Kytarista skupiny Queen Brian May prohlásil v novém rozhovoru pro The Simon Mayo Drivetime Show (pořad britské stanice Greatest Hits Radio), že pokud by Freddie Mercury žil, stále by zpíval s Queen.
„Pořád by říkal: ‘Musím se věnovat svým vlastním věcem’, ale vrátil by se k rodině (Queen pozn. red.), aby dělal to, co děláme,“ řekl May Simonovi Mayovi v rádiu Greatest Hits Radio a dodal: „Vtipné je, že mám čím dál větší pocit, že je svým způsobem s námi. Možná začínám být starý romantik, ale Freddie je součástí každého mého den.“
Briana Maye ztráta Mercuryho pořád mrzí, ale těší jej, že měl skvělý život
Pokračoval: „Vždycky je v mých myšlenkách a vždy cítím, co by v dané situaci řekl, co by si myslel, tohle by se mu líbilo, tomu by se zasmál nebo takhle. Je tak velkou součástí odkazu, který jsme vytvořili, že to tak bude vždycky.“
May pak přiznal, že se se ztrátou Mercuryho nikdy nevyrovná, ale utěšuje se tím, že jeho bývalý spoluhráč z kapely měl „skvělý život”.
„Když ztratíte člena rodiny, a Freddie byl členem rodiny, nikdy neskončíte se smutkem, ale dostanete se do bodu, kdy jste v klidu a říkáte si: Můj bože, ten chlap měl skvělý život,” pokračoval May. “Vytvořili jsme spolu úžasné věci, které stále dělají lidem radost, a je v tom smíření a radost, že se to všechno stalo. A jak je úžasné, že se to všechno stalo,” dodal May.
Queen se stále daří v hitparádách
Dění okolo Queen ale bylo v těchto dnech zajímavé nejen díky tomuto rozhovoru o citlivých záležitostech, ale také díky pohybům v britské hitparádě. Zatímco speciální edice alba Greatest Hits skupiny Queen tento týden vyhlíží první místo britského žebříčku Official Albums Chart, speciální edice kompilačního alba ke 40. výročí vydání je rovněž důvodem současného vzestupu původní verze kompilační desky z roku 1981 na vrchol, přičemž 86 % prodejů nové speciální edice desky zatím pochází z fyzických formátů.
Pokud si album udrží současné umístění po aktualizaci oficiálního britského žebříčku, bude na vrcholu Official Albums Chart celkem pátý týden. Když album Greatest Hits vyšlo v roce 1981 poprvé, strávilo v listopadu a prosinci čtyři týdny po sobě na prvním místě.
V českých žebříčcích Queen figuruje rovněž a sice v podobě stejného alba Greatest Hits, ale ještě další, tentokrát remasterované verze z roku 2011 (v době psaní článku na 46. pozici). Kromě toho se ale v druhé polovině první stovky nejprodávanějších alb v České republice objevuje rovněž hudba z úspěšného filmu o Queen Bohemian Rhapsody O.S.T. (v době psaní článku na 46. pozici) a aby těch kompilačních alb nebylo málo, tentokrát úplně jiné kompilační album Forever vydáno v roce 2014, které je na sté pozici.
Díl pořadu The Simon Mayo Drivetime Show s Brianem Mayem si můžete poslechnout zde:
Festival Woodstock ’99 se stal odstrašujícím příkladem toho, jak festival nemá vypadat. Špatná organizace festivalu spojená s několika dalšími faktory zapříčinila, že se z festivalu stala de-facto americká národní katastrofa, po které zůstalo několik lidí mrtvých, znásilněných a tisícovky lidí zraněných nebo okradených. Nyní se snaží tento festival zachytit nový dokumentární snímek s názvem Woodstock: Peace, Love and Rage (Woodstock: Mír, láska a hněv).
Na jednu stranu jedno z nejzvučnější obsazení hudebních festivalů všech dob, některá památná vystoupení, dechberoucí návštěva a to celé zachováno díky skvělému pokrytí vystoupení od MTV, na druhou stranu ale také lidské tragédie, vandalismus, nevhodně zvolená obsazení festivalu kapelami vybízejících k agresi, nedůstojné komerční zaměření, úmorná vedra s předraženou vodou a celkově příšerná organizace a také (byť na tom tentokrát záleží nejméně) špatný zvuk a nepřesvědčivé výkony některých hvězd.
Z dílny HBO Max
A nakonec nesmíme zapomenout ani na samotné návštěvníky, kteří byli, byť možná vyprovokování, pořád především zodpovědni za to, proč se z festivalu, který měl navázat na jeho legendárního předchůdce z roku 1969, stalo přímo hotové peklo na zemi.
Nyní se dokumentaristé k tomuto festivalu vrátí a byl již vydán trailer ke snímku nazvanému „Woodstock: Peace, Love, Rage“. Natáčí jej televizní společnosti HBO Max. Na upoutávku se můžete podívat níže.
Film je součástí nové dokumentární série Music Box, kterou produkuje Bill Simmons, známý spíše jakožto sportovní analytik, novinář a vlastník sportovního a popkulturního webu The Ringer, na kterém rovněž moderuje podcasty. Woodstock 99: Peace, Love and Rage pak režíroval Garret Price (režisér například na filmovém festivalu Sundance 2019 uvedeného snímku Love, Antosha). Ohlíží se za neblaze známým ročníkem Woodstocku v roce 1999, který se konal v létě na odlehlé bývalé letecké základně ve státě New York.
„Jak se ikonická oslava harmonie zvrhla v chaos?“ ptá se dokument
Dokument obsahuje rozhovory s organizátory Woodstocku 99 Michaelem Langem a Johnem Scherem a také hudebníky, kteří na Woodstocku tehdy vystupovali.
V dokumentárním snímku se objevují například Jonathan Davis z Korn nebo členové kapely The Offspring. „Jak se ikonická oslava harmonie zvrhla v chaos?“ ptá se stručná synopse filmu a pokračuje: „Woodstock 99, první film ze série Music Box Billa Simmonse na HBO, zkoumá, jak se festival zhroutil pod tíhou vlastních ambicí.“ Dokument taky nabízí pohled na tento festival dnešníma očima.
Woodstock 99 byl druhým velkým festivalem po Woodstock 94, který chtěl navázat na původní legendární festival Woodstock z roku 1969.
Na Woodstocku 99 vystoupila řada známých zpěváku, zpěvaček a kapel napříč všemi hudebními žánry. Mezi vystupujícími byly například velké kapely jako Metallica, Red Hot Chilli Peppers, Korn, The Offspring nebo Limp Bizkit, zpěvačky Sheryl Crow a Alanis Morissette, či zpěvák Elvis Costello. Během čtyř dnů navštívilo festival okolo 400 000 lidí.
Upoutávka na nový dokumentární film o festivalu Woodstock 99 „Woodstock 99: Peace, Love and Rage“:
V minulých dnech přibyla v hudbě zajímavá spolupráce lasvegasských The Killers a newjerseyské rockové legendy Bruce Springsteena. Fanoušky alternativní hudby asi velice potěší vydané album Wolf Alice. Proč si tedy z ní nedát další ukázku? Minulý rok byl významnou hudební postavou Yves Tumor, který vydává letos první píseň. Z trochu jiným pohledem na svá úspěšná nová alba pak přišli Briston Maroney a Everything Everything.
The Killers – Dustland (feat. Bruce Springsteen)
Lasvegaská kapela The Killers a newjerseyská rocková legenda Bruce Springsteen se spojili na nové písni “Dustland”. Jedná se o nové duetové provedení singlu “A Dustland Fairytale” z alba Day & Age z roku 2008. Píseň byla vydána s vysvětlením frontmana Killers Brandona Flowerse o tom, jak píseň vznikla, o znemožnění turné Killers kvůli pandemie (Killers měli stejně jako loni vystoupit na Colours of Ostrava, ale ani letos to nevyjde) a citují textovou zprávu, kterou dostal od Springsteena.
Brandon Flowers je již dlouhou dobu fanouškem Bruce Springsteena a druhé album kapely Sam’s Town bylo výrazně ovlivněno deskami jako Born to Run. Oba hudebníci spolu loni vedli rozhovor pro Springsteenův rozhlasový pořad “Letter to You“, během něhož hovořili o svých hudebních inspiracích a o tvorbě písní.
Poslední album The Killers Imploding the Mirage vyšlo v loňském roce. Letos v lednu začala kapela upoutávat na další album, které má být významné hlavně z důvodu návratu původního kytaristy Killers a autora např. památné kytarové melodie hitu “Mr. Brightside” Dava Keuninga.
Wolf Alice – Delicious Things
Londýnští indie rockeři Wolf Alice představili videoklip k novému singlu “Delicious Things“ z nedávno vydaného alba Blue Weekend. Zvukově se jedná o zasněnou, uvolněnou skladbu nechávající projevit muzikantský um kapely, cit pro správnou volbu zvuku produkce a návykové vokály zpěvačky Ellie Roswell, která chytlavým způsobem servíruje posluchači anglická slova i dlouhé, protáhlé vokály.
Písni byl pořízen také zajímavý videoklip, jenž navazuje svým filmařským stylem na předchozí singly a videoklipy z alba Blue Weekend jako “The Beach” nebo “How Can I Make It Ok?” a sleduje eskapádu frontmanky Ellie Rowsellové v nočním taxíku, který sdílí s řadou neobvyklých, poněkud bizarně vyhlížejících osob patrně odjíždějících z párty.
TIP: Everything Everything – Mercury and Me
“Mercury & Me” je jak hubou, tak textem, tak hlasovým výkonem pořádně hlubokou písní, která vypráví příběh o muži, který se vyrovnává se svým „rtuťovitým“ vztahem. V této zranitelné, klavírní skladbě Jonathan Higgs vykresluje sám sebe jako nespolehlivého, destruktivního a sebeklamného. Stejně jako mnoho dalších milostných písní Everything Everything je i tato zabarvena tragédií a sebenenávistí.
Píseň vznikla jako součást alba RE-ANIMATOR, ale do finální verze se nedostala (pro mne osobně nepochopitelně).
Netradiční videoklip byl natočen ve 3D pomocí „motion capture“ techniky, kdy se pokoušeli zachytit živého vystoupení následně jej rekonstrovat v softwaru. „Snažil jsem se vytvořit atmosféru, která by odrážela strohost písně,” sdělil zpěvák Higgs. Název Mercury and Me připomíná a možná byl právě pro to zvolen soubor osobních vzpomínek Jima Huttona — posledního životního partnera Freddieho Mercuryho, se kterým Mercury trávil čas až do své smrti.
TIP: Briston Maroney – Bottle Rocket (feat. Manchester Orchestra)
Briston Maroney z Nashvillu spojil síly s Andym Hullem a Robertem McDowellem z Manchester Orchestra a vydal novou verzi skladby “Bottle Rocket” z úspěšného debutového alba Sunflower vydaného letos v dubnu. Nová skladba se objevila spolu s videoklipem, který trojice natočila v Atlantě.
Původní verze skladby “Bottle Rocket” napsanou výše uvedenými třemi umělci se stala hitem na americké alternativní scéně a nová verze jí činí více písničkářsky založenou a více rádiově přívětivou.
Yves Tumor – Jackie
Od vydání dechberoucího alba Heaven To A Tortured Mind, které obsahovalo hned několik z nejlepších písní z roku 2020 i podle našeho seznamu nejlepších písní loňského roku , se Yves Tumor objevil na společných skladbách s japonským zpěvákem a skladatelem Joji a americkou zpěvačkou Kelsey Lu.
Dnes se však Tumor vrací se svým prvním novým sólovým singlem od vydání LP, “Jackie” — kytarovou písní, která ještě prohlubuje rockový přerod zaznamenaný na Heaven To A Tortured Mind.
Soccer Mommy – Kissing In The Rain
K příležitosti digitálního vydání komiksové knihy Dark Nights: Death Metal od legendární komiksové společnosti DC byl dán dohromady soundtrack a to ve spolupráci s nahrávací společností Loma Vista Recordings. Soccer Mommy na něm vydala skladbu “Kissing in the Rain”.
Tento projekt, který je doprovodným dílem k nejprodávanější komiksové sérii DC od Scotta Snydera a Grega Capulla, obsahuje sedm dosud nevydaných skladeb od přispívajících umělců Show Me The Body, IDLES, Manchester Orchestra, Denzela Curryho, Chelsea Wolfe a dalších.
Všichni zúčastnění umělci se podíleli na tvorbě písní – a v případě několika z nich se jednalo o první společnou spolupráci inspirovanou textem komiksu, který popisuje pekelnou Zemi pokřivenou k nepoznání, kde je Liga spravedlnosti vydána na milost a nemilost Temnému multi-verzu a obrácenému, ďábelskému Batmanovi, který se směje.
“Tento soundtrack a sérii filmových komiksů vytvořili fanoušci komiksů, pro fanoušky komiksů a hudby,” říká nadšeně kreativní producent Tyler Bates, který je oblíbený pro svou předchozí práci na soundtracku k několika nejvlivnějším (nejen) superhrdinským/komiksovým filmům současnosti (John Wick, Strážci galaxie, Watchmen, Deadpool 2 nebo 300).
Quicksand – Missile Command
Devadesátky jsou zase na chvíli zpátky. A “Inversion” od Quicksand už navíc není samostatnou skladbou, protože newyorská kapela odhalila podrobnosti o svém teprve čtvrtém studiovém albu Distant Populations (druhé po návratu v roce 2017 s albem Interiors) a představila druhý singl z něj s názvem “Missile Command”.
Nová skladba dává posluchačům šanci ztratit se v písni, kterou otevírá hypnotickými a rozmlženými tóny, než píseň exploduje do tvrdšího refrénu. Walter Schreifels o písni říká: „Opravdu se tak nějak soustředí na celý motiv Sergia (Vegy, basista Quicksand, pozn. red.), a to velmi jednoduchým způsobem. On a Alan (Cage) (bubeník Quicksand, pozn. red.) mají prostě takový opravdu charakteristický groove a myslím, že to na téhle skladbě podle mě opravdu skvěle funguje. Prostě jsem cítil, že je to taková naše písnička, kterou jsme ještě nenapsali.”
Noel Gallagher’s High Flying Birds – Flying On The Ground
High Flying Birds a jejich lídr Noel Gallagher představili skladbu “Flying On The Ground“, která novinkou přidanou jako bonus k připravované kolekci největších hitů kapely vzniklé v roce 2010 po rozpadu Oasis.
V melodické novince Noel Gallagher opět potvrdil, že je specialistou na chytlavé refrény. Kromě poměrně tradiční struktury písně založené na spojení akustické kytary s nástroji klasického roku jej doprovází na nové písně doprovodné vokalistky. Starší z bratrů Gallagherů vysvětlil, jak skladbu ovlivnil jeho obdiv k hudebnímu vydavatelství a hudebnímu hnutí 50. let Motown a také legendárnímu skladateli Burtu Bacharachovi.
„Flying On The Ground je doslova to nejlepší, co jsem vydal od poslední věci, kterou jsem vydal,“ dodal v jeho typicky neskromném duchu Noel Gallagher. Kdyby Burt Bacharach psal pro Motown, takhle by to znělo. Jen ne tak dobře… Samozřejmě,” řekl Noel Gallagher pro NME.
Recenze | Novinky: Francouzi La Femme se přestali stydět za klišé a v jednom z letošních nejzábavnějších alb řvou na celé kolo: „Foutre le bordel!“
Třetí album francouzské kapely La Femme Paradigmes přinesl v době obnovování turismu jako hlavní téma právě cestování, zejména pak cestování po Americe a vlastně tak spojuje dvě věci, o kterých jsme si mysleli, že jsou stálé a pevné, ale v posledních měsících dostávaly pořádně na frak. Tahle zajímavá společensko historická paralela je ale v tomto epickém albu plném změn žánrů, nástrojů, ale i hlasů a jazyků, jen jedna z mnoha zajímavých věcí.
Anglie, Amerika, sem tam se podaří najít něco zajímavého u nás nebo na Slovensku. Občas ještě Nový Zéland a Austrálie nebo severské země. Hudbě z těchto zemí se věnujeme na Music Now pravidelně. Jaká je ale další země, která zrodila světoznámé hudební osobnosti? Daft Punk, M83, Pheonix, David Guetta… No ano, správně, milý čtenáři. Je to Francie.
La Femme (Foto: Facebook)
Škoda, že přitom tyto velké osobnosti francouzské hudby musí dát kvůli průniku do mainstreamu většinou přednost Angličtině. Přitom Francouzština je tak krásný a neobyčejný jazyk kloubící ráznost východoevropských jazyků, nespoutanost italštiny a eleganci španělštiny. Už jenom francouzština samotná je něco jako samostatné umění.
Psychedelický pop, disco, krautrock, new wave, punk i country
Navíc my Češi jsme měli pro Francouze, přiznejme si to, vždycky nějakou zvláštní slabost. I za tvrdých časů komunistického srpu a kladiva zpříjemňovali lidem pobyt v temných časech cholerik Louis de Funès nebo ňouma Pierre Richard.
Dámy se rozplývaly nad snědým svalovcem Belmondem, pánové zas nad andělem s ďáblem v těle Sophií Marcau. I mnoho z oblíbených českých celebrit se naučilo svůj um ve Francii. Ema Smetana, Iva Frühlingová… Jejich souvislost z Francií je asi obecně známá. Francie ale měla velký vliv taky třeba na Zdeňka Pohlreicha nebo jedny z našich nejlepších fotbalistů a trenérů Petra Čecha, Ivana Haška nebo Jaroslava Plašila.
Není tedy divu, že nezvykle velký úspěch v porovnání s ostatními státy Evropy u nás sklízí například zpěvačka ZAZ. Proto byste měli zpozornět nejen pokud jste stejně jako Tata Bojs fanoušci všeho francouzského, ale taky pokud jste i fanoušci ZAZ. La Femme totiž nabízí sice trochu podobný, ale přeci trochu jiný pohled na francouzskou hudbu. Zatímco ZAZ je projekt založen především na unikátním hlasu zpěvačky Isabelle Geffroy a je to taková klasická písničkářská hudba, kterou obzvláštňují vlivy francouzského šansonu, kdy je vše obvykle podbarvené spíše písničkářskou a jednodušší hudbou, La Femme je naopak projekt tak hudebně různobarevným, jak jen to jde. Za těch zhruba 54 minut toho tak stihnete vyshlechnout strašně moc.
Pokud je ale na tomto albu jeden žánr více častý, je to jakýsi hybrid psychedelického popu Tame Impala, popř. Pheonix a právě francouzského šansonu v moderním podání, ne příliš rozdílného tomu od ZAZ. Jenže to na albu není zdaleka všechno. Do toho vstupují disco, krautrock, new wave nebo dokonce i punk, či country. To poslední, co by vás mělo při poslechu tohoto alba mělo trápit, je tak nuda. Chvíli se vám chce z jejich bizarních kompozičních a aranžérských nápadů smát, chvíli jste dojati, pak se vám chce skákat tak moc, až je to skoro nebezpečné album pro poslech v autě při řízení.
Občas je dobře, když se dá zábavnosti přednost před uměleckým dojmem
Chvíli je ta hudba strašně jednoduchá a přímočará, chvíli zase po stránce aranžmá vcelku komplikovaná a nepředvídatelná. Někdy máte tu a tam při poslechu pocit, že jste něco z tohoto alba již slyšeli předtím. La Femme je mimořádně originální album. Hlavně ale nápadité! Ač jsem se dostal k tomuhle albu spíše náhodou – po intuici, i když možná spíše po paměti, když mi nějaký hlásek ve spodních patrech mozku křičel: „Ecoute ça, petit tchèque, la femme est géniale, tu l’as entendu de quelqu’un.“ – a prakticky hned po prvním poslechu jsem musel těmhle neuronům dost poděkovat, protože bylo od začátku jasné, že tohle bude nezvyklá a pořádná jízda.
I třeba pokud byste La Femme poslouchali už od prvního, jak název již napovídá, hodně psychedelického alba Psycho Tropical Berlin z roku 2013, stejně bych si troufnul tvrdit, že vaše reakce na současné Paradigmes bude obdobná a zůstanete taky z hubou dokořán. Paradigmes je totiž jednoznačný posun od částečně experimentálního debutového alba Psycho Tropical Berlin i poněkud svázanějšího, konformnějšího, zvukově hlubšího a ano, i tady to název napovídá – záhadnějšího 5 let starého alba Mystére.
Paradigmes je vlastně dost i o spojení přístupů obou alb, kdy je však navíc přístup obou alb obohacen o vícevrstvou produkci a rovněž je zde kladen daleko větší důraz na melodie. Paradigmes tak nemusí být možná tím nejvíce umělecky hodnotným albem La Femme – tam přeci jen asi zůstává skutečně originální a nové hudební galaxie zkoumající debut – rozhodně ale je albem nejvíce zábavným.
Textařsky je největší změnou pochopitelně to, že 4 písně z alba jsou zpívány anglicky, avšak dost silným francouzským přízvukem, což přidává dost té komediální stránce alba, díky které je album také výjimečné a to i oproti minulým albům La Femme.
La Femme ze svého zatím nejvíce ambiciózního alba udělali prostě velkolepé představení, ve kterém některá klišé nevadí a podobně, když něco zní povědomě. Zatímco tak Psycho Tropical Berlin je skutečně hudebně originální poutí po zvláštních stavech mysli, které posouvají hranice vnímání hudby a toho, jak dokáže na nás působit, u Paradigmes ta originalita zůstává hlavně na bázi alba jako celku.
[quote_box_centert]V tomhle bodě vás chci upozornit, že zatímco Angličtinu ovládám skoro plynule, francouzsky neumím ani slovo (tedy až na ta všeobecně známá slova a slova společná s angličtinou, popř. němčinou), možná tak budu nechtěně komolit názvy písní více než jindy, ale mohou být chybně i interpretovány texty. Uvedené překlady jsou v tomto případě sestaveny dle slovníku, strojových překladů a trochu jakési jazykové intuice, berte je tedy prosím trochu s rezervou.[/quote_box_centert]
A taky než se pustíme do jednotlivých písní musím přidat mou oblíbenou rubriku “Nesmysly z Pitchforku”, kde jsem málem spadl ze židle, když jsem si přečetl:
„Paradigms jsou dobrou zábavou, ale jejich intelektuální hodnota je zcela povrchní. Je to jako sledovat nejvtipnějšího člověka na vysokoškolském filozofickém semináři, jak přednáší prezentaci, kterou si předem nepřipravil: smějete se, ale ne proto, že byste se něco dozvěděli..“
–- Pitchfork
Možná to beru moc nacionalisticky, ale připadá mi z historického hlediska velmi vtipné, že žijeme v době, kdy Američané povýšeně poučují Francouze, národ ze kterého vzešlo tolik největších hlav vědy i umění o tom, že jejich dílům chybí „intelektuální hodnota“. Čeho se ještě nedožijeme? Doby, kdy bude Rusko učit Švýcarsko, jak nevyprovokovávat válečné konflikty. No… Ale raději pojďme k písním.
Náhrada a záhada Clémence Quélennec
Jak bylo řečeno výše. La Femme přestala vadit zdravá porce klišé. Album tak začíná vlastně velmi, ale opravdu velmi stereotypním francouzským způsobem. Slyšíme retro muzikálové sekce společně s tak typicky francouzským elektro podkladem a trubkami, jak to jen jde. Možná to pro Francouze samotné nebo nějaké jo velké znalce tamější hudby, bude něco jako taková franšíza pro plebs, ale většina z nás, co se k francouzské hudbě dostane jednou za uherský rok, asi jásá nadšením. Velice rádi se necháme unést do tohoto šíleného cirkusu plného triků, kouzel, akrobatických kousků ze kterých se tají dech a nečekaných zvratů a máme pocit, že sedíme u toho všeho přímo v první řadě.
O tom, že La Femme přinášejí skutečně tak trochu franšízu jsme znovu přesvědčeni hned na další “La Sang de mon prochain” – disko šansonu postaveném na harmonikovém melodickém základu připomínající asi nejoblíbenější hit českých pouťových kolotočářů všech dob: “Tu Es Foutu” od IN-GRID (což je spíše příklad temnější strany francouzské hudby, ale žádný národ není dokonalý). “La Sang de mon prochain” je ale samozřejmě úplně jinou písní, byť si z této filozofie spojení euro-dance a francouzského šansonu taky bere leccos.
“Même si la vie nous sépare tu peux me voir dans le noir Et peut-être que ce soir, je t’emporte dans une autre vie Là-haut sous les étoiles, d’une autre galaxie,”
(„I když nás život rozděluje, vidíš mě ve tmě. / A možná tě dnes v noci vezmu do jiného života / Nahoře pod hvězdami, z jiné galaxie“)
U tohoto alba je docela hádanka uhádnout, kdo které písně zpívá. Nejspíše zde ale již nenajdeme Clémence Quélennec, která přenechala místo hostujícím zpěvačkám. Na “La Sang de mon prochain” je to konkrétně Lisa Hartmann. Clémence Quélennec, důležitá to postava kapely se totiž rozhodla hned po nahrávání alba již nevystupovat s kapelou a věnovat se vlastnímu projektu Aja. Podle serveru serveru Allmusic.com, kde je u tohoto alba uvedena mezi účinkujícími přesto měla hrát na tomto albu ještě nějakou roli, je však těžké určit, zda se jen nejedná o chybu. Třeba je to ale jen chyba. Skoro jakoby z toho alba zpíval duch Clémence Quélenne, protože zrovna málo známá franzouzská zpěvačka Lisa Hartmann zní hodně podobně.
Každopádně s jazykovou bariérou směrem k francouzštině (těch anglických rozhovorů zase tolik neposkytují) pátrat po tom, kdo na tomhle albu zpívá kterou píseň, to je dost velká detektivka. Nicméně, je docela osvěžující, když v sobě má album i kus záhadnosti a nemáte o něm všechny informace jako obvykle.
Na třetí písni ale přeci jen už přenechala místo i mikrofonu Sachu Gotovi, který sem tam lámanou angličtinou se silným francouszkým přízvukem vypráví o Americe, místních lidech a samozřejmě, jak by z názvu uhádl i Lloyd z Blbý a blbější, státě Colorado. Zatímco se některá ze zástupkyň Clémence Quélennec vrací u jednoduchého refrénu: “Pa pa pa…”.
Můj asi vůbec nejoblíbenější moment alba je zároveň asi i ten nejpřekvapivější a nejbizarnější. Směs new-wave, punku, německého diska a hard rocku připomínající některé staré balkánské rockové kapely z 80. let — vypalovačka “Foutre le Bordel”. Zrovna v této písni ani není co překládat, protože je to prakticky tak typický punkový text, jak si dokážete představit – je to všechno o tom, jak všichni v kapele mají pořád rádi chaos, skandály a:
“Foutre le bordel!”
Což nemůžu přeložit jinak než ostravsky: “Chcem tu nechat bordel!”
Rychlé střídání strohé, špinavé kytary a do toho sborové refrény jako z osmdesátek. I “Foutre le bordel” ale krásně ukazuje na flexibilitu téhle vykutálené párty.
“Nouvelle-Orleáns” zastupuje další roli psychedelického euro-popu a svým typicky francouzským zvukem navazuje na úvodní dvě písně. Na písni už slyšíme dvojici nových zpěvaček – Ninu Giangreco a Ysé Grospiron mající nahradit Clémence Quélennec. Většina informací je ve francouzštině a je těžké pro mě zjistit detail toho, zda Clémence vychází s pány dobře a případně bude i na dalších albech. Na tomto je každopádně její přítomnost ještě znát, už je ale v některých písních nahrazována a vzhledem k tomu, že jsou to zpěvačky podobného hlasového charaktery, je docela škoda, že zrovna na nejambicioznějším albu byla důležitá součást skupiny jednou nohou venku.
Velkolepé (i sexuální) dobrodružství Francouze v USA
Na “Nouvelle-Orleáns” se každopádně musí ocenit ta precizní práce se samplováním hlasu. To je ostatně něco, co je jakousi francouzskou školou a využili to v minulosti Daft Punk nebo již zmiňovaný velký hit “Tu Es Foutu” i M83 na jejich nejslavnější písni “Midnight City” (ač se totiž většina lidí domnívá, že je to saxofon nebo syntezátor, který tady hraje ikonický hlavní motiv, je to ve skutečnosti sample hlasu s mnoha efekty, který byl pak teprve nahrán do syntezátoru).
No a skvělou práci s hlasem ukazují La Femme okamžitě posléze na překrásné písni “Pasadena” o zabloudění v životě, které spojuje cestování a geografickou lokaci kalifornské Pasadeny s životní situací.
“Je ne sais vraiment pas quoi te dire Pour ne pas te blesser La vérité est tellement dure à sortir Bébé, je crois qu’on s’est égarés.”
(„Opravdu nevím, co ti mám říct / Abych nezranila tvé city / Pravdu je tak těžké dostat ven / Bejby, myslím, že jsme ztratili cestu“)
Po přemýšlivé a vážné “Pasadena” nastupuje znovu spíše hudební fraška v podobě velice zvláštní směsice retro diska, americké westernové hudby a opery “Disconnexion”. Po té nastupuje už jen ta první část uvedených stylů – retro disko.
“Foreigner” – kompletně anglická píseň – je naprostá šílenost a je to jedna z nejbizarnějších písní, co jsem letos slyšel a to asi za celý rok. A proto se mi to tak líbí. Kdybych to měl popsat někomu, kdo to neslyšel, je to asi něco jako franouzská, ještě daleko bláznivější a ostřejší zhudebněná verze legendární komediálního muzikálu Kouř.
Akorát, zatímco tam se zpívalo „Přijel k nám pan diskžokej”, tady mužská část La Femme za mikrofonem je na diskžokeje pořádně naštvaná a zpívá o turistických párty, které se pořádně zvrhly a přerostly v nevěru: “You fuck this guy without a condom, a DJ or whatever / And I am sick of that, I got to moving around like a foreigner” (pokud to nevíte, Music Now se zásadně čte až po desáté, pozn. red.).
“Force & Respect” je výborná taneční pecka. Neuslyšíte jí asi v létě někde v klubech, kde se schází mileniálové, či ještě mladší generace, zato v plážových barev tohle může být parádní podkres pro pití drinků. I když se zde zpívá málo, má to celé zase jakýsi muzikálový nádech, když se přidají ženské operní hlasy.
Konec alba bohužel není zase tolik zajímavý, avšak minimálně “Le jardin” je výborná píseň. Pokud jste měli na albu překvapení málo, překvapí tím, že je to píseň zpívaná španělsky. Zvukově jakoby to byla písnička pro zavíračka nočních barů po dlouhém flámu a na závěr se skvěle hodí. Vzhledem k tomu, že následující “Va” vlastně neudělá s atmosférou vůbec nic, je to jedna ze vcelku zbytečných písní alba, která by mu nejvíce prospěla, kdyby tu vůbec nebyla a trochu zkrátila tu nadprůměrně dlouhou délku alba.
Na konci alba vůbec, na to jaký je to od úvodu až někam do tří čtvrtin alba, pořádný šrumec, docela změna. Na něj si totiž nechali La Femme psychedelické cajdáky. Acid-jazzová klidná pouť s krásným saxofonem “Tu t’en Lasses” však album zakončí velice pěkně a jestliže “Le jardin” je písní pro zavíračku, “Tu t’en Lasses” písní pro návrat domů za časného rána. Takový ten moment, který asi každý z nás zažil, kdy cítíte rosu, začíná vás bolet hlava a začínáte litovat, že jste se nakonec nechali přesvědčit a zůstali tak dlouho. Kdy si ale stejně za nějakých pár měsíců nebo let řeknete, že to stálo za to, protože dvakrát tu už nebudeme.
La Femme – Paradigmes
Vydáno: 2.4.2021 Délka: 54:31 Žánry: Psychedelic Pop, Indie Pop, Indie Rock, New Wave, Chanson Rozhodně musíte slyšet: 1. Paradigme, 3. Cool Colorado, 4. Foutre le bordel, 5. Nouvelle-Orléans, 6. Pasadena, 9. Foreigner, 13. Le Jardin, 15. Tu t’en lasses
0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%
Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!
Roger Waters, zakládající člen skupiny Pink Floyd, uvedl, že společnost Facebook požádala o použití písně “Another Brick in the Wall, Part 2” v reklamě na Instagram a údajně za velké množství peněz. „Jdi do prd**e. Ani náhodou,” řekl odvětil mu ale Waters na nedávném happeningu, která se týkala podpory australského žurnalisty a zakladatele WikiLeaks Juliana Assange.
„Dnes ráno mi přišla nabídka na obrovskou, obrovskou částku peněz,” řekl Waters tento měsíc na akci pro podporu Assange a v ruce měl jako důkaz oskenovanou a vytištěnou nabídku. „A odpověď zněla: ‘Jdi do pr**le. Ani náhodou.”
Waters odmítl přispět k tomu, aby pomohl Facebooku stát se větším a mocnějším
„Zmiňuji se o tom jen proto, že jde o jejich zákeřné hnutí s cílem ovládnout úplně všechno,“ pokračoval a dodal o směrem k řediteli Facebooku Marku Zuckerbergovi: „Nebudu se podílet na této kravině, Zuckerbergu.“
S informací přišel kulturní časopis Rolling Stone, posléze se objevilo na sociálních sítích i na YouTube video z oné události (naleznete jej na konci článku). Časopis Far Out Magazine již dříve informoval, že kapela odmítá, aby její hudba byla použita pro jakoukoli reklamu, která by nebyla určena pro „dobrou věc“..
Čestný člen Rock’n’rollové síně slávy přečetl z dopisu, který podle jeho slov zaslal společnosti Facebook s žádostí o použití písně: „Cítíme, že základní myšlenka této písně je stále velmi aktuální a potřebná, což vypovídá o tom, jak nadčasové toto dílo je.”
Waters uvedl, že společnost chtěla píseň použít, aby „učinila Facebook a Instagram ještě většími a mocnějšími, než už jsou, aby mohla pokračovat v cenzuře nás všech v této místnosti a zabránit tomu, aby se tento příběh o Julianu Assangeovi dostal na veřejnost, aby si široká veřejnost mohla říct: ‘Cože? Cože? Ne. Už ne.“
Waters vytáhl i Zuckerbergovu starou aplikaci pro hodnocení přitažlivosti žen
Waters si také rýpl do Zuckerberga s narážkou na aplikaci FaceMash, kterou Zuckerberg vytvořil ještě před Facebookem a která sloužila k hodnocení vzhledu žen na Harvardu, kde Zuckerberg studoval.
“Jak se tenhle hajzlík, který začal tím, že řekl: ‘Je hezká, dáme jí čtyřku z pěti; je ošklivá, dáme jí jedničku,’ jak se dostal k moci k čemukoli? A přesto je tady jakožto jeden z nejmocnějších idiotů na světě.”
Mluvčí Facebooku uvedl pro americký zpravodajský web ze světa financí Business Insider, že Zuckerberg nemá s nabídkou nic společného a že dopis, o kterém Waters hovořil, pochází od marketingového týmu Instagramu. Mluvčí uvedl, že dotyčná reklama je teprve ve fázi konceptu a oslovení bylo jen proto, aby se zjistilo, zda Waters „chce s námi spolupracovat na této konkrétní písni, ale to je tak nějak všechno, co můžeme sdělit. Kromě počáteční fáze konceptu toho moc jiného nebylo.“
“Počáteční detaily, o kterých se jednalo, se většinou odehrávaly mezi třetími stranami: naší marketingovou agenturou pro Instagram a zástupci pana Waterse. Takže jak bylo řečeno, stoprocentně respektujeme rozhodnutí jakéhokoli umělce, zda s námi chce na takových věcech spolupracovat, nebo ne,” dodal mluvčí.
Jedno z nejočekávanějších alb tohoto roku — nové album anglické alternativné kapely Blue Weekend Wolf Alice je tady a vede ho kupředu například píseň “How Can Make It Ok?”. Hned dvojici singlů vydala nějakou dobu mlčící kapela Bleachers. Jack Antonoff však za tu dobu udělal tolik práce pro jiné interprety (Taylor Swift, Lana Del Rey, Lorde, St. Vincent…), že určitě kus z jejich početné fanouškovské základny bude zvědav i na jeho sólovou tvorbu.
Najdete zde ale i jako obvykle roztomilou (i když tentokrát i poněkud narcistickou) píseň norské zpěvačky Sigrid, Billie Eilish v úplně novém stylu a další.
TIP: Wolf Alice – How Can I Make It Ok?
Očekávané pokračování alba Vision Of A Life z roku 2017 je konečně na světle. Album s názvem Blue Weekend se pomalu odvíjí od široké škály singlů, z nichž některé jsou výbušné a bombastické jako “Smile” a jiné pomalé a přemýšlivé jako “The Last Man On Earth”. Nový singl “How Can I Make It OK?” nezapadá ani do jedné kategorie. Je zádumčivý, lehce zasněný a syntetický, ale během poslední minuty se postupně vygraduje v odměňující taneční hymnu.
TIP: Bleachers – How Dare You Want More
Skupina Bleachers Jacka Antonoffa vydala novou píseň “How Dare You Want More” z připravovaného alba Take the Sadness Out of Saturday Night, které vyjde 30. července.
“How Dare You Want More”, kterou Bleachers debutovali na konci května v The Tonight Show (Jimmy Fallon), je bouřlivá a rozjuchaná skladba ve stylu Bruce Springsteena, doplněná o hlučné vokály a plamenný saxofonovo-kytarový jam. Spolu s vydáním studiové verze písně “How Dare You Want More” vydali Bleachers i speciální klip s živým vystoupením ve studiu, který byl natočen během nahrávání písně.
„Během posledních několika let jsem o své rodině zjistil věci, které zpochybnily to, o čem jsem si myslel, že má pevné základy,“ uvedl Antonoff k písni v prohlášení. „Cítil jsem kolem toho vztek, strach, temnotu atd., ale nakonec mi zůstalo to, že každý chceme trochu víc. Vyjít s pravdou ven i když to může v lidech vyvolat spoustu studu. Takže … jak se opovažujete chtít víc? Jak se opovažujete jít ven a získat to, co chcete? Jak to můžete říct, když si nejste jisti, jestli si to vůbec zasloužíte? Je to snadná píseň o lidech v mém životě a nejtěžší věc, kterou člověk udělá sám sobě.“
Místo videoklipu tentokrát výjimečně živý klip přímo z show Jimmyho Fallona. “How Dare You Want More” je jedna z písní, která zní lépe živě než na albu:
Bleachers – Stop Making This Hurt
I druhá skladba “Stop Making This Hurt” v sobě má kus ducha Bruce Springsteena, avšak obsahuje v sobě i více zasněné taneční popové hudby a Antonoff se vrací k dobám kdy spolu s hudebně příbuznými kapelami jako The 1975 tvořili základ jakéhosi typického zvuk popu mileniálů.
Sigrid – Mirror
Debut norské zpěvačky Sigrid Sucker Punch z roku 2019 byl jedním z překvapivých objevů poslední popové doby. Teď to vypadá, že je Sigrid připravená pokusit se překonat laťku nastavenou velice vysoko. Pomocí singlu “Mirror” se k tomu staví čelem. Nový singl Sigrid je ambiciozní moderní diskotékovou peckou, který se svou produkcí inspiroval určitě albem Dua Lipy Future Nostalgia, když jí pohání funkový baskytarový groove s údery elektronického piana a zvýrazňuje ho smyčcová sekce.
“Miluju, koho vidím, jak se na mě dívá v zrcadle!” zpívá Sigrid v poněkud narcisticky, ale zábavně znějícím refrénu.“ Na písni “Mirror” se Sigrid spolupracovali autorka písně Emily Warren a producenti Caroline Ailin a Sly.
Billie Eilish – Lost Cause
Kariéra Billie Eilish se ubírá poměrně nečekaným směrem. Od horrorové atmosféry se s jejím bratrem producentem Finneasem posunuli jejich cit pro hudební minimalismus založeném na precizních zvucích a precizních vokálech, který se již projevoval na minulém albu, směrem k jakési dekadentní ukolébavce a béžové hudbě plné prázdnoty související s textem a řádky jako: “But you got no job“ nebo “But maybe you just had nothing on your mind“.
SoulGrapes – Nice Dead Person
SoulGrapes zastupují v tomto seznamu něco z domácí tvorby — a to ve dvojím smyslu. Nejenže se totiž jedná o zástupce české hudební scény, ale také o zástupce domácího způsobu nahrávání. Nejedná se ale rozhodně o žádný lo-fi styl. Píseň “Nice Dead Person” se ambiciozním pojetím hudebního aranžmá a mysteriózním, kreativně pojatým videoklipem nebojí zabrouzdat do míst, jenž okupují rockoví velikáni jako Pink Floyd a Led Zeppelin. 70. léty vonící hudba obsahuje výživné kytarové party i soulem inspirované sborové vokály a to všechno podkresluje pro toto hudební období typický zvuk hammondových varhan. Dvojice SoulGrapes se drží podobné rovnice jako White Stripes, která tvrdí, že nejen kamarádství (jak to bývá v případě většině kapel), ale také partnerské soužití může vytvářet vhodné prostředí ke kreativitě.
Mountain Goats – Dark In Here
Kalifornská skupina kolem skladatele a zpěváka Johna Darniella Mountain Goats se těsně před vydáním nového alba podělila o titulní skladbu z nadcházející desky. V písni “Dark in Here”, nahrané ve známých studiích Fame Studios v Muscle Shoals, frontman John Darnielle vypráví svůj příběh o pomstě inspirovaný spaghetti westerny a zvuk tomu taky odpovídá.
„Je tu tma jako v uhelném dole, který se plní plynem / Já stojím připraven k výbuchu,“ zní v překladu drsný text písně. Album Dark in Here vychází 25. června a The Mountain Goats se již dříve podělili o skladby “The Slow Parts on Death Metal Albums” a “Mobile”. Album kapela nahrála v březnu 2020, tedy vlastně během nástupu pandemie Covid-19.
„Pokud tu hledáte nějaké řídící téma, je to kalamita, protože všechny písně buď nějakou očekávají, nebo reflektují tu, která už nastala,“ píše Darnielle v již vydaných poznámkách k albu. Stejně jako většina ostatních kapel Mountain Goats doufají, že nic nebude stát v cestě návratu na pódia.
Poppy – Fear of Dying
Šílený pop-metalový projekt bizarní, údajně prý pod hypnózou žijící zpěvačky Poppy tentokrát zvolil nečekaně “normální” cestu, když se ve punk-rockové stylizaci Poppy a její producent loutko vodič Titanic Sinclair rozhodli pro cover písně “Fear of Dying” od americké alternativní kapely Jack Off Jill.
Náš aktualizovaný playlist nejlepších nových písní na Spotify*:
*Pokud se nezobrazují aktuální písně, zkuste vymazat cache prohlížeče.
Po dlouhém nepřetržitém zákazu provozování klubů nastává změna v protiepidemiologických opatřeních zaváděných z důvodu pandemie nemoci COVID-19. Od pondělí je možné otevřít hudební kluby. Nebude v nich ale možné tancovat a nebude v nich možné zpívat.
Upozorňujeme, že ač článek vypadá jako satirický, je ve skutečnosti založen na pravdivém stavu vládních nařízení a stejně tak citace jsou zde uvedeny pravdivé. Skutečnosti nám však připadaly natolik zábavné, že jsme jej nakonec do sekce Humor zařadili.
Návštěvníci hudebních klubů se budou muset prokazovat potvrzením antigenními a PCR testy. Na rozdíl od restaurací, kde by měly stačit i samo testy a testy prováděné v rámci pracovního testování, je tedy v případě hudebních klubů nutné prokázat provedení negativního test provedeného v jednom z akreditovaných zdravotnických zařízení provádějících testy na přítomnost viru SARS-CoV-2 v těle.
Někteří lidé tvrdí, že je to další z pomst staronového ministra Adama Vojtěch vůči všem lidem nějakým způsobem spojeným s hudbením průmyslem. Ještě před tím než se stal Adam Vojtěch nejprve profesionálním análním alpinistou a následně ministrem zdravotnictví, se nejprve na televizních obrazovkách ukázal jako zpěvák v talentové pěvecké soutěži Superstar, ve které však neuspěl. Jeho následná hudební kariéra budí podobné rozpačité pocity jako hudební kariéra Bohuše Matuše.
Největší hit Adama Vojtěcha je píseň “Declaration” obsahující dnes už legendárním refrénem, jímž se tento hudebně očividně ušislyšně analfabetický jedinec řídí dodnes:
“Fuck you, fuck you wisdom
I’m sure
I don’t need to have sex with you
But I love you”
Pro stranický deník hnutí ANO nazvaný iDNES.cz vysvětlil současná nařízení Vojtěch takto: „Tanec nesporně znamená mnohem vyšší kontakt mezi lidmi, zadýchávání se, šíření choroby,“ řekl ministr. „Jsem přesvědčen o tom, že lidé mohou přijít, sednout si, pobavit se, konzumovat, ale tanec jakožto nějaká činnost, která se vztahuje ke kontaktu mezi lidmi, umožněna v tuto chvíli není.“
Nové písně, které byly vydány v uplynulých dnech provází spousta nostalgie a navracení se zpět do 70. a 80. let. Není divu, že se lidé v těžkých časech obrací k minulosti, která může díky vzpomínkovému optimismu obsahovat pouze to, co si z ní vybereme a může tím být utišující.
Tenhle přístup zvolila St. Vincent, i Sharon Van Etten v duetu s Angel Olsen. Jelikož je ale před námi minimálně na léto vidina společenského rozvolnění, nachází se mezi písněmi rovněž vyhlídky pro lepší časy. Jako třeba staří známí Green Day, kteří měli před pandemií přijet do České republiky.
Death from Above 1979 – Free Animal
Nové album kanadského rockového dua nabízí několik skvělých písní, ale jednoznačně z něj vyčnívá zběsilá a odvázaná píseň “Free Animal”, která se zdá být tak nějak perfektní soundtrackem pro letošní léto uvolněných sociálních poměrů po měsících, kdy velká část hospodářsky rozvinutého světa strávila měsíce v poměrech se zavřenou prakticky jakoukoliv veřejnou zábavou. V parafrázi amerického komika Toma Dillona, který o následujícím létu mluvil ve svém podcastu: Je na čase vypnout Twitter. Tohle léto nebude o Trumpovi a Bidenovi nebo Palestině a Izraeli. Bude to léto bez názorů. Jedna dlouhá jízda plná šílených věcí. A tohle je perfektní soundtrack.
St. Vincent – Down
Na ostrově St. Vincent vybuchl před několika týdny vulkán La Soufrière. Prakticky přesně v době, kdy newyorská zpěvačka Annie Clarke, která si za své umělecké jméno zvolila právě název ostrova v karibském moři vydává nov album Daddy’s Home. Ač je album stejně jako minulé album MASSEDUCTION produkováno producentem, kytaristou a zpěvákem Bleachers Jackem Antonoffem, zatímco minulé album MASSEDUCTION bylo elektronické, taneční a částečně i popové, nové album Daddy’s Home se drží jejího původního přístupu s experimentováním na úrovni rockových nástrojů
“Down” je další směsicí sedmdesátkové hudby a produkčních přístupů se současnými prvky, kdy St. Vincent prokládá ostrý funkový groove vrstvami syntezátorů a kytar, zatímco refrén je plný bohatých doprovodných harmonií. Ve stejném retro duchu se nesou i všechny promo vizuální materiály k písni včetně nového videoklipu.
Sharon Van Etten & Angel Olsen – Like I Used To
Sharon Van Etten a Angel Olsen jsou zvyklé, že je někdo srovnává s nimi, a nevadí jim to. Ve skutečnosti to obě z nich považují za nejvyšší formu komplimentu. Na svém novém singlu “Like I Used To” spojily hudebnice své hlasové schopnosti a skladatelské umění a nahrály píseň, ze které čiší nostalgie. I tato píseň připomíná 70. léta. Společný singl Sharon Van Etten a Angel Olsen se produkoval zkušený a vyhledávaný producent John Congleton. Ten navíc v minulosti spolupracoval jak s Etten, tak s Olsen, takže spolupráce byla zřejmě velice logická. Ve čtvrtek k písni vyšel videoklip režírovaný Kimberly Stuckwisch a natáčený v okolí Los Angeles a Joshua Tree v Kalifornii.
„Hudbu Angel Olsen miluji už dlouho,“ napsala Sharon Van Etten na Twitteru. „Posílala mi inspiraci a podporu v mých vzestupech i pádech na cestě. Nikdy jsem si nemyslela, že seberu odvahu poslat jí nedokončenou píseň a požádat ji, aby se mnou nazpívala duet, a je to tady… Děkuji ti, @AngelOlsen, že jsi mě vyzvala k blafování, pozvedla mě a udělala tuhle píseň lepší, než kdy mohla být. Doufám, že si všichni užijete tuhle spolupráci, která trvala rok. Jsem moc ráda, že se o ni s vámi můžu podělit. Xo“
Ryan Adams – Big Colors
Fanoušci Ryana Adamse se mohou těšit z vydání dlouho avizovaného alba Big Colors. To bylo již dlouho odkládáni, když jehož vydání bylo původně stanoveno již na rok 2019. Jedná se o druhé album z Adamsovy trilogie, kterou uzavírá dvojalbum s názvem Chris.Big Colors vyjde digitálně v pátek 11. června.
„Big Colors vzniklo jako soundtrack k filmu z 80. let, který nikdy neexistoval,“ říká Adams. „Wednesdays byla studie úpadku a morálky; Big Colors má působit jako snění. New York, kde toto album vzniklo, mě vždycky pohání do nových, nečekaných tvůrčích prostorů a toto album se mi přihodilo, spíš než že bych to mohl říct, že se mi přihodilo.“
Adams, který je chválen jako jeden z nejtalentovanějších rockových skladatelů své generace, byl sedmkrát nominován na Grammy a produkoval alba a písně velkých jmen jako Willie Nelson, Jesse Malin nebo Jenny Lewis, a spolupracoval s kapelami jako Weezer, Fall Out Boy, America a dalšíími.
Green Day – Pollyanna
Poté, co Green Day o víkendu upozornili na připravovanou novou hudbu, se právě podělili o překvapivý nový singl “Pollyanna“.
„Lepší časy jsou na obzoru, a abychom to oslavili, právě jsme vypustili zbrusu novou píseň,“ říká kapela o pozitivní nové skladbě. „Jděte si poslechnout Pollyannu, která je teď všude k dispozici. Nemůžeme se dočkat Hella Mega Tour!“
Nebýt pandemie, Green Day by jako velké trio headlinerů spolu s Fall Out Boy a Weezer vystoupili na Rock for People 2020. Po zrušení turné se frontman kapely Billie Joe Armstrong věnoval kromě přípravy nového alba green Day, nahráváním různých starších, především rockových písní (např. “Manic Mondays” Prince nebo “Gimme Some Thruth” Johna Lennona. Ty pak byly vydány v rámci alba No Fun Mondays.
TIP: Pond – America’s Cup
Australská indie rocková kapela Pond oznámila vydání svého devátého studiového alba s příznačným názvem 9 a podělili se o nový singl “America’s Cup”.
Bude to první album Pond, které nebude produkovaz Kevin Parker z Tame Impala od alba Beards, Wives, Denim z roku 2012. Místo toho si kapela desku produkovala sama a mixovali ji její spoluhráči James Ireland a Jay Watson.
‘America’s Cup’ navazuje na nový směr předchozího singlu Pink Lunettes s údernou funkovou basovou linkou, který hodně připomíná hudbu Prince. Stylu odpovídá i text, který se zaměřuje na kulturní změny v západní části Austrálie a města Fremantle po slavném závodu America’s Cupu v roce 1983, což byla v Austrálii hojně sledovaná soutěž sportovních jachet. Ročník závodu v roce 1983 byl zvláštní tím, že po 132 letech vůbec poprvé závod prohrál New Yorkský jachtařský klub, který do té doby pohár úspěšně obhajoval. Australský syndikát zastupující Royal Perth Yacht Club nasadil proti obhájci Liberty s kapitánem Johnem Bertrandem loď Australia II, kterou řídil Dennis Conner.
Mike Posner – Jealousy (feat. blackbear)
Mike Posner se v poslední době stal nefalšovaným eccentrikem. Někdy v těchto dnech se Posner zřejmě stále snaží dostat na Mount Everest v rámci jeho charitativního výstupu. Mezi tím ale byla vydána také píseň “Jealousy”, na které spolupracoval s rapperem a písničkářem Blackbearem.
Skladbu napsal Mike společně s Matem Mustem a také dokonce s Justinem Bieberem a produkoval ji producent RetroFuture.
“Jealousy” je první Posnerovou ochutnávkou nové hudby od doby, kdy se vydal na jedinečný výstup na Mount Everest, aby prostřednictvím stránky GoFundMe vybral peníze pro neziskovou právní kancelář The Detroit Justice Center (DJC), která pracuje po boku komunit na vytváření ekonomických příležitostí, transformaci soudního systému a podpoře spravedlivých a rovných měst. Mike Posner změnil razantně svůj životní styl poté, co v roce 2017 zemřel jeho otec, který v Detroitu působil desítky let jako právní zástupce. Mike Posner tak slyšel stav kriminality ve městě z první ruky a i proto realizoval svou obtížnou charitativní akci.
The Mountain Goats – The Slow Parts on Death Metal Albums
Minulý měsíc oznámila newyorská indie rocková kapela The Mountain Goats svou třetí desku Dark In Here. Následuje po Getting Into Knives a desce Songs For Pierre Chuvin, která vyšla pouze v boomboxech Johna Darniella, a byla představena společně s hlavním singlem “Mobile”. Druhý singl, “The Slow Parts On Death Metal Albums” je venku nyní.
Baskytarista Peter Hughes o skladbě řekl:
John Darnielle přiznává, že “The Slow Parts On Death Metal Albums” je autobiografická píseň. Zatímco verše “V novém vesmíru/ Snažím se najít masku, která mi sedí” by nově mohly nabýt doslovného významu… píseň je o chození na metalové koncerty do klubu Fender’s Ballroom v Long Beach v Kalifornii na konci 80. let a obecněji o hledání pocitu identity a společenství na podivných a občas zapovězených místech.
Recenze | Novinky: When You See Yourself Kings of Leon je více zachmuřené a produkčně vylepšené
Problém Kings of Leon vždycky byl, že ač mají některé skvělé písně, jenž jsou ozdobou indie rocku a dokonce patří k mým nejoblíbenějším písním vůbec, jejich alba jako celek jsou vždycky taková nemastná neslaná a často jim chybí ta magická atmosféra živých vystoupení, která sálá na člověka i ze záznamů koncertů. Teď, když Kings of Leon vlastně nezbývá nic jiného než nahrávat alba, znamená to, že budou propracovanější, energičtější a skvělá atmosféra jejich živých vystoupení bude přenesena do studia? When You See Yourself byl unikátní pokus, jak všechno soustředit pouze do studiové práce.
Kings Of Leon. Jedna z největších a nejúspěšnějších rockových kapel tohoto století. Skupina trochu tvrdých a ješitných bratranců, co se občas poperou, občas si zamanou a odejdou z pódia dříve, pokud se jim zdálo, že je lidé málo povzbuzují. Skupina, jejíž frontman Caleb Followhill je schopen seřvat svou fanynku v backstage kvůli tomu, že mu snědla brambůrky značky Sunchips (skutečná story o setkání s kapelou z Redditu). Hlavně ale parta výborných hudebníků vedená zpěvákem s fakt hezkým hlasem.
Kings of Leon (Foto: RCA Rcords)
Úspěch kapely je nesporný. Vždyť jejich asi dvě nejznámější písně “Sex On Fire” a “Use Somebody” byly vlastně jedny z hrstky rockových písní tohoto století, které dokázaly v hitparádových žebříčcích čelit takřka totální nadvládě všem možným odnožím elektronické popové hudby.
Když začali být Kings of Leon vnímáni jako rock pro mamky na tahu
Pravda, po tomhle jim začaly hodně fandit takové ty typické americké mladší mamky. Takové ty, co v sobotu ráno fandí dětem na fotbale a večer si ještě někdy rády vyrazí s kámoškama za kulturou. A když ve městě zrovna nehráli Nickelback, Kings of Leon pro ně byla skvělá náhrada. Podezřele vysoká přízeň této ne zrovna náročné hudební sorty lidí je v rockové komunitě něco jako polibek smrti.
Kings of Leon si ale vážnou tvář uchovávali nejen ve svých vystoupeních (možná jste si všimli, že to zrovna veselé kopy nejsou a nečekejte už vůbec, že si budou umět udělat legraci sami ze sebe), ale i díky svým prvním dvěma albům hodně ovlivněným klasickým rockem ze 70. let. (taky že v té době Kings of Leon vypadali jakoby přifrčeli v DeLoreanu ze sedmdesátek).
Na strohá, ale úderná alba Youth and Young Manhood (2003) a Aha Shake Heartbrake (2005) rocková komunita nikdy nezapomněla, respektuje je dodnes a jsou vlastně zárukou toho, že ať už budou Kings of Leon provádět cokoliv, takřka vždycky se alespoň objeví začátek věty “Měl jsem rád starší Kings of Leon, ale…” doplněný o nějakou typickou negativní větu typu “…než se zaprodali mainstreamu”, “než začali hrát pop”, “než začali hrát pro mamky” a podobně.
Když tak teď nad tím uvažuji, nikdy jsem si dostatečně neuvědomil, že Kings Of Leon jsou kapelou, která asi nejvíce v historii dokázala spojit rockery i hipstery (resp. fanoušky nezávislé hudby), aby se poté vlastně k oběma skupinám otočila zády. V tomhle se jich ale musím trochu zastat. I když alba Mechanical Bull (2013) a WALLS (2016) nestála za moc jako celek, našly se v nich některé hodně povedené jednotlivé písničky jako “Reverend”, “Waste a Moment” a především má osobně oblíbená “Find Me”.
U nového alba When You See Yourself se nějaké mega překvapení nekonají. I tady je bohužel nebo bohudík několik skvělých písní, pak ale spíše jen nudná vata okolo.
Přesto – na rozdíl od dvou posledních alb – je zde něco, co se zdá být jakousi proaktivní chutí vystoupit z takového toho pohodlíčka kapely, co už prakticky všechno dokázala a jediné, co si musí hlídat je, aby neudělala nějaký jó velký ať už tvůrčí nebo osobní přešlap. Ve zvuku kapely je slyšet určitý progres a asi se dá říct, že i snaha o určitý jednotný zvuk alba a společnou atmosféru. Album jako celek má konečně zase nějaký odstín.
Rockový western vystřídaný sousedovým pobrukováním
Album je taky trochu překvapivě vcelku zamračené. Ne, že by bylo nějak zvlášť temné, ale oproti zvuku “Pyro” či “Radioactive” z příznačně pojmenovaného Come Around Sundown (2010), které byly skutečně jako nějaké soundtracky k západům slunce pohodových dnů někde u pláže v Kalifornii, tohle je rozhodně takové buďto rovnou severské album a nebo když tak album z osamělých pouští, kde chcípla pouštní kráva.
Album na druhou stranu není rozhodně tak emocionální a dramatické jako komerčně nejúspěšnější album kapely Only By the Night (2008). Oproti tomu je to album velmi klidné. Jako nový element by se dala počítat také jazzově znějící basa v písní “Stormy Weather” a “Supermarket”. Výraznou roli na albu hrají také retro syntezátory, které všechno vhodně dokreslují.
Úvodní a zároveň napůl titulní píseň “When You See Yourself, You Are Far Away” (byl toto původní název alba a někdo jim to rozmluvil a poradil zkrátit?) začíná hezkými kytarami. Úvody alb, to je ostatně vždycky prostor, kdy po zaznění několika tónů víte, že jste u Kings of Leon. Ti na zvuk svých kytar dbají s pečlivostí. Minulé album WALLS začínaly hezké zvonivé kytary na euforické písni “Waste a Moment”. Tentokrát Kings of Leon začínají zachmuřeně jako, před blížící se bouři, ale jejich střídání strun zní opět skvěle. Chvíli jsem si sice nebyl jistý, ale časem jsem musel uznat, že “When You See Yourself, You Are Far Away” je slušný začátek alba, který dobře připraví půdu pro jasný hit číslo jedna alba – “The Bandit”.
Čistý kovový zvuk vystřídá jemně zkreslená kytara Matthewa Followilla a přidá se v písních Kings of Leon vždycky správně masitá a poskakující basa s dopředu uhánějícími bubny. Tohle jsou přesně takoví Kings of Leon, proč je máme rádi. Sloka se protáhne skoro k minutě a půl, ale s výborně nahranými hudebními výkony a i bez studiových úprav prakticky výborným hlasem Caleba Followilla, vůbec nenudí. Tohle je prostě rock v HD. Není se co divit. Kings of Leon obyčejně používají špičkovou studiovou techniku. Žádné nahrávání doma jen do převodníku a do počítače. Vsadím se, že za kus takového předzesilovače, který byl použit na albu by si normální smrtelník koupil i slušnou ojetinu.
Ťu tůůů. ťu tůůů, ju důůů, ťu tůůů, du důůůů…” Takhle si občas prozpěvuje můj soused, když jde vynášet smetí.
Na písni pak přijde napětí ještě posilující výborný předrefrén a konečně dobrodružný refrén tohoto rockového westernu, kdy přímo cítíte vítr ve vlasech:
“Must catch the bandit Reckless abandon Rundown and stranded Must catch the bandit“
Škoda, že to vystřídá asi nejpitomější píseň alba “100,000 People”. “Ťu tůůů. ťu tůůů, ju důůů, ťu tůůů, du důůůů… Ťu tůůů. ťu tůůů, ju důůů, ťu tůůů, du důůůů…” Takhle si občas prozpěvuje můj soused, když jde vynášet smetí. Musím mu, až jej potkám říct, že by mohl skládat vatové písničky pro Kings of Leon.
Středně tempý, sice trochu ospalý, ale pohodový song “Stormy Weather” vystřídá vlastně dost podobná “A Wave”. Druhá jmenovaná je ale přeci jen více dramatická a více komplexní. Dobře přichystá půdu pro jednu ze tří nejlepších písní alba “Golden Restless Age”. Nostalgická píseň jakoby střídala v zasněné sloce slunečné počasí s bouřkou. Zatímco Caleb Followill zpívá do spokojených kytar, jakmile se odmlčí kytara zaburácí temnějšími, hlubšími tóny. Vybrnkávání zvonivé kytary v refrénu zní výborně. Hezky jsou napsána i slova v refrénu. Písně zamýšlející se nad časem bývají obvykle zajímavé, protože jdou obyčejně do nějakých citlivých míst našeho života a to jaký byl a bude.
“The golden restless age And time won’t turn the page You’re only passing through a form of you,”
zpívá Caleb Followil v refrénu.
A téma času neopouštíme. Ač bylo při prvních pár posleších mým největším favoritem alba “The Bandit”, asi po třetím poslechu přebrala pomyslné čelo alba “Time in Disguise”. Kráska, na jejíž původ přijdete až po nějakém čase. Pauza v půli sloky přinese posluchači napětí a poněkud zamyšlený, ale ohromně stylový refrén musí nadchnout nebo minimálně zaujmout. Píseň má například se skoro až industriálními efekty v mezihře a pianem jednu z nejlepších produkcí na albu.
WALLS nebo When You See Yourself?
Zatímco strohá, temná balada “Supermarket” nenadchne, akustická píseň “Claire & Eddie” je vcelku roztomilým pokusem o Kings of Leon verzi “Ob-La-Di, Ob-La-Da”. Text je sice místy jak z nějaké skladby bez licence ze svatebního DVD, ale melodicky je to velice povedená písnička.
Až se rozjedou festivaly, jednou z „highlightů“ setlistu Kings of Leon bude asi “Echoing”. Úplně ale nevím, jak se k této písni postavit. Je to docela chytlavé, ale tenhle poskakující song mi připomíná spíše někoho jako George Ezru. Tedy, ne, že by George Ezra nebyl fajn, ale fajn je, když je to skutečně George Ezra. Je to taková nějak moc umělá píseň bez větší hloubky. Pořád ale přeci jen o něco lepší než poslední “Fairytale”, která je vyloženě jen dojezdem alba a pochybuji, že si na ní někdo vzpomene byť jen za dva roky.
Takže finální verdikt? Nové album Kings of Leon je podobné těm minulým dvěma v tom, že zase tolik výrazných písní, které byste si chtěli pustit i za několik let poté tu není. Pozitivní ale je, že album alespoň obstojí jako celek. Že jednotlivé písně mají podobný odstín, že drží pospolu. Dává taky smysl, že do pandemické doby vydali Kings of Leon vcelku výrazně zachmuřenější a pomalejší než kdy jindy. Když jsem si pouštěl minulé album WALLS, napočítal jsem 5 písní, které bych chtěl slyšet i po delší době. Jmenovitě “Waste a Moment”. “Reverend”, “Find Me” a “WALLS”. Na tomto albu by to byly asi jen 4. Je tu ale daleko více písní, které bych slyšel taky rád, byť bych je přímo nevyhledával.
“When You See Yourself, Are You Far Away”, “The Bandit”, “Golden Restless Age”, “Time in Diguise” a čtvrtinku z podílu by si klidně mohli rozdělit “Claire & Eddie”, společně s “Echoing”, “A Wave” a “Stormy Weather”. Takže možná přeci jen nakonec také 5, jestli se to tedy dá brát i takto…
To značí, že na When You See Yourself jsou písně rozprostřeny přeci jen o něco lépe. WALLS má ale zase “Reverend” a “Find Me”, které jsou IMHO o něco lepší písně než “The Bandit” a “Time in Disguise”.
Kdybych si však měl vybrat mezi WALLS a When You See Yourself, zvolil bych raději When You See Yourself. Druhá polovina WALLS byla přeci jen hodně, hodně slabá a na When You See Yourself je ta síla písní rozložena daleko lépe. A stejně tak je produkčně současné album jinde.
Kings Of Leon – When You See Yourself
Vydáno: 5.3.2021 Délka: 51:26 Žánry: Rock, Alternativní rock, Pop/Rock, Soft-Rock Rozhodně musíte slyšet: 1. When You See Yourself, Are You Far Away, 2. The Bandit, 6. Golden Restless Age, 7. Time in Disguise
0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%
Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!
Sledovat Eurovizi je pro člověka, co má rád hudbu asi něco jako, když si Vočko v Simpsonových otevřel učebnici pro zubaře, zapnul vrtačku a chystal si sám sobě vyvrtat zub. Je to neskutečná bolest. Sem tam se zde ale přeci jen najdou docela zajímavé hudební kousky. Ty obyčejně nevyhrávají, ale jsou tam a vyplatí se tak zhlédnout alespoň sestřih, ze kterého si člověk může vybrat alespoň dvě tři písničky, které jej zaujmou. Je to taky unikátní sonda do hudební scény jednotlivých zemí, která do určité míry reflektuje vkus obyvatel dané země.
Odhadem z těch největších hitů, co se hrají po celém světě, je z tak 50 % z USA, z 35 % z Velké Británie a o zbytek se dělí ostatní země Commonwealthu, Francie, Švédsko a někdy se k nim přidají ještě některé z latinskoamerických zemí. Jen hodně zřídka se podaří proklouznout někomu z daších evropských zemí. Ať už to byli němečtí Rammstein s hitem “Amerika” nebo nizozemec Martin Garrix, byla to spíše výjimka. Co ale vlastně poslouchají v Litvě? Co v Estonsku? Co v Rakousku? A co tam mají za zpěváky.
Evropa hluchá není
Evropa určitě nebude hudebně hluchá. V zábavním průmyslu a v hudbě tu ale obecně není tolik peněz. Když se například pořádala soutěž o nejlepší mixování písničky, který pořádal skrze svou online akademii Produce Like A Pro britský hudební producent usazený v L.A. Warren Huart (má na kontě například velký hit první dekády “How to Save a Life” od Fray nebo nahrávání s Aerosmith), vyhrál to v konkurenci okolo 1000 zvukových inženýrů a producentů z celého světa (amatéři, poloamatéři i profíci) nějaký chlapík s malým, skromným domácím studiem kdesi v Bosně a Hercegovině.
A takoví lidé jsou rozeseti po celé Evropě, ale moc lidí o nich neuslyší. Eurovize ukazuje jen špičku ledovce, ale je smutné, že jinak bychom neměli prakticky vůbec žádný kontakt.
Jaká velká škoda, že Spotify — Švédská to společnost nepřipraví alespoň playlisty evropské hudby a neukáže je uživatelů. To by pak žádná estrádní soutěž jako Eurovize nebyla třeba, ale bohužel.
Kdo ale selhává především jsou Evropské nahrávací společnosti. Třeba Warner má svou pobočku v Česku (Parlaphone), stále se zde drží také naše společnost Supraphon. Jejich moc je ale prach bídná. Supraphon se zasekl v minulosti. Parlaphone v poslední době zaznamenal určitý progres alespoň ve vizuální, když už ne v hudební stránce, ale sotva stačí ukázat hudbu lidem u nás, ne tak jí ještě distribuovat do zbytku Evropy.
Norská zpěvačka Sigrid je jedna z mála nových hudebních postav mimo Commonwealth, USA, popřípadě sousední Švédsko:
Na dobrou smlouvu u nás dosáhne navíc jen hrstka vyvolených a běda, aby z vás bylo cítit trochu alternativy! Na podporu ze strany nahrávacích společností hodné jejich jména tady často nedosáhnou ani ty nejlepší alternativní kapely jako Zrní a Květy.
U nahrávacích společností je to podobné jako u našich rádií. Nikdo nemá koule na to, aby se podíval dál než 5 let dopředu. Manažeři ve vedení chtějí za každou cenu splnit čísla a raději vsází na jistotu, která ale brzo vyhyne, namísto toho, aby se snažili udělat krok dopředu, předělat značku a podpořit kreativitu. V našem post-socialistickém systému ještě nechápeme kapitalismus dostatečně dobře. Nechápeme, že kreativita je jeho nedílnou součástí. Společnosti, co se zabývají uměním můžete těžko vést stejně jako pobočku banky nebo auto prodejny.
Kde je problém v jiných zemích nemůžu soudit, je ale velká škoda, že se sotva dozvíme sem tam o nějaké dobré francouzské hudbě. Kde je pak dobrá hudba z ostatních evropských zemí.
Problém bude pravděpodobně nejen v nahrávacích společnostech, či v marketingu, ale i v hudbě samotné. Dokážu si představit, že i ostatní země trpí na hudbu, která postrádá originalitu a když už chce napodobit světové trendy, nedokáže to tak dobře. Není pak vlastně ani důvod poslechnout si nějakou Maltskou verzi Lizzo, když si můžete poslechnout tu původní americkou Lizzo.
“Omaga“ Bena Cristovaa byla do třetice skvělou písní jakou má smysl od nás ukázat Evropě
Zpět ale k Eurovizi.
Ben Cristovao nepostoupil i když měl jednu z nejlepších písní v druhém semifinále. Alespoň tedy podle mě. Vy si o tom myslete, co chcete.
Eurovize každopádně probíhá už několik let prakticky úplně stejně. Je zde každým rokem plno rádoby dojemných popově-operních skladeb, kde se sice musí ocenit hlasový um dané zpěvačky nebo zpěváka, ale nelze přehlédnout ten kýč, a to nuceně vyvolané drama. Druhou skupinu pak tvoří euro-popové písničky se kterými přicházejí jižnější země a někdy i východní. Někdy se tam najde nějaká dobrá, chytlavá. Většinou to ale zabroušení do rádií před 15 lety, protože trendům z USA, Británie, potažmo i Švédska je to na míle vzdálené
Pak je zde vždycky parta nějakých totálních exotů, co vypadají jako tlupa na vycházce z blázince s ostrahou. To letos splnili skvělé Islanďané Daði og Gagnamagnið. Pak tu je moje oblíbená kategorie kapel na špatné akci. Vždycky se tu najdou tak jedna, dvě rockové kapely, které vypadají, že zabloudili na cestě na turné. To byla např. Gruzie a jejich brit-popová napodobenina Kasabian v podání kapely Nika Kocharov and Young Georgian Lolitaz z roku 2016 anebo nejen vokálně nezvládnuté vystoupení v podání jinak naživo vcelku světové kapely Kabát v roce 2008, kterou museli sledující tehdejšíého Eurosongu vnímat asi jako nějakou nepovedenou parodii na Rammstein. No a pak jsou tu Finové, kteří pošlou každým rokem do soutěže jednu ze svých mnoha metalových kapel. Bez toho nejede vlak.
Vystoupení Gruzijců Nika Kocharov and Young Georgian Lolitaz v roce 2016 bylo vlastně fajn, jen škoda, že byli na špatném vystoupení. Od Britů tehdy ale dostali symbolicky nejvyšší počet 12 bodů:
Vzhledem k té předvídatelnosti ostatních zemí jsme tam my poslední 3 ročníky poslali vlastně dost slušné zástupce. Po úvodních českých omylech přišel Mikolas Josef se svou ne nikterak dvakrát sofistikovanou, ale na poměry Eurovize svěží písní “Lie to Me”. Lake Malawi s chytlavou synth-popovou “Friend of a Friend”.
Ben Cristovao měl vlastně štěstí, že se soutěž loni zrušila, protože se svým více hip hopově postaveným “Revamp” by asi taky působil jako na špatné akci. Jeho letošní “Omaga” byla ale píseň, která se do této soutěže v určité míře hodila, ale zároveň byla dost daleko od té kýčovité nudy, co je tam obyčejně. Bohužel na rozdíl od Lake Malawi a Mikoláše Jozefa Cristovao a jeho tým nepochopili, že na Eurovizi je potřeba zaujmout i něčím na pódiu. To je jeden z velkých důvodů, proč v minulosti vyhrála izraelská zpěvačka napodobující slepičí zvuky a žensky vypadající stvoření s vousy (střední rod používám prosím pěkně pro zachování genderové neutrality, poněvadž nevím, jak to jinak v češtině uchytit).
Oproti zbytku Evropy vypadá náš pop v Evropě vlastně velice dobře
Cristovao neudělal salto, ani neměl svítící jezdící výtahy, a tak skončil nakonec blbě. V porovnání s ostatními je jeho píseň však dobře napsaná, originální, navíc ještě i dobově tématická. Postoupily většinou hrůzy očividně kopírující světové popové trendy v podobě popové vykrádačky Dua Lipy od řecké zpěvačky Stefanie, maltské Lizzo Destiny, kyperské Lady Gaga, Beyoncé nebo finských imitátorů Bring Me the Horizon můžeme.
Důležité je, že evropská popová mládež viděla, že díky zkostnatělým vystoupením v Eurovizi nemáme v Česku oproti zbytku Evropy žádný deficit, spíše úplně naopak
Když to porovnáte s ostatními písněmi, můžeme být zkrátka na Cristovaovu reprezentaci hrdí stejně jako na naše sportovce při dobře odvedeném výkonu.
Vystoupení, na kterém se povedlo prolomit v Eurovizi dosavadní obrázek česka jako hudebních mimoňů:
Na tom nepostupu ostatně ani nesejde. Důležité je, že evropská popová mládež viděla, že díky zkostnatělým vystoupením v Eurovizi nemáme v Česku oproti zbytku Evropy žádný deficit, spíše úplně naopak.
Nelámejme tedy nad touhle soutěží ještě úplně hůl jako Slováci. Já vím, nestojí ta za moc. Ale je to pořád způsob, jak dostat český pop ven. Sice to asi není ten nejvíce ideální způsob prezentace nové české popové hudby, jaký by si každý přál, ale pořád lepší než drátem do oka. Už jenom kolik zahraničních reakčních videí na YouTube vyjde pro každou píseň Eurovize je reklama, která se jindy nepovede, ani kdyby se ve Warneru na hlavu stavěli.
Jelikož (nejen) můj ďábelský plán poslat na Eurovision Song Contest Daniela Nekonečného a tím tuhle soutěž obrátit vzhůru nohama, už se bohužel nepodaří, nezbývá než doufat v to, že se příště vydáme zase spíše cestou posledních třech českých vystoupení v podobě moderního popu než předchozích pokusů o zkopírování dojemného, dramatického „eurocajdáku“, jak to bylo v případě Gabriely Gunčíkové a v případě duetu dvou miláčků českého bulváru Noida Bárty a Marty Jandové. Očividně je z čeho brát. Mikoláš Josefa jsem neznal ani já a někde se objevil a prolomil české ledy v této soutěži.
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
RECENZE | Novinky: Druhé album Halsey hopeless fountain kingdom jako lesbický remake Romea & Julie
Halsey vydává své druhé album a je opět koncepční. Jakkoliv...
Zpět
