která byla ve sloce punk rockem a v refrénu dance popem bylo konečně slyšet něco hodné následování.
Z dob, kdy začal být pop skutečně „cool“
Charli XCX byla zkrátka na rozdíl od jejich slavnějších amerických kolegyň, které byly v té době na vrcholu slávy (Lady Gaga, Ke$ha, Miley Cyrus, Rihanna) skutečně „cool“ a oproti těmto komerčním hvězdám působilo její rebelství (byť také skryto za poměrně účelová slova) daleko více skutečně. Druhou kategorii tehdy tvořil sladký romantický pop Carly Rae Jepsen a Taylor Swift, ke kterému volnomyšlenkářský a punkem inspirovaný pop Charli XCX působila rovněž kontrastně.
Poté, co už vlastním jménem Charlie Atchinson pomohla skládáním a zpěvem švédskému elektro duu Icona Pop k hitu “I Love It” a rapperce Iggy Azaeele k ještě většímu hitu “Fancy”, její druhé album Sucker s hity “Break the Rules”, “Doin’ It” a “Boom Clap” znamenal komerční úspěch pro ní samotnou a zapsala se do povědomí lidí na celém světě. Od té doby se Charli XCX vydala zvláštní cestou, kterou leckdo nemusel úplně pochopit, ale z nynějšího ohledu zpět se ukázala jako velice chytrá.
Místo rychlého navázání na úspěch a připomenutí se světu, dokud si jí lidé pamatují druhým albem Charli XCX spíše pokračovala v tom, co dělala před vydáním alba Sucker a znovu začala spíše jako někdo, kdo se snaží teprve prorazit, účinkovat na písních jiných interpretů, vydala EP Vroom Vroom (2016) nebo po vzoru rapperů 2 mixtapy (definujme to jako n2co mezi demem a albem) Number 2 Angel (2016) a Pop 2 (2017).
Charli XCX v té době začala spolupracovat s jedním správným hudebním producentským šprtem, jistým Alexandrem Guyem Cookem. Ten jejím písním dodal díky jeho kousavé elektronice značnou agresivitu a v jejich písních bylo slyšet daleko více rapových vlivů než kdy jindy.
Dalo se tedy předpokládat, že i nové album bude pokračovat v tomto směru. Progresivní, futuristický elektropop na tomto albu skutečně zní jako budoucnost popu a jako něco, co předběhlo dobu. Ovšem tím, že A. G. Cook není jediný producent, dostane se i na pop který zní více současně a dokonce i na pop, který naopak zní jako by pocházel z devadesátých let. Snad vůbec nejpodstatnějším elementem nového alba Charli XCX je zvuk elektronických basů, na kterém albu stojí a který doopravdy baví.
Mix všeho, co by kdo po Charli XCX chtěl
Charli je vlastně takový mix pro všechny, kdo by mohli být jejími fanoušky. Je tu něco pro hudební šprty, kteří chtějí slyšet něco, co ještě nikdy dříve neslyšeli (“Click”), pro fanoušky alba Sucker (“1999”) i pro fanoušky, kteří znají z dřívějška jen její mainstreamové počiny (“Blame it On Your Love”). Charli rovněž zní místy nebezpečně a dravě (“Next Level Charli”) a místy také zranitelně a křehce (“White Mercedes”), aby byly obsaženy všechny její pózy z minulosti.
Na albu je také velice mnoho spolupracujících, přičemž některé asi ani nebyly úplně nutné (HAIM). Některé se však naopak povedly. Když se využila ověřená formule rapu v mezihře popové písně, překvapivě skvěle si vedla rapperka Lizzo. Ta se ukázala jako rozhodně lepší varianta pro případy, kdy potřebujete do písně nějakou černošskou holku, která to umí rozjet k Nicky Minaj a Cardi B, které byly v poslední době pro tyto účely využívány.
“Blame it On Your Love” má pravděpodobně největší rádiový potenciál a nebyla by bez povedeného rapového předělu tak dobrá. Instrumentální breakdown sice trochu drhne a nefunguje, jak by měl a navíc je předvídatelná, stejně jako celá píseň, avšak oproti jiným písním s progresivnějším a alternativnějším zvukem působí píseň jako dobrá protiváha.
Trapový experiment “Click” je poprvé naprosto nepochopitelný, ale po několika posleších si ho začnete vcelku vážit. Pro Charli XCX je ale špatné, že spíše kvůli neznámému estonskému rapperovi Tommymu Cashovi, který přivede do alba kus své kupodivu slovanské duše (má prý předky na Ukrajině a v Rusku) a tak slyšíme v jeho rapu slovo “babushka”. Právě přivedení méně známých interpretů, kteří většinou patří pod label A. G. Cooka PC Music vedle těch osvědčených, ale nikoliv úplně profláknutých (Troye Sivan, HAIM, Lizzo) je rovněž něco, co na albu baví.
Trap, synth-pop i eurodance
“Click” obsahuje rovněž zajímavý experiment v podobě praskajícího zvuku v mezihře, kdy má člověk skutečně pocit, že mu vystřelí mozek z hlavy a má možnost zažít při poslechu něco dost netradičního.
Trochu nudí naopak třeba romantická píseň “Official” a album taky končí ve slabších chvílích “February 2017” a “2099”. Předchozí “Shake it” (třetí od konce) pak je skvělá se svým kopákem a propracovanou prací s vokály hudebně, ale u textu musíte raději hodně vypnout mozek.
“Gone” je perfektní synth-popová píseň a s basou progresivně trancovou mohutnou basou zní doopravdy monstrózně. Hostující Christine and the Queens odvede skvělou práci. Stejně tak “Cross You Out” s špinavým industriálním nádechem smíchaným s naopak optimistickým synth-popem, kde září kalifornská zpěvačka Sky Ferreira, velice potěší a jedná se rozhodně o jednu z nejlepších písních na albu. Ze zpěvu Sky Ferreiry, kterému navíc pomáhá špičková produkce skoro až mrazí v zádech. Píseň má silné emoce a pohlcující atmosféru. Takové písně si prostě musíte pustit v autě, když projíždíte večer městem, abyste poznali jejich sílu.
“Silver Cross” sice tak silná není zvukově, ale je důležitá v tom, že se Charli XCX konečně taky trochu otevírá a prozrazuje posluchače k tomu, kdo vlastně je. Mnohdy to totiž působí, že je spíše alter-egem než jí samotnou. Stejně jako “Thoughts”. Tato náladová hořkosladká melancholie v Kalifornii je něco, co nepotřebuje žádné pózy a je to rozhodně příjemná změna.
Pak je tu samozřejmě píseň eurodance popová “1999”, která nejenže má velký hitový potenciál, ale nechtěně pobaví i tím, jak se nad ní rozplývají hudební hipsteři, pro které je jinak jakákoliv nostalgie po 90. letech a obzvláště v tom duchu, jak jí podává Charli XCX, jako peklo na Zemi.
Charli XCX – Charli
Vydáno: 13. 9. 2019 Délka: 50:53 Žánry: Elektropop, Dance Pop, Synth-Pop, Pop, Trap, Alternativní Pop, Avantgardní Pop Rozhodně musíte slyšet: 2. Gone (with Christine and the Queens), 3. Cross You Out (feat. Sky Ferreira), 4. 1999 (with Troye Sivan), 7. Thoughts, 8. Blame It on Your Love (feat. Lizzo), 10. Silver Cross
Recenze | Novinky: Nové album Pixies Beneath the Eyrie končí s nostalgií a zasazuje Pixies do současnosti. (Bohužel) Také ukazuje, že jsou to jen lidé
Jedna z nejvlivnějších kapel konce 80. a poté hlavně 90. let, která výraznou měrou přispěla k průniku alternativní rockové hudby 90. let do mainstreamu a bez které by nejspíše nikdy nevznikla tak ikonická alba jako Nevermind od Nirvany, Pablo Honey od Radiohead, Rid of Me od PJ Harvey či Pinkerton od Weezeru, Bostonská kapely Pixies vydává nové album Beneath the Eyrie. Je to přitom třetí album po jejich návratu, který koncertně odstartovali už v roce 2004, avšak albem až na Indie Cindy v roce 2014, které bylo vlastně kompilací tří předtím vydaných EP.
Jelikož má kapela v hudebním světě obrovský kredit díky svým albům Surfer Rosa, Doolittle a Bossanova, minulá alba Indie Cindy a Head Carrier (2016) byla přece jen trochu zklamáním. Nyní je tady další naděje v podobě Beneath the Eyrie. Dostaneme na tomto albu ty Pixies, které máme všichni rádi a nebo nějaké jiné, nové Pixies, kteří ale nebudou horší než ti staří?
Pixies (Foto: Travis Shinn)
Odpověď je polovičatá. Pixies na Beneath the Eyrie stárnou důstojně, ale k jejich nejlepším momentům to má přece jen dost daleko. Nejhorší na tom asi je, že odešlo něco, bez čeho Pixies snad ani nemohou být těmi Pixies, kterými byli předtím – energie. Není to přitom asi věkem. Kapele The Breeders z Pixies odevšivší známé basistky Kim Deal energie, soudě dle jejich posledního alba All Nerve z minulého roku, rozhodně nechybí.
Jak zákeřná nemoc vyřadila druhou basistku Pixies
Kim Deal se sice oficiálně po tvůrčí stránce podílela pouze na tolika písních Pixies, že by se daly napočítat na prstech ruky, my jako posluchači však nikdy nevíme, jakou měrou přispívala například svými tipy zpěvákovi a kytaristovi Franku Blackovi. Měla přitom skvělé náhrady. Po jejím odchodu zůstala pozice basy i nadále ryze dámská a obě její náhradnice byly stylem hraní a dokonce i vzhledem hodně podobné.
Nejdříve jí na krátkou dobu nahradila vskutku zvučná náhrada. Zpěvačka a kytaristka uznávané punk rockové kapely The Muffs Kim Shattuck. Jenže tu brzy po nástupu do kapely zasáhla tragédie v podobě diagnostikování hrůzostrašné nemoci ALS.
Asi víte, že tahle nemoc, která skolila bývalého premiéra Stanislav Grosse a nakonec i slavného astrofyzika Stephena Hawkinga, kvůli které si i hodně známých zpěváků a hudebníků polévalo hlavu kýblem vody s ledem, postupuje hodně rychle a na rozdíl od toho druhého jmenovaného, který byl naprostou raritou, je s člověkem obvykle hotova do 5 let.
Náhrada tedy byly nutná okamžitě a Pixies se dostala v podobě další skvělé basistiky Paz Lenchantin, která hrála v tak skvělých kapelách jako Entrance, A Perfect Circle a dokonce i jako host v Queen of the Stone Age (byť v posledních dvou jmenovaných hrála na různé nástroje, nikoliv konkrétně na basu).
Pixies současnosti a jejich slibný začátek
Jenže občas prostě můžete najít sebelepší náhradu a originál stejně nikdy nenahradíte a možná tohle je právě ten největší důvod, proč dneska nemají Pixies takovou energii, jakou měli dříve a jakou mají dneska Breeders.
Není ale všem dnům konec a Pixies s Beneath the Eyrie svému jménu určitě ostudu nedělají. V lecčems je album i mnohem lepší než minulá dvě alba. Pixies nabízí větší variace se zvukem mezi post-punkovým a temným k veselým a úsměvným hawajským popovým písničkám. Pixies zní také nejmoderněji za celou svou kariéru a nezní už tolik jako nostalgická kapela, ale o poznání více jako současná. To, díky čemu z velké části vděčí anglickému producentovi Tomovi Dalgetymu, někomu může sice připadat jako naopak mínus, jenže na mnohých písních Pixies to rozhodně na škodu není. Pojďme se tedy na to podívat!
Album začne naprosto parádně. Dramatická píseň s hrozivým zvukem ve sloce “In the Arms of Mrs. Mark of Cain” v refrénu potvrdí, jak je důležité mít v kapele ženu, protože ženské vokály, který tvoří přitažlivý kontrast s mohutným a zlověstným hlasem Franka Blacka ke kapele patří stejně jako jejich dynamický styl hraní. Bez toho by to zkrátka nebyli Pixies. Svou skvělou práci vzhledem k budování atmosféry odvede pro kapelu zase ne tolik známý mellotron.
A pokračuje to taky naprosto skvěle. Píseň “On Graveyard Hill” je přesně to, nad čím se musí tetelit blahem snad úplně každý fanda Pixies. Je to přesně ta píseň, ze které se i většina mladých kapel posadí na zadek, protože má svůj obrovský styl, je v ní mladistvá rozpustilost, drzost a taky už ta dříve několikrát zmiňovaná a naprosto stěžejní energie.
Od veselých písniček o chytání sumců přes post-punk až k hawajskému plážovému popu
“Catfish Kate” je takové hodně sympatické, zhudebněné vyprávění o poutníkovi, co se pral se sumci. Píseň je na Pixies až nezvykle měkká, melodická a skoro až dětinská. Je to ale výborná píseň a změna stylu do tohoto směru vůbec nevadí.
[Pixies] jsou už “jen” zábavnou kapelou, nikoliv však těmi génii, kteří dříve dokázali v pár akordech stvořit soundtrack pro památné filmy a seriály.
Na “This is My Fate” to už ale přeci jen jde trochu dolů. Spolu s následující “Ready for Love”, která se vlastně opírá pouze o dva výrazné rýmy:
“You might think I’m vain But I’m calling your bluff I don’t mind the rain But I’m ready for love,“
je kromě tohoto ucházejícího refrénu děsně utahaná a unavená píseň. Obzvláště právě s kombinací s minulou “This is My Fate”. Asi nejhorší na albu je, že nynější Pixies mají daleko k tomu, aby za tohle byli bráni jako něco mimořádného a tak nějak si uvědomujete až příliš, že jsou už “jen” zábavnou kapelou, nikoliv však těmi génii, kteří dříve dokázali v pár akordech stvořit soundtrack pro památné filmy a seriály, který měl obrovskou hloubku a ze kterého mrazilo v zádech. Pixies dříve měli bez přehánění takovou tu skoro až nadpozemskou sílu, kterou dokázali sáhnout k posluchači a dotknout se ho někde hodně hluboko až v samotném kořenu jeho existence. Něco takového dokáže jen pár písní a ještě méně alb.
Úplně stejné je to i na následujících písních “Long Rider” a “Los Surfers Muertos”. První je sice nadprůměrná punk rocková pecka, jenže na měřítko Pixies až moc stereotypní a obvyklá. U té druhé zmiňované, zpívané Paz Lenchantin snad už pomalu dostáváte pocit, že se kapela snažila zhudebnit těžkost žaludku.
Což o to, tahle „tíha” v hudbě Pixies vždycky byla. jenže v minulosti jí uměli vždycky přetnout výraznou písní a v tom byla i krása alba Surfer Rosa nebo Doolittle. Naštěstí je ale před těmito písněmi ještě také jedna skvělá píseň – rytmem a melodií skoro jako válečná píseň, kterou si zpívají vojáci než vyjdou do boje “Silver Bullet”. “St. Nezaire”, která alespoň částečně přivede v post-punkem ovlivněných harmoniích trochu odlišnosti a svěžích nápadů.
Skrze bluesově a westernově znějící “Bird of Prey” se dostáváme ke skutečné perle tohoto alba, písni “Daniel Boone”. Nádherné kytary znějící jako prosvěcující slunce skrze zataženou oblohu vede kupředu tentokrát mimořádně jemný a citlivý Franck Black a kouzelné rozvětvené vokály na pozadí (Paz a jeden z nich je patrně opět Franck).
Celé album Beneath the Eyrie pak končí písní, která je skoro jako sequel legendárního songu “Here Comes Your Man”. Takový hit to sice bohužel není, ale jako překvapivě odlehčený závěr, jenž zní jako plážová popová písnička z Hawaje, splní svůj účel velice dobře.
Můžeme se bavit o té či oné písni z nového alba Pixies, jenže nakonec může být onen hlavní problém alba – že vám v tom pořád prostě něco chybí – vlastně možná ani ne tak v melodiích a kompozicích písní, ale ve způsobu nahrávání.
Zatímco na minulém albu Head Carrier měli Pixies jakýsi hybridní špinavý zvuk nahraný ve vysoké kvalitě a hodně vybuzený moderními výkonnými kompresory a podobnými legracemi, ten současný zvuk je moderní a plně v HD. Producent Tom Dalgety nejvíce známý pro jeho produkci alb kapel Royal Blood a Ghost, jakoby chtěl být oproti minulému albu Pixies Head Carrier, které nahrával rovněž on pokročit.
Velice sympatické na jednu stranu je, že se snaží jak oním moderním a čistým zvukem, tak i skládání znít více jako nová kapela, která nyní začíná od znovu než jako léty ověřená legenda. Jenže když si pustíte během poslechu novinky třeba album Bossanova – a stačí snad jen pouhých 5 vteřin, velice rychle si zase uvědomíte, jak moc vám chybí ti staří Pixies.
Album lze taky chápat lidsky. Pixies už nemají co dokazovat sobě ani svému okolí. Smířili se s tím. Jsou to spokojení padesátníci, kteří mají možnost živit se tím, co mají rádi.
Je to škoda, ale je to tak. O poznání starší, pro znalce velice známý, v posledních letech však bohužel neprávem opomíjený producent Gil Norton, který kromě všech alb Pixies před jejich návratem, plus ponávratové Indie Cindy, nahrával také třeba v polovině devadesátých let Recovering the Satellites od Counting Crows, hned nato The Colour and the Shape Foo Fighters nebo trochu později Futures Jimmy Eat the World, zkrátka dokázal s kapelou spolupracovat tak, aby kolem sebe ve studiu vytvořila ten správný hluk a špinavý zvuk.
No a pak tady máme onen faktor Kim Deal, který očividně též působí.
Pixies – Beneath the Eyrie
Vydáno: 13. 9. 2019 Délka: 38:54 Žánry: Alternative/Indie Rock, Noise Pop, Grunge Rozhodně musíte slyšet: 1.In the Arms of Mrs. Mark of Cain, 2. On Graveyard Hill, 3. Catfish Kate, 6. Silver Bullet, 9. St. Nazaire, 11. Daniel Boone
Nedostávají miliony, nedostanou se do těch nejlepších studií a k těm nejlepším lidem za oponou. Přesto dokážou díky svému talentu, odhodlání nebo pracovitosti držet krok i s těmi nejznámějšími kolegy z branže. Série Průplav je o nezávislých hudebnících, kteří denně dokazují, že umění není o penězích, ale o naplnění účelu sdělení. Série pro hudební fanoušky i aktivní hudebníky, kteří by rádi od kolegů pochytili pár rad a zkušeností.
Brněnská folk rocková kapela The Shookies o tom, proč zpívají anglicky, jaký mají různé způsoby nahrávání vliv na hudbu a jak se jim podařilo splnit si sen, když stáli na jednom pódiu s Glenem Hansardem
V českých zemích se den co den probouzí obrovské množství hudebníků, kteří sní o tom, že jednou budou mít úspěšnou kapelu, budou mít plně nabitý kalendář s dopředu vyprodanými termíny koncertů a ti velcí muzikanti, ke kterým vzhlíželi, je budou respektovat jako sobě rovné muzikanty. Málokteří z nich ale jsou ochotni pracovat pro dosažení své vize tak tvrdě jako brněnská alternativní folk rocková kapela The Shookies.
V kapele je jich šest a díky hostujícím hudebníkům velice často dokonce i více. I v takto hojném počtu se ale může stát, že se dají dohromady lidé, kteří smýšlí hudebně i lidsky velice podobně. Dokonce se může i stát to, že to budou lidé, kteří uvěřili vidině úspěchu a taky mají rádi hudbu v takové míře, že jí budou ochotni obětovat spoustu svého času i úsilí. Je to takový malý zázrak, když se něco takového povede, ale Shookies jsou důkazem toho, že i takové věci se stávají.
Shookies (Foto: Áša Sárová, TheShookies.com)
Bavili jsme se s nimi o tom, jak se dali dohromady, o nahrávání hudby ve studiu, o mainstreamové hudbě a o tom, jaké je to splnit si sen a stát na pódium s někým, koho jste obrovským fanouškem.
České kapely zpívající anglicky mívají různé důvody, proč používají angličtinu. Co rozhodlo u vás?
Ondřej Karlík (basa): Je to, myslím, důvod nejjednodušší. S češtinou bychom byli možná více po chuti domácímu publiku, ale Česká republika by se nám stala vlastní klecí. Za hranicemi nikdo českou hudbu poslouchat nebude a při nejlepším, tam my směřujeme.
Anna Hrbáčková (housle): Angličtina nám prostě sedí. Upřímně si nedovedu představit některé z našich textů přeložené do češtiny (úsměv). Zároveň je to způsob, jak naši hudbu a texty dostat za hranice.
První album jste nahrávali v Brně, druhé jste ale nahrávali s Tomášem Neuwerthem v jeho studiu mezi Kopřivnicí a Štramberkem, něco prý vznikalo i na Vysočině a mix dokonce prováděl provozovatel beskydského horského hotelu Portáš Daniel Václavek. To zní hodně folkově. Nicméně, myslíte si, že i když už jste písně měli vymyšlené před nahráváním, může se prostředí pořád zásadně promítnout do toho, jak album zní?
Ondřej: Především, více než kde záleží na tom, s kým nahráváme. Jsme moc rádi za spolupráci s Tomem a později i s Danem, protože dokázali z toho našeho solidního kamene vytesat nádhernou sochu. Ale musím přiznat, že místo jako takové je rozhodující také. Hlavně v případě, když jsme vyjeli na Vysočinu a nahrávali jsme týden v kuse v okolí nádherné přírody za přispění babího léta.
Anna: Určitě nám prospělo, že jsme celá kapela mohli vyjet na týden mimo město a práci, odtrhli jsme se tak od ostatních starostí a mohli se věnovat jen hudbě. Myslím, že právě společně prožitý čas, soustředěnost a energie, kterou jsme do toho všichni vložili, je z desky hodně cítit. Ale nutno přiznat, že úplně sami bychom to asi těžko dokázali. Proto obrovský dík patří právě Tomovi a Danovi – za to, že se nás ujali a že v nás věřili.
Folkové stereotypy? Spíš nás žene představa budoucna. Určitě nefňukáme po starých dobrých časech
Jak se pak díváte jako folkově založená kapela držící hodně pospolu na jiné druhy kapel, které dávají přednosti domácímu nahrávání a často dokonce nahrávají alba tak, že s ostatními hudebníky spolupracují na dálku? Dokážete si vůbec představit, že byste v hudbě neměli prvek kolektivu? Bavilo by vás to?
Ondřej: To je věc, kterou tak nějak skrytě řešíme. Jsme teď vcelku rozházení po republice a v těchto dnech i po Evropě. Takže takový druh naší práce se nabízí, ale rozhodně si nedokážeme představit, že by takhle vznikalo třeba celé CD, spíše jen dílčí věci (z časových důvodu se na Sooner or Later nahrával zpěv do dvou songů odděleně u Fildy (frontman Filip Burš, pozn. red.) doma a některé houslové party v Praze.
Anna: Nedovedu si představit, že bychom album nahrávali po kouscích a nějak na dálku. Ta možnost podílet se na co největší části desky dohromady pod jednou střechou pro nás byla hodně důležitá a shodli jsme se, že pokud bychom takhle mohli nahrávat i déle, vůbec by nám to nevadilo (úsměv). Z časového hlediska ale nešlo všechno zvládnout, proto jsme pak museli některé party dodělávat zvlášť. A co se otázky na prvek kolektivu týče, rozhodně je to pro nás v současnosti těžší sladit, protože nežijeme v jednom městě, ale o to víc si užíváme, když můžeme být zase spolu, a čas strávený dohromady nás nakopává po stránce hudební i kolektivní zase dál.
Nedovedu si představit, že bychom album nahrávali po kouscích a nějak na dálku.
— Anna Hrbáčková, The Shookies
Co zrovna teď posloucháte? Vracíte spíše do minulosti nebo objevujete novou hudbu?
Ondřej: Kdybych to měl říct za celou kapelu, tak se dá říct, že posloucháme všechno. Když pominu nějaké šílené žánry.
Tomáš Karlík (kytara): Myslím, že se poslechem nikterak nevymezujeme, a to je dobře. Mě osobně baví vyhledávat třeba i méně známé projekty, které ale mají co říci a můžou mne více inspirovat. Z takových objevů mám velkou radost.
Anna: Jsou kapely, na kterých se rozhodně shodneme (a vybíráme jejich songy třeba pro příležitosti, kdy hrajeme nejen vlastní hudbu), a pak má určitě každý z nás své oblíbence. A je jedno, jestli to jsou starší věci nebo úplné novinky. Řekla bych, že naše osobní playlisty jsou žánrově hodně pestré.
Následující otázka trochu souvisí s tou předchozí. Sice nejste čistokrevná folková kapela, ale kus folkařů ve vás je. O folkových kapelách se říká takový ten vtip, že když folkaři mění žárovku, jeden jí mění a ostatní hrají a zpívají o tom, jak byla skvělá ta stará. Máte někdy tendence obracet se – ať už v hudbě nebo v životě – k minulosti a nebo spíše hledíte dopředu a vidíte v budoucnosti naději?
Tomáš: Možná ano, možná ne, každopádně si myslím, že na tom vůbec nezáleží. Pokud bych se teď rozhodl složit píseň na emotivní zážitek z minulosti, a bude to dávat smysl mě i zbytku kapely, a bude to mít dobrý feeling. Není co řešit.
Anna: Pokud někdo z nás prožil něco, o co má chuť se podělit a zprostředkovat to hudbou, určitě se ničemu nebráníme. Nemyslím si však, že bychom se nad tím nějak extra zamýšleli – nevím, jak to sice mají ostatní v životě, ale řekla bych, že nás jako kapelu spíš žene nějaká představa budoucna, a určitě nefňukáme po starých dobrých časech (úsměv).
V kapele je vás šest, třeba ve vystoupení v Dobrém ránu v České televizi jste měli kvůli dechové části ještě další 3 členy. Nevypadá to, že bylo pro vás shánět skvělé muzikanty, kteří jsou ochotni hrát v kapele a něco tomu obětovat, někdy těžké. A nebo se pletu? Na stránkách píšete, že jste se potkali v jedné vysokomýtské kavárně. Zase tak jednoduchý proces, že by se jeden muzikant u stolu postavil a zvolal: „Já hraju na kytaru,” načež se ozvali další: „Já hraju na housle,” to asi nebyl…
Tomáš: Ne, rozhodně tento proces nebyl tak jednoduchý. Samotný vývoj kapely a obměna členů by mohla vydat na samotný článek (smích). Co se týče naší nynější sestavy, je více méně doplněná. Vždycky jsme si přáli jezdit koncerty s žesťovou sekcí. A při nahrávání druhého studiového alba Sooner or Later jsme se dali dohromady s kamarády z Moravia Big bandu – Pavel Kolář (saxofon), Víťa Komárek (trumpeta) a Jan Jílek (trombon). S klukama jsme si od začátku padli do noty a tak jsme se rozhodli neskončit pouze u studiového hraní, a pokud to alespoň trochu jde, hrajeme s nimi i na živo. Rád bych ještě zmínil sólistu Zlínské filharmonie Rudolfa Linnera (lesní roh), který s námi nahrál “Way Out“ (píseň z alba Sooner or Later, pozn. red.) a zpěvačku Danielu Dinu Sedláčkovou, která songům “Island“ a “Truth“ dodala něco nepopsatelného.
Anna: Jakožto služebně nejmladší člen kapely ráda vzpomínám na to, jak jsem se ke klukům dostala – někdy před třemi a půl lety jsem si na Facebooku všimla, že The Shookies k sobě shání housle a žestě. O existenci kapely jsem věděla, dokonce jsem s nimi a dalšími lidmi jednou poseděla a pozpívala si v jednom olomouckém parku (tuším, že si to kluci ani nepamatují (smích)), nicméně mě tehdy vůbec nenapadlo, že bych s nimi mohla začít víc spolupracovat. Až po tom „inzerátu” jsem se ozvala Ondrovi, kterého jsem znala ze studentského rádia, že hraju na housle a kdyby měli zájem, tak ráda přijedu na zkoušku. Za dva týdny jsme se sešli na zkušebně a pak už si mě kluci nechali (úsměv).
O existenci kapely jsem věděla, dokonce jsem s nimi a dalšími lidmi jednou poseděla a pozpívala si v jednom olomouckém parku (tuším, že si to kluci ani nepamatují).
— Anna Hrbáčková, The Shookies
Jedna česká kapela dělající reklamu na Fidorku… „To je pro mě naprosté dno českého showbyznysu,“ říká kytarista The Shookies Tomáš Karlík
Mezi své inspirace a vlivy uvádíte mnoho zahraničních interpretů, kteří se řadí spíše do alternativní scény, přesto jsou to ale interpreti, kteří mají velké jméno. Navíc dnes se díky novým technologiím i chuti po nových hudebních stylech, hranice mezi mainstreamem a alternativní scénou smazávají. U nás je to ale přece jen dost jiné a ta hranice mezi mainstreamem a alternativní scénou se zdá být dost vysoká. Máte taky ten pocit?
Tomáš: Ano, je to přinejmenším zvláštní. Mainstream chce být alternativní a alternativa mainstreamem. Avšak řekl bych, že to jestli je daný umělec alternativou či mainstreamem, dnes nerozhoduje tolik samotná tvorba, ale spíše chování a přístup samotného interpreta. Jeden příklad za všechny, jedna česká kapela dělající reklamu na Fidorku. To je pro mě naprosté dno českého showbyznysu, to nemá nic společného s hudbou. Sorry jako.
Ano, je to přinejmenším zvláštní. Mainstream chce být alternativní a alternativa mainstreamem.
— Tomáš Karlík, The Shookies
Dokážete si vůbec představit, že by vás jednou hráli v rádiích a nebo že byste vystupovali v hojně sledovaných televizních pořadech a hráli třeba víc než stovku koncertů ročně nebo vám vlastně vyhovuje spíše vaše současná pozice?
Tomáš: Jasně, že je naším společným cílem dostat naši hudbu k velkému množství fanoušků. Nevidím problém v tom, kdyby naše hudba zněla z rádia či z komerční televize. Avšak je to pouze o velmi pečlivém výběru akcí a pořadů ke kterým se upíšete.
Anna: Rozhodně by bylo fajn se trochu víc ukázat a dostat naši hudbu co nejdál to půjde. Rádi bychom hlavně hodně koncertovali, protože energie z publika je to, co nás nejvíce nabíjí, a směřovali ideálně i za hranice. Pokud by se postupem času vytvořily i další nabídky a možnosti (ať už rádio, televize), nevidím důvod je odmítat.
Ondřej: Rádi bychom dostali naši hudbu do většího povědomí, stojíme si za tím, co děláme a jak do děláme. Největší problém v téhle situaci, kdy kapela prorazí mezi vyšší třídu je, že si často neudrží TO, co je právě tam dostalo. A to je takový můj menší strach.
Největší problém v téhle situaci, kdy kapela prorazí mezi vyšší třídu je, že si často neudrží TO, co je právě tam dostalo.
— Ondřej Karlík, The Shookies
I když v dobách když většina muzikantů teprve začínala, si asi ještě nikdo neuvědomoval, proč ho vlastně hudba tolik baví, v pozdějším věku jste se nejspíše někdy zamysleli na tom, proč vás vlastně hudba baví natolik, že jí obětujete tolik času a úsilí. Na co jste přišli?
Tomáš: Hudba ve mě vyvolává jedny z nejsilnějších emocí. A když jsem nesčetněkrát stál pod pódiem a užíval tu pozitivní energii, kterou mi dokázali oblíbení interpreti předat, řekl jsem si, jaké to musí být na opačné straně. A zatím mohu říct, že je to ten nejlepší pocit na světě.
Anna: Hudbě se věnuju úplně od malička a schopnost hrát a zpívat bych za nic na světě nevyměnila. Hudba mě provází celým životem, je to něco, co mě nabíjí, co mi pomáhá, co mi zlepšuje náladu i co mě dokáže totálně rozsekat. Miluju tu energii našich fanoušků, když tančí a zpívají s námi pod pódiem, a zároveň si užívám dokonalost klasické hudby, když hraju se symfoňákem. Jsou to dva odlišné světy a přitom je tolik spojuje – láska k muzice, ať už v jakékoliv podobě.
Ondřej: Na tom, že hudbu milujeme se shodneme. Ale když přijdete na to, že byste mohli do toho hudebního světa i něco přispět, je to nádherný pocit. A ještě lepší pocit po tom je, když někdo vaši práci, která bez přehánění, vychází z vašeho srdce, ocení.
Když jsem nesčetněkrát stál pod pódiem a užíval tu pozitivní energii, kterou mi dokázali oblíbení interpreti předat, řekl jsem si, jaké to musí být na opačné straně.
— Tomáš Karlík, The Shookies
Už jste měli možnost dělat předkapelu Glenu Hansardovi. Je tohle zatím vaše „top“ setkání a nebo se vám podařilo (třeba ani ne s pozice hudebníků, ale obyčejných fanoušků) se osobně setkat ještě s dalšími osobnostmi, kterých si mimořádně vážíte?
Tomáš: Mohu říci, že je to pro nás tak neuvěřitelný splněný sen, že ho těžko něco překoná. No vážně, kdo může říci, že předskakoval svému hudebnímu vzoru. Je třeba stavět si pořád vyšší a vyšší cíle. Avšak teď by tento zážitek mohlo překonat snad jen pouze hraní na velkém zahraničním festivalu.
Ondřej: To byl pro nás opravdu zážitek, na který budeme vzpomínat do konce života. Na Glenovy koncerty jsme jezdili, kdykoliv to bylo možné. A najednou se splnil sen, o kterém jsme mysleli, že se nemůže vyplnit – stáli jsme s ním na pódiu a zpívali s ním song (“Her Mercy“).
Recenze | Novinky: Konečně bez zbytečného pozérství! Lana Del Rey vydala svoje nejlepší album Norman Fucking Rockwell!
Pouze týden po albu Lover Taylor Swift vyšlo album Norman Fucking Rockwell! Lany Del Rey. Tato alba však mají kromě stejného měsíce vydání společnou ještě jednu věc – za většinou písní na albu stál kytarista kapely Fun, frontman Bleachers a v poslední době hlavně veleúspěšný hudební producent a skladatel Jack Antonoff. Jsou to přitom alba naprosto rozdílná. Jedno je radostné a skoro až dětinsky hravé, druhé naopak odměřené a elegantní. Jednu věc ale mají přece jen alba společnou. Obě v sobě skrývají koncept zamilovanosti.
Alba, jejichž většina vznikala pod taktovkou stejného muže jsou tak vlastně vyjádřením toho, jak na zamilovanost pohlíží jedna a druhá výrazná osobnost dnešní hudby. Jako obvykle je v případě Lany Del Rey nahlíženo na věc pohledem retrospektivním a i toto album má retro nádech, který přivádí zpět poválečné období 50. lel, 60. let.
Lana Del Rey (Foto: lanadelrey.com)
To je ostatně to, díky čemuž se Lana Del Rey, vlastním jménem Alizabeth Grant, stala tak strašně populární. Mix moderní hudby – soudobého R&B a hip hopu s nádechem období Franka Sinatry a Elly Fizgeraldové. Z období před tím, než najednou vyhubil swing a jazz rock’n’roll podobně, jako vyhubil dinosaury asteroid. Lana Del Rey byla jiná a přesto byla šíleně stylová. Byl to někdo, kdo byl hoden následování. To je ve světě popu mimořádně nebezpečná kombinace.
Inspirace britským rockem i retro filmovou hudbou. Hlavní je ale, že má Lana Del Rey chuť do života
Lana Del Rey se původně prezentovala jako někdo hodně deprimovaný dnešním světem, skoro až jako člověk na hraně psychického zdraví. Lana Del Rey byla člověk, který uniká do minulosti, protože je naprosto zhrzený současností. Jediné, co jí v současnosti poskytovalo alespoň krátkodobou radost, avšak hodně pomíjivou a takovou, která nakonec vše zhoršila, byl nezávazný sex a pití. Minimálně s tím druhým měla problémy i v běžném životě.
Zatímco na obalu jejího zásadního průlomového alba bylo velkými písmeny napsáno existenční nihilistické heslo Born to Die, její poslední album se jmenovalo Lust for Life a Lana Del Rey se – kdo by to byl řekl – na fotce k albu se usmála. To byla předtím věc takřka nevídaná.
Nové album Norman Fucking Rockwell! zčásti pokračuje v nové a pozitivní cestě, kterou si Lana Del Rey zvolila. Ačkoliv je album poměrně pomalého tempa, většinou jsou písně klidné a uvolněné a nikoliv smutné. Název alba i první písně “Norman Fucking Rockwell!” je věnováno americkému malíři, který se ve 20. letech proslavil obrazy, které vyjadřovaly každodenní americký život. Lana Del Rey se s ním virtuálně setkává a v její zápletce je tenhle umělec jejím milencem.
Píseň založená na piánu a smyčcích jako ze soundtracků filmů 50. let má skutečně mimořádnou stylovost a nezbývá než pochválit Antonoffa za to, jak pochopil, co přesně Lana Del Rey potřebuje.
I na “Mariners Apartment Complex” se pokračuje naprosto klasickou cestou a neslyšíme ani špetku něčeho, co by připomínalo elektronické zvuky. Hřejivou písní provází krásná akustická kytara, piáno a tichá elektrická kytara s filmovými smyčci v jednom a druhém zvukovém kanále dokreslují celkový obraz. Styl je dokonce místy až jemně rockový a v některých momentech písně jsem měl pocit, jestli náhodou neposlouchám něco z Urban Hymns anglických alternativních rockerů The Verve.
10 minut dlouhá píseň na album popové hvězdy? Dneska žádný problém
“Venice Bitch” má nejprve těžko uvěřitelných 9 a půl minut. Stejně jako u ostatních písní je v nich důležitější atmosféra než nějaká výrazná melodie nebo melodický motiv. Píseň je opět místy poněkud rocková a připomíná dokonce lehce zadůmčivý styl Radiohead. Jack Antonoff však na tohle všechno má koule a znovu ukazuje, proč je jedním z hlavních důvodů, proč jsou alba popových hvězd dnes tak zajímavá.
Vydat ještě před pár lety něco takového na album zpěvačky, která patří do mainstreamu, by bylo naprosto nepřípustné jak pro nahrávací společnosti, tak pro fanoušky.
Své samozřejmě dělá i internet. Vydat ještě před pár lety něco takového na album zpěvačky, která patří do mainstreamu, by bylo naprosto nepřípustné jak pro nahrávací společnosti, tak pro fanoušky. Jenže časy se mění a popová hudba začíná čím dál více splývat s alternativní scénou.
Ještě, že to nevidí boss nahrávací společnosti Ray Foster z Bohemian Rhapsody. Z té stopáže by ho určitě trefil šlak…
Lana Del Rey mi v minulosti připadala trochu jako taková ženská verze Cartmana ze South Parku. Měla ohromný dar do písní nečekaně natlačit nějaké neslušnosti. Části jako “My pussy tastes like Pepsi Cola” byly na jednu stranu geniální po marketingové stránce, na stranu druhou textařsky a umělecky levné. Tady na “Fuck it I Love You” ta vulgarita v refrénu působí spíše humorně než, že by čímkoliv šokovala. Vlastně je těžké říct, jestli je to takhle dobře nebo špatně.
Píseň je každopádně dalším silným momentem. Je to jedna z rychlejších a dravějších písní na albu, ale přitom nezapomíná ani na budování atmosféry.
“Doin’ Time” je jedna z nejvíce hitových písní na albu. Vlastně se stejně jako na album Taylor Swift Lover ukázalo, že Antonoff není až zase tak silný tvůrce hitů. I možná proto byla na album zařazen cover písně “Doin’ Time/Summer Time” a je to neskutečně povedený cover. Tak dobrý, že pokud dotyčný nezná originál, těžko pozná, že se jedná o předělávku a ne originální píseň napsanou pro Lanu Del Rey.
Ať žije Jack Antonoff! Ten, díky kterému milujeme popové hvězdy, které jsme kdysi nesnášeli
“Cinnamon Girl” je sice pěkná píseň, ale už té pompéznosti začíná být na albu přece jen trochu moc. Následující “How to Disappear” je naštěstí písní trochu více lehkou na poslech. Všimněte si, že “lehkou na poslech” dá v překladu “easy listening”, což je hudební styl který zažíval svá zlatá léta ve 40. a první polovině 50. let a kterým se tato píseň očividně inspirovala.
Po nadýchaném retro létu přichází opět pravý dramatický podzim. Píseň “California” je jedna z nejlepších písní alba. Emocionálně silná píseň začíná skutečným textařským majstrštykem:
„You don’t ever have to be stronger than you really are When you’re lying in my arms, baby.“
Na písni se ukazuje, jak dokázal Antonoff pracovat ve vyšší variabilitě různých stylů než u nedávného alba Taylor Swift, kdy jsme mu vyčítali to, že se jeho postupy opakovaly a písně tak navzájem zněly moc podobně.
Song “The Next Best American Record” ukazuje, jak moc je tohle album dobré. Je to vlastně zbytek, který zůstal na talíři po minulém albu Lust for Life, kam se tahle píseň nevlezla. Rick Nowels (Jamie xx, Lykke Li, Madonna ,Sia) jí ale s Lanou sebrali a zkusili to s ní ještě jednou, přearanžovali, vytvořili jiný předrefrén a jaký je z toho nakonec výsledek! A takovéhle písně plní na tomto albu spíše tu druhotnou roli – a přesto zní tak skvěle.
Ke skutečně slabšímu kousku se tak dosteneme až na “The Greatest”. Náladu vám ale zase rychle spraví “Bartender”. Ze začátku nemastná, neslaná písnička najednou vytáhne geniální refrén:
„I bought me a truck in the middle of the night It’ll buy me a year if I play my cards right.”
Je stejně zajímavé, jak se liší Lana Del Rey na albech a naživo. Naživo působí jakoby si nevěděla co počít a vypadá zoufale. Zvlášť na Norman Fucking Rockwell! je to její dokonalá show, kterou vede přesně podle její představ a dělá si s posluchačem úplně co chce, že toho zůstává pusa otevřená do kořán. Jakmile je na ní zaměřen kužel, rozesměje vás, rozveselí i rozesmutí a většinou vás nejspíše dojme a dovede do jejího očividně oblíbeného stavu denního snění.
Asi vůbec nejlepším kouskem je “Happiness is a Butterfly”. Jack Antonoff hraje na klavír a Lana Del Rey je na této písni naprosto uchvacující. Skoro jako nějaká éterická nadpozemská bytost se vznáší z tónu na tón svým sametovým hlasem a Antonoff využívá jeho velice oblíbený producentský trik, který jsme mohli hodněkrát slyšet na albu Taylor Swift: zdvojení hlasu zpěvačky tak, že druhý je o něco málo zpožděný. Přesně o ten kousek, aby to neznělo jako ozvěna. Taky, ačkoliv je to mimořádně technologicky zdatný producent, schválně nechal v albu takovéty malé nedokonalosti, jako občasné zapraskání mikrofonu, když zpěvačka byla moc blízko membrány. Přesně tenhle důraz na detaily tvoří skvělá alba.
Nová, šťastnější a méně pozérská Lana Del Rey je nyní daleko sympatičtější i lidsky
Ač jsme předesílali, že album je na Lanu Del Rey mimořádně šťastné, nikdo asi nečekal, že končí takto – s velkou nadějí na konci. Nová Lana Del Rey nepřestává překvapovat a ačkoliv čekáte, že v poslední písni přijde ten zlom a vše se zakončí na vlně trpkých pocitů, jenž má ze sebe sama, píseň nejprve jde:
„Hope is a dangerous thing for a woman like me to have.”
A říkáte si: “Aha! A je to tu.” Jenže pak přijde ten nečekaný obrat. Lana Del Rey rychle dodá:
„But I have it Yeah, I have it.”
No to jsou věci! Takže Lana Del Rey je nyní o naději!
Nová Lana Del Rey je skutečně ve všech ohledech sympatičtější než ta stará. Působí více skutečně a ačkoliv má ještě pořád onen nádech tajemnosti, jaký měly hvězdy stříbrného plátna ještě předtím než se rozšířili paparazzi, můžeme daleko lépe vnímat pohnutky skutečné Lany Del Rey jakožto člověka a ne jen jako jakéhosi vytvořeného super ega. Album si uchovává hodně jednotný styl, zároveň ale nepůsobí až příliš jednolitě a každá z písní dodá něco nového a hlavně zajímavého.
Tu hezký part na piano, tam hezká vokální melodie, tam zase krásné orchestrální aranže dokreslující pozadí. Silných písní je na albu doopravdy hodně a pouze asi dvě písně neobstojí vzájemné konkurence ostatních kousků na albu.
Lana Del Rey určitě nikdy nebude patřit mezi ty nejlepší při živém vystupování, ve studiu je to ale úplně jiná a na míle daleko sebejistější osoba než ta, co stojí pod stejným jménem na pódiu. Vždycky to jde samozřejmě ještě líp a třeba přijdou desky, na kterých bude mít Lana Del Rey ještě lepší písničky, úplně se zbaví všech póz a bude na něm skutečně sama za sebe. Kdyby to bylo ale na dalších albech takové jako na Norman Fucking Rockwell!, určitě bychom si nestěžovali.
Lana Del Rey – Norman Fucking Rockwell!
Vydáno: 30. 8. 2019 Délka: 67:38 Žánry: Chamber Pop, Dream Pop, Soft Rock, Folk Pop, Alternative Pop, Folk Rock Rozhodně musíte slyšet: 1. Norman Fuckin’ Rockwell, 2. Mariners Apartment Complex, 3. Venice Bitch, 4. Fuck it I Love You, 5. Doin’ Time, 7. Cinnamon Girl, 8. How to Disappear, 9. California, 13. Happinessis a Butterfly
Recenze | Novinky: Taylor Swift si přestala hrát na drsnou a na Lover se částečně vrátila zpět ke country. Hlavním stylem je ale tentokrát hravý synthpop s nádechem 80. let
Jedna z největších popových hvězd současnosti Taylor Swift se rozhodla nebrat si příliš velké osobní volno a po velkém turné k albu reputation, které vyšlo na podzim roku 2017 se prakticky hned vrhla do studia. Album Lover má hned 18 písní a Taylor Swift se na něm trochu vrací zpět ke country. Většinou to ale tíhne Taylor Swift k synth-popu a elektropopu. Na rozdíl od minulého alba slyšíme méně vlivu klubové hudby a minimum vlivů hip hopových. Největší změnou oproti minulému albu je však pozitivnější a uvolněnější nálada alba. Aby také ne, když jeho konceptem je zamilovanost…
Recenze na popová alba se nepíšou snadno díky tomu, že nemůžete tak snadno odhadnout, jaký má vliv na konečný výsledek samotné jméno slavné zpěvačky a nebo zpěváka, který je uveden na obalu a nakolik je to práce producentů, skladatelů a manažerů.
Taylor Swift (Foto: Facebook)
Když ale v roce 2017 vydala Beyoncé album Lemonade, na kterém zaměstnala počet lidí, jenž by se shodoval s počtem zaměstnanců středně velkého průmyslového podniku a výsledek byl stejně konzistentní, ucelený a točil se okolo příběhů s života Beyoncé, uvědomil jsem si, že v moderní hudbě mají popové hvězdy podobnou roli, jakou mají u filmů režiséri.
Zodpovídají za to, aby v soukolí všechno dokonale fungovalo a za konečný celkový obraz alba. Aby na konci album nevypadal výsledek jako když smícháte jedno puzzle s druhým. Musí umět říct ano a ne v pravou chvíli a svými drobkami přidat po tvůrčí stránce alespoň třeba pár vět, akordy pro refrén a nebo – v ještě lepším případě – rovnou celou písničku.
Taylor Swift jako americká country hvězda
Taylor Swift byla zvyklá původně si psát slova i hudbu sama a nedá se říct, že by jí to nešlo. V roce 2006 vydala eponymní úspěšné country popové album Taylor Swift. Dostalo se na první místo prodejnosti country alb. Nejlepší pozice z hlavní hitparády prodejnosti alb v USA Billboard 200 byla pátá. Bylo to trochu naivní a pohádkové, pro mnohé ale líbivé a roztomilé album moderního mainstreamového country. Vše nasvědčovalo tomu, že se může třást dosavadní princezna amerického country-popu Carrie Underwood.
O dva roky navíc vydala album Fearless a dá se říct, že to bylo album, na kterém sundala Taylor Carrie Underwood korunku z hlavy. Taylor stále spolupracovala hlavně s country hudebnicí Liz Rose a ještě více než an debutu taky psala sama. Fearless se stalo v USA 7x platinové a Taylor pomaličku začala expandovat do celého světa. Na rozdíl od Carrie Underwood, která zůstala hlavně domácí záležitostí.
Nalejme si však čistého vína. Samotné by se jí asi nikdy nepodařilo stát takovou velkou hvězdou, jakou je dnes. Jen velice omezená skupinka lidí dokáže pravidelně psát písničky, které se uchytí v povědomí veřejnosti na dlouhá léta.
A tak si stále trochu naivní, ještě pořád hodně mladá Taylor Swift chodila pro plno cen a šílela z každé, které dostala. Najednou jí v roce 2009, při jedné z jejich typických dojatých děkovaček, které se mimochodem staly už tak populární, že o ní pop-punková komediální kapela Bowling For Soup dokonce napsala písničku “Award Show Taylor Swift”, stalo to, že jí na pódiu vběhl Kanye West.
Když bychom nyní porušili chronologii času a udělali rychlý flashforward do roku 2016, Kanye na svém kontroverzním singlu “Famous” zpíval o tom, že by možná měl ještě šanci na to mít sex s Taylor Swift, protože jí udělal slavnou. Leckdo by si samozřejmě mohl myslet – zvlášť, když dneska víme, že ten singl vydával v době, kdy byl na prahu psychického zhroucení — , že je to prostě narcistický blázen a tahle věta dalším výplodem jeho špatně fungujícího mozku. Jenomže on možná nebyl až zase tolik od pravdy.
Taylor Swift jako globální popová superstar
Taylor Swift totiž byla hodně populární v USA už tehdy, ale její celosvětová popularita ještě nebyla ani zdaleka na takové úrovni, jako u jejich kolegyň Katy Perry, Lady Gaga nebo Rihanny. V té době byla ostatně globálně daleko větší superstar i třeba Ke$ha.
Jakoby to byl tehdy symbolický moment, kdy se Šípková Růženka píchla do prstu. Jakoby se dívka vyrůstající v bublině setkala se zlou – nikoliv čarodějnicí, jako ve slavné pohádce, ale mistrem černé magie Kanye Westem, který z ní smyl nevinnost.
Do té doby k ní byli všichni z hudebního průmyslu hodní. Kanye sice proti ní osobně taky neřekl špatné slovo, ovšem když řekl, že by neměla cenu vyhrát ona, ale Beyoncé, protože vydala daleko lepší album, způsobilo to zděšení nejen u samotné Taylor Swift. No a když je potřeba natřít to černokněžníkovi a ukázat mu, co dokážete, musíte si sehnat mistra bílé magie. A tady přichází do hry nejslavnější producent a songwriter současného popu Max Martin.
Služby jeho a jeho kumpána, dalšího věhlasného producenta současnosti Shellbacka, začala Taylor využívat na albu Red (2012), kde pomalu začala z naivní Taylor Swift být dospělá žena. Ačkoliv to byla ještě pořád Taylor, kdo byl hlavním songwriterem, největší hity “22”, “I Knew You Were Trouble” a “We Are Never Ever Getting Back Together” vznikly ve spolupráci s těmito popovými mágy.
Přišel rok 2014, ale na obrázku alba stál pro Taylor Swift rok 1989. To už se poddala producentům takřka úplně a kromě Maxe Martina a Shellbacka Taylor využívala služby taky Ryana Teddera z One Republic a Jacka Antonoffa. Z country nezbylo takřka nic a z hvězdy moderního country se definitivně stala popová star. Je to zvláštní, ale zatímco 1989 milovali všichni kritici a hipsteři, následným vývojem tvorby Taylor Swift opovrhovali. Uznávaný rockový kytarista a zpěvák Ryan Adams si dokonce album tak zamiloval, že ho celé předělal podle svého gusta.
No a potom přišlo album reputation. Podle mého názoru bylo reputation geniální album, na míle nejlepší od Taylor Swift a dokonale sedělo k jejímu vývoji, kdy se zpěvačka hodně změnila i osobnostně. Hlavně to byla popová hudba, která na rozdíl od všech jejich minulých alb ani na chvíli nenudila. Byla to vlastně taková lehčí a šťastnější verze dnešní hudby Billy Eillish, kde temnota a progresivně znějící elektro-popová hudba mísila hravost s dravostí.
Z klubových noci k syntezátorovým duhám
Bavilo taky to snobství a jakási V.I.P. exkluzivita. Album s velikostí megafilmů s milionovými rozpočty, bylo jako byste si vzali jetpack a létali s ním nad nočními světovými metropolemi a nebo se stali na chvíli součástí velkého světového turné popové megastar. Tehdy jsem psal recenzi na tohle album pro web ONEMusic.cz a dal jsem k mému vlastnímu překvapení reputation 8/10 – tedy přeloženo ve skóre Music NOW 4,0 (celou recenzi si můžete přečíst tady) a označili jsme reputation i jako 28. nejlepší album roku 2017. Když jsem album poslouchal nyní znovu, rozhodně jsem se mého kroku nerozhodl litovat.
Album vlastně bylo rozděleno na půlku, kdy až na jednu píseň měli na starost první polovinu Max Martin a druhou kytarista Fun a zpěvák Bleachers Jack Antonoff. Druhá „Antonoffova polovina” byla možná ještě lepší než ta druhá, a tak když bylo jasné, že novému albu Taylor Swift Lover bude kormidlovat Antonoff, očekávání byla hodně velká.
Hned v úvodu je bohužel potřeba říct, že prakticky jakákoli písně z druhé poloviny reputation by byla momentem hodným k vyzdvihnutí na Lover. To ale neznamená, že by bylo Lover špatné album. Je to vlastně trochu návrat k té staré Taylor Swift někdy do období alba Red, jen v synth popovém stylu. Dokonce se vrátila částečně i ke country. O tom ale až později…
Album začíná jednoduchou, strohou a optimistickou písní “I Forgot That You Existed”. Není to bohužel nic víc než generický pop, který má dneska na albu kdekdo. Nic z čeho bychom cítili náturu Taylor Swift a kromě jejího hlasu tu vlastně není nic, podle čeho by se dalo poznat, že tuhle píseň má zpívat zrovna ona. Je to obrovská nuda a zklamání. Zatímco reputation začínal velkolepý ambiciózní hit “…Ready for It?”, tady se dočkáme zhudebnění levné sladké žvýkačky, jejíž chuť vydrží maximálně pár vteřin.
Jack Antonoff pro atmosféru, Joel Little pro hity
Pokračování je naštěstí už lepší. “Cruel Summer” je příjemný moderní syntezátorový pop s lehkým nádechem osmdesátek. To je přesně to, co jsme od spojení Antonoffa s Taylor Swift očekávali a teď je to tady. Částečný návrat ke country zažívá Taylor už na “Love”, kde slyšíme po dlouhé době v její písni živé bicí s basovou kytarou, pianem a akustickou kytarou. Je to docela příjemný pocit a fanynky té staré Taylor Swift se snad musely rozbrečet, když tuhle píseň slyšely. Muselo to být jakoby se vrátili do vyhřátého domova s krbem, když už si mysleli, že se tam z té venkovní zimy nikdy nevrátí.
“The Man” je v éře #MeToo, západního levicového progresivismu a sílícího feminismu příjemnou změnou, kdy sice Taylor Swift muže tak trochu kritizuje, ale dělá to chytře a vtipně a tak, že díky tomu nevypadá jako otravná hysterka. Občas to dokonce i trochu vypadá, že mužům možná i trochu lichotí a uznává jejich sílu (“I’m so sick of running as fast as I can / Wondering if I’d get there quicker if I was a man”), takže z toho my muži vyvázneme na rok 2019 nezvykle dobře.
“The Archer” začíná nejpovedenější část alba. Bratranec krásné syntezátorové balady “Slow Disco” St. Vincent má úžasnou éterickou atmosféru, kterou se Jack Antonoff trefil do černého. Dva syntezátory, jeden osmdesátkový stroj na bicí a dvě hodiny, které stačily, aby Jack Antonoff dal s Taylor Swift tuhle píseň dohromady. A jaké se jim povedlo kouzlo! Ať už slova psal víc Antonoff nebo Swift, je to rovněž diamant vedle diamantu. Nejlepší je asi třeba tahle část:
“Easy they come, easy they go I jump from the train, I ride off alone I never grew up, it’s getting so old Help me hold on to you.”
Slova taky obdivuhodně pracují s hudbou.
“I Think He Knows” je další píseň, která dokonale spojuje neuvěřitelnou hravost Antonoffových písní a skvělé hlasové pojetí a jakési hlasové hraní a obrovský důraz na detaily, která Taylor Swift do písní dokáže vložit.
Antonoff je skvělý pro atmosféru, ale není to přece jen zase až takový hitmaker a tak do hry vstoupil ještě jeden týpek – Joel Little. Spoluautor “Royals” a “Green Light” od Lorde nebo “Whatever it Takes” od Imagine Dragons. Mise hitmakera byla skutečně úspěšná. Stojí totiž skutečně za těmi více hitovými písněmi alba “The Man”, “You Need to Calm Down”, “ME!” a taky “Miss Americana & the Heartbreak Prince”. Poslední jmenovaná patří do top trojice nejlepších písní alba.
Částečně zpátky domů, ale i do Londýna (tak, jak ho vidí Taylor Swift)
Je to jakýsi návrat Taylor Swift do dob střední. Na druhou stranu by se jí dal vyčítat ten úkrok zpět a nostalgie, avšak lze jí úplně vyčítat, že se chce ve svých písních do tohoto období vrátit? Kdo by nechtěl.
Je to v téhle písni, kdy si znovu uvědomíte, že texty jsou na tomhle albu mimořádně povedené. Po textové stránce je to dokonce možná vůbec nejlepší album Taylor Swift. Je obdivuhodné, jak se slova a hudba dokážou navzájem podporovat a zároveň – ačkoliv to sice není bůhvíjak hodně intelektuálně náročné — , jak dokážou být verše na pop mimořádně důmyslné.
Třeba výrazná část:
„The whole school is rolling fake dice You play stupid games, you win stupid prizes,”
rezonuje v uších a v mozku ještě dlouho po tom, co album vypnete.
“Paper Ring” je další z písní, ve kterých se po hudební stránce Taylor Swift vrací částečně zpět ke country. Nedělejme z toho bulvár, ale drtivá většina písní alba Lover je hodně zamilovaných. “Paper Ring” zatím rozhodně nejvíce, asi protože je z nich nejvíce konkrétní. Taylor Swift si nyní užívá šťastného vztahu s Joem Alwynem a dle písně “Paper Rings” je to snad už i na svatbu. Tak buď to tedy Taylor konečně vyjde a nebo vznikne další z její řady písní pro ex-přítele (pardon, za jízlivý vtip).
Tak či onak, Jack Antonoff do písně před refrénem řve: “One, two, one,. two, three, four,” protože prý se Swift chtěli, ať se píseň co nejvíce podobá svatební kapele. Píseň je chytlavá a hravá, ale je v ní cítit až moc z Hanny Montany a jejího pubertálního country dance popu, než aby se dala považovat za úplně adekvátní k současné Taylor Swift.
To “Cornelia Street” působí (i přesto, že se hudebně Antonoff trochu opakuje) už daleko více dospěle a důstojně. Přes trochu unavenou píseň “Death By A Thousand Cuts”, na které je vyloženě zajímavé snad jedině cinkající, třepotavá elektronická zvonkohra doplňující syntezátory, která zní jako, když slunce svítí do vody, kterou rozvíří vítr.
Jestliže si na “Paper Rings” sobecky a egocentricky řekla o svatbu; je to ostatně ta vlastnost Taylor Swift, která na ní není moc sympatická a proč jí mnoho fanoušků jejich kolegyň nemůžou ani vystát.
Tady to naštěstí tematicky vyžehlila hezkou písní “London Boy”, ze které sice musí mít Angličané pořádnou pr**l, ale alespoň je autentická a řeknete si: „Jo, takhle nějak Taylor Swift, která je od 17 celebritou, asi ve ve svém světě fakt vidí Anglii a Londýn.“ Nemůžeme ale říct, že virtuálně být v tom bublinovém, ale vzrušujícím světě Taylor Swift, není po našich obyčejných, šedivých a nudných dnech, zajímavé. Hudebně se “London Boy” vrací částečně k minulému albu reputation a k hip hopovým prvkům z něho.
I za “Soon You’ll Get Better” s Dixie Chicks se dají Swift a Antonoff (samozřejmě ale i Dixie Chicks) pochválit, protože zvládli uchopit sentimentální téma se sentimentální instrumentací tak, aby z toho nevznikl patos, ale naopak možná nejvíce autentická píseň Taylor Swift za posledních 6 let v tom smyslu, že nám prozrazuje nikoliv svou nablýskanou pózu, ale podobně jako na “The Archer” i svou zranitelnou část.
Obzvláště v dnešní době část společnosti a médií tlačí velké dámské hvězdy do toho, aby se tvářily nebezpečně a dokázaly se vyrovnat mužům. Je ale dobře, že její písně dokážou být i zranitelné.
Na konci se projevuje, že Lover není tak dobré, jako reputation
“False God” se saxofonem má úžasnou atmosféru a snad ani nejde vymyslet lepší píseň pro pohodový večerní poslech popu. Lépe však funguje samostatně, protože v kontextu alba se zdá být utahaná.
Jak tu chválíme Antonoffa, je na čase pochválit za některé písně i Joela Littla, který zastoupil v roli hitmakera dokonale Maxe Martina. Méně housu a klubovou hudbou, ale více elektro-popové a synthpopové hudby s kořeny v new wave éře kapel jako Blondies se navíc možná bude více líbit i tvrdému jádru fanoušků Taylor Swift. “You Need To Calm Down” má navíc geniální text, který perfektně vystihuje dnešní dobu. Píseň byla ostatně vydána na narozeniny Donalda Trumpa, a tak se samozřejmě začalo spekulovat, jestli to nebyl náhodou záměr.
Videoklip mimochodem nabízí konec epizody dalšího hojně sledovaného (ale spíše uměle vyvolaných) sporu mezi Katy Perry a Taylor Swift.
“Afterglow” je další povedenější emocionální a atmosférická spolupráce s Antonoffem. Pak následuje opět Little a největší hit alba “ME!”. Nemůžu říct, že by Brandon Urie z Panic at the Disco píseň nějak zvlášť povznesl nahoru, možná by dokonce bylo lepší, kdyby jí zpívala Taylor Swift sama, ale jinak se písni nedá upřít její hitovost a chytlavost. Je to ale pouze popový rádiový hit bez nějaké větší hloubky. Tohle se Littlovi naopak moc nepovedlo.
“It’s Nice To Have A Friend” by asi spíše měla být b strana jednoho ze singlů. Ne že by urazila, je ostatně jen dvě a půl minuty dlouhá, ale rozředí konec alba, který přece jen není tak silný. A to i když se o jeho povznesení snaží optimistická synth popová balada “Daylight”, která svým stylem navazuje na “Cornelia Street”, “False God”, “The Archer” a “Afterglow”.
Lover je bezesporu album autentičtější a s tím souvisí i lepší texty. Reputation je oproti tomu album s odvážnější, progresivnější hudbou a s tím souvisí i velkolepější atmosféra, kterou album nabízí. Album Lover se jeví jako album více konformní a opatrnější a je na něm málo něčeho, co by bylo skutečně vzrušujícího. Na druhou stranu průměrná kvalita alba šla nahoru především díky daleko uvěřitelnějším textům.
Není to taková obří horská dráha postavená na Manhattanu jako Reputation, je to spíše klidná projížďka předměstími Los Angeles. Na druhou stranu, chytlavé popové písně, které navíc mají nějakou větší hloubku není úplně lehké vymyslet a musí se uznat, že na tomto albu se vyskytuje až překvapivě mnoho písní takových, které se nemusí stydět pustit nahlas ani vyznavač náročnější hudby.
Taylor Swift – Lover
Vydáno: 23. 8. 2019 Délka: 61:48 Žánry: Pop, Elektropop, Synth Pop, Country Pop Rozhodně musíte slyšet: 2. Cruel Summer, 4. The Man, 5. The Archer, 6. I Think He Knows, 7. Miss Americana & the Heartbreak Prince, 9. Cornelia Street, 14. You Need to Calm Down, 18. Daylight
Recenze | Novinky: King Gizzard & the Lizard Wizard mění styl. Jejich překvapivý speed trash metalový směr je na novém albu Infest the Rats’ Nest k nezastavení
Jedna z nejproduktivnějších kapel současnosti, australská kapela z Melbourne King Gizzard and the Lizard Wizard, vydává letos už druhé album nazvané jako Infest the Rats’ Nest. Při počtu vydání alb této kapely (jen za rok 2017 například vydali 5 alb), mohl leckdo podlehnout lehké skepsi vůči tomu, že by kapela odbočila ze svého sice velice dobrého, ale nikoliv extrémně zajímavého standardu pohybujícího se s různými úpravami nejčastěji na poli psychedelického a garážového rocku.
Od vydání skvělého osmého neo-psychedelického alba Nonagon Infinity v roce 2016 (pouze 4 roky od debutu 12 Bar Bruise) jakoby kapela nemohla překročit tu čáru výjimečnosti, kterou se podaří překonat jen pár mimořádným hudebníkům a kapelám. Jejich alba byla vždycky trochu jiná a King Gizzard jednou třeba představili hudbu inspirovanou špagetovými westerny Eyes Like the Sky (2013), jindy zase směs garážového rocku, jazz rocku a progresivního metalu (právě Nonagon Infinity z roku 2016) a nebo progresivní rock jako na Polygondwanaland (2017).
King Gizzard & the Lizard Wizard (Foto: Jamie Wdziekonski)
Byla to všechno zajímavá alba s originálním zvukem, zaměřením, takřka vždycky i s příběhem a konceptem, ale postupně jakoby se ostří této australské kapely pomalu otupovaly. Pomalu jsem si i začal přát, aby nevydávali alba tak často, protože z úvdivu nad tím, kolik skvělých alb stihne kapela nahrát za tak krátkou dobu se spíše stalo přání, aby si dali klidně i na pár let oraz a potom vytvořili jedno super album, které by bylo zase minimálně tak silné, jako první polovina diskografie King Gizzard & the Lizard Wizard.
To stejné jsme ostatně mohli slyšet i na hudebně barevném a hravém minuloém albu, které bylo vydáno na konci dubna Fishing for Fishes, na kterém dokázala kapela pomocí nástrojů vykreslovat obrazné zvukové krajiny, chyběla v tom však přece jen větší emocionální nebo významová hloubka. Bylo to takové tvůrčí muzikantské hraní si a možná i taková tvůrčí relaxace.
Planetu A jsme si zničili a Planetu B nemůžeme najít
Nyní ale kapela úplně obrátila. Zatímco minulé album bylo hravé a relaxační, to současné je tvrdé a nekompromisní a King Gizzard and the Lizard Wizard totálně změnili svůj žánr z neo-psychedelického rocku na speed/trash metal a ať už s tím přišel z kapely jako první kdokoliv, zasloužil by si za ten nápad metál! Kapele to totiž v tomhle stylu šlape naprosto parádně.
Infest the Rats’ Nest začne i na jejich tvorbu dosti tvrdou písní.
“There is no Planet B,”
zpívá nekompromisně zpěvák o tom, že nemáme šanci na nápravu jinde než na planetě Zemi.
Vlastně už v několika vteřinách projdou King Gizzard and the Lizard Wizard univerzitou speed a trash metalu a jejich hra má všechny parametry vysoké speed metalové kvality – technicky vyspělá sóla ve vysoké rychlosti, temnou energii kolem sebe vysílající bicí s virtuózními pentatonickými basovými licky a samozřejmě pořádně chraplavé vokály.
Tím, že byli z minulosti King Gizzard and the Lizard Wizard z minulosti zvyklí používat obrovské množství kytarových efektů, stejně jako zkoušet všemožné studiové triky, tím, že na ně úplně nezanevřeli, vlastně zajistili, že album netrpí ze syndromu suché metalové produkce, která kromě technicky dokonalých muzikantských výkonů a zajímavých harmonií, nenabídne díky absenci bohatejších zvukových barev, či témbrů, žádnou poutavou atmosféru, která by posluchače úplně pohltila do svého vlastního světa, které vytváří.
Svět, který Infest the Rats’ Nest King Gizzard and the Lizard Wizard vytvářejí, vlastně trochu pokračuje v tom, co kapela započala na minulém albu Fishing for Fishies a znovu se zde objevují enviromentální témata.
V první písni tedy kapela vypráví příběh ne nepodobný tomu, jak začíná mnoho sci-fi filmových trháků, jako třeba Interstellar. Planeta je zničena kvůli enviromentální katastrofě, začíná být neobyvatelná a jediné, co nás může zachránit je další planeta. Jenže se zdá, že žádná „Planeta B“ tu není.
Zbohatlíci zdrhají na Mars
Jenže zbohatlíci si tuhle situaci samozřejmě nemohli nechat líbit, a tak si zajitili kosmickou loď s letenkou přímo na Marsu. Rychlé tempo nahradí rock and rollovým válivým tempem, ovšem s heavy metalovou drtivou silou pokračuje druhá píseň “Mars for the Rich“, která není nepodobná Mötorhead. Bohatí tedy odlétají na Mars, zatímco chudí zůstávají v bídě a čekají na smrt. “Mars for the Rich” je další naprosto parádní písní.
Opět na plné obrátky rychlosti se jede, když přijde píseň třetí “Organ Farmer”, která vypráví o hamižných velkofarmářích, kteří dávají zvířatům různé chemické preparáty, aby jim narostlo více masa a ničí půdu, aby jim vyrostlo více zeleniny.
Škoda, že King Gizzard and the Lizard Wizard neopcházejí z ČR, jestli je zajímají taková témata, měli by zde inspirace habaděj.
Pozornější posluchači si jistě všimnou produkčních a mixážních triků, které si pro posluchače kapela připravila. Bicí jsou hodně roztaženy přes oba kanály, a tak hezky buší do každého ze sluchátek nebo reproduktorů.
Hypnotizující a pomalejší song “Superbug”, který hodně připomíná praotce heavy metalu Black Sabbath je jako zhudbnění pohybu hovnivála, který pomalu, ale jistě válí svou kuličku dopředu. Jen s tím rozdílem, že hovnivál King Gizzard & the Lizard Wizard měří tolik, co Godzilla a tu obří kouli vysokou jak fotbalové hřiště válí přes ulice velkoměsta.
Píseň ale není doslova o “superbug” jakožto o nějakém superbroukovi, jak bychom řekli doslovným překladem v češtině, nýbrž o supernákaze. Song varuje před přílišným předepisování léků na předpis a riziku, že se na ně stanou lidé imunní a poté přijde průšvih v podobě pandemie virů, které budou imunní vůči antibiotikům, či jiným druhům léků na předpis.
Všechny naděje končí v pekle
Pátá píseň “Venusian 1” jde ještě více do temnoty. Je to jako temná mlha, která se stahuje kolem vás a nepustí vás. Kapela nejspíše chtěla přirovnat Venuši (“There is a planet V,” jak zní úplně na konci písně) k naší zelené planetě a ukázat, že z naší planety se může stát stejně nehostinná planeta, jakou je Venuše.
Když se podíváme do pozdějších fází alba, dostane se k nám třeba písně “Perihelion”. Neuvěřitelný nářez po všech stránkách.
„Space is the place for the human race Chasing the race for the new place,“
pokračují King Gizzard and the Lizard Wizard svůj příběh o hledání nové planety, na kterou by se mohlo přemístit lidstvo, které si zničilo svou domovskou planetu Zemi.
Nebudeme vás ale napínat a prozradíme, že to s nimi moc dobře nedopadlo a posádka záchrané mise shořela ve vesmíru, stejně jako asi brzy i ti, co zůstali na Zemi a čekají na spásu. Poslední píseň se pak jmenuje příznačně “Hell”, jelikož se zkrátka vše promění ve skutečné peklo. Zajímavou ironií, kterou King Gizzard & the Lizard Wizard tak je, že se ho lidé tak báli, až si ho sami vytvořili a přímo na své planetě.
Není to samozřejmě poprvé, co King Gizzard & The Lizard Wizard představili na albu nějaký příběh nebo koncept, avšak tenhle krátký, jednoduchý, ale velice úderný a taky brutální svou nekompromisností, je jeden z jejich nejpovedenějších, se kterým přišli. A přesto, že je poměrně stručný, je i propracovaný. King Gizzard & The Lizard Wizard dokonce vydali i videohru Mars for the Rich, ve které střílíte krysy.
Infest the Rats. Nest. z početné diskografie kapely vyčnívá jako mimořádně nekompromisní, tvrdá a hlavně energická nahrávka. Slovo „nářez“ nepoužívám pro vyjádření hudby moc rád, ale v tomto případě se to hodí naprosto dokonale, protože Infest the Rats’ Nest je skutečně „nářez“ v tom pravém slova smyslu.
King Gizzard & the Lizard Wizard – Infest the Rats’ Nest
Vydáno: 16. 8. 2019 Délka: 34:50 Žánry: Thrash Metal, Speed Metal, Psychedelic Rock, Heavy Metal, Alternative Metal, Garage Rock Rozhodně musíte slyšet: 1. Planet B, 2. Planet B, 4. Superbug, 6. Perihelion, 8. Self-Immolate
Karel Gott byl nejslavnější český popový zpěvák všech dob. Pro připomenutí tohoto pěveckého velikána nabízíme náš výběr 10 nejlepších písní. Ve výběru se nachází pouze písně ryze české. Ačkoliv měly totiž za dob normalizace předělávky anglofonních písní, které byly v originály často zakázané nebo nedostupné obrovský význam, měl by se vyzvednou i význam českých skladatelů a textařů, kteří pomohli Karlovi Gottovi ke vskutku božské slávě. Písně jsou řazeny chronologicky (dle roku vzniku).
Oči má sněhem zaváté
Jedna z prvních a zároveň nejlepších písní Karla Gotta, za kterou stojí legendární dvojice pražského divadla Semafor Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Jestliže “Trezor” lze chápat jako Gottovu poctu Elvisovi Presleymu, tohle je jeho pomyslný obdivný dopis další legendě, která byla jeho vzorem – Franku Sinatrovi.
Dotýkat se hvězd
Při uvolňování společenských poměrů rostla s českou kulturou i tvorba Karla Gotta. Za písní z filmového muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, kterou Gott nazpíval s Evou Pilarovou stojí opět dvojice Suchý a Šlitr. Období před příjezdem ruských tanků bylo vzhledem k tomu, že si jeho skladatelé mohli dovolit napsat odvážnější písně, které voněly Západem, pro Karla Gotta bezesporu nejlepším a obdobím, kdy byl Karel Gott ve své nejlepší formě.
Trezor
Karel Gott naplno v rock ’n’ roll módu. Text na hudbu Ladislava Štaidla napsal Rostislav Černý. Pro mladší generace zpopularizoval tuto píseň film Pelíšky, kde byl ostatně také vidět kontrast mezi “zápaďácky” znějícím rock and rollem a tehdejší společenskými stigmaty. Písně jako tyto měly obrovský význam pro udržení alespoň povědomí o významu svobody v naší zemi. V písni i dobového videoklipu jde z Gottových písní asi vůbec nejvíce cítit inspirace jeho vzorem Elvisem Presleym.
Bum, bum, bum
Pohodovou píseň pro Karla Gotta napsali bratři Štaidlové. Zajímavostí je, že na této písni je Karel Gott podepsán jako spoluautor hudby. Gott, který se sám nepovažoval za velkého hudebníka většinou přenechával.
C’est la vie
Píseň Jaromíra Klempíře a Jiřího Štaidla se stala obrovským hitem. Francouzská šansonovou hudbou inspirována píseň výrazným podílem Gottovi pomohla k zisku Zlatého slavíka v roce 1966. Kdo by to byl tehdy tušil, kolik jich poté ještě bude…
Lady Carneval
První spolupráce Karla Gotta a Karla Svobody, ze které později vzniklo velice silné kamarádské i přátelské pouto. Bylo to právě tahle píseň, která pomohla Karlovi Gottovi prosadit se i za hranicemi. Gott před invazí ruských vojsk vystupoval nejen v Německu a v Rusku, kde dosáhl velké popularity, ale i v Las Vegas, Rio de Janeiru. V roce 1968 také Karel Gott za tuto píseň získal první cenu ocenění na festivalu v Rio de Janeiru.
Hej, páni konšelé
Pokud se v nějaké písni Karel Gott vzepřel režimu, pak právě v tomhle. V písni vzniklé v roce 1969, ve kterém vzpomíná na starou dobrou dobu a obrací se jménem středověké městské rady na tehdejší vedení KSČ s tím, že “by měl rád navěky ráj”.
Kávu si osladím
V období 70. let lze vypozorovat umírněnost písní Karla Gotta. I v tomto období však dokázali bratři Štaidlové Gottovi složit písně, se kterými on dokázal zazářit.
Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš?
K písni složené Karlem Svobodou se váže smutný příběh Jiřího Štaidla, který krátce po vydání této ikonické písně, proslavené později pohádkovým filmem Tři oříšky pro popelku, tragicky zemřel při autonehodě.
Když muž se ženou snídá
Po smrti Jiřího Štaidla jakoby Gottovy textaři tápali a podobně na tom byli opatrní skladatelé, kteří si ani nemohli dovolit složit něco odvážnějšího. Karel Gott proto musel čekat až na uvolnění poměrů a byl to nástup nové generace, který mu přinesl hit perfektně ušitý na míru. Pal’o Habera mu tehdy v roce 1991 složil soudobou hudbu a s bavičem, scénaristou, hudebníkem a textařem Karlem Šípem dali dohromady pro Karla Gotta hit, který dokonale kombinoval jeho sinatrovskou noblesu ze staré školy a zvuk inspirovaný západním synth-popem 80. let, na kterém vyrostl frontman kapely Team.
Legendy nezávislého rocku a vynálezci vysoce dynamického rockového stylu, kteří měli stěžejní vliv na vznik grungeového hnutí a tvorbu kapel jako Nirvana, ale i Radiohead – to je bostonská kapela Pixies. A právě teď se Pixies vrátili s novým albem Beneath the Eyrie. Je proto načase si připomenout písně, kterými změnili hudební i filmový svět.
10. Wave of Mutilation
Frontman Pixies Francise Black prozradil, že se pro píseň prý inspiroval japonskými podnikateli a byznysmeny, kteří při neúspěchu a selhání v byznysu páchají sebevraždu se svými rodinami tím, že sjedou po molu do oceánu. Bubeník David Lovering píseň popsal jako „nejméně pixies píseň“ a taky jako jemnou a zasněnou. Pro web MusicRadar například řekl: „Je to lehká píseň na zahrání, ale je efektivní, jak člověka dokáže sebrat. Má velmi poutavého a zvláštního ducha. Není zde žádná píseň jako tato“.
9. Tame
Nejdivočejší dvě minuty legendárního alba Doolittle. Francise Black působí jako vlkodlak. Stejně jako mnoho písní od Pixies, i tato má strukturu popových skladeb: sloka, refrén, sloka, refrén, bridge, refrén, refrén. Píseň sama o sobě působí nepředvídatelně. “Tame“ má všechny vhodné přísady pro vytvoření vzrušující písně: sex, násilí, šeptání, sténání, křik, legrační načasování, doprovodné vokály, závěrečný komentář, strhující refrén a slavný měkký / tvrdý hlas. Je pozoruhodné, že to všechno narvali do méně než dvou minut.
8. The Holiday Song
“The Holiday Song“ je píseň o náboženství, sexualitě a vině v typickém „kabátu“ Pixies, která to všechno zabalí do dostupného melodického vozidla, které vás praští do hlavy. Píseň se také přiklání k punkovým kořenům Pixies, takže je zajímavé sledovat jak se jejich zvuk vyvinul do jejich pozdější tvorby.
7. Velouria
První singl z alba Bossanova vyšel v létě roku 1990. Jejich neúnavné turné jim získalo obrovskou fanouškovskou základnu, zvláště pak v Evropě. Nepříliš dlouho po dokončení alba Bossanova si šel Francise Black koupit burrito z mexické restaurace Uptown Taco, když najednou uslyšel v rádiu hit “Summer In the City“ od Lovin’ Spoonful (později i slavně předělána Joem Cockerem). „Totálně ho oblil pot,“ řekl Johnny Angel v biografické knize Fool the World: The Oral History of a Band Called Pixies. Prý tehdy řekl: „Poslouchej, ‘In the summer/ In the city/ In the summer/ In the city.’ Bože, přesně takhle to je ve ‘Velouria’, ‘do prd***e’. Písně jsou naštěstí úplně jiné a Pixies neměli nikdy žádný problém s autorskými právy.
6. Here Comes Your Man
Tuhle píseň napsal Francise Black, když mu bylo teprve 15 let. Poté, co jí Pixies vydali, kytarista Joey Santiago přidal do písně trochu kytary ve stylu “surf rocku” a tím dal písni úplně jiný rozměr. “Here Comes Your Man“ je zřejmě jejich nejvíce popová píseň.
5. Gouge Away
Poslední píseň na albu Doolittle, která odkazuje na biblickou pověst Samsona a Dalily. V tomto příběhu se píše o ženě Dalile, která musela zjistit zdroj Samsonovy obrovské síly. Svedla ho tedy a později zjistila, že sílu čerpal ze svých vlasů, které mu Dalile ustřihla. Pixies si však příběh upravili dle sebe a v jejich verzi použila marihuanu, aby se dozvěděla pravdu. Vokály Kim Deal se perfektně doplňují s divokým hlasem Francise Blacka.
4. Monkey Gone to Heaven
Píseň se zabývá třemi hlavními problémy životního prostředí: znečištění. V písní slyšíme pasáže o splaškách: “Sludge from New York and New Jersey“; o porušení ozonové vrsty: “Hole in the sky“; skleníkový efekt: “And if the ground is not cold, everything is gonna burn.“
Píseň byla časopisem Rolling Stone označena jako 5. nejlepší roku 1989 a později se dokonce umístila v žebříčku 500 nejlepších písní všech dob na 410 místě!
3. Debaser
Text je inspirován surrealistickým francouzským filmem Un Chien Andalou. Film zahrnuje scénu, ve které je rozřezáno ženské oko břitvou a na to odkazuje část písně: „Slicing up eyeballs / I want you to know.“ Pokud píseň dobře znáte, určitě víte, že se v ní ale opakuje vždy po sloce “I am un chien andalusia.“ Francise Black to vysvětlil takto: „Říkal jsem si: ‘Jo, udělám o tomhle píseň, ale Un Chien Andalou zní moc francouzský, takže budu zpívat un chien andalusia,’ tohle zní lépe ne?“
2. Where Is My Mind
Krátce po vzniku kapely se odjel Francis Black potápět do Karibiku. Některé z ryb ho začaly pronásledovat a právě tato zkušenost ho inspirovala k napsání této nádherné písně. Ono ikonické vokální “vytí“ v ozvěně, které je na písni slyšet , bylo inspirováno právě zvuky ryb, které ho tehdy v Karibiku pronásledovaly. Zajímavostí pro aktivní muzikanty je pak také to, že pro ozvěnu nebyl použit efekt reverb, ale ozvěna byla vytvořena z přirozeného prostředí — v koupelně. Filmovým fanouškům se pochopitelně musí okamžitě také objevit v hlavě spojitost s použitím písně na konci filmu Klub rváčů.
1. Hey
Francis Black řekl magazínu Esquire o písni: „Lidé tuto píseň milují. Je to jako naše jediná píseň R&B s tímto tří akordovým obratem. V podstatě je to naše pomalá R&B píseň nebo její verze. Nemyslím si, že jsme se to snažili. Přišlo to přirozeně. Předpokládám, že se jedná o vztahovou píseň. Není to vlastně moje vlastní historie, ale destilovaná nebo utajovaná ze starodávných příběhů mých rodičů z doby, kdy byli mladší. Věci, které jsem slyšel, nebo zvěsti, volně na základě těchto věcí.“
A jaké jsou vaše oblíbené písně Pixies? Napište nám do komentářů, jaké písně byste dali do TOP 10 Pixies a nebo jak byste jinak uspořádali seznam!
Ty Segall se opět hlásí s novým albem a na First Taste opět baví svou bezprostředností. The Regrettes za pomoci Juliana Casalancase z The Strokes a producenta Eminema stvořili porci pořádně chytlavého pop punku. Clairo se dostala ze svého pokoje do studia, šanci na debutovém albu Immunity ale úplně nevyužila. Třetí album Electric Youth Memory Edition je plné konformní elektronické hudby pro večerní odpočinek. Volbeat na novém albu se zpěvákem Clutch a kytaristou Slayeru baví i nutí k chytání se za hlavu.
Podíváme se také na nová alba tennesijské křesťanské rock/metalové kapely Skillet, psychedelické rockové kapely Oh Sees nebo druhé album po anglické alternativní rockové kapely s nádechem Ride po návratu Andyho Bella.
„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.
Ty Segall se opět hlásí s novým albem a na First Taste opět baví svou bezprostředností
Ty Segall – First Taste
Vydavatelství: Drag City Žánr: Garage Rock, Psychedelic Rock, Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Garage Punk
Hodnocení: 3,5/5,0
Minulý rok byl pro kalifornského garážového rockera Ty Segalla trochu jako na houpačce. Nejdříve vydal parádní album Freedom’s Goblin, které vzbudilo velký zájem nejen v jeho rodném USA. Psali jsme o něm v týdenních recenzích nových alb. Poté ale následovalo společné album s White Fence Joy. To naopak bylo děsně povýšeneckým dílem, kdy to znělo, jakoby si Ty Segall a White Fence (Tim Presley) ubalili pořádného jointa a pak v tom pokračovali po dva dny, kdy zároveň nahráli do alba to, co je zrovna napadlo. Zkrátka příšernost. Reputaci si však napravil zase následně albem coverů Fudge Sandwich.
Letos má pracovitý kalifornský hudebník Ty Segall zatím za sebou už také album a dokonce nahraném legendárním Stevem Albinim. Živé album Deforming Lobes přináší výběr ze tří nocí, které Ty Segall odehrál v L.A. se svou kapelou Freedom Band.
No a teď se dostáváme k aktuálnímu First Taste. Album je o něco méně agresivnější než Freedom’s Goblin, drží se ale dokonce ještě více garážového dogma a je instrumentálně velice strohé. Občas je v jednoduchosti krása, občas to ale bohužel zní trochu suše. Takto jednoduchá hudba má však skvělý dar dodat jediným netradičním nástrojem exkluzivitu.
Když se tak na “I Sing Them” objeví flétna, která navíc zní vtipně, jakoby na ní hrál někdo s hladinkou minimálně nad 1,5 promile, je to vlastně podobně srovnatelný pocit, jako když někdo objeví ve sklepě okno skryté za prach a nepořádek a najednou se v tom špinavém potemnělém prostoru objeví sluneční svit.
Například píseň “Ice Plant” je tak jednoduchá, že slyšíme vlastně pouze vokály, které se různě zajímavě překrývají. Jedna zpívá hezký text s povedenými částmi jako třeba zrovna refrénem, kde Ty zpívá:
“Let your love rain down on me”
a na začátku se na chvíli, ještě před tím než začne samotné torzo písně, ozvou nějaké vzdálené bicí a úplně nakonec, ale až úplně utichnou hlasy, pak i piáno.
V písních “Taste” a “The Fall” ale zase dostanou prostor jeho masivní kytary, které skutečně tvoří stěnu hrozivého hluku, který se valí kupředu jako obrovský mrak prachové bouře v dobách amerických třicátých let. Tyto momenty připomenou jeho Freedom’s Goblin, ale i starší počiny, které byly spíše punkového rázu – například album Reverse Shark Attack z roku 2009. Na Fudge Sandwich jakoby navazoval Ty Segall zase coverem písně “Take Up Thy Stethoscope and Walk” z debutového alba Pink Floyd The Piper at the Gates of Dawn.
Ty Segall opět ukázal, že ze sebe dokáže neustále chrlit dobrou hudbu. Tak dobře jako na Freedom’s Goblin se to sice nesešlo, ale bezprostřednost Tye Segalla baví i tentokrát.
DOPORUČUJEME: The Regrettes za pomoci Juliana Casalancase z The Strokes a producenta Eminema stvořili porci pořádně chytlavého pop punku
The Regrettes – How Do You Love?
Vydavatelství: Warner Records Žánr: Pop/Rock, Pop-Punk, Garage Pop, Punk Rock Hodnocení: 4,0/5,0
Bleached, Dream Wife, Bikini Kill, The Donnas, Honeyblood, Ex Hex, Childbirth a samozřejmě taky HAIM. To všechno jsou skvělé, buďto ryze a nebo především dívčí kapely. Zdá se, jakoby jich bylo čím dál více a byly čím dál tím lepší. Zrovna The Regrettes mají vykročeno skvěle následovat velký úspěch HAIM.
The Regrettes sice, pravda, mají i po odchodu bubeníka Maxxe Moranda v kapele na rozdíl od jejich kolegyň, pořád jednoho kluka, protože ho za bicími vystřídal Drew Thomsen, hudbu ale mají dostatečně melodickou, chytlavou a laskavou na to, aby se jim podařilo být tak úspěšné jako HAIM, které ostatně pochází ze stejného státu – také z Kalifornie. Jejich druhým albem, kterým navazují na Feel Your Feelings Fool! z roku 2017 jsou k tomu každopádně zase o něco blíž.
Všechny vyjmenované kapely (a můžeme přidat i ty, kterým velí jedna žena – třeba Paramore nebo Screaming Females) mají společné, že mají dar tvořit příjemně chytlavou a hravou hudbu a tvoří tak skvělý protipól dnes spíše experimentálním a za každou cenu progresivním mužským alternativním kapelám.
Je přitom zajímavé, že často za hudbou stejně stojí muži, ale když je píšou pro kapely dívčí a nebo, kde je frontmanem dívka, ať už je to jejich podáním nebo původním nápadem, který rozvinou, zní to zkrátka více hravě a více melodicky.
Album taky začne trochu dětinskou a puberťáckou, ale roztomilou básničkou “Are You In Love” a vlastně tak nějak nastaví koncept alba, kdy se skutečně takřka celé album točí okolo zamilovanosti.
Jak Lydia Night začne sólo básní, je si naprosto jistá tím, co dělá po celou dobu alba a když se připojí kapela, ještě tím její pocit jistoty posílí. Nejenže totiž zpívá čistě a bezchybně, ale i dodá smysl pro detail, který je tak potřebný. Mění intonace, ve správných momentech zesílí hlas a pracuje s výslovností slov. Její hlas je sice jemný, ale když se zaposloucháte pozorně, slyšíte i takové ty správně vyřvané punkové tóny. Zkrátka nic, co by působilo dojem naivní nány za mikrofonem.
Tak skvělý úvod jako “California Friends”, “I Dare You”, “Coloring Book” a “Fog” je skoro historický. Všechno to jsou naprosto skvělé a pohodové rockové/pop-punkové písně. Když se podíváme na to, kdo za nimi stojí, pak asi není moc překvapení, že znějí tak, jak znějí. Julian Casablancas z The Strokes nebo známý producent a skladatel, který složil písničky pro Eminema, Gwen Stefani, 5 Second of Summer nebo Ciaru, Mike Elizondo. Není však nutné vidět The Regrettes pouze jako loutky skladatelů a producentů. “California Friends” je autorsky pouze The Regrettes, stejně tak “Coloring Book”.
Až punkový ploužák “Pumpkin” jízdu trochu přibrzdí. Hned na to ale následuje zase chytře složená “Stop and Go” a “Dress Up” s jednoduchou, ale geniálně chytlavou kytarovou melodií.
Jenže potom, jakoby už všechny skvělé písničky nechaly The Regrettes na uvítací párty a poslední část alba je už výrazně slabší než začátek a to tak, že si toho musí povšimnout snad i hluchý. Jediná píseň, která srovná krok je snad jen “The Game”. I tak je ale pořád na albu nadprůměrný počet výborných písní, frontmanka je nadprůměrně dobrá a album má špičkovou produkci, díky které zní hlasy, bicí a samozřejmě i kytary skvěle.
Clairo se dostala ze svého pokoje do studia, šanci na debutovém albu Immunity ale úplně nevyužila
Clairo je případ hudební osobnosti, kterou začali lidé poslouchat jen a pouze díky internetu a doslova nemusela ani vylézt ze svého pokoje. Lidé si jí totiž všimli na YouTube, kde na svůj kanál nahrála píseň “Pretty Girl”. Používala tehdy pár syntezátorů a nějaké (příšerně znějící) automatické bicí. Vše bylo nahráno snad na mobil nebo nějaký levný mikrofon. Videoklip byl nahrán na obyčejnou webkameru a otitulkován textem.
Světe div se, text a možná i celá aura obyčejné mladé dívky, která nahrála píseň tak nejjednodušším způsobem, jak to jen jde, se ale neuvěřitelně uchytil a do dnešního dne si videoklip pustilo už skoro 40 milionů lidí! Jen pro představu, singl “Four Out of Five” Arctic Monkeys z jejich posledního alba má srovnatelný počet přehrání. Úplně stejně tak i “Run” od Foo Fighters. Internet je zkrátka nevyzpytatelný…
Je to přitom zvláštní, protože byste řekli, že tahle lo-fi hudba může těžko zaujmout hipstery a ještě hůře mileniály zvyklé na profesionální hudební produkci. Autenticita je ale jeden z nejdůležitějších aspektů kvality hudby a tak si “Pretty Girl” našlo fanoušky mezi oběma skupinami a z písně se stal naprostý fenomén. Určité rozuzlení záhady ale může poskytnout, když víte, že Claire Cottrill se prostě narodila do dobré rodiny.
Její otec je totiž pravděpodobně jeden z největších marketingových amerických mágů. Geoff Cottrill byl devět let šéfem reklamní kampaně Coca Coly, následně StarBucks, Converse nebo Nike a je také více předsedou organizace filantropů MusiCares, která poskytuje granty nadějným mladým hudebníkům.
Profesionální nahrávací smlouva od nezávislého labelu Fader pro ní přece jen byla trochu svazující, protože nyní už jí nemůže zachránit to, že se mohla vymlouvat, že něco zní tak nebo onak, protože prostě nebyly finance. Bohužel, nemůžeme říct, že by šanci úplně vzala za pačesy.
Problém je totiž v tom, že mnoho nápadů je nedopečených a zní jako nedotažené do konce. Jejím vokálům sice profesionální nahrávací studio velice sluší a za podpory profesionálně nahraných nástrojů skutečně celkově hodně vyroste. Z tohoto ohledu je velice zábavné pozorovat její cestu. Jak se z jejího dětského pokoje dostala k profesionálnímu albu.
Písně jako úvodní “Alewife”, “Softly” nebo “North” zní výborně, autenticky a originále. Třeba na “Closer to You” ale úplně zbytečně začne používat auto-tune, takže zní jako Madonna, když jí dojde na Eurovizi dech, namísto toho, aby nechala projevit svůj hezký přírodní hlas. Minimálně tak polovina písní zní, jakoby jim něco chybělo.
Třeba píseň “Sofia” zní strašně odbytě. Jakoby jenom celou píseň zpívala přes nějaký sample bicí linky z nějakého indie rockového nebo experimentálně rockového alba vokální linku náhodné písně z 80. let. “White Flag” je pak prostě jen hudební odpad smíchaný dohromady. Jakoby Clairo vzala nějaké různorodé stopy, které se jí nakonec nehodily do jiných písní, smíchala je dohromady a zpívala přes ně.
Album je místy zajímavé a má jednotnou konzistentní zasněnou atmosféru znuděnou šedivostí všedních dní. Je také zábavné poslouchat, kam se zpěvačka a skladatelka posunula. Zároveň je ale album až příliš mnoho času strašně nudné, až na konci skoro unudí k smrti.
Třetí album Electric Youth Memory Edition je plné konformní elektronické hudby pro večerní odpočinek
Electric Youth – Memory Emotion
Vydavatelství: Last Gang Records / Watts Arcade Inc. Žánr: Electronická hudba, Alternativní elektronická hudba, Synthwave Hodnocení: 3,5/5,0
5 let po vydání debutu Innerworld se kanadské duo Electric Youth vrací s další porcí kvalitní elektronické hudby. Kapela prorazila úspěšným singlem “A Real Hero” a poté ji do povědomí lidí dostal především film Drive (Jízda nadoraz), na jehož soundtracku měli možnost Electric Youth pracovat.
Podobnou cestu razili ostatně i v mezi období mezi alby a Austin Garric a Brownyn Griffin třeba pracovali na hudbě ke snímku Anthonyho Scotta Burnse. To, co bylo nazváno jako Breathing se ale nakonec bohužel nezrealizovalo a tak nezbylo Garricovi a Griffinové nic jiného než raději pracovat na novém albu.
Zkušenosti z filmů jsou Electric Youth ku prospěchu, protože jejich písně mají díky tomu výbornou atmosféru a špičkovou produkci. Hodně písní zní nejen synth-popově, ale i neo-soulově. Písně jsou velice poklidné a zní jako soundtracky pro noci ve velkoměstech. Hudba, kterou si pustíte po dlouhém náročném dni pro uklidnění. Písně mají jemně nostalgickou atmosféru 80. let, zároveň je v nich ale i kus futurismu.
Pomalejší úvodních písní jako “The Life”, “ARAWA” nebo “Breathless” naruší třeba šesté disko “Higher”, následující “thirteen” ale pokračuje v tradici trochu smutnějších syntezátorových balad.
V tom je ale ostatně také kus půvabu. Nepotřebujete obrázky cizích, když vidíte ve 3D a obrovském rozlišení vlastníma očima.
Electric Youth není i díky jejich filmových zkušeností hudba, na kterou byste zaměřili 100% své pozornosti. Spíše je to hudba, kterou si pustíte na pozadí, když si třeba večer čtete nebo surfujete na internetu a nebo třeba když jedete večerním spojem a chcete jen vypnout, dívat se do světel kolem a k tomu poslouchat nějakou hudbu, která vás uvolní. V tom je ale ostatně také kus půvabu. Nepotřebujete obrázky cizích, když vidíte ve 3D a obrovském rozlišení vlastníma očima svět okolo a nebo máte představivost sestávající z neomezených možností.
Volbeat na novém albu se zpěvákem Clutch a kytaristou Slayeru baví i nutí k chytání se za hlavu
Volbeat – Rewind, Replay, Rebound
Vydavatelství: Republic / Virgin EMI Žánr: Rock, Hard Rock, Pop/Rock, Rockabily, Rock & Roll Hodnocení: 2,5/5,0
Volbeat patří mezi velká jména evropského rocku. Dánská hard rocková kapela si vybudovala jméno především díky neúnavnému vystupování na evropských festivalech. Z těch menších se jí podařilo dostat na ty velké a často patří například mezi již tradiční velké hvězdy velkého legendárního festivalu Rock Am Ring v Německu.
Jméno Volbeat již začali pomalu registrovat i v USA, ale nutno říci, že se přece jen jedná o kapelu, která je hodně Evropská v tom, že se moc neohlíží na to, jaký je zrovna ro(c)k a hraje styl jakéhosi hard rocku smíchaného se stadiónovými a popovými melodickými refrény a starým dobrým rock & rollem.
Vzniká z toho tak směsice, která není nesrovnatelná třeba k naším veleúspěšným kapelám jako Kabát nebo Škwor. Ta se totiž vždycky nechala hodně inspirovat jinou dánskou kapelou D-A-D., kterou si dokonce i pozvala na svůj druhý megakoncert na Vypichu. No a D-A-D byli přirozeně vzory i pro Volbeat. Rewind, Replay, Rebound sice není koncepčním albem, ale mnoha písněmi se proplétá duch Johna Cashe.
„I’m in the lion’s cave I’ve done it all before I feel alive again,“
zpívá Michael Poulsen na první písni “Last Day Under the Sun” inspirované autobiografií Johna Cashe, ve které slavný zpěvák vzpomínal na to, jak v roce 1967 šel do jeskyně, aby spáchal sebevraždu, ale nakonec si to rozmyslel. “Pelvis On Fire” zase jakoby vzdávala hold “Folsom Prison Blues” (a rock and rollu celkově).
Nejzábavnější písní alba je asi “Die to Live”, na které účinkuje zpěvák americké hard rockové a blues rockové kapely Clutch Neil Fallon. Znovu je zde něco, co připomíná směs hard rocku a rock and rollu a to tempo a nasazení kapely strašně baví. Stejně, jako když kytary na chvíli doplní rock and rollové piáno a saxofon. Pokud máte rádi hudbu, musí se vám líbit i tohle a upřímně lituji všechny nudné hipstery, kterým se hudba jako tato již omrzela. I druhá spolupráce – tentokrát s kytaristou legendárních Slayer Garym Holtem potěsí. Sice ne tolik jako ta s Fallonem, ale pořád ano.
Jsou tady ale bohužel i písně (a není jich málo), které připomínají takový ten typický český hospodský a zábavový rock, který začne být ke snesení až po hladině alkoholu, kdy ovšem jsou ke snesení i smradlavé pánské záchody místního fotbalového hřiště, kde se akce koná. Píseň “The Awakening of Bonnie Parker” je dokonce něco, co by nenahrály ani české přední kapely.
Tématicky asi ano – píseň je o banditce Bonnie. Stačí si vzpomenout na hity Kabátu “Bára”, “Kalamity Jane” nebo “Western Boogie”. Jenže takhle levný hudební podklad ve stylu rádiově přívětivého rocku pro padesátníky, co zní jako poloretardovaný bratr Jona Bon Joviho, by si Škwor a dokonce ani Kabát nedovolil. Pro Volbeat, kteří mají již světovou velikost by písně jako tyto měly být konečnou.
“7:24” je zase jako nějaká tvrdší vykrádačka britských pop/rockových kapela jako Snow Patrol a Stereophonics a nezní to taky vůbec dobře.
Chuť nového alba kazí také fakt, že jak to u podobných alb bývá, které se řídí zásadou dle AC/DC: “Není pravda, že jsme nahráli 13 úplně stejných alb, my úplně stejných alb nahráli 14.” Album toho totiž nepřinese zase tolik nového, co už nebylo na minulých albech Vobeat. Rewind, Replay, Rebound tak může sloužit výborně jako pozvánka pro nové fanoušky než dárek těm stávajícím.
Volbeat se sice nemají za co stydět, ale je pravda, že by mohli být lepší, kdyby se drželi toho, co předvádějí v úvodu alba.
Ostatní alba:
Skillet – Victorious
Vydavatelství: Atlantic Žánr: Křesťanský rock, Křesťanský metal, Hard Rock, Symfonický metal Hodnocení: 1,5/5,0
Skillet vydali další verzi napumpované hudby znějící jako kdyby se Nickelback vyspali s Imagine Dragons a jejich potomka poté znásilnili němečtí slizští technaři Scooter a dívala se na to nějaká kýčovitá moderní symfonická metalová kapela jako Epica.
Snad každá píseň Skillet musí obsahovat řádky jako:
“You always save me”
“You breathe your air into me”
“Nothing’s gonna stop me now”
“I’m never giving up”
“I’ll fight till the end”
Do toho samozřejmě musí přijít mnoho pravého křesťanského kýče o tom, jak chcete být zachráněni od ďábla dobrými anděly a podobné věci, co se hodí do amerických rockových komerčních rádií. Jak by pravil klasik: “Neděláš křesťanství lepším, ty jenom děláš rock and roll horším.”
A to přitom byla Skillet kdysi docela dobrá kapela…
Thee Oh Sees – Face Stabber
Vydavatelství: Castle Face Žánr: Psychedelický rock, Garage Rock, Krautrock Hodnocení: 3,5/5,0
Face Stabber je nejnovější přírůstek kalifornské experimentální post/psycho/garage rockové kapele (trochu samochvály neuškodí, vidíte to mé dokonalé žánrové zařazení kapely…) Thee Oh Sees (někdy ovšem také známé jako jen Oh Sees, ale i Orinoka Crash Suite, OCS, Orange County Sound, The Ohsees nebo The Oh Sees – celkem dost názvů na jednu kapelu).
Kapela si nelame vůbec hlavu s nějakým hudebním řádem a se zvyklostmi a tak působí většina hudby hodně spontánně. V tom je ale podstatná část původu této hudby, která zaujme všechny fandy King Gizzard & the Lizard Wizerd i legendárního Franka Zappy.
Album je směsice zběsilých nápadů, které jsou tak nějak rozházené všude kolem. A někdy jde z toho kolem také vaše hlava. Bohužel od nakopávaček “The Daily Heavy” a “The Experimenter” přejde píseň v zážitek podobný asi tomu, co vznikne, když smícháte LSD s pervitinem. Ale bez zničení vašeho zdraví.
Stejně tak je parádní tvrdá psychedelická smršť “Gholü” znějící jako útěk magickým světem před nějakými temnými mračny, které se vás snaží dostat. Vy ještě pohlceni úžasným světem okolo nejste to schopni pochopit, ale víte, že jste nahraní. Střední tempo zase hájí “Snickersnea”.
Hypnoticky znějící smrště Oh Sees bohužel ale stejně jak rychle zaujmou svou originalitou, stejně rychle zase začnou nudit tím, jak dávají přednost pořádně dlouhým písním jako čtrnáctiminutové “Scutum & Scorpius”. Stejně tak během alba není slyšet nějaký vývoj. Jakoby se Thee Oh Sees prostě jenom plácali od ničeho k ničemu.
I tak je ale Face Stabber zajímavé album. Jen funguje lépe, když si vyberete náhodně pět songů z alba a pustíte si je za sebou, než že by fungovalo jako celé album. Slabších 3,5.
Andy Bell nechtěl po rozpadu Oasis trhat partu a tak přešel se zbytkem kapely do kapely nové – tak, jak je nechal na pospas svému osudu hlavní skladatel a textař Noel Gallagher, který to před jedním letním festivalovém vystoupením na francouzském festivalu již zkrátka s bratrem Liamem nevydržel a rozhodl se utéct od všech těch šílených eskapád jeho bratra – žijícím životním stylem poslední rockové hvězdy.
I frontman Liam ale v novém dokumentárním snímku As it Was přiznal, že Beady Eye zkrátka nebylo ono a byl to právě Andy Bell, který to začal říkat i v době existence této kapely. Možná protože jako jediný totiž měl kam jít dál se svou kapelou Ride a zatímco Gem Archer a Chris Sharrock přešli jako zbloudilé ovce zase pro změnu k Noelovi a stali se jeho High Flyin’ Birds.
Ride byla svou existencí na Andy Bellovi závislá a ostatní členové – Laurence Colbert, Mark Gardener a Steve Queralt poslušně čekali, až se čtyřlístek konečně zase zkompletuje. This is Not a Safe Place je druhé album po návratu Andyho Bella a kapela jím navazuje na Weather Diaries z roku 2017.
Je pravda, že pozdější alba Ride Tarantula (1996) a Live Light (1995) stála (nemůžu si ten vtípek odpustit) za starou Bellu
This is Not a Safe Place je spíše nostalgickým albem, které připomíná o co jsme vlastně přišli, když Andy Bell přešel do Oasis. Je pravda, že pozdější alba Ride Tarantula (1996) a Live Light (1995) stála (nemůžu si ten vtípek odpustit) za starou Bellu. První dvě alba Nowhere Sire (1990) a Going Blank Again (1992) si ale zasloužily veškerou pozornost a hudební fanoušci na ně dodnes vzpomínají jako na naprosté klasiky s vysokou hudební kvalitou.
Je sice škoda, že Ride novým albem This Is Not a Safe Place spíše jen sdělují: podívejte se, jak jsme byli dobří, když v nás dokonce něco z toho i zbylo, tak trochu sobecky nám ale vlastně jejich hudební kredit může být ukradený a můžeme se těšit z alba, které je rozhodně lepší než ta dvě před odchodem do Oasis a hlavně z několika skvělých písní. “Clouds” of Saint Marie” potěší všechny fanoušky deštivé severské anglické hudby. Taková píseň, kdyby vznikla v roce 1989 by dnes byla naprostou klasikou. Podobně tak potěší i “Fifteen Minutes”, “Kill Switch” nebo “Fifteen Minuts”.
Nejlepší píseň alba je ale druhá “Future Love”. To je tak naprostá pecka, že jí považuji za jednu z nejlepších písní, kterou jsem z letošních alb mohl slyšet. Zní jako mix mezi Wild Nothing, DIIV, Stone Roses a The War On Drugs. V té zádumčivé atmosféře, ale plné naděje a klukovské romance (a to jsou ti chlapi skoro padesátníci) vidíte dny, kdy prší, ale na kterých dokážete přesto najít něco, co vás přiměje jít dál a vlije teplo do srdeční oblasti, díky čemuž pak bude spokojeně bít do rytmu tohoto tak typického anglického alternativního rocku, jak to jen jde.
Víc takových písní a budeme mít více takových dní z jakých pochází “Future Love”!
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
DOPORUČUJEME: 
Zpět
